Vše začalo vlastně někdy v květnu 1999, když jsem byl na školení v Praze. Nejsem nějakým horlivcem na památky a Prahu jako město vlastně ani nějak moc rád nemám. Raději se toulám přírodou pěšky nejlépe však na kole. Přemýšlel jsem jak si zkrátit v Praze pobyt odpoledne po školení. Až jednoho rána, když jsem spěchal na tramvaj, uviděl jsem v trafice časopis Cykloturistika. Neváhal jsem a ono číslo jsem bez váhání zakoupil. Ještě cestou do školícího střediska jsem stihl časopis alespoň pořádně prolistovat. Odpoledne po školení jsem měl už jasno, co budu dělat. Četl jsem. Četl jsem a snil o tom, že se také vydám na nějakou tu pouť tak, jako v Cykloturistice. Stal jsem se předplatitelem Cykloturistiky. V jednom vydáním mě zaujala upoutávka na cyklistického průvodce trasy Praha - Vídeň. To je ono! To je moje první vícedenní pouť na kole! Obrázky v upoutávce mě natolik zaujali, že jsem neváhal a pomocí internetu objednal průvodce a těšil se na čas dovolené.
Před cestou dalekou.
Některá zaměstnání mají tu nevýhodu, že musíte nahlásit dovolenou s tříměsíčním předstihem. To nevíte jaké bude počasí - nic! Zapykal jsem si poslední dva týdny v červenci a doufal v "cyklistické počasí". Přípravy probíhaly pomale ale jistě. Času je poněkud ještě dost. Probírám se příručkou a přemýšlím, kde se okolo určené trasy bude moc dát koupat, odpočívat, prohlížet přírodní úkazy, zajímavosti a přespávat. Nepočítám s tím, že budu spát po penzionech či jiných ubikacích. Jsem připraven spát pod širákem ale především ve stanu, ať je počasí jakékoli.
Nejedu sám
I když nejsem obzvláště společenský, počítám s tím, že se mnou pojede moje drahá polovička Renata a v polovině dovolené (po jednom týdnu) se přidá i můj bratr Ivo. Oba dva mají s cykloturistikou nějaké ty zkušenosti. Pravda Renata je na tom s fyzičkou co se týče cyklistiky poslední dobou dosti mizerně a já doufám, že vše bude v pořádku. Slíbil jsem ji, že pojedeme denně s plnou polní tak do čtyřiceti . Věděl jsem, že to bude akorát. Ivoš je na tom dobře jezdí skoro denně asi deset km do práce a zpět. O jeho fyzičce není pochyb. A já? Dopomáhej mi Bůh. Ba ne! Fyzičku mám snad dobrou! Sezónně najezdím kolem čtyř tisíc km na horském kole. Drtiči velkých kilometrů se teď asi ušklíbnou, ale já nejsem polykač dlouhých tratí. Nemám rád jízdu na kole s hlavou u řidítek a upřeným pohledem na šedý asfalt. Požitek z jízdy je někde jinde! Počítám s tím, že cestou potkám spousty cyklistů na této trati. Jak se později ukázalo vše bylo jinak.
Konečně start
Je sobota ráno. Vlak odjíždí kolem deváté. V duchu ještě kontroluji vše co jsem nabalil na kola. Asi je to v pořádku. Zamykáme byt a odjíždíme na vlakové nádraží Žďárec u Skutče. Trasu vlakem jsem naplánoval následovně: Žďárec u Skutče, Pardubice, Praha, Týnec nad Sázavou. Proč jsme nezačali trasu podle průvodce v Černošicích nebo v Újezdě? Odpověď je snadná. Především mám velice rád své kolo. Nerad je dávám z ruky a tím víc pracovníkům ČD. Volil jsem tedy zjednodušenou dopravu jízdních kol. Kolo si sami naložíme i vyložíme. Hlavně je budeme mít pořád pod kontrolou. Odpadne tak starost s ulomenými odrazky nebo podřeným lakem. I cenově je to výhodnější. Tímto způsobem zaplatíme paušál 16 kč za kolo a můžeme jet kolik km libo. Pravdou je, že naložit obtěžkaný bicykl brašnami není zrovna snadné, ale i dobří nádražáci jsou a pomohou nám do schůdků vagónu. Cesta trvá asi 6 hodin. Jedeme převážně "courákem". Jen ten umožňuje zmiňovanou přepravu jízdních kol.
