2003 - Deník ze severu
Švédsko, Norsko
2003
Varování:
Autor tohoto deníku běžně přechází ze spisovné češtiny do nespisovné a to i během jedné věty!
Writen by Jirka Šubr
Ó2003 Jirka & Zuzka Company. All rights reserved.
Švédsko, Norsko 2003
24.7. – 10.8.
Jak to začlo.
Tak jsme se se Zuzkou shodli, že jestli chceme někdy prožít trochu akční dovolenou, tak je k tomu letos poslední příležitost. Potom s dětma už většinou člověk podniká docela jiné typy dovolených, většinou taky dost akčních, ale tak trochu jinak.
Vzhledem k tomu, že nevlastníme auto, rozhodli jsem se jet s cestovkou. Měl jsem docela dobré reference na Adventuru a pak i na Poznání. Vypůjčili jsme si tedy od známých katalogy příslušných cestovek a začali jsme vybírat. Nutno podotknout, že náš výběr byl poněkud limitován našimi finančními možnostmi, ale také termínem, protože Zuzka jindy než v červenci a srpnu nemůže. Po té, co jsme prohnali naším filtrem zájezdy, které se nám alespoň trochu líbili a přitom odpovídaly fyzickým možnostem nás obou, zbyly v podstatě dvě možnosti: Norsko nebo Turecko. Turecko nám také doporučili Hauznerovi, kteří tam minulý rok byli. Norsko se zase víc líbilo mě, protože je tam hezčí příroda, nehledě k tomu, že Turecko jsme stejně už viděli na fotkách u Hauznerů.
Kromě toho je tam teplo a je tedy větší pravděpodobnost, že se tam ještě někdy dostaneme třeba i s dětma. Takže nakonec vyhrálo Norsko a z cestovek Adventura, protože jako jediná vyhovovala termínově.
Vybrali jsme si zájezd až za polární kruh, který jsem hned po internetu rezervoval. Po obdržení podrobných informací jsme zjistili, že se jedná o jižní okruh, který za polární kruh vůbec nejde. Byl jsem trochu zklamaný, ale zase to bylo příjemnější pro Zuzku, že jí nebude tak velká zima. Asi tři týdny před odjezdem jsme dostali dopis, že se náš zájezd neplní a že se ruší. Místo toho nám byl nabídnut zájezd za polární kruh, který jsme si původně chtěli objednat, dokonce se slevou 1 500,- Kč na osobu. To se nám líbilo, tak jsme to vzali. Nakonec jsme zaplatili 13 000,- Kč zájezd + 800,- Kč rafting na řece Sjoa na osobu.
Zuzka už měsíc před odjezdem sháněla potraviny a sestavovali jsme jídelníček, co tam budeme jíst, protože o jídlo se musel každý starat sám a všechno jsme si vezli s sebou. Kromě toho jsme museli vybavit Zuzku, protože při své teplomilné povaze nebyla na akce tohoto typu zařízená. Takže jsme ještě kupovali péřák do –11°C, nepromokavou bundu a společně jsme si koupili outdorové kalhoty s odepínacíma nohavicema. Poslední týden před odjezdem jsme se vybavili ještě měnama třech zemí, do kterých jsme jeli (100 DKK, 200 SEK a 500 NOK).
Čtvrtek 24.7.
Ve čtvrtek jsem byl sice ještě v práci, ale moc jsem toho tam neudělal. Nakonec mě šéf vyhnal, abych to prý na ten autobus stihnul. Jelikož nám autobus od Adventury odjížděl z Prahy, bylo nutné se tam nějak dostat. Počet našich zavazadel (přestože jsme se úporně snažili je minimalizovat) naznačoval, že meziměstský autobus ani vlak nepřipadají v úvahu. Naštěstí měl táta volno, takže nás tam hodil autem.
Přijeli jsme na Hlavní nádraží a začali jsme podle popisu od cestovky hledat parkoviště z boku nádraží u západního výlezu z vestibulu, kde jsme se měli nalodit do našeho busu. Připadalo nám divné, že z boku nádraží žádné parkoviště není, ale nedali jsme se tím nijak odradit. Po kontrole světových stran buzolou nás zaskočilo, že západ není z boku budovy, ale před budovou nádraží. Zuzka se šla zeptat na nádraží, ale tam podle mého názoru stejně nikdo nic neví. K mému překvapení se vrátila se zcela převratnou informací, že na plánku je sice popsáno parkoviště, ale ne u Hlavního nádraží, nýbrž u nádraží Holešovice. Tak jsme se zase naskládali do auta a přesunuli se do Holešovic.
Tady už jsme parkoviště v pohodě našli a všechno podle plánku podivuhodně sedělo. Dokonce se tu vyskytovalo poměrně dost osob s obdobnou bagáží, jako jsme měli my.
Chvíli jsem měl dojem, že toho máme nějak moc, pak ale přijelo auto s nápisem Adventura a z něj se nejdříve vyhrnul náš průvodce i s celou jeho rodinou. Následovalo vytahování jejich bagáže z kufru a různých jiných skulin auta, které nemělo konce. To mě celkem uklidnilo a přestalo mi vadit, že to co jsme vyložili z auta, ani nejsme schopni najednou se Zuzkou někam přesunout.
Následovala prezence – kupodivu nikdo nezabloudil ani nezaspal (v 16:30). Jako perličku nám průvodce sdělil půlhodinové zpoždění autobusu. Měl prý závadu a bylo by riskantní s ním jet do Norska přes 6000 km, takže nám posílají náhradní autobus – místo Karosy Oaza s velkými kufry Volvo s malými kufry. A opravdu. Ani ne v 17 hodin přijel autobus s kufry velikosti normální Karosy, navíc z poloviny zaplněnými pivem a limonádama, které vezli řidiči. Naskládali jsme do autobusu naši bagáž, přičemž kufry pojmuly slabou polovinu. Zbytek jsme nasázeli dovnitř autobusu, ve kterém už po tomto stěhování nebylo k hnutí. Průvodce nás uklidnil, že cestou zapřáhneme přívěs, kam přesuneme bagáž z autobusu. A opravdu jsme u Litoměřic v nějaké vesnici zajeli do areálu připomínající statek – sídlo to našich dopravců a zapřáhli jsme vlek, který svými rozměry připomínal spíše obytnou buňku na kolečkách. Teď jsme pro změnu měli místa, že bysme s sebou mohli vézt i dva koně.
Pokračovali jsme na Teplice a přes Cínovec do Německa. Autobus s tím vlekem do kopců dost funěl, ale Volvo snad není jako Karosa, tak jsem doufal, že to nikde neuvaříme. Jeli jsme přes noc přes Drážďany a Berlín do Rostocku, kde jsme měli objednaný trajekt do Dánska.
Pátek 25.7.
Noc v autobusu nebyla nic moc, nejlíp z nás se vyspal asi plyšák Harik, kterého Zuzka přes můj odpor prosadila coby našeho spolucestujícího a propašovala ho v tašce do autobusu.
V 5:30 ráno jsme se nalodili v Rostocku na obří trajekt a jeli jsme asi dvě hodiny do stále ještě Dánského přístavu Gedser na ostrově Lolland. Přejeli jsme na ostrov Sjaelland a z přístavu Helsingor jsme krátkým trajektem přejeli do Švédského Halsingborgu. Tenhle trajekt byl asi 15 minut a nemusí se předem objednávat, pendluje neustále sem tam. V přístavu Helsingor je hrad Kromborg, kde působil Hamlet.
