B&E

12. Někteří lidé prostě nechápou podstatu slova „nevítaný“

 

Od spánku mě dělil sotva jeden krok.

Slunce vykouklo zpoza mraků už před hodinou – namísto naprosté temnoty se teď les nacházel v šeru. Seth se stočil na zemi a usnul okolo jedné. Vzbudil jsem ho až za svítání, aby mě vystřídal. Dokonce i po proběhané noci jsem měl velké obtíže donutit svůj mozek zmlknout na dost dlouho, abych usnul, ale Sethův rytmický běh pomáhal. Jedna, dva-tři, čtyři, jedna, dva-tři, čtyři – bum bum-bum bum – tlapy mu tlumeně dopadaly na vlhkou zem, zas a znovu, jak kontroloval široký okruh kolem domu Cullenových. Už jsme měli v zemi vyšlapanou cestičku. Sethovy myšlenky byly prázdné, jenom rozmazaná zeleň a šeď, jak se les kolem něj míhal. Bylo to docela uklidňující. Pomáhalo mi to zaplnit si hlavu tím, co viděl, než abych nechal na jeviště vystoupit svoje vlastní myšlenky.

A pak Sethovo pronikavé vytí rozřízlo ticho brzkého rána.

Vrávoravě jsem se postavil, vyběhnuvší předníma nohama dřív, než se ty zadní vůbec stihly zvednout ze země. Sprintoval jsem k místu, kde se zarazil Seth, poslouchajíc s ním zvuky tlap běžící naším směrem.

Zdravíčko,hoši.

Sethovi skrz zuby ujelo šokované zakňučení. A potom jsme oba svorně zavrčeli, když jsme pronikli hlouběji do nových myšlenek.

Oh, bože! Jdi pryč, Leah! zanaříkal Seth.

Zastavil jsem, když jsem se dostal k Sethovi, který měl zakloněnou hlavu, připraven znovu zavýt – tentokrát aby si postěžoval.

Kašli na to, Sethe.

Jasně. Fuj! Fuj! Fuj! Zakňučel a zahrabal do země, zanechávajíc hluboké rýhy v půdě.

Leah přiklusala na dohled, proplétajíc svoje malé šedé tělo skrz porost lesa.

Přestaň fňukat, Sethe. Chováš se jak malej harant.

Zavrčel jsem na ni. Automaticky uskočila zpět.

Co si myslíš, že děláš, Leah?

Rozzlobeně zakvílela. Je to docela zřejmý, ne? Připojuju se k tvé podělané malé zrádcovské smečce. Psí strážci upírů. Zaštěkala v sarkastickém smíchu.

No to jako vůbec. Padej zpátky předtím, než ti urvu nějakou méně důležitou část těla.

Jako kdybys mě dokázal chytit. Zazubila se a její tělo sebou škubalo v záchvatu smíchu. Chceš závod, ó neohrožený vůdce?

Zhluboka jsem se nadechl, naplňujíc svoje plíce, dokud se mi nevyboulily boky. Potom, když jsem si byl jistý, že nebudu vřískat, jsem prudce vydechl.

Sethe, jsi dát Cullenům vědět, že to je jen tvoje debilní sestra – pomyslel jsem si ta slova nejkrutěji, jak jen bylo možné. Já se vypořádám s tímhle.

Do toho! Seth byl až moc šťastný, že mohl odejít. Zmizel směrem k domu.

 Leah zakňučela a naklonila se za ním, kožich na ramenech naježený. Ty ho jenom tak necháš běžet k upírům úplně samotného?

Jsem si docela jistej, že by se od nich radši nechal sejmout, než aby musel strávit další minutu v tvé přítomnosti.

Sklapni, Jacobe. Ups, omlouvám se – chtěla jsem říct, sklapni, nejvyšší Alpho.

 Proč jsi sakra tady?

Myslíš si, že budu prostě sedět doma, zatímco se můj malej bráška nabídl jako kousací hračka pro upíry?

Seth nechce ani nepotřebuje tvoji ochranu. Ve skutečnosti, nikdo tě tady nechce.

Ó, au, to mi zlomilo srdce. Cha, zaštěkala. Řekni mi, kdo by mě u sebe chtěl a já vypadnu.

Takže tohle není vůbec o Sethovi, co?

Samozřejmě, že je. Já jenom poukazuju na fakt, že moje společnost není poprvé nechtěná. Ne moc motivující, pokud víš, jak to myslím.

Zaťal jsem zuby a snažil se uvažovat racionálně.

Poslal tě Sam?

Kdybych tu byla jako Samův poslíček, nebyl bys schopný mě slyšet. Už s ním nejsem víc vázaná.

