Kúpiť či nekúpiť andulku na burze
Máte zájem koupit si papouška nebo jiného ptáčka pro radost a potěšení, protože nemůžete mít například psa nebo kočku? Pokud si jej nekoupíte někde ve Zverimexu, kde většinou bývají ptáci předražení a nevíte o žádném chovateli, který by měl papouška nebo jiného exota na prodej a rozhodnete se navštívit burzu, připravte se na někdy až otřesné pohledy na různé druhy exotického ptactva.. Jsou totiž "chovatelé", kteří koukají jen na zisk a o své exoty se až tak moc nezajímají. Když jsem navštívila vůbec první burzu, byla jsem z těchto přístupů některých prodejců doslova šokovaná, když v jedné maličké přeprace se tísnilo 10 zubožených andulek tak, že stála jedna na zádech druhé, nemohly se ani pohnout., nebo v maličké přepravce doslova nacpaný papoušek nádherný, který byl stočený tak, že musel mít ocasní pera až u zobáku.
Dělalo se mi z toho doslova zle a divím se, že na tyto veliké akce nedohlíží veterinární dozor, protože tito "chovatelé" na burzu prostě nepatří. Když jsem ty chudáky ptáčky viděla, nejraději bych si je vzala domů .
Jenomže zrovna tohle kupovat se nevyplatí už proto, že papoušci jsou ve strašném stresu a může se stát, že během několika dní uhynou. Také mohou být nemocní a to se na první pohled také nepozná, ale když je vidíte v těch stísněných prostorách, tak je jich člověku strašně líto a nejraději by tam nacpal ty chovatele a papoušky pustil na svobodu.
Pokud chcete na burze kupovat jakéhokoliv exota, je dobré si všimnout čistoty v přepravce, vzhledu ptáčka, jestli není oškubaný, jestli nemá v přepravce mnoho vody z průjmu, také jaké má peří, i podle toho se pozná, jak je ptáček od mládí krmen.
Koupíte-l.i si například na burze vystresovanou andulku, která si musela vytrpět cestu v přeplněné přepravce, je hladová a žíznivá, bude vám velice dlouho trvat, než se dostane ze stresu a může se stát, že se nikdy neochočí, protože prostě lidem nevěří. Papoušci vynikají tím, že mají výbornou paměť. Ať už se jedná o andulky nebo i větší papoušky. Pokud jim člověk někdy ublíží, dost těžko k nim opět nachází cestu, protože se papoušci bojí a brání se štípáním a vrčením nebo překotným létáním po kleci a jsou schopní se i zabít, než by šli na prst.
Sama jsem tuto zkušenost mala s mojou anulkou Sandy. Moc se mi líbila a byla v přepravce poslední. Jenomže jsem netušila, že byla právě z takovéhoto množství a v docela velikém šoku. Už když ji prodávající chytal v přepravce do rukavice, bylo mi docela nepříjemné koukat na to, jak ji nahání. Ani po několika týdnech, kdy jsem ji měla v karanténě, se nepřizpůsobila. Strašně se bála a nesnášela se pak ani s ostatními andulkami, které jsem již měla doma a tak jsem se jí musela vzdát, protože veškeré snahy o její ochočení byly marné. I když jsem jí podstrojovala dobroty a snažila se jí je podávat opatrně z ruky, raději by pošla hlady než by něco z ruky vzala. Dosáhla jsem pouze toho, že po čase, když jsem ráno přistupovala ke kleci, tak nelétala jako zběsilá, ale seděla v koutku a čekala až klec vyčistím a doplním krmení a čistou vodu.
Nakonec jsem ji musela pouštět samostatně, protože po prvním vypuštění z klece se ukázala jako velice agresívní k ostatním andulkám. Bylo mi jí líto, ale dospěla jsem k názoru, že by byla vhodnější do voliéry a tak jsem ji zase na další burze musela prodat.
Vím, že je většina slušných a poctivých chovatelů. kteří se o své opeřence starají přímo vzorně a to je pak radost se s těmito lidmi setkávat.
Je však smutné, když přijdete k někomu na návštěvu, kdo chová nějakého exotického ptáčka a vidíte v kleci hromady starého suchého trusu na starých novinách, špinavou a zaprášenou klec, kalnou vodu na pití a jeden druh zrní v krmítku. To mi je pak moc smutno a vždycky si vzpomenu na to, jak se ti moji mazlíčci mají dobře.
to už by bylo jiné vyprávění o chovu papoušků.