Od třicetileté války až po Marii Terezii
Od třicetileté války až po Marii Terezii
Třicetiletá válka začala bojem o země Koruny české. Představovaly nejvyspělejší část habsburského soustátí, nejbohatší a nejkulturnější. Kromě nich vládli Habsburkové jen rakouským zemím, hornatým a chudým, a Království uherskému, které však z větší části ovládali Turci. Podrobnější pohled však prozrazuje, že Čechy, Morava, Slezsko a tehdy ještě také Horní i Dolní Lužice v první polovině 17. století již začaly zaostávat za zeměmi západní Evropy. V nich se totiž již prosazovaly nové výrobní vztahy, zatímco v zemích Koruny české se naopak utužovaly feudální vazby a v důsledku snahy dosahovat co největších výnosů ze zemědělské výroby, se zvyšovala závislost poddaných na vrchnosti. Stoupající potřeba pracovních sil vedla šlechtu ke stupňování roboty a násilnému připoutávání rolníků k půdě. Situace nebyla lepší ani v řemeslné výrobě. Brzdily ji cechovní předpisy a nedokázala – až na malé výjimky – překročit rámec vnitřního trhu.
Z boje o české země vyšli Habsburkové vítězně. Stavovské povstání tvrdě potlačili, jeho vůdce příkladně potrestali a vládu v Čechách, na Moravě a ve Slezsku si pojistili pro příští generace. Pozbyli sice Horní i Dolní Lužici, ale chápali to jako ztrátu, která se jim vyplatila, neboť z tábora jejich nepřátel vyřadila Sasko. Země Koruny české se nyní staly pouhou provincií, přestože formálně si udržely svoji samostatnost. Avšak Obnovené zřízení zemské, které panovník vyhlásil 10. května 1627 pro Čechy a 10. května 1628 pro Moravu, znamenalo zásadní změnu poměrů: posílilo jedinečným způsobem panovnickou moc a naopak prakticky odstranilo možnost jakéhokoli samostatného politického vystupování českých zemí. Český stát ztratil postavení, které až dosud v Evropě zaujímal a byl odsouzen k bezvýznamnosti.
Průběh třicetileté války, drancování, hlad, epidemie a také odchod nejlepších představitelů národa do exilu Korunu českou velmi poškodily. Český národ v podstatě přišel o svoji elitu – o šlechtu, o vzdělané příslušníky měšťanstva, o myslitele z řad nekatolíků. Utrpěl tak ztrátu, z níž se vzpamatovával velmi dlouho a velmi bolestně. Historikové odhadují (protože přesná čísla se zjistit nedají), že v zemi zůstaly necelé dvě třetiny obyvatel, kteří zde žili před válkou, a ti byli navíc vystaveni násilné rekatolizaci, prudkému nárůstu roboty a utužování osobní nesvobody. Dosavadní myšlenkovou a náboženskou snášenlivost nahradil bezohledný tlak, který nepřipouštěl jinou víru, než katolickou.
Po skončení třicetileté války museli Habsburkové splnit další úkol, před nějž je historie postavila: zastavit islámskou invazi do Evropy. Představovaly ji nepřehledné turecké armády valící se do vnitrozemí našeho světadílu, armády, které dokonce oblehly samotnou Vídeň. Habsburkům se nakonec podařilo hrozící nebezpečí odvrátit, stalo se to však jen díky tomu, že celá říše, především pak Čechy, Morava a Slezsko, toto válečné úsilí hospodářsky zajistily. Uhry, které nesly hlavní tíhu bojů s Turky již dlouho, nedokázaly bez cizí pomoci islámskému náporu vzdorovat. Z českých zemí, vyčerpaných desetiletí trvající válkou, unikaly další hospodářské síly. Mělo to tragický dopad na jejich vývoj. Například zemědělská výroba dosáhla úrovně, jakou měla před třicetiletou válkou, až na počátku 18. století.
Zlepšení neutěšeného stavu rakouského hospodářství si vyžadovalo hluboké změny v životě země. Pozvolna zde vznikaly první manufaktury a pronikaly nové výrobní postupy. Jejich úspěšnému uplatnění však bránily zastaralé společenské, sociální vazby v zemi. Proto od poloviny 18. století docházelo k hlubokým reformám takřka ve všech oblastech života. Shodou okolností spadá tento hluboký kvalitativní zvrat do okmžiku, kdy zemřel poslední mužský potomek rodu Habsburků, císař Karel VI. Jím rod Habsburků fakticky vymřel po meči. Panovníci, kteří na habsburský trůn usedli po něm, byli vlastně již příslušníky jiné dynastie.
1621, 21. 6. – veřejná poprava sedmadvaceti vůdců protihabsburského povstání v Praze na Staroměstském náměstí. Tři z nich byli páni, sedm rytířů a sedmnáct měšťanů, mezi nimi i rektor pražské univerzity Ján Jesenský–Jessenius.
1621, 13. 12. – král Ferdinand II. vydal první protireformační dekret, jímž vypověděl nekatolické duchovní z královských měst v Čechách. Pražská univerzita byla dána do správy jezuitům a stala se dalším ohniskem nového šíření katolické víry v zemi.
1622, 3. 2. – král omilostnil účastníky protihabsburského povstání, kteří přiznali svoji vinu proti císaři. Za trest jim však byl zabaven majetek a rozprodán těm, kdož dopomohli Ferdinandovi II. k vítězství.
1624, 18. 5. – královským dekretem byli nekatoličtí duchovní vypovězeni z celých Čech a 12. 10. téhož roku i z Moravy. Násilné vnucování katolické víry vyvolávalo bouře poddaných.
1625, duben – císař jmenoval Albrechta z Valdštejna generalissimem svých vojsk. Ten v krátké době vybudoval silnou nájemnou armádu, která zlepšila pozici Habsburků ve třicetileté válce.
1627, 10. 5. – císař podnikl další krok k upevnění absolutistické vlády. Vydal Obnovené zřízení zemské pro Čechy – soubor zákonů, které výrazně omezovaly pravomoc zemského sněmu, kam bylo jako nový stav uvedeno duchovenstvo. Městům byl při jednáních po nechán pouze jediný hlas. Byla sice uchována for mální samostatnost Českého království, současně však také proklamováno dědičné právo Habsburků na český trůn a vyhlášena rovnoprávnost němčiny s češtinou, která měla až dosud výsadní postavení. Na Moravě bylo Obnovené zřízení zemské vydáno 10. 5. 1628. Jednalo se o zásadní změnu poměrů v zemi ve prospěch panovníka.
1627, 31. 7. – další vystupňování tlaku na posílení pozic katolické církve v zemi. Na základě císařova rozhodnutí museli nekatoličtí stavové přestoupit ke katolickému vyznání nebo do 31. 1. 1628 odejít ze země. Následovala velká vlna vystěhovalectví, neboť z Čech odcházeli všichni, kdož nechtěli opustit víru svých předků. Mezi exulanty byly nejen významné osobnosti české vzdělanosti, jako například filozof a pedagog J. Á. Komenský, spisovatel Pavel Stránský či dějepisec Pavel Skála ze Zhoře, ale také velké množství poddaných, kteří utíkali tajně, neboť jich se právo na odchod ze země netýkalo.
1627, 26. 11. – Ferdinand III. byl v Praze v souladu s ustanoveními Obnoveného zřízení zemského korunován dědičným králem českým.
1631, 15. 11. – větší část Čech včetně Prahy obsadila saská vojska. Spolu s nimi se vraceli mnozí exulanti, kteří před nedávnem museli opustit vlast, a ujímali se svých majetků. Naděje na návrat k původním poměrům však skončila s odchodem saské armády v roce 1632.
1634, 25. 2. – v Chebu zavraždili císařští důstojníci Albrechta z Valdštejna, který sice odmítl nabídky exulantů na český trůn, ale současně vzbudil v císaři oprávněné podezření, že se jej chystá zradit.
1635, 30. 5. – Habsburkové postoupili saskému vévodovi Janu Jiřímu obě Lužice jako odměnu za to, že s nimi uzavřel separátní mír a tak – ač sám protestant – vlastně podpořil boj katolických Habsburků proti svým souvěrcům. Saský vévoda ovšem fakticky obě Lužice držel již od r. 1620.
1637 – po smrti Ferdinanda II. nastoupil na český trůn nový panovník z rodu Habsburků – Ferdinand III. (1608–1657), který byl korunován již roku 1627.
1639, duben – vpád švédského vojska do Čech, které opustilo až v zimě 1640. Jeho pobyt byl poznamenán loupením a bezohledným pustošením.
1642, 31. 5. – Švédové porazili císařské vojsko u polského města Svídnice. To jim umožnilo proniknout na Moravu.
1642, 14. 6. – švédské vojsko obsadilo Olomouc.
1645, 6. 3. – v bitvě u Jankova v jižních Čechách porazili Švédové vedení generálem Torstensonem císařské vojsko. V bitvě padly 4000 vojáků – byla nejkrvavější, k níž v průběhu celé třicetileté války došlo v českých zemích.