Pečlivě jsem naslouchal myšlenkám smíšeným se slovy. Pokud tohle bylo rozptýlení nebo trik, musel jsem být ve střehu, abych ho rozpoznal. Ale nic tam nebylo. Její tvrzení bylo naprosto pravdivé. Nežádoucí, téměř zoufání hodná pravda.

Teď jdi oddaná mě? Zeptal jsem se maximálně sarkasticky. Jasně.

 Můj výběr je omezený. Pracuju s variantami, které mám. Věř mi, neužívám si tohle o nic víc než ty.

To nebyla pravda. V její mysli byl zvrácený druh vzrušení. Byla z tohohle sice nešťastná, ale také to pro ni bylo nějak divně důležité. Prohledával jsem její mysl, pokoušejíc se porozumět.

Naježila se, odmítajíc moji dotěrnost. Obvykle jsem se Leah snažil ignorovat – nikdy předtím jsem se nepokoušel ji pochopit.

Byli jsme vyrušeni Sethem, myslícím na jeho vysvětlení Edwardovi. Leah úzkostně zakňučela. Edwardův obličej, orámovaný stejným oknem jako včera v noci, nevykazoval jakoukoli reakci na novinky. Jeho tvář byla prázdná, mrtvá.

Wow, vypadá hrozně, zamumlal si pro sebe Seth. I na tuhle myšlenku upír nijak nereagoval. Zmizel v domě. Když se Seth otočil a zamířil zpátky k nám, Leah se trochu uvolnila.

Co se děje? zeptala se. Zasvěť mě do děje.

Proč bych to dělal? Nezůstáváš.

Vlastně, pane Alpho, zůstávám. Protože očividně musím někomu patřit – a nemysli si, že jsem nezkoušela se prostě jen odtrhnout, ale sám moc dobře víš, jak úžasně to nefunguje – takže jsem si vybrala tebe.

Leah, nemáš mě ráda. A já nemám rád tebe.

Díky, pane vševidoucí. Na tom mi nezáleží. Zůstávám se Sethem.

Nemáš ráda upíry. Nemyslíš si, že to z toho dělá nepatrnej konflikt zájmů?

Ty je taky nemáš rád.

Ale já jsem odevzdaný tomuto spojenectví. Ty ne.

Budu si od nich udržovat odstup. Můžu tady hlídkovat, přesně jako Seth.

A já ti mám v tomhle předpokládám věřit.

Když mi upřeně hleděla do očí, napjala krk a stoupla si na špičky, snažíc se být stejně vysoká jako já. Nezradím svoji smečku.

Chtěl jsem zaklonit hlavu a zavýt, přesně jako předtím Seth. Tohle není tvoje smečka! Tohle dokonce ani není smečka! Jsem to jenom já, jdoucí svojí vlastní cestou! Co je to s vámi Clearwatery? Proč mě prostě nemůžete nechat o samotě?

Seth, právě k nám přicházející zezadu, zakňučel; urazil jsem ho. Paráda.

Můžu být užitečná, nebo ne, Jaku?

Sám o sobě nejsi tolik otravný, smrade, ale jestli se ty a Leah dáte dohromady – jestli jediný způsob, jak se jí zbavit, je poslat tě domů… No, můžeš mi vyčítat, že budu chtít, abys odešel?

No tak, Leah, všechno kazíš!

Jo, já vím, řekla mu a ta myšlenka byla přeplněná tíhou jejího zoufalství.

Cítil jsem v těch třech slovech víc bolesti, než bych kdy hádal. Nechtěl jsem se tak cítit. Nechtěl jsem, aby se ona cítila tak hrozně. Jistě, smečka na ni byla tvrdá, ale ona to v sobě všechno nesla s hořkostí, kterou nakazila každou svoji myšlenku a činila tak bytí v její hlavě noční můrou.

Seth se také cítil provinile. Jaku… Nepošleš mě opravdu pryč, že ne? Leah není zlá. Fakt. Chci říct, že s ní můžeme okruh hlídky rozšířit. A tohle Sama dostane na sedm. Není šance, že by zahájil útok, když máme početní převahu. To je pravděpodobně dobře…

Víš, že nechci vést smečku, Sethe.

Tak nás neveď, navrhla Leah.

Odfrkl jsem. To zní naprosto dokonale. Tak běžte přímo domů.

Jaku, pomyslel si Seth. Já sem patřím. Mám rád upíry. Cullenovi rozhodně. Pro mě jsou to lidé a budu je chránit, protože se předpokládá, že to budeme dělat.

