4. PROBOUZENÍ

Čas plyne. Dokonce i když se to zdá nemožné. I když každý pohyb vteřinové ručičky bolí jako tepot krve pod modřinou. Plyne nerovnoměrně, v podivných záškubech a táhlých obdobích klidu, ale plyne. I pro mě.

* * *

Charlieho pěst dopadla na stůl. „Tak dost, Bello! Pošlu tě domů.“

Vzhlédla jsem od misky s kaší, nad kterou jsem spíš meditovala, než abych ji jedla, a zírala šokovaně na Charlieho. Nesledovala jsem rozhovor – vlastně jsem si vůbec neuvědomovala, že nějaký vedeme – a nebyla jsem si jistá, jak to myslel.

„Já jsem doma,“ zamumlala jsem zmateně.

„Pošlu tě za Renée do Jacksonvillu,“ ozřejmil.

Zoufale sledoval, jak pomalu chápu význam jeho slov.

„Co jsem provedla?“ zkormoutila jsem obličej. Taková nespravedlnost. Poslední čtyři měsíce se mému chování nedalo nic vytknout. Po tom prvním týdnu, o kterém už se ani jeden z nás nikdy nezmínil, jsem ve škole ani v práci nevynechala jediný den. Známky jsem měla vynikající. Nikdy jsem nepřišla domů po večerce – v prvé řadě proto, že jsem večer z domu nikdy nechodila. Jenom výjimečně jsem na stůl servírovala jídlo, které zbylo z předešlého dne.

Charlie se mračil.

„Neprovedla jsi nic. To je ten problém. Ty nikdy nic neprovádíš.“

„Chceš, abych vyvedla nějaký průšvih?“ divila jsem se a obočí se mi nevěřícně stáhlo k sobě. Snažila jsem se dávat pozor. Nebylo to lehké. Tolik jsem si zvykla všechno pouštět jedním uchem tam a druhým ven, že jsem měla uši jako ucpané.

„Průšvih by byl lepší než tohle… tohleto tvoje věčné netečné bloumání!“

To mě trochu zabolelo. Dávala jsem si takový pozor, abych se vyvarovala všech forem mrzoutství, včetně bloumání.

„Já nebloumám.“

„To jsem vybral špatné slovo,“ přiznal nabručeně. „Bloumání by bylo lepší – to by znamenalo, že něco děláš. Ale ty jsi taková… jako bez života, netečná, Bello. To je myslím to správné slovo.“

Tohle obvinění se trefilo do černého. Povzdechla jsem si a snažila se dát trochu života do své odpovědi.

„Mrzí mě to, tati.“ Moje omluva zněla poněkud mdle i mně samotné. Celou tu dobu jsem si myslela, že jsem ho opila rohlíkem a že na mně nic nepoznal. Smysl veškerého mého snažení byl, aby se Charlie kvůli mně netrápil. Zjištění, že to bylo jen mrhání silami, bylo skličující.

„Nechci, aby ses omlouvala.“

Povzdechla jsem si. „Tak mi řekni, co po mně chceš.“

„Bello,“ zaváhal, jak odhadoval mou reakci na to, co chtěl říct. „Drahoušku, nejsi první člověk na světě, který si tímhle musel projít, víš.“

„Já vím.“ Moje doprovodná grimasa byla skleslá a nepřesvědčivá.

„Poslouchej, drahoušku. Myslím, že – že bys asi potřebovala nějakou pomoc.“

„Pomoc?“

Odmlčel se, jak znovu hledal ta správná slova. „Když ode mě tvoje matka odešla,“ začal a mračil se, „a vzala tě s sebou…“ Zhluboka se nadechl. „No, tehdy to pro mě byla krutá doba.“

„Já vím, tati,“ zamumlala jsem.

„Ale vypořádal jsem se s tím,“ podotkl. „Drahoušku, ty se s tím nepereš. Čekal jsem, doufal jsem, že se to zlepší.“ Zíral na mě a já jsem rychle sklopila oči. „Myslím, že oba víme, že se to nelepší.“

„Jsem v pohodě.“

Ignoroval mě. „Možná, no, možná by sis o tom měla s někým promluvit. S nějakým profesionálem.“

„Chceš, abych šla k cvokaři?“ Můj hlas byl o odstín ostřejší, když jsem si uvědomila, nač táta naráží.

„Možná by to pomohlo.“

„A možná by to nepomohlo ani trošičku.“

Nevěděla jsem toho moc o psychoanalýze, ale byla jsem si celkem jistá, že to nefunguje, pokud subjekt není relativně upřímný. Jasně, mohla jsem říct pravdu – kdybych chtěla strávit zbytek života ve vypolstrované cele.

Chvíli sledoval můj zatvrzelý výraz a pak zvolil jinou strategii.

„Já na to nestačím, Bello. Možná že tvoje matka…“

„Koukni,“ řekla jsem bezvýrazným hlasem. „Dneska večer si někam vyjdu, jestli chceš. Zavolám Jess nebo Angele.“

„Ale to nechci,“ oponoval nespokojeně. „Myslím, že nepřežiju, jestli se budeš víc snažit. Nikdy jsem nikoho neviděl takhle se snažit. Až z toho člověka bolí, když to vidí.“

Předstírala jsem tupou a dívala se dolů na stůl. „Já to nechápu, tati. Napřed se zlobíš, protože nic nedělám, a pak říkáš, že nechceš, abych někam chodila.“

„Chci, abys byla šťastná – ne, ani tolik nežádám. Jenom chci, abys nebyla zoufalá. Myslím, že budeš mít větší šanci, když z Forks odjedeš.“

Moje oči po bůhvíjak dlouhé době zaplály první jiskřičkou nějakého citu.

„Nikam nejedu,“ prohlásila jsem.

