Komentáře
Přehled komentářů
omlouvám se všem - není to o knize - dne 1.prosince pozdě večer jsem se bavil s dvěma nickama, neznají mou situaci,ale bleskově usoudily, že já jsem líní a nezáleží mi na rodině.Na rodině mi záleží,proto dělám co mohu.Uráží mě,když mi někdo vyčítá cokoliv, aniž by věděl skutečnost.nevím zda to bude někdo číst, nebo ne, ale chtěl jsem to napsat, jelikož mě to mrzí, D-Dcimra je bezvadná místnost,ale nevím, proč každý dělá úsudky o druhých a ještě za to odsuzuje - KDO JSI BEZ VINY,HOĎ PO MĚ KAMENEM,KDO NEJSI, PROSÍM,NELŽI OSTATNÍM. Lituji,že jsem ve vašich očích to, co ve skutečnosti nejsem. Plukovnikoneill 2-12-2008 00:21
Alchymista - Paulo Coelho
(Pavluša, 18. 6. 2008 15:25)
Kniha nás zavede do pohádkových krajin plných dobrodružství, hledání a splněných snů... Spolu s mladým španělským pastýřem se vydáme hledat smysl života a odhalovat duchovní tajemství. Prožijeme příhody a zdánlivě zanedbatelná znamení, která nám vždy napoví něco o nás samotných ... S hrdinou knihy můžeme dojít až na poušť, kde v poryvech větru budeme mít oči i srdce zasypány pískem - proto, abychom je mohli posléze otevřít čisté a vnímavé pro krásy a znamení světa kolem nás.
Přeji vám příjemnou četbu a věřím, že stejně jako já i vy najdete v knize plno myšlenek, které vás osloví a přimějí k zamyšlení.
Zamba- Ralph Helfer
(Pretty_, 15. 6. 2008 16:40)
Největší lví příběh hned po lvici Else. Příběhy o přátelství člověka a zvířete představují vděčné čtenářské téma. Tím spíše, je-li tím zvířetem lev a když se ten příběh navíc opravdu stal.
Tentokrát za vámi přichází lev Zamba a „jeho člověk“ Ralph Helfer. Možná jste Zambu dokonce už i viděli, jenom si to neuvědomujete. Zamby byl totiž lvem filmovacím a celý svůj život prožil v nejtěsnějším možném kontaktu se svým majitelem a zároveň cvičitelem Ralphem Helferem v Kalifornii. Tedy až na občasné výlety za prací včetně půlročního pobytu v rodné Africe. Tam se totiž Zamba narodil a také ještě jako úplně malý lvíček málem umřel, když ho matka zřejmě nestačila ochránit před útokem cizího lva. Sotva šestitýdenní Zamba před ním utekl a ztratil se. Na pokraji vyčerpání ho objevili američtí turisté, zachránili ho, pro polomrtvé lví kotě vyjednali vývozní povolení a vzali s sebou domů. Předali ho tomu nejpovolanějšímu, Ralphu Helferovi, který cvičil různá zvířata pro film a televizi. Na rozdíl od většiny svých tehdejších kolegů svá zvířata nebil ani jinak netýral a požadovaným výkonům je učil za pomoci laskavosti. Což se mu, mimochodem, později mnohokrát vyplatilo.
Stejně přistoupil i maličkému lvíčeti, ovšem s tou perspektivou, že z něj nakonec vyroste dospělý lev příslušné váhy (cca 250 kg) a síly. Už jako koťátko ho naučil snášet koupání, česání, péči o drápy i chrup, poslouchat povely, spát spolu se svým pánečkem v jedné posteli (Zamba nebyl nikdy proti), vykonávat potřebu na zahradě, chodit mezi lidi a snášet i všemožná další zvířata jezdit různými dopravními prostředky, absolvovat různé přehlídky a další hlučné akce, bez problémů pózovat před kamerou i se naoko se svým pánečkem porvat a dělat potom mrtvého.
