Malá Fatra - Strážovské vrchy 6. - 10. 7. 2009
Malá Fatra – Strážovské vrchy 6. – 10. 7. 2009
Den první
To ráno jsme vstávali brzy, z autobusového nádraží nám jel spoj do Žiliny po deváté, předtím jsme museli stihnout obstarat zásoby pokud možno na celých pět dnů. Naše expedice se tak sešla o půl deváté nad nákupním košíkem v Albertu na třídě Kosmonautů, vážíc poctivě každý gram, který se během putování pořádně pronese. K autobusu jsme to stihli včas, spolu s Medvědem jsme jeli tramvají, Čenda s Bráchou se rozhodli prodloužit si puťák o úvodní kilometr z vlakového nádraží na autobusové.
Na úseku Olomouc – Žilina se ukázalo být nejobtížnějším momentem samotné nastupování do autobusu, nerudný slovenský řidič totiž nečekaně prohlásil Medvědův studentský průkaz za neplatný. Proč? Dostal ho do ruky přehnutý, čímž podle jeho slov průkaz pozbývá platnosti. Z tohoto zajímavého tvzení lze vyvodit velice znepokojivé důsledky: Je občanský průkaz, držený vzhůru nohama, stále občanským průkazem? Ne? Může mě tedy někdo dočasně připravit o občanství pouhým zakrytím fotografie? Takže může o platnosti dokladu rozhodnout pozice pozorovatele? A co když jsou pozorovatelé dva, je průkaz zároveň platný i neplatný..?
Jinak čtyřhodinová cesta proběhla bez potíží, při první přestávce v Hranicích jsme sledovali oddíl cizích skautů (a jejich zápolení o šéfa gangu), při druhé jsme zašli na jídlo do motorestu Oáza při česko-slovenské hranici. Brácha si dal menu za tři eura, zbytek se spokojil s polévkou. Ze Žiliny do Strečna je to necelá půlhodina, druhý řidič se ukázal být mnohem rozumnější: při pohledu na naše batohy jenom velkodušně mávl rukou a nenaúčtoval nám sazbu za zavazadlo.
Stojíme na začátku naší cesty. Po levici Váh, před námi na vysoké skále kamenný hrad Strečno a nad našimi hlavami planoucí letní slunce. Značka vede údolím, my se však nejprve vydáváme k hradu, láká nás výhled do údolí. U podivné opuštěné stavby nabíráme vodu do lahví, několik minut ve stínu obědváme a pokračujeme po nepříjemné dlážděné silnici k hradu. Zde se dopouštíme značného faux pas: za vstup do hradu se nám nechce platit a nemůžeme si ani dovolit ztrácet čas, v dobré víře tedy procházíme hradní branou a míříme k ochozu nad nádvořím. Za námi se však začne ozývat ženský jekot, prý není žádná dekorácia a vstupné se platí v kase, na hradě kromě výhledu prakticky nic jiného není a vůbec. Chvíli trapně smlouváme, pak uděláme ještě trapnější čelem vzad a po asi nejkratší návštěvě hradu v dějinách zase scházíme po silnici zpátky.
Opouštíme vesnici a začíná nekonečné stoupání na jižní hřeben Malé Fatry. V některých úsecích nevěříme vlastním očím, tam, kde by v Alpách vedly serpentiny, jde Slovák stále rovně vzhůru, nehledě na úhel stoupání. V lese to ještě jde, horší jsou úseky po slunci. Poprvé lapáme po dechu a věci v našich batozích se nám začínají zdát čím dál méně potřebné vzhledem k jejich váze… Příliš se nezastavujeme a pomalu nabíráme výškové metry. Mizí kopřivy a poslední listnaté stromy, přibývá zakrslých borovic. Porovnáváme náš skutečný čas s časem na ukazatelích: první dvě hodiny jsme urazili za čtyřicet pět minut. Při dalším stoupání na horu Minčol však svůj náskok pomalu ztrácíme, tisíc výškových metrů za jediné odpoledne dělá své. První zápis do vrcholové knihy a zase dál.
Pokračujeme po červené na Velkou lúku, v jejím okolí chceme dnes přenocovat. Při pochodu do prudkého kopce jsme vypili a propotili první litry, Čenda s Bráchou se tedy vydávají na rozcestí po žluté k prameni hledat vodu. S Medvědem zůstávám u batohů, po několika minutách se ovšem shora přiřítí skupinka slovenských cyklistů, chvíli se rozhlíží a pak se nás ptají, kde je „zvyšok“. S Medvědem na sebe hledíme, o žádném takovém místě jsme neslyšeli. „Zvyšok?“ opakuji opatrně. „Zvyšok ludí,“ odpoví cyklista a kývne směrem k našim batohům… Tím je záhadné slovo rozluštěno, cyklistovi se dostává odpovědi a spolu se svými druhy se vrhá na kolech rovnou z prudkého svahu dolů mezi stromy a keře, přes kořeny a výmoly. S Medvědem jsme se shodujeme, že to nemohli přežít. Po této události si uvědomujeme jistou jazykovou bariéru, Medvěd získává vůči Slovákům respekt a po zbytek puťáku s nimi odmítá hovořit o samotě.
Dostáváme se nad pásmo lesa a přes louky s občasnou kosodřevinou míříme k vysílači na Krížavě. Slunce se schovalo za šedými mraky, po mírně zvlněném hřebínku se jde příjemně. Cesta obchází mohutnou budovu vysílače zprava kolem vysoké betonové zdi, přemýšlíme, jestli se uvnitř nachází nějaký správce a jestli by mu vadilo, kdybychom někde poblíž nocovali. Doufáme, že ne, a míříme k opuštěné horní stanici vleku, kde je rovný plácek a nádherný výhled na městečka v údolí.
Slunce zmizelo, citelně se ochladilo a zvedl se studený vítr. Stavíme stany, vaříme těstoviny a pomalu zouváme boty. Začíná drobně pršet, odebíráme se do většího stanu, který obývají naše batohy a já s Medvědem, a nějakou dobu hrajeme ve svitu Medvědovy čelovky žolíky. Zvenku pořád slyšíme divné zvuky, přemýšlíme, co bychom dělali, kdyby druhý stan zmizel, naštěstí se nic takového neděje, s příchodem noci déšť polevuje a my se chystáme ke spánku.
Den druhý
Údolí pod námi se přes noc schovalo pod mraky, snídáme při pohledu na to dlouhé moře jakoby nadýchané bílé vaty, ze kterého v dálce vykukují severní štíty Malé Fatry. Naše putování však vede na opačnou stranu, nedaleko na jihu nad mírným svahem vidíme Velkou lúku. Jestli se už tehdy u obzoru krčil vrchol Klaku, nepoznali bychom to. Tehdy jsme to slovo považovali za jeden z mnoha náhodný shluků písmen, netušili jsme, jaké nástrahy a úklady nám ona hora v následujících čtyřiadvaceti hodinách přichystá.
Během patnácti minut zdoláváme Velkou lúku, postupujeme dál z kopečka dolů travnatými pláněmi a kocháme se výhledem na obě strany. K prameni po levé straně na žluté značce se tentokrát vydáváme já s Medvědem, tato voda oproti té minulé aspoň neobsahuje žádné viditelné částice a přijímáme ji s povděkem.
Červená značka nás vede dál na jihozápad, pěšina se však brzy ponoří do lesa a začíná dlouhý a psychicky nesmírně náročný úsek přes bezejmenná sedýlka a málo významné vrchy, lesy po obou stranách se vůbec nemění, člověk má pocit, jako by se motal v kruhu. Prudce nabrat výšku a zase ji rychle ztratit. Mnohokrát dokola. Poledne už dávno minulo, dostáváme hlad a plánujeme pauzu. Chceme zastavit na sedle pod Hnilickou kyčerou, abychom nabrali síly ke stoupání. Sedlo však nikde. Pořád jenom nudné jehličnaté lesy, stejná cesta. Nahoru a dolů. Sedlo vyhlížíme za každou zatáčkou, ale marně. V jednom obzvlášť úmorném stoupání už toho máme všichni po krk, sedáme si na lesní cestě a obědváme. Mapy se chopí Čenda a vysvětluje, proč jsme nenašli sedlo: nachází se až za Hnilickou kyčerou, nikoli před ní. Brácha se nám snaží namluvit, že to celou dobu věděl, ale nikdo mu to nevěří.
