Petr Scheuer

Novinky.cz, Lidovky.cz, České noviny.cz a další přinesly 8. června 2010 zprávu o tom, že Krajský soud odmítl žádost biologického otce dítěte, aby jeho otcovství bylo určeno (nebo vyloučeno) zkouškou. Žalující otec s matkou dítěte souložil, když jí bylo čtrnáct let, byl za to potrestán. Matka mu zalhala, že dítě při porodu zemřelo, a dala je k adopci. On se o tom dozvěděl až pozdě, a domáhá se otcovských práv soudně. Marně. A toto je část textu v Novinkách.cz:

Porota krajského soudu potvrdila rozsudek okresního soudu svitavského. „Rozhodnutí bylo věcně správné. Pokud dítě otce má, nelze se domáhat otcovství jiným mužem,“ řekl ve zdůvodnění rozsudku předseda poroty Bořivoj Hájek.

Dal tím za pravdu Zuzaně Baudyšové, ředitelce Nadace Naše dítě, která hájila před pardubickým krajským soudem zájmy adoptivních rodičů a adoptované holčičky.

„Dítě je v laskavé péči milujících rodičů. Má svého otce napsaného v rodném listě. Nevěřím tomu, že by jej měl nahradit žalobce, který souložil s nezletilou bez ochrany. Může být odpovědným otcem?“ ptala se Baudyšová v soudní síni.

Soud odmítl i požadavek advokáta Rédy, aby byl nařízen test otcovství. Matka holčičky totiž před svitavským soudem loni připustila, že v kritické době měla pohlavní styk i s jiným chlapcem a otcovství Rédy není jisté.

„Holčička má jméno otce napsáno v rodném listě. Soud nemůže stanovit otce druhého nebo náhradního. Krevní testy nebo testy DNA by neměly smysl,“ namítl soudce Hájek. Réda před vynesením rozsudku i po skončení jednání opakoval, že by se o dítě dokázal postarat.

Co se nám tu vlastně předkládá?  Pokud já tomu dobře rozumím, rozhodl soud, že skutečný otec má smůlu, protože soud už rozhodl; že absolutní nezvratitelnou přednost má otcovství určené soudem.

Na Novinkách.cz článek končí alespoň takto: "Soud rozhodl, že biologického otce holčička nepotřebuje,“ vyjádřila se ironicky a pohoršeně Rédova matka Ilona Figušová.[1]

Lidovky.cz jsou ještě odvážnější a přidávají další větu: Advokát Ondřeje Rédy s výsledkem nesouhlasí. "Rozhodnutí soudu je špatnou zprávou pro celou českou společnost," řekl LN.[2]

Tolik výhrad k téhle šílené informaci snesly dva zdroje.

Přitom se tu dozvídáme, že ověřit biologické – tedy skutečné – otcovství je prý zbytečné, protože už otce přidělilo rozhodnutí soudu. Soudce a paní Baudyšová se shodli, že zodpovědný otec nesouloží bez ochrany; kus papíru nazývaný „rodný list“ je pro ně suprema lex – a tedy rodičovství zavrhli.

Opakuji, ale neuvěřitelné je třeba opakovat: Soud prý nemůže stanovit otce druhého nebo náhradního!

Budu doufat, že noviny špatně citovaly, a dovolím si tuto debilní myšlenku označit přesně a výstižně – tedy jako debilní. Pokud by totiž taková myšlenka skutečně stála v rozsudku, spáchal bych tím výrokem trestný čin, protože i debilní myšlenka se v rozsudku stává svatou, nezpochybnitelnou a nenapadnutelnou.

Maličko to zveličím, ale co kdyby paní Baudyšová před jiným soudem mávala podobným papírem a volala, že otec měl dítě napsáno v jídelním listě, a tedy když ho snědl a pochutnal si, nemá nikdo právo něco namítat!?

Že rodný list a jídelní list nejde srovnávat? Ale to je přece jen otázka dohody – tedy jiného papíru, ve kterém se určí, že jídelní list s razítkem je zákon. A papír je přece nejvyšší norma; tady jsme to četli!

Že je v tom pořád rozdíl? Jaký??? Pouze v míře nepřijatelnosti. Když někdo sní dítě, je to ještě o něco horší, než když řekne, že otce určuje soud. Princip ale zůstává – papír je nad vším a vy – tedy my – jsme míň než ten papír v ruce paní Baudyšové.

Ale musím to ještě zopakovat: Holčička má jméno otce napsáno v rodném listě.  Soud nemůže stanovit otce druhého nebo náhradního. Krevní testy nebo testy DNA by neměly smysl.

A ještě jednou:  Holčička má jméno otce napsáno v rodném listě.  Soud nemůže stanovit otce druhého nebo náhradního. Krevní testy nebo testy DNA by neměly smysl.

