16. PARIS

V tu chvíli jsem hlavou narazila na hladinu.

Jak dezorientující. Byla jsem si jistá, že se potápím.

Proud mě nechtěl pustit. Narážel mě na další skály; ostře, rytmicky mě bily do zad, vytlačovaly z mých plic vodu. Řinula se ven v ohromujícím množství, z pusy a nosu mi tekly úplné dravé proudy. Sůl mě štípala a plíce mě pálily a hrdlo jsem měla příliš plné vody, abych nabrala dech, a skály mi drásaly záda. Nějak jsem zůstávala na jednom místě, ačkoliv voda se kolem mě stále vzdouvala. Všude kolem jsem neviděla nic než vodu, která mi cákala do obličeje.

„Dýchej!“ poroučel hlas, divoký úzkostí, a já jsem pocítila kruté dloubnutí bolesti, když jsem ten hlas poznala – protože nepatřil Edwardovi.

Nemohla jsem poslechnout. Vodopád, který se mi řinul z úst, se nezastavoval na tak dlouho, abych stihla popadnout dech. Černá ledová voda mi plnila hruď. Pálilo to.

Další skála mě praštila do zad, přímo mezi lopatky, a z plic se mi dávivě vyřinulo další chrlení vody.

„Dýchej, Bello! No tak!“ prosil Jacob.

Před očima mi naskákaly černé skvrny, rozšiřovaly se víc a víc, takže jsem přes ně neviděla světlo.

Znovu jsem se udeřila o skálu.

Ta skála nebyla studená jako voda; silně mě hřála na kůži. Uvědomila jsem si, že je to Jacobova ruka, která se snaží vytlouct mi vodu z plic. Ta železná tyč, která mě vytáhla z moře, byla také… teplá… Hlava se mi točila, černé skvrny všechno zakrývaly…

Takže umírám? Nelíbilo se mi to – tohle nebylo tak dobré jako posledně. Teď byla jenom tma, nic, na co by stálo za to se dívat. Zvuk narážejících vln se v černi ztrácel a slábl, až přešel v tiché šumění, které jako kdyby vycházelo z mých uší…

„Bello?“ zeptal se Jacob a jeho hlas byl stále napjatý, ale ne tak divoký jako předtím. „Bells, miláčku, slyšíš mě?“

V hlavě mi zasvištělo a měla jsem nepříjemný pocit, jako by se mi mozek převracel, jako by mi do hlavy natekla rozbouřená voda…

„Jak dlouho už je bez sebe?“ zeptal se někdo jiný.

Ten hlas, který nebyl Jacobův, mě šokoval, vyburcoval mě k soustředěnějšímu vědomí.

Uvědomila jsem si, že jsem v klidu. Už mě netahal žádný proud – vzdouvání doznívalo jen v mé hlavě. Povrch pode mnou byl plochý a nehybný. Cítila jsem na holých pažích, že je zrnitý.

„Já nevím,“ odpovídal Jacob stále horečnatě. Jeho hlas byl velmi blízko. Ruce – tak teplé, že musely být jeho – mi shrnuly mokré vlasy z tváří. „Pár minut? Netrvalo mi dlouho, než jsem ji vytáhl na pláž.“

Tiché šumění v mých uších nebyly vlny – byl to vzduch, který mi už zase koloval v plících tam a zpátky. Každé nadechnutí pálilo – průchodové cesty byly tak hrubé, jako kdybych je drbala drátěnkou. Ale dýchala jsem.

A mrzla jsem. Tisíc ostrých ledových korálků mi naráželo do obličeje a paží, čímž pocit zimy sílil.

„Dýchá. Vzpamatuje se. Měli bychom ji ale dostat pryč z té zimy. Nelíbí se mi, jakou nabírá barvu…“ Tentokrát jsem rozeznala Samův hlas.

„Myslíš, že s ní můžeme hýbat?“

„Neporanila si záda nebo něco, když padala?“

„Já nevím.“

Váhali.

Snažila jsem se otevřít oči. Trvalo mi to chvilku, ale pak jsem viděla temné, fialové mraky, které mě zaplavovaly mrznoucím deštěm. „Jaku?“ zaskřehotala jsem.

