Islám
Islám
vznik: 7. století
dnešní rozšíření: v pásu od Maroka až po Indonésii
Islám je nejmladší z velkých světových náboženství. Zrodil se na Arabském poloostrově, uprostřed drsné pouště, ve dne rozpálené sluncem a v noci sevřené mrazivým chladem. V 6. století to byla jen vzdálená výspa na okraji dvou velikých bohatých říší, které spolu zápasily o nadvládu nad téměř celým tehdy známým světem. Na severozápadě ležela křesťanská Byzanc, k níž patřila polovina Středomoří, a na severovýchodě se rozprostírala mocná Persie, jejímž náboženstvím byl prastarý zoroastrismus.
O Arabský poloostrov nejevily tyto říše žádný velký zájem. Byla to chudá pustina osídlená kočovnými pastevci a lupiči, a bylo tu roztroušeno jen pár malých měst, ve kterých žili obchodníci živící se dopravou nákladů od jedné oázy ke druhé. Zdejší obyvatelé uctívali stovky různých bohů a bůžků a také svatyni známou pod jménem Kaaba, kterou údajně postavil už první člověk Adam a po potopě ji obnovil starozákonní prorok Abrahám. Tyto postavy nebyly Arabům neznámé, protože v jejich městech žili také židovští osadníci. Kaaba stála v Mekce a právě tady se r. 570 narodil budoucí zakladatel islámu Muhammad. Pocházel z obchodnického klanu Hášimovců, ale záhy ztratil oba rodiče, a proto vyrůstal u svého strýce (společně s bratrancem Alím). Od strýce se naučil vodit přes poušť obchodní karavany velbloudů a jako schopný mladý muž si také našel první manželku – starší, ale bohatou vdovu. V té době se začal zajímat o židovské a křesťanské náboženství, v nichž nalezl inspiraci k vlastním úvahám. Stejně důležitým podnětem však byl i pohled na divoké a neutěšené poměry, ve kterých tehdy Arabové žili. Jejich pouštní svět byl rozdírán hlubokou sociální nespravedlností a všudypřítomným násilím, na denním pořádku byly loupežné nájezdy, odvlékání lidí do otroctví a krevní msta.
Muhammad byl zřejmě velmi citlivý člověk a viděl potřebu radikální změny. V necelých čtyřiceti letech začal odcházet za nocí na horu Híra, ležící blízko Mekky. Tady se mu r. 611 zjevil archanděl Gabriel (Džibríl) a oznámil Muhammadovi: „Jsi Posel Boha, jeho Prorok.“ Pak mu přikázal, že se musí naučit nazpaměť soubor zjevení, který později dostal název Korán (neboli to, co je určeno k recitaci). To ovšem nebylo možné zvládnout za jednu noc a Korán ve skutečnosti vznikal mnoho let. Sám Muhammad prý neuměl psát, a proto diktoval jednotlivé kapitoly (súry) svým pomocníkům. Celkem je jich 114, sestávají z více než šesti tisíc veršů a do jednoho celku byly poskládány teprve po Prorokově smrti. Ale už od r. 611, jakmile měl pohromadě první súry Koránu, začal Muhammad v Mekce kázat. Narazil však na nečekaně tvrdý odpor spoluobčanů, kteří se nechtěli vzdát svých bůžků. Postavila se proti němu dokonce i část vlastních příbuzných a Muhammad musel nakonec z Mekky uprchnout. Odešel se skupinou svých stoupenců a útočiště nalezl v osadě, která dostala název Medína, město Prorokovo. Stalo se to v r.
Mezitím se stačil Muhammad ještě desetkrát oženit a v červnu 632 v Medíně zemřel. Následující desetiletí přinesla islámu obrovské úspěchy. Korán byl upraven do podoby, která je dodnes platná a užívaná, počet muslimů rychle rostl a byly uskutečněny grandiózní vojenské výboje. Ukázalo se, že dosavadní velmoci dávno zeslábly a zkostnatěly a nemohou čelit náporu pouštních jezdců vedených svěžím náboženským nadšením. Během pouhých padesáti let byla dobyta celá Persie a polovina byzantské říše a v rukou muslimů se náhle ocitlo světové impérium. Zároveň to však byla i doba „velkého rozkolu“, začátek náboženských sporů a občanských válek.
Už r. 661 došlo k prvnímu a vůbec nejzávažnějšímu rozkolu, jímž se islám rozštěpil na dvě větve, které existují dodnes – sunnity a šíity. Příčina nebyla náboženská, nýbrž politická – byla to otázka nástupnictví. Muhammad totiž zemřel bez závěti a neurčil žádného následníka. Vznikla tedy otázka, kdo se stane chalífou – Prorokovým zástupcem na zemi a vůdcem všech věřících. Sunnité poukazovali na Prorokovo doporučení, že si muslimové mají volit do čela toho z nich, kdo se těší největší úctě a vážnosti. Šíité naopak tvrdili, že právo na nástupnictví mají pouze Prorokovi pokrevní příbuzní, a to konkrétně jeho bratranec Alí. (Muhammad po sobě nezanechal žádného syna.) Alí byl sice r. 656 opravdu zvolen chalífou, proti němu však povstal Muáwija, hlava bohatého klanu Umajjovců. Byl také vzdáleně příbuzný s Muhammadem a odvolával se na to, že je zkušenější a váženější než Alí. V r. 661 byl Alí zavražděn jedním ze svých bývalých stoupenců a Muáwija se v Damašku prohlásil chalífou. Zahájil tím éru umajjovské dynastie, která vládla téměř 90 let.
Šíité zůstali v menšině, ale s novou situací se nesmířili a přenesli své naděje na dva syny Alího. Oba však tragicky zahynuli r. 680 – jeden padl v bitvě proti Umajjovcům, druhý byl zavražděn. Osud Alího a jeho synů natrvalo poznamenal tábor šíitů. Stali se pro ně ztělesněním mučedníků a odtud také plyne mnohem emocionálnější, citovější přístup šíitů k náboženské víře. To mělo rozporné důsledky – na jedné straně byl šíitský islám dynamičtější, více otevřený novým náboženským a filozofickým myšlenkám, ale na druhé straně se v něm projevoval sklon k autoritářství, agresivitě a nezřídka i k terorismu. Ve středověku tím proslula hlavně sekta asasínů (neboli požívačů hašiše), založená tzv. Starcem z hor, který ze své horské pevnosti Alamút vysílal vrahy po celém Blízkém východě. Dnes je šíitský islám oficiální státní ideologií v Íránu. Duchovenstvo v čele s ajatolláhy je zde nadřazeno státní moci, na rozdíl od křesťanských církví nemá ovšem žádnou složitou organizační strukturu.
Sunnité měli vždy velkou početní převahu a dnes k nim patří 90 % všech muslimů. Sunnitský islám nemá žádnou církevní organizaci, nemá kněze a bohoslužba se omezuje na modlitbu, ke které věřící svolává muezzin. Roli duchovenstva zde hrají tzv. ulamá, učenci, kteří se zabývají jak teologickými, tak i právnickými otázkami. Je to důsledek skutečnosti, že islám měl od samého počátku vlastní stát a musel tedy řešit i otázky zákonodárné, sociální apod. V islámu je náboženství nedílně spjato s právem a politikou.
Vyjádřením této skutečnosti je šaría, čili islámský zákon, který předepisuje věřícím, jak se mají chovat. Existují různé verze šaríi, které vypracovala islámská právní věda, ale jejich základní obsah je shodný u sunnitů i šíitů. Šaría je soubor pravidel obsahující kompletní návod k tomu, jak být správným muslimem, a velmi podrobně určuje náboženský, ale i společenský a osobní život věřících. Každý muslim by měl především plnit pět základních povinností: 1. Uznávat Alláha jako jediného a všemocného Boha. 2. Pětkrát denně se modlit. 3. Dodržovat třicetidenní půst v měsíci ramadánu. 4. Poskytovat almužnu chudým. 5. Alespoň jedenkrát za život vykonat pouť do Mekky.
Islám je především praktické náboženství. Od věřících nevyžaduje složité teologické úvahy. Zdůrazňuje rovnost všech muslimů před Bohem a prosazuje sociální spravedlnost. Díky tomu se v minulosti šířil nejen pomocí vojenských výbojů, ale i mírovou cestou. Dnes se k islámu hlásí více než miliarda lidí v dlouhém pásu od Maroka a Bosny až po Indonésii. Menší skupiny jsou roztroušeny po celém světě, včetně České republiky (první mešita u nás byla otevřena v Brně).
Muhammad se nikdy neprohlásil za Božího syna, ale vždy jen za Proroka, za zvěstovatele, který přináší zjevené Slovo boží. Navazoval přitom na židovství a křesťanství a dlouho věřil, že jej tato náboženství přijmou jako svého završitele. Teprve když nenalezl odezvu, prohlásil islám za nové, samostatné náboženství. Jeho základním principem je důsledný monoteismus vyjádřený větou: „Není boha kromě Boha a Muhammad je Posel boží.“ Přijetí tohoto pravidla znamená základní krok k přijetí islámu. Muslimové věří v posloupnost proroků, kteří už před Muhammadem přinášeli zvěst o Bohu a měli schopnost konat zázraky. Patří k nim např. Abrahám, Mojžíš a Šalomoun a také Ježíš (Ísá). Muslimové uznávají Ježíše jako velikého proroka, ale zásadně odmítají křesťanskou víru v jeho božskou podstatu. Všichni proroci byli lidé a poslední z nich byl Muhammad, který přinesl Korán, úplnou a definitivní podobu Slova božího, a je proto nazýván „Pečeť proroků“.
Muslimové věří ve stvoření světa a člověka, v existenci andělů a ďábla a také v poslední soud, při kterém lidské bytosti předstoupí před Boha a jejich skutky budou váženy. Ráj popsaný v Koránu samozřejmě odpovídá představě pouštních Arabů o štěstí – je plný pramenité vody, zeleně a krásných dívek... Kromě podobných popisů ovšem Korán obsahuje také řadu konkrétních pouček, které se týkají života věřících, postavení žen, trestání zločinců, zákazu hazardních her, pití alkoholu a konzumace vepřového masa. Muslimové věří, že Korán je přesným zněním Slova božího, a je tedy nutné přísně dodržovat závazný způsob recitace. Formálně ještě i dnes platí zákaz překládat korán z arabštiny do jakýchkoli jiných jazyků. Kromě Koránu ovšem muslimové v zásadě uznávají i Starý zákon (tóra) a evangelium (indžíl). Židé a křesťané jsou proto označováni jako „lidé knihy“ a mají nárok na lepší zacházení než pohané. Starozákonního proroka Abraháma považují muslimové za zakladatele monoteismu a nazývají ho „prvním muslimem“. A Jeruzalém patří vedle Mekky a Medíny k nejposvátnějším muslimským městům. Všechna tři velká západní náboženství vyrostla ze společného kořene – a snad právě proto je mezi nimi tolik sporů a vzájemných averzí.