Llanos, NP Canaima - Východní Venezuela
26. 11. 2012
Při svém pobytu na karibském venezuelském ostrově Svaté Markéty jsem se rozhodl využít možnosti navštívit llanos, deltu Orinoca, Národní park Canaima a okolí 979 metrů vysokého vodopádu Salto Angel. Nevyužít možnost poznat tuto část Venezuely by byla velká škoda. Zvlášť, když toto poznávání „přišlo jen“ na 450 USD.
Llanos s plochou 451 474 km2 je rozsáhlý systém travních porostů nacházející se na území Venezuely (275 115 km2, tj. 61 % jeho celkové plochy llanos) a Kolumbie (176 359 km2, tj. 39 % plochy llanos) na sever a západ od řeky Orinoco a na sever od Amazonie. Jsou to vlastně vlhké savany pokryté asi půl metru vysokými travinami – orinocké llanos (llano = rovina), v Brazílii se nazývají campos. Stromy se zde vyskytují jen v malých ostrůvcích zvaných „matas“.
NP Canaima se rozkládá na jihovýchodě Venezuely na ploše asi 30000 km2. Jedná se o nejstarší geologickou formaci na naší planetě – o oblast stolových hor s výškou 400-2400 m n. m. (nejznámějšími jsou Roraima a Ayuantepui). Oblast je pochopitelně zapsána na seznamu přírodního dědictví UNESCO (unikátní jsou zejména biotopy na temenech stolových hor). Na západě parku se nacházejí deštné pralesy, na východě jsou pak rozsáhlé savany. Atraktivní jsou galeriové pralesy. Na úbočí hor jsou mlžné pralesy s mnoha epifytickými rostlinami včetně lišejníků a mechů, řas a hub. V NP Canaima se vyskytuje zcela unikátní flóra – přes 4 000 druhů rostlin a kapradin, endemické masožravé rostliny, v pralesích nespočet druhů bromélií, stromových kapradin a na 500 druhů orchidejí. Pokud jde o zvířenu, pak se zde nachází téměř 150 druhů savců – jaguáři, pumy, oceloti, vlci hřivnatí, medvědi brýlatí, vydry obrovské, tapíři, pásovci, kapybary, mravenečníci, lenochodi, mývalové, pekari, dikobrazi, vačice, opice atd. Ptáků je zde asi 500 druhů – tukani, papoušci ara, papoušci amazoňani, kolibříci, tyrani a mnozí další pěvci; asi 70 druhů plazů – kajmani, leguáni, hroznýši, anakondy, korálovci aj.; 60 druhů obojživelníků – stromové žáby, mloci, čolci – přímo super zoo ve volné přírodě.
Pro návštěvu oblasti lze doporučit spíše druhou polovinu roku (od června do prosince v sušším období).
Park je světoznámý také pro nejvyšší (svojí délkou padajících vod) Salto Angel. Jak byl pro naší civilizaci tento „kolos“ objeven? Příběh jeho objevu započal v roce 1921 v jednom zapadlém panamském baru. U sklenice piva (lisa) se tu tehdy setkali aljašský prospektor a mladý americký pilot malých letadel Jimmy Angel. Ten se od prospektora dozvěděl o stolových horách, prý plných zlata. A tak se vydal za lákavými nugety do oblasti jižně od Orinoka. Zlatý poklad sice nenašel, ale při jednom z přeletů Guyanské vysočiny zahlédl úzký vodopád padající z neuvěřitelné téměř kilometrové výšky. A tak se v roce 1937 vydal spolu s manželkou a dvěma přáteli na průzkumný let k tomuto vodopádu. Angelovi se podařilo přistát s malým letadlem na plošině těsně u hrany vodopádu, ale při přistání poškodil podvozek a tak letadlo nebylo schopné znovu odstartovat. Nezbylo, než si zachránit život dlouhým pěším sestupem ze stolové hory. Naštěstí schůdnou cest našli a po desetidenním pochodu sešplhali po skalnatých srázech do údolí a za pomoci místních indiánů dopluli zpět do civilizace. Pemoni, místní indiáni vodopád samozřejmě dávno znali a říkali mu Kerepacupal Merú. Objevený vodopád byl pojmenován po odvážném letci Salto Angel. A co slavný Jimmy? Ten si založil jako správný podnikatel cestovní kancelář a začal objevené přírodní krásy přibližovat turistům.
