Naše první festivaly
Naše první festivaly
Valtice-Mikulov-Dolní Dunajovice
18.-19.8. 2007
Již od soustředění jsme byli v očekávání, protože pan Tichý na něm navrhnul že bychom se mohli jet podívat do jeho rodného kraje. A tak se nám naskytla jedinečná příležitost jet na 3.dětské hodečky do Dolních Dunajovic a vystoupit zde s naším novým zvykoslovným pořadem „šlapání zelí“ (pro „šlunzoky“ učiskani kapusty). Ještě že tak, jinak by už asi mnoho z nás z těch třídenních akcí plných dřiny a pro nic zrezignovalo. Byla to taková ta „odměna“ za tvrdou práci a vzorné chování. No kdybychom se chovali tak, jak nám přísluší podle našeho jména (Mionší =prales v Dolní Lomné) asi bychom jeli leda tak na exkurzi do pralesa. Díky již zmiňované moderní technice (notebooku, na základě využití by se dal přejmenovat na watchbook, protože na něho účastníci čuměli téměř všechen odpočinkový čas) na soustředění, který nám výborně vyplnil volný čas, a tak jsme nestíhali dělat blbiny, jsme byli dokonce odměněni až moc. Pan Tichý si totiž řekl, že když už do těchto končin pojedeme, tak se pořádně předvedeme a zajistil ještě další dva vystoupení ve Valticích a v Mikulově.
A tak jsme se všichni kromě Tomáše a Hanky, kteří přistupovali v Návsí (jak se říká „opožděný sběr“ J) sešli v prázdninovou sobotu na autobusovém stanovišti v Jablunkově. Pak se pokračovalo na náměstí, kde již čekali kluci z muziky s nástroji (s nerozlučnou dvojicí-cimbálem a basou), teda přesněji měli čekat, ale opět jako vždy nikde nikdo. Důvodem byl nepřiměřený nárůst rekvizit (škopek, vědro, struhadlo, atd.), které již tentokrát bohužel nebyly imaginativní.
Zpoždění nebylo moc velké. Odjížděli jsme jen o 5 minut později. V Návsí již stála Hanka a vedle ní netrpělivě přešlapoval Tomáš, asi se pokoušel nějak zlepšit svou dosavadní techniku šlapání zelí. No opravdu jsem byla zvědavá na co přišel.
A pak už se prostě jen jelo a jelo. Opět se zpívalo a hrálo. Tentokrát se však od známé odrhovačky „pějme píseň dokola“ upustilo, protože tady byl záměr vyšší a to naučit se dvě nové písně, které jsme měli zpívat na kvapem se blížících Slezských dnech. Musím podotknout, že na rozdíl od lehké písně Dobrého dňa luďe nám písnička Zadudejče Zogata dala pěkně zabrat. Při zpěvu vzniklo asi dalších pět verzí nejen melodie, ale i slov. Největší smích vypukl, když se ze zadu autobusu ozvalo „No dobre, to by už starčiło, už došč tego gajdovaňo!“ (v tomto případě nejde o slovo gajdovat, které má ve slezském nářečí význam jako nahrávat s něčím, ale ve smyslu, gajdovat jako hrát na gajdy(dudy)). Tuším ,kdo byl autorem tohoto zvolání, ale raději ho neprásknu (že Tome J). Cesta strašně rychle utíkala. V oknech se míhaly stromy, domy, auta, louky, sem tam nějaké to zvířátko jako třeba meu beu (ovce) nebo mały bu (tele). Ani jsme se nenazdáli a už jsme byli ve Valticich, kde nás čakalo první vystoupení. Tento festival byl určen dětským souborům a stejně jako my jsme vystupovali poprvé na nějakém festivalu, tak to byl i první ročník této folklórní slavnosti. Kromě nás zde vystoupil také dětský národopisný soubor Dunájek, který byl shodou okolností i našim hostitelem a pořadatelem