Martin Maxa: Násilí z duše nenávidím!
Jak jste se vlastně dostal ke skládání?
„Zkoušel jsem si skládat už odmala, ale teprve na vysoké škole jsem to začal brát o něco vážněji a pokoušel jsem se dělat věci, které by byly oproštěné od klišé tehdejší doby. Byly to fajn časy. Mejdany, jammové festiválky…“
A pak jste se dostal k duetu s Helenou Vondráčkovou?
„Ano, ovšem až po mnoha letech. Legrační na tom ale je, že já ten duet vůbec nenapsal pro Helenu. Byla to první píseň, pro dva vokály, kterou jsem napsal a odnesl do nahrávací společnosti s tím, že pro mě je to nepoužitelné, protože v kapele nemám zpěvačku. Jenže shodou okolností tam přišla Helena na nějaké jednání a oni jí ten duet pustili. Heleně se ta písnička moc líbila a hned mi volala, abychom ji nazpívali spolu. A asi to byl dobrý počin, protože ta písnička byla nakonec v tom roce třetí nejhranější v českých rádiích.“
Experimentujete ještě po těch letech v branži?
„Po těch pětadvaceti letech hraní se občas k nějakému experimentu stále ještě odvážím. Je mi ale jasné, že moje hudba se nikdy nestane masovou záležitostí. Snažím se totiž bránit »ohraným písničkám« a zároveň hledám i nové výrazové prostředky. Takže to nikdy nebude tak, že bych vylezl na pódium a vykřikoval tam nějaké spasitelské fráze. Chci dělat muziku s dobrými a neotřelými texty.“
Ještě stíháte malovat?
„Už tolik ne, přestože mě jednu dobu malování živilo. Teď už ale na to nemám kvůli hudbě čas. Jeden obraz jsem dělal třeba i měsíc, a to by nyní skloubit se vším ostatním určitě nešlo. Měl jsem dokonce i dost výstav, především v Německu a v Americe. Možná proto, že v Čechách jsem měl jednu malou výstavku, na které mě kritici pořádně rozcupovali, a já už k tomu pak nikdy nenašel odvahu.“
Co jste vlastně maloval?
„Byl jsem stoupencem fotografického hyperrealismu. Chtěl jsem, aby mé kompozice byly živější, než jsou v reálu. Mé tvorbě ale nebyla naše odborná veřejnost nijak zvlášť příznivě nakloněna, a to je vlastně i důvod, proč jsem vystavoval hlavně v cizině. Tam se totiž víc než na to, jaký máte titul, hledí spíš na kvalitu vašich obrazů.“
Byly vaše obrazy na prodej?
„Ano, ten nejdražší jsem prodal asi za tři a půl tisíce marek. To bylo ještě v kursu 1:25 a v té době to byly pořádné peníze. Většina obrazů, které jsem kdy namaloval, skončila v zahraničí.“
Proč jste se chtěl stát senátorem?
„Nejspíš jsem byl již přeplněn žlučí z naší politiky. Měl jsem osobní zkušenosti s naší exekutivou, pletichařením a politikařením, a štvalo mě to. A tak jsem dospěl k závěru, že chci vykřiknout do tmy. Chci změnit svět, ve kterém rostou moje děti, k lepšímu. A tak jsem to zkusil. Morálka Čechů míří k bodu mrazu, a já se na to nechtěl jenom tak dívat. Kandidatura ovšem bylo impulzivní rozhodnutí, teď dospívám k závěru, že bych tam nebyl moc platný, přestože jsem si jistý, že bych tam byl, při mé povaze, určitě slyšet.“
Jak zvládáte otcovské povinnosti?
„Skvěle. Skoro žádné totiž nemám. Zato mám ale skvělou partnerku, což je moje životní štěstí. Já jsem jenom v roli chlapíka, který se vrací z cest a mazlí se se svými dětmi.“
Chlapíka, který se pořád nechce ženit?
„Ano, myslím, že je to zbytečné. Ženatý jsem byl, a zjistil jsem, že to není nic pro mě. Navíc je ve vztahu napínavější, když jeden druhému nepatří. Teď jsem ve vztahu dvanáct let a jsem spokojený. Partnerka mě sice občas přesvědčuje, že si chce prožít svůj svatební den, ale myslím, že už mě zná tak dobře, že mě tím vlastně jen tak škádlí...“
Pořád se perete?
„Já násilí z duše nenávidím. Celá ta fáma vznikla na základě jedné kauzy, kdy jsem se zastal dívky, kterou mlátil nějaký idiot. Tak jsem ho od ní odtrhl, a přestože jsem mu nedal ani facku, podal na mě trestní oznámení a u soudu vyhrál. A já jsem byl odsouzen k podmínečnému trestu, údajně za pokus o ublížení na zdraví. Nepomohlo mi ani jedenáct svědků, kteří podpořili svými výpověďmi mou verzi.“
Jak se daří vašemu tátovi?
„Špatně, je to taková naše rodinná tragédie. Před dvěma lety totiž prodělal mozkovou mrtvici a zůstal ochrnutý vertikálně na levou polovinu těla. Já jsem se mu pak intenzivně věnoval a trochu se nám podařilo ty následky zmírnit, takže už se dokáže trochu pohybovat, ale v základních věcech soběstačný není.“
Má naději na zlepšení stavu?
„Už hodně malou. Jednak ta mrtvice byla opravdu těžká, navíc už má svá léta. Oceňuji na něm ale jeho vůli.“
Řeknete mi něco o tragédii, která se vám přihodila na vojně, když jste omylem zastřelil svého kamaráda?
„To je neštěstí, které se stalo v důsledku neuvěřitelné shody náhod. Je to stejné, jako když se ráno chcete nadechnout, otevřete okno a dolů spadne květináč, který někoho smrtelně zraní. Ani o tom nevíte, protože jste o něm neměl ani tušení. Důsledky jsou však tragické, člověk na to myslí celý život. Jak se s tím vyrovnat? Není to o smíření. Pokud za něco nemůžete, tak se nemáte s čím smiřovat. Spíš si pořád jenom říkáte »Proč se to stalo?!«.“