Bagrista narazil v Jemnici na štolu, možná se v ní dolovalo zlato
20. září 2011 14:50
Při opravě kanalizace v Jemnici objevili stavební dělníci historickou štolu. Narazil na ni jeden z bagristů. Štola je spojována s někdejším dolováním zlata a stříbra v okolí města.
Bagrista narazil v Jemnici při hloubení příkopu na kavernu, která může být stará až 700 let. Tento unikátní nález asi svědčí o historii dobývání zlata a stříbra ve městě. | foto: Město Jemnice
Za svůj rozkvět prý Jemnice vděčí právě nálezům zlata a stříbra. "Hovoří se, že zde už koncem 12. století stávala trhová ves u přechodu přes řeku Želetavku. A kromě jiného byla důvodem rozkvětu obce především těžba rud - zlata a stříbra. Právě od "jamníků" (ten, kdo pracuje či bydlí v jámě, nebo hloubí jámy - pozn. red.) má město Jemnice své jméno," vysvětlil místostarosta Petr Novotný.
Poslední nález z historie města může být starý až 700 let. "Domníváme se, že jde o takový pozůstatek jejich činnosti, na který bagrista narazil při hloubení výkopu," řekl místostarosta Jemnice Petr Novotný.
Kvůli nálezu byla hned zahájena jednání. Účastnit se jich budou zástupci z řad archeologů, speleologů, vedení města, kraje, Báňského úřadu v Brně a dalších.
Podle dostupných informací byla v Jemnici objevena místnost neboli kaverna o šířce zhruba čtyři metry a délce 4,5 metru, vysoká zhruba dva metry. Další průzkum v lokalitě by se měl konat v nejbližších dnech.
Může jít o pozůstatek těžby
Chodba, na níž v Jemnici narazili, může být památkou na důlní činnost, protože asi 200 metrů od místa nálezu leží lokalita zvaná U Havířských jam. Stejně tak ale může jít o novější chodbu z 19. století, kdy se v Jemnici hledala místa pro obnovení těžby rudy.
Jestli se objevené prostory zakonzervují, zpřístupní, nebo budou zavezeny či zasypány vhodnou směsí, zatím není jasné.
Pohřeb železniční trati v Jemnici. Žehnalo se záchodovou štětkou
31.12. 2010 | Dušan Vrbecký
Velmi netradiční pohřeb se poslední den roku odehrál v Jemnici na Třebíčsku. Místní tu po 114 letech provozu pochovali železniční trať.
Bylo to smutné loučení. Stovky lidí sledovaly, jak železniční tratí Moravské Budějovice - Jemnice 31. prosince 2010 o půl čtvrté odpoledne projel po sto čtrnácti letech nepřetržitého provozu poslední vlak. Trať před zrušením nezachránil ani titul národní kulturní památky. Tou byla místní železnice prohlášena v roce 1996.
"Dnes odsud odjel poslední vlak a trať byla zrušena. Na jak dlouho, to nikdo neví," řekl starosta Jemnice Miloslav Nevěčný. Od Nového roku tu budou vlaky nahrazeny autobusovými linkami. Ke zrušení trati došlo po dohodě mezi krajem Vysočina a Správou železniční dopravní cesty. "Údajně šlo o ekonomické důvody," dodal starosta. Kraj totiž rozhodl, že od roku 2011 už na provoz trati nebude přispívat.
Místní vystrojili pohřeb
Obyvatelé Jemnice se ale se ztrátou železnice smiřují jen těžko. Rušené trati dokonce vystrojili před vypravením posledního vlaku pohřeb. "Patřila doslova do rodiny, mnozí se s tím smiřují jen velmi těžko, proto ten pohřeb," vysvětlil organizátor smutečního obřadu Josef Lichtneger.
Poslední vlak vyjel z Jemnice na Silvestra krátce po půl čtvrté odpoledne a jeho odjezdu předcházel pohřební ceremoniál v duchu posledního dne roku. Smuteční průvod s kapelou došel až na nástupiště, kde hosté přímo před poslední vlak položili věnec a "farář" přednesl řeč i s požehnáním. Vše se ovšem neslo v lehce recesistickém tónu, jak se na poslední den v roce patří. Místo kropenky například falešný farář žehnal záchodovou štětkou.
Poslední vlak byl narvaný k prasknutí
Historicky poslední jízdu si nenechali ujít ani obyvatelé. Poslední vlak doslova praskal ve švech a ve vagonech nebylo k hnutí. Nejsmutnější ale byli někteří bývalí zaměstnanci dráhy. Ti totiž přišli o práci. "Od 27. prosince jsme ve výpovědi. Naše místa jsou zrušena," řekl jeden z nich. Na trati dělal 25 let.
Co bude s tratí dál se neví. Teď je mimo provoz. "Přihlásil se sice zájemce, který by trať dál provozoval, ale záleží, jak dopadnou jednání," doplnil startosta Nevěčný. Osud trati totiž leží v rukou krajských úředníků. Doprava by se tu mohla rozjet pouze v případě, že by kraj uvolnil prostředky na její dotování. To ale vzhledem k náhradě autobusovými spoji není momentálně příliš reálné.
Písečné – Jelikož jsem v posledních dílech seriálu pozapomněl na jihovýchodní oblast našeho regionu, vracím se tam alespoň krátce dnes.
Autor:
Redakce Jindřichohradecký deník.
ZÁMEK V PÍSEČNÉM. Objekt původní tvrze, který byl výrazně přestavěn na honosný vesnický zámek. V současné době je tato budova nabízena ke koupi.
Autor: archiv mueza, V. Burian
Opouštím J. Hradec a po ujetí přibližně 50 km zastavuji v Písečném na Slavonicku. Odměnou každému je zde přinejmenším cesta malebnou krajinou kolem česko – rakouských hranic, která stojí za samostatnou poznávací výpravu.
Nové Sady
Než se budu věnovat tvrzi v Písečném, dovolím si alespoň stručně vzpomenout od ní pouhý kilometr vzdálenou ves Nové Sady. Když jsem zde prováděl v 90. letech 20. století jeden z archeologických dozorů, zaujalo mě hned několik objektů, které stály za povšimnutí. Bezesporu hřbitovní kostel s dominantním, překrásně propracovaným „rytířským“ náhrobkem, připevněným k jeho venkovní stěně. Až trochu kuriózním protikladem pak byl opuštěný dům, který sice dodnes stojí poblíž vstupní branky na hřbitov, ale v současné době již jeho zrekonstruované stěny nenesou nápisy do dob druhoválečné vřavy, vytvořené kdysi filmaři.
Při západním okraji obce na ostrožně nad Dyjí se nachází zbytky opevněného sídla, jehož část byla narušena stavbou rodinného domku. Jedná se o kruhový areál o průměru asi 50 m. V době archeologického průzkumu byl chráněn cca 15 m širokým, asi 2,5 m hlubokým příkopem a valem vysokým 0,8 m. Objekt již dříve zkoumal PhDr. Josef Bláha, který zde získal početný soubor dobových artefaktů, včetně železné ostruhy s bodcem. Objevený keramický materiál jeví spojitost s dolnorakouským zbožím. Kolega zde předpokládal existenci tvrze. Počátky opevnění spadají nejpozději do I. poloviny 13. století, jeho předpokládaný konec na přelomu 16. /17. století dokumentují zlomky tenkostěnných, redukčně vypálených nádob.
