Naše první soustředění
Naše první soustředění
**********Den první - cestovní*******
Je konec června...krásný horký letní den.
Ptáci zpívají (zatím), nic netušící areál v Dolní Lomné ještě stojí. Mezitím,
asi o
Náš přesun se uskutešnil pomocí MHD Bus Slezsko a.s. Naše batohy zaplnily veškerý prostor. Jsme děti slušné a vychované, ale neodpustím si připomenout hlášku jednoho z účastníků, který zareagoval na výzvu kamaráda, aby pustil starší paní sednout tako: "ona mo sice stare nogi, ale jo mum kupa bagluv".
Mezitím pan Tichý zašel pro klíče od pokojů. Kdybychom věděli co nás čeká, zajistili bychom si ubytování v nějaké blízké maštali. K průběhu řešení potíží s ubytováním se již dále vyjadřovat nebudu. Sdělím vám jen výsledek všeho snažení: Na pokoji pro asi deset lidí- 20 děvčat, na pokoji pro čtyři lidi-6 kluků, pod kluky dva vedoucí a naproti nim rodiče (kuchaři). Asi je hold chtěli mít pod dohledem-rošťáky jedny :). Holky byly bohužel na druhé straně...Telefón na recepci nebyl bohužel zaveden, jelikož žádná recepce nikde nestála. "Hotelové služby",byly zusammen-daleko od místa ubytování. Sociální zázemí sice oddělené, ale v jedné budově.
Cílem soustředění bylo secvičit dohromady nové pásmo na festivaly. Matice slezská nám zasponzorovala první večeři - buřtíky na ohni chutnaly výtečně. Vůně přilákala i členy Mionší - Štefana a Martina..... Místní vegetariáni si nakonec opekli i jablko...Naše nástroje jsme vyměnili za kytaru a zpívalo se jako o život. Myslím, že Hvězdná pěchota by pukla závistí. :-) Největším hitem se stal Hlídač krav od Jarka Nohavici a to ne náhodou, vždyť to je rodák z Dolní Lomné. O tom, že jsme byli modernizovaní svědčí i skutečnost, že se konal notebookový večerníček. Princezna ze mlejna ale nakonec ustoupila jiné "pohádce" pod názvem Kdo hulí, ten umí...inu, pohádka jako pohádka, splnila svůj účel dokonale, tak klidné děcka byste určitě nikde jinde neviděli..., sice se místo tradičního "Jsem malej, ale šikovnej.." z reproduktorů ozývalo: "Jsem asi zhulenej, ale vysmátej...", ale v tak pozdní noční hodinu nikdo výroky herců neřešil. :-)
Večerka v 23:00 hod. se samozřejmě nekonala. Ticho zavládlo až kolem jedné hodiny ráno. A aniž bychom si to uvědomili, byl tak vlastně první den úspěšně zas námi - a taky první noc...:-D Jen tak pro upřesnění - na druhý den stály všechny dřevěné kulisy na svých místech, počet byl taktéž stejný (takže nám nikdo náměsičný neodplul někam do tramtárie).
********************************
**********Den druhý - hororový*******
„Budíííííííček děcka“ naše noční můra. A
to bylo asi 7 hodin. Z postele se ozvalo: „Hele nedělej si z nás cypa
a spej! V noci se nehuláká!“ Potom co jsme se úspěšně dostali
z postele a spáchali nutnou ranní hygienu a s tím spojenou záměnu
kartáčků (čímž došlo k výměně značného množství bacilů) jsme se dobelhali
na snídani. Každý čekal nějaký chleba s máslem nebo nějaký jiný kus masa,
místo toho každý vyfasoval ohnutý mastný rohlík a jogurt (vegetariáni jásali,
ostatní ….). V tu chvíli by byl každý druhý šťastný, kdyby dostal alespoň
kousek studeného párku z včerejší večeře. Po snídani jídelna připomínala
fabriku na jogurty-kelímek sem kelímek tam, dokonce někdo zapomněl kelímek i na
záchodě….(nevíme, zda mu na WC více chutnalo…).