Z Halsingborgu pokračujeme Švédskem na sever po hlavním tahu E4. U jezera Vattern jsme v městečku Granna zajeli odpoledne do kempu a konečně se ubytovali v našem stanu.
Autobus před kempem začal stávkovat a odmítal řadit, že prý do kempu nechce, ale nakonec ho řidiči nějak ukecali. Ještě před večeří jsme vyrazili na kratší výlet na zdejší vyhlídku. Zuzka byla z cesty utahaná, tak radši spala.
Cestou na vyhlídku jsme si prohlídli stylové městečko Granna, nad kterým je jakási „vlajkosláva“ se švédskýma vlajkama a poblíž takový pidiskansen (asi tři chalupy) Cestou do kopce jsme zlobili našeho druhého průvodce Vláďu, který uzavíral naše procesí, zastávkami u zcela obalených keříčků s borůvkama. Nahoře na kopci jsme vylezli na modrou plechovou 26 m vysokou vyhlídkovou věž, odkud jsou vidět jezírka na druhou stranu proti jezeru Vattern. Trochu se to kymácelo, ale to asi proto, že nahoru může najednou jen asi 8 lidí, a nás tam bylo nejmíň dvacet.
Po vyhlídce se většina vrhla na borůvky. Já jsem se šel ještě podívat do městečka, které je mimo jiné známé tím, že se tam vyrábí taková pruhovaná červenobílá lízátka. Vlezl jsem do jedné takové prodejny, kde měli za sklem i výrobnu, takže jsem mohl rovnou zkontrolovat, jestli to dělaj dobře. Koupil jsem tam dvě lízátka po 7 SEK, abych taky Zuzce udělal nějakou radost a šel do kempu.
Zuzka už byla vzhůru a tak jsme se hned vrhli na vaření večeře. Dali jsme si lečo a nakrájeli jsme do něj i klobásu, která nám během cesty stačila v igeliťáku osliznout. Ale jinak byla celkem dobrá.
Od 20:30 jsme měli seznamovací večírek. Oheň se tu zapalovat nesměl, tak jsme doprostřed našeho kruhu zapíchli louč. Náš průvodce Tomáš Hyka přinesl flašu vína, která pak kolovala a každý, než se napil, musel říct něco o sobě. Když už to flaška skoro celý oběhla, tak si Vláďa všimnul, že bysme tu louč, co kolem ní sedíme, mohli taky zapálit. No pozdě, ale přece. Pak se to začalo vytrácet do stanů, protože nás celkem žrali komáři. Tomáš přinesl kytaru, ale mělo to drobný nedostatek, nebyl tu nikdo, kdo by na ní uměl hrát. Tak něco zahrál Tomáš, něco Eva a nakonec něco málo i já. Když už jsme byli všichni dostatečně ožraní od komárů a já jsem zcela vyčerpal svůj repertoár (asi tři písničky), šli jsme spát.
Sobota 26.7.
Vstáváme v 6:30, tedy hrozně brzo. V 7:30 jsme už odjížděli z kempu. V autobusu jsme posnídali rohlíky se sýrem, salátem a hruškama. Dnes jedeme do hlavního a zároveň největšího města Švédska Stockholmu, Benátky to severu. Je to asi 300 km na sever od našeho prvního kempu.
Stockholm je město podobné jako Praha, má 1,5 mil. obyvatel, s tím rozdílem, že jsou všude cyklostezky. Když jim po nich člověk chodí, zdejší cyklisti zuřivě zvoní na zvonky a případně vás přejedou.
Přijeli jsme v 11:30 k radnici a hned jsme si to namířili k nedalekému královskému paláci, kde je od 12 hodin výměna stráží – známá to turistická atrakce. Předchází této velké každodenní slávě proslov ve čtyřech řečích, pak připochoduje vojenská dechovka a následuje různé přepochodovávání stráží po nádvoří, přičemž na sebe cosi nesrozumitelně pokřikují ve švédštině a mávají přitom flintama s bajonetama. Celý ten podivný mumraj sleduje spousta turistů tlačících se na vymezených místech na nádvoří.
Náš další volný program ve Stockholmu spočíval ve hledání infocentra a záchodů. Nakonec se nám obojí podařilo najít (záchody jsou vesměs za 5 SEK). Mezi tím jsme skoro prošvihli společný vstup do Skansenu. Trochu jsme se proběhli a nakonec jsme to stihli. Vstup je za 50 SEK za osobu (ale po skupinové slevě). Tento Skansen se jmenuje podle pána Skansena, který ho založil. A podle tohoto skansenu se pak jmenují všechny další skanseny. V tomhle je zmenšené celé staré Švédsko. Je tam spousta dřevěných domečků, ve kterých žijí lidé v dobových krojích a provozují stará řemesla. Ve skutečnosti tam jen pracují a jsou tam do 17 hodin, pak už jsou k vidění jen exteriéry, alespoň do 19 hodin, kdy se skansen zavírá. Taky je ve skansenu mini zoologická zahrada s typickými skandinávskými zvířaty. Nejvíce se nám líbila vydra, takové roztomilé zviřátko.
Ze skansenu jsme šli k muzeu lodi Vasa, což je stará loď tak blbě postavená podle návrhu tehdejšího krále, že se po spuštění na vodu po pár set metrech převrhla na bok a potopila. Později ji vyzvedli, dotáhli ke břehu, postavili kolem ní dřevěný barák a udělali z toho muzeum. Vstupné je 70 SEK, čili hodně, takže jsme dovnitř nešli. Místo toho jsme si koupili zmrzlinu – tři kopečky za 22 SEK – přičemž jeden kopeček vydal za 3 naše. To jsme ovšem předem netušili, takže jsme se jednou po dlouhé době zase přežrali zmrzliny.
V 19 hodin jsme odjížděli od muzea Vasa do Uppsaly. Tam jsme dorazili ve 20:10. Během krátkého půlhodinového výsadku jsme si prohlédli nejvyšší protestantskou katedrálu, krásnou to gotickou stavbu z červených cihel, dlouhou a vysokou asi 110 metrů, širokou 40 metrů. Ještě jsme se stihli podívat k zámku a do botanické zahrady a pak jsme pokračovali za Uppsalu na místní koupaliště, kde jsme postavili stany, uvařili večeři, někteří odvážlivci se dokonce vykoupali a šli jsme spát.
Počasí nám celý den přálo. Spadlo sice pár kapek, ale to ani nestálo za řeč. Dnes nastala ještě jedna důležitá událost – ztratili jsme náš jídelníček, což v praxi znamená, že nevíme, co máme jíst. Takže to od teďka bude těžká improvizace.
Neděle 27.7.
Budík na mobilu začal dělat kravál v 7:30 a nutil nás vstávat. V 8:30 jsme už odjížděli. Snídani jsme odbyli – jak jinak – v autobusu, abychom mohli spát co nejdéle a přitom stihli sbalit stan a ještě si zabalit velký batoh na dvoudenní tůru v parku Skuleskogen, kde jsme měli přespat. Kupodivu zatím všichni dodržovali čas odjezdu vzorně, za což jsme byli naším průvodcem Tomášem pochváleni.
Pokračovali jsme po silnici E4 na sever přes most, který je 42 m vysoký a 2 km dlouhý – jeden z největších ve Švédsku. Udělali jsme tam krátkou foto a WC pauzu a za chvíli jsme už zase uháněli na sever.
