Janine’s POV
Vystoupila jsem z auta a octla se na pozemku mojí nové školy zvané Kinderfield.Ted‘ to bude moje nové bydliště na takový asi 4 roky...jenže nějak se mi nechce věřit, že bych to tady vydržela tak dlouho.Byl už podzim, ale ještě nebyla zima a svítilo sluníčko.Na stromech kolem se pohupovaly podzimní listy v různých barvách.Hmmm....asi si je nasbírám a udělám si z toho korunku.
„No tak Janine nekoukej kolem a vem si svůj kufr!Prohlídneš si to tady až potom!Na to budeš mít času až dost!“ řekla Laura a vrazila mi do ruky můj černý otlučený kufr.Jako nemyslete si, že jsme nějaká chudá rodinka!Právě naopak...ale jaksi se mě moji „rodiče“ chtěli zbavit.Věci se maj tak, že jsem jako malá vyrůstala v sirotčinci a když mi bylo 10, tak si mě do opatrovnictví vzali maželé Spencerovi, protože do té doby jiné děti neměli.Jenže po asi půl roce Laura otěhotněla a hned jsem měla malého bratříčka a zanedlouho i ještě mladší sestřičku.No a tak už pro mě u nich v domě nebylo místo a rozhodli se mě dát pryč.Ne že by se kě mě chovali nějak ošklivě, ale nikdy jsem od nich nedostávala tolik lásky, jako dávali svým vlastním dětem.Svoje rodiče jsem nikdy nepoznala a ani jsem neměla nějaké nutkání je hledat.Oni mě nechtěli, tak je nechci ani já.Vystačím si odjakživa sama na tomhle světě.Děti mě nikdy moc nechápaly....že prej jsem divná.No tak jsem si hrávala sama a moc kamarádů jsem v sirotčinci neměla.A byla jsem přesvědčená, že ani tady to nebude jinak.
Laura odjela a nechala mě stát na prahu školy.Ještě předtím mě objala a jakoby se jí v očích zaleskla slza, ale to se mi taky mohlo jenom zdát.Škola byla velká a stará a když jsem se chtěla podívat až na její vrcholek, tak jsem musela mít úúúúplně zakloněnou hlavu.Začal mě z toho bolet za krkem, tak jsem raději vyšla po schodech a s velkou námahou se probojovala přes ty mohutné dveře.Všude bylo ticho a přázdno.Asi bylo vyučování.Ale jak najdu ředitelnu?V pravo byly dveře s nápisem Vrátnice, kde mi řekli kam mám jít.Tak jsem tedy vyšla po schodech a koukala na tu spoustu obrazů kolem.Připadala jsem si jako v pohádce.....jedné z mnoha, které jsem přečetla.Já totiž strašně ráda čtu...skoro všechno!V sirotčinci jsem přečetla celou jejich knihovnu a u Laury a Marka celou tu jejich stěnu s knihami.Jeeee tahle škola musí určitě mít obrovskou knihovnu!!Došla jsem do druhého patra a viděla ceduli s nápisem Školní knihovna.Uvnitř mnou projel pocit vzrušení a zvědavosti.Něco čemu prostě člověk neodolá.Tiše jako indián jsem zmáčkla kliku a otevřela dveře, které díkybohu neskřípaly....i když kdyby skřípaly, tak by to bylo ještě dobrodružnější, takže jsem toho nakonec i trochu litovala.Zůstala jsem stát jako omámená přede dveřmi s pusou dokořán a očima navrch hlavy.Tolik knížek!!!!V tolika policích!!!Tady chci žít!!!
„Ehm...slečno přejte si??“ někdo promluvil z mojí levé strany a mě vyskočilo srdce až do krku, protože jsem se strašně lekla.Aha...jistě!V knihovnách bývají knihovnice....tak jsem to aspoň četla, protože já jsem vlastně nikdy v žádné opravdové knihovně nebyla.
„Ano...máte tu tolik knížek...myslíte, že bych si mohla nějakou přečíst?“ zeptala jsem se.
„No to si ji musíte nejdřív půjčit slečno a hezky mi to tady napsat, že jste si ji půjčila.“ řekla klidně stará vrásčitá knihovnice.
„Ale já bych vám ji vrátila...“ hájila jsem se jako bych snad byla nějaký zloděj!
„No to je sice možné, ale já to tady musím prostě mít napsané...“ stála si na svém už trochu podrážděně knihovnice.
„A četla jste je všechny???“ zeptala jsem se najednou zvědavě.
„Jak všechny?!“ zarazila se
„No jako všechny ty knížky tady!Já kdybych žila tady mezi tolika knihami, tak bych asi celý život jen četla a četla dokud bych nebyla stará a vrásčitá jako vy.“ rychle jsem chrlila a představovala si tu nádheru, jak celé dny jen sedím a čtu.
„No dovolte slečno!“ urazila se zřejmě knihovnice, ale mě nebylo moc jasné proč.Být stará a vrásčitá je krásné....těším se až já jednou budu taková.Tehdy budu mít tolik přečtených knížek a budu vědět tolik věcí.
