Sonny’s POV
Naposled jsem se ujistil, že školník už odešel a a vydal jsem se směrem, kde jsem předpokládal, že byl uvězněn Marlowe.A skutečně jsem narazil na plechové rezavé dveře.Chvíli jsem otálel, ale pak se odhodlal.
„Pane profesore?“ chvíli bylo ticho a jen nějaký šramot.
„Ano?Kdo je tam?“ nesměle se ozval hlas z druhé strany.
„Tady je Sonny...nic ste mě neučil, ale všichni si už ve škole všimli, že nějak dlouho chybíte, tak jsme se s mojí holkou začli zajímat co s vámi je...“ při zmíňce o Janine mě píchlo u srdce.
„Ach bože chlapče!Tebe mi snad seslalo samo nebe!!Dostaň mě nějak odsud!!“
„Ale já nevím jak...přivedu pomoc!Nebojte dostanem vás odsud!“ byl jsem zmatený a mozek mi pracoval na plné obrátky.
„Sonny...bud‘ opatrný..s Osbournem si nesmíš zahrávat!Nesmí zjistit, že tady o tom víš..je to moc nebezpečný člověk!Zavřel mě tu, protože jsem odhalil některé z jeho plánů..on se chce dostat do jedné ze zdejších podzemních síní,o které se traduje, že v ní můžeš nabýt nevídané moci.Je to blázen!A mohl by tě i zabít!“
„Dobře pane profesore...co mám udělat?“ zeptal jsem se přiškrceným hlasem.
„Nevím..nějak mě odsud dostaň!!“ téměř zakřičel a já jsem úlekem nadskočil.
„Vydržte...co nejdřív se vás odsud pokusím dostat...“ řekl jsem bázlivě a vydal se chodbou směrem k severnímu křídlu.Na mapce jsem si označil místo, kde byl držen Marlowe a spěchal jsem co mi nohy stačily.Jenže na koho se ted‘ obrátím??Na vedení školy mi o žádných chodbách historku nesežerou a o vyšinutém školníkovi už vůbec ne.Sám jsem se musel zasmát nad tím jak absurdně to celé vyznívá.Jediná osoba, které o tom můžu říct je Janine...a s tou jsem si to ted‘ pohnojil.Jak se sakra z tohodle vyhrabu?!?
Janine’s POV
Probudila jsem se a v pokoji byla tma.Udivilo mě, že tu ještě nikdo nebyl.Protřela jsem si oči a vstala z postele.A moje první myšlenka opět patřila Sonnym a to mě okamžitě píchlo bolestivě v hrudníku.Vím, že to tak nemyslel...nejspíš protože v tu chvíli asi nemyslel vůbec.Nevím proč jsou kluci tak nesnesitelní někdy, když žárlí!Než jsem stačila nějak pokračovat v mých úvahách, tak se ozvalo klepání na dveře.Kdo ksakru může u nás klepat!?Šla jsem otevřít.A k mému údivu tam stál Sonny a vypadal bledší než dřív.Byl celý zadýchaný, špinavý a pokrytý pavučinami.Hned mi bylo jasné, že byl v podzemí.Ale co tam dělal a ještě k tomu sám?!
„Jan...já...potřebuju tvoji pomoc...vím kde je Marlow a Osborne ho tam drží pod zámkem.Musíme ho dostat ven!“ zmateně mlel a i když jsem na něj byla strašně naštvaná, tak jsem měla chut‘ ho zlíbat.
„Dobře...seženem někoho..“
„Ne nikdo nám neuvěří!Musíme to zvládnout sami!“ chytil mě za ramena a zatřásl se mnou.Pochopila jsem, že má pravdu.Chytil mě za ruku a utíkal se mnou chodbou pryč.Pak jako by si v půli cesty něco uvědomil.Zastavil se a podíval se na naše ruce.
„Promiň já zapomněl...“ špitl s pohledem upřeným do země a rychle utíkal dál.Tohle mě rozesmutnilo ještě víc, ale běžela jsem za ním.
„Počkej!“ zastavila jsem ho těsně před vchodem v zahradě.Otočil se a tázavě se na mě podíval.