Na počátku 21. století již nemusíme při touze vidět tento nejvyšší vodopád poškozovat malá letadla. K letům nad oblast, v níž se vodopád nachází, létají modernější Cessny nebo staré ještě československé Turbolety spol. Sucre startující většinou ze Ciudad Bolívaru a přistávající v Canaimě. Jinou možností je plavba loďkami podél několika vodopádů proti proudu sytě červenohnědé řeky Carrao (měděnou barvu dávají řece vyluhované organické látky z rostlin rostoucích vysoko ve stolových horách). Na zbytek cesty (téměř nepřístupná džungle a kaskády) k „Andělskému skoku“, vodopádu vzdálenému asi 40 kilometrů se používají již zmíněná malá letadla.
Oblast na jih od středního Orinoca se nazývá Guyana, což v překladu znamená „země vod“.
A tak i já jsem se vydal na „objevnou cestu“ nad pralesy a savany jihovýchodu Venezuely – do oblasti Guyana. Z Isla de Margarita jsem odletěl z letiště v Porlamaru (PMV) do již jihoamerického pevninského města Maturín (Spolkový stát Monagas) na letiště Maturín–Quiriquire (MUN). Po přistání následoval transport k přístavišti Embarcadero del Morichal Largo a odtud cesta dále na domorodé loďce spletí řečišť delty Orinoka (silně mně to připomínalo 100 000 km2 širokou deltu řeky Paraná v Argentině). Podobné zde byly domky indiánů kmene Warao na kůlech, hustá tropická vegetace, nakonec i cesta džunglí. Po náročném putování deltou následovalo ubytování v Boral Campu a pak i zasloužená večeře.
Další den jsem se vydal s několika dalšími turisty v malých vyhlídkových letadlech nad „ztracený svět“, nad pralesy a savany Grand Sabana. Zde z bujné tropické vegetace vyčnívají mnoha set metrové kolmé skalní stěny tepuis – pískovcové hory originálních tvarů, které vznikaly při pohybech tektonických desek. Odlehlost, nedostupnost a tajůplnost tohoto prostředí je fascinující (některá místa na venezuelsko-brazilské hranici prý nebyla dosud zmapována a na řadu tepuis dosud nevstoupila lidská noha). Tmavou barvu drsných skal způsobují všude přítomné sinice.
Téměř celá oblast Guyansko-brazilského štítu (Macizo de Las Guayanas) je botanickým rájem s množstvím různých bylin, dřevin, masožravých rostlin a zejména endemitů. V NP Canaima (v překladu „Bůh hromu“), který byl založen v roce 1959ve venezuelském Estadu Bolívar, žijí v malých komunitách již zmínění indiáni kmene Pemon (v překladu „Lidé“), jediní schopní lodivodi vyznající se v džungli vodních toků a pěšinek. Východní část parku pokrývají pampy, západní část tropický deštný les. Celá oblast se dá charakterizovat jako náhorní roviny.
A již byl před námi mlžný prales a jeho dominanta Salto Angel (Andělský skok) se svými padajícími vodami. Musím přiznat, že argentinsko-brazilské Iguaçu Falls na mne udělaly mnohem větší dojem svojí rozlehlostí a mohutností. Obdobně jako Salto Angel mi zůstal v paměti tvarem podobný Yosemite Falls, který jsem viděl při návštěvě národních parků jihozápadu USA.
Přistáli jsme po zajímavém vyhlídkovém letu na místním „svazarmovském“ letišti a brzy poté se vydali na kanoích na krátkou cestu k vodopádům El Sapo. Po prohlídce byl pro nás připraven oběd, po něm let do „turistického centra“ Arecuna na soutoku řek Antabaresa Caroní. Odtud byl velmi hezký pohled na panorama tepuis. Večer v Arecuna Campu byl příjemný, byl odtud pěkný výhled na řeku Caroní. Také spaní v hamakách „chinchooroos“ se sítí proti hmyzu bylo sice nezvyklé, ale příjemné.
Další den po snídani jsme se vydali na plavbu po řece Caroní a jejím přítoku Carrao až ke křišťálově čistému vodopádu Salto Las Babas. Nádherné. Poté jsme odjeli do indiánské vesničky kmene Pemon, která se nacházela poblíž nádherně čisté laguny. Ve vesnici byla možnost zakoupit si typické místní rukodělné suvenýry (toulec se šípy a lukem mi dosud doma chyběly a také originální indiánská hliněná píšťalka rozšíří mojí sbírku cenností z cest). Bohužel čas se nachýlil a tak jsme po třetí hodině odpolední odletěli zpět do Porlamaru na „Markétu“.