Syntéza
Žádný systém nemůže být zevnitř perfektně popsán. Existuje logika, tzv. Perfektní logika, která zahrnuje všechny, racionální i iracionální, faktory daného systému a vychází v dokonalé řešení, a jelikož se vždy vztahuje jen k určitému systému, jé v daném systému existující a bezchybně platná, avšak podle předchozí poučky je zevnitř systému. Není v lidských silách dosáhnout perfektní logiky v libovolném systému, i nám inferiorním, jelikož lidské smysly, resp. vnímací „orgány“, se vždy nalézají v systému jim nadřazeném a k němu vždy vztahují logické dedukce z inferiorních systémů vyvozené. Perfektní logika předpokládá maximální efektivitu, ovšem maximalizujte efektivitu pouze k úrovni potřebné (je tedy perfektně rentabilní). Jak už řekli Kant, Berkeley, Schopenhauer a jiní - suma sumárum: Svět je věc, kterou vnímáme našimi smysly (při silném zjednodušení a v různé míře)1 a pro nás existuje tak jak ho vnímáme. Tato definice se mi zdá nedokončená (nezaviněno mým zjednodušením!). Svět je soustava systému navzájem přímo (ne)provázaných, sobě podnáležíjících a vzájemně se ovlivňujících měrou danou situací. Stejně jako v relativitě není možné určit „absolutní“ logiku, tzn. logiku takovou, která logicky shrne všechny, in potentia i „reálně“, vnímatelné/vnímané systémy, jelikož proces logiky probíhá vždy jako proces vzájemné interakce a subsekventní dedukce ze základu dvou systémů, přičemž jeden slouží jako pozorovaný objekt a jeden jako k dedukci sloužící základ. (viz. Svět jako vůle a představa). Tyto systémy nejsou nikdy úplně stejné. Každý systém sdílí s kterýmkoli jiným systémem minimálně 1*10-∞ joulů. Pokud se pozorovaný a pozorující systém překrývají, pak není možné aplikovat Perfektní logiku (pravidlo, ne podmínka!), neboť část logiky aplikujícího systému se nalézá v systému pozorovaném a ergo nemůže dojít k absolutně dokonalému pozorování, jaké Perfektní logika bezesporu vyžaduje. Mezi dvěma systémy, ve kterých probíhá logický proces, je vztah podobný relativistickému, kdy žádný systém nemá pevnou podobu, je dotvořen až porovnáním s jiným systémem, kdy alternativy ze systému vyvoditelné pouze srovnáním existují in potentia ve všech variantách dosažitelných, kromě případů, které jsou pozorovány zevnitř sytému, což je pro pozorující systém irelevantní, neboť jeho neurčité stanovisko před pozorováním to neovlivní. Pokud by byl vesmír (časoprostor) tvořen pouze jedním majoritním systémem, pak by určité rozhodnutí padlo na základě vystupňování inferiorních faktorů. Vysvětlím. Představme si systém jako graf. Vektory v tomto grafu jsou faktory. Těchto faktorů je v libovolném systému nekonečně mnoho. Vždy ze dvou faktorů spolu nejblíže souvisejících se vytvoří výslednice. Z těchto výslednic se subsekventně podle nejbližší logické sounáležitosti vytvoří opět výslednice. Nakonec zbudou jen dvě. A jejich výslednice se pak zanese do grafu a přes vyjádření grafem se znázorní samotný akt, proces, který proběhne. U většího množství systémů se vždy dvojice vzájemně ohýbá podle relativistických zákonů, kdy se nespojují do výslednic faktory sobě nejbližší (jak by fungovalo v Perfektně logickém časoprostoru s jedním majoritním systémem - jelikož pokud by existoval pouze jeden systém a žádné inferiorní systémy, pak by mohl být tento systém zevnitř popsán Perfektní logikou, neboť by nebyl výsledně pokřiven relativistickým