Konečná. Vystupovat a do sedel!
Týnec nad Sázavou, Neveklov, Kosova Hora, Prčice, Přestavlky: 53,44 km
Nevím proč, ale pořád mám představu, že na cyklotrase bude provoz cykloturistů jako na hlavní třídě někde ve městě. Jaký omyl! Hledáme počáteční značku abychom se vydali z Týnce nad Sázavou směrem na Neveklov. Ptáme se místního domorodce, kdeže je ta cyklotrasa Praha - Vídeň. Kouká na nás s údivem a povídá, že o žádné takové nic neví. Ptáme se na Neveklov. To ví. Jedeme podle jeho pokynů. Počasí je vlhké po přeháňce a dusné jakoby ještě před přeháňkou. Pomale opouštíme Týnec. Krajina je docela členitá jedeme asi průměrně 14km za hodinu. Koukáme kolem sebe. Cyklisté žádní. Jedeme vůbec dobře? A hle! Cedule Neveklov - rovně. Jedeme správně! Provoz je mírně zvýšený pravděpodobně probíhajícím víkendem. Krajina je víceméně polnatá. Vesničky jsou roztroušené po okolí. Nic zvláštního na pohled. Je kolem šesté hodiny večerní a my jsme někde před Prčicemi. Přemýšlíme o tom, jestli jsou to ty Prčice, co o nich zpívá Ivan Mládek. Nejsme si zcela jisti. Zaráží nás spíše oficiální název Sedlec Prčice. Kolem sedmé hodiny upozorňuji Renatu, že je třeba poohlížet se po místě k noclehu. Když jedu stanovat do přírody s Renatou je to vždy jiné než když jedu s Ivošem. Nemám jí za zlé, že se v noci semnou ve stanu bojí, ale že ten strach přenáší i na mě, to je horší. Máme najeto asi 45km. Můj slib o 40ti km úsecích se nějak nedaří plnit. Renata je už docela zničená a já se snažím najít místo ke stanování. Výběr je složitý. Renatě se hned tak něco nezamlouvá. Konečně jsme našli místo. Je dál od silnice a nikdo na nás odnikud nevidí. To bude to pravé! Stavíme stan iglú a připravujeme se na spánek. Ještě něco málo pojíme a popijeme, spácháme večerní hygienu a hurá spát.
Strašidelná to noc!
Spánek je potřebný k nabrání nových sil. Spím jako dudek. Je mi však jasné, že Renata určitě nespí. Zbudí ji cokoliv i doma natož někde v lese pod stromem. Spím tvrdě. Navzdory toho mě budí jakési skřeky.
"Co to proboha je?, Zní to jako štěkot nemocného psa."
Renata nespí. Ptám se jí co to je.
"To jsou srnci. Asi jim noclehujeme v revíru".
"To musejí dělat takový rachot. Chci spát!"
Odvětil jsem
Štěkot zní jakoby 40 metrů od stanu. Ještě že v našich lesích nežijí lidožravá zvířata. Opět navzdory štěkotu usínám. Je kolem dvou hodin v noci. Ve tři mě budí pro změnu Renata:
"Někdo tady je!"
Slyším šustění trávy a přemýšlím co to asi je.
"To se zde asi pase ten srnec co na nás štěkal. Spi!"
Ráno jsme se zbudili asi kolem sedmé. Já jsem byl docela vyspalý, ale Renata dopadla hůře. Skoro nespala. Dnešní noc se u nás stala nevšedním zážitkem. Pro mě proto, že jsem nikdy před tím neslyšel srnce štěkat a ani jsem o tomto jevu nikdy neslyšel. Pro Renatu proto, že se nevyspala.