Písečné
Obec leží na významné středověké komunikaci mezi rakouským Drosendorfem (Drozdovicemi), Vratěnínem a Slavonicemi, při jihovýchodní hranici Jindřichohradecka. Jedním z opěrných bodů této lokality byla tvrz, jejíž vznik je některými badateli předpokládán již v závěru 14. století. V současné době je budova využívána jako obecní úřad.
Lokalita je poprvé připomínána písemnou zprávou z roku 1366 jako součást panství Pánů z Hradce, kdy ji Heřman z Hradce prodal Oldřichu ze Želetavy. Roku 1368 se podle Písečného psal Záviš. Během sporů markrabat Jošta a Prokopa se stal majitelem Písečného olomoucký biskup Jan, roku 1400 pak jeho bratr Mikuláš. Na počátku 15. století byla ves částečně církevním a zároveň markraběcím lénem v držení rodu Krokviců z Nové Vsi. Roku 1434 markrabě Albrecht postoupil Petru Krokvicovi toto léno v plném dědictví jako kompenzaci škod z období husitských válek. Poté zdědil ves Mikuláš Krokvicar, následně Volf a poslední Hanuš Ludvík Krocvicar. Zajímavým faktem je, že je tvrz poprvé zmiňována písemnou zprávou až z roku 1589, ale již o jedenáct let později je uváděna jako zámek. Že se může jednat o mylný výklad charakteristiky objektu, by mohl nastínit poznatek z Komenského mapy Moravy z roku 1627, kde je označen jako tvrz. I když se některé z pramenů neshodují na skutečné příčině, dalším osudem majetku byla jeho konfiskace v roce 1622. Zda to bylo z důvodu účasti Hanuše Ludvíka Krokvicara ve Stavovském povstání, po jehož porážce odešel do emigrace v uherské Skalici, či nesplacení kupní smlouvy za Písečné a Slavětín Blektou z Outěchovic, není nyní až tak zásadní. Ves koupil roku 1626 plukovník Hanibal ze Schaumburku. Jako poslední významnější majitel Písečného byl v roce 1769 uváděn Vinciguerra Tomáš Collalto, kterému v té době náležel i nedaleký Slavětín. Pokračovatelům jejich rodu pak ves patřila až do 20. století. V současné době je zámek majetkem obce, která ho nechala částečně zrekonstruovat.
Kdy a v jaké podobě skutečně vzniká v Písečném tvrz, není známo. Především díky stavebně historickému průzkumu však víme, že k intenzivní výstavbě dochází v době vrcholné gotiky v II. polovině 15. století, kdy byli Krokvicarové zproštěni svých lenních závazků a mohli se intenzivně věnovat výstavbě a zvelebování svého feudálního sídla. Z tohoto období se dochovalo severovýchodní křídlo objektu, kdy především valená klenba ostění oken naznačuje, že takto honosná tvrz vzniká až po roce 1450. Dalším dokladem původní pozdněgotické stavby je část hradby s nárožní věží, která tvořila zabezpečení objektu v místě nejsnáze přístupném. Obdobně bylo pomocí věže zajištěno i další nároží hradby. K další významné stavební etapě v objektu dochází v období renesance, a to od poslední třetiny 16. století. K nejvýraznějším aktivitám však dochází až během závěru 16. a počátku 17. století. Tehdy dostává objekt současnou podobu, jelikož se hospodářsky poměrně mocný rod Krokvicarů rozhodl tvrz přebudovat na pohodlný a prostorný zámek. V této době bylo obestavěno nádvoří do čtvercového půdorysu, kdy každé z nároží chránila věž vystupující ze zdi a hlavní sídlení jednotkou je obdélný palác. Veškeré následující mladší stavební aktivity, které vždy byly pouze nepatrného rozsahu, již neměly znatelnější vliv na podobu tohoto objektu.
Během archeologického průzkumu ve výkopech v okolí zámku jsme našli 38 kusů drobných fragmentů z hrnků, hrnců, džbánu a trojnožky. Byla vyrobena na rychle rotujícím hrnčířském kruhu a vykazovala dokonalý výpal. Nalezené dno nese stopy po odřezávání strunou. Datace této užitkové keramiky spadá od II. poloviny 15. po závěr 17. století.
Židovský hřbitov
Než opustíte Písečné, doporučuji vám ještě vyšlápnout na nedaleký kopec jižně nad lokalitou a využít nejen výhledu po této krásné krajině, ale také možnost navštívit zdejší židovský hřbitov.
Jeho založení spadá do doby příchodu Židů do této vsi na počátku 18. století, kdy nejstarší dochovaný náhrobek paří učiteli Bernardu Inselovi z roku 1730. Ve stínu zdejších vzrostlých stromů však naleznete celou řadu dalších. Některé z nich by vám dozajista mohly vyprávět příběhy o zdejším nelehkém životě tohoto etnika.
„Lidé už byli skeptičtí, že by tuto historickou budovu někdo koupil, protože do její opravy bude muset případný zájemce vložit ohromné peníze,“ uvedla Zajnat Albastová z Českého Rudolce. Sama osobně prý doufá, že se památku podaří zachránit a vytvořit z ní dominantu obce, která přiláká i více turistů.
A možný budoucí majitel se našel. Je jím brněnská akciová společnost Pena Plus, která se mimo jiné zabývá také údržbou a správou nemovitostí. Ta koupila budovu i s přilehlými pozemky a rybníčkem.
Aby se stala právoplatným majitelem, zbývá ještě zapsání v katastru nemovitostí.
Podle člena představenstva této společnosti Milana Okřiny bude prvním úkolem udělat na budově základní záchranné práce.
„Chceme, aby skončilo období chátrání této perly jižních Čech, kterou pravidelně navštěvuji jako turista. Myslím, že na území České Kanady není mnoho podobných objektů, a proto mu chceme dát šanci,“ uvedl Okřina a pokračoval: „Zatím jsme na samém začátku. Celková rekonstrukce si vyžádá ohromné investice a její realizace se neobejde bez dotací. V této souvislosti očekáváme spolupráci a podporu obce, kraje i památkářů.“
Společnost zvažuje i částečné využití nynějšího, stále platného, projektu, který mimo jiné počítá s přestavbou na hotel. „S projektem chceme pracovat, lze však předpokládat určitou modifikaci, ale jaké změny v něm nastanou, to v současné době ještě říci neumím, protože s projektem se teprve seznamujeme,“ doplnil Okřina.
Jak dále zdůraznil, při rekonstrukci stavby budou úzce spolupracovat s pracovníky odboru kultury v Dačicích, se kterými se dohodnou na postupných reálných krocích, směřujících k sanaci této jedinečné památky a promyslí výhled i na další období. „Očekáváme oboustranně vstřícný přístup a dobrou spolupráci, protože záchrana malé Hluboké je naším společným cílem,“ dodal.
„S novým budoucím vlastníkem můžeme jednat až po předložení platného listu vlastnictví,“ sdělil pracovník odboru kultury a cestovního ruchu dačického městského úřadu Pavel Urban.
Podle jeho slov budou i nadále sledovat, zda vlastník plní rozhodnutí, které má zabránit dalšímu chátrání této kulturní památky. Jeho úkoly mají být završeny do konce září a v případě jejich neplnění vyvolají příslušná jednání.
