Je to sice kradší, ale postrádám nápady.
Zakladatelé
„No mám ti pomoct s hledání.“ Odpověděl.
„Ale já pomoct nepotřebuji.“ Vykřikla Liz.
„Právě že potřebuješ. Jinak by mě tu starší neposílali.“ Sykl na ni.
„To t mám jako věřit?? Jasně si dával najevo, že starší neposloucháš. Proč bych ti měla věřit teď??“ Zeptala s ho.
„Nejsem stejný jako kdysi.“ Hájil se.
„Ha. Pěkný fór.“ Zasmála se Liz.
„Ta my klidně nevěř. Já dodělám práci a zase padám.“ Naštval se a odešel.
Liz se za nim chvíli zaraženě dívala, ale pak se také otočila a šla do společenské místnosti. Tam na ni čekali holky s Remem.
„Kde si byla?“ Zeptala se Emili hned jakmile Liz vešla do dveří. „Knihovna už je zavřená.“
„Procházela jsem se.“ Pokrčila rameny. Poté jen šla k dívčím ložnicím až jim zmizla z dohledu. Ostatní se za ní jen překvapeně dívali. Holky nakonec vyběhly za ni, ale Liz už v pokoji spala.
Další den se Liz vyhýbala všem lidem. A i když bylo pondělí, nešla do školy. Pořád přemýšlela jak najit brášku. Věděla, že něco na tom co říkal Emanuel je pravda. Doopravdy ještě nenašla, to proč tam byla.
Večer se vrátila na kolej. Tam seděli holky s Remem a všichni se tvářili ustaraně. Jakmile si ji všimli, začali se ptát, kde byla.
„Jen jsem se procházela.“
„Celí den?? I přes školu??“ Nevěřil ji Rem.
„Musela jsem hodně přemýšlet.“
„To ti neuvěříme. Kde jsi byla a pravdu!! A pokud jsi přemýšlela tak o čem!!“ Naštvala se Lily.
„Byla jsem se procházet. A do toho o čem přemýšlím vám nic není.“ Nevydržela to Liz. S těmito slovy se obrátila a utekla pryč ze společenské místnosti.
Utíkala dlouho až se zastavila v chodbě, kterou neznala. Rozhlížela se a snažila si vzpomenout kudmi sem přišla.
„Co tady děláš??“ Ozvalo se ji za zády. Liz se lekla. Pomalu se otočila. Za ní vyseli čtyři velké obrazy. Na nich byli zobrazeni dvě ženy a dva muži v životní velikosti.
Jedna žena měla po pás dlouhé blond vlasy. V jejích modrých očích se zračila moudrost. Byla štíhlé dlouhé postavy. Na sebe si oblékla dlouhé modré šaty.
Druhá měla dlouhé hnědé vlasy. Ve smaragdových očích se ji, ale zračilo přátelství a přívětivost. Byla štíhlé malé postavy. Její šaty měly žlutou barvu.
První muž měl kratší rudé vlasy. Přátelské a moudré oči měli hnědou barvu. Byl statné vysoké postavy. Kolem těla mu vlál kouzelnický plášť červeno zlaté barvy.
A poslední ze čtveřice měl krátké černé vlasy. Jeho černé oči až naháněli strach jak byli chladné. Byl také statné vyšší postavy. Na sobě měl plášť zeleno-stříbrné barvy.
„Kdo jste?“ Zeptala se.
„My jsme zakladatelé této školy.“ Řekla mile žena s modrými šaty.
„C-c-c-co?“ Vykoktala Liz.
„Ano dívenko je to tak.“
„A-ale to nemůže být pravda. Žádné vaše obrazy se nezachovali.“ Namítla Liz.
„Žádné, kromě tohoto. Už jsme živého člověka neviděli dlouhá léta. Byli jsme zde umístěni, tak aby nás našel jen ten kdo má dobré srdce a potřebuje naši pomoc.“ Vysvětlil muž v červeném.
„Jinak já jsem Rowena z Havraspáru, toto je Helga z Mrzimoru.“ Začala mluvit žena v modrém (Rowena) a ukázala na druhou ženu. „Ten v červeném je Godrik Nebelvír. A ten poslední je Salazar Zmijozel.“ Domluvila.
„Těší mě. Já jsem Elizabeth Radlleová.“ Představila se Liz.
„Tak Elizabeth. Nevíš s čím potřebuješ pomoct??“ Zeptal se ji mile Godrik.
„Asi mě to tu poslalo náhodou.“
„Tak to si nemyslím, jen si nechceš přiznat, že potřebuješ s něčím pomoct.“ Pokáral ji chladně Salazar.
„Tak co hledáš nebo máš splnit a nevíš si s tím rady?“ Zkusila to Rowena.
„Nic.“
„tak dobrá, ale ty teď budeš mít cestu sem vždy otevřenou, tak až se něco naskytne stačí přijít.“
„Přijdu.“ Přitakala Liz.
„Tak ale teď by jsme tě měli něco naučit, ať není naše umění pořád v zapomnění.“ Navrhla Helga.
„Já jsem pro a ostatní určitě taky, že ano?“ Ostatní jen kývli.
„Tak sem přijď po škole a my tě něco naučíme. Tedy jestli s tím souhlasíš?“
„Ano souhlasím.“ Vyhrkla nadšeně Liz.
„Měla byl už jít. Ale pamatuj, nikomu o nás nesmíš říct. Nikomu!“
„Neřeknu.“ Přikývla.
„Tak ahoj.“ Rozloučili se.
super
(werusenka, 22. 11. 2007 10:56)