Město Tábor
Přestavlky, Libenice, Borotín, Tábor, Lomy, Košice, Tučapy: 66,3 km
Po snídani a po kafíčku vyrážíme kupředu. Čeká nás město Tábor. Město s husitskou minulostí. Krajina je stále stejná. Pole a jen trochu lesů. Před Táborem jsme zbloudili. Musíme proto asi 12km po silnici 1. třídy. Mám z toho husí kůži. Pro cyklisty prakticky žádný pruh a provoz jako bejk. Svist nákladních aut s označením T I R. s námi doslova hází. Už abychom byli v Táboře! Tábor je, jak už jsem předeslal, město s husitskou minulostí. Památek je v něm až dost. My procházíme jen sporadicky náměstí. Zaujme nás klaun na vysokých chůdách rozdávající pozvánky na divadelní festival pod širým nebem. Údajně by se tam dalo i přespat. My ale budeme muset jet dál. Počasí je polojasné, proto obědváme ve venkovní restauraci. Po obědě přejdeme po náměstí pár metrů do cukrárny na kávu a na zákusek. V jídle se neomezujeme. Však vše vyšlapeme. Po obědě ještě odpočíváme na plovárně na Jordánu. Koupeme se ve vodě. Rybník je z důvodu výstavby kanalizace o nějaký ten metr upuštěn. Koupel nám dělá dobře. Renata krmí kačení rodinku, která je tak otrslá, že si pro kůrku chleba dojde až nadosah ruky. A kde se vzala, tu se vzala druhá kačení rodinka. Je zajímavé, jak se obě ty kačení rodinky navzájem zahánějí od hozeného kousku chleba. Odpoledne pokračujeme dál. Někde za městečkem Tučapy stavíme stan pár metrů od silnice za křovím na louce. Místo je o něco lepší. V dálce je slyšet střelba myslivců, Doufám, že nás někdo nesejme.
Jindřichův Hradec
Tučapy, Dírov, Červená Lhota, Deštná, Jindřichův Hradec: 37,3 km
Cestu začínáme kolem deváté ráno. Na dnešek jsme se vyspali lépe. Pokračujeme směrem k Jindřichovu Hradci. Počasí nám přeje, akorát je mírný protivítr. Jedu proto první a snažím se Renatě rozrážet vzduch. I tak se mi ztrácí. Měníme pozice každou chvíli. Vždy když cítím, že už nemůže, předjedu ji a chvíli "táhnu". Máme naplánováno stavit se cestou na zámečku Červená Lhota. Komu tento zámeček něco připomíná, tak věřte tomu, že jste ho mohli vidět v muzikálové pohádce o Zlatovlásce. Přijíždíme brzy. Prohlídky jsou až po jedenácté hodině. Ani nás to moc nemrzí. Raději se projdeme po okolí. Koupíme pár pohlednic a tak. Pokračujeme dál. Opět jsme díky mně zbloudili. Místo na Pluhův Žďár jedeme do Deštné. Celkem je to jedno. Cesta se nijak neprodlužuje. Z Deštné je to docela do kopce. Jindřichův Hradec je právě až za tímto kopcem. Přehoupnem se přes vrcholek a sjíždíme kopec. Konečně Jindřichův Hradec.
Jaké štěstí, že má Renata v Jindřichově Hradci bývalou spolužačku. Jsme zváni na oběd. Ještě před tím se ale musíme poohlédnout po cykloservisu. Střed u Renatiného kola je povolen. Mám obavy, že by nemusel ještě pár dnů vydržet. Těžko se hledá něco, kde jste poprvé . Zastavujeme u první prodejny bicyklů. Ptám se jestli je možné na počkání nechat utáhnout misku. Je nám řečeno, že je čas dovolených a mechanik chybí. Nakonec jsem domluvil alespoň půjčku nářadí a radu jak na to. Hodný pan prodavač mi pomáhá a chvilkami odbíhá do prodejny obsluhovat. Oprava se zadařila. Dávám spropitné 20 korun. O hodinku později se seznamuji s Renatinou spolužačkou a její rodinou. Máme možnost se osprchovat. Je to paráda. Teplá voda. Oběd je vynikající. Po obědě zákusku a kávě. Se jdeme společně projít po městě. Prohlížíme si zámek a náměstí s původní architekturou. Už zde je vidět jak je vše v architektuře klasických jihočeských obcí.
