Deník Severuse Snapea 2/2
8. 10. 2007
Deník Severuse Snapea část druhá
Deník Severuse Snapea - Kapitola 9
Mankote, já už vážně nevím, kam dřív skočit!! Nejdřív mě volá Brumbál, abych se dostavil do ředitelny. Když už vyběhnu všechna ta patra až před Brumbálovu pracovnu, potká mě McGonagallová a že ředitel musel bohužel pryč a sraz že bude až odpoledne ve sborovně.
Tak zas ženu dolů, cestou mě odchytne Filch a prý že je naprosto nezbytné, abych s ním zašel okamžitě do Zmijozelu, protože má pifku na Eastmana a chce si dohlídnout na to, abych konečně jednou dostál svým povinnostem a toho darebáka příkladně potrestal... No lítali jsme po škole asi deset minut, ale Eastmana jsme neobjevili ani ve Zmijozelu, ani v jídelně, ani nikde jinde, a když mi dal Filch konečně pokoj a já doběhl - celý zpocený, udýchaný a s jazykem až na hábitu - do své pracovny (hodina mi má začít už za deset minut a já ještě nemám opravené všechny domácí úkoly!), buší mi na dveře Abbotová z Mrzimoru a prý že ji posílá Pomfreyová, že se mám okamžitě dostavit na ošetřovnu! Čert aby ji vzal!! A to jsem si ještě vzpomněl, že jsem měl hned po snídani donést Kratiknotovi papíry s průměrným prospěchem Havraspárských, o což mě žádal už někdy před týdnem! Nestíhám, nestíhám, nestíhám!!!!!!! Takže jsem se na drahou Poppy vykašlal. Nevím, co zas může potřebovat tak životně důležitého! Beztak mám takový pocit, že si mě zve k sobě na ošetřovnu nějak podivně často (od minulého úterka celkem osmkrát!!) a to pod těmi nejšílenějšími záminkami. Nic se jí nestane, když si počká. Nejsem žádná její pravá ruka, abych jí pomáhal míchat nějaké ksindly, které by prý neměla odvahu míchat sama. A ty úkoly jsem stihl opravdu jen tak tak- moc jsem se s tím nepáral, četl jsem je jen k první chybě a pak jsem už dával automaticky 0 bodů s tím, že když někdo udělá chybu v něčem tak základním (a za základní se dá považovat přece úplně všechno!), nezaslouží si ani bod navíc!! Šesťáci sice trochu kafrají, ale co s tím nadělají, že?! Nejbojechtivějším jsem strhl pár bodů a hned byl klid. Já to s těmi neřády prostě umím... Když jsem po první dvouhodinovce zamířil zpátky do své pracovny, narazil jsem na chodbě na Dobbsovou (vida, tak už byla propuštěna z ošetřovny! No tak to asi kvůli tomu se mnou chtěla Pomfreyová tak neodkladně mluvit... Ale jestli si myslela, že mi s tím svým starostlivým výrazem sdělí, že chudinka Emminka potřebuje ještě pár dní držet dietku, aby se jí zase neudělalo špatně, a já že se pak přetrhnu, abych na to dohlédl - tak to se pěkně spletla!!!!) Nicméně jsem se rozhodl využít příležitosti, že jsem se ocitl v dosahu Dobbsové bez přítomnosti dalších osob, a zatáhl jsem ji do svého kabinetu, abych ji konečně pořádně vyzpovídal (Wilettovou, která ji po chodbě doprovázela, jsem pod záminkou přílišného dupání - nic jiného jsem jí za normální pomalou chůzi po chodbě přišít nemohl - za trest poslal do kabinetu ke Kratiknotovi, aby mu předala ty listiny, které jsem mu ráno zapomněl zanést.) Dobbsová si mě poté, co se uvelebila na mé židli vedle dveří na chodbu (kterou jsem jí galantně nabídl!), začala zvláštně, zpytavě prohlížet. Když jsem jí bez dlouhého okolkování položil přímou otázku, jak si uhnala tu zpropadenou otravu, hluboce se zamyslela a trvalo jí celkem dlouho, než z ní vypadla odpověď. „Nevím, pane profesore.“ vylezlo z ní nakonec. Pchá!!!! To bych se na to podíval jestli neví!! „Co přesně jste dělala ten večer před tím, než se vám to stalo??“ zeptal jsem se výhrůžně. Ať si zkusí popřít, že byla minulý pondělní večer někde mimo Zmijozel! Dobbsová zase chvíli mlčela a dívala se mi přímo do očí (zvláštní, většina lidí tenhle můj podezřívavý pohled nevydrží... Asi už je okoukaný... Měl bych už přijít s něčím novým!) „Minulé pondělí?“ začala pomalu, jakoby těžce vzpomínala. Přesto jsem ale měl pocit, že přesně ví, co dělala, a teď jen hledala správná slova. „Po večeři jsem šla do společenské místnosti, psala jsem domácí úkoly do formulí a do přeměňování, pak pro mě přišla Eleanor a šla jsem s ní do ložnice - pomáhala jsem jí napsat dopis jednomu takovému... z Havraspáru...No, když jsme ten dopis dopsaly, byla Eleanor smutná, že je už tak pozdě - chtěla ho poslat ještě večer, ale bála se vyjít po deváté ze společenské místnosti. Tak jsem jí nabídla, že ho do sovince zanesu já...“ zmlkla a provinile se na mě podívala. Tyhle typicky ženské výstupy! Znechuceně jsem se na ni podíval. „A dál?!“ zabručel jsem (nechápu - dramatickými pauzami mě snad zdržovat nemusí!! Mě zajímá, co dělala CELÝ večer, ne jen do devíti hodin! A jestli čeká, že ji budu trestat za ten sovinec! Mám důležitější věci na práci...). „Dál...Vzala jsem dopis, došla jsem do sovince, odchytila jsem tam jednu sovu a poslala jsem po ní ten dopis.“ zase pauza. Hrome, ta holka je fakt děsná!! „Pak jsem se vracela do Zmijozelu a... musela jsem se schovat před Filchem - zaběhla jsem do jedné chodby - myslím, že do té před knihovnou.(Můj otrávený pohled ji donutil rychle se opravit): Vlastně určitě do té... Jak jsem tam tak stála schovaná za brněním, došlo mi, že slyším hlasy nějakých kluků - vycházely z té prázdné učebny vedle knihovny. Bylo mi divné, že tam někdo tak pozdě je, a byla jsem zvědavá...tak jsem tam nakoukla...“ „Kdo tam byl??“ skočil jsem jí do řeči. Chyba!!!! Proč jsem se nechal tak unést!!! Teď ví, že mi na tom záleží!! Bylo by lepší, kdyby netušila, jak cenné informace mi sděluje...No ale snad si bude myslet, že mě to tak vzrušilo kvůli zmínce o potenciálních uklizečích mojí pracovny (když bych jim jako dodatečně za potloukání po škole napařil školní trest) a ne kvůli zmínce o té zatracené místnosti vedle knihovny. „Nevím.“ řekla a vykulila oči. Vypadala, jako by ji i jen ta vzpomínka pořádně děsila. „Stáli ke mně otočení zády, neměli na sobě ani bradavické hábity... nebo možná měli, ale přes ně měli ještě přetažené tmavé pláště s kápí na hlavě - kvůli tomu jsem ani neviděla barvu vlasů...Jen vím, že byli oba dost vysocí, to je všechno, co o nich můžu říct.“ teď se tvářila už vysloveně vyšokovaně. Ticho se prodlužovalo a ona nevypadala, že by se odhodlala ještě něco říct. Obrátil jsem oči v sloup. Jak to tak vypadalo, neměl jsem šanci dostat z ní nic dalšího, aniž bych nepoužil násilí - to je fakt pech! Co tam dělali, co bylo dál, co byli zač...Otázky, které mě pálily na jazyku, ale přesto jsem si zakazoval vyslovit je nahlas. Jeden z nich byl určitě Erigeron - ale ten druhý?? Kdyby aspoň řekla, jestli poznala jejich hlasy, jestli jí alespoň připadaly povědomé - byla by tu naděje, že ten druhý byl nebo naopak nebyl někdo ze Zmijozelu, zúžil by se mi okruh lidí. Ale takhle?? Dobbsová se však nečekaně vzmohla ještě na další větu: „Nepoznala jsem je ani podle hlasu. Ten jeden mi byl trochu povědomý, ale fakt nedokážu říct, komu patřil. Ten druhý určitě neznám..“ Skvělá holka!! Jakoby mi četla myšlenky!!! Takže ten druhý ze Zmijozelu určitě není! Ať řekne víc!!! Prosím!! A k mému údivu se ona skutečně nadechla a ještě pokračovala: „Nevím přesně, co tam dělali, stáli ke mně zády a bránili mi ve výhledu. Ale vím, že tam byl cítit takový štiplavý kouř – a slyšela jsem jakoby praskání ohně, takže si jsem celkem jistá, že tam něco vařili. Pak se ale ten vyšší z nich nečekaně otočil a .... víc si už nic nepamatuju...“ Poslední větu skoro šeptala a já se vážně lekl, že se mi tam rozbrečí. Naštěstí až na to nejhorší nedošlo - chvějícím se hlasem mi ještě sdělila, že pak si pamatuje až jen to, jak se probrala na ošetřovně, vstala se sklopenou hlavou ze židle a měla se k odchodu.
Když jsem vystrčil Dobbsovou ze dveří (s nepříjemným pocitem, že asi čekala, že něco řeknu nebo udělám – ale já prostě nevěděl co) jsem se posadil za pracovní stůl a začal jsem v těch posledních minutách, co mi zbývaly do další hodiny, přemýšlet o tom všem, co mi řekla. Takže ti vyznavači černé magie jsou skutečně jen dva. Druhý není ze Zmijozelu. Je to kluk a je vysoký - takže prvňáci, druháci, třeťáci a snad ani čtvrťáci nepřicházejí v úvahu. A když si k tomu přiberu ten Erigeronův dopis, který jsem našel na konci září, mohl být adresovaný jen někomu z páťáků ze Zmijozelu či Havraspáru, když ty ostatní ročníky vyloučím. Nikdo jiný by si ho tenkrát nestihl vyzvednout... Takže to je pěkně úzký okruh - páťáci z Havraspáru! Kolik je tam vysokých kluků? Tři? Čtyři?? To si prověřím při nejbližší možné příležitosti - tedy hned v pondělí! Co ale udělám pak? Pověsit se na ně? Jak, když nejsem schopen uhlídat ani Erigerona, který je z mé koleje? U všech druidů, někdy mám takový pocit - jen takový malý, nesmělý, někde úplně vzadu v hlavě - že jsem naprosto neschopný... Musím sebrat rozum do hrsti! Jestli je dřív odhalí třeba takový Moody - nebo sám Brumbál (ani nemyslet!!!) - byla by to ostuda století!!! No to bych nepřežil, to bych dal vážně výpověď! Musím už konečně začít jednat. Počínaje dneškem začnu držet stráž před tou volnou třídou vedle knihovny – jak to tak vypadá, scházejí se tam, tak je tam jednou přece taky musím polapit!!!! Nebudu s nimi mít už žádné slitování, za to, co udělali Dobbsové!! Sice je divná, ale ještě malá a neumí se bránit (Co to píšu!? Odkdy se JÁ zastávám malých a bezbranných?!?! K čertu!!! Ať jde ta Dobbsová do horoucích pekel!!!!! Nejen že mi působí rozvraty v koleji, teď ještě tohle!!!!!!!!!). Chjo!!