Než jsme odbočili do NP Skuleskogen, stavili jsme se v místním infocentru pro mapky a byli jsme informováni, kde všude nesmíme spát. Taky tam maj krásnou plastickou mapu celého NP. Infocentrum je pod vysokou skalní stěnou na levé straně silnice, 200 m za odbočkou na Skuleskogen.
Po úzkých silničkách jsme dojeli na parkoviště na okraji NP, kde jsme dobalili potřebné věci do baťohů a vyrazili jsme. Počasí bylo stále krásné. Cesta vedla ze začátku ne příliš zajímavou přírodou, což se však změnilo, když jsme nastoupali do skalního masívu a ocitli se v soutěsce 4-5 m široké – jedné z hlavních atrakcí NP. V nejhlubším místě této soutěsky sahají kolmé skalní stěny do výše 60 m. Odtud jsme se dostali k jezerům na náhorní plošině, kde většina výpravy zakotvila a postavila stany. Místo je to opravdu nádherné – průzračná voda a všude klid. Je tam i chaloupka s několika postelema, kde se dá přespat, ale tu už okupovali nějací němci. My jsme se Zuzkou pokračovali dál na pobřeží. Co jsme pracně na začátku cesty nastoupali, jsme teď museli zase slízt a to docela dramaticky vypadajícím srázem dolu. Nakonec to dobře dopadlo. Přešli jsme suchou nohou na ostrov vzdálený od břehu asi 10 m a došli až k chatce, kde se sice spát nesmí, ale to nejspíš proto, že tam nejsou postele. V chatce už byli naši dva známí z autobusu – Jirka a Marika. Kromě toho nedaleko chatky vegetili čtyři němci, kteří se však odvážně rozhodli spát venku. My jsme si ustlali na podlaze v chatce, uvařili večeři a pak jsme se kochali na pobřeží až do západu slunce.
V noci se nám do chaloupky nahrnuli všichni čtyři němci, protože začalo pršet. Jinak byla noc celkem klidná, myslím, že ani nikdo nechrápal.
Pondělí 28.7.
Naše ranní vstávání v 7 hodin zřejmě trochu narušilo spánek našich německých spolunocležníků, ale nakonec se nám podařilo bez většího rámusu opustit chatku. Uvařili jsme si česnečku z pytlíku a vyrazili jsme spolu s Jirkou a Marikou podél pobřeží zpátky na parkoviště k autobusu. Cestou jsme potkali tábořiště na pobřeží s romantickým dřevěným molem, krásnou plážičkou a chatkou se třema postelema – taky moc krásné místo na přespání. Chatek je tu víc, ale jsou zamčené. Potkali jsme tu část naší výpravy, která tu přenocovala. Později jsme se dozvěděli, že přespat se dalo i u náhorních jezer o úroveň výš než co jsme byli my, prý je tam srub pro 12 lidí a je to tam taky k¨moc hezký, ale taky víc do kopce.
Cestou bylo pod mrakem, ale nepršelo, takže jsme téměř za sucha dorazili až k autobusu. Tam jsme si uvařili čokoládíčku, Zuzka ošetřila jedno roztržené Jájino koleno a mě se konečně podařilo najít křemeňáka jak kolo od vozu. Nechal sem ho tam, určitě byl červavej a stejně nás čekala dlouhá cesta autobusem bez možnosti vaření.
Odjezd byl stanoven na 11 hodinu a kupodivu se nikdo neztratil a všichni dorazili včas. Pokračujeme po naší E4 přes Ornskoldsvik, Ulmeu a Skelefteu k řece Pitealv, kde na nás čekaly vodopády Storforsen. Sem jsme dorazili v 19 hodin.
Storforsen není ani tak vodopád, jako spíše mohutná kaskáda 300 m dlouhá, kolem které jsou postaveny bezbariérové chodníčky. Dříve byla kaskáda na řece Pitealv rozdělena do dvou ramen, ale levé rameno přehradili, aby se zmohutnil tok pravým ramenem a dalo se tak splavovat dřevo. Výsledek je skutečně impozantní. Kromě toho se člověk může procházet kamenným korytem s vymletýma tůněma vysušeného levého ramene řeky. Večer jsme se všichni sešli u jednoho z mnoha zdejších ohnišť, jehož nedílnou výbavou byl odklápěcí kovový rošt na grilování a opekli jsme si párky, které jsme koupili v suprmarketu cestou ze Skuleskogenu.
Přesně o půlnoci jsme odjížděli s cílem dostat se přes noc do NP Abisko poblíž norských hranic, přičemž cestou jsme měli přejet polární kruh.
Ve Švédsku a v Norsku se může tábořit kdekoliv (až na národní parky) minimálně 150 m daleko od obydli a ne na obdělávaném pozemku. Taky ne tam, kde je to zakázané. Problémy s volným tábořením jsou jen v jižním Norsku.
Úterý 29.7.
Asi v 1:30 v noci jsme byli všichni nekompromisně vzbuzeni naším průvodcem Tomášem s odůvodněním, že stojíme 3 m před polárním kruhem a že ho všichni musíme přejít pěšky a pěkně si to užít. Rozespale jsme vylezli z autobusu a prošli kolem cedule s nápisem „polární kruh“ v několika jazycích. Jen česky nám to tam chybělo. Kromě cedule je tu ještě v krajině vyskládaná z bílých balvanů 66º33' a chata se suvenýry (v noci zavřená). Vyfasovali jsme každý certifikát, že jsme tu opravdu byli, udělali památeční foto, zalezli do autobusu a zase usnuli.
Poobědvali jsme na vrcholu a Zuzce mezi tím stačily omrznout prsty na jedné ruce, takže pak za účelem zahřátí provozovala různé podivné aktivity, které se u ní jinak moc často nevidí. Jako například: běhala z kopce nahoru dolu a různě poskakovala. Nakonec se jí podařilo prsty rozehřát. Jak byla rozjetá, vedla celou naši skupinu B s kreditem „pomalejší“ takovým tempem, že jsme málem předeběhli skupinu A „rychlejší“. Z Njuly je taky krásný výhled na jih na Laponskou bránu, výrazný to geomorfologický útvar v krajině a významný orientační bod. Je to prý vstupní brána do Laponska. Naše cesta vedla z Njuly po západním úbočí hory Slattatiakka, pak doleva do sedla Lulip čahčenjosski a jím dolu k řece a po jejím levém břehu zpátky do kempu.
Do kempu jsme se vrátili v 17 hodin. Všichni jsme byli dost uťapkaní, takže jsme byli rádi, že si můžem uvařit večeři a osprchovat se. V ceně kempu byla dokonce zdarma i sauna, ale to už jsme neměli sílu vyzkoušet.
V Abisku jsme zažili zatím nejvíc komárů z celého Švédska. Už ani repelenty moc nezabírali.
Po večeři jsme navštívili nedaleký Laponský miniskansen sestávající z pár chatrčí na kuřích nožkách a pár zemljanek z dřevěných kůlů oplácaných rašelinou a porostlých trávou – hm… zajímavé. (Cesta z kempu do skansenu: Přejdeš hlavní silnici, podlezeš pod železničním mostem, za ním doleva přes parkoviště, na jehož konci začíná cestička. Po ní 200 – 300 m a jsi tam.) Třikrát týdně tam prý jsou nějací průvodci, ale my jsme je tam nezažili. Asi už spali v chaloupkách na kuřích nožkách.
