Vítejte na webu Ing. Otto Horský , CSc.

EXPERTA SPASITELSKÉ POSLÁNÍ
Ukázky z knihy


Úvod

Pochybuji, že některý z Československých expertů pracoval na Kubě u tak významných staveb, k jakým jsem se dostal já během osmiletého působení v této zemi. Mohu to tvrdit oprávněně, protože po čtyři léta jsem stál i u té stavby největší, přečerpávací elektrárny Centro Cuba v pohoří Escambray. Ba mohu směle tvrdit, že k tak velké stavbě, s tak komplikovanými geologickými a technickými podmínkami a ve velmi těžko přístupném terénu zarostlém bujnou tropickou vegetací, se dostalo nejen na Kubě, ale i ve světě, jen velmi málo expertů. Moje cesta k dosažení těchto cílů nebyla vůbec jednoduchá. Již od útlého věku mi však zněla v uších následující slova ze zeměpisu : „Kuba, Jamaika, Portoriko“. Zněla tak tajemně, skoro až kouzelně. A mezi nimi na prvním místě stálo to slovo: „Kuba“. A tak se stala Kuba mým vysněným budoucím cílem.
Ihned po vystudování vysoké školy jsem začal cílevědomě pracovat na přípravě k roli zahraničního experta. Náhoda tomu chtěla, že Fidel Castro provedl v roce 1959 revoluci a brzy nato se objevili na naší vysoké škole první Kubánci. Československo jako jedna z prvních zemí nabídlo Kubě internacionální pomoc. Začal jsem ihned studovat na jazykové škole španělský jazyk a s kubánskými studenty jsem navázal přátelské styky. Správně jsem předpokládal, že oni budou patřit k té první vystudované garnituře odborníků , kteří budou na Kubě řídit rozvoj geologie a blízkých oborů. Že jsem se potom s žádných z nich nikdy nesetkal, to je již druhá věc.
Prvním a základním předpokladem k roli zahraničního experta pracujícího na Kubě bylo kromě odbornosti znát španělský jazyk. To jsem si tedy alespoň od samého počátku myslel a také předpokládal, že bez znalosti jazyka těžko někdo může plnit tak zodpovědný úkol. Já osobně bych si nikdy bez znalosti jazyka nedovolil vyjet jako expert do žádné země. To se později ukázalo jako mylné. Na Kubu byla vyslána řada expertů a učili se jazyk za pochodu. Naštěstí, českoslovenští experti jsou svým způsobem výjimeční – všichni zvládli alespoň základy jazyka k běžnému dorozumění za 3 až 4 měsíce. Nejhůře na tom byli experti sovětští. Někteří z nich se nenaučili ani základy španělského jazyka nikdy, ani po čtyřletém působení v roli zahraničního poradce.
Správně jsem předpokládal, že si musím doma v Československu nejdříve vybudovat solidní odborné postavení. Je třeba se zprůhlednit, musím ukázat, že ve svém oboru jsem dobrý, že umím. Nepatřil jsem k první garnituře odborníků, kteří do mladého rozvíjejícího se oboru inženýrské geologie přišli o několik roků dříve a již patřili ke špičce nejen u nás, ale i v zahraničí. Ti samozřejmě na Kubu odjeli jako první, i když neznali španělský jazyk. Rychle se ho tam naučili a zanechali jako odborníci, ale i jako lidé velmi dobrý dojem. To musím potvrdit, že od nás na Kubu byli vysíláni špičkoví odborníci, zatím co u některých jiných zemí tomu bylo naopak. Jenomže asi jsem to s tou odborností trochu přehnal. Rychle jsem se dostal díky svým učitelům mezi špičku v oboru. Velkým vyznamenáním pro mě bylo, když můj učitel největší , inženýr Novosad, jednou poznamenal :
„Otto, na Moravě, zejména co se týče velkých vodních staveb, nemáš dnes konkurenci“
To bylo někdy kolem roku 1970. Měl jsme již za sebou průzkum pro několik přehrad, sanaci břehů Oravské přehrady , inženýrsko-geologický průzkum pro dálnici Praha-Brno a právě jsem pracoval jako hlavní geolog na našem největším vodním díle, Dalešice. A v tom byl právě ten kámen úrazu. Při prvním kubánském požadavku na zahraničního experta, kdy požadavek odpovídal přesně mé profesi, mi bylo řečeno, že nejdříve musím dodělat průzkumné práce pro dálnici Praha-Brno. Stal jsem se těžko nahraditelným. Tedy nahraditelní jsme všichni, to zase nechci přehánět. Ale řekněme, že jsem byl v dané situace těžko adekvátně nahraditelný. Potom přišel rok sovětské invaze na naše státní území a Fidel přešlapoval kolem problému jako myš kolem horké kaše. Nejdříve invazi odsoudil, ale když mu bylo pohroženo, přidal se na stranu sovětů. Vztahy se však po několika měsících narovnaly a pokračovala dál internacionální pomoc, sestávající hlavně ve vysílání expertů.
To ale práce na Dalešicích vrcholily a měl jsem jiné starosti, než přemýšlet o Kubě. Celý inženýrsko-geologický průzkum pro tuto stavbu jsem pojal jako aplikaci moderních průzkumných metod, dosud na žádné jiné stavbě nepoužitých a mnohdy zcela novátorských. To mi umožnilo zpracovat později tuto tematiku jako kandidátskou disertační práci a na jejím základě obhájit titul kandidáta věd.
Někdy kolem roku 1971, když průzkumné práce na Dalešické přehradě vrcholily, Kubánci požádali o vyslání pěti civilních inženýrů pro obor inženýrská geologie a geotechniky. S těžkým srdcem, ale mohl bych aspirantské studium přerušit a splnit si svůj dávný sen. Zpracoval jsem tedy poctivě odborný životopis a uvedl v něm, že jsem vystudoval geologii a můj obor je inženýrská geologie a geotechnika. Odpovídalo to zcela přesně náplni práce, která vyslaného experta na Kubě očekávala. Stejně tak můj o několik roků starší kolega z Prahy, zároveň jeden z nejzkušenějších odborníků v oboru, napsal do životopisu, že vystudoval geologii v Praze. Oba nás kubánská stran zamítla a přijala jen tři mladé odborníky, kteří sice vystudovali civilní inženýrství, ale v oboru ještě dostatek zkušeností neměli. Samozřejmě se teprve začali učit španělsky.
Musel jsem to v sobě překousnout, nic se s tím nedalo dělat.
Náš nadřízený orgán, Český geologický úřad, podal námitku proti zamítnutí mého vyslání na Kubu. Zdůvodnil to tím, že vlastně z těch pěti zamítli nejzkušenějšího odborníka v žádaném oboru, navíc znalého španělštiny. To jsem již měl státní zkoušku z jazyka španělského na Universitě 17 listopadu v Praze. Takto jazykově připraven nebyl dosud žádný náš expert, který byl vyslán jako poradce na Kubu. Ale vlastně ani nikdy potom. Kubánská strana se omluvila a podala návrh, abych od roku 1972 přednášel inženýrskou geologii a geotechniku na Universitě v Havaně. Zaslali v tom směru podklady, poslal jsem životopis a stejně tak učinilo ještě několik vybraných profesorů z různých vysokých škol. Mezi ně patřil i uznávaný hydrogeolog, Prof.Dr.Ing.Vladimír Homola, DrSc, autor několika učebnic, můj bývalý učitel z vysoké školy. Vzápětí, skoro před odjezdem, studenti provedli malou „kulturní revoluci“ po vzoru Mao Ce Tunga a prohlásili radikálně, že nepotřebují zahraniční profesory, že jsou již dost připravení k tomu, aby sami mohli vyučovat. Tak mi potřetí utekl kontrakt na Kubě. No není to smůla? Kuba mi asi nebyla osudem předurčena.
A čas plynul. Pracoval jsem na dalších velkých stavbách, například jako hlavní geolog při průzkumných pracích pro vodní dílo Slezská Harta. Mimochodem, jak vyplynulo z průzkumu, pro přehradu ve velmi komplikovaných geologických podmínkách, jimiž se zařadila mezi světové rarity. Vzhledem k získaným odborným zkušenostem, řídil jsem již na geologickém odboru na podniku v Brně celou inženýrskou geologii a každé pondělí vyučoval na Vysokém učení technickém v Brně inženýrskou geologii.
Snad i proto mi byla umožněna v roce 1972 účast na „Světovém kongresu pro velké přehrady“ v Madridu. Dokonce jsem byl jmenován vedoucím delegace, která sestávala kromě mě z Dr.Rouska, nejvyššího představitele české inženýrské geologie, vedoucího odboru na našem Českém geologickém úřadě v Praze, dále z Ing.Palo Mahúta, CSc, téhož postavení na Slovensku a z profesora Vojtěcha Broži z Vysokého učení technického v Praze, toho času také předsedy Československého přehradního výboru. Dr.Rousek byl právě jeden z nás dvou, co kubánská strana z neznalosti zamítla jako experta.
Účast na kongresu byla úspěšná a stala se mezníkem v oblasti mých odborných styků se Španělskem, které později přerostly v celoživotní spolupráci. Za kuriositu považuji osobní setkání s princem Juanem Carlosem, nynějším králem. Pozval nás totiž na recepci do královských zahrad při příležitosti ukončení kongresu. Naše malá delegace byla jedinou z východního bloku a princ se velice zajímal o náš politický systém, tak nám věnoval několik minut.
Kolem roku 1973 jsem nastoupil do Ostravy jako vedoucí detašovaného pracoviště. Díky aplikaci moderních průzkumných metod se podařilo vybudovat pracoviště špičkové, pověřované největšími stavbami v republice a zvané k řešení těch nejsložitějších geotechnických problémů. Mezi nimi mohu jmenovat přečerpávací elektrárny Dlouhé stráně, Černý Váh, Hrhov a jiné. Také jsem se osobně ujal úkolu provedení komplexního geotechnického průzkumu pro přehradu v Josefově Dole u Jablonce nad Nisou a tato přehrada byla úspěšně vybudována. Za moje úspěšné aktivity jsem byl vyslán v roce 1974 na aktiv odborníků do Banské Bystrice a zde mi předseda Českého geologického úřadu nabídl vyslání do Peru. Musím k tomu ještě dodat, že již běžel čtrnáctý rok mého trvalého úsilí stát se zahraničním expertem. Moji cílevědomou přípravu na roli zahraničního experta mnozí obdivovali, ale většina z nich se tomu vysmívala a zrazovali mě od dalšího studia jazyků a jiné průpravy. Účast na aktivu v Banské Bystrici totálně změnila můj život a stala se počátkem mých odborných aktivit v zahraničí. Co se stalo ten den v Banské Bystrici je něco tak nepředstavitelného a málo pravděpodobného, že to stojí za vylíčení. Konečně, troška vyprávění do úvodu, plného samých strohých událostí, určitě nebude na škodu a povzbudí čtenářovu pozornost. Bylo to tak :
První den celostátního aktivu vybraných pracovníků resortu geologie jsem vystoupil s plamenným projevem a všem vysvětlil, jak se má pracovat, aby se dosáhlo úspěchu. Moje přednáška měla úspěch, ale více jsem se k tomu nechtěl vyjadřovat. Úspěch pracoviště, jež jsem řídil, nespočíval v žádném kouzlu. Prostě jsem se postupně obklopil pracovníky, pro něž geologie se stala koníčkem a patřili mezi nejlepší odborníky v zemi . Pracovali s nadšením a s nejvyšším nasazením, takže plnit i úkoly ekonomické nebyl žádný problém. Naše pracoviště již mělo takové odborné jméno, že zakázky nebylo třeba shánět, chodily samy za námi. A když pracoviště plní úkoly a patří mezi nejlepší v republice, a to jak odborně, tak ekonomicky, prominou se nějaké ty „politické“ handicapy. Byl jsem obklopen nestraníky a někdy mi to bylo vyčítáno. Abych se vyhnul případným narážkám, odešel jsem do svého hotelového pokoje již kolem šesté odpoledne a dokonce ulehl do postele. V mém případě to byla zcela nestandardní situace. Nevzpomínám si, že bych něco podobného někdy předtím udělal. A tak odpočívám, přemýšlím, a najednou někdo klepe na dveře a v zápětí je otvírá:
„ Je tu někde Horský?“
Ozval se hluboký ministerský hlas a ihned jsem věděl, že je to hlas předsedy Českého geologického úřadu JUDr.Josefa Pravdy. Mnohokrát předtím jsem uvažoval, jestli ministerské vzezření a hlas měl od narození, nebo to vše přišlo, až se dostal v geologii do nejvyšší státní funkce. Nemusel ani promluvit a každý věděl, že se jedná o osobnost.
„Ano, jsem tady, ale již jsem ulehl a odpočívám. Neměl jsem v plánu někam ještě chodit“.
„Tak to tedy ne, okamžitě vylez z postele. Doprovodíš mě na večeři. Víš přece dobře, že večer je setkání pracovníků v geologii s ministry stavebnictví obou zemí a s dalšími osobnostmi. Tam samozřejmě musíš. Ale ještě je více než hodina času. Chci, abys mě doprovodil. Počkám Tě na chodbě, ale dělej!“
Znal jsem předsedu z některých odborných aktivů a také ze školení pracovníků vybraných na nejvyšší podnikové funkce. V nejbližší době jsem se měl stát geologickým náměstkem podnikového ředitele, ale stále jsem se tomu vyhýbal, neboť nebylo učiněno zadost mé tužbě stát se zahraničním expertem. To bylo daleko silnější. Ale spíše znal předseda mě, než já jeho. Nedá se říci, že by mezi námi šlo o přátelství. Rychle jsem se oblékl a doprovodil ho na večeři, jak si přál. Sedli jsme si sami dva ke stolu a ihned mě napadlo, že to je vítaná příležitost, jak mu sdělit, po čem již čtrnáct let toužím. Musel jsem však volit diplomatické prostředky. Věděl jsem, že na Kubu jezdí několikrát v roce, tu podepsat protokol o vzájemné spolupráci v geologii, tu na kontrolu expertů či na pozvání kubánské strany. Hodil jsem proto udičku:
„Pane předsedo, jak jste se měl na Kubě?“
„No bylo to báječné. Naši geologové při průzkumu nerostných surovin v pohoří Escambray mi dělají radost. Jejich práce přináší dobré výsledky. Objevili několik nových nadějných rudních ložisek a také průzkum stavebních surovin pokročil kupředu. Kubánská strana je velmi spokojená. Spolupráce se bude dále rozšiřovat a prohlubovat i do dalších oblastí.“
„Pane předsedo, od té doby, co mi potřetí nevyšel z různých důvodů kontrakt na Kubu, mi roste tento plnovous. To se již snažím tolik let a jak jistě víte, studoval jsem i španělštinu na Universitě 17 listopadu v Praze, kam jsem byl vlastně vámi vyslán. No není to smůla?“
Předseda se na mě zamyšleně podíval a bez dlouhého váhání pravil:
