Tak jsem po dlouhé době něco přidala. Berte to jako pozdní dárek k vánocům.
P.S.- Omlouvám se za časté opakování slov.
Příběh minulosti
Rem seděl u stolu v komnatě nejvyšší potřeby. Vypadal děsně. Ve tváři měl zmučený výraz (že by Voldemord dobil Bradavice??). Jeho oči byly pohaslé. Kolem nich se tvořily kruhy. Venku se již stmívalo.
„Reme, běž spát. Tím, že tady budeš jen tak sedět, Liz do Bradavic nevrátíš.“ Řekl James.
U Rema to, ale valný účinek nemělo. Nic neodpověděl a dál se díval do zdi. James si povzdechl. Takhle to šlo už od té doby, co se ztratila Liz. Na vyučování museli Rema doslova dotáhnout. Ale ani tam nikoho neposlouchal. Několikrát se ho snažili odvést na ošetřovnu, aby mu dala madame Pomfreyová něco na uklidnění a aby se trochu prospal. Ani to nedokázali. Jejich snahy byly marné. Několikrát dokonce chtěli zajít za Brumbálem, ale ten byl vždy pryč.
Sirius se podíval na Jamese a oba odešli. Rem se jen podíval na dveře. Avšak hned stočil svůj pohled zase do zdi. Vzpomínal na Liz. Tak moc si přál, aby se vrátila (ten si snad myslí, že je mrtvá).
Po hodině se dveře znovu otevřely. Vešla do nich Liz. Pomalu přešla k Removy. Ten spal. Liz se usmála. Nechala ho spát. Od Siriuse a Jamese věděla, že toho poslední dobou moc nenaspal. Konečně byla zase u něho. Tolik ji chyběl. Prohlížela si ho. Ve spánku vypadal roztomile s těmi kruhy pod očima. Bála se chvíle, kdy se probudí. Bude mu muset vše říct a on ji možná potom nebude mít rád. Přemýšlela i co přesně mu řekne.
Z přemýšlení ji vytrhl až Rem. Něco mumlal ze spaní. Liz tomu nerozuměla, ale i tak pochopila, že se mu zdá něco nepěkného. Mluvil tak zoufale. Liz s ním opatrně zatřepala.
„Reme.“ Snažila se ho probudit. Její snaha se vyplatila. Rem se kolem sebe díval zmateně. Zvlášť když viděl Liz.
To asi ještě spím. Pomyslel si.
„Ahoj.“ Řekla Liz nervózně.
„To jseš tu doopravdy nebo ještě spím??“Zeptal se malátně.
„Neboj už nespíš.“ Zasmála se Liz.
„Aha. Tak dobrá. KDE JSI SAKRIŠ BYLA?“ Zavrčel trochu víc nahlas než chtěl.
„Jo tak to je trochu složitější. Asi bych ti měla vysvětlit ví věcí. Tak kde začít….“ Přemýšlela.
„Co takhle od začátku.“ Navrhl už trochu mírněji než předtím.
„Jo to je dobrý nápad. Takže narodila jsem se v temném hradě. Mým otcem je Tom Rojvol Radll, přezdívaný Lord Voldemord. Mou matkou je Elena Párkrová-Radlleová. Mám o rok staršího brášku.“ Vyprávěla. Rem ji nechal mluvit a na nic se zbytečně nevyptával. „Otec se k nám vždy choval hezky. Když mi bylo pět let, dozvěděla jsem se, co je táta zač. Bratr mi tenkrát donesl noviny, které ten den našel. Další den večer jsme utekli pryč. Běželi jsme dlouho. Po nějaké době jsme doběhli na nějaký palouk. Tam jsme si chtěli odpočinout. Další den jsem se probudila v nějaké chatrči. Byla jsem u elfů. Ti mi řekli, že mě našli a bratr nebyl se mnou. Začala jsem se u nich učit. Po dvou letech jsem se šla učit k mágům. Dalších sedm let jsem se učila u různých..ehm..lidí. Po té jsem se znovu vrátila k elfům. Tam mi jejich velitelka slavnostně oznámila, že mi devět let lhali, a že mě můj bratr neopustil, ale že mě odtamtud sami odnesli. Také prý zjistili, že je někde v Bradavicích. To proto jsem tento rok sem nastoupila. Starší od mágů nevěřili, že bych mohla zvládnout ho najít a přitom o nich nic neříct. Proto sem poslali Emanuela. Před pár dny na mě zaútočila jedna elfka. Všichni ji do té doby považovali za bojovnici dobra. Napsala jsem to Naumě- velitelce elfů. V noci, ten den kdy jsem zmizela, se ale sova vrátila i s dopisem. Věděla jsem, že jestli se to Nauma hned nedozví, může se stát něco špatného. Začala jsem panikařit. Tak mě našel Emanuel. Jelikož dokázal, na rozdíl ode mě, uvažovat, dostali jsme se z hradu. Teleportovali jsme se na náměstí v elfském městečku. Nikde nebylo nic než trosky. Hledali jsme tam nějaké lidi (elfy). Našli jsme jen jednu elfku. Ta nám řekla, co se stalo. Šli jsme k mágům. Kde měla být Nauma. Tam jsem do této doby byla.“ Dokončila své vypravování. Rem na ni zíral.
„Jak se tedy vůbec jmenuješ??“ Zeptal se jí zmateně.
„Elizabeth Elena Radlleová. Promiň, že jsem ti to do této doby neřekla.“
„Ještě něco tajíš??“
„Nic co bych věděla.“
„Tak dobrá. Nejdeš na snídani??“
Komentáře
Přehled komentářů
Supééééééééééer!!! To je tak krásný!!! Opravdu, já miluju vysvětlování...proto se v povídkách snažím vždy všechno poněkud zamotat, abych pak mohla napsat třeba, že se Brumla polil kafem, jak se divil, nebo něco na ten způsob...prostě zbožňuju vyjukaný obličeje =D =D =D !!!
Blytonka
(Blytonka, 29. 12. 2007 20:22)