Ti, kteří přežili - šestá kapitola
Originál viz http://www.fanfiction.net/s/2544317/6/Survivors
Když se Severus probudil, cítil se jako omámený a chvíli mu trvalo, než se upamatoval, co se stalo. Jakmile si vzpomněl, ztěžka polkl a jeho bolestně prázdný žaludek se znovu začal bouřit. Po soudním procesu ho přepadla nevolnost, a přestože to bylo ponižující, byl rád, že měl poblíž Draca, který mu pomohl na vhodné místo. I když se ho soud bolestivě dotkl, cítil slabou, ale trvalou úlevu. Tohle možná pociťuje člověk s ošklivě infikovanou ránou, ze které vytekl hnis… původně byla uzavřená, plná špíny a jedu, které zakrývaly, co mělo být skryto, ale teprve když byla odhalena světu, mohla být uzdravena.
Zamračil se. Ta poslední myšlenka zněla jednoznačně sentimentálně. Otevřel oči, rozhodnutý dál se melodramatům točicím se kolem hnisavých ran neoddávat.
Vyhlédl z malého okénka a viděl, že už téměř svítá. Obloha bledla do šedavého blankytu, ještě příliš kalná na přítomnost slunečních paprsků, ale už naznačující jejich brzký příchod. Otočil hlavu na druhou stranu a překvapeně zamrkal. Ve velkém křesle vedle postele se choulila Hermiona, nohy skrčené pod sebou, vlasy spadlé přes ramena a s prsty zamotanými v loknách se dívala z okna. Svým pohybem podle všeho upozornil na to, že je vzhůru, a ona sklopila svůj zrak k němu. „Dobré ráno,“ řekla tiše. „Jak se cítíš?“
„Budu žít,“ řekl suše a ani se nesnažil do hlasu vkládat náznak spokojenosti. „A ty?“
„Víceméně stejně.“ Zhluboka se nadechla a trochu unaveně vydechla. „Včerejšek byl… chtěla jsem říct ´emocionálně vyčerpávající´, ale to by bránilo následně použít výstižný výraz ´noční můra´.“
Přikývl. „Já bych navrhoval ´bolestivý a ponižující´, ale tvůj výběr slov je také přijatelný,“ připustil. Pátravě se na ni zahleděl. Když ho doprovázela do volné ložnice v bytě Percyho Weasleyho, pomohla mu svléct vrchní hábit a uložit se na úzkou postel, tvářila se stejně jako vždycky. Ale teď měla čas se nad tím vším zamyslet – i když si byl jistý, že její dřívější dohady byly poměrně přesné, nikdy se ho nezeptala, co se tu noc skutečně stalo, a on jí to nikdy neřekl. Smýšlí o něm teď lépe? Nebo hůře?
„Tvůj je také docela ucházející,“ usmála se unaveně a on nedokázal v jejím chování nalézt žádný rozdíl. „Chceš vědět, co se stalo, nebo s tím radši počkáš až po čaji?“
Zvažoval to. Na jedné straně chtěl slyšet ty nejhorší zprávy naráz, ale na druhé straně… kdyby došla pro čaj, poskytlo by mu to víc času dát se trochu dohromady. Tichá mluva v přítmí pokoje, ten téměř intimní a nervózně upřímný rozhovor působil až zrádně příjemně. „Myslím, že nejdřív si dám ten čaj,“ řekl a zatvářil se poněkud kysele.
„To zní moudře,“ souhlasila, natáhla si nohy, mírně sebou škubla a vstala. Překvapeně si uvědomil, že musela u jeho postele sedět dost dlouho na to, aby byla unavená a ztuhlá. „Za pár minut jsem zpátky. Nesnaž se vstávat z postele – už víc než dvacet čtyři hodin jsi nejedl. Tvoje kolena by tě neudržela.“
Sledoval ji, dokud neopustila místnost. „Panovačný malý spratku,“ zamumlal tiše. Měla samozřejmě naprostou pravdu, ale neměl zájem na to poukazovat. Rád by její příkaz ignoroval už jen z principu, ale zabránilo mu v tom vědomí, že by mu pak musela pomoct zpátky do postele, což by bylo ještě potupnější. Přesto… jakkoliv bylo její bdění u jeho lůžka v době, kdy spal, jednoznačně pošetilé a sentimentální, rozhodně šlo o slibné znamení. Nepochybně vyjadřovalo, že k němu necítí nenávist. Že nemá v plánu odejít.
Jak se snažil usadit rovně, rozházel polštáře všude kolem. Zároveň si uvědomil, na co právě myslel.
Nechtěl, aby Hermiona odešla. Co začalo jako naštvání, že mu tak dlouho trvá, než mu bude dost dobře na to, aby ji vyhodil, se obrátilo téměř v radost, že se zotavuje pomalu, protože to znamená, že s ním zůstane déle. Proč se, při Merlinovi, jeho mínění o této věci tak radikálně změnilo?
Ach bože. Neudělal by něco tak příšerně sentimentálního, že ne? Včerejší napětí a přiznání její laskavosti při péči o něj v něm přece nemohly vyvolat nějaké ubohé poblouznění, že ne? Pokud ano, namířil by si to rovnou zpátky ke Svatému Mungovi. Do čtvrtého patra. Tam se nacházelo krásné specializované oddělení, kde by mohl odpočívat, dokud se nezotaví ze ztráty rozumu.