V Jindřichově Hradci je kromě Českých drah také úzkorozchodná trať. Ta vede Z Jindřichova Hradce až do Nové Bystřice. Jízdenka je za přijatelnou cenu. Vynecháváme kus cesty na kole a měníme ji za jízdu touto technickou zajímavostí. Odjíždíme vpodvečer úzkokolejkou do Albeře, kde je kemp.
Zajímavé na této trati je to, že rozchod kolejí je asi tři a půl stopy dospělého člověka. To je něco málo přes 60 cm. Na těchto kolejích se prohání asi tak třiceti kilometrovou rychlostí vláček o jedné lokomotivě dvou osobních vagónech a jednom nákladním vagóně. Právě do tohoto vagónu nám dají kola. Trasa vláčku vede přírodním parkem Česká Kanada. Celou cestu se díváme z oken po okolí. Ani jsem v tu chvíli nelitoval toho, že nejedu na kole. Jízda vláčkem je zážitek. Když padnete na obsluhu vlaku jako my, nechají vás cestovat i v nákladním vagóně v sedě na zemi. Tak jako se asi mohlo cestovat kdysi. Po hodině jízdy vystupujeme v Nové Bystřici a přejíždíme kousek do kempu. I přes vyšší ubytovací taxu v tomto kempu (platí se zde i za kola) zde zůstáváme minimálně do zítřka. Využíváme sprchy toalet a všeho co v přírodě není. V ceně kempu je možné zapůjčit sportovní náčiní i žehličku. Možnost přemáchnutí prádla zde také nechybí. Věřte nebo ne, ale kempem vedou koleje právě toho vláčku, kterým jsme přijeli do Nové Bystřice. Vláček projíždí kempem asi pětkrát denně. Děti kladou na koleje desetníky a mají radost z placiček, které zůstanou po projetí vláčku. Stavíme stan pár metrů od kolejí. Snad nás houkání vlaku příliš nevyplaší. Večer si svaříme víno a opečeme buřty. Kemp má oproti volné přírodě přece jenom pár výhod. Oheň, kontakt s lidmi, možnost koupání. Po deštivé noci stáváme konečně stoprocentně vyspalí. Tak jako každé ráno snídáme, balíme a putujeme dál.
Vranov nad Dyjí.
Osika, Landštejn, Slavonice, Podhradí nad Dyjí, Vranov, nad Dyjí: 70,19 km
Počasí nám dnes moc nepřeje. Mrholí. Přemýšlíme o tom, že bychom zůstali v kempu ještě jednu noc. Časový harmonogram nás nutí jet dál. Vítr se změnil z východního na západní a fouká nám konečně do zad a to docela silně. Najednou se šlape do kopečka znatelně lépe. Cestou z Albeře zastavujeme pár kilometrů v Klášteře. Je zde, jak už název místa napovídá, klášter. Údajně z tohoto kláštera vede podzemní chodba až na hradní zříceninu Landštejn. V klášteře je možno projít za doprovodu průvodce se svíčkou v ruce část podzemních chodeb. Najdete zde také unikát, který nemá v Česku obdoby. V zákristii je "Strom života". Strom, který je vyřezán z jednoho kusu lipového dřeva a je úctyhodných rozměrů. Vyřezal ho mnich, který byl za své hříchy uvězněn v podzemí. Dvacet let mu trvala tato práce, až z toho úplně oslepnul. Tak byl očištěn od hříchů. V klášteře je i oltář. Je druhý největší u nás (12x11metrů). Po dobu zastávky se počasí umoudřuje, i když vítr neustává a to je dobře. Odjíždíme z Kláštera a zastavujeme na největší hradní zřícenině u nás: na Landštějně. Cena vstupného je třicet korun. Váháme jestli utratit či ne. Nakonec si oba dva zříceninu jdeme prohlédnout