Na začátku prosince jsme se vypravili do Portugalska. V Lisabonu je na Erasmu jeden kluk ze zemědělky, se kterým chodí Jana do kruhu, byl nás tu navštívit někdy na konci listopadu a slíbil, že nám zařídí bydlení u sebe na koleji a trošku nás tam provede, tak jsme neváhali a jeli, jelikož on tam už v prosinci končil. Shodou okolností se také jmenuje Slávek, takže jsme mu říkali Slávek2 (nebo Slávek dos) a všichni okolo, kterým Slávci předtím vyprávěli, že se skoro nikdo jinej v Čechách Slávek nejmenuje, jim už moc nevěřili, když poznali za svůj život několik Čechů a dva z nich byli hrdí nositelé tohoto jména. Ve skutečnosti se náš Slávek jmenuje Drahoslav a Slávek2 je Vítezslav, ale ani jeden z nich si tak neříká.

 

Finance už sice statečně docházely, ale byla to super příležitost, takže jsem moc neváhala. Také tu bylo dost volna, ve škole měli zkouškový týden (třetí pokusy z minulého roku), takže vše odpadlo a bylo třeba to náležitě využít!

 

Vyrazili jsme v úterý 4. prosince v obvyklém složení: Péťa, Slávek, Luigi, Jana a má maličkost. Cesta byla prima až na drobné komplikace, kdy se GPSka přela s Luigim a Luigi s GPSkou o tom, kudy se má jet. Nakonec jsme zvolili třetí možnost, která se sice nelíbila ani jednomu z nich, ale nám jo. Vzali jsme to prostě rovně, směrem na Lisabon. Projížděli jsme španělským venkovem, kde všude byli krávy a krásná krajina, takže nám vůbec nevadilo, že je to asi z těch tří ta nejpomalejší varianta! Ovšem do Lisabonu jsme dorazili až za tmy, což ale ostatně vůbec nevadilo, protože tam byla hrozitánská mlha a nebylo vidět na krok. Našli jsme Slávka2 a jeho kolej a ubytovali se. Platili jsme každý 15 euro za noc, což je tak normální cena, nejnižší možná, která se dá většinou sehnat. Ale kolej to byla luxusní, z venku pravda trochu omšelá barabizna (jako většina portugalských domů), ale uvnitř zrekonstruovaný starý klášter, krásný nový pokoje s koupelnama, vážně pohoda. Ještě jsme se ani nerozkoukali a už se u nás na pokoji pořádala party, kde se seběhlo asi 15 cizích kluků, ani jedna holka, většina z nich Portugalci nebo Brazilci, vesele tam popíjeli a pokuřovali asi do dvou do rána. Ale bylo to prima.

 

Ráno jsme bohužel zjistili, že nad Lisabonem je stále příšerná mlha, Slávek2 nás ovšem hned vyvedl z omylu, že je to běžné, prý tam vidí mlhu podruhé za celou tu dobu, takže to byla jen naše smůla. Bohužel musel dopoledne do školy, tak jsme sami vyrazili do města obhlídnout základní památky, byla ale docela i kosa, tím, že po sluníčku nebylo ani památky a vůbec to tak nějak nebylo ono. Člověk viděl maximálně ten barák před sebou a nic víc. Obcházeli jsme pobřeží té řeky (obrovská delta, která tam ústí do moře, takže si připadáte spíš jako někde v zálivu, ale stále je to řeka), ale neviděli jsme ani na druhý břeh, takže jsme ani na žádnou vyhlídku nešli a vůbec to nestálo za moc. Ke všemu Luigimu při focení nateklo do bot, takže mu musela bejt pořádná zima. Ještě jsme objeli fotbalové stadiony (což je při cestování s Luigim vždy povinná zastávka), přičemž jsme zjistili, že na kopečku nad Lisabonem je sluničko a nádherně, a zase jsme sjeli dolu do té příšerné mlhy. Na oběd jsme se vrátili na kolej a poté vyrazili i se Slávkem2 do centra. Dostali jsme se tam až za tmy, takže mlha už nebyla podstatná. Prošli jsme několik náměstí, což bylo asi tak jako deset václaváků za sebou, bylo tam fakt pěkně, někdy bych se tam i podívala za světla a slunce…Pak Slávek2 skočil koupit nějakou tamní rybu, která mu prý strašně chutná, tak že si jí ukuchtíme k večeři. Vyprávěl nám ale, že už jí jednou měl a že ho varovali, že v ním bývá pod páteří červ, který na ní parazituje, a ten že se nesmí sníst, jinak že může člověk i umřít! Strašidelná historka, že? Stává se to prý ale jen zcela výjimečně. Ovšem Slávek ho tam prý minule měl, jako na potvoru. Zasedli jsme ke stolu, sbíhali se nám sliny, jak jsme měli na tu rybu chuť, Slávek2 jí moc dobře připravil, opravdu se mu povedla, všem nám moc chutnala až do té chvíle….kdy jsme zjitili, že pod skeletem opravdu červ je a bylo to teda pěkně nechutný. Já jsem ho objevila první, nu což, červa jsem vypreparovala a pokračovala dál. Pak ho našel i Slávek2 i Péťa, to už ostatní zbystřili a začali se v tom pitvat. Jana měla poslední kousek, takže tam ho neměla. Slávek ten to rozpitval na miniaturní kousíčky, aby si byl jistej, že jí jen rybí maso a Luigi ten to po chvíli vzdal úplně, protože on je na tohle hrozně háklivej (asi by nikdy nepozřel ani žádnou vnitřnost), že prej to jíst nemůže, dokonce pak u toho ani nedokázal sedět blíž než na dva metry! Byla to docela prča pozorovat jeho zděšení měnící se na odpor. (když jsme na vánoční věčeři chtěli udělat vývar z kuřecích krků, tak na nás koukal jak na ufouny)