Ti komáři jsou ale nesnesitelní. Málem nás tady sežrali. Vrátili jsme se do kempu se záměrem mastit karty s Bárou a Slávkem, ale komáři u toho taky chtěli být, takže jsme před nima museli zalízt do stanu. Radši jdeme spát.
Středa 30.7.
Vstáváme, balíme a v 8 hodin už vyjíždíme po E10 směr severozápad na hranice s Norskem. Je to asi 40km. Krajina cestou je opravdu krásná, silnice se točí po úpatí vysokých skalnatých hor se spoustou vodopádů a průzračných jezer v údolích.
Hraniční přechod jsem žádný nezaregistroval, možná tam ani nikdo nebyl. V Norsku pokračujeme po E10 na souostroví Vesteralen. Z pevniny jsme na ně přejeli po mostě. Jsou to moc krásné ostrovy s krásnou hornatou krajinou, člověk si tu připadá jako v Alpách zatopených mořem. Jednotlivé ostrovy jsou spojeny mosty. Jeden z nich se stal naším nejsevernějším místem, kde jsme byli: 68º42'18". Některé hory tu maj prožrané tunelama, jeden byl dlouhý 2,2km.
V Městečku Malbo jsme přejeli trajektem na souostroví Lofoten (trajekt nelze zarezervovat, nám jel v 13:15 a ve 14:00). Lofoten je ještě krásnější než Vesteralen. Tisícovky zde vystupují přímo z moře a do pobřeží se zařezávají hluboké fjordy. Navštívili jsme rybářskou vesnici Henningsvaer, kde jsme se chvíli potulovali.
K večeru jsme přejeli na ostrov Vestvagoy, kde byl náš kemp na pobřeží, otevřený na severozápad do moře, takže se tu dobře pozoruje západ slunce. Nevýhodou je, že tam nejsou záchody. Jen kohoutek s pitnou vodou.
Za kempem je pod strmýma horama sladkovodní jezero s poměrně teplou vodou na koupání. Postavili jsme si stan na pobřeží a uvařili bramborovou kaši se sekanou z konzervy. Pak nebylo celkem co dělat, tak jsme se konečně dostali s Bárou a Slávkem k těm kartám. Přitom jsme hlídali sluníčko, abychom ho mohli vyfotit, jak se topí v moři. Nakonec se začalo topit v mracích a zapadlo okolo jedenácté hodiny. Počkali jsme až do půlnoci, ale pořád bylo světlo jako ve dne, tak jsme šli radši ještě za světla spát.
Čtvrtek 31.7.
V noci foukal hrozný vítr a neustále nám třepal se stanem a asi ve tři hodiny mě vzbudil hrozný smrad z chaluh vyvržených z moře na pobřeží. Tak jsem vstal a šel jsem pro změnu fotit východ slunce. Ten byl trochu povedenější než západ. Zuzka spala a vůbec o ničem nevěděla.
Vstáváme v 8:30 místo v 8, v poklusu balíme a v 9:00 už odjíždíme do jižních partií Lofotenu (rysí pracka). Cestou jsme se stavili na pláži, prý nejkrásnější na Lofotenu. Všechno by bylo v pořádku, kdyby se zrovna nezatáhlo a tím i ochladilo. No ale to bysme nebyli češi, abychom nevyužili alespoň jedné příležitosti vykoupat se v moři za polárním kruhem. Zuzka podlehla své zimomřivé nátuře a odmítla tuto atrakci absolvovat. Divil jsem se, že než jsem se převlíknul do plavek, tak se už všichni vraceli z moře ven, ačkoliv do odjezdu autobusu zbývalo stále dost času. V zápětí jsem pochopil proč. Moře bylo tak studené, že jsem měl hodně práce přesvědčit se, abych do té ledárny vlez. Vydržel sem tam asi jednu minutu a udělal asi tři tempa, ale byl jsem tam celej. Zuzka si mě pak s chutí fotila, jak zdrhám z moře ven.
Pokračujeme do nejjižnější části ostrova Moskenesoy, kam až vede silnice, do vesnice s nejkratším názvem na světě Å (čti Ó). Tam jsme se podívali za 15 NOK se skupinovou slevou do rybářského muzea. Pán, co nás provázel, nám nejdřív na ochutnání nasekal sušenou tresku, pak jsme viděli film o rybolovu v Norsku v angličtině. Následoval dlouhý, nicméně zajímavý výklad v angličtině o tom, jak se suší tresky a jak se dál zpracovávají. Mimochodem – je to zdejší hlavní druh obživy. V zimě loví tresky, do jara je suší a v létě pak loví turisty. Mají to tu dobře zařízeno. Maj tu ve vesnici dobrý rybářský krámek vhodný pro nákup ryb včetně ochutnávky zdarma. Tak jsme si tam koupili lososa k večeři.
Pak jsme se vrátili autobusem kus na sever do jedné vesnice. Odsud všichni absolvovali výlet na jeden ze zdejších kopců, jen my se Zuzkou jsme zvolili variantu B – tedy šli jsme ke zdejšímu jezeru a tam jsme dvě hodiny spali.
V 18 hodin jsme se všichni sešli u autobusu a odjíždíme na sever ostrova Moskenesoy za vesnici Fredvang do kempu. Jede se tam přes takový dva krásný mosty. Zajímavý na všech těch mostech je, že jsou do oblouku, takže nejdřív se jede do kopce nahoru a pak zas z kopce dolu. Je to proto, aby pod nima projely lodě.
Kemp je celkem komfortní, jsou tady sprchy co se do nich musí narvat 10 NOK, aby 4 minuty teklo teplá voda a kuchyňka, kde pro změnu 30 minut elektřiny stojí 5 NOK. Aspoň že záchody jsou za darmo. Postavili jsme stan, povečeřeli uzeného lososa, který nám zbyl i na snídani a já jsem šel zpátky k mostům, abych je vyfotil. Zuzka spala. Asi ve 22 hodin jsem se vrátil do kempu, šel jsem si vyčistit zuby a přitom jsem se cestou zahrál frisbee, takže do stanu jsem dorazil asi vo půlnoci.
Pátek 1.8.
Vstáváme v 8 hodin. Zuzka je nechutně vyspalá a neustále mě budí a zlobí. Zato já bych spal ještě pár hodin. Posnídali jsme lososa s celozrným chlebem a v 9 hodin už odjíždíme do Neslandu, malé to vesničky, výchozího bodu našeho dnešního výletu.
Do Neslandu se jede po takové úzké prašné cestě, na které se neustále motaly nějaké ovce. Šli jsme asi 5 km podél pobřeží krásnou hornatou krajinou do vesničky Nusfjord chráněné Unescem. Nutno konstatovat, že tahle tůra se nám opravdu moc líbila, i počasí nám přálo, opět bylo nádherně.
V Nusfjordu na nás čekal autobus a přesunuli jsme se do hlavního města Lofoten – Solvaer, odkud jsme dvou a půl hodinovým trajektem s jedním mezipřistáním na jednom malém ostrůvku přejeli na pevninu do Skutviku. Trajekt jsme celý prospali.