Hned po obědě jsem se vydal do sborovny na rande s Brumbálem (chtěl jsem tam být co nejdřív, abych si zabral jedno jisté místečko až úplně v koutku místnosti – měl jsem totiž neblahé tušení, že si nás Brumbál svolal jen proto, aby nám rozdělil práci při generálním úklidu hradu, který bude bez pochyby předcházet tomu zatracenému Poháru tří kouzelnických škol, aby se před řediteli ostatních škol vytáhl, jaké to má krásné a čisté sídlo). Bohužel – jakmile jsem otevřel dveře do sborovny – zjistil jsem, že stejný nápad jako já měli i Kratiknot, Hagrid a Trelawneyová (všichni tři se mačkali přesně v tom koutku, na který jsem měl políčeno – a vzhledem k jejich proporcím – Hagrid = monstrum, Kratiknot = skrček, Trelawneyová = vyzáblý kostlivec – tvořili natolik odpudivé hybridní sousoší, že jsem v sobě nenašel dost sil, abych se tam k nim namačkal taky). Takže jsem zaujal místo normálně u stolu, přímo vedle Hoochové a Sinistrové (to teda byla volba!! Už nikdy více!!!!!!) a snažil jsem se nevnímat jejich přiblblé tlachání o módě. Musel jsem se tvářit…no, asi ne zrovna přívětivě (ale důvod k oslavám jsem fakt neměl…), protože se na mě Hoochová po chvilce obrátila a zeptala se mě „Jestli jsem spolknul kyselou žábu nebo proč se tvářím jak kakabus.“ Myslel jsem, že vyletím z kůže, ale ovládl jsem se (právě vešla McGonagallová a její kázání o kolegiálním chování jsem zrovna tak akorát potřeboval slyšet…) a jen jsem tu drzou ženskou sežehnul nevraživým pohledem. Vrchol byl, že ona se tomu začala smát (MNĚ se začala smát!!!!) a zas se otočila zpátky k Sinistrové. To už bylo vážně nad moje síly. Nejradši bych ji zaklel, že by se z toho už neprobrala!!! Chvíli jsem jen tupě zíral před sebe s výrazem sfingy a snažil jsem se trochu uklidnit, když jsem po pár minutách zaslechl, jak začala Hoochová mluvit na McGonagallovou: „Že si taky myslíte, že bude červený společenský hábit lepší než šedý?“ Se zájmem jsem se otočil. (Ha, vztek byl pryč, zajímavé…) Že by se Minerva starala o módu?? O tom jsem ještě neslyšel… Minerva tu drzou, blbou a povrchní rachejtli sjela odměřeným pohledem. Pak jen pokrčila rameny a poněkud upjatě odpověděla, že nemá tušení. Hoochovou její odpověď naprosto zklamala, a tak se znovu otočila na mě (asi ji přivábil můj zaujatý pohled – jsem to ale hlupák! Že jsem nezůstal u svého mračení!!) a zeptala se, co si o tom myslím já. U všech ďasů, proč bych si o takové blbosti měl zrovna JÁ něco myslet?! No ale aby neřekla, tak jsem se nad tím trochu zamyslel a pak jsem směrem k ní zamumlal (na svůj vkus nezvykle mile – dokonce jsem si odpustil i nakvašené bručení, které jinak při rozhovoru s ní vždycky používám), že bych dal přednost černé. Ona ale mou snahu vůbec neocenila – příště si dám radši pár facek, než abych jí na něco takového zas odpovídal! – a jen mávla rukou, doprovázejíc to jakýmsi tlumeným odfrknutím, ve kterém jsem zcela jasně rozeznal skrytá slova:„No jo, mužský“ – což se mě teda jen tak mimochodem docela dotklo. Co má proti černé?!?! To se už do sborovny vřítil Brumbál. Přejel nás veselým pohledem (jasně jsem viděl, jak se jeho oči na chvíli zastavily u skupinky v koutě) a ještě než dosedl, začal potvrzovat mé neblahé tušení. „Jak všichni víte, Pohár tří kouzelnických škol začíná už za pár dní“….bla, bla, bla, … „Musíme to tu udělat krásné“… bla, bla … „Měli bychom na domácí skřítky trochu dohlédnout a trochu jim s tím pomoci. Rozdělil jsem hrad do několika sekcí a každému dám na starost jednu.“ … bla (následoval výčet sekcí). Myslel jsem, že mě odvezou, když jsem si uvědomil, že celá sklepení hradu tvořila jen jedinou sekci! Vždyť to jsou desítky dlouhatánských chodeb, místností a co já vím čeho!!! (No a bylo celkem jasné, komu to přidělí, že?!) Zatímco jsem v duchu porovnával tu nespravedlnost, že jednu sekci může tvořit taky třeba jen východní věž (taková věžička s pár patry!!), kterou určitě frkne své oblíbenkyni Minervě… přestal Brumbál mluvit a dlouze se na mě zadíval. Došlo mi, že očekává nějakou odpověď, ale jaká byla proboha otázka?!?! „Cože?“ dostal jsem ze sebe zmateně. „Ptal jsem se, jestli si vezmeš na starost sklepení?“ opakoval Brumbál trpělivě a v očích měl zas ten svůj pobavený pohled. No jo, musel se královsky bavit, že zrovna já, který u svých studentů trestám i sebemenší nepozornost, jsem ho vůbec nevnímal… „Hmmmm..“ zamručel jsem odevzdaně a nasadil jsem svůj obvyklý znechucený výraz. Jak jsem očekával, McGonagallová dostala svou východní věž, Trelawneyová se div nerozsypala blahem, když si směla poklidit jen v severních věžičkách, aktivistka Hoochová se (k Hagridově radosti) nabídla, že kromě celé západní sekce hradu (tj. Velké síně, Pamětní síně a dalších reprezentativních místností) dohlídne i na úklid famfrpálového hřiště a asi třetiny přilehlých pozemků. Nejhůř z toho vyšel Kratiknot, který se sice šikovně namačkal za Hagridova záda, takže vůbec nebyl vidět, ale tím pádem na něj zbylo to, co nikdo nechtěl: veškerá centrální schodiště a výzdoba přilehlých chodeb.Deník Severuse Snapea - Kapitola 10
Nedá se nic dělat, budu si na to muset sehnat četu „dobrovolníků“ – s jejich pečlivým výběrem jsem začal hned po odchodu ze sborovny: už jsem stihl načapat dva třeťáky z Havraspáru, jak šmírují u dívčích záchodků, pak jsem odchytl malého Creeveyho (jeho rychlá chůze po chodbě ve druhém patře vzdáleně připomínala pronásledování malého Pritcharda ode mě, který šel v tu chvíli po druhé straně chodby) a ještě se mi podařilo natrefit na Láskorádovou, která se s tím svým příšerným zasněným výrazem procházela po chodbě v prvním patře, nevšimla si mě a málem do mě vrazila. Takže všichni čtyři dostali na zítřejší večer školní trest – a já zatím vypracuji podrobný plán a podle něj jim přidělím práci (doufám ale, že seženu ještě někoho, čtyři jsou přeci jen dost málo). Na ty nejhlubší části podzemí se ale stejně budu muset podívat sám – je to tam dost nebezpečné a Brumbál by mě vynesl v zubech, kdyby zjistil, že tam posílám studenty… Snad jedině Pottera bych tam mohl vyslat, a tu jeho partu…jsou takoví šikovní a zvídaví, už to tam mají dávno prochozené a riziko úmrtí je navíc značně vysoké, to jako taková třešnička na dortu…A nebo milovaná dvojčata z Nebelvíru, ta to tam už také znají…no, ještě to zvážím. A koho že to mám teďka?? Aha, druháci Nebelvír a Havraspár – no tak tam se pár příhodných kandidátů do úklidové čety taky vyskytuje…
Musím uznat, že jsem strávil velice plodné odpoledne!!!! Má úklidová četa se rozrostla na jedenáct kousků, přičemž nejpočetněji je zastoupen Nebelvír (jen toho Pottera a spol. se mi nějak nepodařilo nachytat – nějak se jim všechno dařilo, Potter se na mě dokonce ani jednou nepodíval, abych ho nemohl obvinit z drzých pohledů… asi cítil, že něco visí ve vzduchu. Ale co, nebude pracovat zítra, tak tedy snad pozítří a nebo popozítří…času dost.) No, buď jak buď, s jedenácti se už dá něco podnikat. Asi bych měl začít úklidem centrálních chodeb, aby Brumbál viděl (když by ho někdy nedejbože napadlo zajít na inspekci), že se tu už něco děje… Hm, no nic, mám už pořádný hlad, tak se půjdu podívat dolů do Velké síně, co nám dneska domácí skřítkové ukuchtili k večeři…
Takže – dnes jsem vážně úspěšný!!!! Asi mám svůj šťastný den, protože jsem našel další dva skvělé pracanty (no – i když…kdybych ho měl, tak bych ten úklid podzemí vlastně vůbec řešit nemusel, protože by mi ho Brumbál ani nepřidělil… jsem poslední dobou nějak optimistický!) Ale co se mi teď – cestou z Velké síně – podařilo: Po večeři jsem se rozhodl, že se ještě nevrátím k sobě dolů (zítra je sobota, takže nemusím nic opravovat, všechno má čas!!!), ale půjdu se místo toho „procházet“ po chodbách, abych třeba natrefil na pár jistých studentů, kteří by chtěli trávit páteční večer při nějaké ne zrovna povolené zábavě. Šel jsem pěkně pomaloučku, potichoučku, plížil jsem se jako stín a nahlížel jsem do každé chodby, až jsem ve druhém patře narazil na ty dva zrzouny z Nebelvíru, jak se tam podezřele klidně procházejí. Bylo to fakt divné – šli mlčky, pomalu, dívali se po stěnách na obrazy jak na nějaké výstavě (no jen ať mi nikdo nevykládá, že se zrovna oni zajímají o umění!). Dělal jsem jako že nic – nechal jsem je kolem sebe projít a šel jsem dál, ale když si mysleli, že jsem zahnul za roh, otočil jsem se a začal jsem je stopovat. Šli pořád rovně, chovali se nechutně vzorově, sem tam maximálně prohodili pár slov… Po chvíli jsem si uvědomil, že jsme došli až do severního křídla hradu. Tam se konečně zastavili - před jednou prázdnou učebnou na konci zastrčené chodbičky (tuším, že za mých časů se v ní vyučovala časoprostorová magie, ale od té doby, co zemřel profesor Schumacher, je předmět zrušen a učebna prázdná).
Zůstal jsem schovaný za rohem a počkal jsem, až oba vlezou dovnitř. Pak jsem počkal ještě chvíli (byl jsem si jistý, že se tam chystají kutit něco zakázaného, a tak jsem se chtěl ujistit, že si stihnou všechno své nádobíčko pěkně rozložit, aby se mi pak už z ničeho nevykroutili), připravil jsem si pár pěkně jízlivých a škodolibých poznámek a nakonec jsem vzal za kliku. Vtrhl jsem dovnitř jako bůh pomsty, ale dostal jsem se jen k úvodnímu tichému „Ale, ale, copak to tu děláme…“, když mi sklaplo, protože v té zatracené místnosti vůbec nikdo nebyl!! Chvíli jsem civěl na holé zdi s otevřenou pusou – no že by bratři Weasleyové pokročili a dokázali se dělat neviditelnými, to mě fakt nešlo na rozum. Pak mi ale svitlo, že odtamtud musí vést nějaká tajná chodba – měl jsem takový nejasný pocit, že jsem o tom kdysi snad něco i zaslechl. Já nikdy nebyl typ na hledání tajných chodeb – ale tohle byla vážně dobrá příležitost začít, přece jsem se sem netáhl takovou dálku zbytečně! Šťoural jsem se v té místnosti v každé puklině ve zdi dobrých dvacet minut, než jsem přišel na to, že stačí vyklopit tabuli vedle katedry směrem ode zdi a ve zdi za ní že se objeví malé točité kamenné schodišťátko vedoucí kamsi nahoru. Dvakrát jsem se nerozmýšlel, rozsvítil jsem si hůlku a vlezl jsem dovnitř (když jsem se postavil na první schod, musel jsem ihned vynadat do tupých trolů, protože jsem si samozřejmě ničím nezajistil tu tabuli před vchodem a ta se hned slavnostně přibouchla zpět ke zdi!). Takže mi nezbylo než stoupat nahoru a doufat, že mě tam nečeká nějaké nemilé překvapení (nejsem teda zase nějaká poserka, ale představa, že se za kteroukoliv otočkou schodiště mohou objevit Weasleyovci s nějakým novým neotestovaným vynálezem v ruce a já nemám kam prchat, mi na náladě dvakrát nepřidalo…
Kromě toho ani nemyslet, že by východ z toho schodiště mohl být taky nějak zakrytý a já bych pak mohl strávit další třeba i hodiny hledáním způsobu, jak se dostat ven…) Po snad milionu schodech, kdy jsem myslel, že mi už odumřely nohy, schodiště konečně končilo a normálně ústilo (díky, Merline!) do nízké kamenné chodbičky, která vedla od schodiště jak nalevo, tak i napravo, a oba její konce byly v nedohlednu. V téhle chodbě jsem určitě v životě nebyl – a ani jsem nedokázal přesně určit, ve které části hradu se mohla nacházet (no jistě, někde dost vysoko v severním křídle, jenže ze severního křídla vedou tři věže a ještě dvě věžičky, a ve které z nich jsem mohl být, jsem vážně netušil). Tak nějak jsem se rozhodl, že pravo bude lepší směr. Po několika desítkách metrů chodba zatáčela doleva, pak zas doprava, pak jsem se málem přizabil o nějakou fontánku stojící u zdi po levé straně (to je teda nápad, stavět ji takhle do cesty!!!!!), za ní jsem minul výklenek s lavičkou, zase dlouho nic a když jsem už začínal být pořádně rozmrzelý, zaslechl jsem známý hlas: „Vyzkoušíš to první, Frede?“ Ha! Měl jsem je!!!!!
V první chvíli mě trochu překvapilo, že hlas, který jsem zcela jasně slyšel přicházet z pravé strany, podle všeho vycházel ze zdi, ale bližší prohlédnutí zdi mi ukázalo, že v ní jsou mistrně skryté tajné dveře (prozrazovaly je jen malé výstupky v místech, kde měly být panty – cestou jsem již několik takových hrbolků určitě minul). Musel jsem tedy děkovat štěstěně, že jsem ty dva kluky našel (a tím pádem i naději, že nestrávím zbytek večera v téhle temné a chladné díře, protože jsem vážně netušil, jak se dostat ven) – kdyby ale nepromluvili ve chvíli, kdy jsem šel kolem, minul bych je a neměl bych šanci je najít.