Po snídani jsme se rozdělili na tanečníky a muzikanty a šli jsme každá skupina zvlášť nacvičovat. Tanečníci díky tomu, že byli v tak hojném počtu a jsou nároční na prostor ukořistili pódium a muzikanti se sklopeným ocasem odešli hrát do „boudy“. A tak se tančilo a hrálo a někdy jsme se navzájem rušili, protože tanečníci zpívali kozoka a muzika hrála kalamajku…no prostě blázinec. Ze všeho toho guláše jsme rozpoznali jen šílený řev pana Tichého: „ Co to je, toto, to není kruh ale šiška!!!“ A tak tanečníci místo zpěvu nacvičovali geometrii a snažili se vyrobit kruh s určitým poloměrem či průměrem. Muzika to taky neměla nejjednodušší. Scházel basista, takže ho zastoupil vedoucí cimbálovky a aby toho nebylo málo, tak primáš dostal smskománii (prstíky se mu míhaly, ale ne po strunách, dým šel z jeho mobilního přijímače, rychlost úhozu 220 znaků za sekundu by mu mohl závidět leckterý administrativní pracovník). Chudák dehydrovaná Anička nám kvůli pískáni na flétnu v potu tváře vypila dvoulitrovou láhev minerálky skoro na ex. Na všech fotkách to vypadá jako reklama na mattoni ( i když to byla jen Tanja, ale pssssttt…).
Našim tanečníkům již z oné geometrie trochu hráblo, a tak kolem pana Tichého po parketu pluly jakési podivné postavy. Později se přišlo na to, že se daní jedinci z čirého zoufalství pokoušeli o holubičky (možná se jednalo o formu protestu, ale nikdo se k tomu radši nechtěl přiznat). Původní snaha o odpočinek se bohužel zvrhla. Paní Mgr. Motyková se toho chytila a názornou demonstrací žákům ukázala, jak taková správná holubička vypadá (žije dodnes). Na obědě jsme již byli všichni tak unaveni, že dodnes nevíme, co jsme jedli (žádné žaludeční potíže ani jiné příznaky otravy jsme nezaznamenali). Ale ne, už si něco matně vybavuji…v kuchyni byly totiž dopoledne, když jsem šla pro tekutiny (pro Aničku) boje o to, kdo bude klepat řízky a kdo škrábat brambory…vyhráli samozřejmě pánové (hold pohled na muže s kladivem na maso je rozhodně lepší než když drží škrabku na brambory).A co dál? Po obědě jsme si dali chvilkový odpočinek. Drůbeží řízky inspirovaly kluky natolik, že zalehli před notebook a pustili si film „Slepičí úlet“. Celkem výstižné pro naše soustředění, které bylo celé dosti velký úlet ( naštěstí nikdo neuletěl). Bylo takové ticho, že pan Tichý nechápal. Jak nás všechny našel na jednom pokoji ležet pohromadě a čučet na notebook, byl dojat!
Odpoledne dorazil náš multimediální hudebník Filip a hned zkrotil basu. Konečně jsme mohli nacvičovat dohromady. Tentokrát se už geometrie nekonala, jelikož pan Tichý se někam vytratil (první podezření padlo na zelené mužíčky), ten se však po chvíli vynořil se vztyčenou hlavou. Z jedné strany objímal škopek, z druhé strany tyčku na mop. Že by noví členové souboru? Přesně tak, tyto rekvizity byly totiž důležité pro nacvičení nového pásma – šlapání zelí. Tanečníkům to bylo zprvu jedno, šlapali tak nebo onak, někteří proto „cosi se zelím“ vůbec neřešili. Jen náš dvorní šlapač Tomáš se zhrozil. V tu chvíli nevěděl, jak do toho škopku narve své velké nohy. Když ho do toho holky poprvé postavily tak si narazil prsty a pak jak ho roztáčely, tak ho s tím škopkem vyvrátily…Jelikož pan Tichý viděl, že to je beznadějné, odnesl z bezpečnostních důvodů jeho milovanou rekvizitu z pódia a dále se cvičilo opět s imaginativními předměty. Pak už nám to šlo, a tak jsme dostali konečně volno. Šlo se na večeři. Na té jsme se šťastně dočkali těch super buřtíků z páteční večeře. Ti co přišli pozdě (naštěstí to byli právě ti vegetariáni) měli už pouze vajíčka, které paní kuchařky rychle dovařily, jelikož uzeniny došly.
Pak
následoval volný program. Někteří hráli na kytaru a zpívali, jiní se zase
dívali na notebook a pár holek si hrálo na pódiu s míčem. Všichni vedoucí
byli nadšení, že soustředění probíhá bez problémů a že jsou děti velmi
hodné(díky moderní technice a moderním pohádkám). Co čert nechtěl…jen co to
nahlas vyslovili, už tady byl problém. Na pódiu se objevili dva podnapilí hoši.
Jejich chůzi bych vám přiblížila asi takto: Ten první (mladší) kluk předváděl
dokonalou chůzi námořníka, kterého svírá ohavná mořská nemoc, svou houpavou
chůzí by uspal i mrtvolu. Ten druhý se prohýbal mírně dozadu, vypadalo to, jako
by se chtěl pohybovat do všech stran najednou. Zvláštní…Tito dva „opilci“
začali brát holkám míč. Myslím si, že to pro ně v jejich stavu muselo být
docela namáhavé, ale lidé v tomto opojení jsou mnohdy značně tvrdohlaví (kde
se na ně hrabe sousedovic beran Tonda). Když už to všechny přihlížející
přestalo bavit, vyběhla ven naše hvězda, paní Lewinská, a kluky zahnala.
Všichni jsme se okamžitě odebrali na pokoj
a vedoucí s rodiči šli schůzovat do nedaleké koliby.Co tam projednávali,
to už nevím, ale vonělo tam ethanolem. V této době dozor nad pokoji
přebrali nejstarší členové- u holek já (Martina) a u kluků Filip. Co se dělo u
našich statečných junáků, to nevím. Vím jen, že my jsme se jako skautky moc
neosvědčily. Seděly jsme na posteli a debatovaly o tom co bychom dělaly, kdyby
tam přišli ti „nasávači“. Z jedné strany se ozývalo: „Hej, začneme
nepříčetně křičet, oni se polekají a utečou.“ Druhý návrh zněl: „Budeme po nich
házet botami a papučemi, určitě se trefíme…“. Ale asi s nejlepším nápadem
přišla Zuzka, která hrdě prohlásila: „Děcka já tu mám Rexonu…ona nás nezradí…“
V tu chvíli zavládl na pokoji smích a na chvíli jsme se uklidnily. Pak
jsme se rozhodly, že už si lehneme a zhasneme a budeme jen potichu „klábosit“.
Na
pokoji se ozýval jen šepot. Najednou naše bystré uši zaznamenaly nějaké kroky a
bouchnutí dveří. V tu chvíli začala Andrea strašně pištět. No a to by
nebyly holky, kdyby se nepřidaly. Bylo slyšet jen hysterický řev a sem tam nějaké
návrhy. Z toho chaosu si pamatuji jen jak Zuzka křičela na Petru: „Vem si
moji Rexonu a stříkej do očí, ona tě nezradí!!!“ Okamžitě přiběhla paní
Motyková. Měla z nás málem infarkt a kdyby ji Petra nepoznala, tak by asi
utrpěla i zásah tím ochranným sprejem. Hned za ní se přiřítila nárazová vlna
kluků v čele s Filipem. Po chvíli vylezl ze záchodu pan Beiger a
udiveně se ptal proč tak nepříčetně křičíme a kolik z nás se při tom
udusilo. Nedošlo mu, že to bylo kvůli němu, jelikož on osudný zvuk byl jeho dílem
(WC bylo pod pokojem holek). Paní Motyková nás hned uklidnila a i ona si
vydechla.
********************************
**********Den třetí - konečný*******
…Našeho posledního rána na soustředění jsme se nakonec, po pečlivém spočítání, dožili všichni. Opět jsme šli do umýváren (mnoho z nás si před zrcadlem řeklo: „Neznám tě, ale umyju tě!“), abychom rozlepili oči místní tvrdou vodou a vybělili si zuby známou pastou Signal Whitening (ti co se nevlezli použili Orbit Sugarfree, která měla podobné účinky). Pak jsme se nasnídali a šli opět ještě naposledy odtančit a odehrát celý náš program. Dorazili dokonce i diváci…pár kluků a pan Goryl, který vedl kdysi dávno bývalé tanečníky z Malého Mionší. Po ukončení nám poradil, co a jak vylepšit, a také nás pochválil. Byli jsme moc rádi, protože i pan Tichý byl moc rád… Pak jsme se sbalili, zamávali našemu třídennímu bydlišti (které zázrakem neshořelo ani nezažilo jinou katastrofu) a odebrali jsme se domů…
...To by snad stačilo….
PS: Jo a ještě bych chtěla dodat, že první den se opékalo s rodiči a dětmi z nejmenší skupinky Malého Mionší, kteří tady poprvé tancovali svůj program a byli skvělí, báječní, úžasní (myslím ty děti, ale s rodiči byla taky sranda .
Jo a ještě bychom chtěli poděkovat našim kuchařům a kuchařkám (manželé Lewinští , Beigrovi a Pištekovi) za super bašty, které nám připravili.