Nad malou Hlubokou kroutí turisté nevěřícně hlavou
Český Rudolec - Téměř dva roky se pokouší majitel, společnost NMS, prostřednictvím realitní kanceláře o prodej zámečku v Českém Rudolci. Zatím však bezvýsledně.
Budova je na seznamu nejohroženějších státních kulturních památek. „Případné zájemce odradí stanovené podmínky k zabezpečení havarijního stavu, kde jsou stanovené sankce až dva miliony korun,“ řekl Vojtěch Lojka, památkář městského úřadu v Dačicích.
Jak dále uvedl na popud ministerstva kultury bylo vydáno Rozhodnutí o opatření k zamezení dalšího chátrání jmenovité kulturní památky. „Minulý týden se s námi správce majetku telefonicky spojil a domluvili jsme si osobní setkání, kde si ujasníme další postup zabezpečení stavby,“ doplnil Lojka.
Zámecký park
K zámku však nepatří pouze budova, ale také rozsáhlý park rozléhající se po obou stranách silnice. „V části parku mají zahrádkáři pozemky pronajaty, druhou část smluvně s majitelem alespoň vysekáváme a vodní plochu využívají rybníkáři při Sboru dobrovolných hasičů,“ řekl místostarosta Českého Rudolce František Thüringer. Jak však potvrdil, samotná stavba je obci spíše pro ostudu.
Lidé jsou zvědaví
V současné době je budova ze všech stran volně přístupná a lidé se mohou dostat přes nezabezpečená okna až dovnitř.
„Majitel jednou za čas přijede a provede základní úkony k zabezpečení vstupu do zámku, který je samozřejmě terčem mnoha zvědavců,“ doplnil Thüringer.
„Zámečku je mi velmi líto. Ale aby se ho podařilo zachránit, musí na sebe, bohužel, vydělávat. A to případné majitele určitě odradí, protože jenom opravy a provozní náklady budou jistě tak vysoké, že tyto investice budou jen stěží návratné,“ sdělila Zajnat Albastová z Českého Rudolce. Zároveň potvrdila, že se na zámeček projíždějící cyklisté velmi často ptají.
„Vždy je zajímá, proč je tak nádherná stavba v takovémto stavu a co se zámkem bude v budoucnu,“ doplnila Albastová.
Zámek ležící v malebném prostředí České Kanady již chátrá desítky let. V minulosti byl ve vlastnictví mnoha majitelů. Pojmenování malá Hluboká získal ve druhé polovině 19. století, kdy po rekonstrukci ve stylu anglické novogotiky dostal podobu známého sídla v Hluboké nad Vltavou. S současné době je budova v žalostném stavu na prodej.
Budeč - V Budči, což je nejvýchodnější obec Jindřichohradecka, chtějí ekologicky vyrábět elektrickou energii.
Autor: DENÍK/archiv
Obec by ráda postavila fotovoltaickou elektrárnu, která ze slunečního záření vyrábí elektrickou energii. Překážkou jsou finance.
Stát garantuje v období dvaceti let výkup vyrobené elektřiny, a tak by se mohla zlepšit ekonomická situace obce. Jak sdělil starosta Pavel Polák, překážkou je, že v územním plánu obce se s elektrárnou nepočítalo a v plánu není ani průmyslová zóna. Projekt je zatím v jednání s investorem.
Noční prohlídky na zámku v Polici
Dne 28. 07. 2008
Zámek Police Obec Police - Správa zámku v Polici si Vás dovolují pozvat na noční prohlídky zámku. Noční zámek nabízí atmosféru, kterou není možné při běžné denní prohlídce načerpat. Přijďte a zažijte neobvyklou prohlídku nádvoří osvětleného tlumeným světlem, tajuplných míst kaple, ponurých zákoutí téměř zapomenutých šlechtických pokojů se štukovou výzdobou stropů a poslechněte si historický příběh spjatý se zámkem v Polici.
Noční prohlídky se uskuteční 2.8.2008 - 20.30 a 22.00, 23.8.2008 - 20.30 a 22.00, 30.8.2008 - 20.30 a 22.00 hodin.
XXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXX
Synagoga znovu objevená
V Polici u Jemnice stojí sokolovna jedinečné hodnoty
Arno Pařík
Synagoga v Polici - současný stav.
Když zástupci České obce sokolské darovali v roce 2004 Federaci židovských obcí budovu bývalé synagogy v Polici u Jemnice, nevzbudilo to z počátku žádné velké nadšení. Stavba přestala sloužit kultu na počátku minulého století a byla skoro sto let využívána jako tělocvična. Když jsme ji poprvé uviděli na vlastní oči - ve štítu znak Sokola, parketová podlaha, dřevěné obložení stěn, trámy, kruhy a lana na zpuchřelých závěsech -, nevypadalo to, že by zde bylo možno objevit nějaké stopy minulosti a svědectví o životě zdejší židovské komunity.
Neobvyklá historie
Pohled do interiéru po odstranění zásypů.
Police je malá obec s velkým barokním zámkem přibližně na půl cesty mezi Jemnicí a Bítovem. Nejbližší židovské obce bývaly v Písečném a Šafově a ležely dlouho v hraničním pásmu. Podle ústní tradice se v Polici usazovaly již v 15. století některé židovské rodiny, vypovězené ze Znojma (1454), židovská obec údajně existovala již v roce 1523. Nejstarší písemný doklad o židovském osídlení však pochází až z roku 1671, kdy sem dorazili exulanti z Vídně. V následujícím století dosáhla židovská obec v Polici nebývalého rozkvětu: na počátku 18. století zde žilo 40-50 rodin ve 22 domech. Po vydání translokačního reskriptu Karla VI. (1726) prověřovala konzistorní komise separaci židovských domů a synagog od křesťanských čtvrtí a jejich vzdálenost od kostelů a náměstí, kde se odehrávaly katolické bohoslužby. V Polici se Židé roku 1728 museli stěhovat z domů na návsi do nově založené Židovské ulice jižně pod zámkem, kde hrabě Adam Berchtold nechal vystavět asi 25 domů po obou stranách polního úvozu.
Židovská ulice
Většina domů v Židovské ulici a také synagoga jsou dodnes dochovány v původních dispozicích a celá ulice je cenným dokladem barokního urbanismu a příkladem nově založeného barokního ghetta na periferii staré obce. Pod Židovskou ulicí v údolí navíc existovala ještě menší židovská kolonie Housenec. Na kraji sídliště leží židovský hřbitov, kde je na ploše 2145 m2 dochováno na 300 náhrobků.
Při požáru Police 25. 6. 1758 nové ghetto vyhořelo, díky rychtáři židovské obce Izáku Landesmannovi bylo ale brzy obnoveno. Část obyvatel se po požáru z Police odstěhovala: roku 1769 zde žilo 17 židovských rodin, v letech 1787 až 1848 pak 22 rodin (až 160 osob). Po roce 1848 židovských obyvatel v odlehlé venkovské obci rychle ubývalo, roku 1869 zde žilo již jen 43 Židů (5 % obyvatel). Roku 1891 byla židovská obec připojena k obci v Jemnici, kolem r. 1900 v Polici žilo 12 osob židovského vyznání, o třináct let později se z Police odstěhoval poslední Žid.