„Chceš jet do Peru? „Již čtvrtý rok připravujeme několik vybraných špičkových expertů do této země. Nejdříve jsme tam chtěli vybudovat smíšenou peruánsko-československou důlní společnost na těžbu mědi, později jsme uvažovali i o založení vlastního československého důlního podniku. Dnes jsme po čtyřech letech váhání došli do konečného rozhodnutí. Vybudujeme v Peru při našem velvyslanectví technickou kancelář, která bude naším státem placena a bude zadarmo poskytovat v rámci tak zvané intervenované pomoci různé služby, jako třeba projekty velkých staveb, dolů, průmyslových podniků. Cílem této kanceláře a intervenované pomoci bude získat díky vysoké úrovni našich služeb kontrakty na dodávky našich projektů a technologií. Máme již delší dobu připraveno k odjezdu sedm expertů. V pondělí s tím jdu do vlády.“
„No samozřejmě že tuto nabídku přijímám, rád pojedu do Peru, nečiní mi žádné těžkosti ukončit a předat úkoly řešené v naší zemi a předpokládám, že můj podnik mi nebude dělat problémy.“
V duchu jsem si pomyslil, jaký to asi je nesmysl. Mají několik let připraveno sedm expertů. Prošli odbornou průpravou, určitě jsou již připraveni po všech stránkách k okamžitému odjezdu a ke splnění tak náročného úkolu. Prozatím v žádné zemi nebyla námi technická kancelář zřízena, jedná se prý o první experiment. Podobnou kancelář připravují ještě v Argentině, ale první bude v Peru. Dnes je čtvrtek večer a v pondělí s tím jde do vlády. Nemá ode mě žádné podklady, žádný životopis, neprošel jsem žádnou konkrétní průpravou. O čem chce v případě mé osoby ve vládě jednat? Jak chce rozšířit stávající kádr vybraných expertů o moji osobu, když nemá nic v ruce? Tyto myšlenky mi bleskurychle proběhly mou myslí. Když ale řekne takovou věc můj nejvyšší nadřízený, nejvyšší pán v resortu geologie, nemá smysl to dále rozebírat. Nic více jsem k tomu neřekl a během večera jsme se touto otázkou již nezbývali. V pátek večer jsem se vrátil domů do Ostravy a ihned v pondělí ráno vyrazil do Brna navštívit podnikového ředitele Tomáše Běla. To jenom tak pro jistotu, informovat ho o mém vystoupení v Banské Bystrici a mimochodem mu sdělit, co mi předseda nabídl. Nebral jsem to vážně, no ale co kdyby. V každém případě by o tom měl podnikový ředitel vědět a měl bych znát jeho názor. Ředitel byl můj dobrý přítel. Měl jsem za sebou největší podnikové úkoly, sledované vládou, a tak mi byl vždy velice nakloněn a ve všem mě podporoval a respektoval. Po jeho komentářích o dobrém ohlasu mého vystoupení v Banské Bystrici jsem přistoupil k věci::
„ Tomáši, doktor Pravda mě nabídl, že bych mohl pracovat ve zřizované technické kanceláři v Peru. Dnes s tím šel do vlády. Neberu to moc vážně, protože má již delší dobu připraveno k výjezdu sedm expertů. Ale je mojí povinností Tě o tom informovat a čistě teoreticky se Tě zeptat. Co kdyby!“ Pustil bys mě?“
Ředitel zvážněl, dlouze se na mě zadíval a pravil:
„Řediteluji již několik let a potřebuji si odpočinout, dělat zase něco jiného. Navrhl jsem Tě na místo podnikového ředitele. Co mi teď říkáš, není pro mě vůbec příjemné a nevím, co k tomu říci. Bolí mě to a nerad bych svoje plány měnil. Nemám jiného vhodného kandidáta. Stavíš mě do složité situace!“
„Ale Tomáši, Ty jsi před několika léty stál v podobné situaci. Dobře to vím. Byl jsi navržen v jednom geologickém podniku v severních Čechách na funkci ekonomického náměstka, také s Tebou počítali, a dal jsi přednost kontraktu a odejel na dva roky na Kubu. A dnes děláš ředitele. Tak udělej to se mnou také tak a pusť mě do zahraničí. Víš dobře, jak po tom toužím a jak se na to stále připravuji. Až se vrátím, slibuji, že Tvá rozhodnutí budu respektovat“.
„Tak dobře, pokud by ti to náhodou vyšlo, dám ti zelenou“
Asi ve dvě hodiny odpoledne telefonoval předseda úřadu našemu podnikovému řediteli, že mě na zasedání vlády protlačil do funkce vedoucího technické kanceláře v Peru. Odjedu jako první, vybudovat základy kanceláře a ti ostatní odejedou do Peru až na základě mého pokynu. No nebyla to podivná hra osudu?
Nedlouho potom, na jaře roku 1974, zároveň požádala kubánská strana, abych odejel na Kubu do Havany na Ministerstvo stavebnictví jako hlavní poradce pro inženýrskou geologii a geotechniku. Po čtvrté mi Kuba nebyla přána, neboť tento požadavek jsme museli odmítnout. Byl jsem již připravován do Peru. Opět mi nezbývalo mi jiného,než si myslet, že Kuba mi není osudem předurčena. Zároveň jako naschvál přišel na moje jméno požadavek do Kostariky, kde jsem měl nastoupit jako učitel inženýrské geologie na Universitě.
Ke konci roku 1974 jsem tedy odejel s rodinou do Limy a nastoupil na obchodní oddělení jako vedoucí technické kanceláře a zároveň jako obchodní přidělenec v diplomatické funkci. Po ročním působení, přesněji v srpnu 1975, jsem plánoval odlet na dovolenou prostřednictvím Aeroflotu, tedy sovětských aerolinií. Letenka byla podstatně levnější než let západními leteckými společnostmi a měla pro mě jednu nesmírnou a lákavou výhodu. Byla jednodenní zastávka v Havaně. Konečně tedy, ne sice na dlouhodobý kontrakt, ale na jeden den se tam podívám. Částečně se tak splní můj dlouholetý sen. Sdělil jsme to obchodnímu radovi, ten to konzultoval s Prahou a vzápětí dostal odpověď:
„Nepovoluje se Horskému let Aeroflotem, musí použít americkou linku Braniff International, letět do New Yorku a tam přestoupit na Československé Aerolinie. S Braniffem máme závazné dohody a nebudeme je přestupovat.“
A bylo to. Po páté mi Kuba byla zapovězena. To se snad ještě nikomu nestalo. Ta snad ani nemůže být pravda. Musím letět do New Yorku. Abych tolik nenaříkal, zařídil mi obchodní rada několikadenní pobyt v New Yorku s mojí rodinou a teprve potom pokračování s aeroliniemi. Sdělil mi, že hotel za mě někdo zaplatí. Také si mám schovávat účty od útraty, před odletem do Československa mě navštíví nějaká osoba, na místě mi je proplatí. Kdo se ptá, moc se dozví. Střádal jsem si účty, bylo to za 4 dny 405 dolarů. Skutečně někdo přišel a na místě mi vše proplatil. Pobyt v New Yorku byl nezapomenutelný. Přesto jsem litoval, že mi bylo zapovězeno navštívit Havanu.
Po dvouletém působení v Peru, které bylo velmi úspěšné, ale zároveň tragické, jsem se vrátil domů a brzy nato mi zemřela žena. Prodělala v Limě velmi těžkou, ale jak se ukázalo záhy nato, beznadějnou operaci. Nutno dodat, že po životě v cizině toužila snad ještě více, než já sám. Pohybovala se v Peru jako ryba ve vodě a byla velmi úspěšná. I ji čekala velká kariéra, neboť se dobrovolně zapojila do mnoha aktivit a zřídila v Peru nejmenší československou školu na světě. Peru se jí však stalo osudem, dostala rakovinu a zemřela. Nemohl jsem za této situace dále pokračovat v práci v zahraničí a vrátil jsem se na svůj mateřský podnik. Tentokrát jako staronový vedoucí pracoviště v Ostravě. Ani jsem se neohřál, přijeli v roce 1977 do naší republiky na stáž čtyři kubánští odborníci. Tak nebylo nic jednoduššího, než že je strčili na moje pracoviště. Včetně tlumočníka z Prahy, i když to nebylo zapotřebí. Ale nedalo se to ho zrušit a poslat zpátky do Prahy. Na druhé straně to mělo výhodu, že se o ně po večerech staral, protože jiné jazyky než španělštinu neznali a těžko by se po Ostravě sami pohybovali. Na celé tři měsíce! Odborně se o ně starat, aby si z pobytu něco odnesli, mít je na krku každý den, neboť nikdo jiný na pracovišti s nimi španělsky nemohl komunikovat, to byla pro mě pěkně velká zátěž. A navíc ještě tlumočník. Co si s tím počnu ! Dostal jsem spásný nápad. Napíšu ve španělštinu knihu o inženýrsko geologickém průzkumu pro přehrady. Zkušeností jsem měl již více než dost, snad nejvíce ze všech v naší republice. A po celou dobu jsem publikoval výsledky prací doma i v zahraničí a sbíral odborný materiál. Měl jsem dávno v plánu napsat knihu česky. Tak proč ne první španělsky? Budu to psát dennodenně španělsky, ti čtyři kubánští hoši to budou „oponovat“, čímž jim dodám pocit nesmírné důležitosti a odvezou si ze své stáže hotovou knihu, plnou metodických návodů, jak při průzkumu postupovat. No mohou si odvézt něco lepšího? Ale co s tlumočníkem? Zeptal jsem se ho nenápadně, jestli umí psát na stroji. Sláva, říkal, že umí. Nebyl vůbec proti tomu, že bude každý den knihu přepisovat. Dokonce si chtěl vzít psací stroj i na pokoj do hotelu. A tak mi čtyři Kubánci ani tlumočník vůbec nepřekáželi. Knihu jsem skutečně napsal a Český geologický úřad ji vydal a zaslal na Kubu jako dar a příspěvek k rozvoji spolupráce ve stavební geologii. Kubánce jsem vzal na exkurse na několik zajímavých staveb, takže ani oni nepřišli zkrátka. Později, již za mého pobytu na Kubě, jsem se s každým z nich setkal na různých stavbách a v různých funkcích. Co se naučili, úspěšně používali a moji „péči“ o jejich odborný růst mi s radostí opláceli přátelstvím. Ale i tím, že mě zvali na konzultace na všechny významné stavby.
V tomtéž roce se kubánská strana obrátila na Československo s žádostí o provedení oponentury projektu pro přečerpávací vodní elektrárnu na řece Agabama v pohoří Escambray. Autorem inženýrsko geologického průzkumu byl inženýr Oswaldo Morua, můj pozdější nejbližší spolupracovník na Kubě. Moje oponentura kubánské závěrečné studie byla velmi kritická a vyzněla v doporučení dalších průzkumných prací, bez jejichž realizace nebylo možno tuto lokalitu doporučit. Náhoda tomu chtěla, že v daných místech se geologicky jednalo prakticky o obdobu naší přečerpávací elektrárny v Dalešicích, kde jsem až do konečného projektového řešení byl hlavním geologem a řešitelem úkolu. Také jsem doporučil, aby se podívali i na jiná místa v pohoří Escambraye, kde by se mohly vyskytovat geologicky vhodnější podmínky. Tak se také stalo a v následujících letech byl náš podnik pověřen studiem čtyř různých variant na různých řekách v pohoří. Ale o tom až později.
Ještě ke konci roku 1977 přijel na stáž do naší republiky jeden z vedoucích pracovníků na Ministerstvu stavebnictví v Havaně, Agnelio Peréz. Byl to geofyzik. Jednou s předností našeho pracoviště v Ostravě bylo, že jsme jako jediní v republice aplikovali geofyzikální metody společně s inženýrsko-geologickými a geotechnickými. Tedy ne tak, že geolog si objednal ke splnění úkolu u jiného podniku geofyziku a potom přemýšleli, pokud vůbec přemýšleli, co přinesla k objasnění úkolu. My jsme pracovali jako společný tým a vzájemně jsme si odborně rozuměli. V tom jsme byli jediní na světě, neměli jsme konkurenci. Tak bylo nasnadě, že mi opět strčili na moje pracoviště kubánského odborníka. To ale byl „někdo“, toho jsem nemohl „zneužít“ k psaní nějaké další knihy. Opravdu jsme se mu odborně věnovali a vysoce ocenil jak naše průzkumné metody, tak vysokou odbornou úroveň našeho pracoviště. Záhy se dostala řeč nato, jak bychom mohli tyto metody aplikovat na Kubě. Vnukl jsme mu myšlenku, že k tomu by bylo zapotřebí vybrat tým vhodných expertů, kteří by byli schopni působit v celé šíři oboru. Aby mohli moderní průzkumné metody aplikovat, museli by to být pracovníci schopní, adaptabilní, vysoce odborně na úrovni a pokud možno alespoň se základní znalostí španělského jazyka. Bylo by nejlepší, aby jich bylo tak asi pět a vůbec by bylo nejlepší, abych dostal pravomoci je vybrat sám a na Kubě být jejich nadřízeným s pravomocemi usměrňovat odborně jejich práci tak, aby byla týmová. Dosud odjížděli naši experti na Kubu podle požadavku a potřeby jejich strany, nekoordinovaně, na různá místa na Kubě. Takto nelze dále postupovat, je třeba pracovat týmově a jsem ochoten toho úkolu se ujmout.
Agnelio Perez tomu „naslouchal“ a slíbil, že se pokusí tuto myšlenku na Ministerstvu stavebnictví v Havaně prosadit. Po měsíčním pobytu na mém pracovišti odletěl do Havany. Začátkem roku 1978 přišel z kubánské strany požadavek na pět expertů do vedoucích funkcí pro různé specializace našeho oboru s tím, že doporučují, abych pracovní tým připravil. Jednalo se o obsazení míst hlavních poradců Ministerstva stavebnictví pro inženýrskou geologii, hydrogeologii, geotechniku, mechaniku hornin a zemin se zaměřením na přehrady a geofyziku. Ihned jsem se tohoto úkolu ujal a začal tým připravovat. Viděl jsem v tom naději, že se podaří připravit poprvé v historii spolupráce s Kubou komplexní tým odborníků, schopných řešit ty nejnáročnější úkoly. Experty jsem navrhnul, byli schváleni a připravil jsem harmonogram jejich odjezdu. Můj odjezd jsem naplánoval na léto roku 1978 jako poslední. Chtěl jsem pohlídat, aby nedošlo k nějakým záměnám z protekce, neboť to by celou myšlenku týmové spolupráce pokazilo a jistě dobrý záměr by byl ohrožen. Všichni experti odjeli přesně podle mého harmonogramu, což byl na tu dobu jev nevídaný. Ve většině případů se vždy předtím hledaly nějaké „zdržovací“ důvody. Někdy odjez trval i celý rok, v mnoha případech z něj i sešlo. To třeba proto, že kubánská strana ztratila trpělivost a místo buď zrušila, nebo obsadila někým jiným, třebas ze Sovětského svazu, nebo z Bulharska. Zahraniční experti z jiných zemí v našem oboru na Kubě nepracovali. Jako poslední jsem tedy odletěl sám a po osmnáctiletém snažení stát se zahraničním expertem na Kubě se můj sen splnil. Na letišti mě očekával Agnelio Perez.

  Ramon se nepodobá Fidelovi

Jako hlavní expert ministerstva jsem se někdy dostal i k řešení úkolů velmi specielních. Jednou zazvonil na mém stole telefon a na druhé straně linky byla Blanca Nieves, manželka ministra a toho času šéfka zahraničního oddělení.Velmi krásná a sympatická mulatka plná života. Nejvíce se mi však na ní líbila její přímočarost, a protože jsem k ní měl důvěru, na její hru jsem přistupoval. Tak třeba jednou si mě zavolala, že budou mít s manželem nějakou důležitou státní návštěvu, jestli bych jí nekoupil v diplomatické prodejně dvě bedny rumu. Samozřejmě jsem to nepovažoval za úskok a rum jsem zajistil. A tak jsem uvažoval, co to asi bude tentokrát.
Jenže tentokrát to bylo něco zcela jiného. Fidelův bratr Ramon Castro chtěl, abych ho navštívil v jeho farmě ve Valle de Picaduras. Potřebovali hodně vody na závlahy zemědělských pozemků. Dostal nápad, vybudovat na farmě tři „micropresas“, neboli něco jako malé přehrady, nebo raději řekněme velké rybníky. Když o tom hovořil s ministrem stavebnictví, ten mu doporučil, abych se na to jako hlavní expert podíval. Kromě toho právě přehrady byly na Kubě mým hlavním posláním.
A tak jsem druhý den „osedlal oře“ a vydal se do Valle de Picaduras.Po asi 50 kilometrech jízdy jsem opustil malebnou pobřežní dálnici a po úzké, ale udržované silničce jsem se vydal vzhůru do kopcovité krajiny. Brzy se objevilo nádvoří velkostatku, kde již na mě čekala Dr.Silvia Fernandez Alonso. Velmi přátelsky mě přijala a pozvala na vyhlídkovou terasu. Pod námi se rozkládala široká údolní rovina plná ohrazených čtverců se stády pasoucího se dobytka. Znal jsem již tento systém z jiných míst na Kubě. Až dobytek vypase trávu, udělají mu další čtverec. Ale když přijde období sucha, tráva nestačí narůstat. Proto potřebují vodu. Hodně vody. A proto jsem tady.
„Kde je „compaňero“ Ramon Castro?“ Ptám se zdvořile. Proto jsem přece přijel.
„Cožpak jste si nevšiml dole v údolí u silnice toho traktoru, jak provádí orbu? Vždyť v něm sedí Ramon, je to jeho koníček, pracovat s traktorem. Prosí vás o chvilku strpení, bude brzy hotov. Zatím vám mám podat výklad o našem zemědělském družstvu. Ostatně, nejsme zde zvyklí na žádné formality.Od této chvíle jste naším hostem a chovejte se zde „como en su casa“, jako doma.“
Tmavovlasá velmi sympatická mulatka s živýma očima a s ještě živější gestikulací se pustila do výkladu:
„ Když jsme v roce 1964 z iniciativy Fidela Castra započali pracovat na rozvoji dobytkářství v této Havaně přilehlé oblasti, nebylo zde nic než vyprahlé kamení a sem tam nějaký bodlák nebo keř. Po Američanech jsme zdědili jen několik malých rančů, jejichž majitelé dříve pěstovali dobytek jako své „hobby“.Mléko se na Kubu dováželo ze Spojených států. Fidel také rozhodl, že je třeba vypěstovat křížením odolnou rasu hovězího dobytka s maximální dojivostí. Také z jeho popudu jsme v Kanadě koupili býky rasy Holstein a v genetické chovné stanici jsme je zkřížili s domácím typem Zebu“
. Další důležitý moment nastal v roce 1969, kdy Fidel rozhodl pěstovat v této oblasti i ovoce a zeleninu. Podle rozboru půdy však celých 50% neposkytovalo vhodné podmínky ani pro rozvoj dobytkářství, 25% poskytovalo podmínky střední kvality a jen zbývajících 25% jakž takž bylo vyhovující. Pro pěstování ovoce a zeleniny byly podmínky naprosto nevhodné. Navíc, zděděná zaostalost oblasti, nedostatek kvalifikovaného personálu, energie a vody, špatné životní podmínky lidí, žijících většinou v chatrčích zvaných „bohios“. Důležitým momentem se stalo, že Fidel pověřil svého staršího bratra Ramona, aby osobně převzal vedení statku a udělal z něj fungující podnik.
„A tak jsme vytrhali keře a bodláky,vysbírali kamení, navezli úrodnou půdu z jiných oblastí a postupně vypěstovali nové druhy trav, které jsou odolné, kvalitní a výživné a snášející dobře místní klimatické podmínky. Zúrodnili jsme dokonce i krasové vápencové oblasti zvané „psí zuby“, které se podobají opuštěné měsíční krajině. Zavezli jsme je prostě rašelinou ze „Zátoky sviní“. Dnes má náš podnik „Empresa Pecuaria del Este de la Habana“ 20 tisíc zaměstnanců, z nichž 500 má vysokoškolské vzdělání, 700 středoškolské a asi 1000 jsou dělníci a zemědělci kvalifikovaní v různých profesích. Naše stádo čítá 70.000 kusů hovězího dobytka, dosahujeme průměrnou dojivost 10 litrů denně na jednu krávu. Naše nově vypěstovaná rasa Holstein Tropical se tak stala velmi cenným experimentem. Odolává tropickému klimatu a i při docela slušné dojivosti má kvalitní maso“
Doktorka Sylvia Fernandez pokračovala s výkladem s takovým zaujetím, že si ani nevšimla příchodu Ramona Castra. Vysoce urostlý a statný asi padesátiletý muž, oblečený do kalhot a vojenské košile, jaké používali partyzáni v horách při boji proti Batistovi. Na hlavě typická fidelovská čapka a obutý do vojenských bagančat. Jeho tvář zdobil hustý černý plnovous kubánských „barbudos“.Ihned mě velmi přátelsky podal ruku a prohlásil:
„ A trabajar!“ Dáme se do práce.
Ostatně jsme se již znali z návštěvy statku v minulém roce. Tenkrát to ovšem nebyla návštěva pracovní, ale zdvořilostní.
„ Pracoval jsem s buldozerem poblíž dálnice „Via blanca“. Zúrodňoval jsem neplodnou půdu. Velice mě mrzí, že jste si nevšiml, jak jste projížděl autem kolem.
„Hacer suelo – hacer la Patria!“ – Obdělávat půdu, budovat vlast. To je naše přísloví od nepaměti.
„ Velice mě těší tvoje návštěva“.
Jakoby bezděky, aniž si to uvědomil, začal mi tykat. Ostatně, pozval mě na pracovní návštěvu. Již to nebyla návštěva zdvořilostní, jako v minulém roce. Nyní nás spojoval společný úkol a záměr. Potřeboval závlahy na zúrodněnou půdu. Bez vody by stejně nic nerostlo a došlo by opět k její degradaci.
„Velice jsem potěšen tvojí pracovní návštěvou. Ale považuji ji nejen za pracovní. Vrací li se někdo znovu, je to důkaz, že se mu u nás líbí. Ostatně, i ta návštěva minulá přinesla pozitivní výsledky. Jak jsem tobě a tvému příteli - hydrogeologovi minulý rok ukazoval pramen „El manantial del camarero“, již jsme ho dle vašich rad zprovoznili. Ale voda z pramene nám nestačí. Potřebujeme velmi nutně vybudovat malé přehrady. Tak se dáme do práce“
Ramón se pustil dopředu jako silný býk. Prorážel si cestu vysokou trávou, přebrodil se, tak jak byl, po pás ve vodě, přes regulovaný odtok z první již vybudované nádrže. Co mi zbývalo, musel jsem za ním, také, tak, jak jsem byl. Tropické slunce nás však oba brzy opět usušilo a bylo to, konec konců, příjemné osvěžení. Tím si u mě Ramón velmi šplhnul, choval se tak přirozeně, jako běžný venkovan, zemědělec, a ne jako bratr Fidela Castra. Tím se naše vztahy dostaly do roviny vzájemné důvěry a dovolil jsem si proto několik normálních, ale i choulostivých otázek.
„ Companěro Castro, minulý rok jste se zmiňoval, že jste experimentovali při vytváření nových resistentních ras dobytka a v souvislosti s tím jste se snažili vypěstovat i nové, odolné druhy trávy. Jak jste říkal, dovezli jste semena trávy skoro z celého světa, z Kanady, z Afriky, z Panamy, z Jamaiky i ze Spojených států. Moje otázka je: Dovezli jste i semena trávy z Československa?“
„Bueno, los peritos checoslovacos, buena yerba!“ Nejlepší tráva na Kubě jsou českoslovenští experti. Jinou od vás nepotřebujeme.
Jeho pohotová odpověď na mě velmi zapůsobila. Dodal jsem si proto odvahy k celé řadě dalších otázek. Probudila se ve mně stálá ctižádostivost soukromého spisovatele. Jen tak pro svoji radost a možná pro radost nejbližších.Také mě začalo zajímat, proč dnes budují bratři Fidélové socialismus, když jejich rodina patřila k nejbohatším na Kubě. Psal se rok 1980 a Ramón tedy prožil předchozí kapitalismus. Ale otázky jsem musel klást opatrně, abych ho nepobouřil.
„ Compaňero Castro, jak se tak na vás dívám, podobáte se jako vejce vejci svému bratrovi Fidelovi. Jste naprosto stejní.“
„ Ale to přece není pravda, protože já jsem o čtyři roky starší. Fidel se podobá mě, ne já jemu“.
Opět velmi pohotová a vtipná odpověď. Možná tuto otázku dostal tisíckrát, ale stejně reagoval přirozeně, ne jako naučeně.
„ A je pravda, že Fidel se neangažuje v mezinárodní politice? Po smrti Josifa Broze Tita se stal přece presidentem neangažovaných“
Samozřejmě, kdo se více angažuje ve světě při šíření revolučních ideálů než Fidel? A to i se zbraní v ruce, většinou i nezákonnými prostředky. Moje otázka proto byla dost provokativní. Ale Ramón se nedal zaskočit. Usmál se a odpověděl, že přece Fidel nedělá nic jiného než všichni ostatní. Každý to dělá jinak, ale se stejným záměrem. Ostatně, Ramón je ředitelem družstva ve „Valle de Picaduras“ a bratrovi se do politiky neplete.
„ Mohl byste mi říci, jak to děláte, že ve vašem družstvu dosahujete takových dobrých výsledků? Obdělali jste již 35.000 hektarů dříve neúrodné půdy, vypěstovali nové druhy hovězího dobytka, zlepšili kvalitu jeho masa a dojivost, vybudovali školy pro „campesinos“. Jak to děláte, abyste získali lidi k práci a udržovali jejich pracovní nadšení? Ostatně, patřil jste k nejbohatší rodině na Kubě a dnes budujete socialismus. Máte proto dostatek zkušeností, abyste mohl provést srovnání“
„ Compaňero Otto, viděl jsi mě dole obdělávat traktorem půdu? Vlastně neviděl, ale to nevadí. Takže pokud chci udržovat pracovní nadšení zemědělců, musím jim jít příkladem. Můj pracovní elán a nadšení se na ně přenáší. Dříve, za kapitalismu, to bylo samozřejmě z tohoto pohledu jednodušší. To přiznávám. Kdo pracoval, dostal zaplaceno, kdo měl levé ruce, toho jsem propustil. Ale většina zemědělců žila v bídě. To chceme napravit!“
V duchu jsem si pomyslil, že je to přepych, aby si mohl dovolit bratr Fidela Castra obdělávat půdu traktorem. A jak dlouho asi vydrží povzbuzovat pracovní nadšení vlastním příkladem? A kdyby tento příklad dával normální řadový předseda družstva, a ne Ramon Castro, také by to fungovalo? A kdyby toto zemědělské družstvo nebylo ukázkovým, pod osobním dohledem Fidela Castra, také by tak prosperovalo? Ale takové otázky by již asi nebyly na místě, raději jsem si je nechal pro sebe.
Po asi dvouhodinové procházce terénem jsme vybrali tři místa vhodná pro vybudování malé přehrady. Domluvili jsme se na další návštěvě, abych byl přítomen při zahájení stavby jedné z nich, pro kterou se rozhodnou. Na závěr mě daroval celý svazek tlustých doutníků, které vyrábí jedna fabrika přímo pro Fidela Castra. Nemohl mi darovat nic lepšího, neboť to jsou bezesporu nejlepší doutníky na světě. Takové se nedají nikde koupit, ani kdyby byly placeny zlatem. Na ty má nárok jedině Fidel a jeho rodina.
Na závěr své návštěvy Ramona Castra jsem si přece jen neodpustil otázku:
„Compaňero Castro, vaše zemědělské družstvo ve Valle de Picaduras na mě zanechalo hluboký dojem. Také u nás, v Československu, máme podobné velmi dobře fungující družstvo ve Slušovicích, ale to funguje, protože do jisté míry zavádějí prvky podobné tržnímu hospodářství. Nestaví tedy svoje perspektivy na nadšení lidí pro myšlenku socialismu, ale vytvořili velmi zajímavý pobídkový systém, který nutí lidi k vysokému pracovnímu výkonu. Myslíte si, že se vám podaří přeměnit celou Kubu na jedno velké, prosperující Valle de Picaduras a vybudujete beztřídní komunistickou společnost?“
Na to mi odpověděl : „ Celý svět je jedno velké jeviště a každý se snaží hře kterou hraje dát nějaký název. Není tak jednoznačné, jestli usilujeme o socialismus či komunismus, máme svoji vlastní kubánskou cestu a ta spočívá hlavně v tom, uhájit si nezávislost. My jsme žili po celá staletí pod nadvládou Španělů, potom zase přišli Američani. Nechceme, aby nám někdo diktoval, co máme dělat, o tom si chceme rozhodovat sami a myslím, že po tom touží většina Kubánců.

Hemingway na Kubě

Jedna velice respektovaná americká pojišťovací společnost přišla v roce 1968 s informací, že novináři vykonávají jedno z nejnebezpečnějších povolání na světě. Nastal velký křik, neboť všichni ostatní se hlásili k tomuto privilegiu, špioni, piloti sportovních letadel,ochranky presidentů, pokladníci v bankách, potápěči, a dokonce jeden listonoš, který roznášel poštu v Chicagském ghettu. Ale Hemingway byl ze všech největší riskér, dobrodruh a romantik. Jakoby všechna nebezpečenství světa přitahoval, tato změnila směr a vždy přímo udeřila. Když stál pod stropem nějakého domu, spadl mu na hlavu, když vybuchl granát ve válečné vřavě, bylo to na jeden metr od něho.
Když ve třicátých letech sbíral na Kubě materiál pro svůj článek z oslav Svatého Fermína (San Fermín), převálcovalo ho na zemi zběsilé stádo býků připravených na zápas. V padesátých letech se stal prvním člověkem na světě, který přežil dvě různé havárie sportovního letadla během 24 hodin. Skoro vždy, když praktikoval nějaký sport, polámal si ruce či nohy nebo rozbil hlavu. Takový byl Hemingway. Křehký, snadno zranitelný, ale vždy stál na přídi lodi, vždy tam, kde se něco dělo. O svém literárním díle sám prohlásil: „ Pokud popisuji něco z mého života, co jsem sám zažil, pak to stojí zato. Ale vše mezi tím jsou prázdná, hluchá místa“.
V roce 1960 Ernst Hemingway pociťuje první příznaky duševní lability. Jen s velkými obtížemi ve Španělsku dokončuje svoji reportáž „Krvavé léto“ a rychle odjíždí do Idaha na kliniku.Zde se s přestávkami léčí. Nepomáhají však žádné prostředky ani elektrické šoky. Dne 2 července 1961 si proto sám bere život. Jeho finka ( usedlost ) VIGIA v Havaně osiřela a jeho žena Mary Hemingway ji daruje se vším zařízením kubánské vládě. Tak vzniklo Hemingwayovo muzeum.
V Cojimaru, v odlehlé čtvrti Havany přímo na pobřeží je park a v něm rybáři postavili bustu velkého spisovatele. Když jsem se byl před mnoha lety na ni podívat, abych vzdal hold velkému „američanovi“, měl jsem štěstí. Přímo na ulici vedoucí k parku jsem potkal Gregorio Fuentese s několika rybáři. Po několika přátelských sloves se dal do řeči:
„Když se rybáři dozvěděli, že „el americano“ je po smrti, dali si v parku schůzku. Všude kolem bylo vidět jejich tvrdé tváře, jakoby z vyčiněné kůže, jejich ruce pořezané od rybářských vlasců a těla vysušená a zakonzervovaná slaným větrem. Tam se domluvili, že pro „el viejo“ – starce či otce, jak mu něžně říkali, postaví sochu. Ani se nenapili, protože se domnívali, že by se to otci nelíbilo. Našli sochaře, ale nebyl bronz. My ho máme, řekli rybáři, a sundali ho s přídí svých bárek. Když to sochař uviděl, odmítl si vzít odměnu za práci. Ta dopadla velmi dobře a bronz, po léta zvyklý na útok slané mořské vody, vydrží věčně“.
Tak vzniklo první náměstí na světě s názvem „Plaza Hemingway“. Přesně jeden rok po jeho smrti, 2 července 1962. A náměstí je přímo naproti mola, z něhož tak častokrát Hemingway vyjížděl na moře na své bárce Pilar. A na těchto cestách ho vždy doprovázel lodivod a jeho věrný přítel, Gregorio Fuentes. Poprosil jsem ho, aby mi něco zajímavého pověděl. Jeho svrasčelá tvář vysušená solí a větrem jakoby se napnula, z jeho očí sršely jiskry, nějaká neviditelná síla, možná sám duch Hemingwaye jakoby mu nalila do žil nový život při „vzpomínkách“.
„ Když se „el americano“ cítil unavený s častých návštěv na fince VIGIA, vzal loď a hledal únik v „Cayo Paraíso“ (rajský mys). Na těchto cestách jsem ho doprovázel já a jeho žena. Malou loď jsme vždy naplnili proviantem,hromadou papírů a tužek číslo dvě. V tomto ráji korálových útesů nacházel vždy únik a klid na psaní. Ale i zde měl svůj pevný řád. Psal do jedenácti hodin, potom vždy skočil do vody, zaběhal si se svojí ženou Mary, oba byli vždy nazí. Bylo to pro něj to největší možné uvolnění. Já jsem po tu dobu byl na palubě, samozřejmě že oblečen, a připravoval jsem oběd. Po obědě byla vždy „siesta „ – krátký odpočinek a pak „el padre“ pokračoval v psaní. Někdy se místo toho vydal na moře, aby nalovil ryby na druhý den. Obrovským problémem byl led do nápojů. Museli nám ho vozit až z Marielu. Čekali jsem vždy v domluvenou hodinu, já, Mary a Ernest. Po několika přípitcích s přáteli jsme se pak vraceli do našeho pozemského ráje.“
S láskou všichni vzpomínají na časy, kdy se zde filmoval „Stařec a moře““. Vydělávali tenkrát hodně peněz. Pro lidi z Cojimaru to byl velký svátek. Dodnes se vypráví o rybářích se jmény Cachimba, Cheo López, Ova Carnero, Tato, nebo další a další.
Rozloučil jsem se s Gregoriem i s jeho přáteli. Hemingway nám všem zůstal pouze ve vzpomínkách.
I když jsem později ještě mnohokrát navštívil „finku“ VIGIA v Havaně, s duchem Hemingwaye jsem se setkal i na východě Kuby v provincii Oriente. V blízkosti Santiaga je městečko El Cobre. Je to poutní místo velkého významu, neboť zde Panna Marie z Cobre vykonala několik zázraků. Proto do kapličky dávají poutníci milodary a je jimi obložena po všech stěnách. Některé dary jsou velmi kuriózní, například výložky ruských oficírů, nebo třeba dar od matky Fidela Castra s přáním, aby se z něj nestal špatný člověk. A sem daroval Hemingway i svoji Nobelovu cenu za román „Stařec a moře“. Když jsme si ji fotili, přiběhla nějaká starší žena a navrhla, abychom si ji z vitríny vyndali a šli vyfotit na světlo na ulici. Ani nás nedoprovázela. Byla to přímo neuvěřitelná neopatrnost. Možná si nebyla vědoma velké hodnoty tohoto ocenění světového spisovatele. Za několik let později jsem četl zprávu, že Nobelova cena byla ukradena. Během několika dnů však byli dva lupiči chyceni a vzácná trofej vrácena na své původní místo.