a opravdu nelitujeme. Zřícenina je tak obrovská, že i ta nejrychlejší prohlídka co lze udělat, trvá asi třičtvrtě hodiny. Ze zachovalé hradní věže (je jich tam několik) je fantastický rozhled na Českou Kanadu. Na Landštejně je i muzeum historických zbraní. Stojí za pozornost. S větrem v zádech opouštíme Landštejn a po pár hodinách přijíždíme do Slavonic. Vítá nás překrásné jihočeské náměstí. Občerstvujeme se v místní cukrárně a já ve spořitelně občerstvuji stav našich financí. Opravdu není nad to mít platební kartu. Přenocování v kempu se nám natolik zalíbilo, a proto se snažíme ještě dnes, dojet až do Vranova nad Dyjí do kempu k Vranovské přehradě. Ze Slavonic nás čeká ještě ke čtyřiceti km. Po osmé hodině večerní a po sedmdesáti kilometrech si platíme nocleh v kempu na Vranovské přehradě. Dávají nám na první noc slevu. Je to zde podstatně levnější než v Albeři, ale o to méně zajímavější. Kemp je po předchozích deštích schopně rozblácený. No nic. Do zítřka přežijeme. Večer se věnujeme večernímu programu. Je zde večer docela rušno. Hraje zde hudba, spousta stánků nabízí občerstvení, pivo a tak. Jdeme spát tak v jedenáct s tím, že druhý den vyrazíme až odpoledne. Dopoledne se pojedeme podívat na vranovský zámek a do Vranova vůbec.
Z lesů Podyjí do země vína
Vranov nad Dyjí, Čížov, Šatov, Hnízdo: 49,53 km
Po noci v kempu, kde nás ve čtyři ráno nebudili srnci, ale opilí puberťáci, se jedeme podívat na zámek. Zámek ve Vranově je velmi pěkný. Jistě je pěkný i uvnitř, ale padesát korun za vstup je i na mě moc, zvlášť když prohlídky zámků moc rád nemám. Prohlížíme si zámek zvenčí. Je z něj výhled do Vranova, kam v zápětí sjíždíme. Městečko není ničím zvláštní. Nakupujeme nějaké zásoby na cestu a hlavně bereme vodu. Počasí se totiž začíná oteplovat. Po obědě odjíždíme. Čeká nás strmé stoupání od přehrady do Lesné. Obtěžkaná kola ze začátku kopce opravdu tlačíme. Za Lesnou vjíždíme do Národního parku Podyjí. Je to snad nejhezčí úsek cyklotrasy. Asfaltové cesty se rázem mění převážně v cesty lesní či polní. Nejhezčí z Podyjí je sjezd od Podmolí k řece Dyji. Doporučuji jet pomale. Ani ne tak kvůli bezpečnosti ale kvůli tomu, abyste si mohli vychutnat rozhled do všech stran na Dyji. Sjedete li bez úhony až k řece, čeká na vás visutá lávka. Je jen pár desítek centimetrů nad vodu. Proto jestli tudy pojedete po velmi deštivém počasí, je možné, že neprojedete.
Lávku překonáváme úspěšně, ale ceduli maximálním zatížení lávky dvěmi osobami vidíme až na druhé straně. Od Dyje je to dále pěkný stoupák. Jakmile stoupák vystoupáme, rázem se krajina změní. Les zmizí a objeví se rozlehlé vinice Jižní Moravy. Projíždíme vinicemi a stavujeme se v Šatově ve sklípku na dvě deci vína. Připozdívá se a my hledáme asi dvě hodiny místo ke spánku. Nejsou zde lasy jen samá pole. Najít místo ke spaní je tvrdý oříšek. Nakonec stavíme stan v kraji pole za křovím. Ať se to zdá neuvěřitelné i zde nás ve čtyři hodiny ráno zbudí štěkání srnce. To jsem se už ale naštval a milého srnce jsem šel napomenout. Zadařilo se.