Synagoga
První známá synagoga stávala na východní straně návsi, po roce 1728 však přešla do křesťanských rukou a byla přestavěna na obytný dům. Pozemek pro svoji druhou synagogu získala židovská obec v roce 1730 v dolní části Židovské ulice. Tato nejspíše dřevěná stavba lehla popelem při zmíněném požáru r. 1758. Na jejím základě byla v následujícím roce postavena zděná synagoga nákladem rychtáře Izáka Landesmanna, který ji také vybavil vnitřním zařízením. Stavbu provedl zednický mistr Matyáš Kirchmayer ze sousední vsi Kdousova v jednoduchém stylu venkovského baroka jako téměř centrální stavbu (850 x 830 cm), sklenutou převýšenou valenou klenbou o výšce 660 cm.
Nová synagoga je přízemní obdélná budova téměř čtvercového půdorysu se sedlovou střechou, nápadná barokním srdcovým štítem v průčelí, který ji dodnes odlišuje od ostatních domků Židovské ulice. Stavba je orientována k východu, i když kvůli tomu musela být poněkud odkloněna z uliční čáry. Z boku při severní straně byla původně přistavěna předsíň s mužským vstupem do hlavního sálu a ženským schodištěm na galerii. V mužské části předsíně je zčásti dochován ve stěně vezděný kamenný mušlový kior (umyvadlo), v ženské části byl zjištěn hebrejský text s ornamenty, pocházející nejspíše ještě z 18. století. Po odkrytí 110 cm vysokých navážek a zásypů v hlavním sále synagogy byly objeveny četné stavební fragmenty, s jejichž pomocí můžeme stanovit nejméně tři fáze stavebního vývoje synagogy. Nejlépe se pod pozdějšími navážkami zachoval nejstarší (a nejzajímavější) stav z roku 1759 - tvoří jej především kompletně dochovaná cihlová podlaha ústředního sálu, nejstarší část obvodových zdí bimy v jeho středu a fragmenty schodiště ke svatostánku s postranními parapety. V západní části synagogy dokládají původní řešení galerie sokly kamenných sloupů a postranních pilířků a otisky jejích kleneb v obvodových zdech. Do ústředního prostoru se tak čelo galerie otvíralo třemi širokými arkádami, v horní části byla uzavřena nejspíše dřevěnou předprsní. Také v západním průčelí bývala původně nejspíše dvě segmentová okna pod galerií a jedno uprostřed v západním štítu budovy, která jsou dnes zazděna.
Klenba synagogy je zdobena oválnými štukovými medailony, po třech při východním a západním okraji klenby a s jedním velkým uprostřed ve vrcholu klenby (zde se nabízí symbolika 6 všedních dnů a šabatu, resp. Slunce a planet). Ze tří medailonů ve vrcholu klenby byla spuštěna tři světla - největší lustr byl patrně zavěšen uprostřed nad východní částí bimy a vytvářel optický střed celého prostoru, z východního medailonu bylo spuštěno nad svatostánek věčné světlo a ze západního menší lustr nad galerií.
Hlavním a dobře rozlišitelným fázím úpravy interiéru synagogy odpovídají nalezené stopy výmalby a hebrejských nápisů, další nálezy je možno očekávat při podrobnějším restaurátorském průzkumu během obnovy.
Tělocvična
Bohoslužby se v polické synagoze konaly do počátku 20. století, v roce 1917 prodala obec budovu majiteli panství Alfredu Vraždovi hraběti z Kunevaldu a ten ji roku 1919 daroval místní Jednotě sokolské, která ji adaptovala na tělocvičnu. Tehdy také došlo k prvním destrukčním zásahům: nejprve byla asi zbořena pozoruhodná klenutá galerie pro ženy, dále došlo k odstranění větší části obvodového zdiva bimy a zvýšené platformy před svatostánkem. Současně bylo odstraněno kamenné schodiště mužského vstupu a ženské schodiště na galerii. Sportovnímu nadšení padly patrně za oběť i zbývající pozůstatky původního zařízení synagogy - vyřezávané lavice a zejména zděná výzdoba svatostánku, na jehož místě byl do sálu synagogy proražen široký vstup pro dvoukřídlé dveře. Na místě středového okénka nad svatostánkem byl do fasády osazen reliéfní emblém Sokola.
Hlavním cílem úpravy bylo sjednocení celého vnitřního prostoru a konstrukce parketové podlahy v úrovni okolního terénu. Celý prostor hlavního sálu synagogy se zbytky zdí bimy a pódia před svatostánkem byl zasypán nejprve silnou vrstvou zeminy a strusky z místní palírny, pak další vrstvou zásypu, do něhož byly umístěny trámky a latě, na které byly položeny moderní dubové parkety. Pod vrcholem klenby byl instalován trám na zavěšení kruhů a lan a stěny opatřeny dřevěným obkladem do výšky 140 cm. Na místě galerie byla vestavěna zvýšená dřevěná plošina, která sloužila pro gymnastická cvičení a snad jako šatna pro cvičence. Tímto způsobem byl sál synagogy vyrovnán a sjednocen do jediného prostoru, který umožňoval jeho maximální využití k cvičení a hrám. Další modernizace po roce 1950 osadila ve východní štítové stěně velká třídílná okna a před synagogou zřídila zahrádku s kovovým plotem a s přístupovou cestou z betonových desek. K západnímu průčelí byl přistavěn podélný přístavek s toaletou, kamny, šatnou a skladištěm náčiní, spojený s hlavním sálem nově proraženými dvoukřídlými dveřmi. Tehdy byly asi také instalovány elektrické rozvody po klenbě synagogy.
K poslednímu zásahu došlo v roce 2000, kdy byla kvůli rozšíření komunikace při severní zdi zbořena původní předsíň synagogy s mužským a ženským vstupem, ve stěně vsazeným kiorem a hebrejskými nápisy. Tento zásah výrazně poškodil památkovou hodnotu dosud v podstatě dobře dochované barokní stavby a zbavil ji jednoho z charakteristických prvků tradiční synagogální architektury.
Pokus o záchranu
Projekt obnovení galerie - arch. Petr Franta, 2007.
Znovuobjevená synagoga v Polici představuje jedinečný příklad venkovské barokní synagogy z poloviny 18. století, jaký není v České republice a nejspíše ani jinde doložen. Většina srovnatelných staveb byla totiž již dávno zásadně přestavěna nebo zbořena. Synagoga je o to cennější, že je součástí urbanistického komplexu Židovské ulice, vystavěné jednorázově (1728-29), který se v Polici dosud dochoval v téměř kompletním stavu.
Zástupci Federace ŽO, brněnské židovské obce a nadačního fondu Zecher se spolu s přizvanými památkáři rozhodli usilovat o důslednou památkovou obnovu, která uchová tuto jedinečnou památku značné hodnoty pro budoucnost. Budova byla převedena do majetku Federace ŽO ČR, po nezbytném stavebně historickém průzkumu (2004-5) byl v l. 2006-07 vypracován projekt na obnovu synagogy, jenž podle možností v několika následujících letech navrátí exteriér i interiér stavby k jeho vzhledu z doby výstavby chrámu v roce 1759, který je ve všech částech nejlépe dochovaným horizontem stavby. V interiéru bude instalována výstava, která seznámí návštěvníky s historií místní židovské obce a jejími památkami i s dalšími židovskými pamětihodnostmi regionu.
XXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXX
Mohli jsme mít i železnici!