„Proč ne?“ zeptal se.

„Mám poslední pololetí školy – všechno by se tím prošvihlo.“

„Jsi dobrá studentka, to bys zvládla.“

„Nechci mamce a Philovi dělat křena.“

„Tvoje matka umírá touhou mít tě zpátky u sebe.“

„Na Floridě je moc horko.“

Znovu udeřil pěstí do stolu. „Oba víme, o co tady doopravdy jde, Bello, a není to pro tebe dobré.“ Zhluboka se nadechl. „Už je to několik měsíců. Žádné telefonáty, žádné dopisy, žádný kontakt. Nemůžeš na něj pořád čekat.“

Provrtávala jsem ho pohledem. Obličej jsem měla skoro rozpálený. Už to bylo dlouho, co jsem naposledy zrudla nějakou emocí.

Celé toto téma bylo naprosto zakázané, což on moc dobře věděl.

„Já na nic nečekám. Nic neočekávám,“ řekla jsem tichým monotónním hlasem. „Bello…“ začal Charlie chraptivě.

„Musím do školy,“ přerušila jsem ho, vstala jsem a posbírala svou nedotčenou snídani ze stolu. Vrazila jsem misku do dřezu, ani jsem se nezastavila, abych ji umyla. Další rozhovor už bych nesnesla.

„Naplánuju si něco s Jessikou,“ zavolala jsem přes rameno, jak jsem si brala školní tašku. Do očí jsem se mu nepodívala. „Možná nebudu doma k večeři. Pojedeme do Port Angeles a půjdeme do kina.“

Byla jsem venku ze dveří, než stihl zareagovat.

Kvůli tomu spěchu, abych už byla Charliemu z očí, jsem ale byla ve škole mezi prvními. Jednu výhodu to mělo – mohla jsem si zabrat opravdu dobré parkovací místo. Nevýhodou bylo, že jsem měla před sebou spoustu volného času, a já jsem se volnému času za každou cenu vyhýbala.

Abych nemusela přemýšlet o Charlieho obviněních, rychle jsem si vytáhla učebnici matematiky. Otevřela jsem ji na látce, kterou jsme měli dnes probírat, a snažila se tomu porozumět. Číst matiku bylo ještě horší než ji poslouchat, ale už jsem se v tom zlepšovala. Za posledních několik měsíců jsem nad matematikou strávila desetkrát víc času než za celá svá předchozí studia. Odměnou mi bylo, že jsem si opravila známku až na jedna minus. Věděla jsem, že profesor Varner je přesvědčený, že moje zlepšení je výsledkem jeho mimořádných učebních metod. A jestli mu to dělalo radost, tak já jsem byla ta poslední, kdo by ho chtěl připravovat o iluze.

Seděla jsem tam nad tou učebnicí, dokud se nenaplnilo parkoviště, a pak jsem běžela na angličtinu. Probírali jsme Farmu zvířat, to byla snadná látka. Mně komunismus nevadil; byla to vítaná změna po únavných příbězích o lásce, které tvořily většinu učiva. Posadila jsem se na své místo a těšila se, že mě přednáška profesora Berryho trochu rozptýlí.

Když jsem byla ve škole, čas plynul lehce. Zvonění se ozvalo příliš brzy. Začala jsem si balit věci.

„Bello?“

Poznala jsem Mikův hlas a věděla jsem, jaká budou jeho příští slova, ještě než je vyslovil.

„Jdeš zítra do práce?“

Vzhlédla jsem. Nakláněl se přes uličku s úzkostným výrazem. Každý pátek se mě ptal na to samé. Bez ohledu na to, že jsem neměla ani jednodenní absenci. No, s jedinou výjimkou před několika měsíci. Ale nechápala jsem, proč se pořád tak stará. Byla jsem vzorný zaměstnanec.

„Zítra je sobota, ne?“ zeptala jsem se. Jak na to Charlie dneska ráno poukazoval, uvědomila jsem si, že můj hlas opravdu zní mdle, bez zájmu, jako bez života.

„Ano, to je,“ souhlasil. „Uvidíme se na španělštině.“ Zamával mi, než se otočil zády. Už se neobtěžoval doprovázet mě na hodiny.

S ponurým výrazem jsem se plahočila na matematiku. Při téhle hodině jsem sedávala vedle Jessiky.

Už to bylo několik týdnů, možná měsíců, co mě Jessica přestala zdravit, když jsme se potkaly na chodbě. Věděla jsem, že jsem ji svým nespolečenským chováním urazila a ona teď trucuje. Nebude tedy jednoduché si s ní promluvit – a tím spíš ji požádat o laskavost. Váhavě jsem postávala před třídou a pečlivě jsem zvažovala svoje možnosti.

Nechtělo se mi přijít Charliemu znovu na oči, aniž bych mu mohla podat hlášení o nějaké sociální interakci. Věděla jsem současně, že nemůžu lhát, ačkoliv myšlenka na to, že jenom zajedu do Port Angeles a zpátky – a ujistím se, že se mi na tachometru načetl odpovídající počet kilometrů pro případ, že by si to chtěl zkontrolovat –, byla velmi lákavá. Jenže Jessičina máma byla největší drbna ve městě, a Charlie určitě na paní Stanleyovou dřív nebo později – spíš dřív než později – narazí. A až by k tomu došlo, bezpochyby by se zmínil o našem výletu. Takže lhaní nepřipadalo v úvahu.

S povzdechem jsem strčila do dveří, aby se otevřely.

Profesor Varner se na mě káravě podíval – jeho přednáška už začala. Spěchala jsem na své místo. Jessica nevzhlédla, když jsem si sedla vedle ní. Byla jsem ráda, že mám padesát minut na to, abych se duševně připravila.