Nahoru to kupodivu není daleko, obědvali jsme asi někde na kopci Oselné (podle údajů z mapy a Medvědova výškoměru, který se v mnoha situacích ukázal jako neocenitelný pomocník). Bolí nás nohy a doufáme, že cesta dolů bude snesitelnější. Bohužel se mýlíme. Včerejší večerní déšť udělal ze strmě klesající pěšiny bahenní tobogán, jako první se o tom přesvědčil Medvěd, když sjel i s batohem nějaké čtyři metry a zastavil se až o příhodný strom. Vyhýbáme se tedy pěšině i za cenu prodírání křovím, držíme se stromů a podklouzneme zhruba při každém prvním došlápnutí.
Další přestávku děláme až na Vriečanském sedle, kde nás podle mapy čeká něco jako brána do pekel. Za ním jsou totiž vrstevnice tak nahusto, že se dají stěží spočítat. Občerstvujeme se, znovu nabíráme vodu, Medvěd rozdává hroznový cukr, nová energie bude zatraceně potřeba. Za stromem s ukazatelem totiž začíná stoupání na Klak. Jsme unavení ještě z Hnilické kyčery a už také víme, že ani klesání není ve zdejších kopcích žádná výhra. Spekulujeme o dalších několika kilometrech a o tom, jestli vůbec chodit dál, když se na Klaku třeba vůbec nedá stanovat. Představujeme si, jak se na nás hora chystá a rozmisťuje léčky.
Nedá se déle otálet, slunce se pomalu sklání, pokud se má někdy vyrazit, musí to být hned. Nahazujeme tedy batohy na ramena, míjíme rozcestník a vyrážíme vzhůru.
Boj s Klakem začíná. Strmé stoupání, takové, že se nosem skoro dotýkáme svahu a ruce slouží jako opora. Bahno pod nohama, každý krok znamená sebrat sílu, zvednout nohu o metr výš, položit ji a sjet po hlinité břečce osmedesát centimetrů zpátky. Do toho zprvu kopřivy a stromy padlé přes cestu, vyšlapanou pěkně po slovenském způsobu přímo vzhůru. Žádné výhledy, žádná opora duše, nic. Jenom člověk sám, jeho batoh, příkrý svah a utrpení s každým pohybem. Nádech, krok a výdech. Škrábeme se nahoru asi hodinu, když se před námi objeví rozcestník Ostrá skála, předvrchol Klaku. Několik minut si užíváme nádherného výhledu ze skalní pozorovatelny a potom zpátky do boje.
Utrpení pokračuje. Medvěd mě prosil, abych až budu psát tento zápis, nezapomněl zdůraznit pojmy jako bolest, vyčerpání a peklo. Tady jsou. S přibližujícím se vrcholem ovšem sil přibývá. Stačí pečlivě rozplánovat síly ke skále na obzoru, zbytečně se nezastavovat, nemluvit a z posledních sil zvedat nohy. Ještě nějakých sto metrů. Padesát. A zhruba v té chvíli člověk zůstane stát jako omráčený. Za skálou, ke které se poslední půlhodinu upínal celou svou myslí, se k nebesům tyčí hora ještě vyšší a strmější než ta předchozí, mnohem dál a výš, než kdokoli vůbec předpokládal. A tak sedíme na falešném vrcholu a vzpamatováváme se z psychologického knock-outu, který nám zlomyslná hora uštědřila.
Slunce zapadá, Čenda už dál nechce a navrhuje ponechat poslední úsek na ráno, Brácha neříká nic, já s Medvědem chceme pokračovat. Nakonec jdeme. Do posledního dechu, s únavou na rtech takřka existenciální. Na samotný vrchol pod obrovský dvojitý kříž se spíš doplazíme a v prvních minutách si nikdo příliš nevšímá úchvatného panoramatu před našimi zraky. Stany budujeme na jakžtakž rovném místě v závětří asi deset metrů od vrcholku a dáváme se do přípravy rizota, zatímco Čenda leží zmoženě ve stanu, ošetřuje puchýře a odmítá se pohnout. Toho večera se už nikomu nechce nic dělat, naprosto vyčerpáni jdeme spát.
Chtěl bych napsat, že se toho dne již nic nestalo, ale lhal bych. Svůj největší trumf si totiž Klak šetřil právě na noc. Někdy po půlnoci mě probudil hluk. Stan se prohýbal po přívaly vody, vzduchem se neslo ohlušující hřmění a blesk stíhal blesk. S Medvědem jsme ve svitu baterky kontrolujeme stav stanu: prozatím vše v pořádku, plachta úspěšně vzdoruje. Evakuujeme alespoň batohy z předsíněk dovnitř a schouleni čekáme, co bude dál. Bouře dosahuje vrcholu, sedíme ve tmě stanu, hrom zní současně s bleskem, když chci Medvědovi něco říct, musím křičet, abych dunění přehlušil. Zoufalá situace. Modlíme se za příchod rána a za to, aby do nás neuhodil blesk. Co bychom dělali, kdyby nám vítr sebral plachtu a my zůstali v přívalu vody na vysoké skále v noci bez světla, s nejbližším úkrytem sto výškových metrů pod námi..? Nechci ani domýšlet. Zatímco se mi podobné věci honily hlavou, vítr nám zbořil jednu předsíňku. Pamatuju si, jak na sebe Medvěd háže bundu a se slovy „Noční můra z Elm Street!“ na rtech se vrhá živlu vstříc, aby plachtu znovu vypnul. Obyvatelé druhého stanu takové štěstí neměli. Bouřka jim uvolňuje tropiko hned zpočátku a než skončí, mají všude po podlážce asi půl centimetru vody. Blesky osvětlují vrchol Klaku a my jenom s hrůzou čekáme, kdy udeří do křiže… Kolem jedné hodiny bouře polevuje a na několik hodin chvíli odchází. Průtrž mračen se vrací v podobné síle ještě asi v pět, to už však po nočních zkušenostech přecházíme s klidem.
Den třetí
Po strašidelné noci a včerejších útrapách se probouzíme až kolem desáté. Po výhledu ani památky, celý Klak se topí v husté mlze. Pomalu vstáváme, snídáme ve stanech, ohledáváme škody způsobené bouří a nikomu se moc nechce vylézat do zimy venku. Teprve před jedenáctou opouštíme vrchol Klaku a zahajujeme sestup do Fačkovského sedla. Průtrž mračen vykonala své: z cest se stala veliká bažina, brodíme se bahnitými kalužemi a Stalingrad z cyklovýpravy je mnohonásobně překonán. Nejhůř je na tom Brácha se svými do tohoto prostředí poněkud nevhodnými botami, klouže, nadává a nakonec se nám ztrácí kdesi vzadu s tím, že na něj máme na Fačkovském sedle počkat. Potkáváme dva slovenské trampy, kteří jdou proti nám a vypráví nám, jak předchozího dne našli v bahně medvědí stopy a raději přesunuli svůj stan jinam. Nevěřícně zírají, když jim líčíme noční bouři na Klaku.
Na Fačkovském sedle nacházíme hospodu a čekáme na Bráchu. Když se ani po třiceti minutách neobjevuje, začínáme o něj mít mírný strach a přemýšlíme, jestli se dalo někde po cestě zabloudit nebo spadnout do propasti. Mezitím sušíme stany na asfaltovém parkovišti před hospodou a čelíme zvědavým pohledům těch, kteří do sedla přijeli autem a zase z něj chtějí autem odjet. Čekáme už čtyřicet minut, Brácha nikde, Medvěd mu volá a pak nám se smíchem oznamuje, že Brácha krosoval lesem, aby se vyhnul bahnu, a zabloudil. Prý „ví přesně, kde je, jenom neví, jak se odtamtud dostat“. Dorazil asi za deset minut s tím, že sešel asi dalších sto výškových metrů pod sedlo a musel se vracet nahoru.
V hospodě se naobědváme, ve sklepě na záchodech napustíme vodu a celkově se zcivilizujeme, Medvěd uspokojuje svoji touhu po citronové zmrzlině nanukem Kaktus. Dnes si chceme trochu odpočinout, nespěcháme proto dál a sedlo opouštíme až kolem třetí hodiny. Značkaři nás nepřestávají překvapovat, tentokrát vede naše trasa přímo pod sloupy vleku, na necelém kilometru opět nabíráme asi tři sta metrů výšky až na kopec Homolka, náš první cíl ve Strážovských vrších. Skoro litujeme, že jsme včera večer nedošli až sem (kdyby to bylo vůbec možné), zdejší louka je na táboření takřka ideální. Počasí nám přeje, není ani horko.
O několik hodin později spočíváme na sedle Javorinka ve stínu čtyř nádherných lip u božích muk, pod námi se rozprostírá vesnice Čičmany, zdejší lyžařské středisko. Scházíme po kamenité cestě dolů kolem prázdných chatek, svorně spíláme pohůnkovi na motorce, který kolem nás jezdí tam a zpátky. Chtělo by to čerstvý chleba, hledáme tedy obchod, ale už je pozdě, ten jediný je zavřený. Dáváme si tedy alespoň kofolu a chipsy v blízké hospůdce. Hodná paní hospodská nám pak načepuje i vodu do lahví. Kromě několika dalších hospod, malovaných domů, příjemné atmosféry a slepic procházejících se pod plechovou stříškou na autobusové zastávce nemá zdejší vesnice co nabídnout, jdeme tedy směrem na Strážov s tím, že na místě nazvaném trefně „okraj lesa“, tedy pod začátkem stoupání, rozbijeme tábor.
Než se tak stane, probíhá ještě vcelku pitomá hádka mezi mnou a Čendou, které místo na louce je rovnější a příhodnější pro stavbu stanu, naštěstí ani jeden nemáme moc sil a hádka netrvá dlouho. Poučení včerejší bouřkou vidíme v každém mráčku nebezpečí, dokonce v panické hrůze prcháme jíst bramborovou kaši do stanu, protože máme strach, že se spustí liják. Medvěd sice sázel svoje boty, že pršet nebude, ale nakonec přece jenom pár kapek spadlo, i když to nejhorší se muselo odehrávat někde jinde. Po setmění ještě chvíli diskutujeme o matematických záhadách a pak jdeme spát.
Den čtvrtý
Scházíme zpátky na značku, nabíráme vodu z potoka, protože nám připadá čistý a vydáváme se nahoru na Strážov. Převýšení, které podle čísla vypadalo nepříjemně, nakonec se zastávkami každých sto výškových metrů utíká docela rychle a na nejvyšším bodě Strážovských vrchů staneme ještě v době, kdy se dole pod námi převalují mraky. Proběhne nezbytné self-photo, další z mnoha zápisů do vrcholové knihy a cesta dolů. Podle mapy se někde v okolí nachází Jánošíkova jeskyně, nechce se nám ji ovšem hledat, a tak ono místo přecházíme bez zastavení a raději hovoříme o kriminálkách a celkové úrovni seriálů.
Vesnice Zliechov, do které nás naše putování zavedlo asi o hodinu později, na první pohled s Čičmany prohrává, zjevně se zde víc žije a méně se podstrojuje turistům. V místním obchůdku je překvapivě narváno, postupně sem míří tlupa vesnických dívek a chlapců, kdo si nekoupí plný pytel čokoládových křupek, je zjevně za outsidera. Než si sami nakoupíme a než si před obchodem odpočineme, projde kolem opravdu leckdo: potácivá postava v modrých dělnických kalhotách a bundě s mrtvolným obličejem a očima obrácenýma v sloup (podle Medvěda přišel rovnou z pekla), potom pracovník zdejších vodáren, který s námi chvíli vede řeč a potom nám věnuje svou láhev vody, jelikož nejspíš cítí profesionální povinnost nějakou vodou disponovat. Přesto se raději sháníme po další vodě, abychom vesnici neopustili s poloprázdnými lahvemi.
Rozhodneme se o ni poprosit ve zdejší hospodě na návsi, před kterou postává několik podivných individuí. S Bráchou a Čendou lezeme dovnitř, Medvěd hlídá batohy. Slovo „pajzl“ by onen podnik chválilo. Přítmí, puch z cigaret, špinavé zdi, plešatý neoholený výčepní, který jednomu hostovi nalil panáka a pak si sám hned přihnul rovnou z láhve. „Mohli bychom si u vás napustit vodu?“ ptá se Brácha. Hostinský na něj hledí kalnýma očima, znovu pije z láhve a za chvíli jenom zachrčí: „Záchod…“. Nevím, jestli dotyčnému došlo, že tu vodu chceme pít. Neodradil nás od toho jenom nápis „užitková voda“, ale především celkový stav hygieny, všudypřítomná rez, špína a smrad. Dostanete-li se zkrátka někdy do blízkosti hostince U Bratků, vyhněte se mu raději obloukem.
Naše další cesta vede přes vesnici Košické Rovné a přes kopec na Dolnou Strednou, odkud se pokračuje po asfaltce údolím. Bohužel jsme ztratili značku a nadešli si po asfaltu pár kilometrů. Z tvrdého povrchu mě bolí chodidla, slunko peče a nejbližší stín daleko. Konečně jsme ve vesnici jménem Kopec, kterým si pravděpodobně kompenzuje polohu na samotném dně údolí. Během stoupání na Vápeč, druhý vrchol dnešní cesty, se nám ovšem znovu ztrácí značka, jen tu a tam objevujeme přetřené fleky na stromech. Nevíme, jestli je to práce značkařů, nebo nějakého sabotéra, chvíli bloudíme, ale díky mapě a výškoměru nakonec nacházíme správnou cestu a zanedlouho jsme na Vápeči.
Přichází další klesání do vesnice Horná Poruba, tady se Brácha rozhodne vyhledat záchod, a tak sedíme u silnice a pozorujeme dění ve vsi, když se ozve hlasitá exploze a křik ve stylu: „Lojzo, bouchly ti kamna!“. Brácha se vrací s nepořízenou, přetínáme vesnici na jejím horním okraji a míříme dál na jihozápad směr Omšenská baba. Medvěd se nás pořád snaží přesvědčit, že zítra dojdeme až do Trenčína. Aby to bylo aspoň teoreticky možné, musíme se dnes dostat daleko, nejlépe až na louku jménem Bôčky.
Kráčíme po louce a ohlížíme se na majestátně vyhlížející Vápeč, když se z křoví po naší pravici ozve: „Chalani! Chalani, dajte si kapustnicu!“ Mezi stromy tu stojí několik stanů a chatrně zastřešených stolů, posetých prázdnými i plnými lahvemi od piva i tvrdšího pití. Kolem se motá asi patnáct chlapů a pár žen různého stupně opilosti, tváří se sice poněkud zlihovaně, ale vcelku přívětivě. Než se nadějeme, sedíme u stolu před plnými talíři zelňačky s chlebem, každý s jedním pivem před sebou a jedním panákem v sobě. Náš nejsdílnější hostitel se představuje jako William Wallace (prý se to nepíše, jenom speluje), povoláním výčepní, navzájem se podpírají s jedním podobně hovorným, ale trochu dezorientovanějším kolegou, v jednom kuse mluví a smějí se. Jezdí sem každé léto už třináct roků, na týden se ponořit do lihu. Turisty prý hostí skoro pořád, naposled prý nějakého Angličana, který tvrdil, že je vegetarián, načež snědl čtyři špekáčky, vypil pět piv, pořád říkal „very good“ a nakonec musel v jejich táboře přenocovat, protože mu jeho stav neumožnil pokračovat. Toho se my chceme vyvarovat, další jídlo a pití se snažíme odmítat, ale i tak dostaneme ještě chipsy a žvýkačky a je nám nabídnuta láhev mléka (po zelňačce, pivu a chipsech to považujeme za vtip). Když rozumíme, co říkají, odpovídáme a smějeme se. Když ne, jenom se smějeme. Nejlepší slovenské pivo je prý Plzeň, baby jsou tu špatné, Williama vyhodili z AC Milán, protože chlastal, pořád recitují hlášky z Dědictví (případně občas řeknou „jdem blejt“) a máme počkat, protože tu bude mít koncert Michael Jackson. Odmítat další panáky je čím dál těžší, mnohokrát jim děkujeme a snažíme se prchnout. Nakonec úspěšně, loučí se s námi, říkají, že oni jsou „bratia“ a my že jsme bratři a jsou rádi, že nejsme z Prahy, protože Pražáky nesnáší. Konečně odcházíme. Inu, je to tu pohostinný kraj.
Plni zážitků a s nějakou promilí takřka okamžitě ztrácíme značku, chvíli se motáme po lesních cestách, Bráchova GPS nemá signál, a tak nakonec správně usoudíme, že ráno je moudřejší večera, a utáboříme se přímo na křižovatce lesních cest.
Den pátý
Ráno je ztracená cesta opravdu rychle nalezena, kráčíme celkem poklidným tempem směrem k Trenčianským Teplicím, Medvěd ještě pořád doufá v Trenčín, ale nakonec to vzdává i on. V okolí Omšenské baby nacházíme podivný plot s betonovými sloupky a ostnatým drátem, na mnoha místech zkrouceným a potrhaným, s cedulkou „Vojenský prostor! Zákaz fotografování!“, kterou si Medvěd okamžitě po přečtení vyfotil. Naše značka se oplocenému území uctivě vyhnula, na druhé straně byl les dokonale neudržovaný, stromy porostlé nějakou popínavou rostlinou a všude po zemi spadané větve. Přemýšlíme, jestli se tu spíš v osmdesátých letech dělaly pokusy na lidech, nebo jestli je tam ještě pořád tajná podzemní laboratoř. Na louce Bôčky sledujeme trojici pohůnků, kteří patrně ukradli tátovo auto a teď s ním jezdí po loukách, nejstaršímu mohlo být tak čtrnáct.
Klesáme až do Trenčianskych Teplic, v areálu lázní mezi kultivovaně vyhlížejícími důchodci ve vycházkovém oblečení si však připadáme poněkud nepatřičně, pětidenní pobyt se na naší vizáži stihl podepsat. Čenda navrhuje, abychom se zkusili nenápadně vmísit mezi dav nažehlených svatebčanů, ale nakonec od toho z úcty k novomanželům upouštíme. Znovu bloudíme, tentokrát po lázeňské promenádě, než nám paní ukáže správnou cestu k nádraží. Jeden vlak nám ujede prakticky před očima, na další čekáme necelou hodinu, během které dojídáme poslední zbytky včetně Čendova odporného zpola zkvašeného chleba.
Ve 12:55 opouštíme Trenčianské Teplice, úzkokolejkou jedeme jen kousek do Trenčianské Teplé (za zmínku stojí velice sebevědomý průvodčí vypadající na patnáct let), odtud dalším vlakem do Vlárského průsmyku, dál do Bojkovic a do Uherského Hradiště, kde po krátké přestávce na pizzu (opravdu skvělé, doporučuji navštívit!) a zmrzlině naposledy nasedáme na vlak, kterým dojedeme až do Olomouce.
Počítáme peníze a kilometry, podle Bráchova kvalifikovaného odhadu s pravítkem v ruce jsme za těch necelých pět dnů ušli 91 kilometrů, výškových metrů nespočet nahoru i dolů, žádný koeficient bahennosti neuvedl. Kdyby nějaký existoval, určitě by to bylo úctyhodné číslo.
Vojta