Gerard’s POV
Probudil jsem se s výkřikem,
který stále odezníval v mojí hlavě.Moje oči si nemohly přivyknout na tmu
kolem mě.Byl jsem v naší ložnici a z okna sem dopadalo světlo.Vedle
mně klidně oddychovala moje žena.Vstal jsem z postele a šel do kuchyně,
kde jsem rozsvítil světlo nad sporákem, abych nevzbudil Lyn.Otevřel jsem
ledničku a vyndal mlíko, abych se mohl napít.Sedl jsem si ke stolu a nepřítomně
zíral před sebe.Uběhly dva roky a já ji mám pořád v hlavě.Ve dne mám tolik
práce, že skoro nestíhám vlastní myšlenky, ale když už konečně usnu, tak mě to
budí stále dokola.Nikomu jsem nic neřekl a pochybuju, že by to někdo
pochopil.Svoji vinu a výčitky si nesu sám a já za ně taky zodpovídám.Myslel
jsem, že když už se naše životy nikdy nezkříží, tak všechno pomine a všichni
budou št’astní....ach jak jsem byl naivní!
Hodil jsem na sebe tepláky a
mikinu a potichu vyšel na balkon.Chladný listopadový noční vzduch mě uhodil do
plic a já se okamžitě začal třást.Sevřel jsem ve rtech cigaretu a rychle ji
zaplálil.New York hrál všemi barvami.Zdá se, že tohle město nikdy
nespí....stejně jako d’ábel.Vyfoukl jsem kouř a snažil se zahnat vzpomínky na
sen, který ještě před chvílí pro mě byl skutečností.tolik jsem věřil své iluzi
svého dokonalého života se svojí milující ženou, že jsem zapomněl jak je tenhle
svět krutý.Vybudoval jsem si kolem sebe bublinu blahobytu a všechno ostatní se
přes ní nemohlo dostat.Ale všechny činy mají své následky a to, že jsem
promarnil svoji příležitost sám sobě neodpustím.
Všechno bylo tak zvláštní...ta
noc a ten vítr, co foukal..všechno bylo jiné.Zahodil jsem vajgl a vrátil se
dovnitř.Nachvíli jsem se zastavil, abych se přesvědčil, že Lyn stále spí.Zhasl
jsem v kuchyni a vrátil se do ložnice.Ležela na břiše a vlasy jí zakrývaly
obličej.Rukou na místě kde jsem před chvílí ležel.Zřejmě měla reflex mě
obejmout, ale asi ve spánku zaregistrovala, že to místo je jen prázné a
chladné.Stejné jako moje duše.
Opatrně jsem si k ní opět
lehl a chytil její ruku.Přitulila se ve spánku okamžitě ke mě a já ji políbil
do vlasů.Nevím jestli budu schopen znova usnout.Ztežka jsem si povzdechl a
zíral nepřítomně z okna dokud mě nedostihl opět spánek.
Mia’s POV
„...no chtěli jsme ty barový
stoličky propašovat ven pod našima bundama, ale jak jsme byli všichni úplně pod
obraz, tak nám nedošlo, že to asi je trochu vidět....tak jsme pak dostali půl
roku zákaz do toho baru...“ dořekl mezi křečemi smíchu Migé a celý náš stůl
opět vybuchl v bujarou salvu smíchu.Celá skupina a pár dalších přátel vyrazila
na dodatečnou oslavu Villeho narozenin a toho, že jsem zavítala na
návštěvu.Celý večer jsme se smáli a všichni byli neuvěřitelně milí.Hrál se
kulečník a povídalo se a já se prostě cítila jako mezi normálními lidmi.A při
tom je to jenom dva roky co jsem se bavila jako oni dneska a můj život byl
vlastně dost bezstarostný.Nebo tedy...nebyla tu ona...nebo tu byla vždycky?V
tomhle jsem si už nebyla jistá.Dneska večer jsem ji viděla jenom jednou.Stála
v rohu a na rtech jí pohrával ten posměšný úšklebek.Stále jsem ale měla
celý večer ten známý pocit těch očí, co sledují každý můj pohyb a kritizují ho.
