Terezské údolí 13.-15. 6. 2008
Terezské údolí 13.-15. 6. 2008
Přestože to v několika týdnech vypadalo na poměrně slušnou účast, nakonec se ze závěrečné stanové výpravy stala akce spíše komorní. Brácha avizoval svou neúčast dlouho dopředu, David s Montym odjeli někam rybařit, Vojta Rusín musel s rodiči, Vojta Štajner onemocněl, takže nepřijel ani Tom, Bublina se nedostavil vůbec… Ubývalo nás zkrátka s každou minutou, je dost možné, že kdyby byl sraz o dvě hodiny později, nedorazil by už vůbec nikdo. Nakonec nás bylo jedenáct: Lukáš, Michal, Medvěd, Čaroděj, Joke, Lipo, Matěj, Snake, Oslík, Jarek a já.
O předpovědi počasí se vedly spory, někteří vehementně tvrdili, že bude celé tři dny pršet, jiní hleděli vstříc budoucnosti spíše optimisticky. Nakonec měli pravdu ti druzí, během celé výpravy ani nekaplo.
Z nádraží Olomouc – město jsme se do Náměště na Hané dopravili celkem rychle, cestu jsme si krátili všeobecným povídáním a přehazováním imaginárního míčku, čímž jsme si vysloužili pozdvižená obočí u ostatních spolucestujících a nerudného starého průvodčího, který rozezlen rozmístěním našich batohů po sedadlech (nechali jsme samozřejmě i spoustu volných míst k sezení) nevědomky pronesl větu strojvedoucího ze třetího dílu Matrixu: „Tohle je můj vlak. Tady velím já.“ Naštěstí průvodčí oproti tomu zarostlému špinavému programu nedisponoval ve svém světě žádnými zvláštními schopnostmi.
Přešli jsme most, zabočili doleva a zamířili podél vypuštěného bazénu do Terezského údolí, místa konání legendárního tábora v roce 2006. Zastavili jsme se u studánky a chvíli sledovali Čaroděje, jak umývá své věci, mezi něž se nebezpečně rozšířilo vepřové maso na zázvoru, které mělo původně zůstat jenom ve svém sáčku.
Mírně nás překvapilo, když jsme zjistili, že na louce od naší minulé návštěvy přibyl jeden potok, z tábořiště se tak stal jakýsi ostrov, obehnaný z obou stran vodním příkopem. Dohodli jsme se, kdo bude spát ve kterém stanu, a následně stany postavili. Následovala samozřejmě večeře a po ní nějaké hry. Souboje muže proti muži na jednu hadrovku, slepý Indián a jan-ken-pon. Obzvlášť poslední hra dostala úplně nový rozměr hlavně díky Jarkovi, který místo klasického „jan-ken-pon“ říkal všechno možné od „limo-ná-da“ po „stip-tér-ka“. Dále jsme se snažili vědecky dokázat, že mistři světa dávají vždycky nůžky, bohužel neúspěšně. Čarodějova teorie: nejčastěji se dává kámen, ti chytřejši (což jsou na mistrovstvích už skoro všichni) proto dají papír, ale jenom mistr světa dá nůžky…
Na údolí se pomalu snesl soumrak, vytáhli jsme si karimatky na náměstíčko, utvořili kruh a hovořili o všem možném. Vtipy, vzpomínky, zážitky… Nakonec muselo dojít i na strašidelné příběhy o oběšencích a na dohadování se o tom, co nejděsivějšího může člověka potkat na hlídce, případně na rádcovské zkoušce. Posuďte sami: Kráčíte temnou lesní cestou, napínáte zrak do černě před sebou, všude kolem panuje ticho… Náhle něco uvidíte. Přímo uprostřed cesty stojí dívka v bílých šatech s černými vlasy načesanými přes obličej. Nehýbe se. Stojí jako socha, jen lehký vítr pohazuje lemem jejích šatů. Dokázali byste projít kolem ní..?
Od podobných úvah byl už jen krůček k hororům. Ujal jsem se tedy vyprávění příběhu, který na skautských akcích zazněl už bezpočetkrát, Poeova Černého kocoura. Stezka odvahy pak představovala jen logické vyústění celého večera, nakonec se jí zúčastnili všichni kromě Jarka, který se vymlouval, že je mu zima, a tudíž nemůže opustit tábořiště. Ve skutečnosti stačilo dojít za nejbližší zatáčku, kde číhal Lukáš spolu se skupinkou dalších „pařezů“, jak kdosi označil skrčené postavičky ve tmě.
Ráno většinu zúčastněných probudil zvuk smažícího se masa. Oslík si s sebou vzal na výpravu naložené řízečky a brambory, rozhodl se, že si této lahůdky dopřeje na snídani. Jídlo na této akci si ostatně zaslouží vlastní zamyšlení. Kdo jedl tradiční skautská jídla jako jsou makovec nebo trenčanské párky, mohl si připadat jako naprostý blázen. Čaroděj hned v pátek večer překvapil svými masovými kostkami na zázvoru, Oslík nakládal maso a Medvěd si zase na každou snídani chystal ovesné vločky s banánem a jahodami.
Dopoledne nás čekal úkol, bez něhož by další aktivity nemohly proběhnout: udupání kusu louky na hry. Nejdřív jsme se bez větších úspěchů snažili udělat rojnici, pak jsme v hustém podrostu sehráli úmorný fotbalový zápas a několik druhů vybíjené. Oblibu si získala hlavně varianta se zombiemi, které se snaží vskakovat do ran a které vyluzují zvuk „blbl…“ (později se z toho stalo „bléé“ a nakonec „gordon bleu“). S tím, jak se slunce naklánělo do údolí, rostla prudce teplota vzduchu. Uchýlili jsme se proto k méně namáhavým aktivitám jako signalizace a chození ledovou vodou v potoce.
V poledním klidu přišel na řadu bang a později také citadela. Bohužel při poslední partii bangu všichni zúčastnění horkem usnuli, Lukáš se ještě chvíli snažil pro ostatní spící hráče nahlas říkat, co se ve hře právě děje, ale nakonec i on musel usoudit, že takhle to dál nejde, a hru ukončil.
Odpoledne všichni kromě Snaka, který zůstal kvůli své pochroumané noze u stanů, vyrazili na kopec hrát bojovku. První překážku ovšem představovala bažina, kterou bylo nutno překonat. Na vrcholku kopce nad tábořištěm jsme objevili zajímavé věci: hromadu starých polorozpadlých plotů, které pravděpodobně někdy tvořily oplocení nějaké lesní školky. Asi za pět vteřin jsme usoudili, že určitě nebude nikomu vadit, když z nich postavíme menší pevnost. Tak jsme také učinili a svedli několik šiškových bitev. Kdo četl v Pánovi Prstenů o bitvě v Helmově žlebu, mohl by podlehnout mylné domněnce, že i relativně malý počet obránců dokáže v útrobách pevnosti vzdorovat mnohonásobné přesile. Zjistili jsme, že to neplatí vždy. Dokonce ani sedm obránců se v našem případě nedokázalo ubránit třem útočníkům. Důvod byl nakonec pochopitelný: Helmův žleb neumožňoval útok z více stran a poskytoval tak obráncům nějakou výhodu, kdežto naše pevnost představovala spíš jakousi klec, do které byli obránci nahnáni a následně ze všech stran roztřískáni na padrť.
Došlo k následujícímu incidentu s myslivcem:
Lipo (řítí se z lesa): „Průšvih! Průšvih! Jde sem myslivec! Divně se na nás díval a ptal se, jestli jsme z toho tábora na louce!“
Po krátké panice (stanovali jsme totiž uprostřed CHKO) myslivec skutečně přišel. Pomalu se blížil, měřil si naše stany pohledem, přes rameno puška se zaměřovačem. S každým jeho krokem naše odvaha klesala… Naštěstí se na nás jen usmál a pokračoval v chůzi. Uf…
Kolem páté jsme se vrátili na louku a pokračovali nejrůznějšími absurdními hrami jako hamburger, demonstrace, eroze nebo rozmotávání „zavinutců“. Nevím, který blázen navrhl obíhání tyčky a slony, každopádně k těmto hrám došlo a jako už tradičně jsme se všichni váleli po zemi a smáli se cizímu neštěstí, dokud nepřišla řada i na nás. O fotbale bych se raději ani nezmiňoval, trápení týmu, za který jsem spolu s Lipem, Jokem, Snakem a Jarkem hrál, se snad ani nedá slovy vylíčit.
Ačkoli se výpravy skoro nikdo nezúčastnil, museli jsme vyhlásit celoroční bodování. Sláva tedy vítězi, který si vydobyl čestné místo v oddílových dějinách! Stal se jím se suverénním náskokem Matěj před Tomem a Snakem. Ještě jednou sláva! Vyhlásili jsme také nejlepšího jednotlivce z této výpravy, tentokrát Snaka. Došlo ještě k úsměvným zmatkům, když si Jarek spletl poslední místo s prvním a snažil se ukořistit termosku.
K večeru nás museli opustit Lukáš s Michalem, náš počet se tak ještě snížil. Stejně jako v pátek jsme si asi do půl jedenácté pamětníci vyprávěli příběhy z historie oddílu, vzpomínali jsme na členy, kteří už dávno nechodí a u kterých ani nevíme, kde vlastně skončili jako třeba Biskup, Kuře, Bublina (ale ten starší), Luboš, Scénik, Blizzard, Smíšek a spousta dalších. Vlčata a mladší skauti kupodivu pozorně naslouchali; když jsme chtěli přestat, dokonce nás přemlouvali, ať pokračujeme.
Ráno se Oslík pustil do dalšího řízku, který ovšem nesnědl, protože měl to syrové maso dva dny pěkně v teple v batohu. Přesto (a možná právě proto z hladu) trpěl po zbytek výpravy bolestmi břicha a dvakrát dokonce zvracel. Sbalili jsme věci, uklidili všechny odpadky, donutili Jarka něco sníst (ten by zase jinak nejedl asi vůbec), sehráli mnohem úspěšnější odvetu ve fotbale, nafotili sérii oddílových ksichtů (viz fotoalbum) a vydali se na zpáteční cestu. Po krátké návštěvě cukrárny (paní cukrářka nám zavřela doslova před nosem) jsme odjeli domů. Příjemná výprava.
Vojta
P.S.: Kdo by si myslel, že se všechno dobré musí vyvážit něčím negativním, měl by pravdu. Toho večera naše reprezentace sehrála zápas s Tureckem a… no, radši nic.