Úkol
Po chvíli už nedýchala. Liz se rozplakala.
Emanuel, který celou dobu tuto scénu jen pozoroval, šel k postýlce pro Kláru, malou dceru Henriho a Elion.
„Pojď. Musíme k mágům. Té ženě už nepomůžeš.“ Promluvil Emanuel. „Radši nás odtud teleportuj to je nejrychlejší cesta.“
Liz vstala. Chytla Emanuela a už jich nebylo.
Ve stejnou chvíli se na toto místo přemístil Fénixův řád.
„Smrtijedi už asi odešli.“ Zhodnotila situaci kolem jedna členka.
„Měli bychom to tu prohledat, jestli tu nezůstal nějaký smrtijed, nebo jestli tu není ještě někdo živý.“ Navrhl Brumbál. Všichni se dali do hledaní. Jediné co našli byla žena. Jeden ze členů, který byl lékouzelník, k ní ihned po jejím nálezu přiběhl.
Liz a Emanuel se objevili v krásné síni. Byla vykládaná mramorem. Strop přidržovaly velké sloupy. Kolem nich se volně proplétaly růže a jiné květiny. Na zdech byly namalovány různé obrázky. Stoupalo odtud mnoho schodišť. I přes tu krásu se oba cestující nezastavili. Šli rovnou k jednomu ze schodišť. Po něm vystoupali až do druhého patra. Za celou cestu nikdo nepromluvil. Liz nesla v náručí Klárku. Každou chvíli se na ni smutně dívala. Doufala, že alespoň Henry ještě žije. Jinak by to dítě bylo bez rodičů. Už tak je strašné, že ztratila mámu.
Zastavili se u mohutných dveří. Emanuel zaklepal.
„Dále.“ Ozvalo se za dveřmi. Oba vešli dovnitř. Uviděli obrovskou místnost. Byli tam samé knihy, nadepsané jazykem mágů. Uprostřed místnosti stál dřevěný stůl. Za ním seděl muž. Měl ve tváři přísný výraz. Jeho oči přesto vypadaly vlídně.
„Co potřebujete??“ Zeptal se jich muž.
„Jde o napadení elfů. Hledáme jejich královnu.“ Řekl Emanuel, jelikož se Liz ještě pořádně nevzpamatovala.
„Ach, ano. Už jsme vás tu čekali. Pojďte prosím za mnou.“ Usmál se muž a vedl je k jedné z poliček s knihami. Jednu knihu nadzvedl. Tím se otevřel tajný vchod. Za ním se táhla dlouhá tmavá chodba. Muž mávl rukou a vzplanuly pochodně. Bez řečí šli chodbou. Byla to dlouhá, velmi dlouhá chodba. Ale i ta jednou končila. Na jejím konci byla jen zeď. Muž se dotkl jednoho kamene na zdi. V tu chvíli se pod nimi otevřela zem. Začali padat. Liz vykřikla. Zdálo se, že teprve teď začala vnímat, co se kolem ní děje. Padali asi pět minut. Před dopadem se pod nimi objevili tři žíněnky. Ty Liz, Emanuel i ten muž ve stejnou dobu vyčarovali.
„Pojďte! Už tam budeme.“
Po asi dvaceti minutách se dostali do nějaké haly. Z ní vedli troje dveře. Zamířili k dveřím od nich napravo. Otevřeli je. Za nimi byla krásná místnost. Uprostřed ní stála postel. Na ni ležela Nauma. Měla úplně bledou pleť. Dýchala příliš pomalu. Jinak se ani nepohnula. Liz k ní ihned přiběhla.
„Naumo, Naumo. Probuď se. Prosím.“ Plakala Liz. Byla úplně na dně.
„Je v pořádku, ale chvíli si poleží. Museli jsme ji uspat. Jinak by si mohla ublížit.“ Řekl muž. „Ještě jsem se vlastně nepředstavil. Jmenuji se Ludvík Pohorský.“
Bylo to již několik dní, co Liz odjela z Bradavic. Nauma se probrala před několika dny. Společně se snažili vymyslet jak zachránit ostatní elfy. Mágové jim přislíbili pomoc. To také udělali amazonky z Amazonského pralesu (měly také problémy s Volďasem a chtěly se ho zbavit), vlkodlaci a upíři z Irska, Itálie, ČR, Slovenska, Polska a Německa, atd. Přesto všichni věděli, že pokud jim nepomůžou kouzelníci, nevyhrají.
Jednou se konala porada ohledně záchrany elfů. Té jediné se Liz směla účastnit. Na ostatní porady, ohledně boje proti Volďasovi, nesměla. Říkali, že je prý příliš mladá. Ani Emanuel tam nesměl a to patřil mezi mágy.
„Měli bychom tu přestat neustále mluvit a konečně začít jednat.“ Začal debatu jeden z mágů.
„T je sice pravda, ale jak chcete dostat na naší stranu kouzelníky?? Bez nich nevyhrajeme.“ Namítl Ludvík.
„Myslím, že s tím zas takový problém nebude. Neustále vám tady říkám, že Liz s Emanuelem by to zvládli.“ Mluvila Nauma.
„Jsou příliš moc mladí. Nemůžeme je poslat na tak nebezpečnou cestu.“ Namítali starší.
„Jejich věk je našim přínosem. Brumbál neublíží dítěti. Takže i kdyby s námi nechtěl spolupracovat, tak jim se nic nestane.“ Hájila svou domněnku Nauma.
„Dobrá, dobrá. Jste schopni se toho zhostit.“ Promluvil starší po chvíli.
„Ano.“ Odpověděli Liz a Emanuel dohromady.
„Tak tedy spěchejte.“
Komentáře
Přehled komentářů
Nádherná kapitolka! Myslím, že z toho místa, kde jsi skončila by pro mně bylo napsat pokračování více než obtížné, ale tys to zvládla na jedničku. Blahopřeju!!!
Blytonka
(Blytonka, 21. 12. 2007 20:09)