„Jak mu chceš pomoct?!Musíme ho nějak dostat ven....čím to asi tak chceš udělat??“ zeptala jsem se ho a on se hned rozhlížel kolem sebe.Popadl motyčku co ležela u záhonků.Musela jsem zadržovat smích.
„To chceš jako někoho okopat nebo co??“ vrhl na mě pohled typu „haha moc vitpný“ a šel k tajnému vchodu.Hm počkat...proč se tomu asi říká tajný vchod, když o něm už někdo ví??Tak ted‘ už to asi bude netajný vchod?!
„Jan?Jdeš?“ ozvalo se netrpělivě z chodby a já rychle vběhla dovnitř.Opět nás zahalila ta tma a Sonny rychle rozsvítil baterku.Postupovali jsme chodbami už se značnou jistotou.Došli jsme konečně k nějakým dřevěným dveřím.
„Pane Marlowe jste tam?“
„Sonny?!...no kéž bych tu už nebyl...pomozte mi!!“ zaskuhral zevnitř profesor.Sonny začal motyčkou mlátit do zámku na dveřích.I když vypadal rezavě, tak držel dost dobře.Začínali jsme být zoufalí, ale nakonec se nám společnými silami podařilo ho vylomit.Otevřeli jsme dveře a zevnitř se ozvalo št’astné zvolání.Profesor byl vyhublý na kost a celý zarostlý a nemytý....takový hrabě Monte Christo trochu no.Jenže ve chvíli kdy jsme mu chtěli všichni vzít nohy na ramena, tak se za námi ozval něčí chladný hlas.
„Stůjte a ani se nehnětě...nebo si nepřejte to, co s vámi udělám.“ všichni jsme se zastavili.Projela mnou obrovská vlna strachu.
„Copak to tu máme??Statečné zachránce?!“ nezvučně a škodolibě se rozchechtal „Skončíte všichni stejně!“ zasyčel a už nás cpal zpátky do té tmavé kobky.Sonny se mu snažil vzpírat, ale školník ho surově uhodil a on spadl poloomráčený na zem cely.Pak se před námi zabouchly dveře a bylo slyšet jak je zvenčí zajistil závorou.
Naposled jsem se ujistil, že školník už odešel a a vydal jsem se směrem, kde jsem předpokládal, že byl uvězněn Marlowe.A skutečně jsem narazil na plechové rezavé dveře.Chvíli jsem otálel, ale pak se odhodlal.
„Pane profesore?“ chvíli bylo ticho a jen nějaký šramot.
„Ano?Kdo je tam?“ nesměle se ozval hlas z druhé strany.
„Tady je Sonny...nic ste mě neučil, ale všichni si už ve škole všimli, že nějak dlouho chybíte, tak jsme se s mojí holkou začli zajímat co s vámi je...“ při zmíňce o Janine mě píchlo u srdce.
„Ach bože chlapče!Tebe mi snad seslalo samo nebe!!Dostaň mě nějak odsud!!“
„Ale já nevím jak...přivedu pomoc!Nebojte dostanem vás odsud!“ byl jsem zmatený a mozek mi pracoval na plné obrátky.
„Sonny...bud‘ opatrný..s Osbournem si nesmíš zahrávat!Nesmí zjistit, že tady o tom víš..je to moc nebezpečný člověk!Zavřel mě tu, protože jsem odhalil některé z jeho plánů..on se chce dostat do jedné ze zdejších podzemních síní,o které se traduje, že v ní můžeš nabýt nevídané moci.Je to blázen!A mohl by tě i zabít!“
„Dobře pane profesore...co mám udělat?“ zeptal jsem se přiškrceným hlasem.
„Nevím..nějak mě odsud dostaň!!“ téměř zakřičel a já jsem úlekem nadskočil.
„Vydržte...co nejdřív se vás odsud pokusím dostat...“ řekl jsem bázlivě a vydal se chodbou směrem k severnímu křídlu.Na mapce jsem si označil místo, kde byl držen Marlowe a spěchal jsem co mi nohy stačily.Jenže na koho se ted‘ obrátím??Na vedení školy mi o žádných chodbách historku nesežerou a o vyšinutém školníkovi už vůbec ne.Sám jsem se musel zasmát nad tím jak absurdně to celé vyznívá.Jediná osoba, které o tom můžu říct je Janine...a s tou jsem si to ted‘ pohnojil.Jak se sakra z tohodle vyhrabu?!?