"Pasohlávský veget"
Hnízdo, Dyjákovice, Velký Karlov, Šanov, Hrušovany, Pasohlávky: 55,39 km
Je asi půl deváté ráno a my se pomalu, ale jistě odkláníme od cyklostezky Praha - Vídeň. Míříme k vodní nádrži Nové Mlýny do kempu u obce Pasohlávky. Hodláme se totiž trochu zrekreovat a nabrat nové fyzické i psychické sily do další cesty a především vyčkat příjezdu mého bratra Iva.
Jelikož nám počasí víc než přeje, věnujeme se jiným činnostem než šlapání na kole. Plaveme, opalujeme se, jíme a tak.
Vodní nádrž Nové Mlýny se skládá ze tří jezer. Jedno to hlavní je obrovské plochy většinou slouží k surfování a je chladnější vody. Menší, Malá a Velká laguna jsou víceméně pro plavání. Voda je zde teplejší ale plná řas, které šimrají na břiše při plavání a nebo se zamotávají do lodního šroubu na šlapacích lodičkách.
Samotný kemp je docela veliký plný kiosků a různých atrakcí. Večer (pravděpodobně jen o víkendech) hraje v kempu místní kapela (velice slušně) a hojně se prodává cokoli, co se dá pozřít.
V sobotu odpoledne jedu bratrovi naproti na vlakové nádraží do Ivaně. Společně se vracíme zpět do kempu a užíváme dneška jako absolutně odpočinkového dne. Další cestu plánujeme zítra jen jak odpadnou vedra.
Lednicko - Valtický areál
Pasohlávky, Věstonice, Milovice, Lednice, Apollo: 39,09 km
V neděli odjíždíme až po obědě. I tak nás zužuje velké horko. Objíždíme Nové Mlýny a míříme k Věstonicím a dále k Břeclavi. Krajina je rovinatá. Po pravé straně vidíme hradní zříceninu Děvičky.
V podvečer přijíždíme do Lednice. Jestli budete tímto městečkem projíždět, určitě se zastavte v areálu zámku Lednice. K velice pěknému zámku patří také skleník cizokrajných rostli a veliká zahrada. V této zahradě se vyskytují divoká zvířata (srnci, různí vodní živočichové a ptáci). Zahrada se dá slušně projet i na kole, samozřejmě opatrně, abyste nikoho neporazili. V zahradě je také vystavěn minaret, který poskytuje pravděpodobně pěkný výhled na Lednický areál. Pravděpodobně proto, protože v době naší návštěvy v neděli navečer byl jak zámek, tak i minaret a vše ostatní uzavřeno.
Plni nových dojmů a zážitků se skoro za tmy vydáváme ke kempu Apollo. Kupujeme jednu noc. Využíváme sprch.
Kemp je položen v malém dolíčku. V kempu jsou různé rybníčky a navzdory tomu zde není ani moc komárů. Dřevo k rozdělání ohně je zde k nenalezení. Vše je do mrtě vysbíráno kempaři. Ještě že nám zde nějaký dobrodinec nechal po sobě pár větví na oheň.
Rozděláme oheň, opečeme buřtíky, vypijeme svařené víno a jdeme spát. Spíme pod širákem. Nemá cenu rozdělávat stan, když je tak teploučko.
Směr Haná
Apollo, Břeclav, Moravská Nová Ves, Hodonín: 58,50 km
Ráno balíme a odjíždíme směr nedaleký Břeclav. Město Břeclav připomíná spíše Hočiminovo město. Vzhledem k dobré rovinaté poloze se to tu cyklistama jen hemží. Výborné jsou zde i cyklistické cesty po městě. Zkrátka tu na cyklisty myslí!