110. výročí železniční trati Moravské Budějovice – Jemnice 05. 04. 2006
Nechce se ani věřit, že už uběhlo 10 let od velkolepých oslav 100. výročí dráhy Moravské
Budějovice – Jemnice. Lokální železniční trať byla v roce 1996 prohlášena za kulturní
památku. Naše město tehdy navštívil dokonce i ministr dopravy Říman. Už tehdy
se však nad tímto úsekem železniční trati vznášely pochybnosti a uvažovalo se o jejím
úplném zrušení. Snad právě fakt, že byla „jemnická dráha“ označena za kulturní památku,
přispěl k tomu, že máme v letošním roce co oslavovat. A doufejme, že rok 2006 není
posledním výročím naší dráhy. Snad bude co oslavovat i za dalších l0 let.
Vše by bylo jistě lehčí, kdyby se našim předkům podařilo uskutečnit logické prodloužení
trati do Dačic. Jen několik kilometrů kolejí a dnešní úvahy o zrušení trati by byly
bezpředmětné.
V kronice pana Karla Kasárníka je uvedeno, že nejstarším historickým dokladem o
místní dráze je situační plán trati Dačice – Moravské Budějovice vypracovaný v únoru
1888 v Brně. Plánovaná trať nesla název Moravská západní místní dráha a měla být 39
km dlouhá. Projekt zpracoval Jan Brick, profesor c.k. vysoké školy technické ve Vídni za
spoluúčasti profesora A. Lorence. Za zhotovení projektu bylo zaplaceno 3.200 zlatých
rakouské měny.
O 6 let později v roce 1894 byl však vypracován další projekt. Tzv. kilometrování zde
začíná v Moravských Budějovicích a končí v Jemnici. Trasa trati už měří jen 20.963 km.
Koncesní listina, kterou byla stavba trati povolena, byla vydána dne 9. září 1894 a podepsal
ji císař František Josef I. Z textu vyplývá, že stavba byla považována za všeobecně
prospěšnou. Koncese byla udělena na 90 let. Jako koncesionáři byli zapsáni Josef
Augusta starosta Jemnice, Dr. Bedřich Heidler notář v Jemnici, Alfréd svobodný pán
Wražda z Kunvaldu majitel velkostatku v Polici a Eduard Lahoda vrchní správce velkostatku
v Budkově. Na základě ustanovení koncesní listiny byla založena akciová společnost
s názvem „Místní dráha Moravské Budějovice – Jemnice, akciová společnost se
sídlem ve Vídni“. Náklad na stavbu dráhy, včetně výkupů pozemků, postavení budov a
pořízení železniční výstroje, byl vypočítán na 750 000 zlatých.
Při vytyčování trati se vyskytly leckteré potíže a překážky. Zřejmě domluva s majiteli
pozemků nebyla vůbec lehká. Dráha se například musela vyhnout pozemkům patřícím
k jemnickému velkostatku.
Stavbu dráhy provedla vídeňská stavitelská firma E. Gross a spol. Do roku 1900 byl
provoz dráhy pod dozorem ministerstva železnic ve Vídni. Pak přešly pod dozor ředitelství
státních drah v Praze. V roce 1925 byla tato lokálka zestátněna.
První vlak přijel do Jemnice dne 8. listopadu 1896. V kronice města Jemnice je napsáno,
že k uvítání prvního vlaku se sešly ohromné davy lidí. Dráhu slavnostně pokřtil jemnický
farář Coufal. Prvním vlakem přijel ministr železnic šlechtic Emil Guttenberg
v generálské uniformě s doprovodem a mnoho dalších vzácných hostí. Vagony zřejmě
neměly sedadla. Kroniky praví, že vzácní hosté seděli na obyčejných židlích. Jízda zřejmě
nebyla příjemná. Byl už listopad a železniční vozy byly otevřené. O to dojemnější bylo
přivítání v Jemnici. Pěvecký sbor, vedený Teodorem Hosákem, zapěl píseň „Na Moravu“.
Ministra vítaly dvě dívenky. Mařenka Augustová česky a Aninka Puhonová německy.
Při vítání bylo na nádraží celé představenstvo obce v čele se starostou Josefem Augustou.
V řadách stáli veteráni, městská střelecká garda a hasiči z Jemnice, Dešné a Korolup.
Garda vystřelila první salvu, když vlak dorazil do Lhotic. Druhá salva byla vystřelena,
jakmile vlak dojížděl k Jemnici. Třetí pak při vjezdu do stanice. Po slavnostním uvítání
nastoupili vzácní hosté do kočárů a odjeli na hostinu do zámku. V podobném duchu
se odbývala i vzpomínková slavnost po padesáti letech. Konala se 9. a 10. listopadu
1946. V kronice Karla Kasárníka se píše, že oslava vyzněla jako mohutná manifestace
za prodloužení dráhy do Dačic v rámci jihozápadní magistrály Brno – České Budějovice.
Oslav se zúčastnilo mnoho důležitých lidí. Za zemský plánovací a studijní ústav v Brně
promluvil projektant jihozápadní magistrály dr. Josef Mrkos. Projevy všech zástupců důležitých
úřadů i politických činitelů zdůrazňovaly nutnost prodloužení trati do Dačic. Projekt
měl být zařazen do dvouletého budovatelského plánu. Trasa nového úseku byla vytýčena
přes Pálovice, Báňovice, Třebětice, Manešovice, Bílkov do Dačic. O stavbě se
jednalo i 27. 9. 1949 na KNV v Jihlavě. Právě zde padl návrh, že dostavba trati musí počkat,
protože by pohltila 59% finančního limitu celého kraje. ČSD pak zařadily projekt
trati do výhledového plánu, kde je zřejmě dodnes. Stavba dráhy, která měla přinést do
našeho kraje hospodářské zlepšení, nebyla přes všechny snahy uskutečněna.
Oslavy 110. výročí dráhy Moravské Budějovice – Jemnice jsou určeny na 27. května
2006. Na přípravě se podílejí starostové a zástupci obou měst a generální ředitelství železnic
v Jihlavě. Doufáme, že slavnost přiláká mnoho lidí z Jemnice i okolí. O podrobném
programu budeme čtenáře informovat v květnovém čísle Jemnických listů.
Pod převážnou většinou domů na Dolním a Horním náměstí Slaovnic se rozprostírá poměrně členitý a doposud ne zcela zmapovaný systém středověkých podzemních chodeb.
Část podzemí je v létě přístupná pro návštěvníky - v červenci a srpnu denně. Kontakt: Stavební huť Slavonice, tel: 384 493 805, mobil 775 906 330, e-mail: slavonice@atlas.cz. Průvodce podzemím: Radana KOBYLKOVÁ - PROHLÍDKY PODZEMÍM
ČERVENEC - SRPEN
PRVNÍ TRASA (130 m)PŘÍSTUPNÁ DENNĚ OD 9 - 18 HODIN. DRUHÁ TRASA (300 m) PŘÍSTUPNÁ POUZE O VÍKENDECH OD 9 - 18 HODIN.
BŘEZEN - ČERVEN, ZÁŘÍ - LISTOPAD: PROHLÍDKY OBOU TRAS POUZE PO TELEFONICKÉ OBJEDNÁVCE PRO SKUPINY MIN. 8 LIDÍ.
