Na sovích křídlech

Důvěra a pochyby

Tuto kapitolu věnuji čtenářce s nickem Tajnostka22 jako poděkování za milý komentář a zejména za pošťouchnutí, kterým mě přiměla se k této povídce vrátit. Jsem ráda, že tenhle příběh ještě stále někdo čte, a slibuji, že teď už ho nebudu nechávat stranou.

A přece to nakonec udělal, i když ne tak zcela dobrovolně. Prudkost pohybu, ještě nezhojené zranění a celková vyčerpanost způsobily, že ušel jen několik kroků, než se mu podlomila kolena a on se zhroutil k zemi. Poslední, co zaslechl, byl ženin zoufalý výkřik. Pak už ho obestřela temnota.

Trvalo to naštěstí jen chvilku. Než k němu Marica s Rigelem stihli doběhnout, otevřel už Sirius oči.

„Zaplať pánbůh,“ vydechla ulehčeně žena. „Vy potřeštěný blázne, co jste si myslel, že děláte? Pojďte, pomůžu vám, musíte si okamžitě lehnout.“

Celou silou svých paží ho podepřela a postrkovala ke schodům a nahoru do pokoje. Z druhé strany ho podpíral Rigel. Když konečně seděl na posteli, Marica se narovnala a otřela si unaveně čelo. Povšiml si, že jí na hřbetě ruky ulpěly drobné kapky potu. K čertu.

„Tak já mizím, mami,“ prolomil ticho chlapec. „Jdu k Marcellimu, jeho strejda říkal, že potřebuje pomoct vyložit nějaký zboží ve skladu. Prý nás pak nechá svézt.“

Hlas mladíka zněl věcně, ale Sirius v něm zaslechl falešný podtón. Také v očích mu zahlédl stín nenávisti. Ten kluk nesdílel matčino přesvědčení a rozhodně mu nedůvěřoval.

Za Rigelem zapadly dveře a žena se rovněž chystala k odchodu. S rukou na klice se ještě otočila a zpříma mu pohlédla do očí, ale než mohl cokoliv říct, začala mluvit sama.

„Nepomáhala jsem vám, abyste se vzápětí připravil o život sám. Naposledy vám říkám, že jste tady vítaný – tak dlouho, pokud sám budete chtít.“

Ještě dlouho poté, co opustila místnost, hleděl na modře mořená prkna dveří. Pořád se nedokázal vyrovnat s tím, že mu ta žena tak bezvýhradně důvěřuje. Něco takového už léta nezažil. Měla v sobě něco, co mu vzdáleně připomnělo Brumbála. Nikdy neutuchající přesvědčení, že v každém se ukrývá jiskřička dobra.

Rigel se vrátil krátce před polednem. Sirius z okna pokoje sledoval, jak na terase s rozzářenýma očima líčí matce své dobrodružství. Pootevřel okno, ale zjistil, že mluví italsky a z celého vyprávění zachytil jen jedno slovo. Cavallo. Kůň. Chlapcovo nadšení však pohaslo, jakmile si všiml siluety muže za oknem. Zmlkl uprostřed věty a se zamračeným výrazem se klátil pryč. Marica za ním ještě cosi zpěvavě volala, ale mladík se ani neotočil.

Když asi po čtvrt hodině vešla k Siriusovi do pokoje, byla převlečená do květované halenky a bílé sukně.

„Musím teď do práce, vrátím se kolem osmé. V troubě máte maso a na stole nějaké sendviče, tak si vezměte, až budete mít hlad. A nezlobte,“ zahrozila mu žertovně prstem. Po chvíli ji oknem zahlédl, jak míří po cestě do vesnice. Několik příštích hodin mu společnost dělaly jen zmatené otázky v jeho hlavě.

Když pocítil první známky hladu, vydal se pomalu do kuchyně. Nečekaně se tu střetnul s Rigelem, který se u stolu ládoval obloženými chleby.

„Můžu si přisednout?“ zeptal se Sirius.

Žádná odpověď. Odsunul tedy židli a posadil se proti chlapci. Natáhl ruku k talíři, vzal si z něj jeden sendvič a zakousl se do něj. Po chvíli společného přežvykování to zkusil znova.

„Kam šla maminka? Myslím, co dělá?“

Opět ticho.

Sirius zhluboka vzdychl a pokračoval v jídle. Mezitím mladík do sebe urychleně nacpal zbylý krajíc a zvedl se k odchodu. Mezi dveřmi se náhle otočil.

„Máma řekla, že tu máte zůstat. Že nejste nebezpečný. Že se nikomu neublížíte. Ale já tomu nevěřím a budu vás hlídat. Nespustím z vás oči. Jestli…“ pozvedl výhružně ruku sevřenou v pěst, ale hrozbu nedokončil. V rozporu se svými slovy zmizel za dveřmi. Až do Maričina návratu už ho Sirius nezahlédl, ale byl si jistý, že ho ty černé oči odněkud pozorují.