Vyšli jsme všichni
z hospody, kde se všichni rozloučili a rozešli se na různé strany.My
s Villem zamířili na opačnou stranu a celou cestu jsem se smála jeho
vtupům a roztomilým řečem.Nemohla jsem uvěřit tomu, že stačilo pár dní mezi
jinými lidmi a mohla jsem se dokonce smát.Jen nevím proč, ale něco mi říkalo,
že jí se to líbit nebude a dojdu odplaty.Nachvíli jsme se oba uklidnili a šli
mlčky po osvícené ulici obklopené těmi vysokými domy.Konečně jsme došli domů a
celou dobu než jsem vešla do svého pokoje, tak jsem měla ten tíživý pocit
klidu....ale takového toho klidu před bouří.Pak jsem otevřela dveře pokoje a
zalapala po dechu, když se přede mnou zjevila ta podívaná.Celý pokoj byl
obmotaný pavučinami.Silnými s lehkým fialovým fosforeskujícím
nádechem.Byly tak pevné a tlusté, že jsem věděla, že by stačil jeden dotyk a
nikdy bych se z nich už nevymotala.A na stropě v rohu u okna byla
ona.Rukama i nohama se držela stropu a oči jí svítily a zubila se na mě vítězoslavným úsměvem.Zatímco
já jsem stále stála ve dveřích vyděšená k smrti.
„Ahoj princezničkooo..sss...tak
tě tu konečně mám..tstsstsssss...pojd‘ blíž..“ mluvila a mě z jejího hlasu,
který jsem tak dlouho neslyšela, vstávaly vlasy na hlavě hrůzou.Začaly se mi po
tvářích nekontrolovatelně kutálet slzy a celá jsem se třásla.A pak se začala
plazit nechutnými trhavými pohyby po stropě přímo ke mně.Její smích se odrážel
ve zdech stejně jako řinčel v mojí hlavě.
„NEEEEEEEEEEE!!!!!!“ vydala jsem
srdceryvný křik, abych to vše přehlušila.Zakryla jsem si uši a pevně zavřela
oči.Schoulila jsem se do malého klubíčka na zemi.Snažila jsem se kolem sebe si
vytvořit něco jako ochranný štít, ale stejně jsem věděla, že je to marné.Ona mě
zná...zná mě až příliš dobře.
Pak se tu ale objevil někdo jiný
a snažil se se mnou hýbat, což mě vyděsilo ještě víc a začal jsem znova křičet.
„Mio sakra slyšíš mě!!!Uklidni
se!Co se děje?!Mio!Nech toho to jsem já..no tak!“ snažil se.
„Ne..prosím ne..já nechci!“
plakala jsem
„Co nechces???Řekni mi to!“
„Ty sítě!!Prosím já nechci do
těch sítí...prosím pomoc!“ nebyla jsem už dál schopná slova.Chvíli se nic
nedělo a pak mě někdo odtáhl pryč.Nevěděla jsem jak a ani kde jsem.Stále jsem
naříkala do svých dlaní, abych neviděla to co je kolem mě.Ale už se nic nedělo
a já sundala svoje ruce z obličeje.Byla mi strašná zima a pořád jsem se
třásla.Všechno bylo kolem rozmazané a já jsem nepoznávala kde jsem.Za pár minut
ale všechno nabylo jasnějších tvarů a já poznala že se nacházím v pokoji.Ale
jiném než je ten můj.Naproti mě seděl nějaký člověk...a myslím, že jsem ho
znala...cigarety...vím, že hodně kouří.Jeho výraz, ale ted‘ vyjadřoval zmatek a
strach.Jeho pronikavé oči v zšeřelé místnosti trochu svítily, ale jenom
tím lidským způsobem.Měla jsem pocit, že v nich jsem někdy předtím
zahlédla i jiný pohled.Plný tepla a něhy.Uvědomila jsem si, že jsem přestala
vzlykat a dokonce se i třást...jenom jsme se dívali jeden druhému do očí a ani
jeden z nás se nepohnul.
„Máš cigaretu?..“ tiše jsem
špitla.Beze slova vstal a podal mi cigaretu, kterou zapálil.Natáhla jsem kouř
do plic a vyfoukla ho.To mě utvrdilo v tom, že stále dýchám.Mezi námi se
vytvořila clona dýmu.Nic neříkal...jen se na mě díval a jako by přemýšlel.Možná
čekal, že mu řeknu co se děje.Ale já nevím jestli jsem schopná něco takového
říct....co když mi ona udělá pak něco mnohem horšího, než měla v plánu dneska.Nebo....och
pane bože...něco udělá jemu?!To nemůžu dopustit!A tak jsme tam dál seděli a
dívali se jeden na druhého a snažili se vyčíst ze svých očí nevyřčené otázky a
odpovědi.
Komentáře
Přehled komentářů
No,začínám se docela bát...ale to je právě fajn.
Teď mi jen vrtá hlavou,jestli si zakouřila s Villem nebo Gerardem(no spíš s ním,ale jistota je jistota:D)
TROJKA-krásné to číslo:)
(L&S, 16. 12. 2007 21:42)