Jacobův obličej mi zakryl výhled na nebe. „Ach!“ vydechl a po tváři se mu rozlila úleva. Oči měl mokré od deště. „Ach, Bello! Nezranila ses? Slyšíš mě? Nebolí tě něco?“

„J-jen krk,“ zajíkla jsem se a rty se mi chvěly zimou.

„Tak tě tedy dostaneme odsud,“ prohlásil Jacob. Vsunul pode mě paže a bez námahy mě zvedl – jako kdyby zvedal prázdnou krabici. Jeho hruď byla nahá a teplá; nahrbil ramena, aby mě ochránil před deštěm. Hlava mi volně visela přes jeho paži. Zírala jsem nepřítomně zpátky k zuřivé vodě, která za ním bičovala písek.

„Máš ji?“ slyšela jsem Sama, jak se ptá.

„Jo, vezmu ji odsud. Jdi zpátky do nemocnice. Přijdu za tebou později. Díky, Same.“

Hlava se mi pořád točila. Zpočátku mi žádné z jeho slov nedávalo smysl. Sam neodpověděl. Neozýval se žádný zvuk a já jsem přemítala, jestli už je pryč.

Zatímco mě Jacob odnášel pryč, voda za námi olizovala břeh a svíjela se na písku, jako kdyby se zlobila, že jsem jí unikla. A jak jsem se unaveně dívala kolem, upoutal mé nepřítomné oči barevný záblesk – o kus dál v zátoce tančil na černé vodě malý ohnivý plamínek. Nedávalo to smysl, říkala jsem si, jestli už jsem se úplně probrala z bezvědomí. Hlava se mi točila vzpomínkou na černou zčeřenou vodu – na to, jak jsem byla tak ztracená, že jsem nedokázala ani poznat, kde je nahoře a kde dole. Tak ztracená…, ale Jacob nějak…

„Jak jsi mě našel?“ zeptala jsem se skuhravě.

„Hledal jsem tě,“ řekl mi. Cestou nahoru po pláži k silnici v tom dešti skoro utíkal. „Sledoval jsem stopy tvého auta, a pak jsem tě slyšel vykřiknout…“ Otřásl se. „Proč jsi skočila, Bello? Copak sis nevšimla, že se tamhle schyluje k hurikánu? Nemohla jsi na mě počkat?“ S vyprchávající úlevou jeho tón naplňoval hněv.

„Promiň,“ zamumlala jsem. „Byla to blbost.“

„Jo, to tedy byla, a pořádná,“ souhlasil a z vlasů mu odstřikovaly kapky deště, jak přikyvoval. „Podívej, nevadilo by ti schovávat si blbosti na chvíle, kdy jsem ti nablízku? Nedokážu se soustředit, když budu myslet na to, že mi za zády skáčeš z útesů.“

„Jasně,“ souhlasila jsem. „Žádný problém.“ Můj hlas zněl, jako bych kouřila tři krabičky denně. Snažila jsem se odkašlat si – a okamžitě jsem sebou škubla; bolelo to, jako kdybych se tam dole bodala nožem. „Co se dneska stalo? Našli… jste ji?“ Znovu jsem se otřásla, ačkoliv mi teď nebyla taková zima, když mě hřál svým horkým tělem.

Jacob zavrtěl hlavou. Stále spíš běžel než šel, jak mířil na silnici, která vedla k nim domů. „Ne. Utekla nám do vody – tam mají pijavice výhodu. Proto jsem běžel domů – bál jsem se, že mi ve vodě udělá kličku. Trávíš tolik času na pláži…“ Odmlčel se, jak se mu v krku něco zadrhlo.

„Sam se vrátil s tebou – jsou všichni ostatní taky doma?“ Doufala jsem, že nejsou stále venku a nepátrají po ní.

„Jo. Tak nějak.“

Snažila jsem se porozumět jeho výrazu, pomrkávala jsem do bušícího deště. Jeho oči byly napjaté starostí nebo bolestí.

