Pravda nebo snění
Já poznal ji náhle, jak ve spánku sen,
Její úsměv omámil a oči zahlédly mou tvář,
V tu chvíli jsem si přál ať probudím se jen,
Ale nebyl to sen, řekl jsem si „ mile se tvař “.
Já usmál se na ni, díval se stále dál a dál,
Tak jako ona i já koukal letmým pohledem,
Ona byla moc hezká, já stále se na ni smál,
Pak vystoupil a mizela před mým dohledem.
Když viděl ji dál a dál a stále smát,
Cesta už nebyla tak nudná jako dřív,
Něco se semnou opravdu muselo stát,
A když sedla si sama, vypadala jako 7div.
Avšak byl jsem blbý, neměl tu odvahu,
Sednout si za ní, když na to čekala,
Ta slůvka do básně sbíral jsem až z podlahy,
Pak zdvihl se z místa, báseň se předala.
Dál to šlo jak to šlo, tak jsme si psali,
„ co jenom mezi námi může vznikat “,
To je v hlavě, jak kdybychom se báli,
Co bude se dít? Jak dlouho bude čas tikat?
Ještě se “neznáme“ jak by jsme měli,
Však co s tím jeden člověk nadělá,
Myslí na přátelství, že mají co chtěli,
Ale taky na to, že to možná podělá.
Netuším co bude dále,
Ale šance jsou snad stálé,
Jaký to má vše předpoklad?
Má nebo nemá se to stát?
Jak dopadne to nepovím,
Ale na jedno vám odpovím,
„Má duše bude patřit jenom jí,
až můj anděl jejího políbí“.
Tehda opustí nás oba dva,
Už zbudeme pouze sobě,
Každý z nás své srdce má,
A já dávám ho tobě!!!!