Martin Maxa: „Nejsem žádný rváč!“
5. 5. 2006
Jako pravidelný host v pořadu Politické harašení si na jevišti užívá humoru a satiry. Ve skutečnosti mu ale nyní do smíchu zrovna není. Nedávno odvolací senát Krajského soudu v Ostravě potvrdil jeho odsouzení ke dvěma letům podmíněně za pokus o ublížení na zdraví. Jaká je otevřená zpověď zpěváka, kterému se násilí hnusí?
Sešli jsme se na natáčení pořadu Politické harašení. Jak jste se vlastně dali se Zuzanou Bubílkovou dohromady?
Nejprve jsem v Politickém harašení asi dvakrát hostoval. Lidem se to líbilo, a tak přišel návrh Zuzany Bubílkové, abych se stal pravidelným hostem. Výhodou bylo určitě také to, že skládám svoje písničky a jsem schopen na kytaru živě doprovodit i satirické texty, které paní Bubílková napíše.
Vy tedy dostanete do ruky hotový scénář?
Ano. Pokud se tam jedná o nějaké zpívané vstupy, tak si textík třeba upravím, aby vyhovoval dikci písničky, kterou zvolím. Většinou jsou ale nápady jako takové prací paní Bubílkové.
Jak se vám vlastně líbí politická satira?
Líbí a myslím si, že je potřebná. V dnešní době je spousta nešvarů, které jsou do politiky zapletené, a tak si myslím, že je třeba na ně upozorňovat. Třeba právě prostřednictvím satiry. Navíc český národ byl vždycky takový, že si dokázal dělat legraci i z vážných či nepříjemných věcí.
Zajímá vás osobně politika?
Ano a velmi. Jednak chci být v obraze, když ji mám glosovat v televizním pořadu, a jednak mě to také zajímá jako člověka, který v této zemi žije a vychovává zde svoje děti. Pravidelně sleduji jak tisk, tak televizní zprávy. Zajímají mě také všechny investigativní pořady, a to ve všech televizních stanicích. Pochopitelně vedou asi Na vlastní oči, které jsou v těchto věcech nejdál. Zdravě se u nich rozčílím, ale je to potřeba, aby člověk věděl, v čem žije, aby byl připravený na životní situace, které můžou nastat, aniž by je čekal.
Půjdete letos k volbám?
Ano. V současné době cítím velkou potřebu se vyjádřit. Netvrdím tím, že by mě nějaká ze stran vyloženě nadchla výraznými osobnostmi nebo že bych nějaké straně výrazně důvěřoval. Ale ze světonázorů stran, které půjdou do voleb, si nakonec budu nucen vybrat ten, který je mi přece jen o něco bližší.
Jste otevřený člověk, pojďme se tedy pustit i do témat, která pro vás asi nebyla úplně příjemná. Jedním z nich byla vaše nemoc, která vás na čas donutila omezit práci i cvičení. Jak zněla diagnóza a jak jste to všechno vlastně prožíval?
Měl jsem žloutenku typu B, ale zřejmě v nějaké zmutované formě, protože jsem měl strašně vysoké jaterní testy. Byl jsem nucen strávit dva měsíce v nemocnici na kapačkách a za tu dobu jsem strašně zhubnul. Prožíval jsem to velmi špatně, asi jako kdokoliv jiný. Navíc jsem zvyklý na pohyb, na neustálý příliv endorfinů, na určitou zátěž. Toho jsem se musel na určitý čas vzdát. Dokonce jsem se od lékařů dozvěděl, že se cvičení už nebudu moct věnovat v takové míře nikdy. Jediné, co jsem v nemocnici mohl dělat, bylo absorbovat do sebe všechny informace o mé nemoci. Nechal jsem si na pokoj přivézt různé materiály o jaterních chorobách a všechny je prostudoval. Za ty dva měsíce jsem nesložil vůbec nic, protože to pro mě bylo strašně neinspirativní prostředí. Snažil jsem se zaměřit na to, co budu dělat, abych se z toho dostal. Spojil jsem se s několika babkami kořenářkami, které se vzácně shodly na výběru bylin, vhodných při léčbě této nemoci. A tak jsem si louhoval různé čaje a odvary a doslova se jimi prolíval. Tyhle přírodní produkty měly přispět k regeneraci jater a myslím si, že to pomohlo. Dva měsíce po propuštění z nemocnice jsem měl kompletně vytvořené protilátky a jaterní testy jako miminko. I paní primářka kroutila hlavou nad tím, jak rychle jsem se z toho dostal. Po dalších třech měsících byly výsledky stále v normálu, a tak se zjistilo, že mě naštěstí žádná další omezení nečekají. Nyní chodím pro jistotu jednou za dva měsíce na kontrolu, abych zjistil, zda je stále vše v pořádku.
Další kalvárií ve vašem životě je rozsudek okresního soudu v Ostravě – dva roky podmíněně za pokus o ublížení na zdraví. Nedávno tento rozsudek potvrdil i krajský odvolací senát. Pojďme si říct, co se vlastně stalo…
V únoru 2004 jsem se zastal ženy, která byla na veřejnosti napadena svým tehdejším přítelem. Považoval jsem to za naprostou povinnost a vůbec jsem nepřemýšlel o tom, že by mohlo přijít obvinění. Vmísil jsem se do incidentu dvou lidí, kdy jeden byl obětí a jeden útočníkem, a vysloužil jsem si za to podmíněný trest. Justice mě označila za kriminálníka proto, že jsem té ženě pomohl. Bylo a je to pro mě zničující, protože jsem odkojený májovkami a Rychlými šípy a mám v sobě zakořeněno, že slabším se musí pomáhat a žena by se bít neměla. Neočekával jsem medaili, ani jsem nechtěl být za hrdinu, jen jsem intuitivně zasáhl do situace, která to vyžadovala. A místo toho, aby byl potrestaný ten, kdo mlátil ženu, udělali násilníka ze mě. Člověk pak ztrácí veškeré iluze. Tohle je pro mě vlastně bolestnější než ta moje choroba. Kdybych připustil, že tohle je normální pravidlo a že bít ženy na veřejnosti je podle našich soudů úplně v pořádku, a naopak že trestné je jim pomáhat, mohl bych se také jednou ocitnout v roli táty, kterému přijde domů zmlácená a zkrvavená dcera a on nebude moci vůbec nic udělat.
V té kauze se probíralo to, že jste onu napadenou ženu obtěžoval a že na vás její přítel žárlil. Měl k tomu důvod?
Samozřejmě že neměl. V okamžiku, kdy napadl svou přítelkyni, jsem se s ní vůbec nebavil. Konverzoval jsem se skupinkou dam, které byly na večírku po soutěži Missis, a rozdával jsem jim autogramy. Z mého pohledu ten člověk surově zbil ženu na veřejnosti naprosto bezdůvodně a tomu jsem zkrátka nemohl pouze přihlížet.
Soudkyně prý zároveň došla k závěru, že nešlo o nutnou obranu, ale mstu za násilí na ženě. Co na to říkáte?
Nechápu, proč bych se měl mstít člověku, kterého jsem předtím nikdy neviděl. Paní soudkyně nejspíš cítila potřebu nějak zdůvodnit svůj trapný rozsudek a v médiích to prezentovala tak, jako bych tomu člověku ublížil. Přitom v soudním spise existují fotografie toho surovce z téhož večera, kdy jsem ho měl údajně zmlátit, a je z nich jasné, že neměl ani škrábanec. Zasáhl jsem totiž pouze tak, že jsem se mezi ně vklínil a zabránil tak svým tělem, aby na tu ženu dopadaly další rány. Podle mého si ten člověk uvědomil, co provedl, a jako bývalý policista věděl, jak se v takové situaci zachovat. Podal na mě trestní oznámení, aby odvrátil pozornost od vlastního trestného činu. Policie pak paradoxně podle mého názoru rozjela štvavou kampaň proti mně, když ústy své mluvčí začala do tisku vypouštět informace o nějakém kopání do bezbranného chudáčka, který tak přišel k újmě. Přitom tohle její tvrzení vyvrátilo jedenáct svědků, kteří byli u tohoto incidentu přítomni a vystoupili i u soudu. Byli to navíc lidé, které jsem neznal a vesměs je předvolala obžaloba. Nakonec jsem dostal podmínku za pokus o ublížení na zdraví s tím, že do toho incidentu jsem prý vstoupil ne proto, abych tu dívku bránil, nýbrž abych jemu ublížil. Bizardní rozsudek.
Co budete dělat dál?
Podám odvolání k Nejvyššímu soudu, podám ústavní stížnost, a pokud se spravedlnosti nedovolám v této zemi, tak dalším krokem může být i Štrasburk…
Myslíte si, že vám v kauze uškodilo to, že jste známý?
Určitě. Možná mi uškodilo i to, že jsem se na adresu policie i justice v médiích vyjadřoval podle svého. Vyjadřoval jsem svůj názor, který jsem od té doby také nezměnil. Z mého pohledu jsem totiž nezažil korupčnější prostředí, než je v justici. U soudů jde zpravidla o hodně a hra peněz tam má své místo. Těžko se můžu smířit s tím, že něco podobného může existovat ve státě, který by měl být právní.
Věříte tedy ještě českým soudům?
Netvrdím, že jsou zkorumpované úplně všechny, ale potom, co jsem zažil, to mojí důvěrou v soudy otřáslo.
Dočetla jsem se, že prý jste dokonce kvůli této své kauze uvažoval o tom, že budete žít raději v zahraničí?
I tyhle úvahy proběhly. Když tuhle kalvárii prožíváte tři roky, neustále vám chodí soudní obsílky, jezdíte na jedno líčení za druhým, kde se odehrává divadýlko, kterému nemůžete ani věřit, tak vás to neskutečně znechutí. Začnete si uvědomovat, jak to vlastně je, a naplní vás to hořkostí. Pak si ale člověk stejně uvědomí, že tady má rodinu a děti a že to není tak jednoduché, překořenit se a začínat někde úplně znova.
Myslíte si, že kdybyste byl opět svědkem podobného incidentu, zachoval byste se stejně?
Vzhledem k tomu, že jsem v podmínce, bylo by zřejmě nejlepší vůbec se do podobných situací nevměšovat. Nicméně, tyhle věci se stávají nahodile a člověk v nich zpravidla jedná intuitivně.
Jak tohle všechno prožívá vaše rodina?
Je stejně znechucená jako já.
Mohl byste o sobě prohlásit, že jste rváč? Dokážete použít násilí?
Určitě nejsem ustrašený člověk, abych při prvním náznaku konfliktu někam utíkal. Násilí ale nemám rád, stejně jako vypjaté situace nebo hádky. Mám rád klídek a pohodu, násilí se mi opravdu hnusí. Myslím si, že všechno se dá vyřešit jinou cestou.
Třeba písničkou Bratříček, kterou jste o své kauze napsal?
Ten proces mě k ní opravdu inspiroval S celou tou situací jsem se musel ve své tvorbě nějak vypořádat. Myslím si, že písnička je docela vtipná, postihuje to, co jsem cítil.