Jak jsem byl prohlášen za mrtvého

Jak velké bylo moje překvapení, když jsem se ráno probudil a podíval se z balkonu hotelu „Topes de Collante“ v pohoří Escambray a pode mnou, ve výšce 700 metrů nad mořem, se rozprostíraly borovicové lesy. Dole v údolí se převalovala hustá mlha. Dojem Beskyd byl úplný. Toto místo je na Kubě ovšem zcela ojedinělé a právě pro svoje zcela vynímečné klimatické a přírodní poměry bylo dříve využíváno k léčbě plícních onemocnění.
Do „Topes de Collante“ jsem přijel včera a večer jsem se měl sejít s členy geologické expedice a s delegací z kubánského Ministerstva energetiky, která doprovázela našeho ředitele zahraničního obchodu z Geotestu Brno, jenž měl tuto stavbu za Československou stranu na starosti.
Vlastně jsem byl členem této delegace za kubánskou stranu, neboť jsem v té době, jak již bylo uvedeno, pracoval jako hlavní poradce pro geologii na Ministerstvu stavebnictví v Havaně a byl jsem tedy i i v tomto případě garantem vysoké úrovně prací.
Na provedení kontroly prací československé geologické expedice jsme se s Tomem dohodli již v úterý a odjezd byl naplánován na čtvrtek. Těsně před odjezdem mi však bylo sděleno, že se ve čtvrtek musím zúčastnit důležitého jednání spolu s ostatními koordinátory a musím tedy zůstat v Havaně. V příkazu k jízdě jsem byl již uveden jako spolucestující ve velkém osobním voze „Ford Argentino“ spolu s dalšími třemi osobami. Nebyl čas papíry měnit a delegace odejela ve čtvrtek brzy ráno do „Topes de Collante“ v pohoří Escambray beze mne. Protože moje účast při kontrole prací byla důležitá, dohodli jsme se, že v pátek přijedu vlastním vozem a delegace na mě počká na provedení závěrečného hodnocení. A tak se také stalo. Moje auto sice nebylo zrovna v dobrém technickém stavu, ale v pátek ve večerních hodinách jsem se tam objevil.
Jaké však bylo moje překvapení, když mi bylo sděleno, že delegace shledala průzkumné práce pro přečerpávací elektrárnu v tak dobrém stavu, že nepovažovala za nutné čekat na mě na závěrečné hodnocení a odjela již odpoledne v pátek zpět do Havany. Hodnocení jsem tedy provedl s členy expedice sám a dohodli jsme se, že výsledky prací mi v sobotu dopoledne předvedou přímo v terénu.
Po snídaní jsme se tedy vypravili na jednu ze čtyř hodnocených lokalit, doporučenou našimi experty jako nejvhodnější k výstavbě přečerpávací elektrárny. Lokalita byla málo přístupná a museli jsme sehnat pro mě koně. Členové expedice, kteří mě doprovázeli, již své koně měli a byli již poměrně zdatnými jezdci.Vypravili jsme se tedy k pastvinám s „haciendou“ označenou velkým nápisem „Cría de caballos“, neboli chov koní. To mi dávalo důvěru, že dostanu koně vycvičeného a klidného a jízda na něm bude bezproblémová. Pozdravili jsme se s „vaqueros“, neboli s kovboji a vysvětlili jsme jim náš požadavek. Věděli o nás a splnění našeho požadavku považovali za samozřejmou laskavost.Jeden z kovbojů vsedl na koně a lasem chytil polodivokého hřebce. Po osedlání se však choval docela normálně a dal se řídit skoro jako automobil. Zatáhnete za uzdu doleva a on jede doprava. Zmáčknete koleny jeho slabiny a on divoce vyrazí. Dokonce uměl couvat dozadu.Prostě pohádka. A to ještě za chvíli se strhl tropický liják, těžká lateritická zemina se rozbahnila a řeky a vodopády se zbarvily do červena. Jízda na koni po velmi úzkých a strmých stezkách se stala velmi obtížnou a tak jsem rád poslechl radu jednoho z kovbojů, že v takovém případě je lepší nechat koně, ať se rozhoduje sám. Zvládli jsme to a později se jízda na koni i pro mě stala každodenní samozřejmostí.
V poledne jsme se vrátili do tábora. Když skončil liják, přiběhl z města Trinidad uřícený černoušek se zprávou, že je třeba jít na poštu a ihned telefonovat na velvyslanectví do Havany. To tedy nevím proč, sdělil jsem vedoucímu expedice, vždyť jsem z Havany odejel včera a dovezl všechny novinky z posledních dnů. Nic zvláštního se přece nemohlo stát.
Nicméně vedoucí expedice se vypravil džípem do Trinidadu na poštu, když to bylo požadováno. Já jsem mezitím zůstal s dalšími šesti členy geologické expedice v táboře a hodnotili jsme výsledky průzkumných prací a zejména poznatky z dnešní návštěvy vybrané lokality. Výsledky jasně mluvily ve prospěch tohoto místa a bylo proto námi doporučeno k dalšímu podrobnému průzkumu. Byli jsme proto všichni v dobré pohodě, ale jen do okamžiku,než se vrátil po asi jedné hodině vedoucí expedice. Z jeho tváře bylo možno číst, že se asi stalo něco strašného. A také, že ano.
„ Musím vám bohužel sdělit zdrcující zprávu. Delegace včera v odpoledních hodinách při návratu do Havany havarovala a všichni zahynuli. A ty, Otto, a podíval se významně na mne, jsi rovněž mrtev. Všichni v Havaně tě již oplakali a tvoje smrt byla již nahlášena i na podnik do Československa. Československý konzul byl večer vyzván, aby provedl identifikaci mrtvých a poznal i tvé ostatky. Osoby které zahynuly byly čtyři, na příkazu k jízdě jsi figuroval, takže nebylo nejmenších pochybností. Nikdo mi nechce věřit, že jsi zde s námi a živý a neuvěří, dokud se nevrátíš a dokud tě osobně neuvidí.“
Jaké štěstí, jaké vnuknutí, že jsem na tuto cestu vzal s sebou tentokrát svoji šestnáctiletou dceru. Nikdy jsem to dosud neudělal. Co by pro ni znamenala tato zdrcující zpráva, co by pro ni znamenalo, kdyby ji vyzvali k identifikaci mých ostatků. Její maminka zemřela při služebním pobytu v jiném koutu Latinské Ameriky a nyní i otec. Z toho šoku by se asi již nikdy nevzpamatovala.
Všichni členové expedice byli opravdu zdrceni. Byli jako zařezaní a již s nimi nebyla žádná řeč. Nejen že v našem zahynulém řediteli pro zahraniční obchod odešel velmi dobrý kamarád, ale všichni si uvědomili negativní dopad této události na zdárné dokončení prací. Vždyť on měl u Kubánců takovou autoritu, byl uznávaným odborníkem, dobře se předtím zapsal jako expert na Ministerstvu ekonomiky v Havaně a také díky jemu se jméno československé geotechniky na Kubě skloňovalo ve všech superlativech.
Po návratu do Havany jsem ihned navštívil svého přítele, československého konzula. Vítal mě jako přízrak, stále tomu nechtěl věřit, vždyť proplakal prý celou noc, když ohledal mé ostatky. Ale našlo se již vysvětlení. Celá událost se odehrála takto:
„ V pátek v podvečer na 65 km před Havanou zastavilo auto nějakému náhodnému stopaři. Stál chudák zdrcen u svého porouchaného automobilu. Stále doufal, že to spraví, ale pro jistotu již předtím svoji ženu odeslal autostopem do Havany. Bylo jen náhodou, že byl stejně vysoký jako já a měl stejné vousy a jak tvrdil konzul, byl mi i jinak podobný. Sedl si dozadu vedle našeho kamaráda a auto se rozjelo. Začalo poprchat. Kubánský řidič to rozpálil na 130 km a asi po třech kilometrech před mostem v Guines začal předjíždět ve velké rychlosti nějakého „gazíka“. V okamžiku předjíždění však řidič gazíku udělal podobný manévr, jakoby někoho chtěl předjíždět nebo něčemu se vyhnout. Řidič Forda strhnul auto doleva, aby se vyhnul kolizi. Vrazil do pilíře mostu, dostal „hodiny“, přeletěl na druhou stranu dálnice, kde zcela náhodou právě v protisměru projížděl velkou rychlostí japonský autobus HINO. Ten rozmašíroval gazíka na padrť. Z těch čtyř jen Armando měl štěstí. Vypadnul dveřmi a i když první zprávy hovořily i o jeho smrti, po dlouhodobé léčbě ho z těžkých zranění vyléčili. Ti ostatní byli mrtvi okamžitě. Lékař napočítal u některých až 14 smrtelných zranění. Chudák stopař, prý sovětský diplomat, nastoupil do auta, aby po třech kilometrech jízdy se naplnil jeho osud.
A můj osud? V Havaně mě dlouho považovali za přízrak a přízraky jsou prý nesmrtelné.
A Armando ? V následujících letech na akci Centro Cuba se stal mým nejbližším spolupracovníkem a přítelem.

 Kde ještě včera byli „bandité“

Černá limuzína, Ford vyrobený v argentinské licenci, jakých tu před více než dvaceti léty jezdily desítky, heká po prašné cestě z posledních sil. Dál jet tímto luxusním vozem nemůžeme a na určeném stanovišti ve Fomentu přestupujeme do připraveného gazíku. Potom raději zavíráme oči, neboť prašná cesta, plná výmolů a nástrah, šplhá prudce vzhůru a chyba řidiče či defekt vozu by znamenaly jistou smrt. Vždyť tuto cestu teprve nedávno vykousaly buldozery ve svazích neprostupné džungle, s vegetací, která by celkem vzato odpovídala i naší, až nato, že z ní ze všech stran vyčnívaly vysoké a prudce elegantní palmy královské a místy bylo možno vidět ve šťavnaté zeleni banánovníků těžké a mohutné trsy dozrávajících banánů.
Přehoupli jsme se přes hřeben do dalšího údolí a před námi se objevil prudký sráz. Nebylo vidět, co je pod námi, cesta jakoby končila ve vzduchu. Ale řidiče Antonia to vůbec nevzrušovalo a jel, co terénní gazík dal. A to se ještě stačil otočit dozadu a ukázat mi místo, kde před několika dny spadl dolů gazík se sedmi lidmi a dole z něj našli pouze motor.
Asi po půlhodinové cestě se dostáváme na malou náhorní plošinu. Je poměrně pustá a pokrytá jen vysokou trávou a keři. A z její vyvýšené části vyčnívá mohutná a vysoká „seiba“, strom uctívaný některými zejména černošskými sektami. Strom, ke kterému jsou dokonce v některé dny přinášeny oběti, hlavně jídlo a pití.
„Vidíš ten strom s mnoha mohutnými větvemi?“ Prohodil ke mně velmi stroze ministerský úředník, jako zadavatel prací pro stavbu přečerpávací vodní elektrárny.
„Vidím, je nádherný a vím, že je to strom uctívaný a chráněný a v daném místě je to něco jako dům pro pěší, neboť poskytuje blahodárný stín k odpočinku“.
„Ten strom má mnoho mohutných větví, a jedna z nich bude tvoje, pokud práce nebudou pokračovat požadovaným tempem, nebo pokud se stavba nepovede.“
Prohodil zpola vážně, zpola žertem. Ale já jsem si uvědomil, ba věděl jsem to dávno, že to žádná legrace nebude. Nejen proto, že nás čeká těžká a vyčerpávající práce v tropické džungli, dosud bez přístupových cest, kde jediným dopravním prostředkem bude zpočátku kůň či vlastní nohy. Prosekávání mačetou hustou tropickou vegetací plnou nástrah, keřů, způsobujících těžkou alergii, na niž současná medicína nezná účinný lék, plnou hadů - hroznýšků kubánských, jinak známých škrtičů a jiné nepříjemné havěti, včetně jedovatých „černých vdov“. Ale s tím vším se muselo počítat. To všechno jsem si vysnil již jako malý chlapec. Byl jsem pln očekávání těch budoucích nebezpečných dobrodružství, která vždy byla kořením mého žití. Ta složitost spočívala zcela v něčem jiném. Již při příjezdu na Kubu mi bylo sděleno, že v území předurčeném pro výstavbu přečerpávací vodní elektrárny prakticky chybí geologická dokumentace, neboť pokud nějaká byla, zůstala po revoluci v amerických archivech. Na mapě pohoří Escambray, která mi byla dána k disposici, v daných místech našeho výzkumu, bylo pouze velké bílé místo. Nic, zhola nic. Prostě katastrofa. Jak může inženýrský geolog, geotechnik, nebo prostě stavební geolog, posoudit realizovatelnost stavby a zpracovat všechna data potřebná pro projekt, když nemá žádný základ, nezná horniny, které má posuzovat, nezná jejich geologickou stavbu. Ihned mi bylo jasné, že to bude náš prvořadý úkol. Zhodnotit geologii pohoří v daných místech a teprve potom pokračovat ve výzkumech, potřebných pro vlastní projekt.
Ujeli jsme dalších několik kilometrů a za zatáčkou se objevila horská chalupa, se střechou z banánového listí. Na zápraží stál vychrtlý starý muž s mačetou za pasem. Se zájmem si nás prohlížel a aniž promluvil, gestem nám ukázal, abychom šli dále.
„To je Peňate a máme jít k němu na kávu. Je to tady od nepaměti takový dobrý zvyk. Každý, kdo jede kolem, se u Peňateho zastaví na kus řeči a na kávu z jeho vlastní plantáže“ informoval mě Antonio. A potom mi ještě vysvětlil, že Peňate tu bydlel již za revoluce a několik kilometrů odtud byl tábor legendárního Che Guevarry. A Peňate to neměl vůbec jednoduché. Byl právě na hranici probíhajících bojů a jednou byli v jeho chalupě ti, a pak zase ti druzí. Ale zvládl to, zachránil život mnoha raněným a stal se žijící legendou. Che byl u něho častým hostem a spal u něj jednou i Fidel. A dokud zde žila jeho žena, dávali všem projíždějícím i najíst.
V Escambray neskončily boje porážkou diktátora Batisty. Zde probíhaly boje ještě několik roků potom a ke konečné likvidace odpůrců nového režimu došlo teprve v roce 1965. O této bitvě existuje u nás dosud málo informací. Teprve uzavřený kruh asi 60.000 vojáků znamenal konec odporu a stalo se to právě tady, právě v místech, které se na několik let stanou předmětem našeho geologického výzkumu a naším přechodným domovem.
Káva, kterou mi nabídl Peňate, chutnala skutečně výjimečně. Sám si ji nejen pěstuje a sklízí, ale i praží a mele. Řekl mi, že takto spotřebuje pro pocestné každoročně asi 300 kg kávy. Každý, kdo přichází v dobrém, je u něho hostem. Ale ne každého přijme za svého přítele, to je již řeč o něčem jiném.
„A nebude vám vadit,že brzy zde nastane velký cirkus, přijede asi 30 expertů z Československa a více než 200 kubánských dělníků? Vždyť ti všichni budou projíždět kolem vašeho domu a budete mít po klidu?“ Ptám se ho na rozloučenou.
„ Ale kdepak, mám rád lidi, líbí se mi, když se něco děje. Akorát budu muset pěstovat více kávy, prohodil ještě s šibalským úsměvem. Vždyť se tak stanu přímo v horách svědkem druhé, tentokrát technické revoluce. A jsem přece revolucionář, s mačetou za pasem i spím.“
Záhy jsem pocítil blahodárný účinek čerstvě pražené kávy, Ale to jsme se již vydali na další cestu, jejímž cílem bylo navštívit tábor v horách,připravovanou základnu pro příjezd našich geologů a dalších expertů. Kontrakt na průzkumné práce již byl oběma stranami podepsán a jednou se základních podmínek bylo, že práce nezačnou, pokud nebude tábor a jeho zařízení funkční a na dobré evropské úrovni. Ve své době to byl požadavek poměrně neobvyklý, ale vyplýval z mé dlouholeté zkušenosti z práce v zahraničí. Bylo mi již dopředu jasné, že práce nepotrvají smluvené dva roky, to by byl úkol obtížný ba nemožný i u nás doma. Také mi bylo jasné, že základem úspěchu našich prací v horách, kde „lišky dávají dobrou noc“, bude vytvořit přijatelné životní podmínky pro experty.
Projíždíme hlubokým údolím, pod námi hučí řeka a výše ve svahu se objevují dřevěné domky se střechami z palmového listí. Konečně jsme v Gavillanes, které se má stát naším novým domovem na několik příštích roků. Za brodem, do kterého se Antonio vrhl se svým gazíkem střemhlav jako vosa do plástve medu, se údolí široce rozevírá a již přijíždíme k táboru. Před námi vpravo vyrostla celá řada podlouhlých dřevěných přízemních budov, z nichž jedna, ta první, se stane na příští roky naším domovem. Mým úkolem bylo v krátké době dvou týdnů posoudit, zda jsou již připraveny životní a pracovní podmínky k příjezdu naší expedice. I když jsem byl překvapen dobrou úrovní přípravných prací, stanovil jsem ještě celou řadu dalších základních požadavků, které bude nutno splnit před zahájením prací.