Ze Skutviku jsme se po úzké silničce dostali na E6, po které jsme jeli na jih do NP Rago. Cesta vede krásnou hornatou krajinou se spoustou jezer a vodopádů. Autobus heká do kopců, ale zatím si se všema poradil. U jedné obzvláště zajímavé hory ze všech stran ohlazené jsme zastavili na foto a WC pauzu. Před NP Rago jsou hory provrtány spoustou tunelů dlouhých i několik kilometrů. Ten nejdelší byl asi 4 km.
Před NP Rago, kam jsme dojeli po úzké silničce, jsme na zdejším tábořišti postavili stany, uvařili večeři a zalehli. V noci pěkně lilo, ale to nám až zas tolik nevadilo.
Sobota 2.8.
Ráno jsme hned po snídani vyrazili už v 8:30 do NP Rago k náhorním jezerům a vodopádům. Jde se kaňonem malé říčky. Je to do kopce a samá mokřina, ale dá se to zvládnout suchou nohou. Počasí nám přálo a hned ze začátku se zdálo, že se celý výlet vydaří.
U prvního náhorního jezera jsme poobědvali a kochali se pohledem na krásné jezero, ze kterého padá asi 16 m vodopád. Hned u jezera je chata se čtyřma postelema a sluneční baterií venku na výrobu elektriky. Taky je tam kadibudka, kterou jsme hned vyzkoušeli. V chatě se dá přespat a když člověk dorazí do NP trochu dříve, může si výlet rozdělit na dvě části s přespáním v chatě u jezera (pokud ho ovšem někdo nepředeběhne).
Pokračujeme dál přes výtok z jezera po lávce zavěšené na lanech a drápeme se nahoru na skalní masív, který tvoří jakousi přirozenou hráz pro vody druhého, podstatně většího náhorního jezera. Voda z jezera padá dolu ve formě vodopádu přes 100 m vysokého. Tady jsme dali svačinku. Jen co jsme se zvedli, že budeme pokračovat, začalo pršet. Nasadili jsme nepromokavé bundy a pokračujeme v cestě, která má být od této chvíle hůře značená a bahnitější, než první část. S tím značením to ještě celkem šlo, i když tam občas žádné nebylo a šli jsme spíše intuitivně, horší to však bylo s bahnitostí terénu. Chvíli jsme využíval výhody goretexových bot, dokud mi do nich nenatekla voda vrchem stékající po nohách (šel jsem v kraťasech). Úplně se výhoda mých bot smazala v momentě, kdy jsem zapad do bahna do půl lýtka. Zuzka mě hned následovala s tím malým rozdílem, že tam zapadla až po koleno. Teď už bylo celkem jedno kudy jdeme. Nejhorší byl závěr cesty, kdy se šlo příliš dlouho z příliš prudkého kopce dolu. Zuzku z toho pak bolely kolena.
V táboře jsme si vymyli boty v řece a pak jsme tam vlezli sami. Když už se nám zdálo, že jsme dostatečně čistí a vymrzlí ze studené vody, zalezli jsme do stanu. Zkontroloval jsem věci ve fotobaťohu, který jsem do této chvíle považoval za nepromokavý. To jsem se zase jednou šeredně splet! Z makroobjektivu jsem vylil vodu (jak se později ukázalo, naštěstí natekla jen mezi tubusy) a foťák stál zadní stěnou v louži na dně baťohu, odkud už voda zřejmě neodtékala. Doufal jsem, že se voda nedostala až do foťáku. Elektronika zatím fungovala, což bylo celkem povzbuzující. Druhý baťoh, který jsme měli s sebou a kde jsme měli věci na sebe, taky spolehlivě protek, takže jsme teď měli k dispozici spoustu mokrého prádla.
Venku mezitím přestalo pršet, tak jsme uvařili k večeři porič, při jehož pojídání zase začalo pršet. Zalezli jsme do stanu a usnuli. Tak tohle byl asi nejnáročnější den na našem zájezdu.
Neděle 3.8.
Ráno už naštěstí nepršelo. Sbalili jsme se, nejmokřejší věci jsme rozvěsili v autobuse a pokračujeme směrem na jih k ledovci Svartisen, jednomu z největších ve skandinávii a asi i v evropě. Má několik ledovcových splazů, vesměs nepřístupných, až na jeden, který padá do jezera, což ho činí ještě zajímavějším. Asi v 11 hodin jsme přejeli polární kruh. Zastavili jsme tam na parkovišti a v rámci půlhodinové přestávky jsme vytahali všechno mokré na sluníčko, aby to aspoň trochu uschlo. Když autobus stál a nefungovala klimatizace, tak tam pak byl nesnesitelný smrad z mokrých bot, které tam všichni sušili.
Ve 13:30 jsme přijeli na parkoviště ne spodnímu jezeru u ledovce. Jezdí tu loď, která zdejším turistům zkracuje cestu k hornímu jezeru, do kterého padá ten ledovec, asi o 3km, ale stojí 45 NOK a zpáteční 80 NOK, takže hodně. Volíme levnější a dobrodružnější variantu podél jezera. Zuzka nešla, včerejší výlet ji poněkud zničil. Hopnul jsem do mokrých bot od včerejška, jako ostatně naprostá většina lidí z našeho zájezdu, a vyrazil jsem s pár dalšími šíleným tempem bažinatou cestičkou, která si se včerejší bažinou, kterou jsme museli absolvovat, moc nezadala. Cestou začalo pršet, tak jsem radši po včerejší zkušenosti nasadil pláštěnku. Za chvíli už zase nepršelo. K hornímu jezeru se jde podél vodopádovité divoké říčky vytékající z jezera tunelem ve skále. Nebyl to ale přirozený odtok, byl to uměle proražený tunel, aby se odlehčilo odtoku na druhé straně jezera, kde se často tvořily záplavy. Podél horního jezera se jde k ledovci po zajímavém skalním masívu, který je zbarvený do rezava a výrazně vrstvený.
Ledovec předčil moje očekávání. Byl opravdu nádherný. V puklinách prosvítala krásná modrá barva ledovce. Vyfotil jsem tady asi 20 snímků. Foťák se naštěstí po prvních dvou snímcích, které motorek skoro nepřetočil, rozeběhnul a fungoval už normálně. Lezu nahoru podél ledovce, což není žádná sranda. Nakonec to ani nestálo za tu námahu. Nehledě k tomu, že jsem tady ztratil gumovou nožičku od stativu. Cestou dolu začalo pršet a ta skalnatá hora hrozně klouzala, takže dolu to bylo ještě zajímavější. Lezu dolu co to dá, ale trvá to dýl, než nahoru. Naštěstí přestalo pršet. Cestou jsem ještě vyfotil vodopád padající z horního jezera a peláším do autobusu. Jsem totiž úplně bez jídla a bez vody.
U autobusu už mě čekala Zuzanka s uvařenou večeří, no prostě idylka. Po večeři jsem se šel umýt do jezera, protože jsem se trochu zapotil tím pelášením k autobusu. Málem jsem tam umrznul! Voda je z toho ledovce a má pár stupňů nad nulou. Pak jsme ještě uvařili puding a čaj, posbírali jsme rozvěšené suché a polosuché věci zmoklé ze včerejška rozvěšené na větvičkách místních břízek a ve 21:30 vyrážíme busem na noční přejezd do Trondhajmu.
Pondělí 4.8.