Otevření dveří mi nedělalo problémy – byly sice jako každé tajné dveře na kouzelnou formuli, ale s použitím několika osvědčených silných kleteb, které mi dokázaly otevírat cestu i do mnohem lépe zabezpečených místností, jsem se přes ně dostal během několika málo sekund. Přepadovka v temné kruhové místnosti: V poměrně prostorné kamenné síni hoří několik svící. Nábytek je starý a chudý: tři polorozpadlá křesla snad z 15.století, jedna bytelná židle a velký dubový stůl, na němž leží množství lahviček, misek, a baněk s neidentifikovatelným obsahem. Vedle stolu stojí dva zrzaví, pihovatí, nechutně červenozlatí výrostci, jejichž už tak ne zrovna pohledné obličeje hyzdí šokovaná grimasa a pusa dokořán. Na scénu přicházím já – černá autorita, jejich nejčernější svědomí. Jasně cítím vítězoslavný úsměv, který se mi prudce rozlil po tváři. „Mrzuté, že?“ jízlivě jsem vyslovil nahlas myšlenku, která se jim zrcadlila v očích. Vtom se oba výrostci vrhají na stranu – každý na jinou – a dávají se na zběsilý útěk (poznámka autora: opravdu nechápu, co tím chtěli vyřešit…). Jejich kroky vedou ke dvěma otevřeným dveřím vedoucím na dvě opačné strany, ven z kruhové síně. Jediná přesně mířená rána z mé hůlky dvěma prásknutími zabuchuje oboje dveře uprchlíkům přímo před nosem, další kletba, následující tu první o pouhý zlomek vteřiny déle, oba zrzouny spoutává a sráží je na kolena. Třetí a poslední kletba je vznáší do vzduchu a přesunuje je na opačný konec místnosti: tedy přímo přede mě. Vše provedeno během pěti vteřin. „Takže pánové,“ zasyčel jsem hrozivě, z očí mi sršely blesky, neboť ten pokus o útěk mě náležitě rozzuřil – dokonce tak moc, že jsem už ani nebyl schopen mluvit normálně nahlas. „Za to, že zde provozujete jakési nikým z učitelů nepovolené aktivity, bych vás měl podle školního řádu předvést okamžitě přímo před ředitele. Ale za to, že jste se mi pokusili utéct, k vám budu milosrdný…“ pohledem plným vzteku a škodolibosti jsem se zabodl do jejich vyděšených očí. „Udělím vám místo toho jen dva týdny školního trestu – první si odsloužíte tento týden, počínaje zítřejším večerem, další odkládám na neurčito. Ale budete ho mít u mě schovaný, to si pište.“ Dodal jsem, když jsem zaregistroval jejich oddechnutí. Poté jsem všechny podivné přísady ležící na stole, zcela zjevně patřící dvojčatům, zmenšil, odizoloval a přesunul jsem je do jedné čistě vyhlížející baňky, kterou jsem si zastrčil do kapsy. Z dvojčat jsem sejmul svazovací kouzlo, namířil jsem na ně hůlkou a přikázal jsem jim, ať mě dovedou někam ven do přístupné části hradu.
Takže jsem zabil dvě mouchy jednou ranou: Našel jsem hlavní „lídry“ své úklidové čety, kteří budou přítomni každý večer a budou vykonávat ty nejtěžší práce (a oni nikde ani neceknou, protože bych na ně v tu ránu před Brumbálem vytáhl, při čem jsem je dnes načapal a za co si odpykávají svůj trest – a za to by si vysloužili nejmíň vyloučení z Bradavic – zatímco já bych možná vyfasoval nějaké pokárání, maximálně důtku a od Minervy nějaké dlouhé a nudné kázání o funkcích ředitelů kolejí… Pchá! Z toho si tak něco dělám!). No a za druhé jsem v těch jejich zabavených přísadách objevil několik skutečně zajímavých ingrediencí, které se mi budou hodit pro mé vlastní pokusy. Je to prostě skvělé! A ještě jako bonus mi zůstal další týden školních trestů, který jim udělím, až se mi zase naskytne nějaká nepříjemná prácička – předpokládám, že kvůli tomu Poháru se v průběhu roku ještě určitě něco vyvrbí.
Vida, bude půl desáté. Namíchám si kapku neviditelného lektvaru a půjdu hlídkovat před tu prázdnou učebnu vedle knihovny. Bude-li se mě štěstí ještě chvíli držet, načapu tam Erigerona i s tím jeho komplicem! A ty dva k Brumbálovi dovedu okamžitě, tím si můžou být jistí - ti jsou přeci jen z jiného těsta než bratři Weasleyovi… V jejich případě bude třeba sáhnout k drastičtějším opatřením. No, tak jsem právě strávil skoro tři hodiny v té příšerné zimě vedle knihovny – a nikdo tam samozřejmě nepřišel…
Hm, štěstí mě opustilo. A nechápu, proč to musí zrovna tam tak profukovat!!! Teď abych si šel namíchat nějaký dryák proti nachlazení! Za to bych Erigerona nejradši zakousl!!!!!!!!!!!! Blbý Erigeron! Nechápu, proč musí dělat zrovna tak nebezpečné pokusy – vaření barakury, no to mě podrž! – zrovna vedle knihovny!! Co to má za smysl!? Dokonce i ty Weasleyovic troly napadlo zalézt si někam, kde jsou méně na očích. A hlavně někam, kde není taková zima!!! V té tajné části hradu sice taky nebylo kdovíjaké teplo, ale bylo to rozhodně lepší než tohle. Tady už nepomáhala ani ohřívací zaříkadla!! Mimochodem - také jsem během těch hodin přemýšlel o poloze té tajné části – a došel jsem k závěru, že to musí být až úplně nahoře v nejsevernější věži. V paměti jsem si procházel všechny důležité místnosti v severním křídle a všechny jsem je dokázal zařadit do příslušné věže či věžičky – jen do té nejsevernější se mi nic nehodilo. Vím, že v její spodní části je několik místností, které Brumbál využívá jako sklad na povlečení a nevím jaké harampádí nutné k provozu školy, ale ten má jen čtyři místnosti a rozhodně nevede nikam do patra. Ta věž je ale dost vysoká! A já si vážně nedokážu vybavit, co může být nad tím skladem. Ani když jsem si zkoušel vybavit nějaký pohled z oken nebo cokoliv, co by mi nějak pomohlo – nic se mi tam nehodí. Nechápu, jak mě to mohlo nenapadnout dřív? Proč jsem nikdy nepřemýšlel z druhé strany?? Vždycky jsem si – už jako kluk na škole – zakládal na tom, že se v Bradavicích celkem vyznám, nikde, kde to znám, se nedokážu ztratit, protože jsem to měl celé prochozené a propočítané do nejmenších detailů…ale nikdy jsem nepřemýšlel nad tím, co je v místech, která jsem neviděl. Nikdy mě nenapadlo, že když jsem nikdy nebyl v nejsevernější věži, neznamená to, že tam nic není – protože ono tam samozřejmě něco je – a že bych se tam třeba tudíž mohl chtít nějakým způsobem dostat. To je prostě ten důvod, proč jsem ani nikdy nebyl schopen objevit nějakou tajnou chodbu!! Chybí mi na to asi nějaká vlastnost… No to nemá cenu řešit, můžu se zeptat Trelawneyové, co o té věži ví, až jí zas příště uvidím. Konečně – má to tam teď na starosti, tak si snad všimne, jestli uklízela ve všech jí přidělených věžích, nebo jestli na nějakou zapomněla (Což bych jí teda neradil – má jednu z nejlehčích „sekcí“, a jestliže já MUSÍM uklidit CELÉ podzemí, tak ona MUSÍ uklidit VŠECHNY severní věže!!!!!!!!).
A teď si půjdu namíchat ten dryák, pak vypracuju pracovní plán pro úklidovou četu „Weasley team“ a potom…ó, má drahá postel už čeká!!!!
Deník Severuse Snapea - Kapitola 11
Krucinál, kčertu, zatracená práce!!!!!!!!!! Cestou na snídani jsem v zuřivé agónii strhával body každému, koho jsem jen potkal a nebyl ze Zmijozelu (člověk by neřekl, kolik se ve sklepení motá Havraspárských...Co tu mají co okounět!!!!!!!)
Ale ani třicet stržených bodů mi neposkytlo patřičné uspokojení. Už mi nic nepomáhá, proč mi to všichni dělají??? A ještě Protiva!!!!! Co má na mě co vyplazovat jazyk?!?!?! Seřval jsem ho tak, že to ještě určitě nezažil – chvíli vypadal celkem konsternovaně, pak se ale probral, chytil za přilbici nejbližší brnění a mrštil mi ji na hlavu. Ten ať si mě nepřeje!!!!!!! Tohle vážně přehnal, dneska budu vraždit, to cejtim…. Okamžitě jsem držel v ruce hůlku a zařval jsem na něj Zaříkávací kletbu, bohužel jsem toho odporného skunka o pár milimetrů minul… Protiva ke svému dobru konečně pochopil, že dnes vážně nemám náladu a raději v tichosti zmizel. Já se tiše zuříce sehnul, sebral jsem přilbici, která se mi válela u nohou (jen se leskla, jak byla krásně vycíděná – jsou to ale pracanti, ti Weasleyovci) a opatrně, s citem pro estetično jsem ji narovnal zpět na místo. Strhnul jsem patnáct bodům okounějícím Havrapárským (co se jim to všem dneska děje?? To tu někde ve sklepě dává někdo něco zadarmo?!?!), zastrčil jsem si hůlku zpět do hábitu a s výrazem boha pomsty jsem pokračoval v cestě na snídani. To to skvěle začíná… A když si představím, co mě čeká večer, pokoušejí se o mě mdloby… povinná párty se zástupci ministerstva a s řediteli zahraničních škol!!!!! To mě potěš! Párty s KARKAROVEM!!!!Co si to ten Brumbál zase vymyslel??? On prostě není normální!!!!!!! A takhle to jde celý týden…jsem už v takovém stresu, že se už vážně nedokážu u ničeho odreagovat. Nepomáhá mi ani řvaní na studenty, ani strhávání bodů, ani hádky s debilními členy učitelského sboru – dokonce ani jindy vždy zabírající intimčo, kdy si zalezu k sobě do laboratoře a udělám si tam soukromý večírek, na kterém mi jsou jedinými společníky ingredience do mých lektvarů, kotlík a zkumavky… Třeba včera večer: Byl jsem naprosto na prášky (už se tě nemohu dočkat, milý Karkarove!!!!A k tomu ten nechutný, zabedněný Longbottom – no nechat toho hotentóta drhnout lavice, to byl fakt nápad za všechny prachy…), tak jsem si „pro uklidnění“ zalezl do laboratoře, že si tam uvařím pár dryáků (našel jsem o nich zmínku v jedné staré knize, kterou mám teď půjčenou z knihovny. Na první pohled mě zaujaly – no složení i postup přípravy vypadalo vážně nadmíru zajímavě, tak jsem si je chtěl zkusit uvařit a zhodnotit jejich účinnost). Jenže jak jsem nebyl ve své kůži, vztekal jsem se tam s tím až do dvou do rána, vůbec jsem se nedokázal soustředit a nějakou aspoň trochu přijatelnou substanci jsem umíchal až na čtvrtý pokus!!!!!!!!!! Myslel jsem, že mě odvezou nohama napřed!! Probůh, vždyť jsem byl horší než ten trol Longbottom!!!!!!! Byl jsem z toho tak rozmrzelý, že jsem to prostě nechal rozdělané, jen jsem to nalil do zkumavek a prostudování jsem odložil na neurčito. Prostě k vzteku!!!!!!!!!!!!!!!! Když jsem se ve vražedné náladě doplazil do Velké síně na snídani, málem mě kleplo: Hoochová se vážně činila a donutila skřítky, aby celou síň vydrhli tak dokonale, že jsem se jen cestou k učitelskému stolu dvakrát smekl a málem jsem tam předváděl akrobatické kousky ala tančící netopýr zakončené vyhlídkovým letem kolem nebelvírského stolu. (Jednou to bylo vážně o chlup, naštěstí jsem se v poslední chvíli zachytil vedlejší lavice…). Ještě že už bylo vážně pozdě a v síni se vyskytovalo už jen pár lidí, kteří si mě naštěstí vůbec nevšímali a hleděli si jen svého talíře. To by jinak byl trapas!!!! Hoochová může děkovat všemohoucímu, za to ponížení bych ji jinak zakousl. Samozřejmě nechyběla ani tradiční sváteční bradavická výzdoba – já samozřejmě sedím na blbém konci stolu, takže jsem celou snídani musel civět na rudý prapor s nadutým zlatým lvem před sebou… No ale co se dá dělat, chápu, že jen vůli mně přede mě nebudou věšet mou oblíbenou stříbrnozelenou… i když nezlobil bych se. Během snídaně se nějakým záhadným způsobem změnilo mé vnitřní rozpoložení: zuřivost vyprchala, místo toho zůstala jen tupá agonie a odevzdanost. Nevnímal jsem, kdo se mnou seděl u stolu, ignoroval jsem afektovaný hlas Prýtové, která nadšeně celé síni sdělovala své pocity z naprosto úúžasnéééé výzdoby, dokonce jsem ani nebyl schopen vnímat, co jsem to do sebe tlačil za jídlo. Vlastně jsem se zas k plnému vědomí probral až při odchodu ze síně, když mě ve dveřích málem sejmul kulhající Moody.
