|
Armus |
Bylo svěží jarní ráno. Nad hlavami poutníků, ubírajících se Severní cestou k branám výsostného města Hlubiny, zářila jasná, modrá obloha, tu a tam obtěžkaná lehkým bělavým mráčkem. Od nedalekého moře vanul příjemný vánek přinášející čistý slaný vzduch. Celý svět se utápěl v jasných zlatých paprscích vycházejícího slunce, které svým svitem přikrývalo kovově lesklé střechy Severní čtvrti nedalekého města, ozařovalo šedavé kameny mocných hradeb a zachytávalo se na špičkách nesčetných věží, které stály ve městě. Proti tomu všemu lesku čněla jako bledý ukazováček Hlubinská hora, tyčící se nad městským přístavem, skrytým v jejím úbočí. Od hradeb města, rovné linie, přerušované dvěma mohutnými a pevnými branami, se klikatili dva šediví hadi silnice - první cesta přímo lemovala nedaleké mořské pobřeží a vybíhala směrem k severu. Pokračovala pak svým rovným klidným tempem mnoho mil daleko, procházela podél vzdálených bažin a východního okraje Letohradského lesa až do samotného Letohradu. Druhá silnice se od Hlubiny stáčela na severovýchodu - jak plynula, protínala mnoho tichých vesnic, běžela kolem slabě zalesněných pahorků i hlubokých lesů, ubírala se pod úpatím Berunova kopce a daleko na severu pod strmými vrcholky Páteře světa vplývala do starého hornického města Mirabar. A právě touto cestou se k Hlubině ubírala obchodní karavana z perly severu, výstavného Stříbroluní. Byl to dlouhý průvod mnoha lidí a vozů; karavany vyrážely na jih jen několikrát do roka - častější byla říční doprava - a tak byly obvykle naloženy až k okrajům novým zbožím. Kolem celého pruhu, pomalu se pohybujícího k městským branám, jezdilo na grošovaných koních několik statných vojáků. Jejich přilby z pevné oceli i široké kyrysy se leskly v narudlém slunci tak, že je bylo již z dálky vidět. Jeden z nich držel nad hlavou modrou zástavu se stříbrným měsíčním srpkem - znakem Stříbroluní - ostatním splývaly přes záda dlouhé pláště, nesoucí stejné emblémy. Cestovat skrze sever, i když po cestách, nebylo nic bezpečného. Před tím než se napojila na cestu z Mirabaru, svíraly po několik desítek mil silnici ze Stříbroluní z jedné strany Trolí slatiny a z druhé severní výběžek Vysokého lesa, temného a málo prozkoumaného místa, v jehož okolí se mohli potulovat skřeti, orkové nebo dokonce i obři. Proto poskytla Paní Alustriel, stříbrolunská vládkyně, celé karavaně ozbrojený doprovod, sestávající ze dvou desítek jezdců, který měl za úkol chránit jak zboží, tak kupce, kdyby nedej bože došlo k nějakému přepadení, ať už ze strany zákeřných a zlých stvůr, nebo jen obyčejných lupičů, kteří však mnohdy bývali horší a zákeřnější než skřeti. Protože karavana představovala skvělý způsob, jak se bezpečně a velmi levně dostat mnoho mil do Hlubiny, využívalo jí obvykle také několik obyčejných lidí, kteří neměli s obchodem co dělat, ale pouze chtěli navštívit největší severní přístav. Jedním z nich byl také Armus. Nenápadná postava, oděná v dlouhém hnědém cestovním plášti, jdoucí za posledním kupeckým povozem patřila právě jemu. Armus, mladý, asi dvacetiletý muž, vyrůstal od dětství v rodině mága Tichondria, jednoho z významných Stříbrolunských občanů. Tichondrius svého syna nalezl kdysi v horách. Když jednou procházel skrze vysokohorský průsmyk v Páteři světa, natrefil mág na tlupu skřetů, která zabila Armusovu pravou matku, a nyní se chystala zardousit a sníst ukořistěné dítě. Když se s nimi tehdy Tichondrius vypořádal, vzal zachráněného chlapečka s sebou a později ho i se svou manželkou Haelnou adoptoval jako vlastního syna. Armus tak už od dětství vyrůstal šťastně a bezstarostně ve Stříbroluní, po boku svých nevlastních bratří a sester si hrál i studoval - Tichondrius rozhodl, že se stane čarodějem, protože hoch vykazoval nevšední talent. Armus tedy začal od třinácti let docházet na Akademii, kde se pilně učil základy magie. Během sedmi roků, které zde strávil, se stal vcelku obstojným mágem a tak, když se jeho otec rozhodl, že by měl nastoupit jako jeden z bojových mágů do služeb svého města, Armus nebyl proti. Tichondrius synovi vše vyjednal a Armus měl tedy za několik měsíců nastoupit do služby. Předtím než však oblékne gardový stejnokroj, rozhodl se Armus, že navštíví svého strýce Denera, který před třemi lety odešel do Hlubiny, protože tu po jednom svém příteli z mládí zdědil hostinec. Otec ani matka nebyli proti celé výpravě a tak jednoho chladného lednového jitra vyrazil jejich synek i s karavanou na pouť. Ani nemusel zaplatit obvykle požadovanou částku; kupci i ozbrojený doprovod ho přijali jako vítanou posilu proti různým nebezpečenstvím na cestě, která je mohou zastihnout. Bohudík však karavana jeho pomoci nikdy nevyužila, protože celé putování probíhalo v záviděníhodném poklidu. Jak pomalu kráčeli po cestě, uplynuly dva měsíce a zatímco u nich doma ještě držela svou vládu zima a ostrý ledový vítr často vál z jižních úpatí Páteře světa, zde více na jihu se začínalo vše zelenat. Sníh tu dávno roztál a na jeho místech se začala objevovat první zelená stébla trávy, na holých smutných stromech rašily první nové lístky a neustále se ozýval veselý zpěv ptáků, naznačující, že se příroda po dlouhém spánku opět probudila. Dny se prodlužovaly a slunce hřálo tepleji a tepleji. Během celé cesty myslel Armus stále víc a víc na svého strýce. Před několika lety, když ještě žil v rodině svého bratra, byli Dener a Armus dobří přátelé. Často se vydávali na výpravy do okolí města i dál. Jednou dokonce mladý mág navštívil se svým strýcem slavné Mithrilové síně, kde trpaslíci z klanu Válečného kladiva vyráběli ty nejlepší věci na celém severu. Obraz velkých podzemních místností, plných vysokých pecí, kde trpasličí mistři kováři zhotovovali věčně ostré meče, břitká kopí i pevné štíty utkvěl Armovi hluboko v paměti, přesně tak, jako vzpomínky na strýce Denera. Čím více se pak přibližoval k Hlubině, tím více se těšil na setkání se svým příbuzným. Zbýval už jen kus cesty k mohutné městské bráně; postavená z velikých bloků šedého kamene, tyčila se nad příchozími do výšky nejméně dvaceti metrů, tak jako ostatně celá městská hradba. Vedle ní stála strážnice - nízká vížka obývaná strážci brány, z vnitřní strany těsně přiléhající ke hradbám, na jejímž vrcholu se v chladném mořském vánku třepotaly prapory se znaky Hlubiny tak jako vlajky na stožáru nějaké lodi. V pantech brány seděly těžké železné dveře, vysoké jako několik mužů, které městská stráž na noc zavírala. Teď však byly otevřené a skrze ně Armus pozoroval zelenou pláň, mírně stoupající, po které pokračovala silnice k další bráně. Hlubina měla totiž ze severní strany, kde ji nechránily výhodné terénní podmínky, hradbu dvojitou. První prstenec přiléhal těsně k městu a byl nižší, než hradba předsunutá. Obyvatelům to přišlo velmi praktické nejen proto, že byli lépe chráněni, kdyby náhodou od Luskanu přišla nějaká vojenská síla, ale navíc zde v zeleném pruhu mezi hranami obou opevnění měli chráněný volný prostor, kde mohli pořádat různé trhy, slavnosti i turnaje. Za vrcholem vnitřní zdi mohl Armus zahlédnout barevné špičky střech domů, patřící bohatým měšťanům, cechovním mistrům a šlechticům. Předek karavany zastavil oddíl vojáků, strážící vstup do města. Bylo jich asi deset, všichni stejně oděni do lehkých kožených zbrojí, pobitých železnými šupinami, přes které splývaly dlouhé černé pláště se zlatým lemováním. Tři stáli vepředu a v rukou svírali krátké luky, dle vzhledu vyrobené z jilmového dřeva, zbytek procházel kolem karavany a prohledával