V supermarketu u silnice kupujeme jídlo a pokračujeme k Hodonínu. Je takové vedro, že jsme nuceni shánět nějaké koupání. Ptáme se domorodců v Moravské Nové Vsi, kde že se můžeme vykoupat. Je nám doporučen pískovcový lom dva kilometry odtud. Je tam prý teplá voda a tak čistá, že údajně z letadla jsou vidět dvoumetroví sumci, jak plavou kousek pod hladinou.
Slova se stávají příjemnou pravdou. Překrásné koupání. Stavíme zde asi tři hodiny a chladíme svá rozpálená těla.
Jak nám bylo poraděno, nejedeme k Hodonínu po silnici, ale cestou kolem řeky Moravy. Cesta je sice nezpevněného povrchu, ale slušně sjízdná. Přes řeku vidíme do ciziny čili do Slovenska.
Těsně před Hodonínem se rozmyslíme a vynecháváme jej z naší cesty. Naladěny pískovcovým lomem u Moravské Nové Vsi, chceme přenocovat někde u pískovcových jezer u Hodonína.
Jaké to zděšením když zjistíme, že pískovcové jezera jsou chovná pro kačeny či co. Co víc, že jsou zde komáři. Ale ne ledajací. Tito komáři jsou tak hladoví nebo odrzlí, že jsou schopni vás vysát do morku kosti. Ani repelent, co nás stál tolik peněz, neúčinkuje - spíše naopak. Stříkáme na sebe každých deset minut repelent a ujíždíme pryč od vody a hledáme vhodné místo ke stanování.
Stavíme stan i když je teplo. Musíme se schovat před komáry chtě-nechtě. Oblíkáme na sebe navzdory tepla co nejvíc oblečení tak, abychom byli zahaleni a nedali příležitost hladovím komárům.
Do stanu naskáčeme rychle tak aby to nestihli komáři a spíme.
Směr Slovácko
Hodonín, Kyjov, Ostroh, Ostrožská Lhota: 50,35 km
Časně ráno, než začne pařák, vyrážíme ke Kyjovu. Cestou snídáme plnotučné mléko. Je to vítaná změna. Toto mléko je sice kalorické, ale velice lahodné a navíc ve východních Čechách není ani moc k dostání. V poledne za ukrutného pařáku dorážíme do Kyjova. Opět se ptáme po koupališti a opět je nám velice dobře poraděno.
Koupaliště, kam si mohu vzít své kolo k dece je prostě "The best"! Nemám strach, že mi je někdo ukradne. Například v Táboře se musí kolo nechat před branami a k tomu ještě tak nešťastně, že na ně není od vody vidět.
Koupaliště je pěkné a má skokanskou věž s pružícím prknem. Blbneme zde asi do čtyř odpoledne. Mimo jiné se zde seznamujeme s místním živnostníkem, který provozuje dvě atrakce přímo v areálu koupaliště. Jedna atrakce je vzdušný zámek ve kterým si můžete za poplatek zaskákat a druhá atrakce, jak ji po vzoru televizní soutěže pojmenoval, se jmenuje "Rychlý prachy". Princip druhé atrakce spočíval v jízdě na kole na pět metrů. Háček je však v tom, že kolo má obrácené řízení. Jdete řidítkama do prava a kolo točí do leva. Podle majitele atrakce se to ještě nepodařilo nikomu, i když okamžitá výhra je 100Kč na pět pokusů. Také jsme to bezúspěšně zkusili.
Jsou asi čtyři hodiny odpoledne a my putujeme dál na Slovácko. Konkrétně do Ostrožské Lhoty, kde má Renata opět spolužačku ze střední školy.
Projíždíme oblastmi, které byly v létě 1997 pod vodou při velkých povodní. Je to zde ještě poznat na shozených mostech a jejich rekonstrukcích. Kousek za Kyjovem se jede perfektně. I když jedeme po silnici s vyšším provozem, jedeme neustále po rovině až do Uherského Ostrohu. Za ním ještě kousek do kopečka do malebné vesnice Ostrožská Lhota.