Tahle hodina utekla ještě rychleji než angličtina. Svým způsobem jsem za to vděčila své dobré přípravě ráno v autě – ale hlavně to bylo proto, že mi čas vždycky rychle ubíhal, když jsem měla před sebou něco nepříjemného.

Zašklebila jsem se, když profesor Varner propustil třídu o pět minut dřív. Usmíval se, jaký je to na nás hodný.

„Jess?“ Nos se mi svraštil, když jsem se nakrčila a čekala, až se ke mně otočí.

Otočila se na židli čelem ke mně a nevěřícně si mě měřila. „Mluvíš se mnou, Bello?“

„Samozřejmě.“ Vykulila jsem oči na znamení nevinnosti.

„Co je? Potřebuješ pomoct s matikou?“ Její tón byl trošičku zapšklý.

„Ne.“ Zavrtěla jsem hlavou. „Vlastně jsem chtěla vědět, jestli bys… se mnou dneska večer nechtěla jet do kina? Vážně bych potřebovala dát si takovou malou dámskou jízdu.“ Ta slova zněla škrobeně, jako špatně pronesené verše, a ona se na mě dívala podezíravě.

„Proč o to žádáš mě?“ zeptala se stále nepřátelským tónem.

„Jsi první, kdo mě napadne, když chci strávit čas s holkama.“ Usmála jsem se a doufala, že ten úsměv vypadá upřímně. Asi to byla pravda. Ona byla alespoň první, na koho jsem pomyslela, když jsem se chtěla nějak vykroutit Charliemu. Navzájem se to rovnalo.

Zdálo se, že to ji trochu obměkčilo. „No, já nevím.“

„Máš v plánu něco jiného?“

„Ne… asi s tebou můžu jet. Co bys chtěla vidět?“

„Vlastně přesně nevím, co hrajou,“ vytáčela jsem se. Tohle byla ošemetná věc. Hledala jsem v duchu něco, čeho se chytit – neslyšela jsem nedávno někoho mluvit o nějakém filmu? Neviděla jsem plakát? „Co třeba ten o prezidentce?“

Podívala se na mě jako na blázna. „Bello, to už dávno nedávají.“

„Aha.“ Zamračila jsem se. „Dávají něco, na co bys chtěla jít ty?“

Jakmile Jessika začala uvažovat nahlas, její přirozená upovídanost se přihlásila ke slovu i proti její vůli. „No, teď dávají tu novou romantickou komedii, která má skvělé recenze. Tu chci vidět. A náš taťka zrovna byl na Slepé ulici a moc se mu to líbilo.“

Chytila jsem se slibného názvu. „O čem to je?“

„Oživlé mrtvoly nebo tak něco. Říkal, že děsivější horor už léta neviděl.“

„To zní báječně.“ Radši se budu potýkat s oživlými mrtvolami, než abych sledovala zamilovaný film.

„Dobře.“ Její reakce zněla překvapeně. Snažila jsem se vzpomenout si, jestli mám ráda horory, ale nebyla jsem si jistá. „Chceš, abych tě vyzvedla po škole?“ nabídla se.

„Jasně.“

Usmála se na mě s váhavou přátelskostí a pak odešla. Opětovala jsem jí úsměv trochu opožděně, ale měla jsem dojem, že si ho všimla.

Zbytek dne uběhl rychle, v myšlenkách jsem se soustředila na plánování večera. Ze zkušenosti jsem věděla, že jakmile přiměju Jessiku, aby mluvila, bude mi stačit, když ve vhodný okamžik zamručím nějakou odpověď. Z mé strany to bude vyžadovat jenom minimální interakci.

Hustá mlha, která mi teď zahalovala dny, mě někdy pořádně mátla. Byla jsem překvapená, když jsem se ocitla ve svém pokoji, a nepamatovala jsem si úplně jasně jízdu domů ze školy ani to, že bych otvírala vstupní dveře. Ale na tom nezáleželo. Ztratit povědomí o čase, víc jsem od života nežádala.

Nijak jsem tu mlhu nepřemáhala a přistoupila jsem k šatní skříni. Otupělost byla na některých místech silnější než na jiných. Skoro jsem nevnímala, na co se dívám, jak jsem odsunula dveře skříně stranou a na levé straně, pod oblečením, které jsem nikdy nenosila, se ukázala hromádka odpadků.

Nezabloudila jsem očima k černému odpadkovému pytli, v kterém byl můj dárek z posledních narozenin, neviděla jsem tvar sterea, které se rýsovalo pod černým igelitem; nemyslela jsem na to, jak příšerně vypadaly moje nehty, když jsem ho konečně vyrvala z palubní desky…

Strhla jsem svou starou kabelku, kterou jsem nosila jen zřídka, z háčku, na němž visela, a zase jsem dveře zavřela.

V tu chvíli jsem uslyšela zahoukat klakson. Rychle jsem přehodila peněženku ze školního batohu do kabelky. Spěchala jsem, jako kdyby ten spěch mohl nějak urychlit průběh večera.

Než jsem otevřela dveře, podívala jsem se na sebe v chodbě do zrcadla, nasadila si pěkný úsměv a ze všech sil se snažila, aby mi vydržel.

„Díky, že jedeš dneska večer se mnou,“ řekla jsem Jess, když jsem si nastoupila k ní do auta a snažila se vložit do svého tónu vděčnost. Už nějakou dobu jsem si nelámala hlavu nad tím, komu co říkám, pokud jsem tedy nemluvila s Charliem. S Jess to bylo těžší, nebyla jsem si jistá, které jsou ty správné emoce, co mám předstírat.

„To je v pohodě. Takže, co tak najednou?“ divila se Jess, když jsme vyjely

„Jak to myslíš?“

„Proč ses tak najednou rozhodla… někam si vyrazit?“ Znělo to, jako by si tu otázku v půlce rozmyslela a zeptala se jinak.