Možná, že ty sem patříš, smrade, ale tvoje sestra ne. A ona půjde, kdekoli jsi –

Krátce jsem se zastavil, protože jakmile jsem to řekl, něco jsem spatřil. Něco, na co se Leah snažila nemyslet.

Nikam by nešla.

Myslel jsem, že je to kvůli Sethovi, pomyslel jsem si nevrle.

Trhla sebou. Samozřejmě, jsem tu kvůli Sethovi.

A aby ses dostala od Sama.

Zaťala zuby. Nemusím se před tebou obhajovat. Prostě musím udělat, co jsem řekla. Patřím do tvé smečky, Jacobe. Tečka.

Odkráčel jsem od ní, vrčící.

Do hajzlu. Nikdy se jí nezbavím. Tak moc jako mě neměla v oblibě, tak moc jako se jí hnusili Cullenovi, tak šťastná jako by byla jít zabít všechny upíry právě teď hned, tak moc jako ji vytáčelo i přesto je muset ochraňovat – všechno z toho bylo nic ve srovnání s tím, jak se cítila, když se osvobodila od Sama.

Leah mě neměla ráda, takže mi nedalo takovou práci přát si, aby zmizela.

Milovala Sama. Stále. A přesvědčit ho, aby si přál, aby zmizela, bylo víc bolestivé, než kdyby s tím byla ochotná žít, a teď měla na výběr. Přijala by jakoukoli jinou možnost. Dokonce i když by to znamenalo nastěhovat se ke Cullenům jako jejich domácí mazlíček.

Nevím, jestli bych zašla tak daleko, pomyslela si. Snažila se, aby ta slova zněla tvrdě, útočně, ale v její přetvářce byly velké trhliny.

Podívej, Leah…

Ne, ty se podívej, Jacobe. Přestaň se o tom se mnou dohadovat, protože z toho nevzejde nic dobrého. Budu se ti držet z cesty, fajn? Udělám, cokoli chceš. Kromě vrácení se do Samovi smečky a bytí ubohé ex-přítelkyně, které se nemůže zbavit. Jestli chceš, abych odešla – znovu se posadila a zahleděla se mi do očí – budeš mě muset přinutit.

Vrčel jsem dlouhou, hněvivou minutu. Začínal jsem k Samovi cítit určité sympatie, navzdory tomu, co mě a Sethovi udělal. Není divu, že vždycky smečce rozkazoval. Jak jinak by se něco udělalo?

Sethe, budeš se na mě hodně zlobit, pokud zabiju tvoji sestru?

Na chvilku předstíral, že o tom přemýšlel. No… jo, nejspíš jo.

Povzdechl jsem si.

Fajn, tak potom, slečno Udělám-cokoli-chceš. Proč se neuděláš trochu užitečnou a neřekneš nám, co víš? Co se stalo po tom, co jsme minulou noc odešli?

Spousta vytí. Ale to jste nejspíš slyšeli. Bylo to tak hlasité, že nám chvilku trvalo, než jsme přišli na to, že už vás nemůžeme slyšet. Sam byl… Slova jí přestala poslouchat, ale mohli jsme to vidět v našich hlavách. Seth i já jsme se přihrbili. Po tom bylo celkem rychle jasné, že budeme muset věci znovu promyslet. Sam ze všeho nejdřív plánoval promluvit si dneska ráno s Radou starších. Předpokládali jsme, že se setkáme a vyřešíme plán hry. Mohla jsem říct, že se nechystal zahájit útok hned. S tebou a Sethem mimo a varovanýma pijavicema by to byla sebevražda. Nejsem si jistá, co budou dělat, ale kdybych byla pijavicí, nepotulovala bych se lesem sama. Lovecká sezóna na upíry začala.

Rozhodla ses vynechat to dnešní ranní setkání? zeptal jsem se.

Když jsme se rozcházeli z večerní hlídky, vyžádala jsem si povolení jít domů říct mámě, co se stalo –

Do hajzlu! Řekla jsi to mámě? zavrčel Seth.

Sethe, odsuň na chvilku ty sourozenecký blbosti. Pokračuj, Leah.

Takže jakmile jsem byla člověk, vzala jsem si chvilku, abych si věci pořádně promyslela. No, vlastně jsem si vzala celou noc. Vsadím se, že si ostatní myslí, že jsem usnula. Ale celá ta dvě-oddělené-smečky, dvě-oddělené-mysli-smeček věc mi dala hodně podmětů k probírání. Nakonec jsem zvážila Sethovo bezpečí a, ehm, ostatní přínosy proti představě změnění se na zrádce a čichání upířího smradu na kdo ví jak dlouho. Už víš, jak jsem se rozhodla. Nechala jsem mámě vzkaz. Očekávám, že uslyšíme, až to Sam zjistí…

Leah našpicovala uši na západ.