Ta slova, která předtím nedávala smysl, ho najednou měla. „Říkal jsi… do nemocnice. Předtím, Samovi. Je někdo zraněný? Bojovala s vámi?“ Hlas mi vyskočil o oktávu, s tou chraptivostí zněl divně.

„Ne, ne. Když jsme se vrátili, Em čekala s novinou. Jde o Harryho Clearwatera. Harry měl dneska ráno srdeční záchvat.“

„Harry?“ zavrtěla jsem hlavou, snažila jsem se vstřebat, co říká. „Ach, ne! Ví to Charlie?“

„Jo. Je tam taky, s mým tátou.“

„Bude Harry v pořádku?“

Jacob se na mě znovu napjatě podíval. „Moc růžově to s ním zatím nevypadá.“

Najednou mě přepadl strašný pocit viny – připadala jsem si opravdu děsně kvůli tomu pitomému skoku z útesu. Nikdo si o mě zrovna teď nepotřeboval dělat starosti. To jsem si tu nezodpovědnost ale hloupě načasovala.

„Co mám dělat?“ zeptala jsem se.

V tu chvíli déšť ustal. Neuvědomila jsem si, že už jsme zpátky u Jacobova domu, dokud neprošel dveřmi. Bouřka bila do střechy.

„Můžeš zůstat tady,“ řekl Jacob, když mě svalil na krátkou pohovku. „Myslím to vážně – přímo tady. Přinesu ti něco suchého na sebe.“

Moje oči si pomalu přivykaly na temnou místnost, zatímco Jacob bouchal ve svém pokoji. Úzká přední místnost se zdála bez Billyho tak prázdná, div ne opuštěná. Byla podivně zlověstná – pravděpodobně jenom proto, že jsem věděla, kde Billy je.

Jacob se vrátil za pár vteřin. Hodil na mě hromádku šedého bavlněného oblečení. „Bude ti to velké, ale nic lepšího nemám. Já, ehm, půjdu pryč, aby ses mohla převléknout.“

„Nikam nechoď. Ještě jsem moc unavená, nedokážu se ani pohnout. Jenom zůstaň se mnou.“

Jacob se posadil na podlahu vedle mě, zády se opřel o gauč. Říkala jsem si, kdy asi naposled spal. Vypadal tak vyčerpaně, jak jsem se já cítila.

Opřel si hlavu o polštář vedle mojí a zívl. „Myslím, že bych si mohl na chvilku odpočinout…“

Zavřel oči. I já jsem zavřela oči.

Chudák Harry Chudák Sue. Věděla jsem, že Charlie bude bez sebe. Harry byl jedním z jeho nejlepších přátel. Navzdory Jakovu neradostnému pohledu na věc jsem horečně doufala, že se z toho Harry dostane. Kvůli Charliemu. Kvůli Sue a Lee a Sethovi…

Billyho pohovka byla hned vedle radiátoru, a tak mi navzdory promočenému oblečení bylo teplo. Plíce mě bolely tak, že jsem spíš upadala do bezvědomí, než aby mě bolest udržovala vzhůru. Neurčitě jsem přemítala, jestli bych se spánku měla vyvarovat… nebo jsem si pletla tonutí s otřesem mozku…? Jacob začal lehce chrápat a ten zvuk mě uklidňoval jako ukolébavka. Rychle jsem usnula.

Poprvé za velmi dlouhou dobu se mi zdál jenom obyčejný sen. Takové zastřené bloumání starými vzpomínkami – oslepující horké slunce ve Phoenixu, matčin obličej, zchátralá chaloupka na stromě, vybledlá přikrývka, zrcadlová stěna, plamen na černé vodě… Každý ten obraz jsem zapomněla, jakmile přešel v další.

Ten poslední byl jediný, který mi uvízl v hlavě. Byl bezvýznamný – jenom scéna na jevišti. Balkón v noci, na nebi visí namalovaný měsíc. Dívala jsem se na dívku v noční košili, která se opírá o zábradlí a mluví si pro sebe.

Bezvýznamné…, ale když jsem se pomalu probojovávala k vědomí, myslela jsem na Julii.