To vše se povedlo. Ralph svého lva bezmezně miloval a lev mu jeho lásku oplácel snad ještě větší měrou. Spolu překonali i nejeden těžký okamžik, zažili i chvíle uznání a slávy. Díky Ralphově dokonalé péči se Zamba těšil po celý svůj život skvělému zdraví a dožil se požehnaných osmnácti let. Za těch osmnáct let (cca 1960-1980) natočil celou řadu filmů, seriálů i reklam, hrál například ve filmech o Tarzanovi z té doby nebo v seriálu Daktari. Hlavně však posloužil jako ten nejpádnější důkaz toho, že zvířata je možné cvičit laskavě a s láskou a že tak dokáží mnohem víc než zvířata bitá a vystrašená. Nepřímo tak změnil a výrazně k lepšímu život bez nadsázky tisíců zvířat držených v zajetí. Zamba byl vyjímečný lev a „zaříkávač nejen lvů“ Ralph Helfer je vyjímečný člověk. Vyjímečný příběh jejich společného života dal vzniknout knize, která je, bez jakéhokoliv přehánění, rovněž vyjimečná.
Stephanie Gertlerová- Penzion na pobřeží
(Andel_Pane, 1. 6. 2008 18:02)
Psycholožka Claire, která spolu s manželem Elim vlastní malý penzionek na pobřeží, se těžce vyrovnává z odchodu dětí.
Teprve, když se v penzionu ubytuje tatínek se slepou dcerou se vše změní. Claire ke Kayle přilne. Otec Kayli Nicolas něco tají, Claire to nevidí ale její muž Eli něco tuší. Teprve, když Nick s Kaylou na rychlo odjíždí, rozhodne se do toho zapojit policii.
Zjištění je šokující, Nickolas Kaylu unesl a její matku těžce zranil.Aby mohl být s Kaylou i přes zákaz, že se s ní nesmí stýkat.
Claire pochopí spoustu věcí a rozhodne se najít svou matku, která jí í jejího otce opustila. Objeví jí v malém městečku, kde pracuje v baru jako zpěvačka. Obě si o všem promluví a je mezi nimi opět jasno. Ursula opustila Jacka (otce Claire) protože nebyla na rodičovství dostatečně připavená.
Ludmila Vaňková-Zlá léta
(dronty, 12. 3. 2008 15:21)
Román Zlá léta je vlastně pokračování Románz Král železný, král zlatý. Pojednává hlavně o Záviši z Falkenštejna.
Záviš
Záviš z Falkenštejna je nazýván podle hradu Falkenštejn v okresu Valtice (lze ho vidět, když se jede do Rakouska přes přechod Mikulov, myslím).
Falkenštejn byl silným českým šlechticem, pravděpodobně patřil mezi pány, co zradili Přemysla Otakary II. roku 1278 na Moravském poli. Po jeho smrti se sbližuje s jeho vdovou, královnou Kunhutou. Ta otěhotní a narodí se jí syn Jan, v této době nabývá Záviš opět na moci, královnu si dokonce vezme za manželku.
Ovšem Václav, syn Přemysla Otakara, po smrti Kunhuty, ho přestává mít v oblibě, podléhá našeptávání jiných panů a hlavně svojí manželky Guty Habsburské. Jeho chování se nezmění ani po Závišově novém sňatku s Alžbětou Uherskou sestrou, sestrou uherského krále Ladislava IV.
Václav ho nechá zajmout, Vítkovci se vzbouřili, nyní je Záviš veden od hradu k hradu, ty se postupně vzdávají až na Závišova bratra Vítka, takže je tedy Záviš 28. 8. 1290 pod Hlubokou popraven. Připadá mi zajímavé, že je to bez 2 dnů přesně o 12 let později než Přemysl Otakar II.
Já bych doporučila všem k četbě Zlá léta.
Jan Pšurný - Po bitvě
(dronty, 8. 3. 2008 10:16)
Po bitvě!
Znavená ruka chladnou zbraň hladí,
rány bolí a krev zasychá,
je po boji, on žije dál,
„Povstaň a kráčej dál!“ vnitřní hlas radí.
Pláče, moc rád by se smál,
nechť se pachu smrti nadýchá,
je mu zle a nechce vstát,
ležící tělo zima objímá,
v mrazivé náruči krev tuhne,
však vřelý cit jeho srdce zahřívá,
v těchto chvílích vždy myslí na bezbranné,
na vše zlé, co může ještě odvrátit a ztrestat,
dokud mu tluče srdce v těle, nemůže přestat………
Král železný, král zlatý- pokračování
(dronty, 5. 3. 2008 16:30)
Přemysl si tedy začal s Anežkou, měl s ní 3 děti, ale papež nepovolil následníky, protože Anežka nebyla z královského rodu.