Přesto je potřeba mít na paměti, že se jedná o systém často úzkých a nízkých, de facto odvodňovacích kanálů a štol, takže návštěvu je možné doporučit pouze odvážným ...
PROHLÍDKOVÉ TRASY SLAVONICKÝM PODZEMÍM
Slavonická firma Stavební huť zpřístupňuje část podzemí pro veřejnost od roku 1998. Vybrat si je možno ze dvou prohlídkových tras, podle jejich náročnosti.
K první trase se vchází z domu č.p. 480 na Dolním náměstí (mázhaus cukrárny) připojovací chodbou k hlavní štole. Tato páteřní štola vede z podzemí pod Panským domem a odvádí spodní vodu z podzemí na severní straně náměstí. Přibližně v místech kašny systém odvodňuje příčnou chodbou i jižní stranu náměstí. První rozšířené místo na trase je v podzemí domu č.p. 481, druhé před domem č.p. 460 na protější straně náměstí, kde je výstup z prohlídkové trasy v mázhausu tohoto domu. Délka trasy je 130 m, průměrná výška chodeb 1,5 m, šířka 40 - 60 cm. Tato trasa má tři zastávky s průvodcem, doba prohlídky přibližně 20 minut. Trasa je osvětlena.
Stejnou připojovací chodbou z domu č.p. 480 se vchází i do druhé prohlídkové trasy. Pokračuje se páteřní chodbou nahoru okolo podzemí domů č.p. 479 a č.p. 478 přes podzemí pod Farou a Muzeem až pod Panský dům. Z podzemí pod Panským domem se pokračuje stejnou trasou zpět. Prohlídka se napojí na trasu první a končí výstupem v mázhausu domu č.p. 460. Délka trasy je přibližně 300 m, výška chodeb 1,5 m, šířka 40 - 60 cm. Trasa má sedm zastávek s průvodcem, doba prohlídky 50-60 min. Trasa není osvětlena. Je však nutné podotknout, že tato trasa je velice náročná, a proto je dobré zvážit své schopnosti.
Po cestě na obou trasách jsou vidět původní kamenné obezdívky těžebních míst, vodní jímky a záseky pro ukládání svítidel. Cihelné zdivo je nové a souvisí se sanacemi prováděnými současně s čištěním a mapováním podzemí. Odbočky na obou trasách jsou zajištěny mřížemi nebo končí v nepřístupných podzemních kobkách. I přes to, že slavonické podzemí svými rozměry profilů chodeb patří mezi nejmenší v naší republice, není zásadou, že jsou určeny pouze štíhlým návštěvníkům. Důkazem je prozatímní rekord největšího odvážlivce o výšce 215 cm a 130 kg živé váhy při soukání podzemím z roku 2001.
Historie podzemí
Slavonické podzemí je jednou z nejstarších částí města a pravděpodobně souvisí s gotickou zástavbou z 12. století. Podzemní kobky zasahují až pod náměstí, což napovídá tomu, že původní náměstí bylo menší, obestavěné většinou dřevěnými domy. Nejprve byly vyhloubeny sklepy (lochy), dnes tzv. druhé patro sklepů, které jsou užší chodbové, s výklenky pro sudy nebo řemeslnou činnost (textilní výroby, jirchářství, zpracování masa). Později byly tyto sklepy propojeny chodbami, tzv. nejnižší patro podzemí. Tato část podzemí vznikala v období, kdy se začaly sklepy zaplňovat vodou a měšťané se potřebovali této vody zbavit. Chodby mají různé profily podle toho, zda se jednalo o chodbu hlavní nebo poslední připojovací. Hlavní chodba je relativně prostorná, pravidelného průřezu ve tvaru obdélníku a stěny jsou hladce opracovány, v podlaze je odvodňovací žlábek. Další chodby mají profil oválný, mandlový nebo trojúhelníkový (s vypouklými stranami). Poslední připojovací chodby jsou již spíše pouze průlezy nebo průrazy do sklepení pod domy. Při sanačních pracích byla některá tato hrdla rozšířena, aby podzemí bylo vůbec možné vyčistit. Místy jsou na stěnách zachovány záseky po těžbě a otvory po klíncích. V některých partiích jsou po stranách vytesány malé ústupky pro uložení kahanů nebo větší kapsy pro louče (se stopami vypálení). Dno chodeb je místy rovné se spádem, místy stružkovité, často je ve dně vysekán úzký kanálek pro odvod vody. V místech křížení chodeb, ale i jinde, jsou vyhloubeny jímky, hluboké až 1 m, které sloužily k usazování splavovaného písku. V některých sklepech jsou studny, hluboké 4 až 5 m. Se svou celkovou hloubkou 11 až 12 m jsou stejně hluboké jako studny na náměstích. Průměrná výška profilu chodby je jeden a půl metru, šířka čtyřicet až šedesát centimetrů.
Chodby jsou stejně jako lochy vytesány ručně želízkem a kladivem, ještě bez použití střelného prachu, často ve velmi tvrdém rulovém skalním masívu. Práce prováděli pravděpodobně horníci z Jihlavy. Chodby sloužily k odvodnění lochů. Odváděly spodní vodu a prosakující vodu z nedalekých umělých nádrží na povrchu do jižního hradebního příkopu. Tehdy byl příkop hluboký od vrcholu hradeb asi sedm metrů.
Řada indicií (uspořádání, členitost propojení, čistící přepady a jímky) nasvědčuje tomu, že systém plnil i další funkce. Určitě byl zdrojem pitné vody pro obyvatele města v době nebezpečí, ukrytým před zraky nepovolaných osob.
Po určité vzdálenosti - 40 až 50 m od sebe - byly těžební jámy pro vynášení výkopků při těžení chodeb. Těžební jámy byly po provedení prací zastropeny velkými kamennými deskami osazenými do drážek ve skále nebo na kamennou obezdívku. Spáry mezi deskami (někdy ve dvou vrstvách) byly pečlivě vymazány žlutým jílem. Na deskách jsou položeny kameny, teprve výše je celý prostor šachty dosypán drobnějším materiálem.
Zjednodušeně řečeno byl problém se zatopenými sklepy důvodem pro vybudování labyrintu odvodňovacích chodeb, který propojuje téměř veškeré sklepy domů na Dolním náměstí. Druhý systém vznikl na Horním náměstí. Oba systémy jsou na sobě nezávislé. Můžeme z jistotou tvrdit, že podzemí je důkladně promyšlené důlní dílo, které bylo budováno postupně, tak jak se objevovaly problémy se spodní vodou a dokončeno bylo pravděpodobně v době největšího rozkvětu města v 16. století, kdy ve městě dochází k přestavbě domů v renesančním stylu, která již ne vždy respektuje původní zástavbu města. Vedle gotických sklepů jsou o patro výše vyhloubeny nové renesanční sklepy, tzv. první patro, místy opatřené portály s datováním do 16. století.
Během následujících dvou až tří století byl systém i nadále udržován v částečné funkčnosti. Později, v důsledku zániku hradebního příkopu, docházelo k postupnému zanášení chodeb. Zanesením odvodňovacího systému došlo k zaplavení nižších pater sklepů a stoupání hladiny spodní vody. Podle archeologické zprávy došlo k úplnému zanesení systému a zaplavení části sklepů v 19. století. Potopa v 70. letech 20. století měla za následek zaplavení i některých sklepů renesančních.