Jo, očekávám, že jo, souhlasil jsem.

Takže to je všechno. Co budeme dělat teď? zeptala se.

Ona i Seth se na mě netrpělivě podívali.

Tohle byl přesně ten druh věcí, které jsem nechtěl muset dělat.

Hádám, že prostě budeme dál dávat pozor. To je všechno, co můžeme. Ty by sis měla nejspíš zdřímnout, Leah.

Ty si spal zhruba tolik co já.

Myslíš, že budeš dělat, co jsi řekla?

Jasně. Postrašuje to, zabručela a potom zívla. No, to je jedno. To mě netíží.

Vezmu si hlídku, Jaku. Nejsem vůbec unavený. Seth byl tak šťastný, že jsem je nepřinutil jít domů, že téměř poskakoval vzrušením.

Jistě, jistě. Půjdu se přihlásit ke Cullenům.

Když Seth vyrazil po nové cestě vyšlapané ve vlhké půdě,  Leah se za ním zamyšleně ohlédla.

Možná kolečko nebo dvě, předtím než zalehnu… Hej, Sethe, chceš vidět, kolikrát tě dokážu předběhnout?

NE!

Vyrazila za ním s tichým chechotem.

Bez účinku jsem zavrčel. Tolik ke klidu a míru.

Ale Leah se snažila – na Leah. Udržovala svůj úšklebek na minimu, jak se proháněla po okruhu, ale bylo nemožné neuvědomovat si její domýšlivé rozpoložení. Uvažoval jsem o všech těch „dva přidružení“ řečech. Opravdu to nebylo žádoucí, protože i jeden byl na moji mysl až moc. Ale pokud tam museli být tři z nás, bylo těžké vymyslet někoho, koho bych za ni okamžitě nevyměnil.

Paul? navrhla.

Možná, připustil jsem.

Zasmála se pro sebe, příliš nervózně a nabuzeně stát se uraženou. Zajímal jsem se, jak dlouho by jí mohlo potěšení ze Samovy ošemetné lítosti vydržet.

To bude můj cíl – být míň otravná než Paul.

Jo, pracuj na tom.

Když jsem byl několik jardů od paseky, přeměnil jsem se. Neplánoval jsem tady strávit moc času jako člověk. Ale stejně tak jsem neplánoval mít Leah v hlavě. Natáhl jsem si otrhané kraťasy a vykročil přes louku.

Dveře se otevřely ještě předtím, než jsem dorazil ke schodům a byl jsem překvapený, že raději něž Edwarda jsem viděl Carlisleho, vykročivšího ven, aby se se mnou setkal – jeho obličej vypadal vyčerpaně a poraženecky. Na chvíli mi zamrzlo srdce. Váhavě jsem zastavit, neschopný mluvit.

„Jsi v pořádku, Jacobe?“ zeptal se mě.

„Je Bella?“ vymáčkl jsem ze sebe.

„Ona je… na tom stejně jako minulou noc. Vyděsil jsem tě? Omlouvám se. Edward říkal, že přicházíš v lidské podobě a já vyšel ven přivítat tě, protože on ji nechtěl opustit. Je vzhůru.“

A Edward nechtěl ztratit ani kapku času s ní, protože už mu ho moc nezbývalo. Carlisle to neřekl nahlas, ale věděl to stejně dobře.

Byla to už docela doba, co jsem naposledy spal – před svojí poslední hlídkou. Teď jsem to naplno pocítil. Udělal jsem další krok, posadil se na schod na verandu a opřel se hlavou o zábradlí.

Pohybujíc se šustivě tiše, jak to dokázali jenom upíři, se Carlisle posadil na stejný schod jako já k druhému zábradlí.

„Včera v noci jsem nedostal šanci ti poděkovat, Jacobe. Nemáš tušení, jak moc oceňuji tvoje… slitování. Vím, že tvým záměrem bylo chránit Bellu, ale jsem ti zavázán i za bezpečí zbytku mé rodiny. Edward mi pověděl, co jsi musel udělat…“

„Nemluv o tom,“ zamručel jsem.

„Pokud si to tak přeješ.“

Seděli jsme mlčky. Mohl jsem slyšet ostatní v domě. Emmett, Alici a Jasper, mluvící tiše, vážnými hlasy v poschodí. Esme nemelodicky broukala v jiné místnosti. Rosalie a Edward dýchali blízko – nedokázal jsem říct, co to bylo, ale mohl jsem slyšet rozdíl v Bellině namáhavém funění. Mohl jsem také slyšet její srdce. Zdálo se… nepravidelné.