Janine’s POV
Probudila jsem se a v pokoji byla tma.Udivilo mě, že tu ještě nikdo nebyl.Protřela jsem si oči a vstala z postele.A moje první myšlenka opět patřila Sonnym a to mě okamžitě píchlo bolestivě v hrudníku.Vím, že to tak nemyslel...nejspíš protože v tu chvíli asi nemyslel vůbec.Nevím proč jsou kluci tak nesnesitelní někdy, když žárlí!Než jsem stačila nějak pokračovat v mých úvahách, tak se ozvalo klepání na dveře.Kdo ksakru může u nás klepat!?Šla jsem otevřít.A k mému údivu tam stál Sonny a vypadal bledší než dřív.Byl celý zadýchaný, špinavý a pokrytý pavučinami.Hned mi bylo jasné, že byl v podzemí.Ale co tam dělal a ještě k tomu sám?!
„Jan...já...potřebuju tvoji pomoc...vím kde je Marlow a Osborne ho tam drží pod zámkem.Musíme ho dostat ven!“ zmateně mlel a i když jsem na něj byla strašně naštvaná, tak jsem měla chut‘ ho zlíbat.
„Dobře...seženem někoho..“
„Ne nikdo nám neuvěří!Musíme to zvládnout sami!“ chytil mě za ramena a zatřásl se mnou.Pochopila jsem, že má pravdu.Chytil mě za ruku a utíkal se mnou chodbou pryč.Pak jako by si v půli cesty něco uvědomil.Zastavil se a podíval se na naše ruce.
„Promiň já zapomněl...“ špitl s pohledem upřeným do země a rychle utíkal dál.Tohle mě rozesmutnilo ještě víc, ale běžela jsem za ním.
„Počkej!“ zastavila jsem ho těsně před vchodem v zahradě.Otočil se a tázavě se na mě podíval.
„Jak mu chceš pomoct?!Musíme ho nějak dostat ven....čím to asi tak chceš udělat??“ zeptala jsem se ho a on se hned rozhlížel kolem sebe.Popadl motyčku co ležela u záhonků.Musela jsem zadržovat smích.
„To chceš jako někoho okopat nebo co??“ vrhl na mě pohled typu „haha moc vitpný“ a šel k tajnému vchodu.Hm počkat...proč se tomu asi říká tajný vchod, když o něm už někdo ví??Tak ted‘ už to asi bude netajný vchod?!
„Jan?Jdeš?“ ozvalo se netrpělivě z chodby a já rychle vběhla dovnitř.Opět nás zahalila ta tma a Sonny rychle rozsvítil baterku.Postupovali jsme chodbami už se značnou jistotou.Došli jsme konečně k nějakým dřevěným dveřím.
„Pane Marlowe jste tam?“
„Sonny?!...no kéž bych tu už nebyl...pomozte mi!!“ zaskuhral zevnitř profesor.Sonny začal motyčkou mlátit do zámku na dveřích.I když vypadal rezavě, tak držel dost dobře.Začínali jsme být zoufalí, ale nakonec se nám společnými silami podařilo ho vylomit.Otevřeli jsme dveře a zevnitř se ozvalo št’astné zvolání.Profesor byl vyhublý na kost a celý zarostlý a nemytý....takový hrabě Monte Christo trochu no.Jenže ve chvíli kdy jsme mu chtěli všichni vzít nohy na ramena, tak se za námi ozval něčí chladný hlas.
„Stůjte a ani se nehnětě...nebo si nepřejte to, co s vámi udělám.“ všichni jsme se zastavili.Projela mnou obrovská vlna strachu.
„Copak to tu máme??Statečné zachránce?!“ nezvučně a škodolibě se rozchechtal „Skončíte všichni stejně!“ zasyčel a už nás cpal zpátky do té tmavé kobky.Sonny se mu snažil vzpírat, ale školník ho surově uhodil a on spadl poloomráčený na zem cely.Pak se před námi zabouchly dveře a bylo slyšet jak je zvenčí zajistil závorou.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář