16.Kapitola
Najednou se ozvala Monika.
"Co takhle Alex?" El se na ní zkoumavě podívala a ostříž vydal souhlasný skřek lovících predátorů.
" Tak jo, proč ne, a proč sis to jméno vybrala?" Zeptala se Monči.
" Na památku rodičů, byli to moc dobrý lidi, mám je ráda a navždy budu a nikdy na ně nezapomenu. Jsem moc ráda, že tě mám."
" To jsem taky ráda," objaly se.
" Myslím, že by jsme se měly připravit."
" Jdeme na to!" mrkli na sebe.
A
začalo to. Holky hledaly něco vhodného na sebe, to co vybraly, daly na
dvě hromádky k El do pokoje, měla ho větší a tak se mohly poradit, co
si vezmou na sebe.
Nakonec se rozhodly asi po hodině.
El si vezme krátkou černou sukni a k tomu bílý tílko s černým dravcem
na hrudníku. Moc jí to slušelo, teď ještě něco udělá s vlasy a nalíčí
se.
To samé udělala Monča, oblíkla se do tříčtvrtečních kalhot tmavě modrý barvy a do tílka světle modro-bílého.
Holky
si pak sedly na postel a začaly se navzájem malovat a udělaly si i
vlasy. Když už konečně byly hotové, přišly dolů do kuchyně, kde
předpokládaly, že budou Eliiny rodiče.
" No holky, konečně, že jste tu!! Teda vám to sekne!" mrkl na ně John.
" Holky, než vám půjdeme ukázat, jak jsme vám tu oslavu připravili, musíme vám něco říct," koukla Charlott.
"
Tedy, spíš se tě chceme na něco zeptal Mony. Včera jsme o tom
přemýšleli a podle zákona by jsi měla jít do dětského domova." Monča
neskutečně zbledla a El se nadechovala.
" Než něco El
řekneš, pořádně jsme to probrali, a pokud budeš chtít, tak by jsme tě
mohli adoptovat, jméno si můžeš nechat po rodičích."
Obě se rozzářily a Monča odpověděla.
"
Moc ráda, jméno si vezmu vaše, od mala jsme si přály, aby jsme byly
sestry a teď se nám to konečně splnilo. Ne za podmínek, jaké nastaly,
ale co se dá dělat, nikdy na ně nezapomenu a navždy si je budu
pomatovat. Moc vám všem děkuji."
Všichni se na ní usmáli.
"Jsme
rádi, že to bereš takhle, my půjdeme zařídit papírování a zítra ráno to
doprobereme. A teď vám půjdeme ukázat, jak jsme vám připravili tu
slavnost v obýváku."
Holky se rozzářily, strašně se na večer těšily. Vydaly se teda s Charlott a Johnem do obýváku.
Obývák byl mírně zvětšený, od dveří nalevo po celý stěně byl dlouhý stůl a na něm jídlo a pití různého druhu.
U konce stolu byla velká hi-fi věž a u ní halda cédéček. Naproti stolu
bylo volné místo - jako parket, kde se budou moct všichni vyblbnout.
Naproti dveřím bylo spousty křesel a jeden větší stůl. Byly tam i
balónky všech barev, byly u stropu a některé byly uvázaný ke stolku, k
oknům a všude možně.
Přes strop byly natažené i různé stuhy, vše bylo sladěné do zlaté a červené.
"Téda, tak to je něco, to jsem opravdu nečekala. Jak jste to tak rychle zvládli?" pověděla překvapená El
" Jsem přece kouzelník a narozdíl od Charlott mám s oslavami hodně zkušeností," mrkl na Charlott, ta se na něj poťouchle usmála.
" Tak to je asi jediná věc, se kterou máš u mě navrch."
" Jak to jako myslíš !?" na oko se na ní naštval.
" To, že máš s oslavami víc zkušeností a znáš pár zajímavých kouzel neznamená, že jsi ve všem ostatním borec."
" Co? To jako myslíš jak? Náhodou jsem se ve škole učil, víš? Je sice pravda, že až ten poslední rok, ale učil."
"
To máš sice pravdu, ale za ten jeden rok se ti do tý tvý hlavičky
všechno, co jsme se za těch pět let naučili nedostalo, a navíc i ve
výrobě dětí jsem lepší, El je spíš po mně. Hezká, chytrá a jediný, co
má po tobě je, že je tak trošku střelená."
To se El i John naštvali a Monika se poťouchle usmívala a začínala se pěkně smát.
" No dovol, to není pravda. Já nejsem střelená!"
" Tak vidíš i v tom si selhal." Začala se smát a utekla.
" Tak se tu holky mějte a moc nezlobte."
" Jo a mějte se!" zaznělo dvojhlasně
" Téda, tak to je něco, naši se na tom pěkně vyřádili."