Jacob pořád spal; svezl se ve spánku na podlahu a jeho dech byl hluboký a pravidelný. V domě byla teď větší tma než předtím, za oknem bylo černo. Byla jsem ztuhlá, ale bylo mi teplo a byla jsem skoro suchá. V krku mě pálilo s každým nadechnutím.

Budu muset vstát – alespoň abych se napila. Ale moje tělo tam chtělo jenom ochable ležet a už se nikdy nepohnout.

Místo abych se zvedla, dál jsem myslela na Julii.

Přemítala jsem, co by dělala, kdyby ji Romeo opustil, ne proto, že odešel do vyhnanství, ale proto, že ztratil zájem. Co kdyby k němu Rosalina nebyla nepřátelská a chtěla s ním mluvit, a on by si to rozmyslel? Co kdyby místo svatby s Julií prostě zmizel?

Myslela jsem, že vím, jak by se Julie cítila.

Nevrátila by se ke svému původnímu životu, to jistě ne. Nikdy by se nedostala dál, tím jsem si byla jistá. I kdyby žila tak dlouho, až by byla stará a šedivá, pokaždé, když by zavřela oči, viděla by pod víčky Romeovu tvář. Nakonec by se s tím smířila.

Přemýšlela jsem, jestli by si nakonec vzala za muže Parise, jen aby udělala radost rodičům, aby udržela klid v rodině. Ne, pravděpodobně ne, usoudila jsem. Ovšem v příběhu se toho o Parisovi moc nevyprávělo. Byla to jenom plochá figura – ten, který zabíral místo, hrozba, ten, kdo si nakonec vynutí její ruku.

Co když Paris znamenal víc? Co když to byl Juliin přítel? Nejlepší přítel? Co když byl jediný, kterému se mohla svěřit s celou tou srdcervoucí záležitostí s Romeem? Jediný, který ji opravdu chápal a s kterým se cítila napůl zase jako člověk? Co když byl trpělivý a laskavý? Co když se o ni staral? Co když Julie věděla, že bez něj nemůže přežít? Co když ji opravdu miloval a chtěl, aby byla šťastná?

A… co když ona milovala Parise? Ne jako Romea. Nic takového, samozřejmě. Ale dost na to, aby chtěla, aby i on byl šťastný?

Jediný zvuk v místnosti bylo Jacobovo pomalé, hluboké oddechování – jako ukolébavka, která se brouká dítěti, jako tiché vrzání houpacího křesla, jako tikání starých hodin, když nikam nemusíte jít… Byl to zvuk útěchy.

Kdyby Romeo skutečně odešel a už se nikdy nevrátil, záleželo by na tom, jestli Julie přijala nebo nepřijala Parisovu nabídku? Možná se měla pokusit zabydlet se ve zbylých útržcích života, které jí zůstaly. Možná, že blíž ke štěstí už by se stejně nedostala.

Povzdechla jsem si a pak zasténala, když mě ten povzdech zaškrábal v krku. Moc jsem se do toho příběhu začetla. Romeo si to nerozmyslel. To proto si lidé stále pamatují jeho jméno a vždycky ho spojují s tím jejím: Romeo a Julie. To proto je to dobrý příběh. „Julie se spokojí s Parisem“ by nikdy nebyl žádný trhák.

Zavřela jsem oči a zase se nechala unášet, pustila jsem z hlavy tu hloupou hru, na kterou jsem už nechtěla myslet. Raději jsem myslela na skutečnost – na skákání z útesu a na to, jaká to byla bezhlavá chyba. A myslela jsem nejen na ten útes, ale i na motorky a všechnu svou nezodpovědnost. Co kdyby se mi něco stalo? Jak by to nesl Charlie? Harryho srdeční záchvat mi najednou všechno zobrazil v jiné perspektivě. V perspektivě, kterou jsem nechtěla vidět, protože – kdybych přiznala, že je to pravda – by to znamenalo, že musím změnit svoje chování. Mohla bych takhle žít?