 

Pak jsme šli brzo spát, protože jsme brzo ráno měli v plánu vyrazit do Porta. Porto je od Lisabonu ještě pěknou štreku na sever, nějakých 300 kiláků, měli jsme tam zamluvenej hostel na jednu noc a chtěli jsme se hned další den ráno vracet, takže jsme měli dost na spěch. Ještě cestou bylo v plánu několik zastávek. První byla v městečku Obidos (obidoš), které nám doporučil Slávek2, bylo tam pěkně, až na tu mlhu, tak jsme si ho tak obešli, měli tam výstavu vánočních stromečků a pěkný historický centrum s takovýma typickýma portugalskýma domečkama, ochutnali jsme tamní místní specialitu – likér žinža, který se podává v čokoládových kalíšcích. Celé městečko je obehnané hradbami, tak jsme se po nich pak vrátili zas nazpět k autu a pokračovali dál. Mimochodem po Portugalsku jsou už normálně plynové pumpy na každém rohu, takže nikdy nebyl problém nějakou najít, což bylo super, že jsme zas jezdili levněji. Ovšem Portugalský dálnice jsou pěkně drahý a bohužel jsme je museli využívat, jinak by nám cesta trvala minimálně dvakrát tolik a to jsme si nemohli dovolit. Takže za dálnice jsme tam nakonec nechali snad víc než za plyn, což bylo nemilé.

 

Další zastávkou byla Fátima, poutní místo, kde se třem dětem zjevila panenka Marie. Cituji z idnes.cz: „Přesně před devadesáti lety, 13. května 1917, se tady třem pasáčkům zjevila Panna Maria a udělala z tohoto portugalského hnízda s muslimským jménem Fátima jedno z nejposvátnějších poutních míst katolické víry. Je to místo zázraků, podobně jako ve francouzských Lurdech nebo v polské Čenstochové. Ročně sem přijde sedm milionů lidí.“ Kdybyste chtěli vědět víc: http://cestovani.idnes.cz/fatima-po-kolenou-pro-zazrak-dg7-/portugalsko.asp?c=A070511_134315_portugalsko_pei Docela se mi tam líbilo, ačkoli je to víceméně moderní architektura, takže architektonicky žádná atmosféra, je to ale přeci jen poutní místo, kde se věřící plazí po půlkilometrovém kameném chodníčku, aby si vyprosili protekci na nebesích, zapalují svíčky a vůbec se člověk musí zamyslet nad tím, jak silně asi musí věřit, že to všechno podstoupí. Pro nás neznabohy nepochopitelné.

 

Na večer jsme dorazili do Porta, ubytovali se (teda Péťa, Luigi a Jana, my se Slávkem jsme se rozhodli spát v autě) a šli si projít noční město. Slávek2 nám doporučil, že máme někde vyzkoušet místní specialitu „frenčasínu“, tak jsme si vyhlídli nějakou restauraci u řeky a pořádně se nacpali. Nebyla to sice taková bašta jakou jsme čekali, ale žaludky se zaplnily a to bylo hlavní. Nakonec jsme pak přespali v pokoji pro tři všichni, takže zase chudý češi na drzovku…no nic, když to prošlo…tak co.