1645, 4. 5. – Švédové oblehli Brno, které představovalo velkou překážku v jejich tažení na Vídeň. Útočili na moravské hlavní město až do 23. 8., ale prorazit jeho obranou se jim nepodařilo. Brnu pomohlo odražení švédského útoku v získání přednosti v dlouholetém soupeření s Olomoucí o vůdčí postavení na Moravě.
1648, 26. 8. – Švédové vpadli do Prahy, obsadili Malou Stranu a Hradčany. V překročení Vltavy jim zabránil houževnatý odpor obyvatel města, zejména pražských studentů. Tím padly poslední naděje exulantů na zvrat poměrů a na možný návrat do vlasti.
1648, 24. 10. – ve městech Münster a Osnabrück ve Vestfálsku byl podepsán mír, jímž skončila třicetiletá válka. Znamenal sice neúspěch Habsburků ve snaze o ovládnutí Evropy, ale umožnil jim tím pevněji ovládat země, v nichž panovali. Tím znamenal i konec nadějí české emigrace na vymanění Koruny české z habsburské monarchie, neboť základem pro jednání o uspořádání Evropy se stal stav k roku 1624.
1649, 30. 9. – Švédové opustili Prahu a později celé Čechy, v průběhu roku 1650 vyklidili také Moravu. Padla tím poslední překážka, která bránila, aby se Habsburkové ujali definitivně vlády v zemích Koruny české a aby pokračovali v dalším pokatoličťování násilnými prostředky.
1653 – Moravan Pavel Hynek Morgenthaler, brněnský soudce a pozdější královský rychtář uveřejnil velkorysý plán hospodářského oživení zemi Koruny české a celé habsburské monarchie zavedením manufakturní výroby. O deset let později přišel zemský advokát Fabián Šebestián Malivský z Maliv s podobným projektem, který byl předložen moravským zemským stavům a pak císaři Leopoldu I. Oba návrhy odmítaly zastaralé cechovní hospodářství, doporučovaly podporu domácí manufakturní výroby a rozvoj zahraničního obchodu. Zdůrazňovaly přitom přednosti domácích výrobků před cizími a nutnost prosazovat je na cizích trzích.
1653–1655 – v Čechách byla vypracována tzv. berní rula, první berní katastr, který zaznamenal všechny poddanské usedlosti a měšťanské domy v zemi, obsahoval údaje o polnostech, které k nim náležely atd.
1653–1722 – stavba nové jezuitské koleje v Praze. Monumentální barokní budova, která dostala název Klementinum, měla ukázat sílu a moc katolické církve a zvláště jezuitského řádu.
1654, 23. 2. – král Ferdinand III. vydal dekret, jímž spojil pražské vysoké školy v jednotnou Karlo–Ferdinandovu univerzitu, kterou podřídil dozoru jezuitského řádu.
1655 – založení biskupství v Litoměřicích. Prvním biskupem se stal Maxmilián Rudolf Schleinitz.
1656, 26. 4. – požár polského města Lešno, kde žil v exilu Jan A. Komenský. Oheň zničil celou jeho knihovnu, archiv a rukopisy jeho nových knih.
1657 – v Amsterodamu v Nizozemí byla vydána Opera didactica omnia – Veškeré spisy didaktické Jana A. Komenského. Komenský byl významným představitelem české nekatolické emigrace, která se po uzavření vestfálského míru nemohla vrátit do vlasti.
1657 – po smrti Ferdinanda III. se novým panovníkem habsburské říše stal Leopold I. (1640–1705). Českým králem byl korunován již 14. 9. 1656 v Praze.
1664 – založení biskupství v Hradci Králové. Tato opatření měla podpořit pronikání katolické církve do těch částí země, kde obyvatelstvo zůstávalo věrno protestantské víře. Prvním biskupem se stal Matouš Ferdinand Sobek z Bilenberka.
1670, 15. 11. – v Amsterodamu v Nizozemí zemřel moravský exulant, biskup jednoty bratrské a filozof světové úrovně Jan Amos Komenský (nar. 1592). K jeho nejvýznamnějším dílům patří Brána jazyků otevřená, Labyrint světa a ráj srdce, Svět v obrazech, Didaktika aj.
1679–1680 – z Vídně byl nejprve na Moravu a pak také do Čech zavlečen mor. Mezi těmi, kdož jím onemocněli a zemřeli na něj, byl i moravský historiograf Tomáš Pešina z Čechorodu a Bedřich Bridel, český barokní básník.
1680, leden–květen – nepokoje poddaných v severních a západních Čechách přerostly v mohutné povstání, které nakonec potlačilo až nasazení armády.