Ráno jsme zastavili na šelce před Trondhajmem, kde jsme se trochu zkulturnili a posnídali. (Diesel tu stojí 8,35 NOK). V 7:00 pokračujeme autobusem do města. Dojeli jsme až před katedrálu Nidaros – největší to gotickou stavbu v Norsku a možná i v Evropě. Měří 102 x 50 metrů a uvnitř je klenba 20 m vysoko. Vylezli jsme z autobusu rovnou do deště. Chvíli jsme se schovávali v bočním vchodu katedrály a pak jsme šli v dešti do města. Cestou jsem dostal takovou potřebu na záchod, že jsem skoro ani chodit nemohl. Potkali jsme naštěstí zelenou budku velikosti autobusové zastávky, do které když se hodí 5 NOK, tak se samy otevřou dveře do „toaletového sálu“. Vlezli jsme tam se Zuzkou oba a stále tu ještě bylo dost místa minimálně pro pět dalších lidí. Záchod byl tak přetechnizovaný, že se Zuzka bála, že nás to tam zamkne a nepustí ven. Já jsem se zase divil, že mi to samo automaticky neutřelo zadek a nenatáhlo kalhoty.
Když jsme z toho zázraku techniky vylezli ven, tak už nepršelo. Navštívili jsme nedaleké infocentrum, kde jsme nabrali materiály o Trondhajmu, Oslu a některých dalších místech a pokračovali jsme v prohlídce města. Maj tu starý dřevěný most a dřevěné domy u řeky s přední stěnou na kůlech, za řekou krásný starý uličky a jinak už celkem nic. Dá se říct, že kromě té katedrály na tom městě nic zajímavého není. Vedle katedrály je ještě arcibiskupský palác, kde je za darmo vstup jen do muzea vojenského odporu za druhé světové války. Jinak se všechny vstupy platí.
Ve 12 hodin odjíždíme směr Dombas, kde odbočíme na Romsdalshorn a podél řeky Raumy dojedeme na pobřeží do kempu, kde bysme měli spát. Cestou zase začalo pršet. Řeka Rauma je zajímavá tím, že se stále víc zařezává do skalního masívu, který je stále stejně vysoký. Takže u moře jsme už jeli kaňonem hlubokým 1 400 m a nejvyšší kolmé stěny – stěna trolů – byly 1000 m vysoké (jedny z nejvyšších na světě). Akorát jsme si je moc neprohlídli, byly zahaleny do mraků. Kromě toho je na řece Raumě spousta krásných vodopádů.
Kemp byl krásný. Dřevěné chaloupky, které si můžete pronajmout, uprostřed byl velký srub s restaurací, záchodama, sprchama za 10 NOK / 5 minut, kuchyňkou a dokonce i pračkou a sušičkou. Pršet ale nepřestalo ani v kempu, takže jsme v dešti bleskově postavili stan a šli jsme uvařit večeři do místního přístřešku. Pak jsme šli spát. Pršelo celou noc.
Úterý 5.8.
Ráno jsme měli ve stanu trochu mokro, zřejmě protekla podlážka, což mě naštvalo, protože při parametrech, které výrobce sliboval, by se to stát nemělo. Přestalo pršet, tak jsme sbalili úplně mokrý stan a ve velkém srubu jsme udělali základní hygienu. Přitom jsme zjistili, že pračka se sice platí, ale sušička už ne. Okamžitě jsme toho využili a zbývajících 20 minut do odjezdu jsme v ní sušili naše stále ještě mokré věci.
Z kempu jsme vyjeli nahoru na skalní masív cestou trolů, což je silnička, jejíž serpentýny se zařezávají do strmého skalního masívu. Na 11 kilometrech jsme tak překonali převýšení asi 600 metrů. Zuzka se cestou radši ani nedívala z okýnka. Přijeli jsme nahoru na parkoviště, odkud se chodí na stěnu trolů k její horní hraně. Zuzce se tam nechtělo, tak si radši zopakovala cestu trolů i dolu, aby se trochu pobála. Dole v kempu autobus nabral přívěs, který jsme tam odložili, a podél pobřeží to celé objel podél fjordů a přijel na horní parkoviště z druhé strany. Takže zatímco my jsme lezli nahoru po suťových polích a velkých balvanech, Zuzka se vozila autobusem kolem fjordů a koukala na filmy (Byl jednou jeden král, Apolo 13,…)
Cesta nahoru ke stěně trolů trvala 3 hodiny a byla poměrně náročná. Museli jsme překonat 700 metrů převýšení. Celou cestu jsme šli mrakem, který seděl na celém tom masívu. Naštěstí jen seděl, nic jiného nedělal. Nahoře se mraky trochu roztrhaly, ale z kilometrové kolmé stěny dolů nebylo vidět nic, protože kaňon pod náma zcela naplnil jiný mrak. Takže jsme měli pocit, jako když se díváme dolů do prádelny. Aspoň jsme se u hrany stěny trolů naobědvali a pak jsme zahájili sestup.
Cestou k autobusu jsme udělali menší zastávku u jezera, kde se dokonce dva odvážlivci i vykoupali. Na parkoviště jsme došli v 17 hodin. Za dalších deset minut jsme na přilehlé louce nasbírali tolik křemeňáků, že už to bylo na smaženici.
Pokračovali jsme autobusem přes horský hřeben a sjeli serpentýnama ke fjordu, který jsme přejeli trajektem do malého městečka, kde byl i náš dnešní kemp. (70 NOK / karavan + 10 NOK / dospělý). Sprchy tu byly – jak jinak – placené, za 5 NOK / 4 minuty. Nepršelo, takže jsme vybalili mokrý stan a zatímco se sušil, vařili jsme smaženici. Měli jsme tolik hub, že jsme si museli půjčit velký hrnec a nakrájeli jsme do ní jenom klobouky. Nohy jsme vyhodili. Teda, takhle jsem s houbama ještě nikdy neplejtval! Přesto bylo smaženice tolik, že jsme ji ani zdaleka nemohli sníst. Naštěstí se našlo pár ochotných jedinců, kteří nám s ní ochotně pomohli. Pak jsme už jen postavili usušený stan, vyčistili zuby a zalehli.
Středa 6.8.
Dnes vstáváme hodně brzo, v 7 hodin. Zuzce se vůbec nechtělo, musel jsem ji přemlouvat a zlobila u toho. V 8:10 už odjíždíme do Gejranger fjordu, kde nám v 9:30 začínala plavba vyhlídkovou lodí. Alternativně jsme mohli jít na tůru na kopec nad fjord, odkud je krásný výhled. Rozhodli jsme se pro loď, i když to stálo 70 NOK za osobu. Jeli jsme i kolem slavného vodopádu sedm sester, ale měl nějak málo vody. Dá se říct, že to bylo pěkný,
hlavně Zuzce se to líbilo, že nemusela používat nožičky.
Po vyhlídkové plavbě jsme měli ještě celkem dost času do odjezdu autobusu, tak jsme chodili po místních krámcích a okukovali zdejší typicky norské suvenýry (plyšové soby, tuleně apod.).
Ve 13:30 jsme zahájili přesun do městečka Lom. Od našeho fjordu to znamená překonat nejdříve asi 1000 metrů převýšení na silnici plné serpentýn. Když silnička nastoupala už dostatečně vysoko, zastavili jsme na odpočívadle, abychom si mohli pořídit foto fjordu ze zdejší krásné vyhlídky.
