Temperament
Temperament
Definice a pojetí
Temperament je termín, který má řadu definic. Pojem použil jako první řecký lékař Hippokratos. V současnosti patří k tématům, kterým věnuje psychologický výzkum velkou pozornost. Je tomu především proto, že temperament tvoří obecnou charakteristiku výkladu osobnosti, která může pomoci při řešení psychosociálních problémů.
Temperament a charakter tvoří dohromady osobnost. Tyto složky jsou vzájemně hluboce propojené. „Charakter tvoří to, co jsme se naučili, a to, co jsme kdy udělali a prožívali. Jeho centrum je v mozkové kůře, kde se provádí analýza světa a rozhoduje se, jak na něj reagovat. Charakter může modifikovat temperament, umožňuje lidem využít užitečné části temperamentu a potlačovat méně žádoucí biologické sklony a instinkty.“ (6, 21)
Pojmem temperament označuje současná psychologie ty psychologické charakteristiky osobnosti, jež jsou vrozené, můžeme u nich identifikovat biologický základ a týkají se formální, nikoli obsahové stránky chování a prožívání. Úzce se spojuje s vlastnostmi stavby a činnosti centrální nervové soustavy. Vzrušivost, která je základní charakteristikou duševního života, určuje formální vlastnosti osobnostní dynamiky v reakci na podněty. U někoho se zaměřuje navenek – extroverze, u jiného naopak – introverze. Jindy souvisí s mírou sebekontroly cholerik – flegmatik a nebo s kvalitou nálady melancholik – sangvinik. Zde se již prolínají formální vlastnosti reagování s obsahy.
Hammer a Copeland chápou temperament jako něco, co lze modifikovat vlivem okolí. Při narození ho shledávají jako ne zcela hotový. „Dítě si postupně temperament dotváří jako odezvu na prostředí. Lidé se temperament učí“. (6, 19) Kladný či záporný zážitek vede v limbickém systému k chemickým reakcím, které jsou uloženy v emoční paměti dítěte v podobě emoční stopy. Reakce se opakováním upevňuje, a tak dítě, které mělo negativní zkušenosti s lidmi, bude zřejmě v dospělosti plaché a méně společenské. Limbický systém je zodpovědný za emoční chování, za to, jak se lidé cítí, čímž vytváří spontánní reakce. Jsou tu kořeny strachu, agrese, touhy i radosti. Zkráceně lze citovat výše zmíněné autory: ,,Naše počáteční reakce na podněty jsou určeny převážně zděděným temperamentem, avšak způsob, jakým si podněty vykládáme a jak jednáme v reakci na tyto stimuly, záleží na získaném charakteru.“ (6, 21)
Zásadní otázka v souvislosti s danou tématikou je to, zda výchova je silnější než geny. „Hovoří se zde o genotypu, což je vrozená psychofyzická konstituce člověka a fenotypu, který představuje trvalejší modifikovaný stav vzrušivosti jedince podmíněný zkušeností.“ (6, 27)
Profesor Zdeněk Helus udává, že temperamentové vlastnosti jedince jsou rozhodujícím způsobem vrozeny a snaha je měnit nebývá úspěšná. Pro duševní vývoj jedince je důležité, jak k němu okolí přistupuje a jak on reaguje na okolí. Postoje rodičů vůči dítěti jsou však do značné míry určovány chováním dítěte, ve kterém se uplatňují rysy temperamentu. Postoj rodiče, zejména matky, je vůči dítěti patrný již v době těhotenství. Lze již v této době hovořit o pozitivním ovlivnění temperamentu?
Rodiče a pedagogové mají respektovat temperament dítěte. Lépe se tak dokáží vcítit do jeho potřeb a porozumět chování, které je může mnohdy neoprávněně rozčilovat. Aby měla matka snahu své dítě poznat a na základě svého poznání zvolit vhodné výchovné metody, musí k dítěti zaujímat kladný postoj, který je určujícím prvkem pro vývoj dítěte. Chessová a Thomas porovnávali, jak děti prospívají v závislosti na kvalitě mateřské péče. Děti ,,lehce vychovatelné, které měly ,,nepečující“ matky prospívali podstatně hůře než děti ,,těžce vychovatelné“, které měly matku ,,pečující“.
Výzkum Chessové a Thomase
Moderní dějiny výzkumu temperamentu začínají koncem padesátých let newyorskou hloubkovou studií, kterou zrealizovali profesoři psychiatrie Stella Chessová a Alexander Thomas. Zaměřili se na otázku, jakými mechanismy temperament ovlivňuje psychický vývoj člověka od raného dětství do dospělosti. K výzkumu užili klinických metod pozorování, rozhovorů, dotazníků. Zaměřili se výhradně na dětskou populaci. Sledovali 133 dětí, jak jedí, oblékají se, hrají si s kamarády. Zjistili, že děti reagují rozdílně na okolní svět a tyto rozdíly jsou odrazem temperamentu. Vztahový rámec tvoří koncepce ,,goodness of fit“ čili blahodárnost vhodné konstelace. ,,Vývoj osobnosti je výsledkem interakce mezi temperamentem, ostatními osobnostními charakteristikami člověka a specifickými rysy prostředí.“ (1, 19) Pokud motivace, intelekt a další schopnosti společně s temperamentem napomáhají jedinci ke zvládání požadavků a očekávání okolí, hovoří se o ,,goodness of fit“, pokud ne, mluví o ,,poorness of fit“. Tyto případy jsou základem dynamiky psychického vývoje.
Autoři předpokládají biologický základ temperamentu, který však může být modifikován pod vlivem okolí zkušeností a dokonce může být změněn. Nehledají biologickou interpretaci.
Na základě empirické analýzy zjistili, že novorozenec přichází na svět s již typickými stylistickými rysy osobnosti, kterých určili celkem devět:
Ø Energie označuje míru aktivity či pasivity dítěte
Ø První reakce vyjadřuje vstřícnost k novým podnětům (pozitivní nebo negativní reakce)
Ø Adaptabilita, schopnost se přizpůsobit změnám
Ø Intenzita reakce , emocionálnost, intenzita exprese nálady (jak pozitivní, tak negativní)
Ø Citlivost vyjadřuje jakou intenzitu musí podnět mít, aby na něj dítě reagovalo (např.reakce na jídlo, pach, hmatové podněty, nervozitu rodičů).
Ø Kvalita nálady převažující dlouhodobě trvající pozitivní nebo negativní (všeobecně šťastné děti, pozitivní, přátelské, usměvavé jiné naopak zádumčivé, stále pláčí ), nálada může být významně ovlivněna momentální situací.
Ø Rytmus funkcí představující pravidelné či nepravidelné opakování tělesných projevů
Ø Vytrvalost, rozpětí pozornosti udává dobu, po kterou dítě sleduje nějakou činnost i přes kladení překážek
Ø Vnímavost. – délka rozpětí pozornosti a stupeň vytrvalosti při obtížném úkolu.
Badatelé určili také tři funkčně významné temperamentové typy:
1. Typ lehce vychovatelné dítě: pravidelné biologické funkce, pozitivní první reakce, dobrá adaptabilita a pozitivní nálada. (asi 40% dětí)
2. Typ těžce vychovatelné dítě: pravý opak prvého, v raném dětství inklinuje k rozmazlenosti, po nepříjemném zážitku těžce utišitelný (asi 10%dětí)
3. Typ pomalého dítěte: Vyznačuje se negativními prvními reakcemi střední intenzity a s pomalou adaptací po jejich několikerém opakování (asi 15% dětí)