Na Chatrči 1.8. - 12.8. 09
Hned na začátku musím prásknout, že mně bolí celej pes - nohy mám ušoupaný a ještě teď se mi moc nechce ven, abych - nedejbože nemusel do lesa
Protože celý minulý týden jsem si užil lesa vrchovatě. Mazali jsme tam hned po příjezdu, sotva se paničky převlíkly do poustevnickýho. Byl jsem celý natěšený, protože jsem nevěděl, co mne čeká za hrozné túry.
Každý den jsme objevili nějaké další a další ohromné balvany, šutry a kamenné potoky. Panička lítala a fotila. A když zrovna nelítala nebo nelezla po nějakých šutrech, tak to dělala zaručeně prapanička. No a já s nima. Mezitím se samozřejmě sbíraly houby. A jak se paničky rozdělily, musel jsem pořád lítat od jedné ke druhé, abych měl přehled, kde která je a co našla. Já hledal taky, pár hub jsem opravdu našel a aby nebyla nějaká mýlka, tak jsem si je pro jistotu podepsal. Jeden nikdy neví, že jo. Ještě by někdo mohl říct, že jsem se flákal.
V lese jsme trávili podstatnou část dne. Máme ho totiž asi 100 metrů od chaty, takže jsme tam nachodili spoustu a spoustu kilometrů (já nejvíc ) Hned po ránu jsme vyrazili na venčící prochajdu - zpočátku byla tak hodinová, ale jak se blížil čas odjezdu a já toho měl plné tlapky,tak jsem to zkrátil sám na nezbytně nutnou dobu - čili fofrem do lesa a ještě větším fofrem zpátky, aby náhodou paničky nenapadlo, že se půjde na nějaký výlet.
Výlety se konaly po obědě a byly vždycky hodně dlouhé (ale obě tvrdily - bolí nás nohy, dneska to bude opravdu jen kousek). No to by mně vážně zajímalo, kam by šly, kdyby řekly, že jdou na dlouhej výšlap. Ten krátkej měl totiž okolo 15 kilásků. Navíc se bály divokej prasat, protože všude bylo znát, že tam jsou.
Ten nejdelší výlet byl v úterý a v lese jsme strávili celkem nedobrovolně spoustu hodin. Samo, že se šlo na krátký výletíček. Jen k mlýnským kamenům - tam je potůček. Prý si tam sedneme a já se budu rochnit ve vodě. Tak jsme se tam vydali, chvilku jsme poseděli, teda já se rochnil ve vodě a pak se zdlábnul žvanec. A pak - nevim co paničce spadlo na hlavu - povídá: "Půjdeme jen kousek tady po cestě a vrátíme se." Jenže v hrozný stráni našla nějaké houby a to byl konec. Lezla tam jak koza, já okolo skákal jak kamzík a tak jsme pokračovali stále dopředu. Vždycky povídala: "ještě se mrknem tady za tu zatáčku", pak tam byla zajímavá louže pro mně, pak zase něco. Nakonec objevila ohromné balvany - ty si prý musí vyfotit. Prapanička sice brblala, ale šla taky. No a to byl náš konec. Protože v hrozným krpále byl kamennej potok z dalších šutrů a pak nad ním ještě jeden. Párkrát jsme se otočili a bylo vymalováno. Pak jsme jen přelézali kopce jak velbloudí hrby a najednou jsme byli na cestě, kde už jsme to znali.
Poslední dny už jsem ale do lesa vůbec nechtěl, musely mně obě baby přemlouvat, abych s nima kousek šel.
Jinak jsem se chodil čvachtat do rybníka, ale plavat mně nikdo nedonutil. Ani na piškotky jsem to nezkusil. Panička mi slibovala, že tam vleze se mnou, ale nakonec tam nevlezla.
No a taky jsem hodně sportoval na zahradě - neustále jsem honil míč, tenisák, frisbíčko nebo alespoň paničku. A taky jsem věčně závodil s motorkama a autama, co jezdily kolem zahrady. A vyhlížel kočky...
fotky jsou na http://oskar-seltie.rajce.idnes.cz/01.08.09_-_12.08.09_-_dovca_na_chatrci/