Lom je takové malé městečko, kde maj starý dřevěný kostel s dračíma hlavama na střeše a nejstarší dochovanou starou dřevěnou stavbu v Norsku – skladiště z roku kolem 1600. Vypadá to jak stodola na nožičkách a dovnitř se nesmí. Do dřevěného kostela se sice smí, ale musí se za to platit. Ale dá se tam ode dveří nakouknout a v podstatě je vidět celý interiér. Pak tam maj mineralogické muzeum, kde žádný vstup nechtěj a maj tam spoustu zajímavejch šutrů, některý i na prodej. Když jsme všechny tyto zdejší zajímavosti prošli, pokračovali jsme po dvouhodinové zastávce k řece Sjoa, kde budeme zítra raftovat.
U Sjoi jsme se stavili v kempu, kde je česká vodácká základna, která rafting na Sjoe zajišťuje. Dohodli jsme podrobné podmínky pro náš zítřejší rafting a pokračovali jsme na nedaleké tábořiště. Tábořiště bylo zcela zaplněné turisty z nějakého českého autobusu, takže jsme museli zvolit náhradní alternativu. Další, trochu menší tábořiště u přítoku Sjoi bylo prázdné, takže jsme se mohli v pohodě ubytovat v našich rychle rostoucích stanech. Uvařili jsme večeři spolu s Bárou a Slávkem stylem smíchat několik jídel dohromady, načež vzniknul velký kotel jídla. K tomu jsme udělali zeleninový salát a nakonec ešus pudingu s borůvkama. Mňam!
Pak se ještě dělal společně oheň, což se ovšem v létě nesmí, sedělo se kolem, Tom hrál na rozladěnou kytaru a zpívaly se táborové písničky. Občas kolovala nějaká flaška fernetu. Ve 22:30 nám začala být zima, tak jsme šli spát.
Čtvrtek 7.8.
V noci trochu pršelo, ale ráno už bylo zase sucho. Sbalili jsme se a oblékli do plavek, což byla naše příprava na dnešní rafting na Sjoi. Dojeli jsme do městečka Haidalu, což bylo místo, odkud jsme měli raftovat. Haidal leží spíše na dolním toku řeky Sjoi, obtížnost 3 se čtyřkovýma místama (hodnoceno podle šestistupňové vodácké stupnice).
Vyfasovali jsme neoprenové obleky, botičky, šusťákovou bundu a záchranou vestu, na hlavu plembák a do ruky pádlo. Vypadali jsme v tom jak banda motorkářů (teda aspoň než jsme vzali do ruky to pádlo). Pak následovala důkladná instruktáž na suchu v raftech, včetně nácviku vytahování vypadnuvšího člena posádky zpět do raftu. Skoro i obracení převráceného raftujsme tam mezi borovicema zvládli. Měli jsme k dispozici celkem tři rafty, každý s jedním zkušeným vodákem. Náš raft gajdoval Venca a složení naší posádky bylo: Luboš fotograf a jeho dva synové, Já se Zuzankou a Ondra s Martinem. Zuzka seděla přede mnou, takže jsem musel pádlovat podle ní. Naučili jsme se základní povely vpřed, kontra a stop, naskákali jsme do vody, abychom se namočili a vyrazili jsme na cestu.
Ze začátku to byla pohodička, tak si Zuzka cvičně skočila do vody a my jsme ji museli zachraňovat. No, trochu jsme jí začali ujíždět, takže nedostala na šňůru, co je kolem raftu, tak jsem jí podal pádlo a přitáhnul jsem ji. Pak jí kolega od pádla, co seděl naproti ní, chytil za ramena vestičky a přehodil ji do raftu. Následovalo několik drsnějších míst, kdy nás všechny divoká voda osprchovala a trochu vody jsme i nabrali, ale nikdo nevypad, takže náš nácvik zachraňování tonoucích celkem k ničemu nebyl. Bylo to asi tím, že bylo málo vody, což byla daň za hezké počasí. Na konci naší plavby jsme všichni vyskákali z raftu a do cíle jsme si to doplavali.
Zatímco my jsme raftovali, druhá polovina autobusu, která se už do raftů nevešla, jela autobusem podél břehu a fotila nás. Pak jsme se prohodili, vrátili jsme se autobusem do Haidalu a sledovali jsme, jak pro změnu druhá polovina, co ještě neraftovala, nacvičuje na suchu. Následovala doprovodná cesta autobusem, během které jsme naše raftaře fotili, jak dováděj v peřejích.
Raftování skončilo opět v Hajdalu, kde jsme se všichni sešli u zdejšího dřevěného kostelíku. Poté jsme pokračovali podél Sjoi dál na Oslo. Cestou jsme objížděli pohoří Jotunhajmen, které je nejvyšší v Norsku (2600 m.n.m.) Tady jsme se taky dostali na nejvýše položené místo na naší trase autobusem – 1390m.n.m. Pokračujem kolem jezera Bygdin, což je veliké jezero v horách. Hned za ním je laponský kemp, kde se prodávají nejrůznější kůže (sobí za 500 NOK, což je nejlevnější, co jsme zatím viděli), sobí salámy, které jsme v rámci ochutnávky i ochutnali (moc aromatické) a maj tam i dva sobíky v ohradě.
Po silnici E16 jsme dojeli do kempu nad Oslem u velkého 100 km dlouhého jezera. Tenhle kemp byl zatím největší. Stan tady musíte mít minimálně 4 m od souseda. Kolem kempu vede frekventovaná silnice hned za plotem, což jsme zjistili až když jsme si u toho plotu postavili stan. Ti prozíravější si postavili stan na pláži. Před večeří jsme se šli s Bárou a Slávkem vykoupat a pak jsme společně uvařili večeři – tentokrát polévku a porič. Porič byl výborný, ale bylo ho moc, takže jsme s ním nakrmili i pár kolemjdoucích. Završili jsme to čajem, Zuzka s Bárou se šli osprchovat do zdejších placených sprch a šli jsme spát.
Pátek 8.8.
Vstáváme a naposledy balíme stan a spacáky. Od teďka už budeme spát jen v autobusu.
Dojeli jsme do hlavního města Norska – Oslo. Za vjezd do města se platí 15 NOK / osobák. Dojeli jsme k Vigelangovu parku, kde jsme měli asi hodinu a půl času. Vigelangův park je plný soch a uprostřed je podivný obelisk složený z propletených lidských těl. Moc se nám tu nelíbilo, tak jsme se tady aspoň nasvačili. Pak jsme odjeli autobusem na poloostrov Bigdoil, kde je soustředěna většina zdejších atraktivních muzeí. Dojeli jsme na parkoviště vedle muzea Fram a Kontiky. Začali jsme ve Framu. Skupinové vstupné je 15 NOK / osoba, za což si člověk může prohlídnout polárnickou loď, se kterou jel Nansen na severní pól. Pak jsme navštívili muzeum Kontiky s Hayerdalovým rákosovým člunem Ra II a vorem Kontiky, se kterýma přeplul oceán z Afriky do Jižní Ameriky. Tady jsem organizoval skupinový vstup já, takže jsem měl vstup jako guide zarma, ostatní za 25 NOK. Zajímavé je, že se tu v muzeích může fotit, akorát že bez stativu, což jsem ovšem nevěděl, takže jsem se tu neustále ostatním návštěvníkům pletl a rozkládal a zase skládal stativ.
