Upálení Mistra Jana Husa
Kostnická katedrála dne 6. července 1415. Teatrální a potupné odsvěcení Jana Husa je v plném proudu – je třeba zbavit ho všech kněžských atributů. Části kněžského oděvu a tonzury mu pověření biskupové prostřihávají na čtyři strany a na jeho hlavu vkládají okrouhlou papírovou korunu. Tři na ní namalovaní ďáblíci se přitom perou o odsouzencovu duši. Korunu zdobí nápis: „Tento je arcikacíř.“
Už ráno plenární zasedání kostnického koncilu odsoudilo profesora a vůdce reformního hnutí v církvi Jana Husa jako zatvrzelého kacíře a vydalo jej světské moci k potrestání. Teď již potupně ozdobený kráčel mistr Jan na louku před Kostnicí, která sloužila jako koňské mrchoviště. Čekal jej hrozný trest – neobvyklý i v krutém středověku. Na mrchovišti jej připoutali ke sloupu, jako usvědčeného kacíře jej obrátili tváří k západu a obložili jej až po bradu svazky dříví a slámou. Ještě před zapálením hranice jej naposledy vyzval říšský maršálek Hoppe z Pappenheimu, aby své učení odvolal, a zachoval si tak život. Hus odpověděl, že chce „vesele umříti v pravdě evangelia, kterou psal, učil a kázal“. Ostatně, už před několika dny řekl vyčítavě jednomu svému kostnickému příteli, který jej nabádal, aby přece jen odvolal: „To vše po mně žádal koncil již častěji.“
Odvoláním by se vzdal svých pravd, propadl by podle svého přesvědčení před nejvyšším Božím soudem a ještě pohoršil svůj lid, „za což by se slušelo, aby mi byl na šíji vložen žernov osličí a abych byl potopen v hlubině mořské“. Tím měla moc světská zde na zemi cestu otevřenou – vlastní trest mohl být proveden. Po Husově odmítnutí biřici hranici zapálili. Jan Hus si začal zpívat a podle svědka Petra z Mladoňovic „hned mu vítr vehnal plameny do tváře, a tak sám v sobě se modle, pohybuje rty a hlavou, vypustil duši v Pánu“.
Po shoření hranice „ještě trup těla stál, vise za krk na řetězu, hned biřici řečený trup spolu se sloupem srazili na zem, a zvětšivše oheň ještě třetím vozíkem dříví, pálili je a obcházejíce kyji kosti roztloukali, aby se tím dříve obrátily v popel“. Tím ale exemplárně strašné a potupné divadlo neskončilo. Jeho srdce nabodli na kůl a upekli je jako na rožni. Popel poté hodili do Rýna, aby mistra navždy vymazali z dějin.
Husův případ vůbec patřil k mimořádným – v 15. století nebylo běžné, aby se záležitostmi jednoho univerzitního profesora a kazatele postupně zabývali tři primasové příslušné arcidiecéze, soudní dvory dvou papežů, štáby právníků a filozofů. Navíc byl Hus mezi prvními, kterého osobně pozvali na nejvýznamnější evropské shromáždění celého století, na koncil v Kostnici. Česká otázka se díky němu dostala do evropského dění.
Jaký byl muž, který něco takového spustil? Jan Hus se narodil někdy kolem roku 1371 pravděpodobně v jihočeském Husinci, i když někteří historici vyslovili myšlenku, že pocházel z vesnice Husince severně od Prahy. Po čase stráveném zřejmě na prachatické škole odešel do Prahy, kde na vysokém učení studoval artistickou fakultu. Ze všeho nejvíc ale toužil se stát knězem. Na podzim roku 1393 dosáhl titulu bakaláře svobodných umění, i když s nijak skvělým prospěchem. Promoval ve stejné skupině jako jeho celoživotní přítel a následovník Jakoubek ze Stříbra. Začátkem roku 1396 Hus získal titul mistra svobodných umění a začal sám učit na artistické fakultě. Vysvěcení na kněze (asi roku 1400) mu umožnilo přistoupit ke kněžskému úřadu jako k poslání. Svůj vzor viděl v apoštolech, jejichž způsob života se tak lišil od současné rozpolcené a zbohatlé církve. Boží zákon měl být pravidlem i pro celou společnost. Pokud některý církevní či světský hodnostář žije v rozporu s božím zákonem, i obyčejní lidé mu mohou odmítnout poslušnost.
Jan hlásal: „Je proradné tvrdit, že člověk vyšší svým stavem nemůže býti kárán od poddaného, který jej mravně převyšuje. Může tedy v daném případě právem podle pravidla lásky kárat syn otce, dcera matku, podřízený představeného a žák učitele. Neboť kdyby mi papež nařídil pískat na píšťalku, stavět věže, šít nebo tkát šaty a nadívat jitrnice, zdali by neměl můj rozum soudit, že mi papež nařídil hloupost? Proč bych nedal v této věci přednost svému názoru před výrokem papežovým?“
To přímo podrývalo církevní zásady. Navíc žádal, aby církvi, která se sama dobrovolně nevzdá svého bohatství a nechce žít skromným apoštolským životem, byl odebrán pozemkový majetek. Ten měl být svěřen do rukou královské moci a jejích orgánů.