 

Další den jsme prošli Porto, mysleli jsme si, že to dáme jen tak za dopoledne, ale ani náhodou! Bylo pěkně hnusný počasí, zase všude mlha a chvíli i poprchávalo, což byla vážně velká škoda, protože to hrozně kazí dojem. Myslím, že Porto je fakt nádherný město, jenže za šedivý oblohy to člověk prostě vnímá jinak. Kdybychom měli sluníčko, tak jsme unešený ještě dneska, na to vsadím boty. Každopádně jsme nestihli zdaleka všechno, pro mě byla priorita stihnout fabriku na výrobu portského, kde je prý prohlídka s výkladem a ochutnávkami a měla jsem v plánu tam nějaké víno i nakoupit. Samozřejmě jsme se tam dostali asi ve čtvrt na sedum a všechny ty fabriky v šest zavírali, takže velká smůla! Alespoň jsme našli jeden bar, kde dávali ochutnávky a prodávali portské z nějaké menší soukromé výrobny, což mělo taky svoje kouzlo, navíc ta servírka byla moc milá a sympatická, tak se nám tam líbilo. Nakoupili jsme několik lahví a vyrazili jsme zpět do Lisabonu. Tam jsme dorazili až někdy o půlnoci, úplně vyřízený. Slávek2 s námi měl ještě nějaké plány. Jelikož byl pátek, tak nás chtěl vzít někam pařit do města, ale museli jsme ho zklamat, protože po celém dni prochozeném po městě už nám zkrátka došly síly.

 

V sobotu jsme s nadšením zjistili, že mlha je ta tam, tak jsme se ještě jednou vypravili po Lisabonu, hlavně k tomu pobřeží, kde jsme zjistili, že je tam opravdu mooc krásně, že vidíme i na Ježíše a prostě byla to paráda. Je tam totiž nad městem veliká socha Ježíše, je to kopie té samé jako v Rio de Janeiru, ale teda menší. Taky je tam stejnej červenej most přes řeku jako v San Francisku. Tak jsme konečně absolvovali všechny ty nejdůležitější a nejznámější body prohlídky Lisabonu: vylezli jsme na Belém i na Ježíše a kochali se pohledem na Lisabon. Měli jsme radost, že se nám konečně poštěstilo, tak jsme se zdrželi trochu dýl proti původnímu plánu, ale navečer jsme i tak vyrazili nazpět do Sevilly.

 
Pak už uběhlo jen pár dní a balili jsme se domů! Ještě nás teda Luigi pozval k sobě domů na vánoční večeři, kdy se zase jako vždy pořádně vytáh, my se pořádně nacpali a byla to vážně paráda!

Cesta do Čech byla trošku komplikovaná, jelikož jsme jeli nejdříve autobusem do Madridu a letěli jsme až z Madridu. Abychom ale měli jistotu, že stihnem letadlo, jeli jsme už autobusem v šest ze Sevilly, do Madridu jsme dorazili někdy v jednu v noci a předpokládali jsme, že metro jezdí do dvou, takže nebude problém dostat se na letiště a tam počkat do sedmi, než nám letí letadlo. Sedli jsme na první metro, ovšem na přestupu jsme zjistili, že další metro – linka na letiště – jezdí jen do půl druhé a zrovna poslední odjelo. Museli jsme teda na noční autobus, který jezdí jen ale do té čtvrti, kde je letiště, ne přímo na letiště, takže nám nezbývalo, než si na ten zbytek cesty vzít taxíka. Byl to ale naštěstí jen kousek, takže nás to stálo jen 10 euro. Pak jsme čekali asi dvě hodiny na letišti než jsme se mohli odbavit a v půl osmý už jsme seděli v letadle a těšili se na návrat do vlasti. Měli jsme trochu zpoždění, ale rodiče na nás netrpělivě čekali. Jen jsme se museli aklimatizovat z těch 18 stupňů v Seville na mínus 5 v Praze. Naštěstí to nebylo nijak složité vzhledem cestování přes Madrid.

 