V 70. letech se o podzemí zajímal nadšenec pro místní historii a učitel dějepisu na slavonické základní škole Josef Střecha. S dětmi prošel část podzemí v muzeu a na faře v nejvyšší části systému, která nebyla úplně zaplavena a zaznamenal to i do své knihy.
Sanace podzemí
Na začátku 90. let dvacátého století byl z podnětu radnice zahájen průzkum a sanace podzemí, o kterém se toho tehdy moc nevědělo, protože vyjma záznamů pana učitele nebyly písemné prameny žádné.
Různými průzkumy (hydrogeologickými, geologickými, archeologickými) a zaměřováním byly v r. 1993 zahájeny práce na sanaci a zmapování podzemí. K samotnému pročištění, odstranění závalů a statickému zajištění stropů chodeb v místech jejich narušení se přistoupilo v roce 1993. Práce byly zadány firmě Stavební huť Slavonice, která se čištěním a zabezpečováním podzemí zabývá dodnes. Již po prvních vyčištěných metrech chodeb bylo zřejmé, že se bude jednat o velmi namáhavou, výhradně ruční práci s obtížnou dopravou nánosů bahna a písku na povrch terénu z velmi úzkých stísněných chodeb, zaplněných nánosem často až do čtyř pětin původní výšky. Představy o alespoň částečném použití malé mechanizace se nesplnily pro velmi časté zakřivení, malou světlost a značnou drsnost stěn chodeb. Po odstranění nánosů z chodeb bylo provedeno jejich zaměření. Dnes známá prozkoumaná část podzemí měří 1375 metrů a nalézá se v hloubce 4 - 7 metrů pod povrchem terénu. Po vyčištění došlo k odvodnění a vysušení sklepů, postupnému snížení vlhkosti zdiva a zpevnění podzákladí domů. Bylo ověřeno, že chodby mají díky spádu velmi dobré přirozené větrání (rula zvětrává na jílové minerály, které jsou pevné, když jsou suché).
Systém na Dolním náměstí dnes funguje stejně jako ve středověku. Samospádem odvádí vodu novým odvodňovacím kanálem, který nahradil funkci zaniklého středověkého hradebního příkopu, do Slavonického potoka. Tímto se podstatně snížila hladina spodní vody . Systém na Horním náměstí se v současné době zkoumá a hledá se možnost jeho odvodnění.
Podzemí se svou tajemnou minulostí ukrývalo stovky let různé, nejen pro město cenné historické důkazy o životě zdejších obyvatel. Protože se nedochovaly žádné písemné doklady o jeho vzniku, byla historie podzemí poodkryta díky práci archeologů.
Archeologické průzkumy
Při odkrytí původních těžebních šachet byla v hloubce 50 cm nalezena například další městská dlažba, která je starší než renesanční. Tvořená byla menšími křemennými valouny, jen místy byl použit lomový kámen. Během prací v podzemí byl získán početný soubor fragmentů keramiky, dřev a zvířecích kostí.
V souboru nálezů keramiky je zastoupen běžný kuchyňský sortiment (hrnce, hrnek, mísa, pohár, džbán, talíř a komorové kachle) z doby kolem 15. století a keramické střepy z konce 13. století. Byly zde nalezeny i kovové předměty - podkova, hřeby a železný klínek používaný při lámání kamene. Archeologické nálezy mají pro podzemí zásadní význam. Napomohly při datování vzniku a určení účelu tohoto velice impozantního díla našich předků.
Informace převzaty a zpracovány z materiálu Stavební huti Slavonice, s.r.o., tel: 384 493 805
XXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXX
Montserrat
28.1.2008
Jméno tohoto kostela je podle kostela Montserrat v Katalánsku ve Španělsku. Založil jej majitel Bolíkovského panství, Bartolomäus Tannazoll-Zill, podle pověsti, že při velké nouzi během boje, našel útočiště a milost u Milostné Matky Montserratské a zaslíbil se postavit kapli v případě, že se navrátí domů ve zdraví. Když potom v roce 1643 získal panství v Bolíkově, nechal v roce 1651 postavit na místě dnešního kostela kapli, v roce 1712 a dílo v roce 1716 nechal zvětšit, ale rozhodnutím císaře Josefa II., musel být kostel v roce 1887 uzavřen.
Pán na Hobzí Jan Petr Flik kostel v dražbě koupil, nechal jej strhnout a zcizil všechny cenné předměty. Na toto našel tehdejší farář Rudolf Hruška v křestní knize Neustift (Nový Klášter), od tehdejšího faráře pana Augustina Hoffmanna rukou dopsanou poznámku: Nádherný kostel Montserratský věnovaný Matce Boží v blízkosti Cizkrajova, byl 29. prosince 1787 za 140 fr., včetně blízko stojícím třem kaplím (vč. soch) za 34 fr. Janu Flickovi, majiteli bavlněné manufaktury v Hobzí v licitaci prodáno. Podle ústního podání mají být tyto tři sochy v Hobzí a to, socha sv. Magdalény u kostela , socha Panny Marie a Jana Nepomuka na návsi. Dle zápisu byla socha Montserratské Matky Boží uzmuta farářem Simonem Czastkou z Cizkrajova, vozem odvezena a později vystavena v Cizkrajově na hlavním oltáři. Fantazie věřícího národa spatřila v tomto záhadném zmizení vyšší moc a vzniklo napětí nejen o této příhodě, ale že na zbytky zdí tohoto odsvěceného kostela padla kledba, podle mystických pověstí. Tak také kameny z tohoto kostela byly použity v Mutné na stavbu klenutého mostu přes potok protékající Mutnou. Jeden den po jeho dokončení - bylo to zrovna na "Boží tělo" - měla se přes Mutnou přehnat těžká bouře a velká spousta vody v potoce zničila tento most. Kameny použité na stavbu tohoto mostu zmizely beze stopy a tam co stál most, zela díra velmi hluboká a široká, - část kostelní dlažby ze zrušeného kostela nechal Flick odvést do Hobzí a nechal z nich udělat ve chlévě podlahu. Pověst praví, že ráno po dokončené dlažbě ve stáji a než měla sloužit, bylo nalezeno 15 kusů dobytka pošlého.
Také ve Slavonicích stojí dům z materiálu Montserratského kostela, je to dům zvaný "Spityhaus" (Špičatý dům) a má číslo 87. Majitel tohoto domu měl být pronásledován neštěstím a docházelo k častému střídání majitelů.
Také v našich dnech je fantazie národa živá; přináší stále nové a utváří náklonnost k mysticizmu a neskutečnostem. Ve Starém Hobzí bylo také říkáno, že obětavost národa pod pod vedením Cizkrajovského Faráře Josefa Springera v roce 1858 -1865 pomohla znova postavení kostela, za velké pomoci pánů, obcí, měšťanů a sedláků v celém okolí, za pomoci peněz, stavebního materiálu, cihel a kamene, které pro tento účel darovali a přivezli a řemeslníci zadarmo stavěli, se podílel také Hobecký mlynář Gottfried Seidl (1815 - 1885) a zavázal se, že pro stavební účely přiveze zvlášť jemný písek z Dyje, ten vybral nepřeberné množství písku a to neúnavně, kterého měl v říčním korytě dosti. Když se ale mělo začíti s omítáním Božího stánku, tu se najednou jemný písek ztratil a nenašel se ani po velké námaze. Stavba začala váznouti. V této velké tísni a zoufalství se obrátil mlynář na Montserratskou Matku Boží o pomoc a jeho modlitba byla vyslyšena, během noci se po po několika dnech voda vrátila, zaplavila bílý písek louky a oba břehy, takže jej mlynář mohl bez velké námahy schraňovati a dovésti na správné místo. Z tohoto písku se pak udělala oslnivě bílá omítka, tak charakteristická a daleko viditelná na kostele Montserratském.
