Tábor 2007
Mám před sebou vcelku nevděčný úkol, sice pokusit se zachytit tábor Rešov 2007 v několika větách tak, aby je byl někdo ochoten číst a zároveň aby splňovaly alespoň základní požadavky historické objektivity… Předem se omlouvám všem čtenářům, že se možná právě na jejich nejsilnější zážitek v zápisu nedostalo, že jsem něco opomněl a něco jiného zase zveličil. To se bohužel stává. Můj zápis se také nehodlá zabývat událostmi ze staváku, protože jsem se jich neúčastnil, má-li někdo chuť, může staváku věnovat samostatný zápis.
Letošní tábor se od těch předešlých odlišoval v jedné důležité věci: po věčných roztržkách se sedmým oddílem jsme poprvé pořádali tábor docela sami, nemuseli jsme se tedy na nikoho ohlížet, na druhou stranu tak vyvstalo několik netušených problémů. Nutno však říci, že jsme se s nimi poprali více než úspěšně a léto 2007 stálo za to.
Kdo se tábora účastnil? V jisté knize se píše, že nejlepším stylistickým prostředkem je prostý výčet, sáhnu k němu tedy i já. Vedení: Žabák, Brácha, Lukáš, Chřepťa, Vojta, Rohlík; skupina Black and white: Medvěd, Ash, Bublina, Jenda; skupina Tupláci: Čaroděj, Lipo, Pavel, Monty, Matěj; skupina Břitníci: Michal, Bacil, Sox, Tadeáš, Prokop; skupina Soldaten: Joke, Kamikadze, Snake, Vojta, Tom, David; roveři: Číňan, Ondra, Martin. Výčet zúčastněných samozřejmě není úplný, jednu osobu bych chtěl uvést mimo seznam. David (dříve také pan Tadeáš) se stal nezapomenutelnou osobností na táboře a za dokonalou práci v kuchyni a celkově pozitivní přístup mu náleží jeden veliký dík. Nejsem si vůbec jistý, kolikrát obdržel nej-prsten (Dvakrát? Třikrát? Možná ho jednou v hlasování porazil „tábor“…). Původně se měl účatnit i Laďa, ale po cestě na tábor ho srazilo auto a část tábora strávil v nemocnici.
Jak už tomu na našich táborech bývá, mezi důležité účastníky patří celý zástup bytostí zcela imaginárních. Souboj Ashe, Joka, Lipa, Soxe a Kamikadzeho s arciupírem v DrD ovládal poměrně dlouho táborové kuloáry, myslím, že ke konci znalo jeho útočné číslo a počet životů už i to nejmenší vlče. Jméno Martina Feuchtwangera, fiktivního účastníka expedice na Kilimandžáro, zase znělo zkomoleně ze všech stran, slovo „fojtfanf“ se nakonec stalo spíše citoslovcem použitelným za jakékoli situace. Dále bych uvedl Manfreda, nejsem si přesně jistý jeho stvořitelem, ale domnívám se, že to byl člen Bacilovy skupiny na CTH. Poslední, nikoli však svým významem, se do historie tábora zapsal vakočíšník. Podle Joka obchází za bezměsíčných nocí kolem skautských táborů, projevuje se šustěním v křoví a odnáší malé děti ve svých vacích. Jestli tomu věřil někdo kromě Montyho, zůstává dodnes otazníkem.
Tábořiště v Rešovském údolí se po prvotních bojích s přírodou ukázalo býti více než obstojné, oproti Náměšti nám turisté nechodili přes náměstíčko, na druhou stranu jsme si za celé dva týdny neměli kde zahrát fotbal. Ale zpátky k válce s matkou přírodou. Hlavní část jejího arzenálu tvořily vosy a včely, na louce samotné se nacházelo hned několik oblastí, do nichž chodili jen lidé kromobyčejně lehkovážní nebo ti, kteří zatím žádné žihadlo nedostali. Rekordmanem se podle mých statistik stal Martin (11 žihadel), v těsném sledu s Chřepťou a Žabákem (po 10 žihadlech). Se svými třemi zásahy se tak cítím trochu jako outsider. K vraždění vos jinak sloužil biolit, boty, hrníčky, marmeláda, ešusy, petrolejka, naběračka, lopaty, mnoho vos zahynulo v nádobce se šťávou a spatřil jsem i vosu přeseklou pantokem. Jsou zkrátka místa a chvíle, kdy musí šestý skautský zákon jít stranou…
Z dlouhodobých záležitostí si určitě zaslouží zmínku celotáborová hra, letos s tématem „zdolání Kilimandžára“. Čtyři týmy se utkaly v jedenácti etapách, tvořilo se, přemýšlelo, putovalo i bojovalo, zpočátku trochu zaostávali Břitníci, ti však svoji ztrátu po příjezdu Michala dotáhli a nakonec zápolili o první místo. Tři etapy před koncem se zdála být situace jasná, Tupláci pod velením Čaroděje zdolali vrchol jako první a shrábli tak vrcholovou prémii, v další etapě si své vedení jen upevnili. Snad podcenili situaci, snad se přece jenom nedokázali vyrovnat s nabytou slávou, snad je poznamenal Čarodějův předčasný odjezd a ztráta velitele. Každopádně svou spanilou jízdu zakončili totálním fiaskem v posledních dvou etapách. V první složili buvola jako poslední a následně nedokázali za tři čtvrtě hodiny vůbec rozdělat oheň. To by ještě nevadilo, kdyby se nevykašlali na etapu poslední, v níž se mělo vejce za pomoci dodaného materiálu snést neporušeno z výšky tří metrů. Zatímco ostatní týmy svorně budovaly padák a doskočiště, Tupláci jen tak vyhodili vejce tři metry vysoko a pak se tvářili překvapeně, že se na zemi roztříštilo. Jaké bylo tedy výsledné pořadí?
1. Black and white
2. Tupláci
3. Břitníci
4. Soldaten
Přepad se konal jen jediný, sice ze strany 2. roje světlušek. Skoro nikomu nepřipadalo divné, že přepadnice vykřikují slova jako „aspakável“, „aspakávarp“, byly docela obyčejně přivázány ke stožáru a sloupům od kuchyně. Teprve potom vyšlo najevo, že jde ve skutečnosti o noční hru, jejímž cílem je předání krásné nové oddílové vlajky. Žabák už dokonce myslel, že se našla ona první, legendární vlajka, která možná ještě dnes někde putuje autobusem… Čekali jsme K2, zaslechli jsme totiž mnoho siláckých řečí, ale nakonec se nedostavil. Světlušky ho prý odmítly a nám nepřipadalo pravděpodobné, že by dorazil potmě lesem sám, zvlášť, jak někdo trefně poznamenal, když by musel v těch tmavých brýlích narážet do stromů. Škoda, Žabák pro něj postavil speciální kůl s přívodem vody… Světlušky nakonec zůstaly ještě o den déle a byly obsazeny do ženských rolí zatím nedokončeného antiutopického filmu o zákazu uzlování. Za zmínku stojí i jedna báseň: „Manon je motýl, Manon je včela, Manon je růže hozená do kostela, Manon je to, co neztratí svůj pel, Manon je rozum, který mi uletěl. Manon, ach, Manon, Manon z Arassu! Manon je moje zemřít pro krásu!“ Viď, Číňane?
Jestli Náměšť na Hané patřila stolním hrám, pak byl Rešov rozhodně zasvěcen Dračímu doupěti. Hrálo se ve všech věkových kategoriích, hrálo se při jídle, hrálo se za pochodu, hrálo se každý večer do půlnoci.
Olympiáda se zase proměnila v exhibici dvou lidí, prakticky všechny skautské disciplíny vyhrál Kamikadze, skoro všechny vlčácké naopak Jenda. V roverském závodě Ironman se také žádné překvapení nekonalo a zvítězil hladce Medvěd. Ten ostatně vyhrál i „opačnickou“ etapu z roverské CTH poté, co celý den chodil pozpátku, držel chléb namazaný dolů a při nástupu na bodování stanů nastoupil za stanem.
První táborák byl veselý, sešlo se mnoho velice úspěšných scének: skvělá potterovská píseň, groteskní stavba stanu, soutěž v poznávání přísloví… Onoho večera, zatímco šli všichni ostatní spát, složil svůj skautský slib Lipo.
Druhý táborák ze zapíše do historie mnohem zřetelněji. Před úchvatnou březovou pagodou totiž zazněla hned dvě důležitá oznámení. Došlo k definitivnímu sloučení 4. oddílu Ostnovci a 2. smečky vlčat. Druhá zpráva však byla ještě významnější. Žabák oficiálně ukončil své působení coby vůdce Ostnovců, odchází, aby mohl věnovat více času rodině a osobním záležitostem, jeho funkci přebírá Brácha. Oddíl tak získává po deseti letech činnosti pátého vůdce. Hovořilo se dlouho, řečnilo se a děkovalo, táborák tak získal značně melancholickou atmosféru, kterou podtrhávalo čtení starých zápisů z kroniky. Přes zahajovací výpravu do Slatinic, legendární třídenní výpravu do Smilova, neúspěchy roku 2005, skvělou Náměšť na Hané až k Rešovskému údolí, kde Žabákova epocha končí…
Kolem páteční půlnoci složil slib Martin, o několik minut později splnil Tři orlí pera a nastartoval tak raketovou skautskou kariéru.
Co ještě dodat? Svět rešovského tábora byl pestrý, od klání v ringu, výlet na Sovinec s roverským blouděním v lesích, lovecké safari, velkou pokladovou hru, Svojsíkův závod, stavbu a přespávání v chýších přes nástupy, zkoušku odvahy, zpívání v kuchyni, den sluhů a břitnickou pšeničnou kávu až po Žabákův samurajský meč, lovení hlodavců Myšilovem, ze strany vedení zpackaný Setonův hrnec, Lukeho táborový komiks a Bacilovu píšťalku, která místo hvízdání hrála písničku.
Sox by možná řekl, že to byl „horůrek“, Bublina by možná prohlásil, že to byl „podraz“ a že to bylo „nefér“. Těžko říct. My jsme však prožili v Rešovském údolí dva týdny a já myslím, že stály za to. Na shledanou na táboře 2008!