Doma je doma! To je svatá pravda. A hlavně to topení, to byla paráda. Musím říct, že česká zima má prostě svoje kouzlo. Ačkoli nebyl sníh, tak aspoň ten mráz a semtam bílý stromy, to všechno bylo daleko lepší na vánoční atmosféru, než tady ty nazdobený palmy při patnácti stupních. Těch 14 dní bylo ale strašně málo. Tolik jsem toho nestihla, vůbec jsem nestihla pobýt se všema a ani všechno zařídit a tak! Stihla jsem za tu dobu ale 4 koncerty, což byla paráda, Minutky bohužel neprošly, ale aspoň jsem se vydala na Tři sestry do Prahy a to bylo super! Akorát to bylo 22. prosince, takže těsne před Štědrým dnem, ve všem tom shonu, ani jsem neměla všechny dárky, no jak jsem to nakonec všechno skoulela, ani nevím! Ten koncert byl ale skvělej, stál za to! Nejlepši ze všeho byl Jarda Uhlíř jako předkapela, kterej si tam sednul k těm klávesám a hrál ty písničky většinou z dětských filmů, to bylo úplně super! Jestli mě něco dostalo, tak to, jak se všichni ty pankáči rozzářili a začali zpívat s Jardou, celá T-mobile arena, no bylo to dojemný! Před náma stál takovej pořízek s kšandama a čírem na hlavě a vesele si s nadšením prozpěvoval. Třeba "Šupy dupy dup, raz dva tři hej rup, pidimužík pracuje.." To bylo prostě neodolatelný! Jinak jsem ještě byla několikrát na Rampě, na Kokrhellu a Imodium před Vánocema, pak 25. na 100°C a před odjezdem ještě v Morrisonu na tradičních Baba Hedech, Kocovině a Stan and Tony. No užila jsem si to, to jó!

 

Vánoce byly pohoda, na Štědrej den jsme se pěkně nadlábli, pak dárečky a hlavně pohádka a bylo dobře. Pak jsme jeli na půlnoční, kam dorazil jen Pítr, a jak jsem pořád prosazovala nějakou akci (na počest chybějícího Tomáše), tak jsme se vypravili do Trstenic, Pítr zatopil v krbu a pak jsem je ukecala jít bruslit na rybník, ve tři ráno, bylo to dobrodrůžo! Málem nás teda sežral Bohouš, ale jinak dobrý. Škoda, že jsem neměla čas vyrazit na rybník ještě někdy, ten mráz to chtělo využít! Když už nebyl sníh. Ještě jsem ale přeci jen dostala jeden dárek na rozloučenou. Když mě mamka se ségrou vezly do Prahy na letiště, vyzvedávaly jsme i Hanku na Závišíně a tam bylo tak nádherně bílo a bílý stromy jako v pohádce, že člověku úplně zrak přecházel. Tak jsem si to nafotila a Luigi je z těch fotek úplně na měkko!

 

Cesta zpátky do Sevilly byla skoro horor. Nejdřív na letišti trochu prudili z váhou zavazadel, což se nám teda v Madridu nestalo ani náhodou. No jo no, je to rozdíl Čechy a Španělsko. Ale tak Slávek vyndal med, chlápek si párkrát vyvrátil oči v sloup a ani jsme nic nedopláceli, takže dobrý. Let byl v pohodě, jídlo strašný jak obvykle, ale zdlábli jsme to (když je to zadarmo, že?), v Madridu jsme přistáli akorát, kufry taky přijely, takže žádnej problém. Tak jsme se vydali na metro a jeli jsme na autobusák a doufali jsme, že se vejdem do posledního autobusu v jednu v noci. Jízdenku jsme si koupili radši otevřenou a nerezervovali jsme si zpáteční cestu, protože jsme nemohli tušit, jestli letadlo přiletí na čas a kdyby mělo jen tak půlhodiny zpoždění, tak už bysme neměli šanci to stihnout a jízdenka by nám propadla. Všichni jsme věřili, že se do autobusu vejdem, ale bohužel. Jediný volný místa byly na osmou na ráno. Tak jsme si to rezervovali na ráno a Péťa se ještě běžela ptát k autobusu, jestli přeci jen nezbylo místo. Pak pro nás přiběhla, že by nás řidič vzal, jestli bude, tak jsme tam naběhli a s napětím čekali, jestli se vejdem. Bohužel nám řekl, že jsou volná jen dvě místa, a to jsme se nechtěli nějak dělit, takže jsme tam kolegiálně zůstali všichni trčet. Ptali jsme se v okýnku, jestli se autobusák zavírá, tak prý že ano, ale že když máme jízdenku, tak nás tam snad nechají. Tak nenechali. V půl druhý nás vykopli ven a pustili nás dovnitř zas až v pět. Venku byla opravdu zima, myslím, že bylo slabě nad nulou, možná ani ne, naštěstí jsme byli pořádně navlečený, ale stejně jsme tak po dvou hodinách klepali pěknou kosu. Seděli jsme na kufrech před autobusákem společně s tím houfem madridských bezdomovců a přemýšleli jak se zahřát. Nakonec už byla trochu krize, tak jsme vymysleli, že pojedem nějakým nočním autobusem na konečnou a zpátky, že to za to stojí. Vzali jsme kufry, nutno podotknout, že neuvěřitelně těžký kufry a vydali jsme se na autobus. Trochu jsme se zahřáli, to je pravda a taky jsme tím zabili čas, takže nebýt těch kufrů, tak by to opravdu bylo v pohodě, ale takhle se o tom dá i polemizovat. Pak jsme se tak nějak doloudali nazpět k autobusáku přesně na tu pátou a konečně nás pustili dovnitř. Nemilé zjištění ale bylo, že vevnitř nebylo o moc větší teplo než venku, takže jsme nadále klepali kosu, ne a ne se zahřát. Péťa nás nakonec přemluvila, že zbývají ještě dvě hodiny mrznutí a že už jezdí metro, tak jsme opět popadli naše tunová zavazadla a jezdili jsme metrem sem a tam. Byla jsem opravdu šťastná, když už bylo konečně osum, sedli jsme do autobusu a vyjeli jsme směrem Sevilla. Cestou na jih se to venku proměnilo na subtropy a v Seville už bylo vyloženě nádherně. Luigi si nás vyzvedl a vzal nás na tapas, pak jsem zalezla do postele a spala asi tak dva dny!

 

Silvestr

Jelikož už na mě něco lezlo před odjezdem do Španělska a ta trochu komplikovaná cesta tomu ještě přidala, opět jsem silvestr promarodila, ale myslím, že už je to asi tradice. Nebylo to naštěstí ale nijak hrozný, v podstatě jen pořádná rýma, ale i ta mi trochu zkazila plány. Nejprve jsme ale ráno posnídali vánočku, kterou dovezl Slávek, donutila jsem všechny dát si k tomu čaj s rumem, že je to u nás k vánočce tradice, Luigi se teda tvářil vyděšeně, nevím jestli na to, že má chlastat už po ránu, nebo že mu to liju do čaje a myslím, že mu to vůbec nechutnalo, mně to ale navodilo hned zpětně skoro vánoční atmosféru. Pak jsme se koukali společně na Mrazíka a Péťa ho přitom Luigimu simultánně překládala, takže to byla docela sranda. Celej den jsme zůstali na gauči a koukali na filmy a pohádky a večer jsme vyrazili k Luigimu. Sice jsem si představovala Silvestr v ulicích, ovšem Luigi mě vyvedl z omylu. Tady je prý zvykem, že je každý do půlnoci doma a až pak se někam vyráží a měl pravdu, do půlnoci bylo město úplně prázdný. Adam říkal, že chodili po centru a bylo tam úplně mrtvo, víc než v normální pracovní den. Luigi taky nechtěl nechat maminku doma samotnou, takže pro nás přichystal nějaký dobroty, což v praxi znamenalo, že jsme nepřetržitě konzumovali od devíti až do půlnoci. Taky nám připravil uvas (hrozny), protože asi největší španělskou silvestrovskou tradicí je o půlnoci spořádat 12 kuliček hroznového vína, vždycky jednu při každým odbití zvonu. Říkala jsem si, že to nemůže bejt žádnej velkem problém, ale zkuste si to! Dost jsem machrovala, protože Luigi nám ty kuličky předtím vypeckoval (prý odpoledne připravoval jídlo a pak hodinu vypeckovával hrozny pro své české kamarády), ale já tvrdila, že bych to určitě v klidu zvládla i s peckama, že to není rozdíl. Jenže bohužel to byly takový ty veliký kuličky a ačkoli jsme pak zjistili, že ten zvon odbijí vlastně jen každou třetí vteřinu, stejnak to byla sebevražedná akce! Člověk si v podstatě nepřetržitě musel ládovat do pusy jeden hrozen za druhým a neměl čas ani kousat, natož polykat, takže ke konci šlo v podstatě o holé přežití! Přišlo mi to tak nějak vtipný, tak jsem se začala trochu smát nebo spíš dusit a jak jsem rozesmála i ostatní, tak přestali kousat a polykat a myslím, že jsem to nikdo nakonec včas nestihl. Tak jsem byla trošku za vyvrhele a kaziče národních tradic! Pak jsme vylezli nahoru na střechu a chvíli koukali na ohňostroje a popíjeli šáňo. Nakonec jsme se od Luigiho vypravili až ve dvě a to jsem zamířila rovnou domů, protože mi teklo z nosu i z očí a někde ve víru velkoměsta bych si to asi moc neužila. Takže tak dopadl můj dlouho očekávaný silvestr v Seville. Ale nebylo to špatný. Ale příští rok už konečně v tom horským srubu u krbu a se sněhulákem před dvěřma!

The end