Přeloženo z němčiny
Přeložil Josef Lovětínský
XXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXX
Větrníky v Báňovicích?
23.10.2007
Dva stometrové sloupy větrných elektráren by mohly vyrůst v Báňovicích na Jindřichohradecku (na Dačicku u Starého Hobzí ;-). Píše se v MF DNES.
Báňovice - V Báňovicích na Jindřichohradecku by v příštích letech mohly vyrůst dvě větrné elektrárny s celkovým výkonem čtyři megawatty. Počítá s tím záměr brněnské společnosti Eldaco, která se v Česku podobnými projekty zabývá. Báňovice mají více jak sto obyvatel, kteří většinou nejsou proti ambicióznímu projektu. Výhrady mají jen ekologové, kteří požadují důkazy, že stožáry nebudou hyzdit krajinu a ovlivňovat zvěř v okolí. Dva stometrové sloupy mají být zhruba tři čtvrtě kilometru od nejbližších domů, a pokud firma získá povolení, stavět začne už na jaře roku 2009.
Proud pro 6,2 tisíce lidí na rok
Větrníky s lopatkami od dánského výrobce Vestas Wind Systems by poblíž vesnice měly zůstat natrvalo a vyrábět elektřinu pak budou dvacet let. Ročně by přitom do sítě dodaly zhruba devět gigawatthodin, což je pro představu roční spotřeba elektrického proudu pro 6,2 tisíce lidí. "Obrazně řečeno, veškeří obyvatelé v okruhu do šesti kilometrů by mohli být zásobováni elektřinou jen z těchto větrných elektráren," řekla jednatelka společnosti Iva Šťastná. Větrné elektrárny by ušetřily 180 tisíc tun uhlí, které by jinak spálila tepelná elektrárna a do ovzduší zároveň vypustila čtvrt milionu tun emisí. "Nyní zpracováváme ornitologickou studii, která má vyloučit konflikt s faunou," dodala Šťastná. Ještě letos chce firma na místě postavit padesátimetrový stožár, který by měl po celý příští rok sbírat údaje o síle větru.
Obec ležící na hranicích přírodního parku Česká Kanada s projektem souhlasí. Proti podle místostarosty Jana Habra nejsou ani místní obyvatelé. "Projekt se představoval na veřejné schůzi. Svolali jsme na ni občany a většina je pro," potvrdil. I ekologové energii z větru přejí, ale většinou s výhradami. Elektrárny vítají jako zdroj elektřiny z obnovitelných zdrojů, často však poukazují na necitlivý zásah do krajiny, vliv na ptactvo a další zvěř.
Například ochránci přírody z Vysočiny navrhují, aby odborníci báňovický projekt doplnili o průzkum stavu netopýrů v oblasti. Stejně se k němu postavily i Jihočeské matky. "Podobné záměry vždy vzbudí velký místní odpor, proto jsme požadovali, aby byl vypracován celý proces vlivu na životní prostředí nezávislými odborníky. Báňovický projekt by se měl posoudit jak z hlediska krajinného rázu, tak i z pohledu tažných cest ptáků," sdělila Jarmila Brožová z Jihočeských matek. Jihočeši se přitom nemusejí bát, že budou mít v krajině hodně větrníků. Region totiž nepatří k příliš vhodným oblastem pro stavbu těchto elektráren. Objevují se tak jen menší konstrukce, které si staví spíše kutilové pro vlastní potřebu. Drobných větrných elektráren je v kraji asi dvacet. V celé zemi plánují investoři nyní postavit zhruba sto čtyřicet větrných elektráren. V Jihočeském kraji je tento projekt teprve třetí v řadě. Větrné elektrárny v České republice budou mít podle odborníků za osm let zhruba stejný výkon jako jeden blok temelínské jaderné elektrárny. Zároveň je to maximum, které umožňují české povětrnostní podmínky. V Česku je teď okolo 70 větrných elektráren, ty vyprodukují asi půl procenta tuzemské spotřeby elektřiny.
XXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXX
Rakousko vypíná analog (TV) 22.10.2007
Obyvatelé Vídně a celého Rakouska ode dneška naladí televizi už jen digitálně - tedy pokud jsou závislí na zemských televizních vysílačích. Zároveň se jim rozšiřuje počet digitálně šířených programů, protože současně s vypnutím analogu začíná v rakouské metropoli vysílat druhý digitální multiplex. Ve Vídni lze nyní pozemně naladit šest digitálních programů.
Vypnutím hlavních analogových televizních vysílačů ve Vídni, Dolním Rakousku a Burgenlandsku přichází o analogový signál posledních 300 tisíc domácností závislých na pozemním příjmu televize. Relativně malý počet domácností odkázaných na zemský příjem televize, ale také fakt, že oba digitální multiplexy provozuje stejný operátor, společnost Österreichische Rundfunksender-GmbH (ORS), telekomunikační divize veřejnoprávní televize a rozhlasu ORF, umožnily vypnout analogové vysílání v Rakousku pouhý rok poté, co zde začalo řádné zemské digitální vysílání. Multiplex A s programy ORF 1, ORF 2 a ATV odstartoval teprve 26. října 2006 v devíti hlavních městech jednotlivých spolkových zemí. Vypínání analogu začalo letos v březnu v Bregenzu, pokračovalo v květnu v Linci a v červnu v Salzburgu a Horních Rakousích.
Při výběru stanic pro zemské digitální vysílání hleděla rakouská mediální rada na to, aby šlo o původní rakouské programy, neboť přes satelit a kabel mají diváci přístup k velkému množství německých a švýcarských stanic, jež vysílají především pro německé a švýcarské diváky. Díky nulové jazykové bariéře a širokému výběru německých programů proto Rakousko dlouho odolávalo snahám vytvořit původní rakouské komerční kanály. První celoplošná privátní stanice ATV zahájila vysílání teprve v roce 2000, druhou má být vídeňská Puls TV, která se má od února 2008 přejmenovat na Puls 4 a výrazně upravit vysílací schéma. Díky slušnému výkonu vysílačů a malé členitosti terénu je mohou naladit i diváci v České republice.
Strom u Třebětic 21.6.2007 U Třebětické křižovatky (silnice Dačice-Jemnice a Třebětice-Ostojkovice) je zajímavý úkaz. Strom u autobusové zastávky napadlo asi několik set housenek. Do větru tam vlají podivné útvary polezlé housenkami. Housenky navíc padají na silnici
Společnost zvažuje i částečné využití nynějšího, stále platného, projektu, který mimo jiné počítá s přestavbou na hotel. „S projektem chceme pracovat, lze však předpokládat určitou modifikaci, ale jaké změny v něm nastanou, to v současné době ještě říci neumím, protože s projektem se teprve seznamujeme,“ doplnil Okřina.
---Bez-názvu.jpg)
---Bez-názvu.jpg)
---Bez-názvu.jpg)