Zajímavé – musel jsem konstatovat, že dnes má ten bystrozorský skřet ještě horší náladu než já: hned na mě totiž výhrůžně zasyčel, jestli jsem tak hluchý, že ho neslyším přicházet, a nebo jestli mu to dělám naschvál. Tvářil se obzvláště nerudně – a rozhodně se tak i cítil, protože ho mé opovržlivé odfrknutí zcela nečekaně rozzuřilo, najednou držel v ruce hůlku, chvěl se od hlavy k patě a nenávistně se mě zeptal, jestli bych se rád stal fretkou (vážně jsem nepochopil, co tím chtěl říct…). Naštěstí v tu chvíli přišla McGonagallová, sjela ho svým přísným, nazlobeným pohledem a on trochu zkrotl (takže jsem se s ním do souboje pouštět nemusel – může děkovat Bohu!!! - mohl jsem kolem něj klidně projít a odebrat se do sklepení na hodinu). Ale stejně jsem se neudržel a ještě jsem mu na odchodu věnoval jeden velice nevraživý pohled.
Hned dopoledne si nás Brumbál svolal do sborovny. Taky se tak naotravuje – kdo má pořád běhat nahoru ta patra?!?! Ale cestou jsem seřval dva druháky z Nebelvíru, kteří se tam honili po schodech jak urvaní z řetězu, strhnul jsem jim dvacet bodů, tak jsem si to trochu vykompenzoval…(Ještě chvíli a Zmijozel bude zase ve vedení. Je znát, že jsem poslední týden Nebelvířanům moc nestrhával a uděloval jsem místo toho za všechno školní tresty.. Ta Grangerová je vážně nebezpečná – co ta zvládne za týden nahrabat bodů je až neuvěřitelné! Z toho plyne nové poučení: Grangerové strhávat, strhávat, strhávat!!!!).
Porada ve sborovně byla velice krátká (to jsem se tam ani nemusel honit!!!): každý dostal pochvalu za pomoc při úklidu hradu – já jsem s McGonagallovou a Hoochovou vyfasoval ještě jedno speciální uznání za „skutečně příkladné splnění povinností“, protože se naše sekce „…nacházejí ve stavu, v jakém nebyly snad sto let.“ (No, nevím jak by mi děkoval, kdyby tušil, že za vydrhnuté a vysmejčené podzemí, vyleštěná brnění, vycíděné svícny, pročištěné odpadní šachty a za výzdobu hlavních sklepních chodeb vděčí z největší části bratrům Weasleyovým a jejich úklidové četě, která v nejsilnějších dnech – tj. ve středu a ve čtvrtek – čítala dvaadvacet osob, a to převážně z Nebelvíru… Já jsem jen rozděloval práci a dohlížel na její vykonávání. Sám jsem si poklidil jen v kabinetu, v pracovně, v ložnici a v laboratoři – dokonce i na tu učebnu jsem si pozval trola Longbottoma! To je prostě ta má genialita, já to pořád říkám: rozděl a panuj!! Jen mě trochu mrzí, že se mi nepodařilo odchytit do své čety i Pottera a spol. – tento týden se ale nějak neukazovali – asi je někdo varoval…hmmm…konečně členek Potterova fanklubu tam bylo obrovské množství!).
Dál nám Brumbál ještě jednou zopakoval hlavní body dnešního večera – kdy přesně přijedou delegace z Krásnohůlek a Kruvalu, kde máme seřadit své koleje, jaký bude program po slavnosti…Říkal nám to samé už včera a v pondělí, takže to fakt nechápu – myslí si, že jsme trolové?!?!?! No, i když… když se tak dívám na Hagrida…člověk nikdy neví…
Grrrrr! Proč ten čas tak letí?!? Najednou jsem seděl na obědě (zase si vůbec nepamatuji, co jsem měl v talíři – snědl jsem vůbec něco?!?!), přišlo odpolední vyučování – hodina s druhákama (nuda), hodina s páťákama (šílená nuda), dvouhodinovka (ale o půl hodiny kratší, ha!) se čtvrťákama (nejšílenější nuda ze všech nejšílenějších nud!!!! Proč jsem jen bral to místo učitele?? Tohle mě vážně deptá….kdybych se věnoval výzkumu nových lektvarů na Lektvarovědném Institutu, udělal bych líp…). Pak bylo najednou půl šesté a já měl jít dohlížet na seřazení své koleje do vstupní síně. Popravdě nechápu, co na tom řazení může ostatním tak trvat: Prýtová u toho haleká jak na lesy, McGonagallová pořád někoho komanduje, upravuje a přeřazuje sem, jiného zas tam, Kratiknotovi se to vůbec nějak vymklo, protože mu část koleje jaksi vůbec nedorazila, tak je šel někam shánět… Mně stačil jen jediný vražedný pohled a všichni se okamžitě seřadili podle ročníků. Mám to ale chytrou kolej… Toho by se ostatní nedočkali, ani kdyby se svými kolejemi to řazení nacvičovali sto let!!! (Z toho plyne nové poučení číslo2: Ode dneška budu ke svým děckám ještě shovívavější, abych docenil, jaké to jsou perly mezi ostatním odpadním materiálem…).
Před školou jsme se namačkali dolů pod schody – na jediné aspoň trochu chráněné místečko, aby na nás tolik nefoukalo (nemusíme přece mrznout jako ostatní, tím spíš, že jsme Zmijozel, tedy elita!!! A navíc jsme tam byli první…) a čekání začalo. Já jsem za poslední týden docela zvyklý stát nehnutě v příšerné zimě na jednom místě (od té doby, co chodím poctivě každou noc hlídkovat do té učebny vedle knihovny – mimochodem: stav akce Okulťáci-of-Bradavice(= krycí název pro působení Erigerona a spol.) nezměněn, ale neklesám na mysli, optimismus stále na 120%!!), takže jsem zase tolik nemrznul, ale ostatní na tom byli docela bledě.
Šestá hodina (čas příjezdu zahraničních delegací) se blížila dost pomalu, do závětří se k nám namačkala jen část Minerviny koleje a ostatní nám jen tiše – no, někteří vlastně i docela hlasitě – záviděli (ech, jen ať skuhrají!!!). Brumbál se venku objevil chytře až v šest (což od něj jen tak mimochodem nebylo zrovna kolegiální, vzhledem k tomu, že nás ostatní tam nahnal již o půl hodiny dřív – ale tomu McGonagallová samozřejmě nic neřekne!).
Hagrid se nedostavil vůbec. Začínal jsem toho mít vážně tak akorát, když se nad Zapovězeným lesem konečně objevila delegace z Krásnohůlek. To mě podrž!!!! Přiletěli vzduchem, v monstrózním, naprosto nechutném a trapném kočáře. Čekal jsem spíš něco důstojnějšího, tohle mi připomínalo nějaký příjezd kejklířů do manéže (měli si tam místo létajících koní zapřáhnout cvičeného draka – možná by jim za to číslo naše děcka hodily i pár svrčků!). Když konečně přistáli (v jednu chvíli jsem se vážně lekl, že to neubrzdí a sejmou nás i s hradem), vystoupila ven jejich ředitelka. No u Merinových vousů…to jsem teda ještě neviděl. Samozřejmě jsem už o ní slyšel pár zvěstí, že je „trochu větší“, ale tohle?!?! Vypadá jako poloobr, bez legrace!!!! Koutkem oka jsem zamžoural na Minervu – abych zjistil, co ona na to - ale ta tam stála s tím svým upjatým pohledem zcela nezaujatě a nehnula ani brvou (vůbec nevypadala překvapeně, z čehož jsem si vyvodil, že se s ní už musí znát, případně ji musel Brumbál velice přesně a barvitě informovat). Brumbál začal tleskat, tak jsme ho v tom podpořili. Madame Maxime (= monstrum z Krásnohůlek = Hagrid 2 ) se vlídně usmála (čímž odhalila hromadu jako pěst velikých zubů…no, doufám, že to byl jen drb, že poloobři taky požírají děti…abych snad zahájil hlídky i před vstupem do Zmijozelu!!) a hned se hrnula k Brumbálovi s napřaženou rukou (ještě že jsem stál dost daleko od něj!). Mezitím se z kočáru vyrojilo několik Krásnohůlských studentů. Klepali se zimou (to je taky inteligentní jet na sever jen v letních hábitech!) a vyšokovaně si nás prohlíželi (jen ať se šokujou, máme to tu děsivě strašidelné!!).
No, ale budiž, uznávám, že první delegace nebyla zas tak hrozná. Vlastně jsem se docela bavil. Až na ten příjezd…ale mám takový neblahý pocit, že kdyby se konal turnaj v Krásnohůlkách a byla to bradavická delegace, která by se chystala pryč, vypravil by se Brumbál v něčem podobně nechutně trapném a extravagantním… Tohle asi nikdy nemůžu pochopit, a proto nikdy nebudu ředitelem. Celkem pohodové rozpoložení z první delegace vystřídal stav podobný opiové agonii (vlastně jsem se takhle cítil i tenkrát, když jsem při výrobě protisnového lektvaru zaměnil thiporenum za varaní žluč – v domnění, že jde o přípustnou záměnu – no, nešlo….huh, to byl tenkrát stav…důsledky radši ani nerozvádím!) a to hned, jakmile hosté z Krásnohůlek zapadli do hradu (doprovázeni aktivistkou Hoochovou, která musela hned všem ukazovat, že umí francouzsky – aby z toho nepraskla, můra!!).
Teď mě už nečekalo nic příjemného – od mého setkání s Karkarovem mě dělilo pár minut. A taky mě nenechalo dlouho čekat. Po chvilce se od jezera ozvalo hlasité šplouchání a hučení a vynořila se z něj kruvalská loď (no, alespoň ten příjezd byl celkem decentní, bez velkolepého předvádění…Maxime tu měla zůstat a dívat se, třeba by se poučila!!). Z lodi se vylodilo několik postav a já bezpečně poznal už i na tu dálku sebejistý, namyšlený krok drahého Karkarova. Pro jistotu jsem se schoval trochu do stínu schodů – aby na mě nepadalo světlo z otevřených dveří do vstupní síně – nemusí si mě všimnout hned při příchodu… Když dorazili až nahoru, vrhl se Karkarov hned k Brumbálovi. Teda taková bodrá srdečnost…vítali se jako znovunalezení bratři!! Já z toho nebudu. Karkarov se slizce zubil – no jestli mu Brumbál věřil, že ho rád vidí, tak je ještě větší hlupák než Longbottom!!!!!!!!Deník Severuse Snapea - Kapitola 12
Po uvítání se měli učitelé podle instrukcí odebrat do Přijímacího salonu vedle vstupní síně, kde měli být jednotlivě představeni ředitelům zahraničních škol (zatímco se studenti cpali do Velké síně, aby si zabrali místa k večeři). V poslední chvíli jsem v záchvatu paniky dostal šílený nápad utéct rychle do podzemí, zamknout se ve své ložnici, zabarikádovat dveře a předstírat, že jsem zemřel – ale musel jsem ho bohužel zavrhnout, když se ke mně ve dveřích do vstupní síně připojila McGonagallová a začala se se mnou bavit o možné poloze Kruvalské školy. Příležitost k útěku jsem tedy propásl (v její blízkosti bych se toho nikdy neodvážil, sjela by mě tak, že bych se z toho osypával ještě za týden…), a tak jsem musel statečně čelit přímé konfrontaci s Karkarovem.
V salonu bylo příjemné teplo (alespoň jedno pozitivum!), Brumbál nám oficiálně představil nejprve Madame Maxim (uměl zpaměti všech jejích šest jmen!) a pak Karkarova (jehož pohledu jsem se záměrně vyhýbal – a mimochodem mi neuniklo, že mě pozoruje jak Brumbál, který se celou situací zase nechutně bavil, tak Moody, který vysloveně civěl střídavě na mě a na Karkarova a tvářil se u toho příšerně kysele). Pak přišlo představování jednotlivých vyučujících. Ach jo. Při vyslovení mého jména Karkarov úplně nadskočil (zajímalo by mě, jestli to jen hrál, nebo jestli si mě skutečně až do té chvíle nevšiml…), vrhl se ke mně a začal se tam se mnou objímat snad ještě vřeleji než se svým synem. Grrrrrrrrr!!!!!! Měl jsem se sebou co dělat, abych se ovládl! Nejenže to bylo nechutně familiární (a já prostě NESNÁŠÍM, když mě někdo objímá!!!!!!!!!) a teatrální, ale hlavně na nás všichni civěli (Bože, celý učitelský sbor!) a já myslel, že se propadnu!! O jeho smrtijedské minulosti ví určitě každý…teď si dají dohromady dvě a dvě a já si můžu hledat nové místo….
Když toho konečně nechal (nemohl mi uniknout Moodyho záštiplný pohled, Brumbálovo tlumené kuckání, kterým se snažil zakrýt smích – proč jsem jen měl pocit, že se nedusil z toho obětí, ale z mého výrazu?! To jsem se zase tvářil nějak směšně?!?!?! – ani překvapené pohledy zbytku učitelského sboru), byl jsem bílý jako stěna a musel jsem se hodně nutit, abych se na něj aspoň trochu upjatě pousmál a netvářil se nevraživě. Pak o mě naštěstí ztratil zájem, představování pokračovalo a po jeho skončení si mě už vůbec nevšímal a neustále se bavil s Brumbálem – ten jeho nechutně slizký medový hlásek mě vytáčel stejně spolehlivě jako Moody s Hoochovou a Prýtovou dohromady!!!!!!! Mimochodem – Hagrid se do Přijímacího salonu vůbec nedostavil. Zdá se, že mezi sebou skutečně máme jednoho trola… (tímto se Brumbálovi omlouvám za ten komentář k ranní instruktáži ve sborovně – očividně věděl, proč to dělá…).
