Přistání bez skafandrů...
Na konci 60. a počátku 70. let dvacátého století neměl sovětský vesmírný program zrovna příznivé období. Američané jasně vyhráli závod o Měsíc, zatímco Sověti se museli vypořádat s tragickou smrtí kosmonauta Vladimira Komarova, který v roce 1967 vinou selhání padáků uhořel při návratu na zem.
Trumfem, který se Sovětský svaz v rámci vesmírného programu snažil vynést, měl být Saljut 1, první obyvatelná vesmírná stanice, jakou Země měla. Takový kousek by se jistě mohl přiblížit k přistání na Měsíci a Sovětský svaz by měl deset let po letu Jurije Gagarina své vlastní vesmírné hrdiny. Plánem mise bylo na stanici vypravit kosmonauty, kteří by zde provedli různé experimenty, pořídili snímky zemského povrchu a po určeném čase by se v pohodě vrátili domů.
Plánem mise bylo dopravit na stanici kosmonauty, kteří zde stráví 30 dní, nejdelší dobu, jakou do té doby člověk ve vesmíru strávil. V dubnu 1971 se na oběžné dráze Země objevila 4 metry široká a 20 metrů dlouhá stanice Saljut 1, připravená pojmout svou první lidskou posádku. Ta se k ní vypravila 6. června 1971. Tvořili ji Georgij Dobrovolskij, Vladislav Volkov a Viktor Pacajev.
Po čtyřhodinovém letu se vesmírná loď Sojuz 11 spojila se Saljutem 1 a kosmonauti se ocitli v pořádku na palubě stanice. Zde měli setrvat 30 dní (viz výše). Mise měla velký společenský význam pro celý SSSR. Sovětská společnost sledovala posádku na palubě první orbitální stanice. Všichni mohli vidět kosmonauty každý den. Rusové konečně měli své hrdiny, kteří psali nové stránky vesmírné historie. Vše nasvědčovalo tomu, že tato mise bude velkým sovětským úspěchem. Žel, nestalo se tak. Problémy nastaly po 23 dnech, kdy se ukázalo riziko dlouhodobého pobytu. Tito kosmonauti měli čím dál větší problém spolu vyjít (ponorka). Hádky byly na denním pořádku a rostoucí konflikty začaly nepříznivě ovlivňovat jejich práci. Zlom nakonec přišel 27. června, kdy po elektrickém zkratu vypukl na palubě Sojuzu požár. Řídící středisko se rozhodlo misi po 23 dnech ukončit a kosmonauty poslat dolů. Dobrovolskij, Volkov a Pacajev se dne 29. června 1971 nalodili i s palubními deníky a výsledky experimentů do Sojuzu 11 a hermeticky uzavřeli poklop. Celý přesun i zpáteční cestu absolvovali bez skafandrů, protože v nich by se do modulu nevešli!
Návrat k Zemi začal. Obě plavidla letěla chvíli ve formaci, Sojuz po chvíli začal klesat v sestupné fázi. Jakmile se přistávací modul dne 30. června oddělil od motorové a orbitální sekce, začal sestupovat do atmosféry. Posádka řídícímu středisku potvrdila zážeh brzdného motoru, a to bylo naposledy, kdy se kosmonauti ozvali. Modul sestupoval na určené místo zcela bezchybně. Nebyl proto žádný důvod k nějakým obavám. „Jen“ kromě toho, že posádka neodpovídala na radiový kontakt! Modul přistál a na místo dopadu se přiblížily vrtulníky se záchranným týmem. Na Rudém náměstí začaly oslavy návratu hrdinů. Ale co čert nechtěl, radostný den se v jediné chvíli změnil v národní tragédii. V přistávacím modulu byli nalezeni všichni tři kosmonauti - mrtví .
Místo posílení národního sebevědomí se SSSR stal místem národního smutku. Několik dní byli kosmonauti vystaveni v rakvích a lidé kolem nich procházeli se slzami v očích. Pro sovětské občany, kteří téměř měsíc s kosmonauty žili skrze své televizní obrazovky, se jednalo o obrovskou tragédii. A co problém zavinilo? Vinu nesl tlakový ventil, který se předčasně otevřel asi 130 kilometrů nad zemí. V kabině prudce klesl tlak vzduchu a kosmonauti se během několika minut udusili.
Kdyby byla mohla trojice nešťastníků absolvovat cestu zpět ve skafandrech (chyběla ochrana před poklesem tlaku), mohla se vrátit živá. Hrubá chyba! Další modely Sojuzu už pak s místem pro skafandry počítaly.