Nacházíme dům spolužačky Radky a hojně užíváme všech hygienických prostředků. Chceme spát na zahradě pod stanem (snad abychom nebili moc vlezlí), ale stejně nás průtrž mračen s bouřkou, kterou nemám rád, vyhání pod střechu hostitelky.
Odjíždíme ráno a jsme do růžova vyspinkaní. Také snídaně byla dobroučká. Tak tedy dál! Směr Vyškov!
"Prdlavá Louka"
Ostrožská Lhota, Uherské Hradiště, Kudlovice, Troubky, Morkovice, "Prdlavá louka": 60,45 km
Cestu volíme na základě rady Radčinýho tatínka kolem Kudlovického potoka přes kopcovité Chřiby. Před tím ale ještě musíme projet Uherské Hradiště až do Babic. Kolem Kudlovického potoka se jede výborně. Minimální stoupání les, potok, malý provoz. Jedeme pozvolna a narážíme na rekreační středisko s bazénem. Volíme dopolední odpočinek. Posilňujeme se, ale koupel ve zdejším bazéně je snad jen pro otužilce. Ani počasí už není co bývalo. Je chladněji. Ale i tak si dopřáváme odpočinku, protože víme, že nás čeká kopcovitý terén Chřiby.
Náš cíl pro dnešek je dostat se na "Prdlavou Louku". Je tam údajně pramen vody nasycené sirovodíkem. Renata prožívá fyzicko-psychickou krizi, a proto se musíme zastavit v nebližší restauraci na udobřovadlo ve formě Becherovky.
Dorážíme k Prdlavé Louce. Bohužel neobjevujeme onen prdlavý pramen a ani místo k noclehu. Spoléháme tedy na radu domorodce. Nedaleko by měl být skautský srub. Hledali jsme ho dlouho, ale našli.
Vítr zesiluje a my doufáme, že nebude pršet.
Konec dobrý - všechno dobré
"Prdlavá louka", Vyškov, Podomí: 42,54 km
Dnes se vydáváme na předposlední etapu naší cesty. Cílem se stává rybářská chata u podomského rybníka u vesnice Podomí na hranici okresu Vyškov a Blansko. Počasí je takzvaně cyklistické. Na oběd se dostáváme do Vyškova. Po obědě pokračujeme přes Drnovice - známé fotbalovým stadionem a klubem - do Podomí, kam přijíždíme v odpoledních hodinách.
Pobyt v rybářské chatě přichází vhod, protože venku začíná pršet. Do cíle naší cyklocesty zbývá asi 25km. Takže zítra definitivní konec. Cílové město je Blansko.
Blansko
Podomí, Krásensko, Sloup, Těchov, Blansko: 25,35 km
Probouzím se ráno v rybářské chatě a slyším déšť jak kape na střechu. Už přemýšlím o tom, že budeme muset si zajistit motorový odvoz do Blanska. Tento pocit ve mě zesiluje v 11 hodin dopoledne, když déšť neustává.
Ejhle, konec deště! Rychle balíme a sedáme na kola. Frčíme Moravským krasem kolem Sloupsko - Šošůvksých jeskyň. Využíváme turistického občerstvení. Do cíle zbývá asi 12km. Na oběd budeme doma. Taky že ano! Dojíždíme k mým rodičům v poledne.
Závěrem
Celkem jsme ujeli za 14 dní asi 630 km. Jak už jsem předeslal, mnohým cyklistům se to může zdát málo. My jsme však měli dovolenou a ne závody. Viděli jsme zajímavé kraje a potkali zajímavé lidi. Teď už vím, že nejsrdečnější lidé jsou na jižní Moravě kolem Znojma. Projeli jsme nebo alespoň částečně projeli celkem 13 okresů: Benešov, Příbram, Tábor, Jindřichův Hradec, Znojmo, Břeclav, Hodonín, Vyškov, Blansko. Velký dík patří mé partnerce Renatě, která se na tuto cestu vydala bez větší fyzické přípravy. Další dík patří lidem, kteří nás cestou nějak obdarovali, pohostili nebo tak.
|