vozy kupců. Ozbrojený oddíl ze Stříbroluní sesedl z koní a čekal, až bude moct projet do města. Povolení ke vjezdu přišlo vzápětí. Vedoucí celé výpravy, tlustý kupec Clion, chvíli jednal s vysokým vojákem osmahlé tváře a hlubokých šedých očí - velitelem stráže. Clion ukázal průvodní listy a velitel dal pokyn svým mužům. Vojáci ustoupili a cesta dále do města byla volná. Jezdci opět nasedli na koně a karavana se znovu rozjela. Brzy se všichni octly na širokém zeleném prostranství, rozprostírajícím se před vnitřními hradbami města. Tudy pokračovala široká, dlážděná silnice dál, až do útrob města. Celý průvod tam krok za krokem směřoval. Ve městě se po ránu pomalu probouzel život - tržiště, náměstí, i jiná volná prostranství k tomu vhodná, se zaplňovala prodavači ze všech koutů Faerunu, kteří ve svých stáncích na ulicích okázale vystavovaly zboží. Všude chodily davy kolemjdoucích z nichž se mnozí zastavovali hned tam, hned zase tady a nakupovaly u povykujících trhovců všechno možné. A že toho zde opravdu bylo na výběr! Od jablek dovezených z Tethyru na dalekém jihu, přes zakroucené slané preclíky, vyráběné místními pekaři, až po kvalitní jízdní koně. Mohla se zde zakoupit skvělá zbroj pro statečného válečníka i svitky plné magie pro moudrého kouzelníka. V jasném ranním slunci se odrážely ostré čepele mečů, tvrdé neprostupné štíty vrhali stříbrné odlesky a hlavice kopí a palcátů zářili jako hvězdy na temné obloze. Po ulicích pochodovali oddíly městských stráží, aby dohlížely na pořádek, občas bylo možné zahlédnout nějaké dobrodruhy, či žoldáky a tu a tam se z davu vynořila tmavá kápě, ukrývající nějakého mága. Tím vším shonem, zmatkem a chaosem se prolínal hluk ulice. Volání, pokřikování, smlouvání, hádky, písně potulných bardů i údery kladiva linoucí se z kovářských dílen, to vše splývalo do jedné velké vlny zvuku, nesoucí se městem. Cesta skrze městské opevnění vyústila do dlouhé a široké městské ulice. Vysoká cesta běžela až k jižním branám a protínala tak celé město. Jako šedá řeka se táhla za obzor, lemovaný vysokými věžemi kasáren, honosnými stavbami chrámů z bílého mramoru i černými střechami vížek několika mocných kouzelníků, kteří zde nalezli svůj domov. Napravo od ní se nad Mořskou čtvrtí, posázenou bohatými a rozlehlými paláci místní šlechty jako koruna blyštivými klenoty, tyčil monumentální obrys vysoké Hlubinské hory. Zpod jejího úpatí se pak zvedaly mohutné hradby a štíhlé věže Piergeironova hradu, rozlehlé bašty kde přebýval jeden z vládců města. Naproti citadele zas odráželi kovové střechy domů a vil Severní čtvrti jasné paprsky dopoledního slunce. Město lesku, jak se Hlubině přezdívalo v mnoha písních, otevíralo doširoka svou náruč, připraveno přijmout vysílené poutníky. Ačkoliv Stříbroluní bylo mocným a nádherným městem (Bylo pro svou krásu přezdíváno Klenot severu a mnozí mudrci o něm dokonce říkali, že je pokračovatelem Myth Drannoru, dávno zaniklé elfí metropole, která v dobách své největší slávy platila za nejkrásnější město ve Faerunu) a Armus zde žil celých dvacet let, nemohl se přeci jen ubránit údivu, když prvně vstoupil do ulic Města lesku. Nikdy předtím neviděl tak rozlehlé a bohaté lidské sídlo a první dojem, který si toho jarního rána s sebou odnesl mu utkvěl v paměti až do smrti, i přesto, že později poznal také odvrácenou stranu toho místa, kde se za nocí v temných uličkách a zákoutích procházelo zlo ve svých nejrůznějších a často nejsmrtelnějších podobách. Na zlo a nebezpečí však Armus v tuto chvíli nemyslel ani v nejmenším. Naopak ho opanovalo silné nadšení, že již brzy uvidí svého strýčka. Průvod kupců měl pokračovat dál Vysokou cestou až do Jižní čtvrti, kde se chtěl Clion i s ostatními ubytovat. Armus se tedy rozhodl opustit celý doprovod hned u brány, aby mohl zamířit k strýcově taverně, ležící někde v Severní čtvrti, po méně ucpaných cestách. Jakmile vstoupil do města, nakvap se se všemi rozloučil. Ještě se rychle domluvil s Clionem o tom, kde se setká s karavanou, až se bude za dva týdny vracet zpět do Stříbroluní, a pak se vydal svižný krokem nalevo do užší dlážděné ulice, táhnoucí se kolem hradeb, k hospodě svého strýce. Kupci za ním postupovali po přeplněné cestě velmi pomalu, takže když se ještě po chvíli chůze ohlédl zpět, spatřil blyštivé přilby stříbrolunské eskorty, která ze hřbetů svých koní bystře hlídala ruce všech kolemjdoucích, jež by náhodou zlákala vidina obohacení se na cizím majetku. Celý výhled však za chíli zmizel za rohem jednoho cihlového, dvoupatrového domu se zdobenými dubovými dveřmi a muškáty v oknech. Armus šel skoro prázdnou ulicí. Vedla mezi šedými městskými zdmi a odvrácenými stranami obyčejných měšťanských domů, nikoliv bohatých, ale ani ne chudých, prostě takových, v nichž žili normální obyvatelé, nejčastěji řemeslníci nebo drobní obchodníci. Celé to zde působilo uklidňujícím dojmem, natolik vzdáleným od shonu na velkých městských bulvárech. Panovalo tu ticho jen mírně narušované vzdáleným šumem z Vysoké ulice. Zpomalil krok. Prošel kolem zavřeného hostince U Elminsterovy dýmky a pak se náhle zastavil. Odněkud z blízka k němu doléhal zvuk mnoha hlasů. Otočil se a uviděl, že v postraní uličce, vedoucí od rohu hostince zpět směrem k hlavním městským třídám, pošlapuje hlouček asi dvanácti lidí. V jejich kruhu stáli dva členové městské stráže a třetí se shýbal nad něčím, co leželo na zemi. Armus ani nevěděl proč, ale v tu chvíli ho ovládla silná zvědavost a zvítězila nad touhou co nejdříve dojít k Denerovi. Pomalu tedy odbočil ze svého směru a tiše se vydal na místo, kde přešlapovala nervózní skupinka.
Zatímco si oba zbrojnoši o něčem špitali mezi sebou, Rhoden chvíli bloudil očima po zemi a pak zvedl tvář. Armus strnul, když jí spatřil. Kapitán stráží se z dálky zdál být obyčejným člověkem, ale nebyl jím. Pečlivému a zvídavému pozorovateli by mohla už leccos prozradit jeho nevysoká rozložitá pevná postava, poněkud zvláštně stavěná, ale každý ihned poznal co je Rhoden zač, jen co mu pohleděl do hrubé tváře s širokým zploštělým nosem, hustým tmavým obočím a mírně nazelenalou kůží. Pocházel ze zvráceného spojení orka a člověka. Teprve teď pochopil mladý mág nevraživost davu; nebylo pravidlem, ale rozhodně neplatilo za výjimku, že v žilách těchto míšenců kromě načernalé krve kolovala také proslulá nenávist a krvežíznivost jejich předků. Na severu nebrali půlorky za žádnou přílišnou zvláštnost. Tlupy brutálních nájezdníků každým rokem přepadávaly mnohé vesnice, plenily a vraždily. Z takovýchto nájezdů pak často povstávaly míšené děti, které se narodili nějaké nešťastnici, příliš slabé na to, aby obhájila svou čest a raději spáchala sebevraždu. Nedalo se pak přímo určit, zda-li častá agresivita a krvežíznivost těchto zrozenců pramení z jejich dědictví po předcích, nebo prostě jen z toho, že je matky většinou odhazovaly, či v lepších a nemnohých případech odkládali, za chrámová dveře, aby se jich navždy zbavily. Jejich děti pak často vyrůstaly v prostředí plném nenávisti a pohrdání. To z nich vysávalo tu polovinu lidské krve a navracelo jim brutalitu, zlobu a zvůli jejich orkských otců. Stávali se zákeřnými bandity a číhali v lesích na pocestné, které přepadli a zamordovali. Nebo se nechávali najímat do žoldáckých skupin, křižujících svět a neštítících se za dostatečný obnos ničeho. Díky tomu je po celém Faerunu doprovázel předsudek, který často byl skutečně oprávněný, ale také někdy nespravedlivý a krutý. „Co ty tu chceš!?