Sudičky, jasnovidci a jasnovidky

Když jsem se narodil, sešly se nad mojí kolébkou sudičky a pronášely různé soudy o mé budoucnosti. Jedna z nich pravila, že budu mít pěkné dětství a již v mladém věku se stanu náčelníkem indiánů. I když jsem se svými věrnými ovládl pouze část Drahanské vysočiny, stalo se. Druhá prohlásila, že dosáhnu poměrně vysokého stupně vzdělání a budu celý život cestovat. I tato sudba se naplnila. Třetí prohlásila, že v pokročilém věku se utopím na moři.Kdyby se tak již stalo, nemohl bych podat toto svědectví.
Neuplynul ani týden a přijela se na mě podívat moje milovaná babička z matčiny strany.
Když mě uviděla, s opovržením se podívala do kolébky a prohlásila:
„Toto? Mařenko, nechej to raději umřít“
Moje maminka to však nerespektovala a pro jistotu zašla do kostela u Milosrdných bratří a zasvětila mě Ježíši Kristu. S mrňouska vyrostl přemýšlivý klučina, který si nenechal ujít žádnou legraci. Přes romány Karla Maye, které byly v té době na indexu, se propracoval až na vedoucí místo náčelníka tlupy indiánů, kteří ovšem nebyli postrachem lesa ani svého okolí, ale stali se již v té době ochránci přírody a s přírodou žili v symbióze. Nad polévkou z mravenců by sice dnes protestovaly ekologické aktivity, ale tenkrát ještě bylo mravenců hodně, tak to nebylo zapotřebí.
Když mi bylo 10 let, vzala mě maminka s sebou k jasnovidci. Lépe řečeno, říkalo se mu „kartář“ a měl ve svém okolí dobré jméno. Asi prožil těžké dětství, neboť stále chtěl jídlo, a protože neuměl říkat „j“, říkalo se mu Hidlo. Stály hlad asi poznamenal jeho vzrůst, neboť neměl více než metr čtyřicet.
Ihned při příchodu do jeho věštírny poznamenal, že u vykládání karet nesmí být ten klučina, neboť by rušil jeho výkon. V nestřeženém okamžiku jsem proto vlezl do skříně, aniž by si toho Hidlo všimnul. Podle šustění karet jsem poznal, že vyložil karty na stůl. Náhle však vyskočil a zařval jako lev:
„ Paní, mě tade něco nevechází, tade někdo je!“
A skočil ke skříni, otevřel ji a vyhodil mě na ulici.
Maminka mi potom vykládala, co ji všechno z karet vyčetl a i když jsem měl deset let, byl to pro mě tak silný a tajemný zážitek, že jsem si to navždy zapamatoval. Řekl jí, že má pět kluků a to také měla. Protože jsme nosili všichni stejné rádionky, abychom se na ulici poznali, říkali nám podle tehdy slavného filmu „Pět Sulivanů“. Řekl jí, že všichni dosáhnou vzdělání
a budou úspěšní. Jeden bude celý život cestovat, jeden však poměrně v mladém věku náhle zemře. Stalo se. Potom ji však vyvedl z míry, když prohlásil, že moje maminka, která nezadržitelně spěla ke čtyřicítce, bude mít ještě dceru. Jistě, bylo to celoživotní přání mého milovaného otce, proto nás bylo pět kluků. Ale v tom věku. Vynadala mu proto do starých bláznů. Za dva roky nato se jí narodila dcera.
Přes úspěšnou dráhu náčelníka indiánů se jménem Nyto Lakuoltaz se naplnil již v pokročilejším věku i můj celoživotní sen a skutečně jsem žil mezi indiány a později mezi domorodci v kubánském pohoří Escambray. Zde jsem měl nejen dva vlastní koně se jmény Zuleidy a Seleidy, ale i obrovskou zodpovědnost za „stavbu století“. A protože jsem jenom stále pracoval a nutil ke stejnému výkonu nejen své spolupracovníky, ale i domorodce, schylovalo se k bouři. Jednou mi s vážností v hlase pravil jeden vysoce postavený pracovník:
„ Kdybych já byl na tvém místě vedoucího tak významné stavby,budu celý den přemýšlet, co budu dělat večer a pokud mi zbude trochu času, budu pracovat. Ty děláš bohužel velkou chybu, neboť to děláš naopak.“
Abych se přesvědčil, jestli má pravdu, vydal jsem se do hlavního města na návštěvu věhlasné jasnovidky. Byl jsem velmi dobře přijat i překvapen. Nečekal jsem sice žádné na rameni sedící kocoury se svítícíma očima ani tajemno kouzelnické pracovny. Ale byla to docela obyčejná žena a pracovala v docela obyčejné místnosti, kde kromě stolu bylo hlavně hodně fotografií rodinných příslušníků a velmi chatrný nábytek minulých generací.
Po několika přátelských slovech mě usadila a vyložila karty na stůl. Náhle plna vzrušení vyskočila ze židle a pravila:
„Pane, to se mi ještě nikdy během mé kariéry kartářky a jasnovidky nestalo. Všechny tři trumfy uprostřed. Vy tam nahoře někoho musíte mít!“
Potom začala vykládat karty. Mám velmi významné postavení, ale očekávají mě nesmírné těžkosti jak v osobním životě, tak v práci. Budu muset bojovat proti lživým nařčením a lidské omezenosti a nebude to boj jednoduchý, ani krátký. Budu vystaven velkým rizikům a musím být opatrný, aby nedošlo k nejhoršímu. Mám prý problémy v manželství, kterému nepředpovídá dlouhé trvání. Dojde k událostem, které nás rozdělí. Nikdo mi nepomůže. Ale hvězdy jsou na mé straně. Vyjdu z problémů zocelen a jako vítěz.
Musím konstatovat, že jsem tomu v dalších měsících nevěnoval ani nejmenší pozornost, práce a zodpovědnost mě zcela pohltily. Ale již za několik měsíců se rozběhl sled událostí, které jí daly zcela za pravdu, a které by stačily k napsání románu. Jenom v jednom se jasnovidka mýlila. Na závěr mi totiž řekla, že mám stálé problémy s potrubím a horkou vodou. V duchu jsem si řekl:
„ Tak teď jsi se babo utla.To je přece naprostý nesmysl a ve srovnání s tím, co jsi řekla předtím, úplná blbost.“
S tím a s určitým projevem nedůvěry jsem ji opustil a nasedl do své škodovky. Neujel jsem ani kilometr, v potrubí to jen zasyčelo, utekla voda z chladiče a z potrubí. Přehřál se motor.
Tento problém se mi v tropickém klimatu stále opakoval a vozil jsem s sebou v kanistrech pro tento případ zásoby vody. Takže i v tomto měla babice pravdu.


Tomášové mají na Kubě smůlu

Ke konci mé poradenské činnosti na Ministerstvu stavebnictví v Havaně jsem ještě vymyslel kontrakt pro mého dlouholetého přítele Tomáše. Pracoval v té době jako ředitel zahraničního odboru na našem Českém geologickém úřadě. Při mé letní návštěvě Prahy si posteskl, že to již nezvládá. Pracoval před mnoha lety na Kubě dva roky jako expert pro ekonomii. Chtěl by se tam znovu vrátit a uplatnit jednak svoje zkušenosti z předchozí práce v této zemi, jednak znalosti ze španělského jazyka. Slíbil jsem mu, že navrhnu kubánskému ministrovi stavebnictví, aby podle našeho vzoru provedl ekonomickou reformu ve stavebnictví a v aplikovaném průzkumu. A kdo že ji udělá? No přece kdo jiný než Tomáš ? Ministr to akceptoval a Tomáš záhy odletěl.
Když jsem se skoro po dvou letech vrátil na Kubu jako šéf stavby Centro Cuba v Escambray, první mé kroky vedly na ministerstvo stavebnictví pozdravit svého dávného přítele. Sloužil již třetí rok a byl jsem velmi zvědavý na průběh reformy. V kanceláři nebyl, ale potkal jsem jej na nádvoří. Štěstím přímo zářil a představil mi svou dvacetiletou přítelkyni. Byla to velmi krásná a milá dívka. Přede mnou se vřele políbili. Potom mi ji představil a domluvil se se mnou, že se sejdeme v pondělí, kdy bude mít více času.
Hned po neděli jsem tedy opět zamířil na ministerstvo. Tomáš nepřišel do práce. Ale to se někdy stávalo. Opil se a potom zůstal spát u někoho v bytě. Vzpomněl jsem si, jak hned první rok po jeho nástupu na místo poradce jsme měli oslavu na jeho počest a opil se. Byl velmi milý, sršel vtipem a měli jsme z toho legraci. Asi po dvou měsících zase u někoho pil a nepřišel domů. Jeho žena ho hledala a samozřejmě přišla i za mnou jako za koordinátorem stavební skupiny. Uklidnil jsem ji, že se po něm podívám, ale že bych to být na jejím místě nebral vážně. Asi zase u někoho zůstal a odpoledne se vrátí. Tak se také stalo.
Dnes ho ale nikdo hledat nebude, neboť jeho žena přiletí až za měsíc. Tak jsem si řekl, že přijdu zítra, stejně odjíždím do Sancti Spiritus až koncem týdne. V úterý jsem tedy opět přišel na ministerstvo za Tomášem, ale opět o něm nic nevěděli. To se mi již zdálo podivné. Že by byl nemocen? Ale to by snad dal na ministerstvu vědět. Domluvil jsem se proto, že opět přijdu ve středu. Pokud ale Tomáš nebude ani ve středu na pracovišti, bude třeba ho hledat. Nezdá se mi to již normální. Že by trávil sladké dny s tou dívkou? Ale ona je v práci a od té doby, co jsem je potkal na nádvoří se spolu neviděli, tak mě alespoň informovala. Chtěli spolu někam vyrazit až příští týden, měli již naplánovaný výlet.
Ve středu opět nebyl v práci. Požádal jsem, aby ho nechali hledat. Za asistence policie otevřeli jeho byt ve Foxe. Seděl na židli s oprátkou na krku a jeho tělo již bylo v rozkladu. Ihned to vyšetřovala kubánská policie a došla k jednoznačnému závěru: Tomáš se opil, dostal se do deprese, dal si kolem krku oprátku, provaz uvázal za kliku u dveří a trhnul hlavou dolů. Tak se to prý běžně dělá, když si někdo chce vzít život.
Tato verze se mi zdála naprosto nepravděpodobnou. Potkal jsem Tomáše v době, kdy zářil štěstím a měl mladou a krásnou kamarádku. Neměl důvod k sebevraždě a těšil se na brzký příjezd své ženy. Neměl finanční starosti a na ministerstvu prý odvedl kus poctivé práce, kterou jeho nadřízení vysoce hodnotili. Se mnou se domluvil, že spolu posedíme před mým odjezdem do hor a dokonce toužil po tom, že mě tam později se svou ženou navštíví. Znal jsem ho z celé řady společných „piatik“ a nikdy neměl sebevražedné úmysly. Naopak, byl vždy v opilosti ten nejlepší a nejzábavnější.
Jak jsem se později dozvěděl, případ vyšetřovala i naše kriminálka a rovněž vyloučila možnost sebevraždy. Oficielně však bylo nutno přijmout kubánskou versi. Případ šel tedy ad akta.
Z mých zdrojů jsem se dozvěděl, že ho Kubánci považovali za špiona a sami ho oddělali. Byl prý špionem již za své pětileté služby v Mongolsku. Nevím ale, pro koho by asi dělal špiona, když uměl kromě češtiny jenom španělsky a rusky, možná mongolsky. Nezdálo se mi to pravděpodobné. Že ho oddělali, to ano, ale že by byl špionem, to jsem vyloučil.
Byly zde ještě některé další možnosti, o nichž se povídalo.. Třeba taková, že někdo mu dlužil za „šmelení“ hodně peněz. Když je Tomáš začal reklamovat, raději se ho zbavili. Kubánci si s tím nedělali problémy. Nebo ještě taková verze, že někomu chodil za ženou a nechali ho oddělat. Ale to nebyl jeho styl. Ta verze s tou špionáží je nejpravděpodobnější.
Tak jsem ztratil na Kubě během krátké doby již druhého Tomáše.


Jak chutná hroznýšek kubánský

Brzy, ani ne za měsíc po zahájení našich prací na přečerpávací elektrárně, mi složilo asi dvacet kubánských dělníků k nohám bezmála pět metrů dlouhého hada.
Prý mu usekli hlavu mačetami. Všech dvacet s ním zápasilo a ještě nikdy prý tak velikého hada neviděli. Divil jsem se, proč ho zabili, vždyť není jedovatý. Ale prý jim požírá domácí zvířata a zejména „jutie“ ( chutie ), které jsou oblíbenou pochoutkou domorodců. A zaznamenali i případ, že pozřel malé dítě. Ale na to nebyli ochotni přísahat. Ostatně, je to hroznýšek kubánský, škrtič, na Kubě zvaný Maja. A má tak obrovskou sílu, že by člověka, i dospělého, zadusil za několik málo minut. Dělníci budovali přístupové cesty k vrtům, když se objevil. Všichni domorodci se ho až panicky bojí, ale museli ho přece zlikvidovat, jinak by nemohli vrtat. Král všech zdejších hadů se však pustil do nemilosrdného boje o svoje území. Proti takové přesile vyzbrojené mačetami však neměl šanci. Dělníci slavili velké vítězství, jakoby zabili sedmihlavého draka z pohádky. Jako ochránce přírody jsem neměl zrovna velkou radost, když mi ho složili s velkou pýchou k nohám. Ale když se to již stalo, vyvstal problém:
„ Co s ním?“
Při stahování kůže na nás pokřikovali dělníci z kávovníkové plantáže:
„ Masa je přece škoda, je velmi chutné a plné vitamínů. A kromě toho je zázračné. Vždyť když hadu useknete ocas, znovu mu naroste. A sádlo je vynikající proti revmatu. Tak neváhejte a snězte ho.“
Zde je třeba dodat, že zde v pohoří Escambray platí zásada, že „ vše co létá, leze a se plazí, na pánvičce dobře se daří“. A tak nám nezbývalo, než se přizpůsobit. A tak vznikl tento recept, částečně ze zvědavosti, částečně z obav před zahanbením. Samozřejmě jsme z neznalosti vykrojili k použití ty části nejtlustší uprostřed hada, které, jak nám bylo později sděleno, jsou ty nejméně chutné. Uvnitř hada byl ještě nestrávený, asi čerstvě ulovený několikakilový králík i s kožešinou. Nutno podotknout, že toho jsme nesnědli.
„Asi deset kilo masa, nakrájeného příčně na kusy průměru hada se nasolí a zalije citrónovou šťávou a v tomto nálevu se uloží přes noc do lednice. Druhý den se tyto příčné kusy masa nakrájí na „podkovy“ průměru 3 až 4 cm. Dobře se opláchnou, znovu nasolí a načesnekují. Po krátkém „odležení“ se jednotlivé „podkovy“ zprudka opečou na oleji do světlehnědá. Potom se tyto kusy naskládají podélně na sebe a pohled na vzniklé gumové potrubí je přímo otřesný.“
Asi dvacet pozvaných hostů již „klepalo na dvéře“. Co teď? Ostuda byla na obzoru. Ale co Čech, to muzikant. Nebo také kuchař? Expert Aťa si ihned věděl rady. Nakrájel rajčata, papriky, cibuli, přidal česnek, kus dýně, tři kolečka citronu a spolu s několika kilogramy hadích „podkov“ vložil do velkého tlakového hrnce. Přikořenil oreganem, muškátovým květem, pepřem a novým kořením. Nakonec to podlil suchým vínem, uzavřel pokličkou a dusil. Nutno podotknout, že při celém tomto obřadu jsem mu pomáhal.
Když se dostavili hosté, všude se již rozlévala libá vůně. Aťa odstavil velký tlakový hrnec, po chvíli odkryl pokličku a s panickou hrůzou v očích očekával, co se stane. Udeřila hodina pravdy. Již se ale nedalo nic dělat. Očekával, že ostudy bude plný hrnec.
Leč, nestalo se. Maso bylo křehké, šťáva díky přítomnosti dýně pěkně zhoustla a byla velmi příjemné, ač výrazné chuti. Mohly tedy začít gastronomické orgie.
Všichni byli s jídlem na výsost spokojeni. Král všech hroznýšků kubánských byl sněden. Chuť masa byla opravdu vynikající a žaludky našich expertů se vyznačovaly vysokým stupněm adaptability. Zbytek jsme hodili našemu vlčákovi. Zvracel potom chudák tři dny.
Po získaných zkušenostech doporučujeme při úpravě masa z hroznýška kubánského volit postup obrácený. Nejdříve maso uvedeným způsobem podusit, a teprve potom opéci. A nakonec tedy recept na úpravu masa z hada škrtiče:

Vezmeme kus hada, asi tak tři kilogramy, nejlépe od krku.
Naložíme příčně nakrájené kusy do soli a citrónové šťávy alespoň na dva dny.
Přidáme stroučky česneku dle libosti.
Po dvou dnech dusíme, k čemuž potřebujeme: 2 papriky,2 velká zelená rajčata,3 cibule,20 dkg dýně nakrájené na kostičky, kávovou lžičku oregana a stejné množství mletého pepře,špetku muškátového květu, 4 kuličky nového koření, sůl dle chuti, 3 plátky zralého citronu bez pecek a nakonec 2 dcl suchého vína (nejlépe madeira nebo porto ).


Lovec chutií

Chutie je takové milé zvířátko, veliké asi jako nutrie nebo medvídek Koala. Je to býložravec žijící v korunách košatých tropických velikánů. Pro své chutné maso je vítanou pochoutkou domorodců, i když jeho lov není povolen. To by ale museli zavřít do vězení všechny domorodce, neboť jak jsem již uvedl, Kubánci jedí všechno, co se nějakým způsobem pohybuje. Chutii naštěstí dovedou pojmenovat, ale jinak, pokud se zeptáte na název nějaké rostliny či zvířete, mají zcela jednoduchou a logickou odpověď: „No se come“.“ Se come“ Tedy to se jí, nebo to se nejí. A protože chutie žijí v horách, daleko od civilizace, a zatím jich bylo hodně, kdo by se o to staral, jestli je domorodci loví či neloví. A tak se chutie stala vítanou pochoutkou i v našem geologickém táboře. Někdy jsme se pouze zúčastnili hostiny, jindy jsme vyměnili chutii za balíček cigaret a sami si ji připravili.
Pod budoucí přehradní hrází dolní nádrže na řece Caracusey žila v pralese podivná rodina. Jejich domek sestával pouze ze čtyř zaražených kůlů, k nimž byly do výše asi jednoho metru přidělány stěny s proutí, vrcholy kůlů pak byly překryty střechou z listů banánovníku. Z říčních kamenů byla postavena pec, za rošt sloužilo několik železných prutů. Kdykoliv jsem přišel do chatrče, ohniště doutnalo a silná káva byla vždy ihned k disposici. V domku žila osamělá žena, oděná do nějakých hadříků, které skoro nic neskrývaly. Rysy její tváře napovídaly, že není příliš stará, u nás by ji však považovali za stařenu. Její asi třináctiletá dcera seděla stále na zápraží a byla mentálně postižena. V pralese to ovšem vůbec nebylo na závadu, neboť se vším živým výborně komunikovala a v lese se vyznala. Její syn měl patnáct roků a pohyboval se v přírodě s absolutní dokonalostí. I když příroda je tu velmi štědrá a zcela volně lze nalézt bohaté trsy banánů, divoce rostoucích ananasů a jiné další plodiny, maso je významným přilepším k chudému jídelníčku. A tak se patnáctiletý Bobo věnoval lovu chutií. Měl cvičené oko a vycvičené psy a tak se nikdy nevracel s prázdnou. Když jsem ho při lovu doprovázel a ukázal mi vysoko v koruně stromů chutii, většinou jsem ji neviděl. Viděl jsem ji až po jejím pádu se stromu. Psi dole štěkali a Bobo házel klacky do koruny stromu tak dlouho, až se buď strefil, nebo chutie podělaná strachy to nezvládla a spadla dolů. Psi ji okamžitě zakousli a lov skončil.
Jednou jsme se vypravili na lov se starými puškami. Kde je vesničané vzali, ani nevím, asi z doby partizánských bojů proti kastrovskému režimu nebo z tábora Che Guevarry, který byl odtud nedaleko. Ale protože nás doprovázel i Farías, který v té době vedl za kubánskou stranu výstavbu přečerpávačky, měli na pušky asi povolení. Ale pušky vypadaly tak podezřele, že jsem měl vážné obavy, kdyby někdo uklouznul a spadl, puška sama vystřelí. Držel jsem se proto od ostatních v úctyhodné vzdálenosti. Když Bobo spatřil v koruně stromu chutii, Farías vystřelil. Ozvala se hromová rána. Farías to přežil, my jsme byli raději schováni za stromy. Chutie se tak polekala, že spadla ze stromu jak pytel brambor a psi dokončili dílo.
Úlovek jsme pak uvázali za nohy na dlouhou tyč a vypravili se k místu, kde jsme nechali uvázané koně. Po cestě nás Ivo přesvědčoval, že jeho indiánské děvče pro něho udělá cokoliv na světě. Stačí jí přikázat. Nevěřil jsem tomu a tak jsem mu řekl, ať jí řekne, aby ho přenesla přes řeku. Indiánka roztáhla své mohutné paže, vzala Ivoše do náručí a přebrodila s ním dravou řeku. Tak obětavou ženu bych chtěl mít. Zbledl jsem závistí a všichni ostatní zůstali „paf“.
Když z mé iniciativy přijela na stavbu československá televize a Krátký film Praha, aby dle mého scénáře natočili film o Kubě a o stavbě, redaktor Púchovský na mě naléhal, abych jim ukázal nějaké místo, kde lidé žijí jako kdysi. Ihned jsem reagoval a teprve vzápětí jsem si uvědomil hrubou chybu. Vysvětlil mi, že lidé v Československu již nestojí pouze o všechno nejlepší, mají dost propagandy, chtějí nahlédnout také do normálních životních podmínek. Zmínil jsem se o lovci chutií a ihned řekli, že to je co hledají. Začal jsem jim to vymlouvat, protože povolení k natáčení filmu jsme sice dostali, ale po celou dobu natáčení nás doprovázeli pistolníci kvůli zajištění naší bezpečnosti a také tajní. Již jsme s nimi měli problémy, protože nad pracovním táborem na miradoru (vyhlídce) jsme dostali povolení nafilmovat shora náš tábor pro více než dvě stě lidí, ale s přízným zákazem filmovat cokoliv vpravo. Tam totiž byly zakopány obrovské cisterny s kerosenem, a aby zmátli amerického nepřítele, dali tam velký nápis, obrácený směrem k nebi. Na něm stálo: HIDROACUMULADORA. Neboli přečerpávací elektrárna. Američané určitě neviděli pomocí družic, jak Kubánci staví horské komunikace, jak dovážejí na místo obrovské nádrže a jak je pak zakopávají nad naším táborem. Stáli jsme na Miradoru a kameraman Luděk Jedlička najednou uviděl letícího orlosupa. Zajásal : To je ono ! a stočil kameru ve směru jeho letu, od našeho tábora doprava nahoru. Naši pistolníci zbledli. Jedlička řekl: do prdele, on mi uletěl. A znovu zajásal, neboť orlosup zakroužil a opět nalétával nad nádrže s kerosénem umístěné ve svahu. Jedlička nezaváhal a tento překrásný záběr nafilmoval znovu. Byla z toho protestní nota velvyslanci do Havany a tento úsek filmu musel být vystřižen. Naši pistolníci k nám od té doby byli chladní jako „psí čumák“. V této napjaté situaci chtěli po mě filmaři, abych jim našel místo, kde někdo žije primitivně jako za starých časů. Prý to mi ve scénáři chybí, to je napadlo již doma před odletem. Nafilmovat, jak se žilo dříve a jak nyní stavba všechno mění a Kubánce očekávají „světlé zítřky“. No konečně, co se mi může stát? Můj cit pro kubánskou realitu mi sice napovídal, že se to nesmí stát, ale konečně nemohu být ze všeho hned podělaný strachy. Tak jsem přikývl.
Na naší stavbě „jakoby náhodou“ byl i hlavní redaktor listu Granma, což bylo jako u nás v té době Rudé právo. A také jakási delegace z Ústředního výboru partaje a nějaký redaktor z rozhlasu, který se mnou natočil interwiev v délce skoro dvě hodiny. Naprosto bezelstně jsem mu odpovídal na všechny jeho otázky. Hlavně ho zajímalo moje působení v Peru a moje předchozí čtyřleté působení na Ministerstvu stavebnictví v Havaně. Teprve mnohem později jsem si uvědomil, že mě „dostali“, neboť to nebyl interwiev, ale magnetofonový záznam pro policii, která si ho potom denně poslouchala a hledala jiný výklad než skutečný. To jsem ještě netušil, že jsem „špion CIA“. A špion CIA nakonec povolí nátlaku televizního štábu a druhý den odpoledne se vypraví nafilmovat „jak se žilo kdysi“. Protože naši pistolníci vždy museli dopředu vědět, co se ten den bude filmovat, bylo nasnadě, že se k nám přidali všichni výše uvedení z kubánské partaje, od novin a od rozhlasu. Byla nás celá kolona. To jsem ihned pochopil, že to je pěkný průšvih, ale již nešlo couvnout. Schválně jsem „oficiální“ kubánský doprovod zdržoval a vykládal jim různé historky. Poslouchali mě se zaujetím, ale prokoukli moji taktiku a hnali mě dopředu. Přesto byli redaktor Púchovský i kameraman Jedlička rychlejší a když jsme lesní pěšinkou přicházeli k primitivnímu stavení z banánových listů, hrůzou jsem zkoprněl a můj doprovod ještě více. Na zápraží seděla mongoloidní dcera a zcela nepřítomně pohazovala rukama a hlavou a cosi artikulovala. Redaktor Púchovský se právě ptal spoře oděné lesní žínky, co by tomu řekla, kdyby jí kubánská vláda tady postavila dům.
Nutno říci, že čím je člověk primitivnější, tím méně se bojí kamery a mikrofonu. Zcela bez zábran hlasitě vykřikovala:
„ No to víte že jo, no to víte že jo, to by bylo něco, to víte, že bych to brala, vždyť vidíte, jak bídně tady žiji, ani pes po mě neštěkne, chlapa nemám, peníze mi nikdo nedá, nikdo se o mě nestará, sem tam vyměním za chutii nebo lesní plody trochu soli nebo cukru …..“
Moji kubánští „ochránci“ se na mě sesypali jak vosy.
„No to je tedy pěkné, no to se tedy povedlo. Co s tím zamýšlíte udělat? Chcete to snad prodat Američanům? Neznáme každý kout na Kubě. Kdybychom to věděli, jak bídně žije tato žena se svými dětmi, byli bychom se o ni postarali a postavili jí dům. To nám měla dávno říci. A to vám povídáme! Podáme stížnost vašemu velvyslanci a do Československa. Tento záběr filmu musíte znehodnotit, vymazat, o to se postaráme“.
Byla z toho další protestní nota a ostuda. Nevěřil jsem, že televizní pracovníci tento rozhovor s paní domu vymažou. Protože mi kopii celého filmu slíbili, po návratu do Československa skutečně slib dodrželi a film mi zaslali. S napětím jsem očekával tuto část filmu.
Přicházíme s mými nohsledy k chatrči, již jsme u ní ………….
A všechno dál je vymazáno. Stalo se. Nešlo to asi utajit, udělat kopii. Je to pryč.
Mnohem později, kdy expedice skončila a práce byly uzavřeny závěrečnou zprávou a já odjel z Kuby již s Kainovým znamením „špiona CIA“, si mě kubánské ministerstvo stavebnictví vyžádalo na čtrnáctidenní expertízu na stavbu. Nového ředitele stavby Armanda, který mě přivezl do Brna toto pozvání, jsem upozornil na možné těžkosti vyplývající z mého opětovného návratu na Kubu, byť na pouhé dva týdny. Zaručil mi absolutní bezpečnost po celou dobu pobytu a říkal, že mě tolik potřebují, že se nedá nic dělat a mají to projednané na všech úrovních.
Když jsem po skoro dvou letech od návštěvy domku z palmového byl opět na stavbě, řekl jsem si, že se teď Kubáncům pomstím. Ta vymazaná pasáž mi nedala spát. To se musí napravit. Koupil jsem si kvůli tomu videokameru, osedlal svého koně Zuleidy a spolu s mým českým kolegou, který v rámci sledu stavebních prací dodělával hutnící pokus z materiálů, určených pro výstavbu zemní hráze přehrady, se vypravil do domorodé chatrče. Bylo to od stavby asi osm kilometrů jízdy na koni. Abychom nikoho nevyplašili, uvázali jsme v jednom záhybu údolí koně ke stromu a zbytek cesty šli pěšky. Blížíme se k chatrči, vidíme již dým z ohniště, venku pobíhající slepice. Hodina pomsty udeřila. Když jsme se však přiblížili blíže, chatrč tam nebyla. Kubánci postavili lesní žínce dům. Jaký paradox. Jednak v této oblasti nikdo nemá takový dům a ani se tu nehodí, jednak tato oblast přijde brzy po dokončení stavby zatopit. Kubánci se tedy pomstili mě, ne já jim. A navíc, i o této mé tajné návštěvě věděli a včas odklidili nájemníky. Z ohniště se kouřilo, na plotně stálo teplé kafé, ale domorodci nikde. Po nikom ani vidu a ni slechu. Místo překrásné chatrče z palmového listí, která se tu tolik hodila a snoubila se s tropickou přírodou, stál ohyzdný dům.

