Alpy 2
Počátek vzniku se datuje do doby kolem spodní křída, kdy se na dno geosynklinály, neboli mořské rozsedliny v oceánu Tethys usazovaly sedimenty. Ve třetihorách, asi před 40 až 60 miliony let vlivem natlačování Africké desky na Eurasijskou se začaly vrstvy usazenin vrásnit, tzv. alpínská orogeneze. Výrazné vyzdvihování probíhalo na přelomu třetihor a čtvrtohor. Dalším faktorem modelování pohoří bylo pleistocénní zalednění, po němž nám zbylo pouze něco kolem 3 000 km² ledovců, četné kary a jezera (největší Bodamské).
Složení
Alpy jsou složitý příkrovový horský systém. Ze severního a severozápadního směru byly kdysi nasunuty hlavní, největší příkrovy. Z hlediska geologické stavby můžeme Východní Alpy rozdělit na Centrální krystalické Alpy (rula, svor a břidlice), Severní vápencové Alpy (vápenec, dolomit) a Jižní vápencové Alpy. Ve vápencových Alpách převládají horniny zejména z období triasu, jury a křídy (usazené horniny z druhohor). Na severozápadním okraji Západních Alpách (Vnější krystalické Alpy) se také vyskytují pásma vápenců. Krystalické Alpy se dělí na Vnější (hercynské krystalické masívy a Vnitřní (pevninské příkrovy a metamorfované horniny). Centrální masívy tvoří jádro (žuly, ruly a krystalické břidlice), které je zbytky starších hor z karbonu.
Řeky
Alpy jsou nejvýznamnější pramennou oblastí ve střední Evropě. Na mnoha jejich vrcholech či hřebenech probíhají i mnohá evropská rozvodí (Albula, St. Gotthardpass). Alpské řeky nebo povodí se po dlouhé cestě vlévají do moří (Středozemní moře, Jaderské moře, Černé moře, Severní moře. V masivu Gotthard ve Švýcarsku se dokonce rozcházejí řeky do tří moří (Rhóna, Rýn, Ticino). Podobně je tomu v pohoří Albula poblíž Svatého Mořice (Inn, Rýn a Pád). Ve Východních Alpách tvoří toky povětšinou dlouhá údolí, rovnoběžná s hřebeny hor (Dráva, Inn, Enns). Západní Alpy jsou na tom naopak, toky zde vytvářejí kratší a příkřejší, většinou s velkým převýšením (Aara, Rýn, Rhóna). Často jsou tyto doliny směrově napříč horskými masivy. Zde vznikly na mnoha místech vodopády (např. Krimmelské vodopády). Řeky v Alpách jsou z velké většiny napájeny z ledovců a proto jsou v létě bohaté na vodu.
Jezera
Obrovské ledovce z období Pleistocénu doslova vymačkali na krajích hor časté mohutné morény, ve kterých následkem toho vznikla jezera. Běžně se nacházejí na severních i jižních svazích hor. Také plesa zdobící vyšší pásma mají svůj původ v ledovcové činnosti.
Největším jezerem Alp je Ženevské jezero na hranicích Švýcarska a Francie, nejhlubší jsou zase italská jezera Lago di Como (Comské jezero, 409 m), Lago Maggiore (365 m) a Lago di Garda (Gardské jezero, 346 m).
Ledovce
Dnešní zalednění Alpského systému (3 200 km²) jsou asi 2% původního plochy pleistocéních ledovců. Za posledních 150 let pozorujeme značný ústup ledovců. Tato proměna odtávání (ablace) bývá v některých obdobích přerušována. Jsou však i roky kdy dochází i k úbytkům v řádech metrů mocnosti ledovců (např. Dachstein). V létě nezamrzají ledovce ani přes noc a tím dochází k velkým úbytkům v důsledku odtávání. Tento fakt způsobuje velkou měrou globální oteplování planety.
- Aletschský ledovec
Největším ledovcem Alp je Velký Aletschský ledovec v Bernských Alpách. Délka je 24 km, plocha asi 115 km². Místo, kde se pod vrcholem Aletschhorn stéká několik ledovců v jeden mohutný ledovcový proud se nazývá Konkordiaplatz. Mocnost ledu zde dosahuje kolem 350 m.
Další velké ledovce v Alpách jsou Gornergletscher ve Walliských Alpách (délka 15 km a rozloha 67 km²) nebo Mer de Glace v Savojských Alpách (délka 16 km, rozloha 55 km²).