již zmiňovaných dětských hodečků. Měli nádherné kroje, vznosné a zdobené, jak se na jejich „bohatý“ kraj patřilo. My jsme naše chudé kroje vyzdvihli svým pestrým vystoupením (hold goroli umí své gorolky pořádně roztáčet až se sukně zvedají). Pan Tichý nás profesionálním projevem představil a nezapomněl se zmínit i o našem, pro ně neznámém nářečí. Na pódiu jsme vystoupili dvakrát. Poprvé s pásmem plaveckým (jak mu někdy říkám), protože se jakoby pluje z vesnice do vesnice nebo města -konkrétně poprvé do Jablunkova, zvaného též Diablo city, a pak do Bukovce, kterému se říká gorolia(obyvatelé-největší goroli z gorolů), widlakov (používají často vidle, např. ke svážení sena nebo ke kidání hnoje) nebo cmerunia (to mi zatím zůstalo utajeno, ale jakmile to zjistím tak vám hned podám vysvětlení). V našem druhém vstupu jsme předvedli tance-kozok, placky a kalamajka. Aplaus byl větší než jsme čekali. Netušili jsme, že publikum o 20 lidech dokáže udělat takový rámus a trochu jsme se obávali o osud místního valtického zámku. Právě jeho návštěva byla totiž naší odměnou. Prohlídky se zúčastnili všichni (téměř). Ti z nás, kteří už umí výklad průvodce i pozpátku, raději zůstali na lavičce před zámkem a rozlévali jsme si z litrové PET lahve vynikající nápoj rozjasňující smysly (i ty co nejsou) –burčák. Dobrovolně-nedobrovolně jsme se stali terčem fotografického útoku několika zahraničních turistů (teroristů-i když to byli neškodní Francouzi a Italové). Nakonec se veget před zámkem ukázal velmi výhodný. Vedle burčáku jsme si tak pochutnali na ostrých klobáskách. Ostatní, kteří do sebe mezitím vstřebávali informace o valtických knížatech a kněžnách, možná i bílých (černých) paních, přišli pozdě a museli s baštou počkat až do příjezdu do Dunajovic. Po prohlídce totiž všechny opozdilce rychle nahnali do autobusu a klobásky pro ně si vedoucí nechali zabalit.
A už se jelo do Mikulova, kde nás čekala další práce…Během vystoupení všichni kluci náš program nechtěně obohatili dalším doprovodem-kručení břich z hladu se ale naštěstí do mikrofonu nedostalo. Zde už bylo lidí o trochu více (asi tak 10x). Kromě toho, že muzika byla vytlačena tanečníky pod pódium se celé vystoupení obešlo bez komplikací a opět jsme byli po zásluze odměněni velikanánským potleskem. A taky jsme dostali dáreček. V jedné velké místnosti na nás čekal velký hrnec plný pečených kuřat, chleba a okurek. No určitě si dokážete představit ty naše hladové kluky. Začal boj o tácky, křidýlka a stehýnka lítaly vzduchem. Sem tam se mihla i nějaká ta kyselá okurka (to se asi někdo spletl). Všichni jsme se ale nadlábli. A výsledek? Plná břicha a mastné pusy a ruce. Ti nejmenší se leskli snad celí. Pak jsme se honem převlékli z krojů a jeli se konečně ubytovat do Dolních Dunajovic. Zde jsme byli ubytováni zvlášť-v jedné budově tanečníci a v druhé muzikanti. Myslím si, že pan Tichý měl vše výborně vymyšlené. Jen asi nepočítal s takovými komplikacemi při rozdělování pokojů mezi tanečníky, a tak to po asi půlhodině zabalil a šel s pár muzikanty (kteří už dávno vegetili na již povlečených postelích a měli už jasno kam kdo patří) na pivo do místního hotelu Praha.