„Jak se vlastně jmenujete a z kterého jste ročníku??“ vyrušila mě z mých představ knihovnice.
„Já jsem Janine Lovegoodová a jsem tu nová.Co vy?“ z nějakého důvodu vypadala ještě víc dotčeně a začala se mračit.
„Já jsem paní Harlingová a vy slečno byste měla být na hodině nemýlím-li se?“ vstala od svého stolu.
„No vlastně já jsem zrovna měla namířeno do ředitelny, abych se tu nahlásila a řekli mi můj rozvrh a pokoj.“ sklonila jsem hlavu, protože jsem se cítila najednu provinile, že jsem neudelala to, co jsem měla.
„Aha tak dovolte mi, abych vás doprovodila do ředitelny a tam už si s vámi poradí.“ řekla rázně a vystrkala mě ze dveří a už si to se mnou mířila do dalšího patra.
Sonny’s POV
Už jsem zase skončil narvanej ve skříňce.Jsem tu teprv pár týdnů a už mě zase šikanujou jako na předešlé škole.Sakra je tu tma a začíná mi docházet vzduch.Začal jsem rychle přemýšlet jak se odsud dostat....a popravdě mě nic nenapadalo.Tak jediné co jsem mohl dělat, tak bylo křičet o pomoc.
„Haloooooo!!!Slyší mě někdoo???Pomooooooooc!!!Jsem tu zavřenej ve skříňce!!!Haloooooo!“ začínal mi docházet ještě víc vzduch a moje hrdlo mě začínalo drásat.Sonny už by sis na to měl pomalu zvykat nebo si dělat čárky kolikrát tě už zavřeli do skříňky.Pak další seznam na vymáchání v hajzlu nebo krádeže oběda.Proč vždycky já??Copak tady není dost jiných lůzrů?!Z mého uvažování mě vyrušily nějaké kroky zvenčí.
„Halo??Je tam někdo?Slyšíte mě??Prosím otevřete tu skříňku...začínám se tu dusit!“ chraplal jsem...začínal jsem se cítit trochu malátně a ač netrpím klaustrofobii, tak i mě se tu začínalo dělat špatně.
Zámek skříňky cvakl a já z ní vypadl přímo na studenou a tvrdou zem.Trochu mi to vyrazilo dech.Zamotala se mi hlava a začernilo před očima, takže jsem ani moc neviděl kdo mě dostal z tý skříňky.Než jsem stačil poděkovat nebo si lépě tu osobu prohlédnout, tak rychle utekla.Jediné čeho jsem si všiml, tak byly hubené dívčí nožky v černobílých proužkovaných punčochách, červené boty a černá sukně, které utíkaly za roh nejrychleji jak uměly.Ještě chvíli jsem se sbíral ze země a pak jsem se rozhodl, že jelikož stejně nemá cenu jít už na skoro konec hodiny a je před obědem, tak půjdu do svého pokoje a pak ven.Vždycky jsem rád sedával do odlehlého koutu školních pozemků, kam nikdo nechodil a poslouchal tam muziku.
V pokoji nikdo nebyl.Jinak bydlím s Derekem, Mattem a Travisem.Když jsem přišel, tak se kluci už znali z předešlý školy.Takže jsem moc nezapadal a zatím jsem tu sám.Jsou to hodný kluci a lidi k nim maj respekt, protože jsou pokérovaný a maj piercingy.Občas když viděj, že mě někdo šikanuje nebo se mě snaží nacpat do záchodový mísy, tak mě z toho vytáhnou.Ale radši se bavej spolu, než se mnou, takže mi nepomůžou vždycky.Což byl zrovna ten případ předchvílí.Jako obvykle mě parta okolo místního frajera Gerarda našla a dala mi co proto, aby si upevnila pozici místních vůdců.
Hodil jsem sebou na postel plnou bordelu a zavřel oči.Přede mnou se objevily zase ty nožky v pruhovaných punčochách.Komu asi patřily??Nevšiml jsem si, že by nějaká holka tady na škole měla takové oblečení.Jakože je tady spousta různejch lidí a typů...a teda některý holky jsou fakt pěkný, ale samozřejmě mě všechny přehlížej a já vím, že na žádnou nemám.A stejně jsou to všechno krávy a nerozuměj ani hudbě a ani sic-fi a hororům a nemaj rády Michaela Jacksona a nekoukaj na Disneyovky....ehm no nechal jsem se trochu unést :D...ale stejně asi neznám člověka, kterýho bavěj věci jako mě.Kluci z pokoje poslouchaj hardcore a spíš chlastaj, než že by dělali něco zajímavýho.
