24.Systém práva a hlavní právní odvětví: právo soukromé a veřejné. Občanské právo: nabývání dědictví, odmítnut
Systém práva a hlavní právní odvětví: právo soukromé a veřejné. Občanské právo: nabývání dědictví, odmítnutí dědictví, možnost vydě
dění.
Systém práva:
Jednota a vnitřní diferenciace objektivního práva, jakožto složitého jevu tvořícího celek, skládající se z relativně samostatných a relativně autonomně působících složek právních odvětví. Ta tvoří jeho subsystémy a jsou ve stálém vztahu vzájemného působení, vzájemné závislosti a podmíněnosti.
Právní odvětví:
veřejná práva:
ústavní právo-ústava
trestní právo-trestní zákoník
správní právo
finanční právo
právo životního prostředí
procesní právo-procesní řády(např.trestní řád, správní řád, občanský soudní řád,soudní řád správní)
soukromá práva:
občanské právo-občanský zákoník
obchodní právo-obchodní zákoník
rodinné právo-zákon o rodině
pracovní právo-zákoník práce
mezinárodní právo soukromé
Soukromé právo:
Hlavním znakem u soukromého práva je rovnost subjektu.Soukromé právo chrání převážně zájmy jednotlivců (věřitel,dlužník.např.když si od někoho půjčím peníze.) V soukromém právu se vyskytují převážně dispozitivní právní normy. U soukromého práva platí principi equivalence a reciprocity. (Každá ze smluvních stran poskytuje plnění. Práva a povinnosti vznikají převážně smlouvou.) U soukromého práva převažují dekladatorní soudní rozhodnutí. (Takové rozhodnutí konstatuje zda právo je či není.)
Veřejné právo:
Hlavním znakem u veřejného práva je nerovnost subjektu.(mocenskýorgán)-orgán veřejné moci 1.orgán autoritativně rozhoduje o právech a povinostech subjektů. 2.obsah rozhodnutí nezávisí pouze na vůli subjektu o jehož právech a povinostech se rozhoduje. U veřejného práva neplatí principi equivalence a reciprocity.Práva a povinnosti vznikají převážně ze zákona nebo z rozhodnutí orgánu veřejné moci. U veřejného práva převažují konstitutivní rozhodnutí (rozhodnutí zakládá, mění a ruší práva nebo povinnosti.) Veřejné právo převážně chrání zájmy společnosti. Ve veřejném právu se vyskytují převážně kugentní právní normy. (Právní norma od které se nelze odchýlit. Např.vůlí mluvních stran)
Nabývání dědictví:
Dědictví se nabývá smrtí zůstavitele. Dědí se ze zákona, ze závěti nebo z obou těchto důvodů.
Nenabude-li dědictví dědic ze závěti, nastupují místo něho dědici ze zákona. Nabude-li se ze závěti
jen část dědictví, nabývají zbývající části dědici ze zákona. Dědictví, jehož nenabude žádný dědic, připadne státu.
Odmítnutí dědictví:
Dědic může dědictví odmítnout. Odmítnutí se musí stát ústním prohlášením u soudu nebo písemným prohlášením jemu zaslaným. Zástupce dědice může za něj dědictví odmítnout jen podle plné moci, která ho k tomu výslovně opravňuje. Prohlášení o odmítnutí dědictví může dědic učinit jen do jednoho měsíce ode dne, kdy byl soudem o právu dědictví odmítnut a následcích odmítnutí vyrozuměn. Z důležitých důvodů může soud tuto lhůtu prodloužit.
Dědictví nemůže odmítnout dědic, který svým počínáním dal najevo, že dědictví nechce odmítnout. K odmítnutí dědictví nemůže dědic připojit výhrady nebo podmínky. Rovněž nemůže odmítnout
dědictví jen z části. Taková prohlášení nemají účinky odmítnutí dědictví. Prohlášení o odmítnutí dědictví nelze odvolat. Totéž platí, prohlásí-li dědic, že dědictví neodmítá. K dědici neznámému nebo k dědici neznámého pobytu, který byl o svém dědickém právu vyrozuměn vyhláškou soudu a který v určené lhůtě nedal o sobě vědět, se při projednání dědictví nepřihlíží. Jeho opatrovník nemůže prohlášení o odmítnutí či neodmítnutí dědictví učinit.
Vydědění:
Zůstavitel může vydědit potomka, jestliže
a) v rozporu s dobrými mravy neposkytl zůstaviteli potřebnou pomoc v nemoci, ve stáří nebo v jiných závažných případech,
b) o zůstavitele trvale neprojevuje opravdový zájem, který by jako potomek projevovat měl,
c) byl odsouzen pro úmyslný trestný čin k trestu odnětí svobody v trvání nejméně jednoho roku,
d) trvale vede nezřízený život