Zatímco si tedy pan Tichý a vedoucím muziky a jejími nejstaršími členy ((téměř) plnoletými) vychutnávali onen chmelový mok, rozléhaly se naší ubytovnou výhružné věty: „Né, já s ní na pokoji nebudu…to radši umřu.“ (Nestalo se-bohuželJ). Chudák paní Motyková si všechny ty neřády (ne)dobrovolně jako správná učitelka vzala na povel. O pomoc se pokoušeli i rodiče (naši kuchaři a vězeňští dozorci), ale nakonec se stejně ocitli u kulatého stolu v hospůdce. Nakonec se ale zkrotit tu dravou zvěř podařila a když jsme se vrátili na ubytovnu tak ve vedlejší budově vládl klid a pořádek. Ale vše jen do času. Po nějaké chvíli totiž přišli na návštěvu děti ze souboru Dunájek a jejich vedoucí. Děti si hrály na hřišti před ubytovnou, kde měly plno různých atrakcí a dospělí…ti se sešli v jedné místnosti na ubytovně muziky, kam měli tanečníci zákaz vstupu (hned se dozvíte proč). Jako správní Moraváci nás samozřejmě nenavštívili s prázdnýma rukama a co jiného mohli přinést než víno z vlastního sklípku. Mezitím rodiče nakrmili dravou zvěř bramborovýma plackami (no kdo jiný mohl přijít s takovým pracným nápadem než paní Lewinská, která dokonce brzo ráno před odjezdem ještě nakopala brambory a nezapomněla si s sebou vzít i elektrický minisporák J) Mňam, mňam, moc jsme si pochutnali, takže děkujeme. Než muzikanti dorazili z večeře, dospělí už vedle ladili své hlasivky. Jelikož nebyly žádné skleničky, pili víno z plastových pulek.
Všichni jsme počkali až dorazí i rodiče, kuchaři a vězeňští dozorci a pak se zábava rozjela naplno. Kuchařky přinesly zbytek placků a klobásky z Mikulova (ty už totiž děti neviděly J) a další „zbytky“ (kuřata, okurky, chleby atd.): Protože jsme muzikanti tělem i duší (i když tělo už někdy nemohlo) hráli jsme až do dvou do rána. Dokonce se i tančilo. Marné bylo Františkovo přemlouvání abychom už končili (které začalo ve 24:00). Nakonec jsme ale ustoupili a šli spát. Těžká byla rána opilcova J.
Po obědě na nás čekal festival v Dunajovicích s názvem 3. dětské hodečky. Ty začaly průvodem všech účinkujících. Ten byl pro nás šíleným utrpením, ne však kvůli pestré noci protáhlé až do rána a mírným výpadkům paměti, ale proto že jsme chytili druhý dech a chtěli hrát. Nešlo to! První šel totiž dechový orchestr (jak říkáme my v muzice „pokřivjune plechi“) a tak byla jakákoliv snaha o zpěv nebo hraní marná. Tak jsme to vzdali. Jediné, co se nám na průvodu líbilo bylo to, že se zastavovalo u stárky a starosty a vždy jsme dostali „žrádlo“ jak říkali kluci (byly to jen koláčky a minerálka, ale pro lidi s fantazií se to může změnit třeba v pečený bůček a pivo). Celý festival uváděl lidový bavič Franta Uher a tak bylo veselo. Musím podotknout, že jak jsme pak obcházeli pódium jednotlivě po souborech, vytvořili jsme nejdelší řadu a taky jsme pulky na uvítanou do sebe chrstli (teda jen ti plnoletí) takovou rychlostí, že si toho asi nikdo z diváků nevšiml. Zde jsme poprvé vystoupili s naším zvykoslovným pořadem „Šlapání zelí“. Samozřejmě škopek i když byl celou noc namočený tekl, struhadlo se zaseklo a nešlo s ním hýbat a nepomohl ani olej z klobásek. Tomáš šlapal jako o život, aby na sebe připoutal pozornost a tím udělal nefunkční struhadlo a trápící se paní Motykovou neviditelnými. Chytrý tah. Dámy zaujal svými ladnými pohyby a pány motivoval k novým moderním technikám šlapání čehokoliv, v čemkoliv a po čemkoliv. No a že tu práci všichni aktéři dělali poctivě dokázalo množství zelí (v kg), které po našem odchodu zůstalo na pódiu. Ale alespoň jsme svým vystoupením zaujali. Pak jsme měli chvíli rozchod. Děti si nakoupily různé svítící potvory z gumy, ti starší šli na burčák a kus nějakého prasete, samozřejmě nesměly chybět vynikající kvašáky. Pak jsme se v autobusu převlékli (jak říkal p. Stonawski „ No bojovka, no!“) a jelo se domů. Po cestě se již nic výjimečného nestalo (naštěstí nám žádné kolo neuletělo a ani řidič neusnul za volantem, i když nám to tak chvílemi dle jeho stylu jízdy připadaloJ). Všichni jsme šťastně dorazili domů. Přivezli jsme si mnoho zkušeností a zážitků.
………..Das ist alles……….