Bylo to, jakoby osud sešel z cesty, jen aby mě během dvaceti čtyř hodin přinutil udělat všechno, co jsem přísahal, že nikdy neudělám. Byl jsem tady, poflakující se kolem, čekající na její smrt.

Už jsem to víc nechtěl poslouchat. Mluvení bylo lepší než to.

„Ona je teď tvojí rodinou?“ zeptal jsem se Carlisleho. Všiml jsem si toho už předtím, když řekl, že jsem pomohl i zbytku jeho rodiny.

„Ano. Bella už je mi dávno dcerou. Milovanou dcerou.“

„Ale necháš ji zemřít.“

Byl ticho dost dlouho, abych mohl vzhlédnout. Jeho tvář byla opravdu velice vyčerpaná. Věděl jsem moc dobře, jak se cítil.

„Neumím si představit, co si kvůli tomu o mě musíš myslet,“ řekl nakonec. „Ale nemohu přehlížet její přání. Nebylo by správné učinit toto rozhodnutí za ni, nutit ji.“

Chtěl jsem na něj být naštvaný, ale dělal mi to těžším. Bylo to, jakoby na mě nazpátek házel moje vlastní slova. Zněla přesně jako předtím, ale teď nemohla být pravdivá. Ne když Bella umírala. Nicméně… Vzpomněl jsem si, jaké bylo ležet zlomený na zemi před Samem – nemít na výběr, ale být zapletený do vraždy někoho, koho jsem miloval. A Bella milovala věci, které by neměla.

„Myslíš si, že je tu nějaká šance, že to zvládne? Mám na mysli, jako upír a to všechno. Řekla mi o… o Esme.“

„Řekl bych, že v tomto směru je tu vždycky určitá šance,“ řekl potichu. „Viděl jsem upíří jed dělat zázraky, ale jsou případy, kdy už ani ten nemůže pomoci. Její srdce je teď příliš namáhané; pokud by mělo selhat… nebylo by nic, co bych dokázal udělat.“

Bellino srdce bušilo a ochabovalo, dodávajíc jeho slovům trýznivé zdůraznění.

Možná, že se Země začala točit pozpátku. Možná, že to by vysvětlilo, proč bylo všechno naprosto opačně než včera – jak jsem mohl doufat v tom, co kdysi vypadalo jako ta nejhorší věc na světě.

„Co jí ta věc dělá?“ zašeptal jsem. „Včera na tom byla tak špatně. Viděl jsem… hadičky a to všechno. Skrz okno.“

„Plod není slučitelný s jejím tělem. Zaprvé, je příliš silný, ale to by pravděpodobně nějakou dobu mohla snášet. Větším problémem je, že jí to neumožňuje dostávat živiny, které potřebuje. Její tělo odmítá všechny druhy výživy. Snažím se jí krmit nitrožilně, ale ona to prostě nevstřebává. Všechno ohledně jejího stavu je zrychlené. Sleduji ji – a ne jen ji, ale i plod – jak hladoví k smrti. Nedokážu to zastavit ani zpomalit. Nemůžu přijít na to, co to chce.“ Jeho unavený hlas se na konci zlomil.

Cítil jsem se úplně stejně jako včera, když jsem spatřil ty černé skvrny na jejím břiše – zuřivě a trochu bláznivě.

Sevřel jsem ruce do pěstí, abych ovládnul třesení. Nenáviděl jsem tu věc, která jí ubližovala. Tomu monstru prostě nestačilo mlátit ji zevnitř. Ne, muselo ji to také vyhladovět. Pravděpodobně jen hledalo něco, do čeho by mohlo zabořit zuby – a vycucnout to do sucha. Dokud to ještě nebylo dostatečně velké, aby zabilo někoho jiného, spokojilo se s vysáváním Bellina života.

Mohl jsem jim říct úplně přesně, co to chtělo: smrt a krev, krev a smrt.

Moje kůže byla rozpálená. Pomalu jsem nadechoval a zase vydechoval, soustředíc se na uklidnění se.

„Přál bych si, abych měl lepší představu o tom, co přesně to je,“ zašeptal Carlisle. „Plod je dobře chráněný. Nebyl jsem schopný vytvořit snímek z ultrazvuku. Pochybuji, že je nějaká šance dostat skrz zárodečnou blánu jehlu, ale by Rosalie stejně v žádném případě nesouhlasila, abych to zkusil.“

„Jehlu?“ zamumlal jsem. „Na co by to bylo?“

„Dozvěděl bych se více o plodu, dokázal bych lépe odhadnout, čeho to bude schopné. Co bych dal za trošku zárodečné tekutiny. Kdybych znal byť jen chromozomový počet…“

„Ztrácím se, doktore. Mohl by jsi to zjednodušit?“

Krátce se uchichtnul – dokonce i jeho smích zněl vyčerpaně. „Jistě. Jak daleko jste v biologii? Už jste se učili o chromozomových párech?“

„Myslím, že jo. Máme jich dvacet tři, ne?

„Lidé ano.“

Zamrkal jsem. „Kolik jich máte vy?“

„Dvacet pět.“

Na vteřinu jsem se zamračil na svoje pěsti. „Co to znamená?“

„Myslel jsem, že to znamená, že naše druhy jsou téměř kompletně rozdílné. Méně příbuzné než je lev s domácí kočkou. Ale tento nový život – no, nasvědčuje to tomu, že jsme více geneticky slučitelní, než jsem se domníval.“ Smutně si povzdechl. „Nevěděl jsem, že je potřeba je varovat.“

Také jsem si povzdechl. Bylo snadné nenávidět Edwarda z té stejné nevědomosti. Stále jsem ho za to nenáviděl. Ale nebylo snadné chovat stejné city ke Carlislovy. Možná protože v Carlislově případě jsem neoplýval deseti odstíny žárlivosti.

„Možná by pomohlo vědět, jaký byl počet – zdali má plod blíže k nám nebo k ní. Vědět, co očekávat.“ Potom pokrčil rameny. „A možná by to nepomohlo ničemu. Nejspíš si jenom přeji mít něco ke studiu, něco k dělání.“

„Zajímalo by mě, jaké jsou moje chromozomy,“ zamumlal jsem namátkou. Znovu jsem přemýšlel o těch olympijských testech na steroidy. Dělali by analýzu DNA?

Carlisle rozpačitě zakašlal. „Ty máš dvacet čtyři párů, Jacobe.“

Pomalu jsem se otočil a upřeně se na něj zahleděl, zvedajíc obočí.

 Vypadal zahanbeně. „Byl jsem… zvědavý. Opovážil jsem se, když jsem tě minulý červen ošetřoval.“

Chvilku jsem o tom přemýšlel. „Nejspíš my mě to mělo pěkně nasrat. Ale ve skutečnosti je mi to totálně putna.“

„Omlouvám se. Měl jsem se zeptat.“

„To je v pohodě. Neměl jsi v úmyslu mě zranit.“

„Ne, přísahám, že jsem tě nechtěl zranit. Bylo to jenom… Shledávám tvůj druh fascinujícím. Domnívám se, že prvky upírské přirozenosti se pro mě v průběhu století staly mírně otřepané. Tvoje odlišnost od lidí je zajímavá mnohem víc. Téměř magická.“

„Čáry máry fuk,“ zabručel se. Byl přesně jako Bella se všemi těmi magickými nesmysly.

Carlisle se zasmál dalším vyčerpaným smíchem.

Potom jsme v domě zaslechli Edwardův hlas a oba se odmlčeli, abychom mohli poslouchat.

„Hned budu zpátky, Bello. Chci si na chvilku promluvit s Carlislem. Vlastně, Rosalie, vadilo by ti doprovodit mě?“ Edward zněl nějak jinak. V jeho mrtvém hlasu se objevilo zrníčko života. Jiskra něčeho. Ne doslova naděje, možná spíš touhy po ní.

„Co se děje, Edwarde?“ zeptala se Bella chraptivě.

„Nic, kvůli čemu by ses měla trápit, lásko. Zabere to jen vteřinu. Prosím, Rose?“

„Esme?“ zavolala Rosalie. „Mohla by jsi za mě dohlédnout na Bellu?“

Zaslechl jsem šepot větru, jak Esme přiletěla dolů po schodech.

„Samozřejmě,“ řekla.

Carlisle se posunul, otočíc se s netrpělivým pohledem ke dveřím. Nejdřív vyšel ven Edward, těsně následován Rosalií. Jeho obličej už nebyl mrtvý, stejně jako jeho hlas. Zdál se intenzivně soustředěný. Rosalie vypadala podezíravě.

Edward za ní zavřel dveře.

„Carlisle,“ zašeptal.

„Ano, Edwarde?“

„Možná jsme na to šli ze špatného konce. Poslouchal jsem vás s Jacobem a když jsi mluvil o tom, co… plod chce, Jacob měl poutavou myšlenku.“

Já? Co jsem si myslel? Kromě očividné zášti k té věci? Přinejmenším jsem v tom nebyl sám. Mohl jsem říct, že Edward prožíval krušné časy s používání termínu tak mírného, jako byl plod.