V pohoří Escambraye

Jedno z míst navždy poznamenaných bojovými skutky Che Guevarry a mnoha dalších revolucionářů, bojujících proti batistovskému režimu. Zde se však odehrávala i jedna z méně známých bitev v létech 1959 až 1965, s cílem rozprášit poslední zbytky odpůrců nového režimu. Je to „Sierra del Escambray“, 60 miliónů roků staré pohoří, které zejména v posledních desetiletích minulého století prožívalo znovu svou významnou historii. Právě zde se uskutečňovaly gigantické změny, které sice znamenaly významný zásah do životního prostředí, do přírody, ale na straně druhé měly přinést významný impuls pro průmyslový a zemědělský rozvoj Kuby.
Při pohledu od moře se zdají být hory nebetyčně vysoké a také jsou, neboť v těchto jarních měsících bývají jejich vrcholky skoro každý den překryty hustými šedočernými mraky. Jen některé nejvyšší vrcholky však dosahují výšky kolem tisíce metrů. Hory jsou věčně zelené a jejich tropická vegetace je přebujelá a v mnoha místech prakticky neprostupná. Svahy jsou velmi příkré, proříznuté mnoha kaňony, majícími v některých místech prakticky strmé stěny. Není proto divu, že poslední zbytky odpůrců režimu Fidela Castra si zvolily tyto hory za svůj poslední úkryt s nadějí o získání podpory mezi horaly. Protože tito byli zvyklí na tvrdý život a od nového režimu očekávali větší dávku sociální spravedlnosti, podpory mezi horaly se jim dostalo jen poskrovnu. Přesto dokázali vzdorovat bezmála šest roků a Fidelovi se stali natolik trnem v oku, že se veřejně zapřísahal, že dokud bude živ, nenavštíví tuto provincii. Nakonec byla nasazena armáda 60.000 bojovníků, uzavřeli kolem posledních zbytků asi 3.000 odpůrců režimu kruh a všechny postupně zlikvidovali.
V těchto horách, v naprosto nepřístupném terénu, jsme byli postaveni před úkol vybudovat gigantickou stavbu, přečerpávací elektrárnu. Očekával nás boj ještě náročnější, než je nějaká revoluce. Boj za gigantické přeměny přírody a člověka, který v daných přírodních podmínkách, v těžce přístupném terénu a mnohdy s rozmary počasí, vyžadoval stejné, ba větší úsilí.
Začátkem března roku 1985 navštívil stavbu ministr základního průmyslu Kuby ing. Marcos Portal, který označil přečerpávací elektrárnu ve výstavbě za stavbu století pro svoje rozměry a přímý vztah k elektronukleárnímu programu Kuby.
„V okamžiku největšího rozvoje výstavby zde bude pracovat více než 5 000 pracovníků. V noci bude přečerpávací elektrárna akumulovat energií a přes den, v okamžiku nedostatku, bude energii produkovat", prohlásil přítomným novinářům.
Návštěvy této úrovně se staly později součástí pravidelné kontroly rozvoje prací, neboť stavba se dostala pod přímou kontrolu ÚV KS Kuby. Význam stavby také pod¬trhuje skutečnost, že zasedáni energetické komise Rady vzájemné hospodářské pomoci (RVHP) se uskutečnilo v Sancti Spiritus, tedy v provincii, kde se budovalo toto gigantické dílo a bylo spojeno i s návštěvou staveniště. Fidel Castro odvolal svoje letité zanevření proti provincii a přislíbil návštěvu města a vlastní stavby.
Zahájit průzkumné práce na lokalitě nebylo snadné, neboť ještě v roce 1981 se musela naše první geologická expedice probíjet mačetami v terénu hustě zarostlém tropickou vegetací. Neexistovaly cesty a tak se naši experti museli spokojit s jízdou na koni. Když se po podepsání kontraktu na prováděcí projekt stavby někteří členové této expedice vrátili v roce 1984 znovu na lokalitu, byli překvapeni. Byly vybudovány přístupové cesty a dobře vybavený základní tábor pro činnost československé expedice a kubánských spolupracujících organizací.
Kdo nezná pohoří Escambray porostlé bujnou tropickou vegetací, jen těžce si může udělat představu o náročnosti průzkumných prací. Aby bylo možno v těžce přístupném terénu zahájit geologické mapovací práce, bylo mačetami a nasazenou technikou prosekáno a stabilizováno více než 27 km profilů. Tyto měly místy charakter skalních odřezů a dobře posloužily jako umělé výchozy pro dokumentaci. Ve všech profilech, jichž bylo celkem 42, byla provedena povrchová geofyzikální měření, zejména systémem geoelektrických a seizmických metod. Na nich byly osazeny po 25 metrech topografické body a tyto byly zaměřeny ve výškách a souřadnicích. Práce velmi náročná a úctyhodná v těchto těžkých terénních podmínkách. Avšak nutná, neboť bez zaměřených profilů a bodů v souřadnicích by byla orientace v tomto terénu naprosto nemožná a terén nepřístupný.
Tím však tato mravenčí práce neskončila. Bujná tropická vegetace přes léto zcela zahladila stopy po profilech a v zimních měsících bylo třeba všechny znovu prosekat , vytýčit a zaměřit do souřadnic. Ale nejen to. Velmi složitá geologická stavba území neustále vyžadovala vysekání dalších a dalších kilometrů průzkumných profilů pro potřebné rozšíření inženýrsko geologické mapy. Navíc se ukázalo, že studovaný přehradní profil v údolí je málo vhodný pro výstavbu přehrady a pro nový náhradní přehradní profil spodní nádrže níže po toku bylo potřeba vysekat a zaměřit další kilometry. Jen pro tento neustálý boj s přírodou bylo třeba udržovat na stavbě trvale jednu topografickou pracovní skupinu i s mačetéry.
Avšak ještě náročnějším úkolem bylo později umístění vrtných souprav na místa potřebná k objasnění geologické stavby a dalších parametrů potřebných pro realizaci projektu. Na Kubě se nepoužíval systém běžný v Československu, kdy vrtná souprava byla demontována a dopravena na vytýčené místo po lyžinách s pomocí vrátku, nebo vrtulníkem. Kam na Kubě nevjede nákladní auto, tam se nevrtá. A tak bylo nutno s velkým úsilím a mnohdy s velkým umem vybudovat přístupové cesty, a to i v místech, kde ještě před rokem všichni tvrdili, že je to úkol nemožný. Bylo to opravdové hrdinství a práce riziková, došlo i k tomu, že se ze svahu zřítilo nákladní auto s dvaceti dě1níky a techniky a zachránila je pouze bujná tropická vegetace. Jen ve dvou případech se nepodařilo umístit vrtné soupravy a bylo třeba hledat náhradní řešení.
0 celkovém enormním rozsahu prací svědčí skutečnost, že do konce února 1986 bylo odvrtáno 6 985 m vrtů, vyraženo 400 m průzkumných štol a kopaných sond a realizováno 600 m skalních odřezů. Průzkumných prací se v té době zúčastňovalo asi 120 pracovníků kubánského podniku pro aplikovaný průzkum (včetně československé expedice) a asi 50 pracovníků armády a horníků z Mata Hambre nasazených zejména na ražbu podzemních průzkumných štol. Vzhledem k tomu, že stavba měla zelenou, spolupracoval na vrtných pracích také Geologický průzkum ze Santa Clary, který pracoval na 3 smě¬ny a dosahoval měsíčně na jednu soupravu až 200 m hlu¬bokých strukturních vrtů. Na vlastních stavebních pracích pro přečerpávací elektrárnu (infrastruktura, komunikace) pracovalo již v té době asi 500 kubánských pracovníků.
Vzhledem k těžkým přírodním podmínkám a s ohledem na počáteční neznalost provádění speciálních průzkumných báňských prací došlo k velkému neplnění harmonogramu báňských prací kubánskou stranou. Proto nebylo možno ukončit první průzkumnou etapu pro investiční úkol a bylo nutno pracovat souběžně na úkolech vyplývajících z prvního kontraktu (Investiční úkol), dále na mezietapě pro Technický projekt a také na dodatku k Investičnímu úkolu. Z toho vyplývaly enormní nároky na řízení a sled průzkumných prací při neustálém zhodnocování a přehodnocování dosavadních výsledků bez možnosti uzavřít definitivně první etapu průzkumu.
Dokud nebyly dokončeny hluboké strukturní vrty a hluboká geofyzika, nebylo také možno rozhodnout, zda sledovat povrchovou či podzemní variantu elektrárny, a tak jsme prováděli průzkumné práce zaráz a na stejné úrovni pro obě alternativy řešení. Při tom jsme se dostávali do situace, kdy bylo třeba poskytovat dílčí a jednoznačné výsledky průzkumu projektantům, neboť jinak by nebylo možno splnit náročné úkoly projektu v daných termínech, které byly přísně sledovány.
Velmi náročným úkolem bylo dokončení inženýrsko geologické mapy. Zde je třeba si uvědomit rozdílnost podmínek inženýrsko geologického průzkumu v Československu a na Kubě. Tato rozdílnost nevyplývá jen z obtížnějších klimatických podmínek a z naprosté nepřístupnosti terénu. Jistě, pracovat v tropickém vedru od rána do večera je vysilující a nemyslitelné bez dostatečných zásob pitné vody. Pro návštěvy nejen z Československa, ale i z Kuby je již hodinový pochod těžkým terénem bez tréninku obtížným výkonem. Daleko závažnější byl fakt, že jsme přišli do geologicky málo známého terénu, kde bylo nutno v podstatě teprve vyřešit geologickou strukturu a stavbu zájmové oblasti a začlenit ji správně do geologického regionu pohoří Escambraye. A teprve na tomto základě, který má u nás doma každý inže¬nýrský geolog již před zahájením prací k dispozici, bylo možno dokončit inženýrsko geologickou mapu. Abychom se s tímto úkolem čestně vypořádali, požádali jsme v závěrečné fázi o spolupráci kubánskou Akademii věd, která se tímto úkolem zabývá více než 20 let, geologickou mapu oblasti však dosud nepublikovala. Do práce se rovněž zapojil pracovník Moskevské Akademie věd , geolog dr. M. Somin, DrSc, pracující v pohoří Escambraye již řadu let..
Výsledky této spolupráce byly obapolně prospěšné a vzhledem k velké prozkoumanosti lokality našimi pracemi byly přínosem i pro změnu některých dosavadních názorů Kubánské Akademie věd i dr.Somina..
Podle všeobecných názorů kubánských geologů a dr. Somina patří geologie této oblasti Escambraye mezi nejsložitější na světě pro existenci magmatických a sedimentárních hornin postižených alpínskou tektonikou, které byly později regionálně metamorfovány a kopulovitě zvedány s projevy intenzivního detailního zvrásnění a tektonického porušení.
Nelze rovněž opomenout hluboké tropické zvětrávání a intenzívní erozi zvětralých a tektonicky narušených hornin. I když bylo možno po vzájemné názorové shodě považovat inženýrsko. geologickou mapu za ukončenou, bylo třeba stále využívat nových odřezů budovaných komunikací a přístupových cest a výsledky mapování dále zpřesňovat.
A jaké byly další perspektivy? Podle termínu dokončeni atomové elektrárny v Cienfuegos, který byl stanoven na rak 1993, měla být dokončena výstavba přečerpávací elektrárny nejpozději v roce 1995. Bylo otázkou, zda byl tento termín reálný, ale muselo se s ním počítat. Za tohoto předpokladu měly být průzkumné a projekční práce ukončeny ve své podstatné části v roce 1989 a pokra¬čoval by ve značně omezené míře geologický sled výstavby. K naší cti musím uvést, že tento termín jsme splnili, přestože se na cestě ke zvládnutí tohoto nadmíru těžkého úkolu vyskytlo ještě mnoho překážek. Do roku 1991 jsme prováděli i geologický sled výstavby.
Hlavní intenzita prací potom měla být přemístěna do Oriente, kde naši pracovníci v roce 1985 dokončili předběžný inženýrsko geologický průzkum šesti různých va¬riant, z nichž Hydroprojekt Praha doporučil nejvhodnější k dalšímu inženýrsko geologickému průzkumu. Na tomto vybraném místě již v roce 1986 vybudovala kubánská strana přístupové cesty a byly zahájeny geofyzikální práce. V tomtéž roce bylo zahájeno kontraktační řízení s československou stranou a od roku 1987 jsme zahájili inženýrsko geologický průzkum pro projekt stavby.
Po dokončení průzkumu pro Oriente měl být zahájen inženýrsko geologický průzkum pro přečerpávací elektrárnu v Pinar del Río, neboť celkový elektronukleární program Kuby počítal se třemi přečerpávacími elektrárnami. Z uvedeného je zřejmé, že perspektiva spolupráce Československa a zejména Geotestu Brno na rozvoji kubánské energetiky byla dlouhodobá. Pro nás bylo vysokým oceněním, že na celý tento rozsáhlý program s námi jako s odborníky počítali. Je třeba uvést, že nikde na světě nebyl prováděn tak náročný a komplexní inženýrsko geologický průzkum pro přečerpávací vodní elektrárny a tým československých expertů nejen obohatil fond geologických znalostí o pohoří Escambaye, ale získal a stále získává všude ve světě vysoké mínění o odborné vyspělosti našich techniků. Ne nadarmo mi zodpovědný pracovník Ministerstva základního průmyslu při mé poslední návštěvě Kuby v roce 2002 prohlásil: „Vysoce si vážíme vašeho přínosu pro energetický rozvoj Kuby. Nezapomínáme ani nato, že jste vedle sebe vychovali celou řadu odborníků, kteří dnes pokračují ve vámi započatém díle. Všechny vaše výzkumy máme dobře uschovány. My s vámi počítáme“.

 Fidel nastupuje na scénu

0 mimořádném významu přečerpávací elektrárny ve své době svědčila i důkladná znalost problematiky vládními činiteli. Dokonce i samým Fidelem Castrem. I když se Fidel Castro zařekl, že dokud bude živ, nenavštíví provincii Sancti Spiritus, protože nemůže nikdy zapomenout na porevoluční odpor v pohoří Escambraye proti novému režimu, porušil tento výrok a přijel do provincie seznámit lid se stavebními záměry.
Z jeho projevu v Sancti Spiritus vyjímám:
"A nejen to. Již byla zahájena stavba, která bude největší průmyslovou instalací v provincii a jedinou tohoto druhu v zemi: přečerpávací vodní elektrárna v pohoří Escambraye, jejíž náklady se předpokládají dnes 400 milionů peso (asi 3,3 miliardy Kčs - 1981) a bude nedílnou součástí atomové elektrárny v Cienfuegos."
"Již při jedné příležitosti, vzpomínám si, bylo to 26 července, když jsme slavili výročí zahájení revoluce v provincii Cienfuegos, snažil jsem se vysvětlit, co je přečerpávací elektrárna.Vím, že mnozí to vědí.Vím, že mnozí poslouchají má slova, ale nedovedou si to dobře představit. Přečerpávací elektrárna –„hidroacumuladora“, je velmi zajímavá věc. Je to vlastně hydroenergetické zařízení, které v determinovaných hodinách konsumuje elektrickou energii a v determinovaných hodinách ji vyrábí.
Mějme na paměti, že atomová elektrárna v Cienfuegos bude mít čtyři reaktory a každý z nich 400 megawattů, obdivuhodné kvality a s maximálním stupněm bezpečnosti. Můžeme klidně podepsat, že žádná z atomových elektráren vybudovaných ve Spojených státech se nemůže pochlubit takovým stupněm bezpečnosti, který potvrzují i všichni zahraniční experti.
Tedy dobře, atomové reaktory pracují celý rok, nejsou jako tepelná elektrárna, která v určitou hodinu se zapne nebo vypne, podle potřeby elektrické energie v energetické síti. Tyto čtyři reaktory budou pracovat trvale, s výjimkou momentů v životě reaktorů, kdy se zastaví, aby se provedla jejich údržba. To znamená, že se někdy může stát, že místo čtyř pracují tři, ale všeobecně pracují po celý rok všechny čtyři.
Jak všichni víte, spotřeba elektrické energie není stejná během dne, ba není stejná ani během roku. Když přijde tato hodina, výrazně stoupne spotřeba proudu. Říkáme tomu "energetická špička", U nás je mezi 7 - 10 hodinou večer, kdy se rozsvítí všechny žárovky, zapnou televizory, mnohdy žehličky, ventilátory a jiné elektrospotřebiče. V tento moment je spotřeba elektrické energie enormní. Později v noci a hlavně k ránu naopak je spotřeba minimální. A naše země potřebuje elektrárny právě pro tuto "energetickou špičku", nejen pro požadovaný průměr spotřeby energie.
Nyní tedy, protože tyto čtyři atomové reaktory budou mít velký výkon, v určitých momentech dne bude přebytek produkované energie, ačkoliv ji budeme dodávat do východní, centrální a západní oblasti Kuby. Tuto přebytečnou energii bude třeba nějakým způsobem spotřebovat, využít. Jistě, máme provozy těžkého průmyslu, které pracují i v ranních hodinách, ale ne vždy souhlasí přebytek elektrické energie se spotřebou. Co tedy uděláme s přebytečnou energií ? Využijeme přečerpávací vodní elektrárnu.
Přečerpávací elektrárna je přehrada a elektrárna, která má reverzní čerpadla, umožňující čerpat vodu nahoru do horní nádrže a má generátory k výrobě energie. Když je přebytek elektrické energie v atomové elektrárně, čerpadla čerpají vodu nahoru, a když nastane špička,voda jde z horní přehrady dolů a vyrábí elektřinu. Takže když budou pracovat čtyři atomové reaktory a budou dohromady vyrábět výkon 1460 megawattů a navíc bude pracovat ve špičce přečerpávací elek¬trárna, dosáhne produkce elektrické energie kolem 2000 megawattů.
Nejsem inženýr a nechť mi prominou znalci moje vysvětlení, které není perfektní
(a obrátil hlavu ke mně a k dalším přítomným čs.expertům). Doufám však, že všichni pochopili, že přečerpávací vodní elektrárna bude potřebná pro výrobu "špičkové energie" a ušetří naší zemi stovky tisíc tun nafty a budeme moci vyřadit z provozu některé tepelné elektrárny, které dnes již vykazují nízkou účinnost.“
Z výňatku projevu Fidela Castra je zřejmé, jak mimořádná pozornost byla ve své době věnována na Kubě rozvoji energetiky a výstavbě špičkové přečerpávací elektrárny Centro-Cuba. Je však zřejmá i jeho hluboká znalost problematiky a schopnost ji vysvětlit i lidem s nevelkým vzděláním.. Ne nadarmo je Castro uznáván na Kubě jako nejlepší statista, který o jakémkoliv oboru či problému je schopen bez přípravy hovořit až do detailů, které udivují i odborníky a při výkladu se dovede přizpůsobit okruhu posluchačů. V žádném případě nelze Fidelovi upřít jeho osobní charisma, které zaujme i člověka, neznajícího ani slovo španělsky. I takový člověk je schopen pozorovat při projevu jeho gestikulaci, výraz tváře, prohrabávání plnovousu a jiné herecké obraty celé hodiny. Ať je politika Fidela Castra hodna obdivu nebo zavržení, nelze mu upřít, že svůj lid zná, je jím stále obdivován a mnozí o něm prohlašují, že je to největší světová osobnost minulého století. To mi řekli nejen vzdělaní Kubánci, ale i docela obyčejní „guajiros“ v horách či na venkově. Pokud si pozorně přečteme celou historii posledních století vývoje Kuby, můžeme vidět, že vždy byla poznamenána bojem o nezávislost země. A tento boj pokračuje i dnes. Fidelovi vůbec nejde o nějaký hypotetický komunismus. Fidelovi v podstatě jde o udržení totální nezávislosti země. Že i v tom se mýlí, neboť budoucnost světa spočívá v jeho sjednocení a globalizaci, to je již zcela jiná historie. Ale osobně si myslím, že i to již dnes Fidel ví. Ale neví, jak na to, nikdo mu nevychází vstříc. Z tohoto pohledu je zcela nesmyslná strategie embarga ze strany Spojených států. Naopak, obchodní a kulturní vztahy mezi oběmi zeměmi by se měly co nejvíce uvolnit a prohlubovat. Tímto nenásilným způsobem by postupně docházelo k určitému stupni amerikanizace a ke sblížení. Kuba by tak byla lépe připravena na okamžik, až „veliký vůdce“ jednou zemře.

