Plašan a Poseroutka
No jo, je to tak. Panička o mně říká, že jsem hroznej Poseroutka a splašenej kozlík. A má naprostou pravdu, to musím uznat. Já se totiž hrozně lekám a bojím. Někde něco bouchne a já hned beru všechny tlapky na ramena. Ale lidí se nebojím a klidně se od nich nechám ňochňat. A když náhodou mají u sebe piškotky, jsem na vrcholu blaha. Z míry mně vyvede třeba i nějaký předmět, povalující se tam, kde ještě včera nic nebylo. A je jedno, co to je. (třeba přenosná dopravní značka, stará pneumatika, plastová bedna, kus hadru nebo jen obyčejná igelitka na louce). Když takovou podezřelou věc zblejsknu, okamžitě se zabejčím - v tom lepším případě. V tom horším se chci dát na zběsilý útěk nebo se vyškrabat po paničce nahoru. V tom lepším případě se nechám po nějaké době ukecat a pokračuju dál - ale panička musí k té podivné věci jít a buď do ní plácnout nebo kopnout. Já kousek dál napjatě čekám co bude a jsem připravený k okamžitému úprku. Když zjistím, že je panička v pořádku a celá a ta divná věc jí nic neudělala, dodám si odvahy a jdu to prozkoumat. Sice jsem napjatý a připravený utéct (co kdyby to nakonec oživlo), ale zvědavost je zvědavost. Natáhnu čumák daleko dopředu a sonduju. A ono nic. Tak si dodám zbytek odvahy a jdu to počurat. Uf, to byly ale nervy.
Ale vůbec nejhorší jsou pro mně různé dělbuchy, rány, střílení, ohňostroje a podobné rámusy. A právě teď prožívám hooooodně bojácné období.
Třeba zrovna dneska: šlo se ráno ven a já byl natěšený jak si na louce zalítám. Ale jen jsme vyšli před barák, bylo po idylce. V protějším paneláku vyměňují okna, a tak tam řvala vrtačka. Zcela nepochopitelně jsem se začal plašit (vždyť na vrtání jsem zvyklý, protože každou chvilku v domě někdo vrtá) a chtěl okamžitě domů. Rval jsem vodítko div, že neprasklo. Panička říká, že v takového chvíli jsem zcela zachvácený panikou. To se snažím dostat za každou cenu paničce do náruče, drápu se po ní ze všech stran. Panička mi okamžitě začala dávat povely základní poslušnosti, abych se ovládl, ale nakonec kapitulovala. Museli jsme se vrátit, a jít jinudy. (já teda chtěl domů). Stejně mně ten strach neopustil, bál jsem se všeho. Prasknutí větvičky, ptáků, zašustění v křoví. Hned jsem se začal plašit. Panička pak říkala, že měla ze mně špatný pocit a začala se bát taky. Nikde nikdo, jen my dva a já se každou chvilku začučel do keřů - napnutý a připravený k útěku. Z téhle procházky jsme vůbec nic neměli a já byl rád, když jsem byl zase doma.
Jo a kdybyste věděli, jak bych se odnaučil bát se, písnětě jo? Sice panička nějaké rámusy našla a pouští mi je v počítači, ale těch se fakt nebojím.