Možná. Nebude to snadné; vlastně to bude přímo zoufalé, vzdát se svých halucinací a snažit se chovat jako dospělá. Ale možná bych se o to měla pokusit. A možná bych to dokázala. Kdybych měla Jacoba.

Nemohla jsem to rozhodnutí udělat hned teď. Příliš to bolelo. Raději jsem myslela na něco jiného.

V hlavě se mi přehrával záznam mého neuváženého odpoledního výkonu, zatímco jsem se snažila přijít na nějaké příjemné téma… svištění vzduchu při pádu, černočerná voda, bušení proudu… Edwardův obličej… tady jsem se zastavila. Jacobovy teplé ruce, které se snažily vtlouct do mě zpátky život… bodavý déšť, který se valil z fialových mraků… podivný oheň na vlnách…

V tom barevném záblesku na hladině bylo něco povědomého. Samozřejmě že to nemohl být opravdový oheň –

Moje myšlenky přerušily zvuky auta, které s čvachtáním projíždělo blátem venku na silnici. Slyšela jsem, jak zastavilo před domem, jak se začaly otevírat a zavírat dveře. Pomyslela jsem, že si sednu, a pak jsem si to rozmyslela.

Billyho hlas byl snadno identifikovatelný, ale byl nezvykle tichý, takže zněl jen jako chraplavé bručení.

Dveře se otevřely a rozsvítilo se světlo. Zamrkala jsem, na chvíli oslepená. Jake se s trhnutím probudil a vyskočil s těžkým oddychováním.

„Promiň,“ zabručel Billy. „Vzbudili jsme tě?“

Moje oči se pomalu zaostřily na jeho obličej, a pak, když jsem dokázala rozluštit jeho výraz, se mi zalily slzami.

„Ach ne, Billy!“ zasténala jsem.

Pomalu přikývl, jeho výraz byl poznamenaný žalem. Jake spěchal k svému otci a vzal ho za ruku. V té bolesti byla jeho tvář najednou tak dětská – vypadala divně na tom mužském těle.

Hned za Billym se objevil Sam, tlačil jeho vozík dveřmi. Jeho obvyklá vyrovnanost byla pryč a i on měl obličej zmučený bolestí.

„Je mi to tak líto,“ zašeptala jsem.

Billy přikývl. „Bude to těžké pro všechny.“

„Kde je Charlie?“

„Tvůj táta je ještě v nemocnici se Sue. Čeká je spousta… zařizování.“

Ztěžka jsem polkla.

„Radši se tam vrátím,“ zamumlal Sam a spěšně vyběhl ze dveří.

Billy vytáhl ruku z Jacobovy dlaně a pak projel kuchyní do svého pokoje.

Jake se za ním chviličku díval a pak si zase přišel sednout vedle mě na podlahu. Položil si obličej do dlaní. Třela jsem mu rameno a přála si, abych věděla, co říct.

Po dlouhé chvíli mě Jacob chytil za ruku a podržel si ji u obličeje.

„Jak se cítíš? Jsi v pořádku? Měl bych tě asi vzít k doktorovi nebo tak něco.“ Povzdechl si.

„O mě si nedělej starosti,“ zaskřehotala jsem.

Otočil hlavu, aby se na mě podíval. Oči měl podlité krví. „Nevypadáš moc dobře.“

„Ani se moc dobře necítím.“

„Dojdu pro tvůj náklaďáček a vezmu tě domů – asi bys tam měla být, až se Charlie vrátí.“

„Správně.“

Ležela jsem netečně na pohovce a čekala, až přijde. Billy byl zticha ve svém pokoji. Cítila jsem se jako šmírák, který se dívá škvírou na žal někoho jiného.

Jakovi to netrvalo dlouho. Řev motoru mého náklaďáčku prolomil ticho dřív, než jsem to očekávala. Jacob mi beze slova pomohl zvednout se z pohovky a pak mě držel kolem ramen, když mě roztřásl studený vzduch venku. Bez ptaní si sedl za volant a pak si mě přitáhl k sobě, aby mě mohl paží pevně obejmout. Opřela jsem mu hlavu o prsa.

„Jak se dostaneš domů?“ zeptala jsem se.

„Já nejdu domů. Ještě jsme nechytili tu pijavici, vzpomínáš?“

Znovu jsem se otřásla, ale s chladem to nemělo co dělat.

Cesta byla krátká. Studený vzduch mě probudil. Moje mysl byla v pohotovosti a pracovala velmi tvrdě a velmi rychle.

Co kdyby? Co bylo správné udělat?

Už jsem si svůj život nedokázala bez Jacoba představit – a důrazně jsem odmítala si to představovat. Záviselo na něm moje přežití. Ale nechávat věci mezi námi tak, jak byly… nebylo to kruté, jak mi vyčítal Mike?

Vzpomněla jsem si, jak jsem si přála, aby Jacob byl můj bratr. Uvědomila jsem si teď, že jediné, co opravdu chci, je mít na něj nárok. Když mě takhle objímal, tak jsem to nevnímala jako bratrské objetí. Byl to příjemný pocit – teplý a uklidňující a známý. Bezpečný. Jacob byl bezpečný přístav.

Mohla jsem na něj uplatnit nárok. To bylo v mé moci.

Budu mu muset všechno povědět, to jsem věděla. Byl to jediný způsob, jak jednat fér. Budu mu to všechno muset správně vysvětlit, aby věděl, že to není tak, že bych se spokojila s ním, když nemůžu mít Edwarda. Že je pro mě až příliš dobrý. Už věděl, že jsem rozbitá, to ho nepřekvapí, ale musí vědět, do jaké míry. Budu muset dokonce přiznat, že jsem blázen – vysvětlit ty hlasy, které jsem slyšela. Bude muset vědět všechno, než se rozhodne.

Ale i když jsem uznávala, že je nutné, aby si to promyslel, věděla jsem, že mě bude chtít navzdory všemu. Ani si nevezme chvilku na rozmyšlenou.

Bude to tak špatné, když se budu snažit učinit Jacoba šťastným? Přestože láska, kterou k němu cítím, je jen slabý odvar toho, čeho jsem schopná, i když je moje srdce daleko, toulá se a bolestně touží po svém vrtošivém Romeovi, bude to tak špatné?

Jacob zastavil náklaďáček před naším ztemnělým domem a vypnul motor, takže bylo najednou ticho. Zdálo se mi, že je naladěný na stejnou notu jako já, že ví, na co myslím. Jako už tolikrát.

Objal mě i druhou paží, přitiskl si mě na prsa a pevně mě držel. Znovu to byl pěkný pocit. Skoro jako bych zase byla celý člověk.

Myslela jsem, že bude myslet na Harryho, ale pak promluvil a jeho tón byl omluvný. „Promiň. Vím, že se necítíš přesně tak jako já, Bells. Přísahám, že mi to nevadí. Já mám jenom takovou radost, že ti nic není, až se mi z toho chce zpívat – a já zpívám strašně.“ Zasmál se mi do ucha svým hrdelním smíchem.

S každým nadechnutím jako by se mi v krku udělal zářez, jako bych ho měla zanesený pískem.

Nechtěl by Edward, ať je vůči mně jakkoliv lhostejný, abych byla tak šťastná, jak jen to dané okolnosti dovolují? Nezůstala by v něm troška přátelského citu, aby mi přál aspoň to? Říkala jsem si, že ano. To by mi neodpíral, abych dala jenom malý kousek lásky, o kterou on nestál, svému příteli Jacobovi. Konec konců, vždyť to ani nebyla ta samá láska.

Jacob mi přitiskl svou teplou tvář na temeno hlavy.

Kdybych otočila obličej na stranu – kdybych přitiskla rty na jeho nahé rameno –, věděla jsem bez jakékoliv pochyby přesně, co by následovalo. Bylo by to velmi snadné. Dnes večer by nebylo potřeba žádné vysvětlování.

Ale mohla jsem to udělat? Mohla jsem zradit své nepřítomné srdce, abych zachránila svůj ubohý život?

Žaludek se mi nervózně sevřel, když jsem pomyslela na to, že otočím hlavu.

A pak, tak jasně, jako kdybych byla v okamžitém nebezpečí, mi Edwardův sametový hlas zašeptal do ucha: „Buď šťastná.“

Ztuhla jsem.

Jacob cítil, jak jsem ztuhla, automaticky mě pustil a sáhl po dveřích.

Počkej, chtěla jsem říct. Jenom chviličku. Ale pořád jsem byla jako přikovaná, poslouchala jsem ozvěnu Edwardova hlasu v mé hlavě.

Bouřkou ochlazený vzduch zavanul kabinou náklaďáčku.

„Oh!“ Jacob hekl, jako kdyby ho někdo udeřil do břicha. „Sakra!“

Zabouchl dveře a souběžně otočil klíčkem v zapalování. Ruce se mu třásly tak silně, že jsem nevěděla, jak to dokázal.

„Co se děje?“

Příliš rychle vytúroval motor; ten zaprskal a zhasl.

„Upír,“ vydávil.

Hlava se mi odkrvila a udělalo se mi slabo. „Jak to víš?“

„Protože ho cítím! Zatraceně!“

Jacobovy oči byly divoké, pročesávaly temnou ulici. Zdálo se, že si je stěží vědom chvění, které mu probíhalo tělem. „Proměnit se, nebo ji dostat odsud?“ syčel si pro sebe.

Na zlomek vteřiny se na mě podíval, viděl mé hrůzou vytřeštěné oči a bílý obličej, a pak znovu prohlížel ulici. „Správně. Dostat tě pryč.“

Motor s řevem naskočil. Pneumatiky zakvílely, jak otočil auto a nasměroval nás k jediné únikové cestě. Reflektory auta olízly chodník, osvětlily přední řadu stromů černého lesa a nakonec se odrazily od auta zaparkovaného přes ulici před naším domem.

„Zastav!“ zalapala jsem po dechu.

Bylo to černé auto – auto, které jsem znala. Možná jsem byla všechno jen ne milovník a znalec aut, ale o tomhle konkrétním autě bych dokázala říct všechno. Byl to Mercedes S55 AMG. Znala jsem jeho výkon a barvu interiéru. Věděla jsem, jaký je to pocit, když mohutný motor přede pod kapotou. Znala jsem těžkou vůni kožených sedadel a to, jak člověku díky obzvláště temným sklům v oknech poledne připadá jako soumrak.

Bylo to Carlisleovo auto.

„Zastav!“ zakřičela jsem znovu, tentokrát hlasitěji, protože Jacob hnal auto ulicí.

„Cože?!“

„To není Victoria. Zastav, zastav! Chci se vrátit.“

Dupnul na brzdu tak zprudka, že jsem se musela podržet palubní desky.

„Cože?“ zeptal se znovu, celý zděšený. Zíral na mě s hrůzou v očích.

„Je to Carlisleovo auto! Jsou to Cullenovi. Já to vím.“

Díval se, jak se mi rozsvěcí, a tělem mu otřásalo divoké chvění.

„Hele, uklidni se, Jaku. Je to v pořádku. Žádné nebezpečí, chápeš? Uvolni se.“

„Jo, klid,“ lapal po dechu, sklonil hlavu a zavřel oči. Zatímco se soustředil na to, aby nevybuchl ve vlka, já jsem se dívala ven zadním okénkem na to černé auto.

Je to jenom Carlisle, říkala jsem si. Nečekej nic víc. Možná Esme… Okamžitě přestaň, poroučela jsem si. Jenom Carlisle. To je dost. Víc, než jsem kdy doufala, že budu zase mít.

„V tvém domě je upír,“ zasyčel Jacob. „A ty se chceš vrátit?“

Podívala jsem se na něj, jen nerada jsem svoje oči odtrhla od Mercedesu – bála jsem se, že ve chvíli, kdy se podívám jinam, zmizí.

„Samozřejmě,“ podivila jsem se jeho otázce. Samozřejmě, že jsem se chtěla vrátit.

Jacobův obličej ztvrdl, jak jsem se na něj dívala, zmrzl do hořké masky, o které jsem si myslela, že je nadobro pryč. Ještě předtím, než si tu masku nasadil, jsem zachytila, jak mu v očích probleskl záchvěv pocitu zrady. Ruce se mu stále třásly. Vypadal o deset let starší než já.

Zhluboka se nadechl. „Víš jistě, že to není trik?“ zeptal se pomalým, těžkým hlasem.

„To není trik. To je Carlisle. Vezmi mě zpátky!“

Chvění mu rozvlnilo široká ramena, ale jeho oči byly ploché a bez citu. „Ne.“

„Jaku, to je dobré –“

„Ne. Jdi zpátky sama, Bello.“ Jeho hlas byl jako políček – uhnula jsem, když mě udeřil jeho zvuk. Zatínal čelist a zase ji uvolňoval.

„Podívej, Bello,“ řekl tím samým tvrdým hlasem. „Já se nemůžu vrátit. Smlouva sem, smlouva tam, je tam můj nepřítel.“

„Tak to není!“

„Musím to říct okamžitě Samovi. Tím se věci mění. Nesmějí nás chytit na svém území.“

„Jaku, to není válka!“

Neposlouchal. Zařadil motor na neutrál a vyskočil ze dveří. Motor nechal běžet.

„Sbohem, Bello,“ zavolal přes rameno. „Vážně doufám, že neumřeš.“ Rychle utíkal do tmy a třásl se tak silně, že jeho obrys byl jako rozostřený; zmizel, než jsem mohla otevřít pusu, abych ho zavolala zpátky.

Na jednu dlouhou vteřinu mě výčitky svědomí přikovaly na sedadlo. Co jsem to zrovna Jacobovi udělala?

Ale výčitky mě nedokázaly zadržet na dlouho.

Vklouzla jsem za volant a znovu rozjela auto. Ruce se mi třásly téměř tak silně jako předtím Jakovi, a stálo mě to minutu soustředění. Pak jsem opatrně otočila auto dokola a jela jsem zpátky k našemu domu.

Když jsem vypnula světla, byla všude velká tma. Charlie odjížděl v takovém spěchu, že zapomněl nechat zapnutou lampu na verandě. Ucítila jsem dloubnutí pochybnosti, jak jsem se dívala na dům ponořený do tmy. Co když je to trik?

Podívala jsem se zpátky na černé auto, v noci téměř neviditelné. Ne, to auto jsem znala.

Přesto se mi ruce třásly ještě víc než předtím, když jsem sahala pro klíč nade dveřmi. Jakmile jsem vzala za kliku, abych odemkla, zjistila jsem, že není zamčeno. Strčila jsem do dveří a ty se otevřely dokořán. V chodbě byla tma.

Chtěla jsem zavolat na pozdrav, ale v krku jsem měla příliš vyschlo. Nemohla jsem popadnout dech.

Udělala jsem krok dovnitř a nahmatala vypínač. Byla taková tma – jako v černé vodě… Kde je ten vypínač?

Jako v černé vodě, s oranžovým plamenem, který neskutečně blikotal na hladině. Ten plamen nemohl být oheň, ale co tedy..? Prsty mi přejížděly po stěně, stále pátraly, stále se třásly –

Najednou se mi v hlavě ozvala ozvěna Jacobových slov z dnešního odpoledne a mně to došlo… Utekla nám do vody, řekl. Tam mají pijavice výhodu. Proto jsem běžel domů – bál jsem se, že mi ve vodě udělá kličku.

Ruka mi ztuhla, jak jsem pořád hledala ten vypínač, a já jsem stála jako přimrazená, když jsem si uvědomila, proč mi ten divný oranžový oheň na vodě byl povědomý.

Victoriiny vlasy, vlající divoce ve větru, barvy ohně…

Byla přímo tam. Přímo tam v přístavu se mnou a s Jacobem. Kdyby tam nebyl Sam, kdybychom tam byli jenom my dva…? Nemohla jsem dýchat ani se pohnout.

Světlo se rozsvítilo, ačkoliv moje ztuhlá ruka stále nenašla vypínač.

Zamrkala jsem do náhlého světla a viděla jsem, že tam někdo je a čeká na mě.