Setkání se strážným andělem

Klikatými horskými stezkami jsem se dostal z Gavillanes do Fomenta ještě za světla. Potom se však ujala vlády absolutní tma. Netrápil jsem se myšlenkou, proč tomu tak je. I když se nad námi rozprostírá tentýž vesmír, je tropická tma jiná, než ta naše. Je prostě absolutní, neproniknutelná, vzbuzující strach z něčeho neznámého, dosud neprobádaného, tajuplného. A přichází náhle, jakoby najednou odněkud spadla, a pokud na ni nejste připraveni, máte prostě smůlu. Naštěstí jsem již byl na dálnici směřující k Havaně.
Ale to nebylo předmětem mých úvah, a zejména ne tento večer. Několikaleté průzkumné práce pro projekt přečerpávací elektrárny vysoko v horách pohoří Escambraye se chýlily zdárně ke konci. Přes obrovské odborné problémy, které bylo nutno řešit, byly tyto díky úsilí celého pracovního kolektivu, ale hlavně díky jeho vysoké odbornosti, zdárně vyřešeny. A nejen to. Došlo i k názorovému vyjasnění v otázkách struktury a tektoniky zájmové oblasti a naše práce znamenaly značný posun ve znalostech geologie celého pohoří.
Poslední dobou se však začaly ukazovat problémy zcela jiného charakteru. Jakoby náhodou se začali kolem nás pohybovat lidé, které jsme nikdy neviděli. Přijížděli novináři, partajníci a politici, a vyptávali se na věci, které neměly žádnou souvislost se stavbou. Nedalo na sebe dlouho čekat, došlo i k prvním aktům otevřené agrese. Maně jsem si vzpomněl na předpověď jasnovidky z Havany a v duchu mě zamrazilo. To mě tedy čekají pěkné patálie.
Je mi jasné, že podobnými starostmi nemohu a nesmím zatěžovat odborníky z naší expedice. Musím udržet vysokou pracovní nasazenost a morálku. Základním předpokladem k tomu je nezatěžovat jejich mysl něčím, co nesouvisí s jejich odborným posláním. Každý z třiceti expertů je odborníkem ve své profesi a z tohoto pohledu je nenahraditelný a nedotknutelný. Musím proto odrážet otevřené útoky na některé z nich, aniž by o tom sami věděli. Je to nebezpečná hra, která postupně povede k otevřeným útokům proti mé osobě.
Přesto je mi naprosto jasné, že nemohu jednat jinak. Ať se stane cokoliv, mým „jediným vysvědčením“ bude zdárně dokončené dílo, za které nesu plnou zodpovědnost.
Uvědomil jsem si, že jsem na dálnici a automobil řídím s myslí, která bloudí někde jinde, jakoby mimo moji osobu. Ale u mě to není to nic zvláštního, ani nebezpečného. Jakoby byl zapnut automatický pilot. Moji spolupracovníci si o mě vykládají legendy. Zpočátku měli strach, ale později si zvykli nato, že jsem řídil auto stovky kilometrů a když na mě promlouvali, zjistili, že buď spím, nebo jsem duchem nepřítomen. Přesto jsem vždy řídil auto bezpečně a reagoval s citem na dopravní situaci. Má bloudící mysl náhle zkoprněla, neboť přímo na dálnici se objevilo v hluboké noci stádo krav. Nemohl jsem je spatřit dříve. Krávy v noci nesvítí a brzdit jsem musel s citem, abych nedostal smyk. Ubrzdil jsem to na rychlost třiceti kilometrů. Srážka byla naprosto nevyhnutelná. Avšak srážka se nekonala. Krávy byly inteligentní a udělaly mi díru na projetí auta.
Podobné události jsou pro mě jakoby vzpruhou, která moji mysl vrátí na správné místo a ta je potom bystrá a jakoby znovuzrozená. Avšak na jak dlouho? Blížila se půlnoc a do cíle mé cesty zbývalo ještě více než dvě stě kilometrů. Cesta byla jednotvárná, nastala rovina, všude kolem třtinové plantáže. Dálnice je rovná, nikam neuhýbá, žádná rozptýlení, která by udržela bystrou pozornost. Dokonce i provoz na dálnici byl nulový. A tak není nic divného na tom, že byl opět zapnut můj automatický pilot a moje mysl se vrátila k hodnocení současné velmi složité a nepřehledné situace. Můj vnitřní „počítač“ začal zpracovávat různé varianty možného řešení. Ostatně, má zítřejší jednání s tím souvisela a hodlal jsem učinit určité kroky ke stabilizaci situace. Těžko si někdo dovede představit, jak je náročné řídit největší stavbu v zemi a zároveň bojovat proti „větrným mlýnům“. Tomu bylo třeba učinit přítrž.
Když jsem se náhlým trhnutím hlavou probudil, auto poskakovalo po hrbolaté půdě a kolem jsem viděl jen les vysokých třtinových stvolů. Šlehaly přede mnou a kolem, jakoby chtěly automobil zcela pohltit. Probuzení ze „ vteřinového“ spánku je šokující a osvěžující zároveň. Dodnes nevím, zdali reakce byla správná, ale trhnutím volantu vlevo jsem byl opět vynesen na dálnici. Celá událost byla natolik neuvěřitelná, že jsem seděl v autě jako zkamenělý a pokračoval dál v jízdě. Neměl jsem odvahu zastavit a začal jsem pochybovat sám o sobě. Teprve po chvíli se mi plně vrátilo vědomí a začal jsem analyzovat situaci. To přece musel být sen, jinak bych již nebyl mezi živými. V nejlepším případě by auto bylo rozbité a já zraněný. Při sto dvaceti kilometrové rychlosti na dálnici taková událost přesahuje schopnosti mého chápání. Já žiji. Přes prožitý šok dále pokračuji v jízdě a auto je přinejmenším schopno provozu. Neuvěřitelné! Ano, musel to být sen.
Po asi deseti kilometrech jízdy plné pochybností o mém zdravém rozumu jsem se uklidnil. Tak dobře, byl to tedy sen. Blížila se světla několika vesnických stavení při dálnici. Pro jistotu zastavím, a podívám se, zdali je vše v pořádku. Co kdyby přece jenom….
Ohledání automobilu na mě zapůsobilo opět jako blesk z nebe. Boční lišty auta na okraji střechy, kliky, čelo automobilu, podvozek, a nyní jsem si všiml, že i stěrače, to vše bylo obaleno třtinovými stvoly. Byla to tedy skutečnost. Projel jsem třtinovým polem. Nemohl být jasnější důkaz. Nebyl to sen. Až se budu vracet zpět během dne, musím se podívat, co se vlastně přihodilo. Vždyť je to naprosto neuvěřitelné, nepochopitelné, nenormální.
Má pracovní jednání poněkud uklidnila „nestandardní“situaci, i když nezastavila příval pomluv a výmyslů. Do dokončení našeho díla bylo daleko a čekaly mě ještě velmi těžké doby. Druhý den při návratu na stavbu jsem ohledal místo události. Vjet do třtinového pole i při menší rychlosti než uvedené bylo „smrtelné“. Všude mírný sráz, neboť dálnice je nad terén vyvýšená. Také patníky, i když ne husté, sem tam vodní propusti, mosty a telegrafní vedení. I když bych se nějakou nevysvětlitelnou náhodou dostal do třtinového pole, vyjet zpět na dálnici bylo zhola nemožné. A na automobilu kromě třtinového „zábalu“ nebylo ani jediného škrábnutí. Jen zůstal „škrábanec“ v mé duši, v mé mysli. Říká se, že kdo prožije podobnou událost, stane se pobožným nebo „svatým“. Nemyslím si, že se tak stalo. Jsem přece přírodovědec a nevěřím v působení nadpřirozených sil. Stále však přemýšlím, jaké mechanismy působí, když se „spustí“ podobné události, které mě potkaly a v žádném případě mě nenechaly chladným. Nechce se mi připustit, že existují „strážní andělé“. Alespoň ne mimo nás. Je docela možné, že strážný anděl je v každém z nás, a že v extrémních situacích dojde k mobilizaci vnitřní energie, která „hory“ přenáší.

Centro Cuba

Tuny papíru a stovky přesčasových hodin . Hodně potu a odříkání a nervů nad klidem kubánských spolupracovníků. Nač ten spěch, však zítra je také den a uvidíte,vše dobře dopadne. Postupně jsme si na to zvykli a našli společnou řeč. Vytvořil se československo-kubánský kolektiv, který, jak mnohokrát ve svých prohlášeních zdůraznili vedoucí představitelé Kuby, je dosud ojedinělý a může sloužit jako příklad úspěšné týmové spolupráce. Tím více nás může těšit, že až na malé výjimky tento kolektiv za československou stranu tvořili pracovníci Geotestu a spolupracujícího národního podniku Geofyzika Brno.
Čtyři roky inženýrsko geologického průzkumu. Čtyři roky neuvěřitelného pracovního nasazení a úsilí mnoha odborníků. Dnes již lze jen těžko pochopit, že v táboře, v horách, kde nebylo nic než holé stěny ubikací a práce, nepřišla na nikoho „ponorková nemoc". Když je někde hodně práce a časově náročný a složitý úkol, snad ani nemůže přijít. Pracovní den vlastně končíval až v 10 hodin večer, kdy byl vypnut elektroagregát. Přes den práce v terénu, večer „kamerální“ zpracování výsledků, schůze a porady s kubánskými spolupracovníky, údržba a oprava přístrojů, výuka kubánských spolupracovníků v češtině nebo odborné konzultace. Někdy bylo nutno požádat, aby agregát pracoval do pozdějších nočních hodin. Uznání z kubánské strany nám za to bylo nejlepší odměnou a pro náš podnik dobrou vizitkou profesionální úrovně našich odborníků. Z mnoha dopisů, které jsou součástí archivní dokumentace naší dosud největší zahraniční akce, citujeme alespoň jeden z posledních, zaslaný vedoucímu expedice Otto Horskému před skončením prací v terénu a podepsaný ředitelem podniku pro aplikovaný geologický průzkum , Ing.Lambertem a dále Ing.Armandem Vierou, ředitelem výstavky elektrárny:
"Vážený příteli, blíží se vrchol velmi rozsáhlých a složitých prací inženýrsko geologického průzkumu pro první přečerpávací elektrárnu na Kubě, prací řešených kolektivem československých a kubánských odborníků, v němž převládá duch té nejužší bratrské spolupráce.Vyjadřujeme vysoké uznání a nejhlubší úctu k mezinárodnímu kolektivu, který je vámi řízen a vysoce si ceníme odbornosti a. profesionalismu vašich odborníků při práci v území topograficky a geologicky velmi složitém, v území navíc hluboce poznamenán revoluční historií našeho lidu.
Chceme vám tímto vyjádřit naše pozitivní hodnocení a uznání za zvládnutí tak tvrdého úkolu, před nějž byl česko-kubánský kolektiv postaven. Domníváme se, že posi¬tivní dosažené výsledky nejsou jen odrazem použitých pracovních postupů a technologií, ale významnou roli zde hrá1o i sjednocení společného úsilí obou kolektivů, na němž vy máte hlavní podíl. Oceňujeme při té příležitosti i vaši dlouholetou spolupráci s kubánskou republikou, ať již jako hlavní poradce ministerstva stavebnictví pro inženýrskou geologii, kde jste stál v čele zahraničních a našich specialistů, řešících ty nejnáročnější stavby, nebo jako odborný garant bilaterální spolupráce mezi ministerstvem stavebnictví Kuby a Českým geologickým úřadem, kde díky vašemu úsilí se nám podařilo vychovat celou řadu našich odborníků. Velmi si ceníme, že jste na Kubě uvedl v život nové moderní metodologie průzkumu pro velké stavby, zejména úzké spojení inženýrské geologie a geofyziky. V neposlední řadě si ceníme vaši čtyřleté práce na akci Centro-Cuba, kde díky vědeckým a vysoce technickým přístupům celého vámi řízeného kolektivu se podařilo pozvednout na vyšší úroveň naši inženýrskou geologii".
Je to jen výňatek z dopisu, který potvrzuje , že kolektiv našich odborníků vykonal na Kubě kus poctivé práce, za nějž se nemusíme stydět. Je třeba zdůraznit, že akce Centro-Cuba byla nejen pro nás, ale i pro celou Kubu akcí mi¬mořádného ekonomického a politického významu. Vždyť těžko lze na latinskoamerickém kontinentu nalézt zemi, která má nebo buduje přečerpávací vodní elektrárnu.Taková náročná stavba je důkazem vysoké odbornosti a kulturní vyspělosti národa. Nebylo žádných pochybností, že by tato stavba s naší technickou pomocí byla řádně dokončena a uvedena bez problémů do provozu. Kubánští pracovníci byli velmi učenliví, pracovití a ctižádostiví. Další vývoj však ukázal, že bez finanční pomoci ze zahraničí bude i v budoucnu tato stavba jen těžko realizovatelná. Navíc toto dílo mělo pracovat v tandemu s atomovou elektrárnou v Cienfuegos, která byla před dokončením zakonzervována a nikdy nebyla uvedena do chodu.

Poznámka:
Je uvedeno jen několik kapitol z knihy "Experte spasitelské poslání"
Jednotlivé kapitoly zde na sebe nenavazují, protože byly vybrány jen jako ojedinělé ukázky z celkového obsahu knihy. Rovněž není uvedena fotografická a grafická dokumentace.
Kniha byla vydána v dalším vydání v roce 2007 pod názvem "Osm roků na Kubě".