“ vyštěkl Rhoden, když spatřil opodál stojícího asi dvacetiletého mladíka v dlouhém hnědém hávu, jenž ho s poněkud vystrašeným výrazem upřeně sledoval. „Neslyšel jsi?! Máš vypadnout, rozejít se. Víš co to znamená? Máš zmizet odkud jsi přišel, vrátit se zpátky domů a nechat městskou stráž pracovat…“ Armusem projel záchvat hrůzy. Vojáci mu nijak nebránili, když rychle přiskočil k podivnému předmětu na ulici, ve kterém teprve nyní poznával lidské tělo. Bylo oděno nebo spíše zabaleno do cárů vybledlé, kdysi snad tmavě modré, lněné látky. Skrze černou kůži, pokrytou špínou ulic, vystupovali ostré obrysy kostí. Kolem na dlažbě se rozprostíraly husté slepené chomáče šedých vlasů, splývající s nepěstěným plnovousem. Nikde po těle, až na několik velkých fialových podlitin, nebyla vidět žádná známka nebo stopa po nějakém fyzickém násilí. Zabitý ležel na břiše. Obrátil ho a tu spatřil umazanou vyhublou tvář, zkroucenou v předsmrtné křeči do podivné grimasy plné bolesti. Oči mrtvého byly spálené na uhel. Armusovi vytryskly slzy a začal hlasitě vzlykat. Poznal svého strýce. „Co se mu stalo? Co se mu stalo?“ křičel v záchvatu žalu na celé kolo. Nikdo mu nebyl schopen dát odpověď. Lomil rukama a zlobně sjížděl po třech naprosto zaskočených vojácích, jenž stáli opodál. Mlčeli. Křičel na celou ulici a přál si, aby ho slyšeli po celém městě. Aby ho slyšel ten vrah, co to udělal. Aby zemřel ten bídák, co to provedl. První nával zoufalství vystřídala vlna vzteku. Volal hněv všech bohů a Mystřino prokletí na kouzelníka, který Denera zabil. Toužil, aby ho pohltily žhnoucí ohně Devíti pekel a navěky ho spalovaly. Přál si, aby ho rozsápávali všichni démoni Propasti až do konce dnů. Přál si, přál si aby Dener nezemřel. Proč ho vůbec někdo zabíjel? Říkal si v duchu. Co komu kdy provedl špatného? Slunce došplhalo na vrchol široké modré klenby, kde se usadilo jako veliká perla. Nastalo poledne. Od moře začal foukat svěží vítr a v jeho poryvech tiše ševelily větve mnoha stromů, jehličnatých i listnatých, rostoucích v parcích, na uzavřených palácových dvorech i před průčelími rozlehlých chrámů. Ulice se pomalu vyprazdňovali od hlučících stánkařů a mnozí obchodníci ale i řemeslníci zavírali své živnosti, aby si v klidu mohli na pár hodin odpočinout, než budou opět pokračovat ve své práci. Jednou úzkou ulicí v Severní čtvrti právě procházel rozložitý člen městské stráže. Po boku ho následoval muž, zahalený do splývavého hnědého roucha - nejspíše nějaký mág. Oba měli namířeno na nejbližší strážnici. Hovor utichl. Chvíli se mlčky ubírali vylidněnou ulicí, když Armus opět promluvil: „Myslíte, že ostatní žebráci o tom všem vědí něco víc?“ Kapitán stráže nyní tak trochu lhal. V Hlubině se každý den událo mnoho zločinů a většina z nich nebyla nikdy vyřešena. Město bylo příliš rozlehlé a procházelo tudy každodenně velké množství bezejmenných poutníků - někteří zde nestrávili ani jednu noc, prostě jen prošli dovnitř Severní branou a Jižní vyšli. Mohli to být zloději, nájemní zabijáci nebo dokonce zhentarimští agenti. Každý den navíc připlouvali do druhého největšího přístavu Faerunu desítky lodí a desítky jich téhož dne odplouvali. Tu a tam, když byl zločin spjat s nějakými intrikami, někde řádila organizovaná banda nebo po ulicích pravidelně obcházel několikanásobný zabiják, se podařilo všechny viníky pochytat a potrestat; případ Denerovi vraždy mezi takovou skupinu patřil, ale městská stráž měla velmi malou naději, že by se jí podařilo něco odhalit. Když nějakému šlechtici nepřátelé nalili do vína jed, hned se zavolala městská stráž. Když banda zlodějů vybrala dům bohatého klenotníka, zavolala se městská stráž. Když se v noci na ulicích procházel nějaký drow a zbíjel na potkání všechny aby si splnil zkoušku dospělosti, zavolali na něj městskou stráž. Ale když někdo unášel na ulicích ty nejchudší a zabíjel je, nebyl tu nikdo, kdo by městskou stráž zavolal - všechna spodina se jí bála. Rhoden pocítil, že Armus je dobrý a čestný, jen co ho poprvé spatřil. Málo lidí se k němu na poprvé nezachovalo s odporem či pohrdáním za to, čím byl. Snažil se tedy, s přihlédnutím k jeho mládí - vždyť Armusovi na tváři nerašili ještě ani první vousy - snažil se ho uchránit před nebezpečím, i když dobře tušil, že kouzelnický oděv nenosí jen tak zbůhdarma. Nezdálo se však, že by ho přesvědčil. Snad jen trochu uklidnil. Došli na roh dvou cest před nízký jednopatrový dům z rudých pálených cihel, který poměrně zřetelně vyčníval z okolní zástavby plné mnohem bohatších sídel. Na špičce červené střechy z tašek se ve větru třepotal malý praporek se znakem Hlubiny. Tentýž vítr pak vnikal dovnitř několika otevřenými okny v prvním patře. Všechna okna byla prázdná, jen z jednoho shlížel na chodník před strážnicí člen městské gardy. Byl to jeden z vojáků, co dnes asistovali Rhodenovi při ohledávání místa činu. „Budu se s tebou muset rozloučit.“ Řekl Rhoden a podal Armusovi ruku. „A ještě ti dám jednu radu nakonec. Nesnaž se prosím pátrat po tom vrahovi. Je to nebezpečné. Nech to raději na nás.“ S těmi slovy zmizel dobrý půlork v širokém temném vchodu do budovy a zanechal Armuse samotného. Mladý mág stál ještě chvíli před průčelím domu. Zdálo se, že v něm probíhá vnitřní boj. Jeho vítěz však byl už předem jasný. „Je třeba pomstít se. Když už ne za strýčka, tak za celý náš rod. Kapitán Rhoden to se mnou myslel dobře, ale je třeba splnit svou povinnost. Spravedlnost bude vykonána mou rukou.“ S těmito myšlenkami v hlavě a rukou na jílci dýky, dobře ukryté v záhybech svého pláště, se vydal mladý Armus ke hřbitovu, aby domluvil s hrobníkem Farntharem pohřeb. Armus nikdy před tím Hlubinu nenavštívil. Věděl však velmi dobře, kam která cesta vede, kde je jaký chrám a kde je jaký obchod. Ve Stříbroluní velmi často studoval mapy Města lesku a jejich linky se mu vryly natrvalo do paměti. Znal dobře cestu k městskému hřbitovu a nebylo tedy divu, že se před ním brzy objevila dva metry vysoká hřbitovní zeď postavená z vyleštěných kvádrů nějakého bílého kamene. Zpoza zdi vyčnívaly ostré střechy hrobek a mauzoleí a husté zelené koruny několika vzrostlých borovic, zeravů a cesmín, v poklidu rostoucích na místě věčného odpočinku mnoha slavných obyvatel a velkých hrdinů Hlubiny. Chvíli šel po chodníku podél zítky, dokud před ním nevyvstala nádherně tepaná bronzová vrata, strážená dvěma členy městské stráže. Hřbitov byl v tuto polední dobu otevřen a tak již po chvíli mluvil Armus s nízkým rozložitým mužem s malou pleškou na hlavě, oděným do černých kalhot a dlouhého černého kabátu s lesklými zlatými knoflíky. Mohlo mu být něco kolem padesátky - jeho kulatý obličej brázdilo množství mělkých krátkých vrásek. Byl to Farnthar, správce městského hřbitova, který měl mimo jiné na starost také zařizování pohřbů. Armus se s ním chvíli domlouval na obřadu pro svého strýce. Když bylo všechno ujednáno, zaplatil Armus správci ze svého váčku 20 zlatek - tedy celé dvě třetiny toho, co dostal doma na cestu. Tolik stály všechny výdaje na pohřeb včetně služeb Ilmaterova kněze, který měl přijít vést celý obřad. Netrvalo ani půl hodiny, když mladý mág opět vyšel z města mrtvých do centra města živých. Na ulicích se po polední přestávce opět začínal probouzet obchodní ruch. Davy lidí na bulvárech houstly a právě v jednom z takových davů Armus zmizel. Jeho nohy ho nesly k hostinci, který měl patřit jeho strýci. Šel zahloubán do svých myšlenek na pomstu, přemýšlel, jak vše zrealizovat, takže si vůbec nevšímal mumraje, jímž se prodíral. Procházel nevšímavě kolem desítek různých drobných obchůdků, ignoroval křik nějakého kupce v pestré róbě a s turbanem na hlavě, razil si cestu skrze hlouček několika žen vášnivě debatujících o tom, proč si „…ta chudinka Thelsa bere právě někoho takového, jako je Fralar.