Pokrčila jsem rameny. „Prostě jsem potřebovala změnu.“

Poznala jsem v tu chvíli jednu písničku v rádiu a rychle jsem sáhla po ovládacím knoflíku. „Nevadí?“ zeptala jsem se.

„Ne, posluž si.“

Ladila jsem mezi stanicemi, až jsem našla jednu neškodnou. Pokukovala jsem, jak se Jess tváří, když auto zaplnila jiná hudba.

Podívala se úkosem. „Odkdy posloucháš rap?“

„Nevím,“ odpověděla jsem. „Krátce.“

„Tobě se to líbí?“ zeptala se pochybovačně.

„Jasně.“

Bylo by mnohem těžší bavit se s Jessikou normálně, kdybych si musela s hudbou také pobrukovat. Kývala jsem hlavou a doufala, že jsem aspoň do rytmu.

„Dobře…“ Zírala na silnici před sebe vykulenýma očima.

„Tak co, jak jste na tom poslední dobou s Mikem?“ zeptala jsem se rychle.

„Vídáš se s ním víc než já.“

Doufala jsem, že tahle otázka nastartuje její samomluvu, ale nestalo se tak.

„V práci si moc nepopovídáš,“ zamumlala jsem a pak jsem to zkusila znova. „Byla jsi s někým někde poslední dobou?“

„Ani ne. Občas jdu někam s Connerem. Před dvěma týdny jsem měla rande s Erikem.“ Obrátila oči v sloup a já jsem vycítila, že je to na dlouhé povídání. Chytila jsem se příležitosti.

„S Erikem Yorkem? Kdo koho pozval?“

Zasténala, ale trochu ožila. „On mě, samozřejmě! Nepřišla jsem na to, jak ho odmítnout, aby se neurazil.“

„Kam tě vzal?“ zeptala jsem se s vědomím, že si mou dychtivost vyloží jako zájem. „Vyprávěj mi to celé od začátku.“

Pustila se do vyprávění a já jsem se pohodlně usadila na sedadle. Dávala jsem bedlivý pozor, soucitně jsem mručela a vydechovala zděšením, jak se slušelo. Když dovyprávěla to o Erikovi, bez pobízení pokračovala ve srovnávání s Connerem.

Film dávali brzy, takže Jess byla toho názoru, že bychom měly napřed jít na promítání a pak se teprve najíst. Já jsem byla svolná se vším, co chtěla; koneckonců, také jsem dostala, co jsem chtěla – Charlie se do mě přestane navážet.

Nechala jsem Jess mluvit přes úvodní titulky, takže jsem je mohla snadněji ignorovat. Ale znervózněla jsem, když začal film. Dva mladí lidé se procházeli po pláži, máchali propletenýma rukama a bavili se o vzájemných citech, div jim od huby neodkapával med. Odolávala jsem nutkání přikrýt si uši a začít mručet. Se zamilovaným filmem jsem nepočítala.

„Myslela jsem, že jdeme na ty oživlé mrtvoly,“ zašeptala jsem Jessice.

„Tohle jsou ty oživlé mrtvoly.“

„Tak proč ještě nikoho nežerou?“ zeptala jsem se zoufale.

Podívala se na mě vykulenýma očima, které byly téměř zděšené. „Jsem si jistá, že to teprve přijde,“ zašeptala.

„Jdu na popcorn. Chceš taky?“

„Ne, dík.“

Někdo na nás zezadu zasyčel.

U stánku s občerstvením jsem si dala načas, dívala se na hodinky a říkala si, kolik procent z devadesátiminutového filmu asi může zabrat romantický úvod. Usoudila jsem, že deset minut je víc než dost, ale ještě jsem se zastavila ve dveřích, abych se ujistila. Slyšela jsem z reproduktorů vřeštět zděšené výkřiky, z čehož jsem poznala, že jsem čekala dost dlouho.

„Všechno jsi zmeškala,“ zašeptala Jess, když jsem vklouzla zpátky na své místo. „Teď už jsou oživlé mrtvoly skoro ze všech.“

„Dlouhá fronta.“ Nabídla jsem jí trochu popcornu. Vzala si hrst.

Zbytek filmu sestával ze strašlivých útoků oživlých mrtvol a nekonečného ječení hrstky lidí, kteří zůstali naživu a jejichž počet se rychle tenčil. Myslela bych si, že nic z toho mě nemůže rozházet. Ale bylo mi nepříjemně, a zpočátku jsem si nebyla jistá, proč.

Až když už film skoro končil a já jsem sledovala nezkrotného zombieho, jak se belhá za dívčinou, která zůstala naživu jako poslední, uvědomila jsem si, v čem je problém. V té scéně se střídaly záběry na zděšený obličej hrdinky a mrtvý bezvýrazný obličej jejího pronásledovatele, čím dál rychleji, jak se vzdálenost mezi nimi zmenšovala.

A došlo mi, kterému z těch dvou se víc podobám.

Vstala jsem.

„Kam jdeš? Vždyť zbývají jen asi dvě minuty,“ zasyčela Jess.

„Musím se napít,“ zamumlala jsem a honem jsem spěchala k východu.

Posadila jsem se na lavičku u vchodu a ze všech sil jsem se snažila nemyslet na tu ironii. Ale bylo to ironické, když se to tak vezme, že bych nakonec mohla skončit jako zombie. To mě předtím nenapadlo.

Ne že bych nesnila o tom, že se ze mě jednou stane mytická příšera – ale rozhodně ne groteskní oživlá mrtvola. Zavrtěla jsem v panice hlavou, aby se mi myšlenky nerozběhly tím směrem. Nemohla jsem si dovolit myslet na něco, o čem jsem kdysi snila.

Padala na mě sklíčenost, když jsem si uvědomila, že já už hrdinka nejsem, že můj příběh skončil.

Jessica vyšla ze dveří kina a zaváhala, pravděpodobně si říkala, kde mě asi má hledat. Když mě spatřila, vypadalo to, že se jí ulevilo, ale jenom na chvilku. Pak se zatvářila otráveně.

„Byl na tebe ten film příliš děsivý?“ divila se.

„Jo,“ souhlasila jsem. „Asi jsem prostě zbabělec.“

„To je divné.“ Zamračila se. „Myslím, že ses vůbec nebála – já jsem celou dobu křičela, ale tebe jsem neslyšela vykřiknout ani jednou. Takže nevím, proč jsi odešla.“

Pokrčila jsem rameny. „Prostě jsem měla strach.“

Trochu se uvolnila. „Byl to ten nejděsivější horor, jaký jsem kdy viděla. Vsadím se, že se nám dneska budou zdát zlé sny.“

„O tom není pochyb,“ řekla jsem a snažila jsem se udržet si vyrovnaný tón hlasu. Měla jsem zaručeno, že budu mít noční můry, ale v těch mých se nebudou potácet oživlé mrtvoly. Jess po mně šlehla pohledem a pak se zase podívala jinam. Asi se mi ten vyrovnaný tón tak docela nepovedl.

„Kde se chceš najíst?“ zeptala se.

„Je mi to jedno.“

„Tak jo.“

Jak jsme šly, Jess začala mluvit o herci, který ztvárnil hlavní postavu filmu. Přikyvovala jsem, když horovala nad tím, jak je úžasně sexy, i když jsem si nepamatovala, že bych tam viděla vůbec nějakého chlapa, který nebyl zombie.

Nedívala jsem se, kam mě Jessica vede. Jenom nejasně jsem si uvědomovala, že už se setmělo a je větší ticho. Chvilku mi trvalo, než mi došlo, proč je ticho. Jessica přestala drmolit. Omluvně jsem se na ni podívala a jen jsem doufala, že jsem ji neurazila.

Jessica se na mě nedívala. Její obličej byl napjatý; zírala přímo před sebe a zrychlila krok. Jak jsem se na ni dívala, rychle střelila očima doprava přes silnici a zase zpátky.

Poprvé jsem se rozhlédla kolem sebe.

Chodník, po kterém jsme šly, nebyl osvětlený. Všechny obchůdky lemující ulici už byly zavřené, výlohy zhasnuté. Půl bloku před námi zase začínalo pouliční osvětlení a ještě o kus dál jsem viděla jasně žluté oblouky McDonald‘s, kam měla Jessica namířeno.

Přes ulici byl jeden podnik otevřený. Výklady byly zevnitř zatemněné a do ulice zářily neonové nápisy, reklamy na různé značky piva. Největší nápis, jasně zelený, hlásal jméno toho baru – U jednookého Peta. Napadlo mě, že je to třeba bar v pirátském stylu, ale zvenku to není vidět. Kovové dveře byly otevřené dokořán; uvnitř bylo sporé osvětlení a přes ulici se neslo hlasité mumlání mnoha hlasů a zvuk ledu cinkajícího ve sklenicích. O zeď vedle dveří se opírali čtyři muži.

Pohlédla jsem zpátky na Jessiku. Dívala se upřeně na cestu před sebou a šla dost rychle. Nevypadala vystrašeně – jen obezřetně, snažila se nepřitahovat na sebe pozornost.

Bez přemýšlení jsem se zastavila, podívala jsem se na ty čtyři muže a zmocnil se mě silný pocit, že tohle už jsem jednou zažila. Tohle byla jiná ulice, jiná noc, ale ta scéna byla velice podobná. Jeden z těch čtyř byl dokonce malý a tmavovlasý. Jak jsem se zastavila a otočila se k nim, právě tenhle se zájmem vzhlédl.

Zírala jsem na něj, přimrazená k chodníku.

„Bello?“ zašeptala Jess. „Co to děláš?“

Zavrtěla jsem hlavou, sama jsem si nebyla jistá. „Myslím, že je znám…“ zamumlala jsem.

Co jsem to dělala? Měla bych od té vzpomínky utíkat, jak nejrychleji dokážu, vytěsnit obraz čtyř opírajících se mužů z paměti, chránit se tou otupělostí, bez které jsem nedokázala fungovat. Proč jsem tedy vykročila do ulice jako zmámená?

Zdálo se to jako přílišná souhra náhod, že jsem v Port Angeles s Jessikou, dokonce na tmavé ulici. Oči se mi zaostřily na toho malého, snažila jsem se porovnat jeho rysy se svou vzpomínkou na muže, který mě ohrožoval té noci téměř před rokem. Přemítala jsem, jestli je vůbec možné, abych toho muže poznala, jestli je to skutečně on. Ta konkrétní část toho konkrétního večera byla v mé paměti jenom rozmazaná skvrna. Moje tělo si to pamatovalo lépe než moje mysl; napětí v nohou, jak jsem se snažila rozhodnout se, jestli mám utíkat, nebo zůstat stát, sucho v krku, když jsem se snažila z plných plic zakřičet, napjatá kůže na kotnících prstů, jak jsem zatínala ruce v pěsti, chvění vzadu na krku, když mě ten tmavovlasý muž oslovil „kotě“…

Z těch mužů vycházela nedefinovatelná skrytá hrozba, která nijak nesouvisela s tím večerem tenkrát. Pramenila ze skutečnosti, že to byli cizí lidé, byla tady tma a oni byli v přesile – nic zvláštního. Ale stačilo to k tomu, aby se Jessičin hlas v panice zlomil, když za mnou volala:

„Bello, tak pojď!“

Ignorovala jsem ji, kráčela jsem pomalu vpřed, aniž bych vědomě nutila nohy k chůzi. Nechápala jsem proč, ale ta neurčitá hrozba, kterou ti muži představovali, mě k nim přitahovala. Byl to nesmyslný impuls, ale já jsem už tak dlouho žádnému impulsu nepodlehla… tak jsem ho poslechla.

V žilách mi kolovalo něco nepovědomého. Došlo mi, že je to adrenalin, který byl v mém oběhovém systému dlouho nepřítomný, a teď mi zrychloval pulz a bojoval s nedostatkem vzrušení. Bylo to divné – proč adrenalin, když jsem necítila žádný strach? Připadalo mi to jako ozvěna toho, když jsem naposledy takhle stála na temné ulici v Port Angeles s cizími muži.

Neviděla jsem důvod, proč se bát. Nedovedla jsem si představit nic na světě, čeho bych se ještě mohla bát, alespoň ne po fyzické stránce. Jedna z mála výhod toho, když člověk všechno ztratí.

Byla jsem půl cesty přes ulici, když mě Jess dostihla a popadla mě za ruku.

„Bello! Nemůžeš přece jít do baru!“ zasyčela.

„Já nejdu dovnitř,“ odpověděla jsem nepřítomně a setřásla její ruku. „Jenom se chci na něco podívat…“

„Zbláznila ses?“ zašeptala. „Jsi snad sebevrah?“

Ta otázka mě zaujala. Podívala jsem se na ni.

„Ne, nejsem,“ hájila jsem se honem. Byla to pravda. Nebyla jsem sebevrah. Ani zpočátku, kdy by mi smrt bezpochyby přinesla úlevu, jsem o tom neuvažovala. Dlužila jsem Charliemu příliš mnoho. Cítila jsem se příliš zodpovědná za Renée. To bych jim nemohla udělat.

A slíbila jsem, že neudělám nic hloupého nebo nezodpovědného. Díky všem těmto důvodům jsem stále ještě dýchala.

Když jsem si vzpomněla na ten slib, pocítila jsem hryzáni svědomí, ale to, co jsem právě teď dělala, se doopravdy nemohlo počítat. Nebylo to, jako kdybych si podřezala žíly.

Jess měla vykulené oči a otevřenou pusu. Její otázka o sebevraždě byla řečnická, ale to jsem si uvědomila příliš pozdě.

„Běž se najíst,“ pobízela jsem ji a mávla rukou směrem k restauraci. Nelíbilo se mi, jak se na mě dívá. „Za chviličku tě dohoním.“

Otočila jsem se od ní zpátky k mužům, kteří si nás měřili pobavenými, zvědavými pohledy.

„Bello, okamžitě toho nech!“

Svaly mi na místě ztuhly a já jsem zůstala stát jako přikovaná. Protože to nebyl Jessičin hlas, který mě teď káral. Byl to rozzuřený hlas, povědomý hlas, krásný hlas – hebký jako samet, i když byl zlostný.

Byl to jeho hlas – dávala jsem si mimořádně velký pozor, abych v duchu nevyslovila jeho jméno – a mě překvapilo, že mě jeho zvuk nesrazil na kolena, že se nesvíjím na chodníku v mukách nad jeho ztrátou. Ale žádnou bolest jsem necítila, vůbec žádnou.

V okamžiku, kdy jsem slyšela jeho hlas, bylo všechno velmi jasné, ostré. Jako kdybych najednou vynořila hlavu z nějakého tmavého bazénu. Všechno jsem si uvědomovala mnohem zřetelněji, zbystřily mi smysly – zrak, sluch, vnímala jsem studený vzduch, kterého jsem si nevšimla a který mi ostře foukal do obličeje, cítila jsem pachy vycházející z otevřených dveří baru.

Šokovaně jsem se kolem sebe rozhlédla.

„Jdi zpátky za Jessikou,“ poručil ten líbezný hlas, stále rozzlobeně. „Slíbila jsi to – žádnou hloupost.“

Byla jsem sama. Jessica stála pár kroků ode mě a zírala na mě vyděšenýma očima. Cizí chlápkové u zdi se na mě zmateně dívali, divili se, co to dělám, proč tam nehybně stojím uprostřed ulice.

Zavrtěla jsem hlavou ve snaze pochopit. Věděla jsem, že tam není, a přesto mi připadal neuvěřitelně blízko, blízko poprvé od… od toho konce. Hněv v jeho hlasu byla starost o mě, byl to ten samý hněv, který jsem kdysi tak dobře znala – a který jsem neslyšela tak dlouho, že mi to připadalo jako celý život.

„Dodrž svůj slib.“ Hlas se vytrácel, jako kdyby někdo ztlumil rádio.

Začala jsem tušit, že mám nějaké halucinace. A bezpochyby je vyvolala ta vzpomínka – ten pocit, že tohle už jsem zažila, že mi ta situace připadala podivně povědomá.

Rychle jsem si v hlavě procházela možnosti.

Možnost první: jsem blázen. Laické označení pro lidi, kteří slyší hlasy.

To je možné.

Možnost druhá: Moje podvědomí mi dává, co si myslí, že chci. Takhle mi plní přání – poskytuje mi dočasnou úlevu od bolesti, když uvěřím falešné představě, že jemu záleží na tom, jestli jsem živá nebo mrtvá. Promítá mi v hlavě, co by asi řekl, kdyby A) tady byl a B) kdyby ho nějak zajímalo, jestli se mi neděje něco zlého.

To je pravděpodobné.

Žádnou třetí možnost jsem neviděla, doufala jsem tedy, že se jedná o tu druhou možnost a že jde jen o výstřelky mého podvědomí, kvůli kterým však není nutné nechat se zavřít do blázince.

Moje reakce rozhodně nebyla rozumná, ale přesto – byla jsem vděčná. Bála jsem se, že zapomenu, jak jeho hlas zněl, a tak u mě nade vším převážil pocit nevýslovné vděčnosti, že si moje nevědomí tu vzpomínku uchovalo lépe než moje vědomí.

Zakázala jsem si na něj myslet a skutečně striktně jsem se snažila to dodržovat. Samozřejmě že jsem to občas porušila; jsem taky jenom člověk. Ale dařilo se mi to čím dál líp, takže už jsem se dokázala vyvarovat bolesti i několik dní za sebou. Výměnou za to byla nekonečná otupělost. Když jsem si měla zvolit mezi bolestí a nicotou, vybrala jsem si nicotu.

Teď jsem čekala na bolest. Nebyla jsem otupělá – moje smysly byly po tolika měsících mlhy nezvykle intenzivní – ale normální bolest se nedostavila. Bolelo mě akorát zklamání, že ten hlas vyhasíná.

Ve vteřině jsem se musela rozhodnout.

Rozumné by bylo utéct před tímto potenciálně destruktivním – a rozhodně duševně vyšinutým – mámením. Bylo by hloupé ty halucinace povzbuzovat.

Ale ten hlas odezníval.

Udělala jsem další krok dopředu, abych to zkusila.

„Bello, otoč se,“ zavrčel.

Vydechla jsem úlevou. Právě hněv jsem chtěla slyšet – falešný, podstrčený důkaz, že mu na mně záleží, pochybný dar mého podvědomí.

Mezitím, co jsem tohle všechno vstřebávala, uběhlo jen pár vteřin. Moje malé obecenstvo mě zvědavě pozorovalo. Asi to vypadalo, jako když zvažuju, jestli k nim mám jít blíž, nebo ne. Jak by je mohlo napadnout, že tam stojím a vychutnávám si chvilku nečekaného šílenství?

„Ahoj,“ zavolal jeden z mužů, jeho tón byl sebevědomý a trochu sarkastický zároveň. Měl světlou pleť a vlasy a z jeho postoje bylo vidět, že si o sobě myslí, že vypadá docela dobře. Nedokázala jsem říct, jestli to tak je, nebo ne. Pokud jde o mužskou krásu, měla jsem jinak nastavená měřítka.

Hlas v mé hlavě zareagoval parádním zavrčením. Usmála jsem se a ten sebevědomý muž to zjevně bral jako povzbuzení.

„Můžu vám nějak pomoct? Vypadá to, že jste se ztratila.“ Usmál se a mrkl na mě.

Opatrně jsem překročila odtokový žlábek, v kterém tekla voda, v té tmě úplně černá.

„Ne. Neztratila jsem se.“

Teď, když jsem byla blíž – a zrak jsem měla podivně zaostřený –, jsem si mohla podrobně prohlédnout obličej toho malého tmavovlasého muže. Nebyl mi nijak povědomý. Pocítila jsem podivné zklamání, že tohle není ten děsivý chlap, který mi téměř před rokem chtěl ublížit.

Hlas v mé hlavě teď mlčel.

Ten malý muž si všiml mého upřeného pohledu. „Můžu vám koupit drink?“ zeptal se nervózně, zdálo se, že je polichocen, že se dívám právě na něj.

„Jsem moc mladá,“ odpověděla jsem automaticky.

Byl zmatený – nechápal, proč jsem za nimi tedy přišla. Měla jsem pocit, že mu to musím vysvětlit.

„Na tu dálku přes ulici jste vypadal jako jeden můj známý. Promiňte, spletla jsem se.“

Ta hrozba, která mě táhla přes ulici, vyprchala. Tohle nebyli ti nebezpeční chlapi, které jsem si pamatovala. Tohle byli pravděpodobně milí kluci. Neškodní. Ztratila jsem zájem.

„To je v pohodě,“ řekl ten sebevědomý blonďák. „Zůstaňte s námi a můžeme se povyrazit.“

„Díky, ale nejde to.“ Jessica váhala uprostřed ulice, oči vykulené, ve tváři uražený a zrazený výraz.

„No tak, jen na pár minut…“

Zavrtěla jsem hlavou a otočila se, abych se vrátila k Jessice.

„Pojďme se najíst,“ navrhla jsem, ani jsem se na ni nepodívala. Ačkoliv se zdálo, že jsem se na chvíli zbavila té strnulé otupělosti, byla jsem pořád stejně zdrženlivá. V duchu jsem byla znepokojená. Ta bezpečná, tupá zmrtvělost se nevrátila, a ve mně s každou vteřinou narůstala úzkost.

„Co tě to napadlo?“ vyjela na mě Jessica. „Vůbec je neznáš – co kdyby to byli psychopati!“

Pokrčila jsem rameny a přála si, aby už o tom nemluvila. „Prostě jsem si myslela, že toho chlapíka znám.“

„Ty jsi tak divná, Bello Swanová. Mám pocit, že tě vůbec neznám.“

„Promiň.“ Nevěděla jsem, co na to jiného říct.

Mlčky jsme šly k McDonald‘s. Vsadila bych se, že ji mrzelo, že jsme ten kousek z kina šly pěšky, protože jinak jsme si mohly objednat jídlo rovnou z auta. Taky už se nemohla dočkat, až tenhle večer skončí, jako já ze začátku.

Při jídle jsem se snažila začít rozhovor, ale Jessica nespolupracovala. Vážně jsem ji musela urazit.

Když jsme se vrátily do auta, naladila stereo zpátky na svou oblíbenou stanici a zesílila zvuk tak, že nebylo možné normálně si povídat.