Konečně následovala večeře. Po příchodu do Velké síně jsem s potěšením konstatoval, že mezi mnou a Moodym přibyly další čtyři židle – čímž se vzdálenost mezi námi zvětšila na uspokojivou (jeho vražedné pohledy, které poslední dobou vysílal mým směrem podezřele často, už totiž začínaly zavánět jakousi nebezpečnou možností…). Karkarov si sedl také daleko ode mě, skvělé! Štěstěno, jsi spravedlivá!! Maxime se usadila po Brumbálově levici a celé Brumbálovo přivítání hostů hučela šeptem do McGonagallové něco ohledně ustájení těch svých okřídlených oblud, kterým říkala koně. Minerva ji trpně poslouchala, snažila se tvářit co nejvíce úslužně a maskovat své rozčarování… K popukání!!!
Pár slov k hostině: Domácí skřítkové se zbláznili! Po tom čekání venku jsem měl děsný hlad, ale ustavilo se přede mnou takové jídlo, že jsem se ho z obav o své zažívání raději ani nedotýkal: Přímo přede mnou se objevila mísa s nějakou…no, asi by se to dalo nazvat polévkou, ale v životě jsem takovou polévku nejedl a ani o to nestojím! Před Minervou se zas objevil tác s naprosto nechutnou chobotnicí a před Prýtovou - tiše, tiše mé chuťové pohárky, ovládejte své nadšení!! – leželo NĚCO, co bylo zvlášť odporné a neidentifikovatelné (probůh – nebylo to ještě živé?! Zdálo se mi, že to mrklo!), ostýchal bych se to přidat do svých lektvarů, natož to pozřít!!!! A to jsem si ještě všiml, že na opačném konci stolu se Hoochová cpe normálním rýžovým nákypem a před Moodym ležela plná mísa jitrnic! Jitrnic!!!! Ty já tak rád… To je spravedlnost!! No ale zrovna jemu bych si neřekl, aby mi nějaké poslal, ani kdybych měl hlady zemřít!! Nasupeně jsem tedy odložil příbor a zadíval jsem se kamsi doneurčita s přáním, ať se všichni třeba zalknou.
Přibližně v polovině večeře (když jsem nudou usínal) se dostavili zástupci ministerstva – Pytloun a Skrk. Ti pokrytci! Podle instrukcí měli přijít až po hostině, na slavnostní zahájení Turnaje…Ale oni, jen co dosedli na své židle (uf, mezi Minervu a Maxime si sedl Skrk – kdyby tam vletěl Pytloun, tak bych se na to už vážně vykašlal a vrátil bych se do sklepení!!), začali se hlasitě podivovat, že „…hostina ještě neskončila? No my se báli, že dorazíme pozdě a vy přitom máte takové zpoždění…“ Kecy!! Žádné zpoždění jsme neměli, to oni dorazili o půl hodiny dřív a záměr jejich předčasného příchodu byl z jejich hladových pohledů jasný! No ale prosím, já se tím vzrušovat nebudu… Skrk se pustil dokonce i do té chobotnice, která ležela zcela netknutá před Minervou!! A Pytloun tím svým bodrým tónem nadšeně hlaholil (aby ho asi všichni slyšeli!): „No né! Plná mísa jelítek!! Já si nabídnu, jó?“ Pitomec!!!! Byly to jitrnice, ne jelita!!!!
Po hostině přišlo konečně to slavné zahájení. Popravdě, čekal jsem něco víc…všechno byly jen takové kecy… Jediným zpestřením byl Filch, který se navlékl do toho svého starého slavnostního hábitu – který měl na sobě mimochodem i v den, kdy jsem já absolvoval Bradavice – a důležitě se tam v něm promenádoval jako manekýnka na předváděcím molu. A ti Weasleyovci! To jsou naprostí volové!!! Chvíli jsem přemýšlel, jestli se nacházím ve škole nebo v pavilonu divé zvěře, než jsem dospěl k závěru, že druhá možnost je jediným logickým vysvětlením. Po skončení celé té maškarády jsem znechuceně odešel mezi prvními – a dobře jsem udělal!!
Jen co jsem totiž prošel dveřmi do vstupní síně, zabarikádoval východ Potter, kterého zase stihla jedna z jeho poruch zděděných po tatíčkovi – potřeba předvádět se!!! Je to tak nechutný kašpar – Karkarov by asi neusnul, kdyby mu tu svou jizvu neukázal hned první večer! Ale co jsem čekal?? Ten debil si prostě musí pořád dokazovat, jak moc je populární!! Nejdřív jsem se chtěl vrátit a strhnout mu za to divadlo nejmíň třicet bodů, ale pak jsem si to rozmyslel…nějak mi nestál zato, abych se kvůli němu vracel! Ech co, strhnu mu to jindy! Pche!!
Ve 20:30 měla podle plánu začít ta párty ve sborovně. Už během svého dlouhého nudného rozjímání během hostiny jsem se rozhodl celou tu pitominu bojkotovat a nedostavit se: zavřel jsem se proto po příchodu do sklepení v laboratoři a předstíral jsem, že pracuji na velevýznamném projektu. Brumbál si pro mě ale už v 20:25 osobně došel (Ten had!!! Je tak odporný!!!! Tím mi chtěl naznačit, že je moje chování tak snadno předvídatelné?? Nebo na mě během večeře použil v nestřeženém okamžiku nitrozpyt, a šel tak na jistotu?!?! Ať si mě nepřeje, jestli zjistím, že to tak bylo!!!! Já bych si vůči němu něco takového nikdy nedovolil!!!!!) Moje obhajoba neodkladné práce v laboratoři mi neprošla, tak jsem musel rezignovat a jít. Tedy, s upřímností u mě zcela nezvyklou musím konstatovat, že na tak příšerné akci jsem v životě nebyl!!!!
Byl tam přítomen celý učitelský sbor + Skrk s Pytlounem + Maxime s Karkarovem, hrála tam jakási pochybná hudba (něco takového je ke slyšení snad už jen u Brumbála v ředitelně, jinak to na celém světě nikdo poslouchat nemůže!!!), podávaly se nějaké chlebíčky a hlavní stůl z prostřed místnosti zmizel, aby byl nahrazen improvizovaným tanečním parketem. To mě potěš!!! Já a tančit?? To určitě nikdo nebude chtít…(hned mi ale došlo, jak bylo bláhové myslet si něco takového: Prakticky hned po mém příchodu se ke mně hrnula Sinistrová s Hoochovou – očividně soutěžily o to, která u mě bude dřív – a halekaly na mě přes celou místnost, abych si s nimi šel zatančit. Neodrazoval je ani můj pohoršený výraz!!) No, k tanci by mě nepřinutila ani kletba Cruciatus, takže měly drahé kolegyně smůlu: oznámil jsem jim to ještě celkem zdvořile (s kamenným výrazem a potažmo normálním tónem, z kterého sice muselo být patrné, že mi to sebeovládání dává zabrat, ale rozhodně jsem se snažil!) a najednou jsem se ocitl přímo uprostřed jakési tlachající skupinky tvořené Prýtovou („No to je skvělé, že je zase konečně nějaký večírek, že?! Já nevím jak vy, ale já se bavím naprosto ohromně!! Co ty Severusi? Já si popravdě myslela, že tě sem Brumbál nedotáhne...“ – „Hm, to jsem si myslel taky…“), Hagridem („Nezbyly ještě nějaký chlebíčky?! Já bych jich pár donesl mým skvorejškům, třeba by jim to chutnalo…“) a Vectorovou („No kdo si myslíte, že se přihlásí jako bradavický šampion? Minerva říkala, že od nich to budou nejspíš tři lidi… víš o někom ze Zmijozelu, Seve??“). NESNÁŠÍM, když mi někdo říká Seve!!!!!!!!!! Sežehnul jsem tu bábu vražedným pohledem, až nadskočila…ale moment, říkala Minerva?!
No ano, ovšem, proč tu stojím s takovou partou cvoků?? Kdepak je Minerva?? S otráveným výrazem jsem se od nich odtrhl snažil jsem se prchnout co nejdál. McGonagallovou jsem zahlédl na druhém konci místnosti, jak se baví s Kratiknotem, ale než jsem se k nim stačil protlačit, odchytil mě Brumbál, který se právě bavil s Karkarovem a s Maxime (no mě snad klepne!!!). Hned prý jestli nelituji toho, že jsem sem šel – ale že se očividně bavím (Vida! Myslel jsem, že je na mě vidět, že se nebavím!!!), tak určitě nelituji, že jsem nezůstal v laboratoři pracovat na tom důležitém projektu. Při slovech „důležitý projekt“ Karkarov zpozorněl a obrátil se na mě s otázkou na čemže pracuji. U všech ďasů, plácl jsem první, co mě napadlo! (Poučení číslo3: Nikdy neplácat první, co mě napadne!!!!!!) „Neříkej? Dryák, který odstraní vzpomínky? To mě zajímá..“ (Merline!! Proč jsi mě dovolil říct takovou pitomost!?! To vnuknutí přišlo asi z pohledu na Karkarova, ale je to přece hovadina!) Bohužel Karkarov trval na tom, že mu musím alespoň zevrubně popsat účinky a způsob přípravy – ne, nechce po mně přesné ingredience, chápe, že jsem na to přišel sám a nechci se s tím dělit, ale aspoň trochu naťuknout….Brumbál se zájmem poslouchal (očividně si nebyl jistý, jestli na něčem skutečně nepracuji, přestože byl předtím dole v laboratoři plný frází „ať to na něj nehraju“ a že „ví, že na ničem důležitém nedělám“), Maxime také se zájmem naslouchala…. Nasadil jsem tedy škrobený výraz ála McGonagallová, zapnul jsem mozek na plné obrátky (tři přední mágové Evropy, to je kaše! Ti mi jen tak nějakou průhlednou lež nespolknou!) a začal jsem stručně popisovat způsob přípravy i účinky vymyšleného dryáku. Když jsem skončil, byli všichni tři jako u vytržení (muselo to znít přesvědčivě! Ještě že jsem v lhaní fakt dobrý…), Brumbál se mě ptal jestli nepotřebuji nějak pomoci, sehnat nějaké suroviny… Karkarov jedním dechem dodával, že vždycky věděl, že mám na tyhle věci talent. No hleděl jsem se od nich co nejrychleji odtrhnout a jít kamkoliv jen co nejdál od nich (Dřív, než na mě Brumbál zase použije nitrozpyt, a odhalí tak mé tajemství! Dneska mu už nevěřím vůbec nic!!!). Vysvobození se mi naskytlo prostřednictvím Hoochové, která se ke mně zezadu přikradla, chytla mě za ruku a začala mě úpěnlivě prosit, ať jdu tančit. Při pohledu na taneční parket jsem uviděl Hagrida, který se pokoušel tančit se Sinistrovou, Skrka, který byl zavěšený do McGonagallové a Pytlouna, ke kterému se tiskla Prýtová. Zrovna po takovémhle vysvobození jsem netoužil, ale pořád lepší než být dál vystaven otázkám těch tří – a tak jsem s mrzutým výrazem svolil k jednomu tanci. Nebylo to zas tak hrozné, po chvíli došlo na výměnu partnerek, tak jsem vytrhnul Skrkovi z rukou McGonagallovou a nacpal jsem mu tam Hoochovou. Ať si to s tou babou užije!
S Minervou jsme se pak shodli, že tance bylo dosti a procpali jsme se spolu ke Kratiknotovi (kterého zrovna obtěžovala Trelawneyová – „Ne, Sibylo, opravdu nepůjdu tančit, berou mě kolena, je to děsné“!) Lhář! Ten a kolena?? Když se Trelawneyová vrhla ke mně, využil jsem to jako záminku, abych si ji odtáhl stranou a poptal se jí na tu nejsevernější věž - nedalo mi to celý týden spát a tohle byla první příležitost, kdy jsem se jí mohl zeptat, co přesně se v ní nachází. Drahá Sibyla se zatvářila vysloveně vyšokovaně. „Proč se ptáš?“ „Protože to chci vědět!“ (Logika, ne?!). „No ale proč to chceš vědět?“ Sežehnul jsem jí pohledem „okamžitě to vyklop, nebo tě uřknu“, který zabral a Sibyla se mi svěřila, že do nejsevernější věže nechodí, protože si je jistá, že je tam ukrytá Tajemná komnata. Husa! „Proč myslíš, že je zrovna tam?“ zeptal jsem se poněkud konsternovaně. Myslel jsem, že je tohle téma díky Potterovi naprosto profláknuté. „No, nevím, proč by se jinak ta věž nepoužívala…“ Už jsem to řekl. Husa. „Ještě před třemi sty lety se to tam normálně používalo, ale potom byl vydán příkaz, aby do té věže nikdo nevstupoval, všechny vchody byly zapečetěny a teď to je prostě nepřístupné.“soukala ze sebe a byla tak roztřesená, že zapomněla na svůj obvyklý mystický tón. Hm. Zajímavé. „A proč byl ten příkaz vydán, nevíš?“ „Ne. Snad se tam prý někomu něco stalo…ale nikdo o tom nezanechal žádný záznam a já se po třech stoletích můžu už jen dohadovat…“ „Dohadovat o čem?!“ (Ta ženská mi fakt leze na nervy. To to nemůže říct stručně a jasně jednou větou?!) „No že se tam asi někdo někde zřítil!“ V rozpoložení, v jakém jsem se nacházel, jsem si ani neuvědomil, že ji tisknu zády ke zdi a oběma rukama jí drtím lokty. Vtom mi na rameno zaťukala Prýtová, aby mi to starostlivě oznámila. Ta čarodějnice!!! To mě vážně krklo!!!!!!!! Jak se najednou stará!!!! Kdyby někdo obtěžoval mě, tak by ji ani nehnulo, aby se mě zastala! Cítil jsem, že jestli okamžitě neopustím místnost, tak snad exploduji. Koneckonců, společenské povinnosti bylo z mé strany učiněno zadost a má trpělivost právě vyprchala!!!!! (Vlastně jsem na začátku večera ani nepomyslel, že bych jí mohl mít tolik!) Pustil jsem Trelawneyovou, prudce jsem se otočil a dlouhými kroky jsem zamířil ke dveřím.