“ Zatímco kolem něj běžel ve svých vyjetých kolejích svět Hlubiny, plánoval, že zjistí, proč Dener přišel o svůj podnik. Pak by mohl najít místo, kde pravidelně žebral a také nějaké jeho známé, kteří by mu mohli v honbě za pomstou pomoci. Nějakého jiného žebráka, s nímž Dener naposled mluvil nebo někoho takového. Ve svých myšlenkách si ani nevšiml, že stojí před „Rubínovou hvězdou“, tavernou dříve patřící Denerovi. Rubínová hvězda byl dvoupatrový dům s naoranžovělou omítkou, bledě zářící v odpoledním slunci. Původně to byl obyčejný měšťanský dům, stejný jako ostatní v ulici. Pak si však jeho tehdejší majitel usmyslel, že by si zde mohl otevřít hostinec pro znavené poutníky, cestující skrze město. Aby získal prostředky na úpravy, prodal velký rubín, na který kdysi natrefil při jedné z mnoha cest po Faerunu. Za utržené peníze pak nechal zbořit několik přepážek v přízemí a přebudovat podlaží. Když bylo vše hotovo, zaplatil stavitelským mistrům a ti obložily celý vnitřek hostince třešňovým dřevem, silně lakovaným na červeno. Ze stejného materiálu mu truhláři vyrobili také nábytek, včetně výčepního pultu a lůžek v hostinských pokojích. Nakonec nechal zedníky, aby omítly celé průčelí domu na rudo. Den před otevřením pak přinesl a připevnil nad průčelí velkou dřevěnou ceduli, kde na bílém podkladu zářila sytě červená hvězda a vedle ní bylo stejnou barvou vyvedeno „Rubínová hvězda“. Není jisté, dělal-li to všechno majitel jen proto, aby mu jeho majetek připomínal prodaný rubín, nebo snad měl nějaké jiné důvody. Od těch dob však uběhlo více jako sto let. Třešňové stoly, židle i výčep, to vše už se dávno rozbilo a zničilo, buď stářím, nebo v mnoha hospodských rvačkách. Dřevěné obložení časem ztmavlo, až se jeho původní barva změnila v černou a z domovní omítky déšť, slunce i sníh odřeli původní barvu, díky které byla „Rubínová hvězda“ nepřehlédnutelná a zanechali jen slabý oranžový povlak. Nikoho totiž po smrti prvního majitele nenapadlo udržovat image podniku. Putyka od těch dob prošla mnohými rukama, z nichž některé ji nedrželi ani měsíc. Její nynější majitel, obtloustlý hostinský Bruech však tenhle podnik spravoval už dva roky. Armus vstoupil z jasného denního světla a ocitl se v tajemném dusném přítmí. Všechna okna byla neprodyšně zavřena okenicemi. Těžký teplý vzduch, neustále ohřívaný rudými plameny v krbu u levé stěny, byl prosycen vůní tabáku, cizokrajného koření a lihu. Matné obrysy stolů se vynořovaly z tichého příšeří a opět se utápěly ve stínech okolí. Všude se ozýval podivný šramot, v němž bystré ucho pomalu rozpoznávalo hovory hostů, dovedně skrytých do podob černých siluet vystupujících ve svitu několika slabých plamínků svíček, plápolajících v místnosti. Z celé okolní černě jako nějaký oltář v zapomenutém chrámu vystupoval výčep osvětlený měkkým narudlým světlem lampy. Jen co mladý mág za sebou zavřel dveře, zmocnili se ho tíživé pocity. Pomalu, krok za krokem postupoval po vrzajících prknech k pultu a při tom cítil, jak se na něj z temna upírají neklidné zarudlé oči hostů. Tma kolem ho zneklidňoval snad ještě více než cokoliv jiného. V jednu chvíli dostal nápad, že by mohl vykouzlit světlo, které by zřetelně ozářilo celou místnost, avšak něco mnohem silnějšího ho od jeho úmyslu zrazovalo. Nakonec došel k výčepu. Ve světle rudé lampy spatřil nízkou baňatou postavu muže, sklánějícího se nad několika prázdnými půllitry. Vypadal skoro jako hrobník, jen byl na rozdíl od něj ještě o něco menší. Přes žlutou vestu měl nataženu velmi špinavou zástěru jejíž původní barva se díky množství skvrn dala jen velmi těžko uhádnout. „Co si přeje mladý pán?“ zašeptal zvláštním tónem hostinský, zvedl hlavu od půllitrů a upřel na nově příchozího své pronikavé oči. Zájem ubytovat se zde opustil Armuse už ve chvíli, kdy sem vstoupil. Nyní chtěl jen dořešit a doskládat jemu neznámé střípky strýcova života. Otočil se a co nejrychleji se vydal k místu, kde tušil ve stínech skryté vstupní dveře. Prošel kolem muže, jenž přispěchal na pomoc hostinskému. Už stál na dosah kliky. Najednou za ním něco zašramotilo. Nestačil se ani ohlédnout: přes rameno se natáhla nějaká ruka, v rychlosti otevřela dveře a pak ho někdo vyrazil ze dveří hospody na ulici. V poslední chvíli měl ještě pocit, že zaslechl nějaká slova, znějící jako zaklínadlo. Ostré paprsky odpoledního slunce sjížděli po oranžových zdech Rubínové hvězdy a pálily Armuse do očí odvyklých světlu. Skrz ulici vál osvěžující slabý větřík. Mladý mág tam chvíli jen tak stál a rozhlížel se kolem. Přestože se nedozvěděl nic o svém strýci, nelitoval nijak svého nečekaně rychlého odchodu. S neskrývanou, zatím nikdy nepocítěnou chutí dýchal svěží vzduch, šťasten, že může opět spatřit jas slunce. Pak se však trochu zasmušil. Místo, odkud chtěl začít své pátrání se ukázalo nedosažitelným. Usilovně přemýšlel, kde jinde by mohl sehnat další informace. Odpověď na jeho nevyslovenou otázku ale přišla brzy sama. Za zády se mu náhle ozval velmi krásný jemný hlas: „Mohu ti nějak pomoct Armusi?“ Za jiných okolností by Armus zajisté nezůstal tak klidný. Spíše by se snažil nějak odhalit a zneškodnit neviditelného a rozhodně by se k němu nechoval tak přátelsky a s důvěrou. Avšak tato záhadná žena ho nijak neznepokojovala a dokonce ani nepocítil strach. Rozhovor s ní mu připadal jako rozhovor se starým přítelem, trochu ostražitým, možná vyslaným na nějakou tajnou misi. Navíc, co se týkalo jí, mluvila k němu, jakoby ho již delší dobu znala. Armus tedy pomalu vyšel vpřed. Jestli za ním neviditelná šla, musela se snad vznášet ve vzduchu, protože nezaslechl ani šustnutí, ani šramot na jemném štěrku, rozházeném po ulici. Neviditelná zatím pokračovala klidným hlasem dál: „Mohu tě ovšem nasměrovat správným směrem. Již několik týdnů se v Hlubině ztrácejí žebráci. Nikdo s tím nic nedělá: obyvatelé to nehlásí - jsou rádi, že se ulice vyprazdňují od těch chudáků, sami žebráci se bojí cokoliv říct a ani s městskou stráží v téhle věci moc nepočítej. Kapitán Rhoden je sice čestný muž, ale pravdou je, že se tě tam nad mrtvolou tvého strýce snažil pouze utěšit.Ve skutečnosti by on a jeho garda nevypátrali nic za týden ani za měsíc. Nemají žádné důkazy - chybí jim sebemenší stopa. Ale já stopu mám. Dokonce velmi dobrou. Poslouchej: každý večer, přibližně hodinu po západu slunce, obcházejí Severní čtvrtí dva mladí šlechtici. Vždy jdou společně. Jejich kroky vedou okolo chrámů i obyčejných míst, kde na ulicích přespávají ti nejchudší. Vyberou si někoho osamělého a pozvou ho do svého sídla na večeři. Oba se smějí, jsou plní nadšení. Tvrdí, že každodenně chtějí vykonat alespoň jeden dobrý skutek. Pohostit nějakého nuzáka u bohaté tabule, dát mu nové čisté šaty. Věř mi, ti chudáci tam jdou docela rádi. Společně zmizí někde v uličkách Severní čtvrti. Oba pánové vyjdou na stejnou obchůzku další, nebo přespříští den, ale ten, co šel s nimi se už nikdy nevrátí. Určitě zabili tvého strýce. Jsem si tím jistá.