Když měl Přemysl problémy s uherským Belou IV, rozvedl se s Markétou a vzal si vnučku Bély,Kunhutu. Béla umírá a na jeho místo nastupuje Štěpán, jeho syn, který Přemysla nenávidí. Navíc, za Kunhutou začal pálit Záviš z Falkenštejna. Možná, že Kunhuta nebyla proti. Přemysla ohrožovali hlavně mocní páni z Rožmberka.Po nástupu Rudolfa Habsburského na římský trůn /1273/, byla Přemyslova vláda ohrožena.Přemysl 26.11.1276 uzavřel mír a vzdal se vlády všech zemí, kromě Čech a Moravy. Rudolf ale i přes sjednaný mír, požadoval Přemyslovo odstoupení.Ten nechtěl kapitulovat a tak zvolil válku přesto, že neměl velkou šanci v ní zvítězit. V roce 1278 byla jeho vojska na Moravském poli poražena a on v boji zahynul. V knize je popsáno, jak to bylo. Možná k tomu přispěl i Záviš, který se k bitvě opozdil.
Opravdu krásná kniha, román, ale člověk se hodně dozví z historie.
Král železný, král zlatý
(dronty, 5. 3. 2008 16:20)
Autorkou tohoto románu, který patří do tetralogie Lev a Růže je Ludmila Vaňková. Tyto knihy už jsem četla X krát, ale vždy mě to sebere. Tento první díl popisuje život Přemysla Otakara II a vývoj českého království.
Když na lovu zemřel jeho bratr Vladislav, který měl zddit trůn Krále Václava,nechal se Přemysl korunovat na mladšího českého krále protože otec ho v lásce neměl a nechtěl připustit, aby jednou vládl. Bylo mu tehdy 16 let. Lidé jej měli raději než Václava a tak tento musel opustit zemi. Za nějakou dobu přitáhl s vojsek k Praze, ale Přemysl jej porazil. Václav žil ve vyhnanství. Přemysl se oženil s Markétou Babenberskou, aby rozšířil říši. Ta však už byla hodně stará a nemohla už mít děti.
Pobřeží půlnoci-J.Tannerová
(dronty, 17. 2. 2008 20:25)
Ester Morrisová cestuje za svým přítelem do krásné krajiny Languedoc. Neví, že její příjezd vyvolá žárlivost a vášně staré přes 700 let..
Tento kraj nebyl ještě ve 13.století součástí Francie,ale stal se dějištěm jedné z nejkrutějších občanských válek v historii lidstva-křižáckých tažení proti bigotním sektářům. Do dnešní doby se zachovaly ruiny pevností kataristů, chráněných horskými štíty.
Ester láska k příteli Alainu Lavaurovi přenese do časů kataristů. Do času zrady, dobrodružství a pomsty. Musí znova prožívat svůj příběh a teprve, až se všechny křivdy napraví, může se cítit opět volná.
Trošku fantazie, ale krásný román.
Zsolt Staník-Berry Bokr
(dronty, 3. 2. 2008 12:50)
Tato kniha se snaží prostřednictvím často netradičního jednání, chování a konání dvou hlavních hrdinů, výrobce lanových ok Berryho Bokra a důchodce pana Zajíce, dvou zcela odlišných charakterů, naladit nás do příjemného úsměvu.
Děj je situován do Rožmitálu pod Třemšínem a jeho okolí. Autor si však ponechal tvůrčí volnost prostředí, události a postavy podávat nadlehčeně. V každém případě však s úctou k tomuto krásnému kraji a jeho obyvatelům.
Dělat radost jiným, znamená být šťastný sám. Není to profese ani nutnost, je to životní styl. Stejným jako dělat lidem zle, být protivný, nafoukaný. To vše je zakódováno v nás, v našich srdcích. Neexistuje žádný recept, jak dělat radost sobě. Někomu stačí těšit se pohledem na krásu kolem. Pak jsou ještě ti, kterým dělá potěšení vymýšlet si svůj vlastní svět, dívat se na události kolem nás jinak. To jsou ti, pro které je rutina běžného každodenního přežívání nudou.
Ať jsou pocity po přečtení téhle knihy jakékoliv, k jedné věci nás přivede určitě. K pocitu, že život je ve svém podstatě krásný a stojí za to jej žít.
Johan Fabricius - Velký géz
(dronty, 2. 2. 2008 10:21)
Velký géz je historický román, zachycující jeden z nejskvělejších okamžiků evropské historie - boj Nizozemska za náboženskou svobodu a nezávislost.