Vstal jsem a šel si pro iPod a namířil si to ven do zahrady.Hmm...asi se pak stavím v knihovně a kouknu se jestli už ten někdo záhadný pan M. vrátil tu knihu o historii školy a okolí.Tahle škola je stará a mě zajímají starý věci a mám pocit, že by to mohlo být dobrý počtení.Není nad strašidelný příběhy a záhady.Třeba něco takovýho najdu i tady a budu to moct vyzkoumat! :P
Janine’s POV
Dostala jsem přidělený pokoj s třemi slečnami, které jsem zatím neviděla, ale bylo mi jasné, že to tak dlouho nezůstane.Měla jsem i přidělenou svoji skříňku, kam jsem si mohla dávat učebnice a tak, abych nemusela až do internátní části.Zrovna jsem bloudila a hledala ji po dlouhých chodbách, když jsem zaslechla nějaký smích a dupání nohou.Nejdřív jsem tomu nevěnovala pozornost a snažila se najít skříňku číslo 613, pak jsem ale slyšela něčí zoufalý křik.Něco jako přidušené volání.Opět mě přemohla zvědavost a říkala jsem si, že se mi tu začíná líbit.Tolik záhadných a vzrušujících věcí.
Ten někdo evidentně volal o pomoc.Obešla jsem roh a volání vycházelo z jedné ze skříněk.Když jsem přišla blíž, tak jsem zůstala chvíli zírat, protože to vycházelo ze skříňky 613....z mojí skříňky!!Co když to je nějaké strašidlo nebo zlý démon skříňek?!?Dostala jsem strach...
„Halo??Je tam někdo?Slyšíte mě??Prosím otevřete tu skříňku...začínám se tu dusit!“ ozvalo se zevnitř.Ale musel to být osud, protože jediná já znám kód téhle skříňky.Je to, co je uvnitř určeno pro mě??....a je to zlé nebo dobré?...vyhrabala jsem lísteček s kódem a roztřesenými prsty ho nastavila.Dvířka se rozlétla a první věc, co jsem viděla byla změt dlouhých černých vlasů.Byl to chlapec menšího vzrůstu v modrém tričku a černých riflích.Ležel na zemi a ztěžka oddechoval.Měla jsem strašný strach, že se mu něco stalo nebo že každou chvíli umře.Co nejrychleji jsem mohla, jsem běžela sehnat pomoc.Jenže asi po 10 minutách jsem se naprosto ztratila a zůstala jsem někde zamotaná ve spleti chodeb.Po chvíli bloudění jsem zapomněla na toho kluka a začala si prohlížet obrázky na chodbách.Byli tu různí pánové a staré dámy a také krajinky plné stromů nebo naopak mýtinek.Jeden obraz mě obzvlášt‘ zaujal....byli to lidé na nějakém dvoře shromáždění kolem mrtvé dívky ležící na zemi.Cedulka pod tím hlásala „Vražda v domě-Jakub Schikaneder(zmenšená reprodukce)“.Byla jsem tím naprosto uchvácena a začala zkoumat příběh v něm zachycený.Ani jsem si nevšimla, že zazvonilo a děti se vyrojily ze tříd.Někdo kolem mě prošel a strčil do mě tak, že jsem málem upadla na zem.Usoudila jsem, že když půjdu s davem, tak se mi podaří dostat ven.
Konečně jsem vyšla na vzduch a rozhlídla se po okolí.Bylo to tu parádně obrovský!Všude se rojili studenti a mě spíš zajímalo, kde by se dalo jít nějaký zašitý místo a nikdo tam nebyl.Asi měla většina lidí volnou hodinu na oběd, protože všichni byli venku.Proč jsem vlastně nešla na žádnou hodinu??No možná na to časem přijdu.... :D ..zase mě něco vyrušilo z mých myšlenek!To je strašný!Tady se nedá myslet!!Je tu tolik lidí a hluku!
Zaposlouchala jsem se líp a slyšela nějaký skřeky...teda ted‘ spíš jekot...ne počkat!....někdo si zpíval!!Rozhlížela jsem se odkud to jde, protože tady v této části parku nikdo nebyl.Ten randál se ozýval z rohem budovy u jednoho stromu.Trochu jsem se přikrčila jako Apač plžící se prérii.Jenže když jse došla ke zdroji toho hluku, tak jsem zjistila, že moje plížení bylo trochu zbytečné, protože ten někdo měl na uších sluchátka.Seděl na větvi stromu a nohy mu visely ve vzduchu.Měl zavřené oči a evidentně nevnímal okolí.Počkat....modré tričko.....černé kalhoty...a ty dlouhé črné vlasy!!!To je ten kluk ze skříňky!Nemohla jsem si pomoct, ale zírala jsem na něj s vyvalenýma očima.....byl...byl tak zvláštní....
Komentáře
Přehled komentářů
No tak sem se konečně dostala k týhle story, protože sem si konečně zjistila něco o tom Sonym... =) A je pěknej, máte pravdu XD A ta story taky vypadá dobře! No tak já du číst další díly a pak se ještě ozvu, ste rádi?? =)
heh co se píše do nadpisu?? XD
(sharlotte, 26. 10. 2007 9:44)