Druhý pád ! 03.02.2008
Dne 03.02.2008 jsem podruhé okusil, jak tvrdá je zem po dopadu z koňského hřbetu.
Vztek a nervy na koně nepatří - vždycky jsem toto věděl, ale nějak moc jsem tomu nevěnoval pozornost. Až v neděli 03.02.2008 mi Gera jasně ukázala, jak by měl dopadnou každý, kdo si vztek vylívá na koni. Sundala mě jak zralou hrušku a dobře mi tak. Od té chvíle zase jezdím uvolněně a v klidu a já i Geruš jsme spokojení.
Jak se to vlastně stalo: Vzal jsem si Geru na jízdárnu a šel jsem trénovat, byl jsem nějaký podrážděný ale, říkal jsem si že to odjezdím a bude klid. Chtěl jsem trénovat přilnutí, držení směru a přechody v chodech. Hned na začátku mi Geruš párkrát vybočila při přechodu chodu a já to nějak neunesl, začal jsem se vztekat a prudil jsem Geruši nesmyslnými požadavky, až mi začala kozlovat, protože se jí to moc nelíbilo. Její kozelce mě však rozzlobily, protože jsem si říkal, že já jsem pánem, tak jsem každý její kozelec odměnil svým nesouhlasným gestem. Mých nesouhlasných gest však moc nebylo. Jak říkali přihlížející, Gera měla kopyta nad hlavou, a já jsem vydrřel asi tak 4 kozelce do strany, pak šli nohy ze třmenů a já dostal to, co jsem si zasloužil. Slušná lekce od Gery, která mi ukázala, že naštvaný na koně nemám lézt. To všechno jsem si ale bouhužel uvědomil, až když jsem ležel na zemi pod Gerou a ta na mě koukala pohledem, který mi říkal "chtěls to, tady to máš a pamatuj, že se nenechám prudit bezdůvodně". Po pádu jsem rozhýbal naražená žebra a zadek a prošel jsem se s Geruš jen na ruce po jízdárně, omluvil jsem se jí, uklidnil se a tím i jí a po opětovném nasednutí to byl úplně jiný požitek z jízdy. Sice byla Gera nervózní, ale snažila se být v klidu, stejně jako já a trénink byl zase v pořádku.
Co říci závěrem: méně je někdy více - než lézt na koně nervózní a neštvaný, to raděj netrénovat vůbec, protože žádný trénink je pořád lepší, než totálně zpackaný trénink.