Během příštích dnů se jeho zdravotní stav konečně zlepšil. Díky pravidelnému jídlu mu znovu zesílily paže i nohy, přestal vrávorat při každém prudším pohybu a rána na stehně se už téměř neozývala. A co bylo ještě důležitější, po mnoha letech konečně dokázal spát celou noc. Dokonce i noční můry se nevracely tak často.

Jedinou věcí, která ho teď trápila, byla starost o Klofana. Nepamatoval si, zda ho tehdy v chatrči uvázal nebo ne. Většinou to nedělal, ale ta noc byla tak zmatená, tak zamlžená horečným oparem, že si nebyl ničím jistý. V kamenném korytě bylo po bouři dostatek vody, ale jinak by hipogryf musel trpět hladem. Rozhodl se to už déle neodkládat a tak když v neděli ráno zamířila Marica dolů do vesnice do kostela, neochotně následovaná Rigelem, nadšeně jim z terasy zamával, a jak se ztratili za zatáčkou, vyrazil svahem vzhůru.

Ze začátku to šlo lehce. Bylo ještě trochu chladno, stráň se topila v milosrdném stínu a hlavně nestoupala příliš prudce. Pak ale musel přece jen častěji odpočívat a ulevovat zraněné noze. Při jedné ze zastávek se unaveně opřel o kmen vysoké borovice na okraji menší rokle. Jak tam tak stál a popadal dech, jeho oči zachytily v jámě u jeho nohou záblesk barvy. Když se shýbl, překvapeně v něm rozeznal útržek své vlastní košile, kterou měl na sobě oné bouřlivé noci. Znovu v duchu poděkoval Merlinovi, že si tehdy cestou k Maričinu domu nezlámal vaz.

Cesta přes hřeben mu trvala déle, než počítal, protože když konečně dorazil k pobořenému domku, stálo už slunce pořádně vysoko. Trochu se bál, co najde. Poslední metry ušel pomalý krokem a nemohla za to jen únava z nezvyklé námahy. Když ale konečně prošel kamenným portálem dveří a jeho oči přivykly přítmí, naskytl se mu obraz dokonalé siesty. Sirius téměř slyšel tu ránu, jak mu spadl kámen ze srdce. Klofan ležel v rohu místnosti na hromadě čehosi, co se při troše dobré vůle pořád dalo pokládat za čisté seno a spokojeně si zobákem přerovnával pírka na křídlech. Ani v nejmenším nedal najevo, že si je vědom Siriusovy přítomnosti.

Jakmile se k němu ale muž přiblížil, bleskově vyskočil na nohy a zahrabal kopyty ve vzduchu. Siriusovi nezbylo než provést tradiční zdravicí rituál a až poté ho Klofan milostivě pustil k sobě blíž.

„Tak už se na mě nezlob,“ mumlal do Klofanových pírek na krku a jemně ho hladil po hřbetě. „Vážně bych byl přišel dřív, kdyby to šlo. Jsem rád, že jsi v pořádku. Ještě se pár dní zotavím a zase spolu vyrazíme na cesty, chceš?“

Klofan v odpověď vydal hlasité zaskřehotání, vymanil se ze Siriusova objetí a zamířil do protějšího rohu místnosti. Zalovil zobákem v jakési smradlavé hromadě a vzápětí si do hrdla vhodil pořádně tlustou mrtvou krysu.

Sirius se pousmál: „Zdá se, že ses tady docela dobře zařídil. Mám tomu rozumět tak, že by ti nevadilo tu ještě nějakou dobu zůstat?“

Jedinou hipogryfovou reakcí bylo vytažení další krysy. Dohoda byla zpečetěna.

Cesta zpátky už Siriusovi nezabrala tolik času, přesto když otvíral dveře domku, vzduchem se neslo vyzvánění poledních zvonů z údolí a vůně oběda. Marica právě vyndávala z trouby pekáč se zapečeným masem a Rigel prostíral.

„Dobré poledne,“ pozdravil trochu nesměle, pořád si nebyl úplně jistý, jestli bylo správné, že se vrátil.

Matka i syn otočili hlavu po zvuku jeho hlasu. Maričina tvář, zrůžovělá skláněním se nad sporákem, získala jakoby sytější odstín, zároveň však vypadala uvolněně a spokojeně.

„Jdete právě včas,“ usmála se na něj, než se vrátila zpět k přípravě jídla.

Rigel se naproti tomu mračil jako skřet. Přesto se Siriusovou hrudí rozlilo hřejivé teplo, když si uvědomil, že na dřevěné desce stolu leží prostřené tři talíře.

další kapitola