“ Tím Armusův rozhovor s tajemnou skončil; popřála ještě mladíkovi mnoho štěstí a pak ho nehlučně opustila. Armus vykročil nazdařbůh po městě, promýšleje svůj plán pomsty. V hlavě se mu zrodilo několik nápadů, ale jeden stále více převažoval. Chvíli působil na svého tvůrce poněkud rozporuplně - vždyť by v jeho rámci musel zapomenout na své společenské postavení -, ale nakonec přeci jen vyhrál nad ostatními. Armus se rozhodl: bude se vydávat za žebráka. Ohnivý sluneční kotouč již dávno přešel nad Hlubinskou horou a nyní se požár jeho paprsků rozléval po nedozírné hladině moře. Jako louka vysušená letním horkem chytly všechny střechy Hlubiny rudým plamenem. Zapadající slunce se odráželo ve skleněných výplních oken a dopadalo do ulic, kde již vládlo šero, plížící se pomalu z východu. V poledne ještě modrá obloha získávala slabý oranžový nádech, přecházející směrem k východnímu obzoru do tmavé syté modři, s níž se hlásila nastupující noc. Po kamenné dlažbě se plížily dlouhé rozeklané stíny náležící gardistům, pozdním cestovatelům i obchodníkům, kteří si již sbalili své zboží a nyní vezly na širokých dřevěných kárách neprodané kusy zpět domů či do skladů. V ulicích bylo stále ještě dost lidí, avšak ruch dne pomalu utichal, či se spíše přesouval dovnitř do právě otevřených barů, tavern a hostinců. V jednom malém parku v Mořské čtvrti, pod zelenými korunami několika dubů, seděl na kamenném sedátku mladý muž zahalený do rozedraného hnědého hávu, jaký nosí čarodějové. Zhluboka dýchal slaný mořský vzduch, přinášený západním větrem a tiše pozoroval rozlehlou vilu, vystupující před ním z řady několika špinavě zelených jalovců, zastřižených do živého plotu. Jeho zrak byl upřen na velkolepý trojúhelníkový štít nad portálem v čele budovy, bohatě zdobený květinovými ornamenty. Poslední paprsky zapadajícího slunce na něm svou zvláštní mocí vyčarovávaly neskutečné obrazce, kreslené tenkou tmavou linkou stínu. Mág se ale nijak nesoustředil na úchvatně provedenou stavbu. Z dáli sem doléhal hukot příboje, tříštícího se o strmé skalnaté útesy. Ty zvuky ukolébávaly a uklidňovaly kouzelníkovu mysl. Na nich plul skrze hlubiny své paměti: dříve známé osoby, zahalené nyní do závoje času, vystupovaly před jeho očima jako živé vize, z dálky minulosti se ozývaly jejich hlasy a zdálo by se, že jim mágova paměť navždy vdechla život. Jak poslední sluneční paprsky víc a víc pohasínaly, také obrazy začínaly matnět, až se rozplynuly ve vířivou směsici šedé, bílé a dalších barev. Armusovi oči na kratičký moment zvlhly. Pomsta se blížila. Už nikdy se pak Armus nerozplakal. Slunce schované za obzor mu brzy připomnělo, že je čas jednat. Zvedl se ze svého místa, narovnal si zmačkané roucho a vydal se k Vysoké ulici, rozdělující sever Hlubiny na Severní a Mořskou čtvrť. Na východě již vysvítal srpek měsíce, obklopený několika jasnými hvězdami. Město lesku krášlila měkká světla pouličních lamp jako plesovou tanečnici, oblečenou v černých splývavých šatech, zdobí náhrdelník z briliantů. V jejich přísvitu získala Hlubina zvláštní kouzlo, v němž se snoubila tajemnost černých zákoutí slepých uliček s rozzářenou plochou Slonovinové ulice. Armus potkal po cestě několik desítek lidí - nejméně tři hlídky městské stráže, skupinky rokujících obchodníků, několik šlechticů s malým doprovodem, pár jiných mágů, nějakého elfa zabraného do rozhovoru s hrozivě vypadajícím trpaslíkem, družinu žoldáků od Planoucí pěsti a také asi tři nebo čtyři muže, kteří vypadali jako nějací nájemní vrazi či zloději. Všichni šli za svými záležitostmi a tak jako Armus se pramálo starali o ostatní. Lehkým jistým krokem přešel Vysokou ulici, protínající směr jeho cesty. Vypadal jako nuzný žebrák; hnědému kouzelnickému rouchu chyběla kápě, na mnoha místech bylo roztrhané a zašpiněné od hlíny. Armus ho upravil svou dýkou, ještě když seděl v parčíku v Mořské čtvrti. Čepelí rozřezal kusy kvalitní látky, části někde vypáral, aby vše vypadalo přirozeněji. Potom vzal ze země hrst suché hlíny a svůj oděv jí pošpinil. Nakonec použil trochu uhlu a začernil si s ním tváře. Přestrojení bylo dokonalé. Když se ocitl v Severní čtvrti, trochu zpomalil a začal předstírat kulhání. Ploužil se při zdích potemnělých domů, jeho matný černavý obrys pohlcoval bledou zář lamp, barvící stěny okolních domů do slabého, krémově žlutého odstínu. Vybíral si trasu zcela nahodile, doufajíc v setkání s oběma šlechtici. Místa, jimiž procházel byla mnohem prázdnější, než ulice v Mořské čtvrti. Často zahlédl nějakého žebráka: přespávali v černých zákoutích, nebo se prohrabovali v odpadcích, pocházejících ze stolů místních boháčů, snažíc se nalézt alespoň jedno sousto nějaké té obživy. Armus pohlížel do nejhlubší a nejčernější stoky Města lesku. Z toho kontrastu se dělalo špatně. Na jedné straně zlatem zdobené kupole chrámů, blyštící se ve slunci, paláce a residence boháčů ze svítivého mramoru, na druhé straně černá noc, ležící mimo dosah lampy v úzkých uličkách, kde mezi krysami přežívali lidé v těch nejnepředstavitelnějších podmínkách. Lord Piergeiron i ostatní vládcové města se již dlouhou dobu snažili vyřešit tenhle problém, avšak nedařilo se ať zkoušeli co zkoušeli. Schylovalo se k půlnoci. Armus se zastavil na počátku Immarské ulice - byla to užší cesta, táhnoucí se mezi slušnými kupeckými domy několik desítek metrů až k hradbám. V ulici nebyla ani noha. Všude leželo ticho, jen vítr tu a tam slabě zazpíval svou příjemnou píseň. Melancholická světla zavěšená na římsách domů dávala celému místu magickou příchuť. Ležel tu zvláštní napjatý klid, který splýval se zádumčivým pozadím noci okrášlené srpkem nového měsíce. Armus chvíli jen tak postával a pozorně sledoval okolí. Něco mu napovídalo, že zde má počkat, jestli chce najít vraha svého strýce. Postavil se na roh a vyčkával. Minuty se pomalu vlekly. Stále se nic nedělo. Armusovi začínala být v roztrhaném rouchu zima. Již se chtěl vydat znovu na cestu, když najednou uslyšel vzdálené kroky. Pomalu se přibližovali od městských hradeb - byly stále hlučnější a hlučnější a občas s nimi zalétl i útržek bujarého hovoru. Z hlasů bylo zřejmé, že se jedná o nějaké dva muže ve velmi dobré náladě. Armus si sedl na ulici, opřel se o kamenný roh domu za svými zády, svěsil hlavu a dělal, že se s největší úctou a ponížením dívá do země. Koutkem oka ale bedlivě pozoroval ulici po levé ruce, na jejímž konci se brzy objevily obrysy dvou mužů. Jak se blížili a procházeli osvětlenou ulicí, zřetelně se rýsovaly jejich středně vysoké postavy, oděné do drahých, velmi dekorativních šatů, značících příslušnost k nějaké vyšší třídě. Na hlavách oba měli klobouky s chocholy z barevných per, zpod košil jim prosvítaly lesklé drátěné košile a za pasem se jim houpaly ve vykládaných pochvách blyštivé meče s jílci zdobenými drahokamy. Byli zabráni do rozverného hovoru a zdálo se, že si ani nevšimli mladého žebráka, tiše sedícího na konci cesty, s pokorně sklopenou hlavou a napřaženou rukou. Oba byli již jen několik metrů od Armuse, když jejich hovor utichl. Zastavili se. Chvíli si pozorně prohlíželi muže před sebou, oděného do zbytků kdysi velmi pěkného hnědého hábitu. Posléze jeden z nich popošel trochu blíž a upřel své hnědé oči zkoumavě na Armuse. Mladému kouzelníkovi připadlo, že se mu jejich pohled zarývá pod kůži a pátrá v jeho útrobách. Nebylo to příjemné, ale trvalo to jen chvíli. Pak muž oči odvrátil, odkašlal si a promluvil klidným veselým hlasem. „…zbili mě a nakonec vyhodili z vozu před severní bránou. Nemohu se vrátit domů, nemám žádné prostředky a mého starého chudého tatíčka by to zničilo.“ Armusovi vytryskly při posledních slovech slzy. Nikdy neinklinoval ke komediantství, ale když na to přišlo, dokázal být vynikajícím hercem. Totéž zřejmě platilo i o jeho protivnících. Oba se hned jali mladíka utěšovat a povzbuzovat. Jejich tváře plné soucitu a pochopení nijak nenaznačovali, že by mohli klam odhalit. Armusova tvář se rozjasnila, když uslyšel, co oba sourozenci zamýšlejí. Vyskočil ze země a začal jim nadšeně děkovat. Fralar i Herdo se začali radostně smát. Skupinka tří mužů se rychle proplétala všemi zákoutími i širokými bulváry Severní čtvrti. Armus s bratry brzy přišel do místa, kde stály samé lepší domy; bíle omítnutá průčelí vil zde shlížela do široké ulice, před budovami rostly na úzkém pruhu jarně zelené trávy vysoké kužele tisů a jalovců. Ležela tady příjemná, ničím nerušená, atmosféra klidu a pohody. Bratři se zastavili před několikapatrovou stavbou zbudovanou z šedavých kamenných kvádrů. Residence měla dvě patra do výšky, orámovaná úzkými římsami, a zvenčí působila dojmem značné rozlehlosti. Z linie zdí, přerušované vysokými obdélníkovými okny, vystupoval do ulice zdobený portál, obklopený velkými sloupy. Na sloupech úplně nahoře byl usazen trojúhelníkový štít. Okna prvních dvou pater obklopovala tma. Jen v přízemí zářily skleněné výplně odleskem zlatého světla svíček, zvenčí zanikajícího v namodralých světlech okolních lamp. Přistoupili k dvoukřídlým dveřím, několik metrů vysokým. Byly vyrobené z černého lakovaného dřeva a jejich povrch pohlcoval všechno matné světlo z ulice tak, že vypadali jako zející jáma v šedavém průčelí vily. Na levé půlce dveří bylo umístěno masivní bronzové klepadlo, ulité do tvaru dračí hlavy. Herdo za něj uchopil a třikrát zvláštním způsobem zaklepal. Neuplynulo ani deset sekund a klika dveří se pohnula. Dveře zaskřípaly a pomalu se otevíraly. Na prahu se objevil široký pruh světla. „Buďte zdrávi pánové“ ozval se zevnitř hluboký dutý hlas. Armus vzhlédl a uviděl, že u vchodu stojí postava zahalená do černého splývavého roucha. Přes tvář měla přehozenou kapuci a u pasu, obkrouženého bílým hedvábným provazem, jí vysel krátký meč. Armus na ní pohlédl a ucítil něco nepřirozeného. Její hlas nezněl v žádném případě lidsky, její gesta byla hbitá, avšak nějaká zvláštní, s náznakem strnulosti. Mimoto kolem ní visel těžký oblak vůně, připomínající balzamovací prostředek. Vstoupili a Archibald za nimi mlčky zavřel. Armus se ocitl v jasně osvětlené vstupní hale. Rozlehlá místnost byla bohatě vyzdobena; na zemi ležely různobarevné protkávané koberce, po stěnách visely obrazy, v jejichž rámech ruka zkušeného malíře zachytila momenty hrozivých bitev i obyčejná panoramata klidných krajin s horami na pozadí, s hlubokými lesy či mořským pobřežím posázeným rozeklanými skalami útesů. Vlevo od vchodu stály dvoje zamčené dveře z pevného lipového dřeva a po pravici se do patra vinulo široké schodiště z bílého leštěného mramoru. Přes jeho stupínky byl umístěn jasně červený koberec se zlatým lemováním na roztřepených krajích. Naproti vstupním dveřím vedla krátká potemnělá chodba s vysokou klenbou ústící přímo do jídelny. Mladíka všechen tenhle přepych nijak moc neoslnil. Ve Stříbrolunní ho jednou otec vzal do Alustrielina paláce proti němuž byla tato residence pouhou skrovnou chajdou. Přesto se však v hloubi duše obdivoval obkládání stěn z černého lesklého dřeva i bohatým goblénům visícím nad schody. Vzduchem se nesly jemné vlnky melodie vyhrávané na harfu a Armusovi to tu přišlo jako nějaká harmonická oáza v poušti nyní zašedlé Hlubiny. V jídelně bylo méně světla než v hale. Asi třicet voskovic ve stříbrných svícnech spoře osvětlovalo masivní stůl, jenž celému místu vévodil. Kolem stolu, na obou stranách i v čelech, stály židle. Byly přesně čtyři - umně vyřezávané kusy lakované do tmavohnědého odstínu. Když se Armus rozhlédl kolem sebe, spatřil v dalekých koutech sálu čtyři černé siluety, splývající s okolním šerem. Vypadali jako Archibald, který mezitím prošel za nimi do jídelny a postavil se jako stráž k východu. „Pojď, sedni si zde.“ Herdo ukázal na prázdnou židli v čele stolu. Armus se posadil a neklidně se rozhlédl kolem; prvotní dobrý pocit z místa vystřídala tíseň, skrývající se v neprostupném šeru. Zatímco v Rubínové hvězdě bylo horko, tady ležel chlad svírající hrdlo. Mladý mág cítil při pohledu na černé strážce jen prázdno, občas prolnuté slabým a vzdáleným pocitem lítosti. Vypadali jako iluze. Jejich ruce, jejich maso, vše bylo hmatatelné, ale přesto jim něco chybělo. Dlouhé táhlé pohyby, železně pravidelné kroky a čerň kapuc, která pohlcovala všechny pokusy pohlédnout jim do tváře. Armus pociťoval neklid jaký ještě nikdy nepoznal. Byl si jist. Jediní skuteční lidé v místnosti - to byl on, Herdo a Fralar. A pak ještě někdo. Slyšel zřetelně jeho dech, jeho pohled ho prozkoumával od hlavy až k patě. Stál za stěnou z mihotavých plamínků svíček a oba sourozenci, každý stojíce po jedné straně stolu, na něj nyní upínali zrak. Armus seděl jako přimražen, neschopen sebemenšího pohybu. Zvuk harfy se ztratil do neznáma a vše bylo nyní pohlcováno tichem. Slyšel zřetelně údery svého srdce, chvějícího se v hrudi. Vnímal své nádechy, jeden za druhým, stále do nekonečna, jak se rozléhali zšeřelou místností. Zdálo se, že to bude trvat věčně. Pak se ale zepředu ozval zvuk kroků. „Tohle je mistr Basil.“ Herdův hlas přerušil ticho. „Je to náš významný host. Přišel sem až z Thay.“ Jen co to dořekl, pohasly všechny svíčky a místnost se ponořila do naprosté tmy. Armus zalapal po dechu. Zatočila se mu hlava a měl pocit, že se k němu ze všech stran blíží černí strážci i se zlým mágem - vrahem, v čele. Zdálo se mu, že již cítí chladné čepel nepřátel, jak se šinou po jeho kůži směrem k hrdlu a slyší magická slova rudého čaroděje. Projel jím záchvěv paniky. Bleskurychle odskočil od stolu a instinktivně sáhl do záhybu svého rozedraného roucha pro dýku. V mžiku sekundy se z okolní tmy vynořila krátká, ale smrtelně ostrá čepel, svítící jasným bílým světlem. Slabě ozářila prostor kolem svého nositele. Armus spatřil děsivé prázdno kolem sebe. Nikdo nebyl v dohledu, jen pár metrů vepředu se na zemi povalovala židle, kterou převrhl. Všude panovalo ticho, přerušované jen jeho pravidelnými vdechy a výdechy. Několikrát se otočil za sebe, ale neviděl ani neslyšel nic. Jakoby se všichni z místnosti vytratili. Pak se náhle z místa, kde ve tmě mohl tušit konec stolu, ozval tvrdý mužský hlas. Než Armus stačil jakkoliv zareagovat, dýka mu vylétla z ruky a zmizela ve směru hlasu. Hned nato celé místo ozářilo velmi intenzivní světlo. “Tak tady ho máme.“ promluvil s dávkou škodolibosti v hlase mistr Basil, asi čtyřicetiletý, vysoký muž v zářivě rudém rouchu. „Dejte pozor, ať vám ještě neuteče. Byla by to škoda.“ pokračoval při pohledu na naprosto udiveného mladík. Fralar a Herdo, přiskočivší z obou stran, vzali Armuse za ramena a vmáčkli do židle. „Nádherná prácička, opravdu nádherná.“ Basil seděl na židli proti spoutanému Armusovi a detailně zkoumal jeho dýku. Převracel ji ze strany na stranu, prohlížel si bílou rukojeť s blyštivým rubínem a zálibně pozoroval úzkou, velmi ostrou čepel, popsanou nějakými starobylými runami. Zbraň, dokonalá kovářská práce, stále vydávala slabou zář, ale nyní, když z jídelny všichni odešli a zůstali tu jen oba kouzelníci, svítila mnohem slaběji, než před půl hodinou ve chvíli, kdy ji Armus prvně vytasil. “Jak se jmenuješ a odkud jsi?“ uhodil na svého zajatce. Výslech začal. Basil vstal od stolu, urovnal si pomačkané roucho a hluboce se na Armuse zahleděl. Trvalo to asi minutu, během níž se kochal z vyděšeného obličeje svého zajatce. Poté pozvedl trochu ruce a začal předříkávat magickou formuli. Armus jí moc dobře znal. Stáhnul se mu žaludek a mysl mu opět zaplavila beznaděj. „Byla neviditelná, přísahám, byla neviditelná!“ křičel, ale Basil pokračoval bez přerušení dál, jakoby ho ani nevnímal. Brzy Armuse opustil hlas a jeho řev přešel v panický chrapot. Rudý čaroděj v naprostém klidu dokončil zaklínání a u levého ramene se mu objevila několik centimetrů veliká zelenavá koule. Její vzhled se neustále měnil - vypadalo to, že pod jejím povrchem tepou proudy, neustále pohybující látkou, ze které byla stvořena. „Příště budeš odpovídat lépe!“ Basil mrštil proti spoutanému Armusovi svým výtvorem. Poslední věc, kterou mladý mág uviděl, byla zelená koule, pomalu plující vzduchem k jeho obličeji. Z jídelny se ozval šílený výkřik. Rozléhal se po dlouhých tmavých chodbách, v sálech a ložnicích mu naslouchali černí strážci i oba bratři. Trvalo to jen několik sekund a pak vše znovu utichlo a ponořilo se do obvyklého nočního klidu. Koule narazila na neviditelnou bariéru a tam se rozplizla. Kapky stékající po neprůchodné překážce pomalu dopadaly na dřevěný stůl a rozleptávaly jeho hladkou desku. Bylo slyšet slabé syčení, jak se kyselina prožírala skrze dřevo a kapala na kamennou podlahu. Armusova hlava se s výrazem nesmírného zděšení klinkala na ramennou. Omdlel. Celý výjev pozoroval Basil a zalykal se smíchem. Širokým oknem v prvním patře pronikala do pokoje venkovní tma; rozbředávala se v tlumené záři krbového ohně, ulpívala na dřevěném obkládání stěn a houstla pod šarlatovými nebesy široké postele stojící v rohu místnosti. Vzduch byl plný vůně borových polen, snášející se z úhledně složené hromádky dřeva vedle krbu, v němž oranžové plameny olizovaly kusy smolných větví. Jediným vybavením celého pokoje byla již zmiňovaná postel s nebesy přistavená ke stěnám ve vzdálenější části a vyřezávaný psací stůl z tmavohnědého dřeva s jedinou židlí, umístěný naproti krbu tak, aby světlo ohně dopadalo na jeho desku a umožňovalo příjemnou práci i v noci. Za tímto stolem seděl nyní muž celý oblečený do rudého hávu. Černé lesklé vlasy mu sjížděly v hustých proudech až k ramenům, kde byly vystřídány zřasenými záhyby stažené rudé kapuci. V hladce oholené tváři s výraznýma zelenýma očima mu hrál klidný úsměv. Muž držel v ruce překrásnou dýku a neustále si s ní pohrával. Přejížděl prsty po ostří, aby zjistil, je-li nabroušené, zkoumal skoro nepostřehnutelné runy a důkladně pozoroval, jak se ocel leskne v okolním chabém krbovém světle. Také viděl veliký broušený rubín lesknoucí se ve světle ohně snad ještě více a pronikavěji, než se kdy třpytil v poledním slunci. Celou zbraň obklopovala slabý jemný přísvit bílého světla, který v dlani trochu pálil. Nemohlo být pochyb. Byla to ona. Její jméno v překladu do obecné řeči znělo „Květinová tanečnice“ a patřila k meči, zvanému „Hlas života“. Obě zbraně vytvořil před mnoha tisíci let zapomenutý zbrojířský mistr z elfského císařství Aryvandaar pro jednoho z Vyshaanských coronalů. Dva spřízněné břity, z nichž jeden byl ztracen a ten druhý se neznámým řízením osudu dostal do rukou nějakého bezvýznamného mladíka. Květinová tanečnice měla nevýslovnou hodnotu - na světě již nebylo místa, snad kromě Evermeetu nebo Mithrilových síní, kde by bylo možné vyrobit zbraň jí podobnou. Rudý čaroděj však neměl v úmyslu takový unikátní kousek prodat. Možná někdy později, ale jistě ne nyní. Byl jím fascinován, i když ho pálila do dlaní. Květinová tanečnice, tak jako údajně Hlas života, nesnášela dotek zla a oplácela ho stejnou měrou. Čím více se její protivník odlišoval od řádu přírody nebo světa dobra, tím více rozežíralo její světlo nečisto ránu, pálilo a mrazilo zároveň, prostupovalo do kostí a způsobovalo nesnesitelná muka. K tomu všemu stačil jeden nepatrný škrábanec. Basil vstal od stolu a chvíli se procházel v přítmí pokoje. Dýku nechal ležet na stole, ale jeho pohledy k ní stále zalétaly; nemohl od té nádhery, i když pro něj smrtící, odtrhnout oči. Hlavou mu zatím tepala jediná utkvělá myšlenka. Jak jen mohl Armus přijít k něčemu takovému? Za tu věc by si každý mohl pořídit několik velmi luxusních domů. Zdálo se ovšem, že Armus o hodnotě svého vlastnictví vůbec nevěděl. Zato její nový vlastník toho věděl až moc. Basil se rozhodl, že ještě teď v noci znovu vyslechne zadrženého. Před tím, než z něj udělá svého služebníka. Uchopil ze stolu nůž a tichým krokem vyrazil ke zdi na pravé straně od krbu, kde se ve stínech vrhaných cihlovou hranou okolo ohniště schovávaly dveře vedoucí na chodbu. Vzal za kliku a vytratil se pryč z pokoje. Armus s námahou otevřel těžká víčka a pohlédl do husté tmy rozkládající se kolem. Ležel v rozedraných šatech na vlhké kamenné podlaze. V chladném stojatém vzduchu zelo ticho, přerušované jen občasným zvukem kapek vody, dopadajících na tvrdé podloží někde ve vzdálenějším rohu místnost. Jejich údery se železnou pravidelností bušily do Armusových uší a splývaly v jedno s tepavou bolestí hlavy, dohánějící k nepříčetnosti. Krom toho pociťoval nesnesitelnou bolest, jež mu spalovala kotníky a zápěstí; Basil ho nechal spoutat těžkými železnými okovy se stovkami malých hrubých výstupků, drásajícími kůži do krve při každém pohybu. Brzy taktéž poznal, že mu někdo nasadili roubík, vyrobený z nějakého cáru látky, nasáklého zápachem balzamovacího prostředku, který mu již skoro otupil čich. Zprvu si ani neuvědomil, kde to vůbec je. Pak mu však hlavou proletěl sled vzpomínek na předchozí události. Instinktivně se pokusil pohnout rukama a dotknout se obličeje, ale pouta se mu zaryla do rukou tak bolestivě, že mu z očí vytryskly slzy. Ihned dal ruce do původní polohy a bolest trochu ustala. Cítil, že jeho tvář zůstala jako zázrakem v pořádku, uchráněna od zhoubného vlivu kyseliny. Bez pohnutí ležel na chladné podlaze a čas se vlekl. Nevěděl, jestli uplynulo deset minut, či dvě hodiny. Jediné, co slyšel bylo vytrvalé kapání vody. Brzy se k němu připojilo i klapání jeho vlastních zubů. Vlhká zima prostupující z podlahy ho pomalu zaplavovala; připadalo mu, že se celý svět proměnil v jeden veliký zimničný záchvat. Děsivá cela, kapky i drkotání zubů, tma i zima, bolest hlavy i škrtivá přítomnost okovů na rukách, to vše pomalu splývalo do jednoho. Realita se začínala propadat do snu, který vlastně nebyl snem, ale blouzněním. Armus se topil v hluboké tmavé vodě nočního oceánu. Už už měl pocit, že klesá na dno, ale v poslední chvíli ho něco zastavilo a on opět procitl do své přítomnosti. Zprvu odlehlá ozvěna kroků se pomalu přibližovala, pohybovala se podél stěny kobky, až nakonec v jednom z rohů místnosti něco cvaklo a do vězení proniklo několik paprsků světla. Armusovým očím navyklým na černotu tmy se zdálo neskonale jasné. V jednu chvíli se proti němu mihnuly dvě siluety - jedna rozložitá a vysoká, druhá o trochu menší. Pak se dveře zavřely a světlo pohaslo. Někdo přišel navštívit uvězněného a nyní se pohyboval ve tmě jeho cely. Zvuky kroků šramotily kolem spoutaného Armuse; přestože měl mladý mág bystré oči a nyní se jimi snažil prorazit hustou okolní tmu, nepovedlo se mu nic zahlédnou. Kroky ještě chvíli kroužily kolem a nakonec utichly. Neuplynulo ani deset sekund a ze tmy se ozval rozkazovačný hlas, pronášející magickou formuli. Jako blesk z čistého nebe se všude kolem rozzářilo jasné zlaté světlo a Armus v něm spatřil velikou rudou skvrnu, stojící nad ním. Vedle rudé skvrny, trochu dále, stálo něco celé v černém: Armusovi oči, znovu si zvykající na takové jasné světlo, pomalu rozeznaly Basila a jednoho z mlčenlivých strážců. Basilovy oči zářily radostí a jeho tvář smíchem, když pohlížel na trpícího, spoutaného Armuse, chvějícího se zimou. Několik chvil se jen tak kochal pohledem na jeho bolest a bezmoc. Pak nakázal černému strážci, aby vězni sejmul z úst roubík a uvolnil ruce. Padlo ticho. Armus, chvějící se zimou, shrbeně stál uprostřed dlouhého, jasně osvětleného sklepení naproti Basilovi a zrakem se toulal po spárách kamenů zasazených v podlaze. U boku mu postával černý ozbrojenec, v jedné ruce pevně tiskl klíče od pout a v druhé držel cár modré látky, která ještě před chvílí sloužila jako roubík. „Pověz mi,“ začal znenadání rudý kouzelník výslech „jak jsi se dozvěděl o tomhle místě?