zakřivením, viz. níže.), ale faktory sobě systémově nejbližší, ergo, které leží v sobě nejbližších systémech, až při ekvivalentních úrovních se řeší spojování čistě významově. Logika pak je relativistický ohyb - zbytek ohybu tvoří ohnutí faktorů přes „stěny“ systémů, neboť různé faktory mají v různých systémech různý efekt, změna efektu je dána situací a podstatou faktoru a systému (pordrobněji o tomto tématu v druhé části). Je nutné si uvědomit, že systémy neexistují pouze v „prostorové“ rovině časoprostoru, ale i v „časové“. Z toho vyplívá, že v budoucnosti existují všechny teoreticky možné, ale i nemožné, výsledky in potentia -- což není těžké si představit. Pohyb časem je pohyb mezi časovými systémy, kdy jeden časový systém obsahuje všechny „prostorové“ systémy pro ten daný okamžik. Časový systém daného okamžiku je tedy majoritní systém prostorových systémů pro daný okamžik a pouze z něho je možno aplikovat absolutní logiku, jelikož je její srovnávací (pozorovací) základ (jakožto sumu, není perfektně logický). Časový systém je tedy vždy v daném okamžiku pouze jeden. Obsahuje ve svém grafu funkci „časoprostor“, neboť každý systém se do něj zanáší jakožto faktor nepodléhající relativistickému pokřivení (čas není ovlivněn přechodem přes hranice systémů, jelikož systémy zahrnuje kategoricky). Přechod přes hrany časových systémů nazýváme teď a ten způsobuje alternativu entropie (ve smyslu jejího umožnění). Pokud by v rámci teď tento přechod neexistoval, pak by byl časový systém (ergo všechny prostorové) stacionární, neboť by nedocházelo k žádným dilatacím, ani znerovnovážňováním, a pouhou setrvačností by energie majoritního systému (časového) došla k nule. To, že časový majoritní systém nepodléhá relativitě je matematicky odvoditelné. Podívejme se na dva relativistické vzorce: E=mc2 a t=t0/(1-v2/c2). Doba trvání jednoho časového systému je nula. Vzorec pro hmotnost je m=m0/(1-v2/c2). Ergo hmotnost a čas jsou v přímé úměrnosti. Ergo, pokud se čas rovná nule, musí i hmotnost, pak by E=mc2 bylo jako E=0c2 ergo E=0. Pokud by časový systém podléhal relativitě (ohybu logiky přes hrany systémů), pak by se energie celého systému rovnala nule a nic by se nemohlo měnit (alternativa entropie by neexistovala) -- Logický proces pohybující se simultánně s časovým vývojem časového systému může být buď hmotný, anebo nehmotný. Hmotný logický proces je podmíněn impulsem, který je tvořen daným množstvím faktorů , a jejich konjunkcí, a je upravován faktory podle relativistických pravidel výše uvedených. Nehmotné procesy pak upravují faktory (tzn. že je upravují, nejsou jimi upravovány!), nejsou relativisticky ovlivněny (existence systému vyžaduje hmotu, nehmotný proces je… proces - algoritmus) a jsou to vždy pro jeden časový systém perfektně logické samozřejmě - všechny časové systémy jsou majoritní implikace hmotných procesů - Ergo oba typy procesů se vzájemně ovlivňují a podléhají principu vzájemné kauzality, kdy implikace hmotných procesů způsobují výsledný „vzhled“ nehmotných procesů, které pak určí definitivní podobu faktorů, které pak určí hmotné procesy atd. Celý vesmír může být znázorněn pomocí funkce, která je výslednicí všech hmotných a nehmotných procesů, kdy hmotné a nehmotné procesy vytvoří separátní výslednice, které se pak vzájemně relativisticky upraví a nové dvě výslednice dají vznik poslední (jejich společné) výslednici, což je graf „funkce vesmír“ (nebo „funkce časoprostor“, což je vyjádření ekvivalentní hodnoty). Když se počítá výslednice hmotného procesu z většího množství faktorů, mění se úhel vektoru ve vztahu k relevanci daného faktoru k danému hmotnému procesu v rámci perfektní logiky a do absolutní logiky (pouze v časovém systému) se perfektně začleňující. Funkce, popř. proces, je sledování vývoje prostorového systému v postupu časového systému, nebo vývoje časového systému pro právě jeden prostorový systém, tzn. čas i prostor jsou jedna a tatáž věc, na kterou je nazíráno z různých úhlů. Věc je určitý bod v čase, ergo zhmotnění času v určitém bodě prostorového systému v důsledku hmotného logického procesu a čas je vždy měřen jakožto entropie určitého systému. Bez přítomnosti prostoru je čas neměřitelný a naopak. Tedy čas i prostor by byli ekvivalentní pokud by celý vesmír podléhal perfektní logice. Pokud se bude čas rovnat t a prostor p, pak bude platit, že p=t*a, kde „a“ se rovná teoretické hodnotě, která přesně vyjadřuje hranici mezi časem a prostorem. Ve vesmíru s jediným majoritním prostorovým systémem se „rovná“ jedné. Prostor (ergo hmota) a čas mají jednu společnou jednotku. Je to energie. Ta se v prostoru vyskytuje a v čase vyvíjí. Proto E=mc2 vystihuje energii v okamžiku o t=0 (na zlomu dvou časových systémů) a vzorec ΔE= Δmc2 vyjadřuje změnu (vývoj) energie mezi dvěma časovými systémy (které jelikož nepodléhají relativistickému ohybu [v rámci vývoje] mají změnu energie vypočitatelnou bez dilatace, nebo zakřivení). Čas i prostor jsou závislé na energii. Se změnou energie se mění čas (relativistická dilatace času pohybem) a se změnou energie se mění hmota (prostor ergo prostorový systém) podle ΔE= Δmc2. Ergo Čas i prostor (hmota) jsou veličiny ze změny energie vycházející a změně energie podřazené. Opakuji pro pořádek. Samotná energie (její aktuální hodnota pro daný časový systém) je prostoru a času inferiorní, avšak změna energie je prostoru a času nadřazená, neboť určuje jejich existenci a definuje ji. Jak je již dlouho známo, hodnota celkové energie v rámci postižitelném absolutní logikou je konstantní a pouze se v tomto rámci (systému) pohybuje. „Kde“ je hodnota energie vyšší (v prostorovém systému), tam se „příchod“ časového systému opožďuje a naopak -> Tady považuji za nutné objasnit: Časový systém je relativisticky neovlivnitelný z perspektivy systému jako celku. Z perspektivy vnitřku systému, popř. jiného časového systému být relativisticky ovlivněn může <-. Tím vzniká rozvrstvení hrany časového systému a možná navazující plynulost, neboť faktická délka trvaní časového jednoho systému není rovná nule (to by bylo „euklidovské“ pojetí - t bychom se pohybovali v množině N a ne R), ale pohybuje se v intervalu <-x;+x>, kde x je číslo maximálně ubratelné/přidatelné tak, aby v ostatních místech prostorového systému „ještě zbylo na ostatní“ a to alespoň nekonečně malé množství energie (nekonečně blízko nule, avšak nuly nedosahující) Při +x projde daným prostorem hranice systému později a při mínus hodnotě dříve. A to ve vztahu t=kx kde k je vyjádření vztahu množství energie v daném lokusu a dilatace času. Lokus je určité dané místo v časovém systému v určitém bodě časového systému pro daný prostorový systém a následující - sleduje se jako funkce od bodu konjunkce faktorů pro energetickou existenci daného lokusu. - užití pojmu v jeho definici je matoucí, avšak je v tomto případě nevyhnutelné. Rozvrstvení hranic postupu časových systémů tvoří imaginární vlnění přímky tvořené časovým položením a relativistickou (fyzikální i filosofickou - energetickou i logickou) úpravou, což je sledováno pro určitý počet lokusů, kde počet lokusů q náleží do množiny R+. Pohyb jednoho lokusu ve vlnění je na ose x dán časem a na ose y hodnotami +x a -x (viz výše). Lokus bez relativistické úpravy se nachází v určitém lokusu, po relativistické úpravě se nachází v jiném lokusu. Úsečka mezi těmito dvěma lokusy je relativistické zakřivení značené písmenem „a“ (nesouvisí s předchozím „a“). Funkce daného lokusu je výslednice všech „a“ pro daný lokus (vztahem k ostatním lokusům); kdy zakřivení „a“ je zprůměrováno (aritmeticky) s významovým položením. V jeden časový úsek (t=x) existují vždy dva časové systémy. Jeden „přicházející“ a jeden „odcházející“. Jeden časový úsek má vždy dvě hranice, a to jednu s „-||-“ a jednu s „-||-“ Pokud by neexistovalo relativistické zakřivení, byly by obě hranice stejné, přímky, a čas by byl neměřitelný, jelikož by se pohyboval po intervalech nulové délky a se symetrickými a konstantními hranicemi - tedy by se jeden systém rovnal obou jeho hranicím, všechny systémy by měly trvání nula -> ergo by se všechno rovnalo všemu - čas plyne (důkaz) - zatímco časový systém po relativistické úpravě zasahuje do více časů zároveň, ergo je měřitelný. ΔE->čas->Δm->m (pro t=x) prostor tvoří, relativistická úprava ho definuje. Z určitého úhlu pohledu je systém vztažná soustava. Jediný rozdíl je v aplikaci v časovém rámci, kdy neexistuje časová vztažná soustava, jinak jsou ekvivalentní (+ pravidla psaná výš). V celé funkci času a vesmíru jsou dva faktory, které ji divertují. Jsou to dobro a zlo. Samy o sobě mají nulový efekt, ale jejich suma pro individuální vnímání je obrovská. Člověk vnímá „realitu“ tak, že vnímá funkci vesmír, jakožto její časový vývoj, který zaznamenává v jemu nejvýše postavenému vnímatelnému systému a systémům tomuto systému podřazeným. Toto vnímání (jednotlivé případy i celek) jsou relativisticky upraveny pojmem dobra a zla, kdy člověk dělí celé své vnímání do dvou separátních systémů dobra a zla, kdy jejich definice je taková, že dobro a zlo v sumě zabírají celkový vjem jedince a jejich poměr (z výčtu všech nekonečna možných situací pro systém, ve kterém se nachází a tomuto systému podřazeným systémům) je určen individuálně, tedy dobro a zlo jsou pojmy absolutně relativní. Pravda je taková, že dobro a zlo jsou pojmy nedělitelné, takže, chce-li jedinec konat dobro, nemůže konat dobro krystalické, ale musí minimalizovat zlo v daném procesu obsažené. Jediná forma perfektního dobra je absolutní martyrium. (míněno pro člověka). Fyzikální zákon je logický nehmotný proces ve vztahu ke změně energie (ergo Δm a Δt). Jakýkoli proces je nutně implikován jiným procesem. Ergo každý fyzikální zákon je implikován jiným fyzikálním zákonem. Pokud bychom nechali takovouto konstelaci faktů (myšleno uznánu jakožto pravdivou), vznikl by fraktál s nedefinovatelným vzorcem (nekonečná sekvence proto, že pokud je každý zákon podmíněn jiným zákonem, musí být zákonů nekonečno, pokud je tomu tak, musí se každý zákon opakovat nekonečněkrát [∞=∞n]). Tento předpoklad je nemožný, neboť se realita pohybuje v množině |R|. Aby byla existence možná, je nevyhnutelná existence něčeho, co podmiňuje existenci, oko, počátek fraktálu - tuto „věc“ nazýváme Bůh. 1) Bůh sám sebe odůvodňuje 2) Bůh je důvodem všeho 3) Mimo Boha není univerzálně akceptabilní a relevantní ultimátní implikace (mimo Boha neexistuje nic, co by mohlo zapříčinit vznik konečného fraktálu, nekonečný fraktál není možný [ad. |R|]). Ještě jednou pro zpřehlednění: Pokud by Bůh neexistoval, musely by se fyzikální zákony vzájemně podmiňovat ve fraktálu, jelikož neexistuje v realitě nekonečno (|R|!), musí existovat Bůh. Pokud existuje Bůh jako nadřazená entita, musí se nutně dít vše podle boží vůle [bod 2)]. Pokud je tedy Boží vůle univerzálně platná (omnipotentní), musí být existence nutně panteistická (začne dávat smysl u pasáže psané níže s Velkým třeskem). Pokud je tedy svět panteistický, musí být všechna existence stvořena Bohem. Pokud je vše stvořeno Bohem, musí existence čehokoliv podléhat souhlasu Boha. Pokud tomu tak je, pak je i Ďábel stvoření Boha. Pokud by si bůh nepřál existenci Ďábla, pak by Ďábel nutně neexistoval. Pokud je tedy tomu tak, pak Ďábel plní Boží rozkazy (viz. Kniha Job). Pokud tedy Ďábel plní Boží rozkazy, musí být nutně Ďáblovým úkolem pokoušet lidi. Pokud je tohle pravda, pak je nutně vyvoditelné, že smysl existence, světa, je pokušení a zkouška lidí. Jediná možnost verifikace relevantní akceptace ideálu je skrze odstranění jeho báze bez vědomé účasti pozorovaného subjektu. Pokud tedy tomu tak je, pak je účel Světa test lidí. Vraťme se teď k jedné ze z předchozích pouček - každá možnost, i teoretická (z našeho hlediska vůči budoucnosti jsou všechny možnosti teoretické), je v budoucnosti možná, i když jen jako pravděpodobnost 1: 1*10-∞. Ergo je teoreticky možné, že někdy vznikne nekonečné množství rozměrů a každý lokus se bude jedním pohybovat rychlostí světla. Pak by kvůli dilataci délek byla relativní délka jakéhokoli lokusu (teď míněno jen v rámci jednoho časového systému - dostatečné) nule. Ergo by nic neexistovalo. Svět tedy nutně teoreticky neexistuje. Ale Bůh nutně existuje [nevztahuje se na něj předchozí poučka, pravidlo 1)]. Suma sumárum - Bůh existuje určitě, svět možná. Tedy - lidé žijí ve světě, jehož část (minimálně 1*10-∞%) neexistuje. Teď to trochu zamotáme. 0*∞=n (0=n/∞). Jiný způsob jako dostat nulu dělením neexistuje. Nulu lze ostat pouze odečtením celkové hodnoty celku. Tzn. nulu lze dostat rozdělením libovolného celku na nekonečno částí. => n/∞=n-n. Teď určíme ještě jeden rozdíl systému od vztažné soustavy, který jsem ze začátku zamlčel, abych text trochu zjednodušil. Jde o to, že na rozdíl od vztažné soustavy, může jedna „věc“ -> vsuvka --co je to věc-- věc je momentální (t=n n náleží do |R|) stav lokusu, popř. 1 až n (-||-) lokusů <- Tedy nutně může věc existovat „věc“ ve více systémech (1 až n -||-). Pokud tomu tak je, a ono je, pak může každá část věci v různém systému podléhat dilataci fyzikálních zákonů v rámci relativistického ohybu významu a fyzikálního stavu přes „hranu“ systému. Hran systémů je v součtu ∞-1*10-∞. Lokusů je tedy logicky také ∞-1*10-∞. Zavádím tedy novou množinu O (opravdová čísla, předtím jsem je pro pořádek vynechal, nic to nemění a ta část s pochopením existence boha je tak přehlednější; prosím nahraďte si |R| písmenem O, děkuji za pochopení) - jedná se o všechna čísla, která mohou existovat. O=<1*10-∞;∞-1*10-∞>. O=R\{0}. Jediné, čeho je nekonečno je množství nehmotných procesů. Tedy: ∞-1*10-∞ hmotných procesů je podmíněno ∞ nehmotných procesů. Nehmotných procesů je nekonečno proto, že je každý hmotný proces ovlivněn ∞*(∞-1*10-∞)= ∞2-1*10-∞+10∞= ∞ - 1 + ∞ = ∞. Pro dokreslení vysvětlím, jak je možné, že jsem použil dokazovaný fakt v postupu jeho důkazu. Každý nehmotný proces je syntéza ∞-1*10-∞ vlivů „z minula“ (rozuměj ohybů), přičemž každý je podmíněn -||-. Ergo, každý nehmotný proces je ovlivněn (∞-1*10-∞)2 ohyby. (∞-1*10-∞)2 = ∞2 - 1 + 1/∞2 = ∞2 + (1-∞2): ∞2 -> ∞2>(1-∞2): ∞2. -> ∞>1-∞ (∞=∞∞). Každý z ∞-1*10-∞ hmotných procesů je nutně minimálně parciální implikací nehmotného procesu. Celková suma implikací je; substituce: ∞-1*10-∞ = u; uu. Pak tedy: u<∞. u2>∞-> u2=∞ => u=∞ (pro záležitosti nehmotných procesů! - hmotných je stejně, ale patří do O [existují] ergo do nich nekonečno nepatří). → faktická vsuvka: je tedy evidentní, že cestování časem je inverze všech procesů, ergo vektorů=ohybů, náležících do O, mimo nehmotných procesů, resp. jejich implikací, které se nemanifestují před okamžikem začátku „cesty“ ←. ( - vsuvka k zamyšlení: The greatest universal sin is, that extension of human will is prohibited. If a human is unable to recieve, what he desires, his existence carries no reason in perspective of level of his humanity which, except for the possibility of hatred [odi ergo sum], is what defines a human, meant as determinating the level of humanity, which consists of the previous two factors, which separates animal and human. Let those, who desire, be judged and confirmed - and if they are confirmed - let the desire materialise! Human is not a dog, he is the mirror of God himself. - for the inside of a human is a temple of God). *ad výpočet nahoře, je to evidentní, ale zmíním to: ∞2 + ∞= ∞2= ∞.* Chaos je derivát (ve smyslu matematické derivace) řádu - bez řádu, který definuje pravidla, je existence chaosu irelevantní, neboť i chaos se pohybuje po algoritmu (i když je tento algoritmus nekonsekventní, tak to nehraje roli pro případ, který posuzujeme). Pokud tedy přijmeme chaos jako existující alternativu, musíme se ptát, který zákon je tedy porušen. Problém je v tom, že chaos nemá autoritu k tomu, aby mohl změnit určující pravidla existence, můžeme akorát být disproporciální ke konstelaci systémů/systému ke kterým/kterému se vztahuje. Chaos, ergo náhoda (dvě možnosti - je podle předpokladu 1, pasuje do systému/konstelace, nebo je podle předpokladu 2 nepasuje, ergo se jeví z toho systému jako chaos), nemá na relativní ohyb vliv, neboť chaos vzniká nutně faktickou disproporcí perspektivy. Tím pádem je suma ohybů za jeden časový systém určená pouze předchozími ohyby až do bodu t=x xeN. Ergo suma všech ohybů je perfektně logická (myšleno Perfektně), neboť je faktickým, hmotným, projevem perfektní logičnosti časového systému z jeho intraspektivy (pohled do systému z hlediska systému). Tato dedukce nás pak nutně musí dovést k existenci osudu. Přiznám se, jsem fatalista. Problém je v tom, že fatalismus byl po dlouhou dobu chápán špatně. Jediná jeho vlastnost, danost budoucnosti, byla extrapolována z komplexního celku a zbytek se odhodil jako nevědecký. Zamysleme se. Byl bod 0. Čas=0. Množství hmoty=0. Čas existuje. To je nutné si uvědomit jako tautonomii. A podstatou času je změna energie, už se k tomu nebudu vracet. Jelikož vše je dáno změnou energie - hmota i čas - pak ΔE „z minula“ = 0. Tím pádem E=0 => množství hmoty = 0. Pak uběhl časový úsek 1*10-∞ sekundy a „udála“ se první jednotka času, odehrál se první časový systém. Vesmír = Σ hmoty(prostoru) a času. Tak tedy jakákoli změna čehokoli ve vesmíru (rozumějte jsoucnu) proběhne změnou energie, ergo ΔE je prostě změna. Pokud tomu tak je, a ono tomu tak je, pak po prvním okamžiku proběhla změna, protože uplynul čas. Jediná změna možná z 0 je 0=>xe2O. Tím pádem vznikl celý vesmír. Odehrálo se ∞ mnoho nehmotných procesů, ergo „bylo využito“ ∞ energie. ΔE se tedy rovná ΔE=∞. Tedy za nejmenší možný okamžik v čase vzniklo maximální možné množství energie. Tomuto okamžiku říkáme Velký třesk. A pokud tedy z Velkého třesku vycházejí všechny nehmotné procesy, je tedy evidentní, že „přes jedno koleno“, z něj přímo vycházejí i hmotné procesy. Ergo Σ nehmotných procesů direktně implikuje Σ hmotných procesů a naopak. Tím pádem, pokud bychom dostali původní konstelaci procesů a podle pravidel, která jsem již stanovil, simulovali jejich interakce, došli bychom nutně až k tomuto okamžiku t=x; xeO. A pokud se tedy dá pracovat od určitého bodu k jinému, a ono evidentně dá, pak je tedy možné pracovat od určitého bodu dál. Tím pádem pokud bychom nějak, a to nejde, obsáhli celou Σ procesů v t=x; xeO, pak bychom byli schopni udělat dedukci, nebo spíš implikaci, vývoje procesů dál. Tím pádem je náš osud, a jsme zpět u fatalismu, dán Σ všech procesů od bodu t=0 (Sice neznám teorii chaosu, ale myslím, že ten motýl měl znázornit to, o čem teď mluvím). Toto také vysvětluje existenci gravitace. Každé těleso je fyzikálně ovlivněno každým jiným tělesem, neboť jsou alespoň minimálně nejmenší jednotkou 1*10-∞ (značme si ji f ano?) svého objemu (=> hmotnosti => energie) ve stejném systému. Jak se přibližují mění se logický, ale hlavně fyzikální, ohyb a influence roste. Vzájemná přitažlivost je dána tím, že z hlediska systémů se teoreticky jedná o jedno těleso, sestávající se ze dvou, spojených „linkou“ (energie=>hmotnost=>objem=>hmota). + Každé těleso se vůči každému pohybuje rychlostí min. f km/h (číslo 0 v oboru O neexistuje). Pokud tomu tak je, a ono tomu tak je, tak se dvě části jednoho tělesa vůči sobě pohybují rychlostí x; xeO. Každá akce budí reakci, a proti tomuto pohybu, vnímatelnému také jako tlak - z hlediska tělesa jakožto celistvého - působí síla, která je rovná gravitační síle.
<<vědecký nedokázaná fakta>>
Každá černá díra má uvnitř sebe singularitu - bod o nekonečné hmotnosti. Alespoň tahle premisa se mi jeví nejvíce zmiňována, budu z ní tedy vycházet. Tedy za irelevantní jednotku času teO „vyprodukuje“ černá díra ∞ gravitace. Je tedy otázka, jaktože do sebe nevtáhne celý vesmír. Hmotných procesů, ergo lokusů, je ∞-f. Ergo je ∞-f „linek“ (viz. výše) a x*∞=∞ gravitace. Tedy → energie linky=“p“ ← ∞-(∞-f)*p=n; neO. n=E bez m; ergo temná hmota. - vysvětlím proč normální „oblast“ energie hmotu vytváří a tato ne. Totiž n je v podílu xn/(∞-f); x;n eO obsaženo v každém systému, tedy netvoří jeden „kus“ pevné hmoty, ale pole - jakýsi „hmotový aerosol“.
1) Nehodnotím, jestli je naše vnímání dokonalé, nebo nedokonalé, pouze poukazuji na fakt, že vnímáme svět smysly, nenarážím na otázku, jestli to, co vnímáme je, nebo není, pravdivé - to přenechávám jiným.
2) e se může brát jako „patří do množiny“
Are you 18? Come in and don't be shy!
(loveawake.ru, 22. 1. 2022 18:40)