Mysleli jste si také, že soud svým rozhodnutím o svěření do adoptivní péče určuje otce druhého, náhradního? (Nebo matku, samozřejmě) Také jste měli za to, že rodiče jsou daní – a soud mění, nahrazuje, napravuje. Já ano. Jsem asi blb. Protože správně je to prý tak, že soud určí otce pravého, a ten otec, který má s dítětem společné geny, který je s ním bez velké nadsázky z poloviny identický, který by na něm postupně nacházel svoje vlastní nešvary a dovednosti, který by měl pochopení pro jeho neumětelství a rozmary, které sám prožíval, a který... Stačí. Tak tenhle otec je prý ten druhý, náhradní.

 Možná bych to měl smazat, ale když paní Baudyšová mává rodným listem, měkne mi z toho nějak mozek a jihnu žalem, jak nepovedené nás Bůh stvořil.

Ale kdo ví, možná je v tom Bůh nevinně. Možná je nějaké soudní rozhodnutí, že člověk je jen bezprávný kus hadru, a zřejmě to mají soudci někde na papíře a mávají s ním před svým svědomím, když nad nimi zvrací, a hájí se, že tak to je a tohle platí a oni za nic nemohou – a svědomí a rozumu nezbývá než měknout a krčit se zjihle v koutku.

Takhle štěká hlídací pes demokracie? K čemu ty noviny vlastně jsou? Nevím. Nemyslím, že by měly za cíl člověka postupně, po malých kapkách i pořádných šplíchancích ničit, deptat a rozčilovat. Dávkovat mu poznání jeho slabosti, bezvýznamnosti a bezmoci, jako cosi normálního, přirozeného, možná jen protivně ušmudlaného – ale daného a nezpochybnitelného?

Zeptal se někdo, jestli za to adoptivní rodiče matce zaplatili? Nebo jaký měla matka důvod dát dítě cizím lidem a obejít jeho otce? Nešlo o znásilnění, ta dívka byla „jen“ velmi uvolněných mravů. Ano, věřím, že paní Baudyšová má nějaký papír, že žádné peníze nikde, nikdy a mezi nikým neproběhly. Zřejmě bude čistý a bílý ten papír, kterým doloží, že nic je pravda. A papír je papír, na ten jsme všichni krátcí.

Paní Baudyšovou také jistě vede jen dobrota jejího srdce, když bojuje za šťastné odtržení dítěte od otce; když ji nezajímalo, kdo je otcem, a dítě pomohla svěřit cizím lidem. Jistě neměla tušení, že otec dítěte byl za sex s nezletilou potrestán a že o dítěti vůbec neví.

Co jiného než láska k dětem ji mohlo vést? Peníze??? Ale kde!? I ona má jistě v zásobě čistý bílý papír jako potvrzení své !

Osobně tvrdím, že žádný soud nemá právo zpochybňovat rodičovské kvality. Dokud není ohroženo zdraví nebo život dítěte, má dítě právo na vlastní rodiče. Ale osobně si také myslím, že vůbec není podstatné, co si já osobně myslím.

Možná je pravda, že ten kluk neměl dítě „dostat“, že by se u něj mělo hůř, možná špatně, a možná by trpělo, když by od adoptivních – náhradních – rodičů mělo odejít.

V tomhle případě je možná možno pochybovat o schopnosti otce (osmnáctiletého, bez manželky) postarat se o malé dítě; jistě je možné pochybovat i o jeho motivaci – když požadoval dva miliony odškodnění za způsobenou újmu; jistě je možné pochybovat o přiměřenosti toho, aby dvouleté dítě bylo odebráno lidem, se kterými se sblížilo, a svěřeno tomu mladíkovi.

Pochybovat je možné o všem. Ke způsobilosti toho kluka postarat se o dítě a k jeho motivaci by se měl vyjádřit psycholog; možná to udělal, snad. Ale pochybuji, když na to nikdo neodkazuje – a i kdyby, tak myslím, že zrušit rodičovské vztahy nesmí ani nějaký názor nebo tušení psychologa.

A bylo by, myslím, dobře poučit zúčastněné, že otec dítě nedostává od státu; že připustíme-li právo společnosti přidělovat děti tam, kde se budou mít lépe, a přijmeme-li právo soudu zpochybňovat, respektive úplně popírat roli rodiče, fakticky to otevírá cestu,  aby zanedlouho byly všem pochybným (protože chudým, hloupým, líným nebo jinak postiženým) lidem děti odebírány – neboť jinde by se měly lépe a byly by tam šťastnější.

A stačilo by k tomu, aby jim paní Baudyšová osobně a láskyplně nakreslila nové rodné lístky! Protože o tom, kdo je otcem, přece rozhoduje soud; o tom rozhoduje papír. Ne příroda, ne geny, ne krev, ne zájem rodiče – to všechno nic neznamená – ale shluk písmenek v rozsudku, to je sídlo pravé skutečnosti!

Přijde vám to absurdní?

I mně to přijde divné – ale těm novinářům ne. A to mi přijde ještě mnohem a mnohem příšernější...

Ovšem je tu další možnost. Třeba nás ta zpráva jen zkouší; možná se máme ozvat, že tohle nechceme – a teprve když se ozveme, začnou se zúčastnění lišácky usmívat a mrkat na nás, že nás jen zkoušeli.