Hrdinou románu je hrabě Henrik van Brederode. Prožívá dramatický a oslnivý život a stává se díky své nezkrotné povaze a statečnosti vůdčí osobností počátku nizozemského povstání proti španělským utlačovatelům. Nizozemští šlechtici hrdě přijali původně hanlivé označení géz" (žebrák, ubožák), kterým španělské panstvo označovalo Holanďany. Vzpoura získala širokou podporu lidu, který byl znechucen řáděním inkvizice a náboženským i ekonomickým útlakem. Bavité líčení milostných i odbojných avantýr hraběte a jeho přátel dá nám proniknout do složitosti osmdesátileté španělsko-nizozemské války, jejíchž posledních 30 let se překrývalo s naší válkou třicetiletou.
Román ukazuje heroické období Nizozemska, prosazení náboženských i občanských svobod, kterými si gézové vybojovali možnost svobodné volby a podmínky pro následující rozkvět své vlasti.
Papežka Jana - Emauil Roidis
(Pavluša, 30. 1. 2008 14:45)
Nedavno jsem při úklidu narazila na můj starý (fakt starý, víc jak 30 let) čtenářský deník a zaujaly mě poznámky, které jsem si kdysi napsala ke shora uvedené knize. Třeba vás zaujmou také.
Období: raný středověk
Děj: Kniha popisuje osudy jeptišky Jany, která se vydává za muže nejprve proto, aby mohla odejít se svým přítelem do mužského kláštera a poté, aby dosáhla nejvyššího církevního postavení - papežského. To se jí sice podaří, stává se úspěšným papežem, ale nedokáže v sobě zapřít ženu. Nachází si proto o 20 let mladšího milence, ale nebesa jí za tento čin krutě potrestají ....
Myšlenky:
Smutek, který pociťujeme nad ztrátou milované osoby se podobá bolesti při vytržení zubu. Je silný, ale krátký. Pouze živí nám působí trvalé bolesti. Copak prolil někdy někdo nad hrobem milenky polovinu, setinu, či tisícinu z těch slz, které každodenně proléval nad její rozmarností?
Zlé nemoci, mor, neštovice, láska a všechna zla z ní pramenící mají alespoň tu dobrou stránku, že nás postihují jen jednou.
Nic není sladšího nad slzy, je-li nablízku ruka připravená je setřít, nebo rty ochotné slíbat tento déšť srdce. Pláče-li však někdo o samotě, pak jsou jeho slzy pravé a hořké, tak jako každá pravda na světě.
Všechny po lásce toužící ženy byly buď dívenky, jež rodiče zavírali doma a hlídali jako drak jablka Hesperidek, anebo už starší ženy, jež měly více let než obdivovatelů.
Říká se, že čas hojí všechny rány, ale já myslím, že lásku a hlad nevyhojí. Naopak. Čím zdrženlivější nebo hladovější kdo zůstává, tím více roste jeho chuť, až nakonec sní i své boty, jako Napoleonovi vojáci v Rusku, nebo se miluje se svými kozami, jako pastýři v Pyrenejích.
Povahu žen lze přirovnat ke korintské rudě, ve které se mezi tisíci různými kovy nalézá i ryzí zlato.
Žárlivost je nemoc vždycky zlá a obtížná. Má však alespoň tu dobrou vlastnost, že přestává ihned, jakmile zmizí její příčina, jako přejde mořská nemoc cestujícím, když loď zakotví.
Všichni ukrýváme v srdci ctižádostivou touhu podobat se alespoň v něčem velkým osobnostem, a nedokážeme-li napodobovat jejich přednosti, napodobujeme jejich chyby.
Podle právníků každé zneužití moci plodí nový zákon.
Opije-li se někdo snadno, znamená to, že není pijákem. A podobně, žádá-li někdo každou ženu, kterou vidí, svědčí to o tom, že dlouho žil ve ctnosti.
Stane-li se láska svrchovaným pánem, všechny jiné city v srdci uhasínají jako hvězdy na nebi, když nastane úplněk.
Nemoc proměňuje i samotné lvy v zajíce a nejskeptičtějšího člověka ve zbožného křesťana.
Žal, radost a káva působí na oční víčka stále stejně. Proč bychom měli vyhledávat spánek a sny, když sama pravda nebo realita je sladší než kterýkoliv sen.
Ženy jsou vtělená směs lásky, oddanosti, soucitu a všech ostatních něžných ctností. Když to však káže potřeba, dovedou se koupat v krvi jako ve vroucí lázni.
Vysoké společenské funkce se podobají horám. Díváme-li se na ně z dálky, zdají se na pohled harmonické a krásné. Brzy si oblékají panenský šat z oblaků, brzy připomínají svou barvou kupcům zlato nebo slávychtivým purpur. Jamile však vystoupíš na vrchol, shledáš, že jsi obklopen trním, bodláky a divokou zvěří.