Ignorovat hudbu mě nestálo tolik úsilí jako obvykle. Ačkoliv jsem pro jednou neměla mysl otupělou a úzkostlivě prázdnou, měla jsem o čem přemýšlet, a poslouchat texty písniček jsem nestíhala.

Čekala jsem, že se vrátí buď otupělost, nebo bolest. Protože bolest musela přijít. Porušila jsem svoje osobní pravidla. Místo abych před vzpomínkami utíkala, šla jsem jim vstříc s otevřenou náručí. Slyšela jsem v hlavě jeho hlas tak jasně. To mě bude něco stát. Tím jsem si byla jistá. Obzvlášť když jsem neměla k dispozici tu mlhu, která by mě ochránila. Cítila jsem se až příliš bdělá, a to mě děsilo.

Ale nejsilnější pocit byla stejně úleva – úleva, která vycházela přímo z jádra mého bytí.

Ačkoliv jsem se ze všech sil snažila na něj nemyslet, nesnažila jsem se zapomenout. Bála jsem se, že později v noci, až mě přemůže vyčerpání z nedostatku spánku, se mi všechno z hlavy vykouří. Že moje mysl je jako síto a že si jednoho dne nedokážu vzpomenout na přesnou barvu jeho očí, na dotek jeho studené kůže nebo na barvu jeho hlasu. Nemohla jsem na něj myslet, ale musela jsem si ho pamatovat.

Protože byla jenom jedna věc, v kterou jsem musela věřit, abych byla schopná přežít – musela jsem vědět, že on existuje. To mi stačilo. Všechno ostatní dokážu vydržet. Dokud on existuje.

To proto jsem lpěla na Forks ještě víc než předtím, proto jsem se hádala s Charliem, když navrhl, abych odjela. V podstatě to ale bylo jedno; sem se už nikdy nikdo nevrátí.

Ale kdybych odjela do Jacksonvillu nebo kamkoli jinam, kde je slunce a kde to neznám, jak bych si mohla být jistá, že on je skutečný? Na místě, kde bych si ho nikdy nemohla představovat, by moje jistota mohla vyblednout… a to bych nepřežila.

Měla jsem zakázáno vzpomínat, bála jsem se zapomenout; byla to svízelná situace.

Byla jsem překvapená, když Jessica zastavila auto u nás před domem. Jízda netrvala dlouho, ale ač se zdála krátká, nenapadlo by mě, že Jessica vydrží celou dobu nemluvit.

„Díky, že jsi jela se mnou, Jess,“ řekla jsem, když jsem otevírala dveře. „Bylo to… fajn.“ Doufala jsem, že fajn je to vhodné slovo.

„Jasně,“ zamručela.

„Omlouvám se za to… po tom filmu.“

„To je v pohodě, Bello.“ Zírala ven přes přední sklo, místo aby se dívala na mě. Zdálo se, že její zlost narůstá, než že by polevovala.

„Uvidíme se v pondělí?“

„Jo. Čau.“

Vzdala jsem to a zavřela dveře. Odjela, aniž se na mě podívala.

Zapomněla jsem na ni, jen jsem vstoupila do domu.

Charlie na mě čekal uprostřed chodby, paže pevně založené na prsou, ruce sevřené do pěstí.

„Ahoj, tati,“ pozdravila jsem nepřítomně, protáhla jsem se kolem něj a mířila ke schodům. Myslela jsem na něj moc dlouho a chtěla jsem být nahoře dřív, než mě to dohoní.

„Kde jsi byla?“ zeptal se Charlie.

Podívala jsem se na tátu překvapeně. „Jela jsem s Jessikou do Port Angeles do kina. Říkala jsem ti o tom ráno.“

„Hmhm,“ zabručel.

„Vadí ti to?“

Upřeně se mi zadíval do obličeje a pak vykulil oči, jako by viděl něco neočekávaného. „Ne, to je v pořádku. Bavila ses?“

„Jasně,“ řekla jsem. „Byl to film o oživlých mrtvolách, co žraly lidi. Skvělá podívaná.“

Přimhouřil oči.

„Dobrou, tati.“

Nechal mě jít. Spěchala jsem do svého pokoje.

O pár minut později jsem odevzdaně ležela v posteli, protože bolest se nakonec přece jen dostavila.

Byla jsem jako ochromená. Cítila jsem se, jako kdyby mi někdo prorazil do hrudi obrovskou díru a vyřízl životně důležité orgány. Zbyla tam jenom obrovská nezhojená rána, po okrajích rozedraná, která dál pulzovala a krvácela, navzdory času, který od té doby uplynul. Rozum mi říkal, že mám plíce v pořádku a nedotčené, a přesto jsem lapala po dechu a hlava se mi točila, jako kdyby moje úsilí dýchat vycházelo vniveč. Srdce mi také určitě tlouklo, ale neslyšela jsem zvuk tepu v uších; ruce mi připadaly zmodralé chladem. Stulila jsem se do klubíčka a objala si žebra, abych se udržela pohromadě. Zoufale jsem se snažila přivolat zpátky svou otupělost, schopnost popírat skutečnost, ale nedařilo se mi to.

Zjistila jsem však, že i tohle dokážu přežít. Byla jsem bdělá, cítila jsem bolest – ta mučivá ztráta mi vyzařovala ven z hrudi, vysílala ničivé zraňující vlny do nohou, do rukou i do hlavy – ale dalo se to vydržet. Dokázala jsem s tím žít. Nepřipadalo mi, jako by bolest časem zeslabovala, spíš jsem zesílila natolik, že jsem ji dokázala snést.

Ať se ten večer stalo cokoliv – a ať za to zodpovídaly oživlé mrtvoly, adrenalin nebo halucinace –, probralo mě to.

Poprvé za dlouhou dobu jsem nevěděla, co mě ráno čeká.