Cestou se ke mně přidala McGonagallová s otázkou „Prcháš?“ a na mé souhlasné odfrknutí zareagovala slovy „Tak to já taky“. Když jsem měl už ruku na klice, vynořila se vedle mě zase Prýtová a provinile (a na můj vkus příliš hlasitě) se mě zeptala, jestli se snad nechystám odejít. Husa! Vážně neobvykle rychlé kombinační schopnosti! Stojím přede dveřmi a mám ruku na klice – řekl bych, že je to zjevné…(což jsem jí taky ledovým tónem sdělil), vrhnul jsem na ni poslední opovržlivý pohled a rázně jsem, následován Minervou, odešel. Před sborovnou jsem s povděkem přijal Minervino pozvání na „pozdní šálek čaje“ k ní do pracovny – zázvorové cukroví?! Ano!! Sem s ním!!! Mám příšerný hlad!!! – „No já taky, ta hostina byla šílená!“ - A kecali jsme dlouho do noci. (Pro jednou si můžu hlídku před učebnou vedle knihovny odpustit!) Nakonec to nebyl zas tak hrozný večer…Deník Severuse Snapea - Kapitola 13
Dnešní noc byla - jediný výstižný termín je: příšerná!!!!! Kdykoliv jsem na chvilku usnul, viděl jsem nechutný, slizký obličej debilního Karkarova a tančil jsem s tou husou Hoochovou!!!!! Což mě samozřejmě vedlo k tomu, že jsem raději celou noc probděl.
Ale nebyl to zas tak ztracený čas: vyvinul jsem totiž novou strategii, jak se podobným traumatickým zážitkům propříště vyhnout - nesmím prostě vylézat ze svých komnat! Nikdy! Nepůjdu ani na jídlo, neotevřu ani na Brumbálovo klepání - prostě neexistuji!! Pro nikoho! Dnešní den budu považovat za pokusný - uvidím, jak se má nová strategie osvědčí v praxi.
9:00 - Nešel jsem na snídani. Začínám s opravováním domácích úkolů.
9:15 - Prozatímní skóre třeťáků: 0b, 0b, 1b, 0b, 1/2b, 1b, 5b (šprtka Láskorádová), 0b, 0b. Tupci!! Až se v téhle třídě všichni naučí správně rozeznávat prosté povzbuzovací lektvary od povzbuzovacích návykových, tak pozvu Hoochovou na ples do Národní opery! Pche. Ale utěšuje mě pomyšlení, že hned v pondělí budu moct těm neřádům strhnout za kolektivní odfláknutí eseje tolik bodů, že je z toho přejde humor!
9:45 - Opravování dokončeno. Nejlepší práci odevzdal pan Jackson: "Návykové lektvary se poznají podle toho, že si na ně navykneme." Úžasné.... tak bystrý úsudek!....tohle musím ukázat Prýtové, až se bude zase příště rozplývat "jakou to má chytrou kolej" (cituji její povzdech, kterým si při jídle ulevuje pokaždé, když zabloudí pohledem k mrzimorskému stolu - což je při každém jídle v průměru desetkrát). No a teď bych mohl opravit vzorky lektvarů ze včerejška - to byli čtvrťáci... základní protijedy.
10:05 - Longbottom je totálně tupý trol. Jeho protijed vypadá jako ztvrdlá ovesná kaše!!!! On nemá mozek, to je jasné... No ale proč to sem píšu, když je to jasné?! 0 bodů!
10:10 - Grangerová mě nesnesitelně...vytáčí. Tak nechutná šprtka, že se mi z ní dělá špatně!
10:15 - Ale, ale. Potter je druhý totálně tupý trol. Nadutý totálně tupý trol. Nejradši bych mu za tuhle břečku ještě nějaké body odečetl! Ono když někdo zamění drcený kořen z leukariandru za drcenou nať z almantrovníku, nemůže prostě čekat, že mu z toho vyleze něco kloudného! Tupec. Takovému by nepomohlo ani kdyby ta písmenka na tabuli zeleně blikala. Co se dá dělat... 0 bodů... Je mi to tak líto! Pche - s tímhle průměrem, jaký tu u mě zatím má, bude mít ještě co dělat, abych ho vůbec nechal prolézt...
10:16 - Hm, Draco se taky zrovna nevyznamenal. A to z toho lektvaru potřebuje dostat minimálně 9 bodů, abych mu do čtvrtletního hodnocení mohl napsat Vynikající. Co teď? Hmm....no ale tak jo, ta zelená barva vzdáleně trochu připomíná rudou. A to zakalení bych taky mohl odpustit... Tak dobře, ať nejím!! 9 bodů.
10:30 - Jsem úžasný! Už dvanáct hodin mě nikdo nevytočil. Genialito má, co bych si bez tebe počal??
10:40 - Má to teda i jednu nevýhodu, začínám mít hlad... Možná mám ale ještě někde v ložnici zahrabaných pár sušenek od léta... asi se po nich brzo podívám.
10:50 - Co to? Někdo ťuká?? Smůla. Já tu totiž NEJSEM! (Asi bych se ale neměl moc hýbat, aby ten někdo za dveřmi neslyšel zevnitř šuchrání - to by nebylo moc chytré...Merline, proč sedím zrovna v tak idiotské pozici!!)
10:52 - To bušení mi už vážně leze na nervy. Použiju své tajné kukátko a nitrozpyt a toho nevychovance, který mi neumí dát pokoj, pak při vyučování pěkně setřu!
10:53 - Fuj!!! On je to KARKAROV!!!! Co mi chce?? Jak ví, kde bydlím? Ještě že ten nitrozpyt ovládám - když pomyslím, že jsem tam už málem vlítnul, abych tomu někomu strhnul body - ani nemyslet!!! Však ono ho to za chvíli omrzí...
10:55 - Konečně je ten hotentót pryč! A vážně by mě zajímalo, co mi chtěl... Stál tam pět minut! (A já tu seděl pět minut zkroucený jak žížala - úplně mě z toho brní nohy! To mu vážně nedaruju...)
11:30 - Prohledal jsem svou ložnici: sušenky jsem našel, ale... řekněme, že by s nimi šlo rozbít okno...takový hlad zase nemám.
12:30 - Nešel jsem na oběd. Místo toho jsem se začetl do jedné knihy (přinesl jsem si ji včera od McGonagallové z kabinetu - měla ji tam tak pohozenou... mně očividně poslouží lépe než jí!) Je celkem zajímavá - no, dobře, není zajímavá (Dějiny Bradavické školy - už jen ten název zní nudně! A navíc ten jazyk... vsadím se, že ten by nestrávila ani šrotka Grangerová! No, i když...ona je úchyl, jestli to na téhle škole někdo četl, tak ona!), ale našel jsem v ní zajímavou pasáž týkající se nejsevernější věže, který v podstatě potvrzuje to, s čím se mi včera na té trapné párty svěřila Miss Věštba: „Kancelář ředitele školy byla do míst nynějších přesunuta na začátku století osmnáctého. Do té doby nacházela se ve střední sekci věže na nejsevernějším konci ležící. Avšak v roce 1700, kdy nejsevernější věž z příkazu ředitele Morgana Whispera zapečetěna byla, přesun kanceláře nezbytným státi se musel. Důvod zapečetění věže je nejasný: Dobové materiály soudí, že k úrazu těžkému zde došlo, avšak jazykové zlí věří, že v nejsevernější věži kouzla temná užívána byla, což k uvolnění síly nezměrné vésti mělo. Ředitel Whisper na řádném utajení všech podrobností trval, pravděpodobně proto, že plnou odpovědnost nésti nechtěl. Z důvodu rozhodnutí jeho nyní my, po více jak sto letech žijící, pravdy dobrati se již nemůžeme.“atd.
Morgan Whisper... podle mého jeden z nejlepších zmijozelských ředitelů, jaké kdy Bradavice měly. Skvělý odborník na černou magii! Skvělý na lektvary! Skvělý na okultismus! Za jeho časů škola prostě jen kvetla. Vlastně tu mám určitě někde i jeho Spisy o černé magii - četl jsem je ještě na škole - byl mým idolem. Vážně nechápu, proč by zrovna ON měl zapotřebí něco tutlat - jeho bratr byl ministrem kouzel - a i kdyby nebyl - proč by ho měl někdo odvolávat z funkce ředitele jen proto, že se nějaký neukázněný student zřítil někde ze schodů a zlomil si přitom vaz?? I kdyby ty schody byly třeba ztrouchnivělé - to přece není vina ředitele! No moment... Kvůli schodišti by přece nepečetili celou věž, normálně by ho opravili...navíc, pokud se pamatuju, schodiště tam jsou kamenná, tedy aspoň ta, po kterých jsem tam šel... že by tam došlo k jinému úrazu? Vypadnutí z okna? Ne, skoro žádná okna tam nejsou - jen takové úzké průzory, těmi by se nikdo neprotáhl! Že by nějaké další zranění? No proboha i kdyby si tam někdo usekl hlavu o brnění - tak ta jsou přece po celé škole, nemělo by smysl pečetit věž! Jestli se tam vážně někdo zranil, muselo to být způsobeno něčím, co se vyskytovalo (či stále vyskytuje?) pouze v této věži... Hmm... Něco mi našeptává, že oficiální verze byla asi skutečně jen zástěrkou. Whisper provozoval okultismus. Pravděpodobně ho provozoval u sebe v ředitelně... A jestli se mu skutečně podařilo uvolnit nějakou energii... Vzpomínám si, že v těch svých Spisech psal něco o jakési „mocné síle, která vládne svému okolí“, ale... Psal o ní jen teoreticky a vždy zdůrazňoval, že se zatím nikomu nepodařila vyvolat. A ty Spisy určitě vydal až po roce 1700. Asi bych se do té věže měl vydat znovu a celé to tam projít - najít tu původní ředitelnu a vůbec to tam trochu prohledat. No ale dnes ne, zkazil bych tím svůj experiment. U Merlinových vousů ZASE NĚKDO ŤUKÁ!!!! No ovšem, zase Karkarov! Ať mě dlouho nedráždí, nebo ho prokleju!!
12:50 - On si snad za těmi mými dveřmi hodlá udělat piknik!? Jestli si tam to křeslo vážně vyčaruje tak - vždycky to byl příšerně vlezlý parazit, ale tohle je ten nejhorší nápad, jaký kdy dostal!
12:52 - No ano, ano! Právě si vyčaroval křeslo a je odhodlaný dřepět mi za dveřmi, dokud se neobjevím!! Ropušník jeden odporný!!!
13:00 - Jen ať čeká. A jak se rozhlíží! Pche. No jo...Co kdybych přišel zleva? A nebo zprava? Bože můj, kdyby věděl, že si sedím hezky v pracovně, pozoruji ho svým kukátkem a čtu mu myšlenky, trefil by ho šlak!! Hihihi
13:15 - Už mi vážně leze na nervy...Že ho to pořád baví?? Já se potřebuju odplížit do ložnice a podívat se ještě jednou po nějakém jídle! Karkarove, JÁ TĚ NENÁVIDÍM!!!!!!!!!!!!!!
13:30 - Tak to je vrchol. Dávám mu pět minut, pak ho prokleju!
13:35 - Dobře, ještě dalších pět minut, ale pak mám připravenou jednu velice nepříjemnou kletbu!!
13:37 - Sláva, je pryč!!!!! Uf - vzhůru do ložnice!
14:00 - Fuj, ty sušenky jsou naprosto odporné. Nic jiného se v mé ložnici ale bohužel nenachází. Jestli si nevylámu zuby na tomhle, tak už na ničem!
14:25 - COŽE?? Ten odporný skunk je zase tady?? A... bože, on s sebou přivedl Brumbála!!!! No to mě podrž, co teď?? Honem, geniální mozku, mysli! Jsi schopen předstírat i před Brumbálem, že tu nejsi?? Hm... Předstírat ano - ale nedokáže se Brumbál podívat skrze dveře, aby zjistil, jestli tu nejsem? To nevím. U Brumbála je možné všechno... Co mám dělat?? Řekl jsem si, že neotevřu ani jemu! Ale to se líp řekne než udělá... Dobře, má kapitulace je zdá se nevyhnutelná - tímto svůj experiment ruším. Karkarove, den, kdy zemřeš, nechám vyhlásit za státní svátek!!!!! Grrrrrr!
Deník Severuse Snapea - Kapitola 14
„Přátelské“ setkání na chodbě před mou pracovnou: - Severusi, tak už jsi tady, Igor mi říkal, že tě nemůže najít. Prohledali jsme skoro celé sklepení - To je mi líto, pane řediteli (kajícíný úšklebek na mém kamenném obličeji asi nevypadá příliš přesvědčivě) - Severusi, chtěl jsem se s tebou setkat - Nepovídej, Igore - abych si s tebou pořádně popovídal, příteli! (srdečný úšklebek na Karkarově medovém obličeji také nevypadá přesvědčivě) - Víš, já teď zrovna nemám na povídání čas (můj lítostí chvějící se tón hlasu zní trapně, už ho nikdy nepoužiju! Přesvědčivé to zase nebylo - jaká škoda!) - Copak, Severusi, zase pracuješ na tom svém objevu? (Hm, Brumbálova zvědavost je přesvědčivá, leč nemístná...) - Ano, pane řediteli, zase (škrobený úsměv s ledovým tónem hlasu mi prostě sluší nejvíc) - To bys nám ho mohl ukázat, mě to ohromně zajímá! (Karkarove, sklapni!!!!!) - To bych nemohl (Protože žádný objev neexistuje, pche!) - Proč ne, Severusi?! (Brumbálův zpytavý pohled je nebezpečný. Má mysl je však bezpečně uzavřena, žádné tajemství z ní nevytáhne ani kdyby se stavěl na hlavu!!) - Teď se zrovna nenachází v bezpečné fázi vývoje (Třeba, je fuk, co řeknu) - A kdy bude v bezpečné fázi?? (Ten medový tón mě vážně PŘÍŠERNĚ VYTÁČÍ) - (Nikdy, tupče!!!) Nevím - Aha - Určitě to dokážeš odhadnout, Severusi. Třeba za týden? (Co to ten Brumbál zkouší?? Navíc ten jeho smířlivý tón taky není přesvědčivý... a to jsem mu už chtěl udělit titul „Herec roku“) - Nevím (Ani za týden, ani za měsíc!! Přijď si tak zhruba za sto let!!!) - Aha. No tak my půjdem...(To byste měli) - Nashledanou (Sladký úsměv mi stéká z obličeje jako šlehačka z dortu) - Á! Ještě jsem se chtěl ujistit, že se večer objevíš na slavnosti (Věděl jsem, že se jich jen tak nezbavím. Typický Brumbál. Proč to musí zdržovat?) - Pravděpodobně (Umírám totiž hlady. Ovšem jestli přede mě postaví zase tu nechutnou polévku jako včera, tak tam až do konce dřepět nebudu!) - Tak to je dobře. Měl jsem trochu obavy, když jsem tě neviděl u snídaně ani u oběda...(Hmmmm..blablabla)-Měl jsem práci. Nashledanou - Nashledanou... (KONEČNĚ!!)
Na hostinu jsem se tedy nakonec vypravil - hlady jsem šilhal. Má nová strategie měla chyby, připouštím. Ale asi jsem to neměl dělat. Tak rozzuřený, jako jsem teď, jsem nebyl už pěkně dlouho! (Asi od té doby, kdy mi loni utekl Black přímo před nosem - a ať si říká kdo chce co chce, určitě v tom tenkrát měl prsty Brumbál!!!! On prostě musí Nebelvíru vždycky nadržovat!!! Grrrrr!) Ano, NADRŽOVAT, stejně jako dnes večer (Já ho prostě nesnáším!! Stejně tak tu čůzu McGonagallovou, idiota Moodyho, tlusťocha Pytlouna a hlavně toho spratka Pottera!!!!!). Takže pěkně popořádku: Hostina - jo, vzhledem k tomu, že jsem celý den nejedl, zhltnul jsem vše, co se objevilo v mém dosahu (naštěstí to nebyla žádná chobotnice, takže zažívací problémy neočekávám). Prýtová mě vytočila jen asi stokrát (Pořád se mě vyptávala, kdo se přihlásil do turnaje za Zmijozel - jak jsem to měl asi vědět?!?! Ona si však mé „Nevím“ vykládala jako „Vím, ale řeknu ti to, až se zeptáš příště“, takže jsem měl pocit, že sedím vedle zadrhnutého rádia. Ze svého zacyklení se dostala jen asi pětkrát, když nám - tj.celému profesorskému stolu a nejbližším místům u studentských stolů - sdělovala, že ona „rozhodně fandí Cedrikovi, protože je podle ní ten nejlepší!“).
Samotné slavnostní jmenování šampionů byla ze začátku skvělá šou! Jistě - z Kruvalu byl vybrán Viktor Krum (Karkarov hned vyrostl pýchou o půl metru), z Krásnohůlek nějaká světlovlasá Madam Nafrněná s divným jménem a z Bradavic Diggory („No neříkala jsem to? Náš Cedric je prostě nejlepší!! Bravo! BRAVO!!!“) Pak ale přišel zlatý hřeb večera. Když už všichni mysleli, že celá ceremonie skončila, šampioni se odebrali do místnosti vedle Velké síně, aby tam dostali první pokyny, rozsvítil se Ohnivý pohár počtvrté a vyhodil ven z plamenů další kus pergamenu se čtvrtým jménem. A jaképak jméno to asi bylo?? Ano! Jméno největší hvězdy, jaká na tomto světě kdy chodila: Harry Potter!!! Jak jsme si jen mohli myslet, že by se taková událost jako je Turnaj tří kouzelnických škol, o které se bude psát ve všech evropských kouzelnických novinách, obešla bez účasti toho skvělého, inteligentního a skromného chlapce?? Co na tom, že je mu teprve něco přes deset! Jestli je na tomto světě někdo, kdo má právo na privilegia, pak je to on - vždyť to on nás zbavil toho ošklivého Pána Zla! Dovolit mu užít si tu super zábavu je přece naší povinností, musíme mu nějak splatit ten dluh, který vůči němu všichni máme!!!!!
Vidět v tu chvíli Velkou síň byl pohled pro bohy: úplně všichni (a zdůrazňuji VŠICHNI) se otočili k našemu slavnému hrdinovi a civěli na něj jako na zjevení! Pak začala celá síň hučet - hlavně studentky z Mrzimoru (Diggoryho fanklub). Vypadaly, že se na Pottera každou chvílí vrhnou a roztrhají ho na kousíčky. V šoku byla dokonce i McGonagallová (která by měla znát Pottera nejlíp a takovéhle excesy by ji tudíž neměly překvapovat). I Brumbál vypadal naštvaně! Já v sobě vážně začal cítit takovou nejasnou, nesmělou vlnu bláznivé radosti, že to ten trol po třech letech konečně přepískl a že ho Brumbál KONEČNĚ vyrazí. Už jen ten tón, jakým Potterovi řekl, aby se připojil k ostatním šampionům, mi říkal: „Ano! Je to tady!!! Den D nadešel!“
Takže když Potter zmizel ve vedlejší komnatě a za ním se tam od profesorského stolu vydalo celé procesí (Pytloun, Skrk, Karkarov, Maxime, Brumbál, McGonagallová a nevím kdo ještě), rozhodl jsem se, že u toho nesmím chybět (když tam může jít i taková McGonagallová!). Potud jsem tedy byl s průběhem večera naprosto spokojený, ne-li šťastný.
V komnatě se šampiony se ovšem celá situace zvrátila: Karkarov a Maxime byli samozřejmě rozzuření na nejvyšší míru, vykřikovali tam, jak je nespravedlivé, aby Bradavice měly dva šampiony, když jejich školy mají jen jednoho, že to nepřipustí, odjedou domů...Vůbec jsem se jim nedivil - přestože Karkarova nemám rád, v tomhle jsem s ním naprosto souhlasil. Každý NORMÁLNÍ člověk by s nimi totiž souhlasil! Každý normální člověk by Pottera za tu jeho nadutost vyrazil ze školy a nepřipustil by, aby v turnaji TŘÍ kouzelnických škol soutěžili ČTYŘI šampioni. Ovšem Brumbál...normální není. Je to příšerný zaujatec a ať si mi zase někdy příště dovolí vyčítat, že při vyučování nadržuji svým studentům! On totiž celou situaci vyřešil tak, že se zeptal toho nesnesitelného fracka, jestli se do soutěže přihlásil - Potter samozřejmě zatloukal (A tak okatě!!! I naprostý tupec by poznal, že lže!!), Brumbál ovšem slavnostně prohlásil, že mu VĚŘÍ. Když jsem se pokoušel něco namítnout, absolutně mě ignoroval a ta příšerná slepice McGonagallová si mě ještě dovolila zpražit svým vražedným pohledem! (Tímto jsem s ní skončil!!! Už NIKDY s ní neztratím ani slovo - a jestli mě pozve zas někdy k sobě na čaj, tak jí ho otřískám o hlavu!!!!!) A aby byl večer ještě lepší, doplížil se k nám do komnaty i Moody! Ten paranoik tam začal plácat něco o tom, že chudáčka Pottera chce určitě někdo zabít (No jak jinak! Od něj, pomatence, který vidí vrahy na každém rohu, bych ani nic jiného nečekal!). Pak tam začali rozvíjet všelijaké krkolomné teorie o tom, jak to ten Potterův vrah asi udělal, aby zmátl i Ohnivý pohár (Jako kdyby to bylo tak těžké! A obzvláště pro Pottera, který dokáže zmást i kletbu Avada Kedavra). Nejlepší ze všeho bylo sledovat Pottera, jak se celou tou situací dokonale baví! Kdyby se na něj někdo aspoň podíval, viděl by ten triumf v jeho arogantním ksichtu! Ale to ne, to tam raději všichni mávali učenými frázemi, „inteligentními“ teoriemi, výhrůžkami... Bylo mi z toho špatně! Pořád mi z toho je špatně!!!!!!! Grrrrrr!!!!!!
Výsledkem tedy je, že se turnaje zúčastní čtyři šampioni. Karkarov s Maxime mají smůlu, Potter zase získal všechno, co chtěl - a to jen proto, že je Brumbál neskutečný slaboch!!! Ale JÁ mu tyhle povýšenecký manýry trpět nebudu! Já ne!! Jen ať si počká - na MÝCH hodinách teď zažije peklo, bude si ještě přát, chlapeček, aby ho dnes z Bradavic bývali vyloučili!!!
Nejradši bych teď šel spát a ráno bych doufal, že to byl všechno jen zlý sen - jenže mám v krvi tolik adrenalinu, že bych určitě neusnul a jen bych se převaloval a užíral. Radši půjdu do Zmijozelu. Jestli mě teď někdo dokáže rozptýlit, je to jen moje drahé Společenstvo! Vlastně by tam dnes večer měla být nějaká párty - matně si vzpomínám, že mě na ni včera Rollisová jménem celého Společenstva zvala.
Ach! AŤ ŽIJE ZMIJOZEL!!!! S NEBELVÍREM DO HNOJE!!!! Ano, ano. Mám teď o 100% lepší náladu. A za to vděčím jen svým skvělým děckům! Když jsem totiž dorazil do Zmijozelu, byla už párty v plném proudu. Jen co jsem vstoupil do dveří, málem mě smetl KDOSI, kdo lítal po společenské místnosti s jakousi černou, děsně střapatou věcí na hlavě. Původně jsem myslel, že to má na hlavě roztřepený hadr, ale pak mi došlo, že to jsou vyčarované černé, husté, rozježené vlasy (no, pravda, to kouzlo by potřebovalo trochu doladit, ale jinak to ušlo...). Když se ten někdo ke mně otočil, zjistil jsem, že to je McKenzie: Přes celé čelo měl rudým zvýrazňovačem nakreslený obrovský blesk a na triku měl přes celá prsa nápis: JSEM ÚŽASNÝ HARRY POTTER a pod tím menším písmem v závorce (PRO TY, KTEŘÍ MĚ NEPOZNALI PODLE MÉ JIZVY!) Na stupínku uprostřed místnosti stál Warrington ve svém famfrpálovém dresu, na tváři měl jakýsi ne zrovna dobře přičarovaný bílý plnovous, kynul pravou rukou svému obecenstvu a chvějícím se hlasem vykřikoval: „Harry! Jedině náš Harry může reprezentovat Bradavice! Pryč s Diggorym!! Poháre, okamžitě vyplivni Harryho jméno! Teď!!“ Mával přitom rukama přesně tak, jak to dělá Brumbál, když promlouvá k Velké síni, a celé Společenstvo se při jeho projevu válelo po zemi smíchy. Musím přiznat, že i na mě to udělalo dojem a měl jsem co dělat, abych zachoval chladnou tvář. Skutečně neuvěřitelně trefné - na to, že neviděli, co se dělo v komnatě vedle Velké síně, měli naprosto přesný odhad! Brumbála tu má prostě přečteného každý. Poté se nějak profláklo, že stojím mezi dveřmi, Eastman okamžitě spustil fanfáry a Rollisová ke mě přiběhla s láhví máslového ležáku, kterou mi hned cpala do ruky, a zvala mě na pohovku k prefektům. Mohl jsem odmítnout??