“ „Pojď sem, Archibalde!“ Přikázal tvrdě Basil a ukázal na černého strážce, který dosud mlčky stál u Armuse. Bez hlesnutí přistoupil Archibald ke svému pánovi. Chvíli tam mlčky stály a bylo slyšet jen Armusův těžký dech a kapky vody, dopadající ze stropu. Basil přistoupil k mrtvole a kopnul jí do boku, až se otočila na záda. Archibaldovi čněla z břicha rukojeť Květinové tanečnice. Černá látka jeho oděvu kolem rány byla spálená; přiškvařila se ke kůži mrtvoly. Z hlubokého bodnutí vytékal pramínek husté nazlátlé tekutiny. Basil se sehnul, vytáhl Květinovou tanečnici z rány, důkladné ji otřel do cípu svého roucha a zastrčil do kapsy. Armus spatřil protáhlý žlutavý obličej, posetý nespočtem jizev, svraštělý jako pergamen, páchnoucí balzámem na mrtvoly. Oční důlky mrtvoly byly prázdné, jakoby vypálené; zdálo se, že přišel o oči již velmi dávno. Rty měl rozpraskané; strnule přecházely v zející ústa, kde se černaly zkažené zuby. Armusovi připadal mrtvý - ne několik minut, ale celé roky. Z tváří se již před dlouhou dobou vytratil sebemenší náznak života a vystřídal ho tupý výraz pouhého kusu hmoty, bez duše, citů, myšlenek, tužeb nebo smutků, zakonzervovaný do své věčné útrpné existence balzámem na mrtvoly, který ochraňoval tělo před rozkladem po několik let, dokud světlo Květinové tanečnice nepřineslo konečné osvobození. Mladík nenávistně odhlédl od nešťastného Archibalda, jmenoval-li se vůbec ten člověk za svého života Archibald, a spatřil Basila usmívajícího se rozkošnickým úsměvem. „Nebylo pro ně užitku. Jen se bezcílně toulali po ulicích, špinily městskou dlažbu svou přítomností a obtěžovali každého, koho potkali. Bídná, zbytečná stvoření, bez trošky jakéhokoliv lidství. Nic víc než zvířata, schopná toho nejhoršího sebeponížení pro kousek černého tvrdého chleba. Udělal jsem službu lidstvu, když jsem je proměnil. Do nové podoby, do nového řádu. Udělal jsem z bezcenného hmyzu užitečné služebníky, ceněné na všech místech, kde je znají. Díky mému umu a mnou vytvořeným zaklínadlům si ponechali základní inteligenci a schopnost poslouchat. Měli svůj rozum - ubohý a nízký ve srovnání s námi, ovšem byl to rozum. Ne. Nebyli jako stupidní zombie nebo ghoulové s neustálou touhou po čerstvém mase. Silní, odolní, nenároční, levní. Navíc, není zas až tak složité vyrvat z kostí všechen cit, vysát z tepající krve duši, vytěsnit z masa vzpomínky na odporný svět tam jinde. Jako po daleké cestě, z níž není návratu, po cestě, během které jim hrozivé slunce nad hlavou vypálilo mozek a oči. Tak by se museli cítit, kdyby jen na okamžik prohlédl skrze svůj úděl. A pak, pak by se od toho pohledu odvrátili. Proč? Protože by si uvědomili, že se mají nyní lépe. Stokrát lépe, než kdy předtím, tak lépe, jako se by se nikdy mít nemohli. Jedinou útěchou slabých, kteří nejsou schopni překonat svou slabost, a trpících neschopných překonat své utrpení je rychlá smrt. A po ní vzkříšení k nové existenci. Existenci, kde není bolest, kde není žádná slabost, žádné neštěstí, žádný ubohá výmluva, žádná zhrzená láska, nutící k stálému sebeobviňování, ústící v šílenství. K existenci, kde je síla, řád a poslušnost. Poslušnost k silnějším a mocnějším, tak jak to má podle řádu světa být.“ Armus poslouchal celý monolog rudého čaroděje se zatnutými zuby. Srdce mu pomalu naplňovala nenávist, tak silná a mocná, jakou ještě nikdy nepocítil. A s ní přicházela ztracená odvaha. Ozvaly se další rány a křik. Pronikaly pootevřenými dveřmi do kobky stále silněji a hlasitěji, jak obránci ustupovali víc a víc do nitra sklepení. Basil se zhluboka nadechl a vyběhnul ven na chodbu. Armus na kratičký okamžik osaměl nad oběma mrtvolami. Neuplynuly ani dvě minuty, když se z chodby ozvaly něčí rychlé kroky. Rudý čaroděj vtrhl zpět do podzemní cely. Se zarputilým výrazem ve tváři prošel kolem spoutaného Armuse, otočil se ke dveřím a započal odříkávat zaklínadlo, které mělo ochránit těžká dubová vrata před jakýmkoliv otevřením bez náležitého magického klíče. Armus postřehl šanci a když se jeho věznitel zaměstnaný sesíláním složitého kouzla nedíval, shýbl se k Herdově mrtvole a vytáhl mu ze zdobené pochvy za pasem dlouhou ostrou dýku. V jedné sekundě prosvištěla její čepel vzduchem a zaryla se hluboko do Basilova ramene. Rudý mág vykřikl bolestí, zapotácel se a přerušil zaklínání. Přitom mu cosi prořízlo hábit a se zazvoněním vypadlo na kamennou podlahu. Armus postřehl bílý svit Květinové tanečnice v šedavé kaluži vody. Chodbou se rozlehl zvuk další exploze; klenba se zachvěla a ze stropu se začala v tenkých vodopádech sypat dolů zvětralá omítka, držící se ještě mezi spárami kamenů. Z dáli přicházeli utuchající dozvuky boje, pomalu nahrazované těžkými kroky mužů - nejhlubší sklepení bylo dobyto. Zraněný kouzelník s neuvěřitelnou hbitostí přiskočil k jedné z bočních stěn. Tohle byl jeho poslední tanec. V okamžiku vytáhl odněkud ze svého pláště podivnou křivuli, zaplněnou až k zátce jasně červenou kapalinou. Ve dveřích se právě objevily první obličeje gardistů, když rudý kouzelník pozvedl svou lahvičku a vší silou jí mrštil k podlaze u protilehlé stěny. Ozval se další výbuch a celý sál zaplnilo mračno šedého prachu. Tam, kde ještě před chvílí běžela víceméně rovná kamenná podlaha, nyní trčela široká temná trhlina. Basil se prosmýkl dvěma vojákům, kteří se na něj vrhnuli, a jako rudý šíp zmizel v zející černi. Armus zaslechl ozvěnu táhlého výkřiku, několikanásobně zesíleného výškou šachty v žulovém masivu, deroucí se z jámy otevřené kouzelníkem a pak tiché vzdálené zažbluňknutí, jako když kámen prorazí vodní hladinu a vydá se na svou cestu k nedohlednému dnu. Mladý mág stál bez hnutí ve svých rozervaných šatech s okovy na nohou a rozhlížel se kolem. Do místnosti naplněné vířící sutí se nahrnulo asi osm příslušníků městské gardy - byli zašpinění prachem, některé potřísnila podivná zlatavá kapalina - krev Basilových mrtvol -, mnozí pak nesli na svých tvářích a údech šrámy z nedávného boje. Stáli však hrdě a vzpřímeně, jak se na vojáky Hlubiny sluší. Mezi všemi siluetami jejich vysokých postav, jenž Armus viděl skrze mlhu, deroucí se mu pomalu před oči, spatřil nevysokou podsaditou osobu. Stáli tak blízko a přeci tak daleko. Z těla mladého mága pomalu vyprchávala všechen oheň, jenž roznítil Basil svým monologem. Na jeho místo se drala únava, vzpomínky na šílenou hrůzu, zažitou během toho krátkého pobytu v zajetí, a především zima. Teprve teď si uvědomil proud ledového vzduchu tekoucí mezi dveřmi a dírou v podlaze. Průvan pomalu odnášel prach, ale neprůhledná clona před Armusovýma očima stále houstla, až nakonec pohltila i slabý jas několika pochodní, které nahrazovali světlo, jenž odešlo se skokem Rudého kouzelníka do propasti. Podsaditý voják dal rozkaz svým dvěma podřízeným, aby uvolnili zajatcovy nohy z okovů, ale Armus to už neviděl. Zatočila se mu hlava a vše se zhouplo do temnoty. Mladý mág upadl na studenou kamennou zem. |