1680, 28. 6. – král Leopold I. vydal Robotní patent, jímž se pokusil jednotně stanovit poddanské povinnosti na českém venkově. Vrchnost směla na poddaných vymáhat nejvýše tři dny roboty v týdnu. Patent šlechtě zakazoval vybírat od poddaných protiprávně daně, zvyšovat dávky a nutit koupi předražených výrobků.
1683, 14. 7. – Turci oblehli Vídeň. Před Evropou vyvstalo bezprostřední nebezpečí islámského útoku. Po dvouměsíčním obléhání se podařilo Turky porazit.
1695, 28. 11. – v Plzni byl oběšen Jan Sladký Kozina. Jeho poprava byla jedním z trestů, které postihly nespokojené Chody, bránící svá práva proti zvůli nové vrchnosti. Jejich povstání vypuklo v roce 1693, bylo potlačeno a výsady Chodů císař Leopold I. s konečnou platností zrušil.
1697 – Dominik Ondřej z Kounic založil ve Slavkově u Brna první textilní manufakturu na Moravě. Ve stejné době vznikla první vlnařská manufaktura v Čechách v Oseku u Duchcova.
1705 – po smrti Leopolda I. se novým českým králem a německým císařem stal Josef I. (1678–1711). Hrozící turecké nebezpečí jej přinutilo provést četné vojenské reformy.
1705–1714 – Matyáš Bernard Braun, Ferdinand Maxmilián Brokof, Jan Brokof a další umělci vyzdobili svými sochami Karlův most v Praze.
1711 – na český trůn usedl Karel VI. (1685–1740), který byl současně německým císařem. Byl posledním mužským příslušníkem rodu Habsburků na trůnu.
1713, 19. 4. – Císař Karel VI. vydal dokument, zvaný Pragmatická sankce. Potvrdil jím nedílnost říše a nově stanovil podmínky nástupnictví na habsburský trůn. Mimo jiné v něm také zakotvil možnost nástupnictví dcer, a to v případě, že na trůn nebude moci nastoupit žádný mužský příslušník rodu. Za větší či menší ústupky se mu podařilo dosáhnout toho, že Pragmatickou sankci uznala většina evropských panovníků.
1713, 26. 5. – císař Karel VI. vydal robotní patent pro Moravu. Obsahoval zhruba stejná ustanovení jako robotní patent pro Čechy z roku 1680.
1713–1714 – v českých zemích vypukla morová epidemie, při níž onemocnělo více než 50 000 lidí, jen v Praze tehdy zemřelo 13 000 osob. Epidemie přispěla ke zbídačení českých zemí.
1717 – v Praze byla založena Česká stavovská inženýrská škola. Výuka zpočátku sloužila převážně vojenským účelům, postupně se škola změnila v první českou vysokou školu technického směru.
1719 – sochař Matyáš Bernard Braun jedinečnou galerií Ctností a Neřestí vyzdobil východočeský zámek Kuks.
1722 – v Horní Lužici byla založena osada Ochranov (Herrnhut), v níž nacházeli útočiště tajní nekatolíci z Moravy a z Čech.
1725, 25. 12. – císař vydal reskript, ve kterém stanovil tresty za tajné nekatolictví. Odpuzoval svou přísností.
1728, 11. 6. – císař podepsal nařízení k podpoře továren a manufaktur v monarchii. Na cizí zboží byly stanoveny vysoké přirážky, aby nekonkurovaly domácím výrobkům.
1729 – jezuitský misionář Antonín Koniáš zveřejnil seznam zakázané literatury, nazvaný Klíč kacířské bludy k rozeznání otvírající, k vykořenění zamykající. Knihy v něm jmenované byly majitelům zabavovány a veřejně páleny. Sám Koniáš prý spálil více než 30 000 knih.
1729, 19. 3. – papež Benedikt XIII. prohlásil Jana Nepomuckého, mučeného a pak utopeného roku 1393 na příkaz krále Václava IV., svatým.
1730 – v moravském zámku Jaroměřice nad Rokytnou se poprvé hrála opera O původu Jaroměřic, kterou složil František Václav Míča. Je to první původní operní dílo v dějinách české hudby.
1738 – v Praze vznikla první stálá činoherní scéna V kotcích. Až do 60. let 18. století se zde hrálo jen německy (s výjimkou italských oper), pak se začaly objevovat také hry v českém jazyce.
1739, 5. 1. – vydání Generálních cechovních artikulů. Omezovaly pravomoc cechů, sjednotily podmínky pro jejich činnost v českých zemích a podřídily je státnímu dohledu.
1740, 20. 10. – zemřel německý císař a český král Karel VI. Byl posledním mužským potomkem Habsburků.