V březnu 1402 byl Jan Hus ustaven kazatelem v prestižní Betlémské kapli. A ohnivě řečnil. A začaly se dít věci. Betlémská kaple se plnila posluchači, pro něž se Husova kázání stala zdrojem naděje. Přispívala k tomu i skutečnost, že se Hus snažil sdělovat své myšlenky v českém jazyce. A byly to myšlenky přitahující všechny vrstvy. V rámci reformních idejí si každý sliboval zlepšení svého postavení. Nemajetní i obyvatelé měst měli být zbaveni zátěže platů a dávek, které museli neustále platit církvi.
Bez peněz nemohli pokřtít dítě, oženit se ani pohřbít mrtvého. Šlechta i panovník se hodlali rozdělit o církevní statky a měšťané se chtěli zbavit finanční zátěže, protože vydržovali četné kláštery. Proto do kaple chodili měšťané i šlechta, dokonce někteří z dvořanů krále Václava IV. a jeho manželky Žofie. Reformní hnutí začalo bujet. A to i na univerzitě.
Dne 18. ledna 1409 vedli Husovi spolupracovníci v Kutné Hoře namáhavé jednání s králem Václavem IV. o zásadních změnách na pražské univerzitě. Jan Hus se ho neúčastnil, protože byl nemocný. Z rozhodnutí Karla IV. totiž měli studenti a učitelé cizích národů tři hlasy (vždy po jednom pro národ bavorský, saský a polský), zatímco členové českého národa disponovali pouze hlasem jedním. Václav IV. vyšel Husovým stoupencům vstříc a Dekretem kutnohorským mezi národy získali Češi hlasy tři a ostatní jen jeden. Cizí pedagogové a studenti byli rozhořčeni a v průběhu roku 1409 na protest opustili Prahu. Ve Starých letopisech českých se o tom psalo: „A němečtí mistři se svými bakaláři a studenty se spojili a zavázali se přísahou pod trestem useknutí palce pravé ruky, že všichni z Prahy odejdou a nikdo z nich v Čechách nezůstane, jestliže svou při prohrají a nebude po jejich vůli. To se také potom stalo.“
Král svým dekretem prakticky odevzdal pražské vysoké učení pod kontrolu skupiny kolem Jana Husa. To rozzuřilo církev, pod jejíž správu univerzita patřila. Další ránu jí zasadil 11. červenec 1412. Tehdy byli totiž na příkaz krále Václava popraveni tři mladí tovaryši, kteří se podíleli na bouři proti odpustkům. Jan Hus uctil jejich památku rozhořčeným kázáním. Svým činem se rozešel i s králem. Také církev se znovu rozezlila. Papež následovně zakázal vykonávat v Praze všechny církevní obřady (interdikt), pokud mistr Jan bude ve městě. Ten se proto odebral na venkov. Jisté je, že se usídlil na Kozím Hrádku u Sezimova Ústí na pozvání významného šlechtice Čeňka z Vartenberka. Právě tam Jan Hus sepsal spis De ecclesia (O církvi), který významně přispěl k jeho odsouzení na koncilu. V polovině července 1414 byl Hus na Krakovci u Rakovníka a přijal pohostinství Jindřicha Lefla z Lažan. Život na venkově Husa unavoval a občas propadal beznaději. Kázal sice na křižovatkách městských a vesnických cest, ale změna v jeho životě byla příliš veliká. Právě na Krakovci se také rozhodoval, zda přijme pozvání římského krále Zikmunda na kostnický koncil, kde měl obhajovat čistotu svých názorů. Nakonec se rozhodl, že se do Kostnice vydá. A to také učinil v říjnu 1414 s nevelkým doprovodem. Sám římský král Zikmund vystavil Husovi glejt, který mu měl zajistit bezpečnost mimo hranice českých zemí. Hus odjížděl do Kostnice s nadějí, že účastníky koncilu přesvědčí o správnosti svých názorů na církev. Zároveň si dobře uvědomoval nebezpečí, které mu hrozí. Sepsal proto závěť – svým žákům odkázal dvě sutany a jednu kopu grošů za věrné služby. V Kostnici, kam dorazil dne 3. listopadu, se Hus ubytoval v ulici sv. Pavla u vdovy Fídy. Dlouho tam nepobyl. Odtud jej vylákali dne 28. listopadu 1414 na údajnou poradu, poté jej zatkli, obvinili z kacířství a odvezli na blízký hrad Gottlieben na břehu Bodamského jezera. Hus se necítil dobře, bolela jej hlava a měl žlučníkové záchvaty. Zikmund, který přijel do Kostnice až o Vánocích, se pokusil u koncilu zakročit v Husův prospěch. Marně. Proto nakonec ustoupil. Do samotného procesu potom nemohl jako světská osoba zasahovat.
Jan Hus opakovaně neodvolal ani jeden článek ze svého učení v přesvědčení, že musí stát při poznané pravdě, „která vítězí nade vším a sílu má až na věky“. Jeho „Neodvolám!“ se poté neslo dějinami jako symbol neohroženého boje za pravdu. A po jeho smrti tisíce Husových stoupenců přistoupily k ještě rozhodnějšímu boji proti zesvětštělé církvi.
Ještě že nebyli v jeho době "zelení ekoteroristé", to bychom platili dodnes za znečištění Rýna jeho popelem.
Bylo to všechno tak, jak si dnes možná myslíme? Pochyby jsou vždy možné a tak tady jsou: Nezemřel pro pravdu a nemusel zemřít vůbec! Uvádím 10 pravděpodobných omylů o Mistru Janu Husovi. Zřejmě není pravda, že:
1) Kostnický koncil se sešel kvůli Husovi. Konal se od listopadu 1414 do 22. dubna 1418 a na nátlak římského a českého krále Zikmunda Lucemburského jej svolal vzdoropapež Jan XXIII. Hlavním účelem koncilu bylo ukončit papežské schizma trvající od roku 1378. V čele katolické církve během něj stanuli nejprve dva a poté dokonce tři papežové najednou. Na koncilu se měli všichni tři papežství vzdát a měl být zvolen nový papež, což se nakonec také podařilo. Husův případ byl do programu koncilu zařazen do kolonky „různé“.
2) Jan Hus byl nucen zúčastnit se koncilu. Není to pravda, Hus se na něj vydal dobrovolně, protože v něm jako ve shromáždění nejvyšších církevních a teologických autorit své doby viděl možnost, jak obhájit své učení.
3) Zikmund Lucemburský porušil svůj ochranný glejt, a tím Husa zradil. Tato světským panovníkem vystavená listina zaručovala Husovi pouze bezpečnou cestu na koncil, na teologická jednání koncilu se nevztahovala a ani vztahovat nemohla.
4) Zikmund vystupoval na koncilu proti Husovi. Naopak se zasadil o zmírnění podmínek jeho věznění a vyjednal pro něj veřejné slyšení.
5) Jan Hus je původním autorem myšlenek, které hlásal. Pouze obhajoval, případně dále rozvíjel učení anglického církevního reformátora Johna Wyclifa (1320-1384), které směřovalo proti kněžím nehodným svého kněžství. Wyclif hlásal, že církev nepředstavují papež a duchovenstvo, ale tvoří ji lidé vyvolení Bohem, a že hlavou církve je Kristus a nikoliv papež. Pokud papež a preláti svým životem ukazují, že nepatří k lidem vyvoleným Bohem, jsou sborem Satanovým a nemohou Kristovu církev duchovně vést.
6) Koncil se proti Husovi spiknul, anebo ho dokonce odsoudil předem. Po třech veřejných slyšeních, na nichž Hus zdlouhavě promlouval, nabídl koncil Husovi k odsouhlasení prohlášení, kterým by se Hus vzdal jistých bludných článků víry. Hus však po koncilu vyžadoval stanovisko, z něhož by vyplývalo, proč jsou tyto články víry bludné. Koncil poté výčet článků zúžil a prohlášení formuloval obecněji. Tím chtěl vyjít vstříc Zikmundovi, aby projednávání Husova kacířství nezablokovalo dosažení hlavního cílů koncilu, tj. odstranění papežského schizmatu. Hus však nepřistoupil ani na tuto mírnější formulaci prohlášení. Zikmundovi pak nezbylo, než na Husa nechat dopadnout církevní tresty podle kanonického práva v plném rozsahu. Kdyby tak neučinil, církevní hodnostáři by to považovali za takové znevážení své autority, které by vedlo až k předčasnému rozpuštění koncilu.
7) Proces, který vedl kostnický koncil s Husem, byl prvním a jediným sporem Husa a církve. Ten začal formálně již dříve tím, že se Hus odvolal k Apoštolskému (tj. papežskému) soudu proti spálení Wyclifových spisů, k němuž došlo 16. července 1410 a svému uvržení do klatby o dva dny později. Koncil tento proces pouze převzal.
8) Hus zemřel pro pravdu a pouze pro pravdu. Zemřel pro svoji víru, kterou tehdejší církevní autority označily za bludnou a kacířskou. Husovo odhodlání zúčastnit se koncilu pramenilo i z toho, že věřil v brzký konec světa a s ním související Boží soud, jediný skutečně spravedlivý. Na blížící se konec světa usuzoval z toho, že se ukázala příslušná znamení, a to i během koncilu, například úplné zatmění Slunce 7. června 1415. Poslední možnost vzdát se své bludné víry Hus dostal ještě 6. července ráno či dopoledne.
9) Hus byl vysoké štíhlé až asketické postavy, jak ho známe z řady pozdějších vyobrazení. Sám svým přátelům jednou napsal: „Musím jezdit na oslu, neb jsem tlust.“ Kůň by ho totiž neunesl. Do Kostnice pak cestoval v průvodu sestávajícím ze dvou povozů a třiceti koní. Není však vyloučené, že v důsledku strádání ve vězení dramaticky zhubl.
A to nejlepší nakonec. 10) Kazatel sám sobě neříkal Hus, ale Husa. To však jeho následovníkům i pozdějším historikům nepřipadalo dost důstojné, proto Jan Hus.