Dlouhá chvíle obměkčuje duše žen, nečinnost a hojnost jídla působí na vášně stejně jako olej na oheň.
Barbara Marciniaková: Poslové úsvitu
(mastalirZ, 12. 1. 2008 18:56)
Bohové stvořitelé“, kteří geneticky upravili lidskou rasu, se vracejí. Někteří už jsou zde. Tato planeta byla navštěvována zas a znovu a v průběhu nejrůznějších experimentů zde bylo vysazeno mnoho různých forem lidských bytostí. Bylo mnoho vlivných faktorů, které spoluutvářely historii Země. Byly tu civilizace, které existovaly po milióny let a které přicházely a odcházely a nezanechaly žádné stopy.
Vaše historie byla ovlivněna množstvím světelných bytostí, které jste označili termínem Bůh. V Bibli bylo mnoho těchto bytostí sloučeno v jednu bytost, přestože to vůbec nebyla jedna bytost, nýbrž kombinace velmi mocných mimozemských světelných bytostí - energií.
Na Zemi neexistuje žádná literatura, která by podávala skutečný obraz těchto bytostí. Všichni bohové sem přišli, aby se učili a podpořili vlastní vývoj pomocí práce s tvořivostí, vědomím a energií. Někteří byli velmi úspěšní a zvládli dobře svůj úkol, zatímco jiní se dopustili naprosto ničivých chyb.
Kdo byli tito bohové z dávných časů ? Byly to bytosti, které dokázaly pohnout realitou a ovládat duchy přírody. Lidé tradičně nazývali bytosti, které mohly dělat to, co oni sami nedokázali, Bohy
Tyto bytosti si po celé věky předávaly pradávné kultury mnoha společností, zpodobňovaly je jako okřídlené bytosti a světelné koule. Svět je protkán narážkami, artefakty naznačujícími, kdo byli vaši bohové. Ale ti, kdo chtěli lidmi manipulovat, si vymysleli vlastní příběhy, aby vytvořili paradigma (náboženství), které vás bude ovládat. Bylo vám řečeno, že tyto bytosti jsou praví bohové, a vy jste se je učili uctívat, poslouchat a zbožňovat.
„Bohové stvořitelé“, kteří ovládali tuto planetu, mají schopnost vzít na sebe fyzickou podobu, přestože většinou existují v jiných dimenzích. Udržují Zemi na jisté vibrační frekvence, které pomáhají vytvářet emoční traumata, jimiž se živí. Existují bytosti, které si cení života víc než všeho ostatního, a existují bytosti, které si života necení a nechápou své spojení s ním.
Vědomí živí vědomí. Pro vás je těžké tuto myšlenku pochopit, protože se živíte potravou. Potravou pro jiné bytosti je vědomí. Veškerá potrava obsahuje v nějakém okamžiku svého vývoje vědomí, ať ji smažíte, vaříte nebo trháte na zahradě, požíváte ji, abyste se nasytili. Vaše emoce jsou potravou pro jiné. Když jste ovládáni, abyste vytvářeli utrpení a strach, vydáváte vibrační frekvenci – jejich potravu.
Jsou i bytosti, které se živí vibracemi harmonie, lásky a rády by na této planetě potravu lásky znovu zavedly. Chtěli by změnit tuto část vesmíru na frekvenci lásky, aby mohli dále osévat nové světy...
Kdysi byla vaše DNA nedotčena. Byla jako nádherná knihovna, kde jsou veškeré informace katalogizovány a roztříděny, takže okamžitě můžete najít, co chcete. Když došlo k biogenetické změně a data byla odpojena, bylo to, jako by někdo schoval katalog a strhal všechny knihy z přihrádek a naházel je na hromadu na zem, takže nebyly nijak uspořádány. Vaše přístupová frekvence byla prostě odpojena, abyste se nemohli přiladit ke Světlu.
Jediné informace, které vám zůstaly, abyste mohli nadále fungovat, byla dvojitá šroubovice. Mnoho databází podél dvojitého řetězce bylo uzavřeno, takže jste začali fungovat s velmi malým množstvím informací. Byli jste snadno manipulovatelní a snadno ovladatelní aspekty vědomí, které se vydávalo za Boha s velkým B.
Bohužel
(plukovnikoneill@seznam.cz, 2. 12. 2008 0:23)