„Ve skutečnosti jsme se na to vůbec nepodívali z tohoto úhlu,“ pokračoval Edward. „Pokoušeli jsme se dát Belle, co potřebuje. A její tělo to přijímalo stejně dobře, jako by to dělalo jedno z našich. Možná jsme měli nejdřív zaměřit na potřeby… plodu. Možná, že pokud to dokážeme uspokojit, budeme jí schopni účinněji pomoci.“

„Nerozumím ti, Edwarde,“ přiznal Carlisle.

„Přemýšlej o tom, Carlisle. Pokud je ta stvůra víc upír než člověk, zkus hádat, čeho se dožaduje – čeho se mu nedostává? Jacob na to přišel.“

Vážně? Přehrál jsem si celou konverzaci, snažíc si vybavit, jaké myšlenky jsem si nechal pro sebe. Vzpomněl jsem si ve stejnou chvíli, jako Carlisle pochopil.

„Oh,“ řekl ohromeně. „Myslíš si, že to je… žíznivé?“

Rosalie bez dechu zasyčela. Už víc nebyla podezřívavá. Její nechutně dokonalou tvář ozářilo pochopení, její oči se rozšířily vzrušením. „Samozřejmě,“ zamumlala. „Carlisle, máme přece stranou pro Bellu ten typ nula negativní. Je to dobrý nápad,“ přidala, ale nepodívala se ne mě.

„Hmm.“ Carlisle si přiložil ruku k bradě, ztracený ve vlastních myšlenkách. „Jsem zvědavý… A pak, jaký bude nejlepší způsob k podávání…“

Rosalie zakroutila hlavou. „Nemáme čas být nápadití. Podle mě bychom měli začít tradiční cestou.“

„No tak moment,“ zašeptal jsem. „Zpomal. Mluvíte – mluvíte o nucení Belly pít krev?“

„Byl to tvůj nápad, pse,“ řekla Rosalie, mračící se na mě, aniž by se na mě skutečně podívala.

Ignoroval jsem ji a sledoval Carlisleho. Ten stejný přízrak naděje, který měl ve tváři Edward, se teď nacházel v doktorových očích. Spekulujíc našpulil rty.

„To je prostě…“ nemohl jsem najít to správné slovo.

„Nestvůrné?“ navrhl Edward. „Odporné?“

„Víc než dost.“

„Ale co když jí to pomůže?“ zašeptal.

Rozzlobeně jsem zatřásl hlavou. „Co budete dělat, strčíte jí hadičku dolů krkem?“

„Zamýšlím se jí zeptat, co si o tom myslí. Jen jsem to chtěl probrat nejprve s Carlislem.“

Rosalie přikývla. „Pokud jí řekne, že by to možná mohlo pomoci dítěti, bude ochotná udělat cokoli. Dokonce i kdybychom je museli krmit hadičkou.“

A potom jsem si uvědomil – když jsem zaslechl, jak její hlas dostal všechnu tu sladkost, když řekla slovo dítě – že ta bloncka by souhlasila s čímkoli, co by pomohlo tomu život sajícímu monstru. Tak o tohle tu šlo, to byl ten záhadný faktor, který ty dvě spojil? Chtěla Rosalie dítě?

Koutkem oka jsem zahlédl, jak Edward nepřítomně, krátce přikývl, ani se nedívajíc mým směrem. Ale věděl jsem, že odpovídal na moji otázku.

No ne, nikdy by mě nenapadlo, že Barbie ledová královna by měla mateřskou stránku. Tolik k ochraně Belly – Rosalie jí tu haničku pravděpodobně narve dolů krkem sama.

Edwardovi rty vytvořily úzkou čáru a já věděl, že jsem měl opět pravdu.

„No, nemáme čas tady posedávat a debatovat o tom,“ řekla Rosalie netrpělivě. „Co si myslíš, Carlisle? Měli bychom to zkusit?“

Carlisle se zhluboka nadechl a vyskočil na nohy. „Zeptáme se Belly.“

Bloncka se samolibě usmála – no jasně, jestli to bylo na Belle, přistoupí na to.

 Vytáhnul jsem se do schodů a následoval je, když zmizeli v domě. Nebyl jsem si jistý proč. Možná jen chorobná zvědavost. Bylo to jako v horroru. Příšery a krev všude, kam se podíváš.

Možná jsem prostě nedokázal odolávat dalšímu volání mých zužujících se drogových zásob.

Bella ležela natažená na nemocniční posteli, břicho se jí tyčilo pod přikrývkou. Vypadala jako z vosku – bez barvy a tak nějak průhledně. Mohli byste si myslet, že už byla mrtvá, nebýt toho nepatrného pohyb hrudníku, její mělké dýchání. A pak její oči vyhledaly nás čtyři s vyčerpanou podezíravostí.

Ostatní už byly u ní, přeplujíc místnost náhlým pohybem. Bylo hrůzostrašné to pozorovat. Loudal jsem se vpřed vysoce pomalou chůzí.

„Co se děje?“ požadovala vysvětlení Bella svým chraptivým šepotem. Její vosková ruka sebou trhla vzhůru – jak se snažila ochránit její břicho ve tvaru balónu.

„Jacob měl nápad, který ti možná pomůže,“ řekl Carlisle. Přál jsem si, aby mě z toho vynechal. Nic jsem nenavrhl. Ať si všechny zásluhy nechá její krev sající manžel, patřily mu. „Nebude to… příjemné, ale-“

„Ale pomůže to děťátku,“ přerušila ho horlivě Rosalie. „Vymysleli jsme lepší způsob, jak ho nakrmit. Snad.“

Bella zamrkala. Potom vykašlala slabý úsměv. „Ne příjemné?“ zašeptala. „Sakra, to mohla být příjemná změna.“ Prohlížela si trubičku zastrčenou do její paže a znovu zakašlala.

Bloncka se rozesmála s ní.

Ta holka vypadala, jakoby jí zbývaly jen hodiny a nepochybně musela mít bolesti, ale stále vtipkovala. Typická Bella. Snažíc se uklidnit napětí, zlepšit to pro všechny ostatní.

Edward prošel kolem Rosalie, jeho napjatého výrazu se humor ani nedotkl. Za to jsem byl rád. Pomáhalo, jenom trošičku, že to snášel hůř než já. Vzal ji za ruku, kterou nechránila svoje oteklé břicho.

„Bello, lásko, chceme tě požádat, abys udělal něco nestvůrného,“ řekl, použijíc ta stejná přídavná jména, která nabídl mě. „Odporného.“

No, přinejmenším jí to sdělil hezky na rovinu.

Mělce, nervózně se nadechla. „Jak hrozného?“

Odpověděl jí Carlisle. „Myslíme si, že plod má možná chutě bližší našim než tvým. Myslíme si, že je žíznivý.“

Zamrkala. „Oh. Oh.“

„Tvůj stav – stavy vás obou – se rychle zhoršují. Nemáme času nazbyt, abychom mohli přijít s příjemnějším způsobem, jak to udělat. Nejrychlejší cesta, jak vyzkoušet teorii-“

„Mám to vypít,“ zašeptala. Mírně přikývla – stěží měla dost energie na malý pohyb hlavou. „To dokážu udělat. Nácvik do budoucnosti, ne?“ Jakmile se podívala na Edwarda, její bezbarvé rty se stáhly do chabého úsměvu. Neusmál se nazpátek.

Rosalie začala netrpělivě podupávat špičkou. Ten zvuk mi opravdu lezl na nervy. Zajímalo mě, co by dělala, kdybych ji teď prohodil zdí.

„Takže, kdo mi chytne grizzliho?“ zašeptala Bella.

Carlisle a Edward si vyměnili rychlí pohled a Rosalie přestala podupávat.

„Co?“ zeptala se Bella.

„Bude to víc efektivní zkouška, když to vezmeme přímo, Bello,“ řekl Carlisle.

„Pokud plod touží po krvi,“ vysvětlil Edward, „není to po zvířecí.“

„Nebude v tom pro tebe rozdíl, Bello. Nemysli na to,“ povzbuzovala ji Rosalie.

Belliny oči se rozšířily. „Kdo?“ vydechla a její upřený pohled přeskočil na mě.

„Nejsem tu jako dárce, Bells,“ zabručel jsem. „Mimo to, ta věc jde po lidské krvi a já si nemyslím, že moje by se dala použít –“

„Máme krev po ruce,“ řekla jí Rosalie, skočíc mi do řeči dřív, než jsem skončil, jako bych tam vůbec nebyl. „Pro tebe – jen pro případ. Vůbec se kvůli tomu netrap. Bude to v pořádku. Mám z toho dobrý pocit, Bello. Myslím si, že děťátku bude mnohem lépe.“

Bella si pohladila břicho.

„No,“ zaskřehotala sotva slyšitelně. „Já umírám hlady, takže se vsadím, že on taky.“ Snažila se o další vtip. „Jdeme na to. Můj první upíří čin.“