Z Kontiky jsme šli pěšky do centra, což vyjde asi na hodinu. Cestou jsme se stavili podívat do muzea Vikingských lodí. Jsou tam tři pohřební vikingské lodě, přičemž ta největší je vidět i od pokladny, takže vstupné ani nemá cenu platit. Kromě toho se dá vylézt po schodech i na galerii, takže první loď je vidět i zeshora. Po této zastávce jsme pokračovali dál pěšky do centra po cyklostezce kolem stáda oveček, přičemž nám bylo hrozné vedro. Jinak se dá jet do centra i busem nebo lodí za 20 NOK.
V centru jsme chvíli bloudili a pak jsme našli zdejší pověstnou radnici, která se nám vůbec nelíbila. Dále jsme navštívili zdejší národní galerii, kam je vstup zdarma. Nakonec jsme se vydali hledat supermarket, kde bysme mohli koupit nějaké dárky pro naše rodiče. Po chvíli bloudění a ptaní se okolocestujících jsme objevili na nábřeží vpravo od radnice moderní nákupní komplex a taky supermarket. Koupili jsme pro rodiče a pro Lucku, co nám hlídala byteček, kostku klasického Norského sýra, který je hnědý a má příchuť karamelu a taky dvě krabičky slaného pendreku, což je prý taky zdejší specialita. No a pak už jsme šli k pevnosti Akrhus, odkud nás měl odvézt autobus a kde taky měly být záchody. Záchody tam sice byly, ale nenašli jsme je, protože polovina pevnosti byla oblepena červenobílou páskou s nápisem „politi“ (policie) – kdoví co se tam dělo. Celé centrum na pobřeží bylo kromě toho zcela neprostupné, protože se tu zrovna pořádaly závody rychlostních motorových člunů.
Ve 20:15 nás vyzvednul autobus a pokračovali jsme na Norsko - Švédské hranice. Hned za Oslem jsme zastavili na odpočívadle se záchody, ale byly v hrozném stavu. Vyřídili jsme tu jen to nejnutnější a pokračujeme dál. Na šelce před hranicema jsme tankovali, takže jsme si konečně užili i pořádného záchodu. Taky jsme tu za zbytek peněz koupili plyšového sobíka Tedíka (38 NOK). Následoval přejezd hranic bez zastávky a kousek za hranicema jsme po tmě navštívili staré pohřební místo s menhiry, což jsou velké šišaté šutry postavené na výšku a uspořádané do šišky. Uprostřed šišky byl kvádr s nějakým nápisem a naše výletníky v čele s průvodcem Tomášem nenapadlo nic lepšího, než zapálit pochodně a zpívat kolem šutru trempskou pohřební píseň. Toho jsme se teda neúčastnili. Fuj!
Sobota 9.8.
Vzbudili jsme se po nočním přejezdu v 6:30 na odpočívadle asi 20 km před Kodaní – hlavní to město Dánska. Nasnídali jsme se tady a vyčistili si zuby. Pak jsme pokračovali do Kodaně.
Zaparkovali jsme v 8 hodin u hlavního nádraží. První naše aktivita spočívala v hledání záchodů, protože jsem to už nemohl vydržet. Na hlavním nádraží sice měli, ale za 5 DKK, což se nám zdálo drahé. Pokračovali jsme v našem hledání přes náměstí před radnicí, které bylo pokryto vrstvou odpadků po včerejším koncertu, nebo co to bylo, dál pěší zónou, kde jsme konečně objevili podzemní záchody za 2 DKK. Tam jsem si konečně ulevil.
Navštívili jsme zdejší botanickou zahradu, kde je vstup zdarma a kromě toho jsou tam zadarmo i záchody. Od desíti otvírají skleníky, tak jsme si zatím prohlídli park a posvačili. Ve sklenících jsme pak nafotili nějaká makra, využili jsme ještě záchody zdarma a přesunuli se k vedlejšímu parku, kde jsme hodlali poobědvat. Zarazilo nás, že je u vchodu do parku závora a hlídá tam voják, ale nenechali jsme se tím nijak odradit. Teprve když jsme byli oním vojákem sprostě vyhozeni, jsme pochopili, že to nebyl park, ale kasárna. Park byl vedle.
V parku jsme potkali Báru se Slávkem, kteří se rozplývali nad vyhlídkovou plavbou po kanálech Kodaně. Doporučili nám společnost a trasu, kterou máme jet a tak jsme hned vyrazili ke kanálu, kde jsme koupili lístky a nalodili se na nízkou vyhlídkovou loď plnou sedaček. Výška vyhlídkových lodí je totiž omezena světlostí mostů přes kanály, pod kterými se proplouvá. Někdy je to opravdu na těsno. Plavba byla docela pěkná, trvala asi 1,5 hodiny včetně dalších asi dvaceti zastávek, které loď absolvovala během trasy. Pak už nám zbyl čas jen na to, abychom došli k autobusu. Cestou jsme to vzali kolem historické stavby christiansborg paláce, což je zdejší sídlo parlamentu. Je tu zajímavá i čtvrť Christiansena – jakýsi stát hipies, kde jsou legální měkké drogy a sami rozhodují o své samosprávě. Akorát se nedoporučuje moc tam fotit.
V 16 hodin odjíždíme autobusem na trajekt do Německa a protože jsme měli nějak moc času, zastavili jsme se asi 3 km před trajektem na jedné pláži. Využili jsme jeden a půl hodinové přestávky k vaření večeře a přebalení zavazadel do přenositelného stavu. To se nám nakonec po zlikvidování banánové krabice a vyhození Zuzčiny staré a roztrhané cestovní tašky podařilo.
Trajekt jel v devět hodin. Ještě před odjezdem na trajekt jsme uspořádali skupinové foto, což znamenalo nalézt dva fotografy dobrovolníky z jiného českého autobusu, kteří se nechali ověsit našimi foťáky a v jednom kuse asi pět minut pak fotili. Na trajektu jsme chvíli hráli s Bárou a Slávkem uno a chvíli jsme se kochali na palubě a zádi. Asi hodinu z 2:15 hodinové plavby jsme prospali.
Pak následoval noční přejezd přes Německo, který jsme v podstatě prospali. Probudili jsme se až na německo – českých hranicích. Před hranicema autobus vypověděl poslušnost a nechtěl si nechat vnutit žádnou z řidičem nabízené rychlosti. Nakonec se nechal ukecat na jedničku, ale pak si ji zase přes celé Drážďany nechtěl nechat sebrat. Bylo to takové zajímavé zpestření jinak celkem nudného závěru naší cesty domů.
Neděle 10 .8.
Cestou do Prahy jsme rozeslali po rodičích SMSky, že už jsme doma. Taky jsem volal Víťovi, který nás měl odvézt do Liberce. Zastihnul jsem ho zrovna na cestě do Prahy, tak jsem mu jen připomněl, že nás má vyzvednout na nádraží Holešovice a né na Hlavním nádraží. Když jsme dojeli na nádraží Holešovice, už tam na nás čekal i s Vlaďkou. Nacpali jsme se jim se svými zavazadly do jejich malého pežotku, rozloučili se s ostatními účastníky zájezdu a uháněli jsme domů.
V Liberci jsme byli už v 10:30, tak jsme doma vyházeli zavazadla a nechali se odvézt na zbytek bohoslužeb do Kolosea. To bylo to nejhezčí završení celé dovolené, které jsme si mohli přát.
A nakonec se můžete podívat na celou naši tlupu:
Náhledy fotografií ze složky Cesta za polární kruh