Počátky českého státu
Počátky českého státu
V průběhu 9. století žili obyvatelé Čech v kmenech, které mezi sebou sváděly urputné boje. Odvěké nepřátelství, které čas od času vedlo k velkým krveprolitím, způsobovala snaha zmocnit se půdy, obdělávané těmi druhými, chuť sebrat jim jejich dobytek, přivlastnit si jejich bohatství. Mezi všemi začal postupně získávat vůdčí postavení kmen Čechů, který měl své sídlo ve středu země a podle nějž kotlina ohraničená horami a protékaná řekami Vltavou a Labem nakonec získala svůj název. Vládl mu rod Přemyslovců, jehož příslušníci k upevnění svého postavení neváhali použít i těch nejkrutějších prostředků. Když se to hodilo, dokázali své soupeře bez milosti vyvraždit, včetně žen a dětí, jako to udělali s rodem Slavníkovců či později Vršovců. Díky tomu pod svou vládou sjednotili většinu kmenových knížectví a položili tak základy českého státu.
Ve druhé polovině 9. století se Čechy staly součástí Velkomoravské říše a odtud přijaly i křesťanství. Po jejím zániku se naopak pod vládu Přemyslovců dostala Morava a odlesk zašlé slávy ověnčil také jejich hlavu – dlouhou dobu mezi lidmi žila pověst o přenesení královské či panovnické koruny do Čech právě z Moravy. Za Boleslava II. se součástí českého státu stalo také Slezsko, Krakovsko a část Slovenska. Čeští panovníci museli o svoji moc nad těmito územími bojovat se sousedy, kteří si na ně rovněž činili nárok – s divokými Maďary, kteří zničili Velkou Moravu, s Poláky a především s římskou (německou) říší, která byla od druhé poloviny 10. století nejsilnější velmocí v této části Evropy a která navazovala na dědictví říše Východofranské.
Říše římská – či Svatá říše římská, jak zněl její název od časů panování císaře Friedricha Barbarossy – se rozkládala v podstatě na území Německa, roztříštěného do mnoha větších či menších státečků, na území severní Itálie a její součástí byly i české země. Římští císařové se považovali za ochránce pořádku a šiřitele křesťanství, a proto se také cítili být nadřazeni ostatním panovníkům; snažili se je proto uvést do co největší závislosti na své osobě. Pokládali se za oprávněné rozhodovat o dosazení toho či onoho vládce na trůn a jednotlivé země jim udělovali takzvaně „v léno“. Ve skutečnosti toto jejich právo záviselo jen na síle, s níž dokázali své záměry prosadit. K šíření své moci římští panovníci využívali různých sporů uvnitř vládnoucích domácích dynastií; využívali jich i tehdy, když zasahovali do vývoje českého státu. Panující přemyslovské dynastii se však i v těch nejvypjatějších okamžicích, zvláště počátkem
V čele českého státu stál od počátku kníže, který byl vlastníkem veškeré půdy, jíž se zmocnili jeho předkové v bojích o sjednocení země. Z daní, které mu odvádělo obyvatelstvo, vydržoval vojenskou družinu. Během doby část půdy i s lidmi na ní usazenými přiděloval k užívání členům své družiny, a tak vznikala šlechta. Její příslušníci byli usazeni na knížecích hradech, zakládaných po celé zemi. Tento systém, pro který se vžil název hradská organizace, byl nejjednodušší formou územní správy a účinným způsobem prosazování knížecí moci. Mnohé příslušníky vznikající šlechty kníže za služby, které mu prokázali, odměnil různými úřady na svém dvoře. I tím rostla jejich moc a potažmo také bohatství. Nesmírně důležité pro ně bylo, že od 12. století bylo držení půdy dědičné a šlechtické rody díky tomu mohly vytvářet vlastní panství, často velmi rozsáhlá.
Podobně jako šlechtě přiděloval panovník půdu i s lidmi na ní usedlými také církevním institucím (biskupstvím a klášterům), které začaly samostatně hospodařit. Původně svobodné obyvatelstvo hledalo u mocných tohoto světa – ať již u samotného panovníka, u šlechty nebo u církve – ochranu a pomoc v těžkých chvílích života, a tak se na nich stávalo více závislým. Postupně ztratilo svoji svobodu a stali se z něj poddaní. Většina z nich se živila zemědělstvím. Obdělávali půdu, která přiléhala k jejich obydlí, která jim však nepatřila, neboť byla majetkem některého z pánů. Jemu museli za užívání půdy platit, ať již penězi nebo svými výrobky či prací. Tato povinnost se v průběhu staletí měnila, někdy převažovala potřeba fyzické práce (jíž se říkalo robota), jindy byl vítanější finanční příjem.
Zájmem každého panovníka, ale i šlechty a církve bylo, aby co nejméně půdy leželo ladem, neboť z každého úrodného pozemku jim plynul příjem. Právě v této době docházelo ke kácení a vypalování dosud souvisle se táhnoucích hustých lesů a k získávání nových polí. Vznikaly nové vesnice, usazovalo se v nich nové obyvatelstvo. Zalidňování dosud pustých oblastí země obyvateli z vnitrozemí se říká vnitřní kolonizace.
Další lidská sídliště vznikala v sousedství pevných hradů, protože v případě nebezpečí v nich obyvatelé nacházeli útočiště. Usazovali se zde především řemeslníci a obchodníci, vznikaly trhy, které byly zdrojem nových příjmů, a proto měla šlechta na jejich vzniku zájem a podporovala je. Z těchto podhradí vznikla později středověká města. Stále více se začaly prosazovat kamenné stavby, zejména ty, které sloužily církvi. Převládající stavební sloh je označován jako sloh románský a církevní stavby, které tehdy vznikaly, se nazývají rotundy a baziliky.
Kultura a vzdělanost se v 10. až 12. století začala teprve rozvíjet a byla výsadou jednotlivců. Vždyť i mezi panujícími knížaty byla znalost čtení a psaní výjimečná, u ostatního obyvatelstva neexistovala vůbec. Nositeli vzdělanosti byli kněží, jejich středisky se staly kláštery, při nichž vznikaly první školy a knihovny. Nejstarší dochované literární památky jsou psány staroslověnsky a latinsky a znalosti historiků o tomto období vývoje naší země často pocházejí právě z nich.
asi 924 – kníže Václav se po dosažení plnoletosti ujal sám vlády.
929 – německý král Jindřich I. Ptáčník společně s bavorským vévodou Arnulfem vpadl s vojskem do Čech. Kníže Václav se jim podrobil.
935, 28. 9. – kníže Václav byl svým mladším bratrem Boleslavem ve Staré Boleslavi zavražděn. Boleslav nechal bratra zavraždit, neboť nesouhlasil s jeho ústupky německé říši, pak se stal sám knížetem. Václav byl později prohlášen za svatého.
936 – kníže Boleslav porazil vojenskou výpravu, kterou proti němu vyslal německý císař Ota I. Tak začal jeho čtrnáct let trvající boj s německou říší, o jehož průběhu nemáme dostatek zpráv.
950, červenec – císař Ota I. opět vtrhl se svým vojskem do Čech. Přestože Boleslav nebyl poražen, přiměla ho síla nepřátelského vojska k vyjednávání a uznal Otovu svrchovanost.
955, 10. 8. – český ozbrojený oddíl o 1000 bojovnících podporoval vojsko císaře Oty v boji proti kočovným Maďarům v bitvě na řece Lechu v Bavorsku. Císařské vojsko zvítězilo, Maďaři museli ukončit své loupežné nájezdy do okolních zemí a přijmout za svůj usedlý způsob života. V této době se rozšířilo území ovládané Přemyslovci patrně o Moravu, Slezsko, Krakovsko a západní Slovensko.
60. léta 10. století – v Praze byl založen nejstarší klášter v Čechách, který patřil ženskému řádu benediktinů. Jeho představenou (abatyší) se stala dcera knížete Boleslava Mlada.
967, 15. 7. – zemřel Boleslav I., novým českým knížetem se stal jeho syn Boleslav II.
973, březen – v Praze bylo zřízeno biskupství, prvním biskupem se stal saský kněz Dětmar. Tento krok měl velkou důležitost pro upevnění nezávislosti českého státu.
976, 28. 4. – v Mohuči v sídle arcibiskupa probíhalo jednání s moravským a českým biskupem. Je to doklad existence biskupství na Moravě, které mohlo stále dožívat z doby velkomoravského státu, nebo mohlo být obnoveno současně se založení biskupství pražského, či se mohlo jednat o biskupství misijní.
977, léto – císař Ota II. podnikl do Čech vojenské tažení. Nedosáhlo sice žádného vítězství, kníže Boleslav II. však přesto uzavřel s císařem mír, aby tak zabránil dalším válkám.
982, 19. 2. – pražským biskupem byl zvolen Vojtěch z rodu Slavníkovců. Tento rod Přemyslovcům konkuroval v úsilí o ovládnutí labské a vltavské kotliny.
990 – kníže Měšek z rodu Piastovců obsadil Slezsko, do té doby ovládané Přemyslovci.
992 – český kníže Boleslav vyslal své ozbrojence na pomoc tažení německého císaře proti Polabským Slovanům.
993 – v Břevnově u Prahy byl založen první mužský klášter v Čechách. Také ten patřil řádu benediktinů.
995, 28. 9. – ozbrojené oddíly knížecího rodu Přemyslovců přepadly sídlo rodu Slavníkovců v Libici nad Cidlinou a všechny zde přítomné osoby vyvraždily. To byl důležitý krok k ovládnutí české kotliny jedním panovnickým rodem.
997 – v Prusku byl pohany při šíření křesťanství zabit pražský biskup Vojtěch, příslušník rodu Slavníkovců. Později byl prohlášen za svatého.
999, 7. 2. – český kníže Boleslav II. zemřel. Nástupcem se stal jeho syn Boleslav III., zvaný Ryšavý.
1002 – rozbroje uvnitř rodu Přemyslovců vedly k útěku knížete Boleslava III. ze země. Novým knížetem se stal Polák Vladivoj, který si nechal německým císařem udělit Čechy v léno. Bylo to poprvé, co si český panovník nechal svoji vládu potvrdit římským císařem. Krátce poté Vladivoj zemřel.
1003 – Boleslav III. se opět ujal vlády v zemi, byl však zajat polským knížetem Boleslavem Chrabrým, oslepen a uvězněn. R. 1037 ve vězení zemřel.
1003 – polský panovník Boleslav Chrabrý ovládl Čechy, předtím obsadil také Moravu.
1004 – s pomocí německého vojska byli Poláci vyhnáni z Čech, novým knížetem se stal Jaromír z rodu Přemyslovců.
1012, 12. 4. – novým českým knížetem se stal Oldřich z rodu Přemyslovců, který dosavadního knížete Jaromíra, svého staršího bratra, zbavil vlády a vyhnal ze země.
asi 1019 – vojsko knížete Oldřicha vypudilo z Moravy Poláky a připojilo ji k Čechám.
počátek 30. let 11. století – v Sázavě byl založen mužský klášter se slovanskou bohoslužebnou řečí. Jeho představeným se stal mnich Prokop.
1034, 9. 11. – úmrtí knížete Oldřicha. Novým knížetem se stal jeho syn Břetislav I.
1039 – vojsko českého knížete Břetislava I. vpadlo do Polska. Při tažení bylo dobyto také město Hnězdno, kde byl pohřben biskup Vojtěch. Jeho ostatky byly dopraveny do Čech a pochovány v Praze.
1039 – Břetislav I. se obrátil k papeži se žádostí o zřízení arcibiskupství v Praze. Jeho snaha se však nesetkala s úspěchem.
1040,
1041, srpen–září – nový útok německého vojska do Čech. Kníže Břetislav byl 29. 9. donucen vyjednávat s císařem.
1041, říjen – Břetislav I. složil v Řezně císaři Jindřichovi III. slib věrnosti.
1042, září – české vojenské oddíly se účastnily tažení římského císaře Jindřicha III. do Uher.
1048 – v Rajhradě na Moravě bylo u kostela sv. Petra a Pavla založeno benediktinské proboštství břevnovského kláštera.
1054 – Břetislav I. vydal ustanovení o nástupnictví na trůn (tzv. stařešinský řád). Podle něj se českým knížetem měl stát vždy nejstarší příslušník rodu Přemyslovců, zatímco ostatním měla být svěřena vláda nad údělnými knížectvími moravskými.
1055, 10. 1. – Břetislav I. zemřel. Novým českým knížetem se stal jeho nejstarší syn Spytihněv.
1055 – kníže Spytihněv nechal uvěznit třista moravských velmožů a na jejich místa dosadil české velmože a úředníky. Chtěl tak zbavit Moravu posledních zbytků nezávislosti a připoutat ji těsněji k Čechám.
1061, 28. 1. – novým českým knížetem se stal Vratislav II. Rozdělil Moravu na dvě knížectví: severovýchodní s Olomoucí svěřil svému bratrovi Ottovi, jihozápadní s Brnem a Znojmem svému bratru Konrádovi. Údělná knížata razila na Moravě vlastní mince.
kolem roku 1063 – v Olomouci bylo zřízeno nebo obnoveno biskupství. Osudy původního moravského biskupství, podléhající mohučskému arcibiskupství.
1074 – papež Řehoř VII. potvrdil moravskému biskupství v Olomouci „apoštolská privilegia“.
1077 / 78 – olomoucký kníže Ota se svou manželkou Eufemií založili na Hradisku u Olomouce benediktinský klášter.
1081–1084 – české oddíly se účastnily tažení císaře Jindřicha IV. do Itálie a vyznamenaly se při dobývání Říma.
1085, 15. 6. – kníže Vratislav II. byl na pražském Hradě korunován prvním českým králem. Tento titul však nebyl dědičný a platil pouze pro jeho osobu.
1091 – král Vratislav II. zemřel. Po jeho smrti docházelo mezi Přemyslovci k bojům o vládu; skončily až roku 1125 nástupem Soběslava I. na trůn.
1101 – moravská údělná knížata Oldřich a Litold založila v Třebíči benediktinský klášter.
1108, říjen – Přemyslovci nechali svými ozbrojenci vyvraždit významný rod Vršovců, kteří odmítali uznat jejich vůdčí postavení v zemi.
1125 – zemřel Kosmas, děkan pražské kapituly, autor první české kroniky, psané však latinským jazykem.
1126 – na biskupský stolec v Olomouci nastoupil Jindřich Zdík, největší osobnost moravských dějin 12. století. Snažil se o vymanění církevních organizací z područí světské moci.
1126, 18. 2. – nedaleko Ústí nad Labem došlo u Chlumce k bitvě mezi německým vojskem, jež vpadlo do Čech, a vojskem knížete Soběslava I. Útočníci byli poraženi.
1140, 14. 2. – kníže Soběslav I. zemřel, novým knížetem se stal jeho synovec Vladislav II.
1140–1142 – český kníže Vladislav II. potlačil odboj moravských údělných knížat, usilujících o větší nezávislost na Čechách.
1147–1148 – kníže Vladislav II. se v čele svých bojovníků zúčastnil druhé křížové výpravy. Panovníkovy nepřítomnosti v zemi využil jeho syn Soběslav a chtěl se sám stát knížetem. Jeho pokus se nezdařil.
1157, léto – české vojsko Vladislava II. se zúčastnilo vpádu císaře Fridricha Barbarossy do Polska.
1158, 11. 1. – na říšském sjezdu v Řezně obdržel český kníže Vladislav II. od Fridricha Barbarossy za své služby dědičný královský titul.
1158, 8. 9. – císař Fridrich Barbarossa korunoval v Milánu Vladislava II. českým králem. Čeští bojovníci, kteří se podíleli na Barbarossově tažení do Itálie, se o dobytí tohoto města velmi zasloužili.
1173 – král Vladislav II. se zřekl trůnu ve prospěch svého syna Bedřicha. Císař Fridrich Barbarossa jeho čin pokládal za porušení poslušnosti, zrušil Bedřichovo jmenování a novým panovníkem prohlásil syna Soběslava II. Oldřicha. Začalo nové období sporů o český trůn, trvající čtvrt století.
1182, září – císař Fridrich Barbarossa vyhlásil Moravu samostatným markrabstvím nezávislým na Čechách; panovníkem na Moravě se stal Konrád Ota. Knížetem českým se stal Bedřich.
1185 – v krvavé bitvě u Loděnic nedaleko Moravského Krumlova se rozhodovalo o samostatnosti Moravy. Český kníže Bedřich nakonec zvítězil. 1189 – moravský markrabě Konrád Ota uznal svrchovanost českého panovníka nad Moravou.
1189, 25. 3. – smrt knížete Bedřicha. Jeho nástupcem se stal moravský markrabě Konrád II. Ota, čímž byly Morava a Čechy opět spojeny osobou jediného panovníka. Markrabství moravské však existovalo jako svébytný státní útvar i nadále.
1189 – kníže Konrád II. Ota vydal nejstarší zákoník v českých zemích, známý jako Statuta Konrádova.
1190 – kníže Konrád II. Ota založil se svou matkou Marií premonstrátský klášter v Louce u Znojma.
1195 – první zmínka o Opavě; městská práva získala pravděpodobně mezi lety 1213–1220.
1197 – dlouholetý spor o vládu nad českými zeměmi skončil nástupem Přemysla Otakara I. na královský trůn.