No, upřímně řečeno, musím uznat, že jsem se už léta tak dobře nepobavil - jednou mě tam dokonce proti mé vůli rozesmáli! To se nepovede hned tak někomu! Erigeron se choval slušně, husu Dobbsovou jsem ani nezahlédl, Malfoy a jeho „tým básníků“, či jak to nazývali, tam skládali všelijaké důmyslné písničky o Potterovi, McGonagallové a vůbec celém Nebelvíru - pravda, melodie byla pořád stejná, ale to nevadilo, aspoň se jí každý hned naučil a mohli zpívat všichni (slova nových slok se objevovala na improvizované tabuli, kterou tvořila stěna nad krbem). Já jsem tedy nezpíval, abych neztratil autoritu, ale bavil jsem se výborně!
Do ložnice jsem se dostal až před půlnocí. Do místnosti vedle knihovny jsem jít hlídkovat nemusel a už ani nepůjdu - Erigerona jsem tam měl pořád na očích a teď již byl díky máslovému ležáku a jisté příměsi (o které jsem samozřejmě věděl - protože účinky ohnivé whisky se projevují celkem rychle a jasně - nicméně jsem dělal, jako že nic nevidím: pili to jen páťáci a výš, což považuji za snesitelné) schopen tak maximálně odpotácet se do postele. Život není zas tak strašný! Obzvláště ne pro někoho, kdo je členem Hadího společenstva. Vivat Zmijozel!!!!
Na hostinu jsem se tedy nakonec vypravil - hlady jsem šilhal. Má nová strategie měla chyby, připouštím. Ale asi jsem to neměl dělat. Tak rozzuřený, jako jsem teď, jsem nebyl už pěkně dlouho! (Asi od té doby, kdy mi loni utekl Black přímo před nosem - a ať si říká kdo chce co chce, určitě v tom tenkrát měl prsty Brumbál!!!! On prostě musí Nebelvíru vždycky nadržovat!!! Grrrrr!) Ano, NADRŽOVAT, stejně jako dnes večer (Já ho prostě nesnáším!! Stejně tak tu čůzu McGonagallovou, idiota Moodyho, tlusťocha Pytlouna a hlavně toho spratka Pottera!!!!!). Takže pěkně popořádku: Hostina - jo, vzhledem k tomu, že jsem celý den nejedl, zhltnul jsem vše, co se objevilo v mém dosahu (naštěstí to nebyla žádná chobotnice, takže zažívací problémy neočekávám). Prýtová mě vytočila jen asi stokrát (Pořád se mě vyptávala, kdo se přihlásil do turnaje za Zmijozel - jak jsem to měl asi vědět?!?! Ona si však mé „Nevím“ vykládala jako „Vím, ale řeknu ti to, až se zeptáš příště“, takže jsem měl pocit, že sedím vedle zadrhnutého rádia. Ze svého zacyklení se dostala jen asi pětkrát, když nám - tj.celému profesorskému stolu a nejbližším místům u studentských stolů - sdělovala, že ona „rozhodně fandí Cedrikovi, protože je podle ní ten nejlepší!“).
Samotné slavnostní jmenování šampionů byla ze začátku skvělá šou! Jistě - z Kruvalu byl vybrán Viktor Krum (Karkarov hned vyrostl pýchou o půl metru), z Krásnohůlek nějaká světlovlasá Madam Nafrněná s divným jménem a z Bradavic Diggory („No neříkala jsem to? Náš Cedric je prostě nejlepší!! Bravo! BRAVO!!!“) Pak ale přišel zlatý hřeb večera. Když už všichni mysleli, že celá ceremonie skončila, šampioni se odebrali do místnosti vedle Velké síně, aby tam dostali první pokyny, rozsvítil se Ohnivý pohár počtvrté a vyhodil ven z plamenů další kus pergamenu se čtvrtým jménem. A jaképak jméno to asi bylo?? Ano! Jméno největší hvězdy, jaká na tomto světě kdy chodila: Harry Potter!!! Jak jsme si jen mohli myslet, že by se taková událost jako je Turnaj tří kouzelnických škol, o které se bude psát ve všech evropských kouzelnických novinách, obešla bez účasti toho skvělého, inteligentního a skromného chlapce?? Co na tom, že je mu teprve něco přes deset! Jestli je na tomto světě někdo, kdo má právo na privilegia, pak je to on - vždyť to on nás zbavil toho ošklivého Pána Zla! Dovolit mu užít si tu super zábavu je přece naší povinností, musíme mu nějak splatit ten dluh, který vůči němu všichni máme!!!!!
Vidět v tu chvíli Velkou síň byl pohled pro bohy: úplně všichni (a zdůrazňuji VŠICHNI) se otočili k našemu slavnému hrdinovi a civěli na něj jako na zjevení! Pak začala celá síň hučet - hlavně studentky z Mrzimoru (Diggoryho fanklub). Vypadaly, že se na Pottera každou chvílí vrhnou a roztrhají ho na kousíčky. V šoku byla dokonce i McGonagallová (která by měla znát Pottera nejlíp a takovéhle excesy by ji tudíž neměly překvapovat). I Brumbál vypadal naštvaně! Já v sobě vážně začal cítit takovou nejasnou, nesmělou vlnu bláznivé radosti, že to ten trol po třech letech konečně přepískl a že ho Brumbál KONEČNĚ vyrazí. Už jen ten tón, jakým Potterovi řekl, aby se připojil k ostatním šampionům, mi říkal: „Ano! Je to tady!!! Den D nadešel!“
Takže když Potter zmizel ve vedlejší komnatě a za ním se tam od profesorského stolu vydalo celé procesí (Pytloun, Skrk, Karkarov, Maxime, Brumbál, McGonagallová a nevím kdo ještě), rozhodl jsem se, že u toho nesmím chybět (když tam může jít i taková McGonagallová!). Potud jsem tedy byl s průběhem večera naprosto spokojený, ne-li šťastný.
V komnatě se šampiony se ovšem celá situace zvrátila: Karkarov a Maxime byli samozřejmě rozzuření na nejvyšší míru, vykřikovali tam, jak je nespravedlivé, aby Bradavice měly dva šampiony, když jejich školy mají jen jednoho, že to nepřipustí, odjedou domů...Vůbec jsem se jim nedivil - přestože Karkarova nemám rád, v tomhle jsem s ním naprosto souhlasil. Každý NORMÁLNÍ člověk by s nimi totiž souhlasil! Každý normální člověk by Pottera za tu jeho nadutost vyrazil ze školy a nepřipustil by, aby v turnaji TŘÍ kouzelnických škol soutěžili ČTYŘI šampioni. Ovšem Brumbál...normální není. Je to příšerný zaujatec a ať si mi zase někdy příště dovolí vyčítat, že při vyučování nadržuji svým studentům! On totiž celou situaci vyřešil tak, že se zeptal toho nesnesitelného fracka, jestli se do soutěže přihlásil - Potter samozřejmě zatloukal (A tak okatě!!! I naprostý tupec by poznal, že lže!!), Brumbál ovšem slavnostně prohlásil, že mu VĚŘÍ. Když jsem se pokoušel něco namítnout, absolutně mě ignoroval a ta příšerná slepice McGonagallová si mě ještě dovolila zpražit svým vražedným pohledem! (Tímto jsem s ní skončil!!! Už NIKDY s ní neztratím ani slovo - a jestli mě pozve zas někdy k sobě na čaj, tak jí ho otřískám o hlavu!!!!!) A aby byl večer ještě lepší, doplížil se k nám do komnaty i Moody! Ten paranoik tam začal plácat něco o tom, že chudáčka Pottera chce určitě někdo zabít (No jak jinak! Od něj, pomatence, který vidí vrahy na každém rohu, bych ani nic jiného nečekal!). Pak tam začali rozvíjet všelijaké krkolomné teorie o tom, jak to ten Potterův vrah asi udělal, aby zmátl i Ohnivý pohár (Jako kdyby to bylo tak těžké! A obzvláště pro Pottera, který dokáže zmást i kletbu Avada Kedavra). Nejlepší ze všeho bylo sledovat Pottera, jak se celou tou situací dokonale baví! Kdyby se na něj někdo aspoň podíval, viděl by ten triumf v jeho arogantním ksichtu! Ale to ne, to tam raději všichni mávali učenými frázemi, „inteligentními“ teoriemi, výhrůžkami... Bylo mi z toho špatně! Pořád mi z toho je špatně!!!!!!! Grrrrrr!!!!!!
Výsledkem tedy je, že se turnaje zúčastní čtyři šampioni. Karkarov s Maxime mají smůlu, Potter zase získal všechno, co chtěl - a to jen proto, že je Brumbál neskutečný slaboch!!! Ale JÁ mu tyhle povýšenecký manýry trpět nebudu! Já ne!! Jen ať si počká - na MÝCH hodinách teď zažije peklo, bude si ještě přát, chlapeček, aby ho dnes z Bradavic bývali vyloučili!!!
Nejradši bych teď šel spát a ráno bych doufal, že to byl všechno jen zlý sen - jenže mám v krvi tolik adrenalinu, že bych určitě neusnul a jen bych se převaloval a užíral. Radši půjdu do Zmijozelu. Jestli mě teď někdo dokáže rozptýlit, je to jen moje drahé Společenstvo! Vlastně by tam dnes večer měla být nějaká párty - matně si vzpomínám, že mě na ni včera Rollisová jménem celého Společenstva zvala.
Ach! AŤ ŽIJE ZMIJOZEL!!!! S NEBELVÍREM DO HNOJE!!!! Ano, ano. Mám teď o 100% lepší náladu. A za to vděčím jen svým skvělým děckům! Když jsem totiž dorazil do Zmijozelu, byla už párty v plném proudu. Jen co jsem vstoupil do dveří, málem mě smetl KDOSI, kdo lítal po společenské místnosti s jakousi černou, děsně střapatou věcí na hlavě. Původně jsem myslel, že to má na hlavě roztřepený hadr, ale pak mi došlo, že to jsou vyčarované černé, husté, rozježené vlasy (no, pravda, to kouzlo by potřebovalo trochu doladit, ale jinak to ušlo...). Když se ten někdo ke mně otočil, zjistil jsem, že to je McKenzie: Přes celé čelo měl rudým zvýrazňovačem nakreslený obrovský blesk a na triku měl přes celá prsa nápis: JSEM ÚŽASNÝ HARRY POTTER a pod tím menším písmem v závorce (PRO TY, KTEŘÍ MĚ NEPOZNALI PODLE MÉ JIZVY!) Na stupínku uprostřed místnosti stál Warrington ve svém famfrpálovém dresu, na tváři měl jakýsi ne zrovna dobře přičarovaný bílý plnovous, kynul pravou rukou svému obecenstvu a chvějícím se hlasem vykřikoval: „Harry! Jedině náš Harry může reprezentovat Bradavice! Pryč s Diggorym!! Poháre, okamžitě vyplivni Harryho jméno! Teď!!“ Mával přitom rukama přesně tak, jak to dělá Brumbál, když promlouvá k Velké síni, a celé Společenstvo se při jeho projevu válelo po zemi smíchy. Musím přiznat, že i na mě to udělalo dojem a měl jsem co dělat, abych zachoval chladnou tvář. Skutečně neuvěřitelně trefné - na to, že neviděli, co se dělo v komnatě vedle Velké síně, měli naprosto přesný odhad! Brumbála tu má prostě přečteného každý. Poté se nějak profláklo, že stojím mezi dveřmi, Eastman okamžitě spustil fanfáry a Rollisová ke mě přiběhla s láhví máslového ležáku, kterou mi hned cpala do ruky, a zvala mě na pohovku k prefektům. Mohl jsem odmítnout??
No, upřímně řečeno, musím uznat, že jsem se už léta tak dobře nepobavil - jednou mě tam dokonce proti mé vůli rozesmáli! To se nepovede hned tak někomu! Erigeron se choval slušně, husu Dobbsovou jsem ani nezahlédl, Malfoy a jeho „tým básníků“, či jak to nazývali, tam skládali všelijaké důmyslné písničky o Potterovi, McGonagallové a vůbec celém Nebelvíru - pravda, melodie byla pořád stejná, ale to nevadilo, aspoň se jí každý hned naučil a mohli zpívat všichni (slova nových slok se objevovala na improvizované tabuli, kterou tvořila stěna nad krbem). Já jsem tedy nezpíval, abych neztratil autoritu, ale bavil jsem se výborně!
Do ložnice jsem se dostal až před půlnocí. Do místnosti vedle knihovny jsem jít hlídkovat nemusel a už ani nepůjdu - Erigerona jsem tam měl pořád na očích a teď již byl díky máslovému ležáku a jisté příměsi (o které jsem samozřejmě věděl - protože účinky ohnivé whisky se projevují celkem rychle a jasně - nicméně jsem dělal, jako že nic nevidím: pili to jen páťáci a výš, což považuji za snesitelné) schopen tak maximálně odpotácet se do postele. Život není zas tak strašný! Obzvláště ne pro někoho, kdo je členem Hadího společenstva. Vivat Zmijozel!!!!
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář