Lanškroun 13. - 15. 3. 2009
Lanškroun 13. – 15. 3. 2009
Čtyřtýdenní maraton skautských akcí na přelomu zimy a jara měl být korunován třídenní výpravou s Duběnkami. Z pozice organizátora mohu prozradit, že se v plánovaném programu nejprve počítalo s takovými aktivitami jako „soutěž ve stavění sněhuláků“, případně „veliká sněhová bojovka“. Jak dny plynuly a sněhu ubývalo, v programu se objevovaly povážlivé trhliny. Možná i proto se výprava nakonec vyvíjela docela jinak…
Na nádraží jsme se sešli chvíli před čtvrtou, dvakrát jsme přestoupili a po krátké chůzi, provázené neustálým škemráním většiny zúčastněných o návštěvu supermarketu, se dostali ke skautskému domu (pozoruhodný jev: obchod, v lidském životě běžná záležitost, se po dobu výpravy stává jakousi nedostupnou věcí, zakázaným ovocem, po němž každý účastník výpravy nesmírně touží, ačkoli by o něj v běžném životě sotva okem zavadil). Po Podivínu jsme tak měli podruhé příležitost obdivovat úroveň skautingu v menších městech a Olomouc podruhé dostala na frak. Nádherná třípatrová budova s mohutným dřevěným schodištěm, stěny zdobené starými fotografiemi a malbami, krb a majestátní březové křeslo v dolní klubovně, mezipatro s vlajkami v takřka zámeckém stylu, to všechno na nás v Lanškrouně čekalo. Počáteční chaos a zmatky v tom, kdo bude kde spát, byly nakonec vyřešeny, pětičlenné vedení (posílené o Tesila) přenechalo větší místnost členům a odebralo se do místnosti menší, Duběnky se s šesti vedoucími a pěti členy spokojily s místností jedinou.
Program začal seznamovacími hrami, přebírali jsme cizí identity, předávali si je mezi sebou a nakonec pátrali, kdo by měl být kdo. Jinak velmi dovádivé hry musely být provozovány velice tiše, za tenkou stěnou se prý konala středisková rada. Následovalo „psaní na dlaň“, díky němuž už každý ví, co je žabo (podle Romči nějaká součást barokního ošacení). Zahájení celovýpravové hry předcházela již jen krátká pauza, během níž jsme se měli převléct za celebrity. Tak jsme to… ehm… udělali. Přesněji řečeno: Duběnky se za celebrity převlékly doopravdy, kdežto většina Ostnovců se svůj převlek snažila pouze předstírat divokými účesy, hábity mnichů jako Jenda či případně omotáním hlavy obvazem jako Sox. Ve společenské místnosti se tak sešla podivná sebranka rytířů, zakuklenců, úchylů, exotických krasavic a těžko říct, čeho všeho ještě.
Hollywoodské předávání Oscarů. Takové bylo téma výpravy, inspirované nedávnou minulostí. O zlaté sošky se utkalo pět filmových štábů: Tesil Pictures (pod vedením Tesila), Crazy Brothers (coby vedoucí Brácha), Six Feet Under (Kiki), Soxík Production (Cup) a Masák Entertainment (Efka a Bobr). První oscarovou kategorií byla hudba, konkrétně poznávačka jednadvaceti filmových melodií či titulních songů. Zde také poprvé zazněla nepsaná hymna výpravy, Cell Block Tango z filmu Chicago. Málokdo ho sice poznal, zato se někteří váleli smíchy při dnes již legendárním: „Á – á,“ které Jarek s některými dalšími vlčaty vyluzoval po celý zbytek výpravy. Nejúspěšnějším štábem se nakonec s osmnácti body stal Tesil Pictures, předání prvního Oscara zakončilo celý večer a my se odebrali ke spánku. Abych nezapomněl, každý z nás toho večera od Muty obdržel svůj tajný úkol pro celou výpravu. Jako příklad za všechny: „Seber někomu pastelku, vyhoď ji z okna a řekni: „Jestli tě má ráda, tak se ti vrátí.“ nebo moje „Vezmi hrnec z kuchyně, dej si ho na hlavu a křič, že za chvíli vybuchne atomová bomba.““
Ráno jsme hned po snídani a naškrabání brambor na oběd museli opustit chatu, domácí v některých místnostech pořádali šachový turnaj a z celkem pochopitelných důvodů si nepřáli být rušeni. Vydali jsme se tedy směrem k rybníkům za městem. Po bloudění, během něhož vyšlo najevo, že zelená turistická značka je na našem plánku zakreslena žlutě, jsme konečně našli správnou cestu a vyrazili po dlouhé asfaltové silnici na severozápad. Počasí nám zrovna nepřálo, bylo pod mrakem a na zemi stály kaluže. Sox s Jokem se snažili najít zkratku, ale ukázalo se, že jejich most končí v bažinách ještě horších, než v jakých začínal. Zanedlouho jsme naštěstí opustili asfaltku a sešli do lesa. Po dvou zastávkách, první ve stylu malých dovádivých kuřátek a druhé u Eduardova pramene, přišla další hollywodská etapa, boj proti internetovým pirátům. Každý se snažil skrýt číslo, které mu viselo na zádech, a zároveň odhalit čísla cizí. Zvítězili Six Feet Under. Poté jsme sehráli klasickou šiškovou bojovku, přerušili jsme ji jen na pozorování dvou srnek, které se brodily rybníkem. Cesta zpátky k chatě utekla mnohem rychleji, zlepšilo se počasí, narazili jsme na zmateného králíka, hodili po sobě posledními dvěma sněhovými koulemi ve střední Evropě a Sox se Snakem se asi tisíckrát pokusili získat svolení k návštěvě obchodu. Neúspěšně.
Bohužel nikdo nezůstal v chatě, aby uvařil oběd, na ten došlo po namáhavém smažení až kolem půl čtvrté. Práce u plotny byla natolik vyčerpávající, že podle očitých svědků Romča zezelenala, prohlásila: „Čtyři pánvičky… a všechny jdou doleva…“ a zamotala se jí hlava. Členi se mezitím více či méně úspěšně snažili vyznat ve schématu nekonečného seriálu a zodpovědět záludné otázky. Nejlépe se to podařilo Žabce z Crazy Brothers. Po dlouho očekávaném obědě a poledním klidu, stráveném spánkem, ping-pongem a čirým zlobením (zejména v případě Oslíka), se pokračovalo v programu.
Po vzoru Milionáře z chatrče i filmové štáby zkusily své štěstí ve Chcete být milionářem. Některé otázky byly lehké („Ve které obci se právě nacházíme?“), některé se lehce jenom tvářily („Kdo byl posledním československým prezidentem?“), některé byly pouze pro odborníky („Z kolika obratlů se skládá páteř zdravého člověka?“) a s některými si neporadil skoro nikdo („Kolik premiérů měla samostatná Česká republika od svého vzniku?“). Největšího jmění v rupiích nakonec dosáhl Tesilův tým, získané peníze mohl použít hned při dalším, nejdůležitějším úkolu. Každý tým dostal papír, na němž bylo 34 slov a sousloví, hned na první pohled nijak nesouvisejících (mango, paprskomet, ošemetná situace, chobotnice, šavlozubý tygr, Barbie atd.). Ta se měla objevit ve scénce s tím, že se bylo možno za rupie z některých slov vykoupit.
Další hodiny strávily štáby v oddělených místnostech, pracovalo se, tvořilo, nacvičovalo a vymýšlelo. Jen občas se vynořil Brácha (jehož tým získal nejméně rupií a musel do scénky zakomponovat asi 15 slov), pronesl něco ve smyslu, že nechce být trestán za jednu věc dvakrát, a zase zmizel. V té době jsme s Muty a s Romčou chystali krupici na večeři a přestože jsme míchali kaší ostošest, začala odporně páchnout, i když to naštěstí na chuti nebylo poznat. Zamíchali jsme do ní tedy druhou, dobrou polovinu kaše s tím, že se puch rozředí. Nerozředil. Největší faux pas se potom podařilo Jendovi, když se mě pokusil před kaší varovat, aniž by tušil, že jsem jejím spolutvůrcem… Nevadí. Někdo prohlásil, že to „chutná jako cigarety“, ale já nemyslím, že by to bylo tak zlé…
S nocí přišel zlatý hřeb celé výpravy. Scénky. Nejprve příběh z dílny Crazy Brothers o Barbie, její kamarádce, studánce („Study“), a růžovém záchodovém prkýnku, poté Six Feet Under a jejich putování indiánského náčelníka za kancem, za které Oslík v hlavní roli a Joke v roli Stalinova vojáka získali nominaci za nejlepší mužský herecký výkon. Pokračovalo se příběhem agenta 770 Pepy Blonda (možná ta přezdívka Jarkovi už zůstane), z něhož pochází oscarová hláška: „Tak co, baby, půjdeme k tobě, nebo ke mně?“ a dalším dílem Indiana Jonese v podání Soxík Production. Nakonec se představili výborní Masák Entertainment a jejich Šavlozubý tanec, vyprávění o člověku, který omylem zabije baletku na vrcholu kariéry a trápí ho přízraky minulosti. Nutno podotknout, že poslední jmenovaný štáb si vrchovatě užíval scénku i samotné nacvičování, hláška: „Ty jsi ale mango!“ zněla po celém domě. O jednotlivých scénkách se netřeba zmiňovat podrobněji, zůstaly uchovány v digitální podobě a každý je snad může najít vystavené i na YouTube.
Třetího rána musel po snídani (a krátkém nácviku atomového výbuchu) přijít úklid. Umývalo se nádobí, balily batohy, zametaly podlahy… a ve volné chvíli se vytvářely živé obrazy, které měly znázorňovat scény ze slavných filmů, případně ze skautského života. Kvantitou i kvalitou převálcovali ostatní Masák Entertainment. Kdo by si chtěl filmy rozpoznat sám, najde živé obrazy v oddílové fotogalerii. Ještě proběhla krátká etapa „střih“, nalezení a sestavení rozstříhané fotografie Seana Conneryho, s tím, že po chatě se člověk musí pohybovat se zadrženým dechem. Zde excelovali Soxík Production. A pak už jen guláš a smutné loučení s Lanškrounem.
Posledního Oscara, nejspíš za kaskadérský výkon, si pro sebe zřejmě chtěla urvat Žabka, uklouzla s plným batohem na betonových schůdcích a před zraky mnoha svědků se zřítila na zem. Hlavou napřed. Díkybohu dopadla na hlínu a vyvázla jenom s překvapeným výrazem a umazaným rukávem… V Rudolticích jsme měli půlhodinu na přestup, Oslík s Ondrou si z těžko pochopitelných důvodů potřebovali ověřit, jestli plasty opravdu hoří, a pak se s námi rozloučil Bobr, jeho cesta pokračovala na opačnou stranu. Ta naše skončila na hlavním nádraží v Olomouci. A my byli bohatší o zážitky ze skvělé výpravy. Akce s Duběnkami se nám obvykle daří, kdy se bude konat další?
Uvidíme.
Vojta
P.S.: Spěšná depeše pro Joka: Himmler na té schůzce není…
(kdo tuto větu nechápe, ať si ji ze zápisu odmyslí)