" No, to mi povídej, je to nádhera!"
Ještě
nějakou dobu si povídaly, než se začali scházet jejich bývalí
spolužáci. Už tu byli skoro všichni, až na posledního kluka ze třídy.
Když přišel do obýváku, tak si všichni stoupli do kruhu a Lenka, jejich spolužačka si odkašlala.
"
Tak holky, přejeme vám v tom novém životě, mnoho úspěchů, štěstí,
lásky, a aby jste tam uhnaly co nejvíce kluků, protože jste kočky a
spoustě klukům zlomíte srdce tím, že odjedete. Dost mých keců a VZHŮRU
DO TOHO!" Poslední část zakřičela, co nejvíce. Pustili hudbu.
Někteří
začali rovnou tančit a někteří jedlíci, jako je El a Monča, se na to
vrhli a spořádali toho spousty, ale zbylo toho dosti do konce večírku.
Po tom, co El s Mončou dojedly, přišly za nimi. Začali si povídat, kam
se stěhují a kam budou chodit do školy. Pověděli jim pravdu, že se
stěhují do Anglie, přesněji do Londýna, a co se týkalo školy, odpovědi
se vyhýbaly, řekly jim jen to, že vyučovat se začne až o tři týdny dýl,
než normálně. Docela je to pobouřilo.
S holkama probíraly, která s kým o prázdninách začala chodit a další věci........
Někdy
kolem jedenácté byla oslava v plném proudu, někteří už sotva stáli na
nohou. El s Mončou byly nesmírně šťastné, chtěly si ten poslední den s
přáteli pořádně užít. To se jim i vyplnilo. Tančily, vtipkovaly, už je
od smíchu a tance nesmírně bolelo břicho, čím větší žízeň měly, tím
více byly mimo ( no, to je asi normální ne?, prostě se ožraly).
Někdy
kolem jedné hodiny, už byla polovina úplně mimo, spali. Monika usnula
kolem druhé hodiny ,vydržela toho dost, ale asi jako poslední usnula
El, ta si hezky vlezla do sví postele a usnula nerušeným spánkem.
...............
Probudila
se někdy kolem půl deváté, rodiče ještě doma neměla. Pomalu a opatrně
se oblékla, docela jí bolela hlava, ale ne tak. "Sakra jak je možný, že
mě ta hlava, zas až tak nebolí? Ne, že by mi to až tak vadilo."
Usmála se lišáckým úsměvem. Pomalu a potichu vešla do obýváku, když viděla tu spoušť, málem jí klepla, ale nakonec to ustála.
"Co je takhle vzbudit, je už docela dlouho" podívala se na hodinky "No, deset minut po devátej, ale což, snad mě nezabijou."
V
tom se probudila Monika, El k ní rychle přiskočila a dala jí ruku přes
pusu a naznačila jí, aby jí následovala. Monika se na ní usmála a
následovala jí, taky jí až tak moc nebolela hlava.
" Co je?" pošeptala ve vedlejší místnosti Monika El.
" Něco mě napadlo, co takhle tu bandu probudit, trošku víc … eee … násilně."
" To jako myslíš, ne to nejde, to je zabije … Ale aspoň bude sranda!" Usmívala se stejně jako El
" No a jak to chceš udělat?"
" To právě ještě nevím, ale něco vymyslíme, ne? Myslím, že přece jen mam nějaký ty geny po tátovi.
A v tom začaly v zámku šramotit klíče. Holky jim rychle běžely naproti.
" Mami, tati, pššššt!"
Podívali se na ní jako na blázna.
" El, co blázníš?"
"
Právě že nic, ale máme takový plán, se ten večírek trošku protáhl a my
je chceme nenásilnicky probudit." Poťouchle se usmála ne Monču.
" Jo takhle. Víte, jak to uděláte?"
"
Nooo, právě že ne, jako první mě napadlo, je polít vodou, ale to by asi
nešlo, no a pak mě napadlo pustit nějaký CD, ztlumit a pak .... ."
" No, to je dobrý nápad, kolik jich tam je?"
" 27," odpověděly obě najednou.
John se usmál a zajiskřilo mu v očích.
" Ale ne Johne, co tě to zas napadlo?"
"
Co takhle, El, já bych ti kouzlem upravil hlasivky tak, že by jsi
mluvila stokrát hlasitěji, oni by ani nepoznali, že to bylo tak nahlas,
kvůli kocovině."
Všichni čtyři se uchechtli a John
vytáhl hůlku, zamumlal nějaký slovo. Ukázal El, aby potichu vešla do
obývacího pokoje. Udělala to, zhluboka se nadechla a zakřičela :
" VSTÁVAT!!!"