Začal úzkostlivě zkoumat své vlastní emoce. Mohl by bez ní žít? Jistě. Dychtil s ní trávit každou volnou chvilku? Nijak zvlášť. Toužil ze sebe chrlit přeslazené verše opěvující části jejího těla? Rozhodně ne. Naplňovala ho představa, že je s jiným mužem, vztekem a/nebo zoufalstvím? Použil Percyho Weasleyho jako příklad a vyvolal si v duchu odpovídající mentální obraz. Ne, žádné vražedné impulsy.
Posbíral polštáře, opřel se o ně a zamyšleně svraštil obočí. Takže, jak zatím zjistil, nevykazoval žádné speciální znaky zamilovanosti. Strávil dost času poblíž puberťáků ovládaných hormony, aby dokázal poznat, když něco takového viděl. Tak proč v něm tedy myšlenka na to, že odejde, vyvolává takový pocit nelibosti? Proč pro něj byla najednou Hermiona Grangerová tak důležitá? Co výjimečného nabízela, na rozdíl od kohokoliv jiného? Po chvíli soustředěného přemýšlení na to přišel.
Přátelství.
Hermiona byla inteligentní, výmluvná a, částečně i díky němu, vzdělaná. Mohla smysluplně debatovat o řadě témat a on nebyl nucen zjednodušovat svoje vyjadřování, aby ho pochopila. Sdíleli mnoho zájmů, o kterých mohli diskutovat do značné hloubky. Neměla námitky proti jeho mizerné náladě a ty velmi vzácné případy, kdy vyšel najevo její temperament, si spíš užíval – výsledný souboj shledával celkem příjemným. Ve dnech, kdy se cítil natolik dobře, aby se k ní mohl připojit v laboratoři, se jim skvěle spolupracovalo. Oceňoval její spíše suchý humor, i když to přiznával jen zřídka, a… věřil jí.
Ta poslední myšlenka ho trochu překvapila, ale přesto to byla pravda. Hermionin názor byl obvykle spolehlivý a její práce důkladná. Byla to upřímná, čestná a jedna z nejzásadovějších osob, které znal – i když těmito rysy neoplýval, obdivoval je u ostatních. A Hermiona měla lstivou, záludnou schopnost držet tohle všechno v rovnováze a nebýt zároveň otravná.
Stručně řečeno… měl přítele. Společníka. Někoho, s kým mohl sdílet svůj svět, povídat si s ním a trávit s ním čas. Nikdy dřív žádné takové přátelství nezažil a myšlenka na to, že ji ztratí, byla docela nepříjemná. Tak. Ačkoliv nepodlehl sentimentální slabosti a nevytvořil si k té dívce… děsivá myšlenka… nějaký druh pubertálního pobláznění, musel připustit, že si přál, aby zůstala v jeho blízkosti.
Pročež začal spřádat plány, jak to udělat. Bude muset přijít na způsob, jak o sto osmdesát stupňů otočit svůj dřívější postoj k její přítomnosti, aniž by kapituloval nebo se stal sentimentálním. A s Hermionou se nedalo manipulovat tak snadno jako s většinou nebelvírů… bude muset být obzvlášť opatrný, aby ji neupozornil na své záměry.
Zasadil celou situaci do kontextu, který mu vyhovoval, díky čemuž se znovu uvolnil. V té chvíli Hermiona vklouzla zpátky do pokoje s čajovým podnosem poskakujícím za ní jako poslušný pejsek. Právě včas… měla znepokojivou tendenci poznat, že ho něco trápí, a on nechtěl, aby ho s tím otravovala. I když si musel přiznat, že ho vlastně nijak neotravuje – ve skutečnosti mu od příchodu do Tkalcovské uličky položila s bídou pár otázek. Kupodivu…
„Včera večer, když si usnul, přiletěla sova od pana Weasleyho,“ sdělila mu spolu s podáváním šálku čaje s citrónem. „Soud skončil poměrně rychle po našem odchodu. Z jakéhosi důvodu ztratil ministr Brousek poté, co jsme ukončili naše intermezzo, chuť se předvádět.“
„Asi proto, že jsme z něj udělali naprostého hlupáka,“ podotkl Severus suše a napil se čaje. „Tvůj výkon byl obdivuhodný.“
„Tvůj byl taky dobrý,“ usmála se smutně a rovněž se napila. „Byl by z tebe úžasný herec.“ Zavrtěla hlavou a volnou rukou si odsunula kadeře z obličeje. „Bellatrix byla odsouzena, jakmile dostali slovo méně zainteresovaní svědci – dokonce i na téma jejích činů, představ si.“
„Nejneobvyklejší událost v tomto monstrprocesu,“ souhlasil Severus, výraz obličeje stejně kyselý jako ona. „Řekl ti Artur, jak zní rozsudek?“
„Byla shledána vinnou z mnoha vražd, mučení, špehování a na poslední chvíli také z velezrady.“ Hermiona se zahleděla do svého šálku. „Od té doby, co už nejsou k dispozici mozkomoři, aby z lidí vysávali duše, musí se Brousek spokojit s jediným zločinem, který ještě může lidi stát hlavu.“
Severus ztěžka polkl a pomalu přikývl. Tohle… působilo jako blesk z čistého nebe. Rozdávat rozsudky smrti nebyl zrovna kouzelnický styl… zničit duši, rozprášit vzpomínky a podobně, to ano, ale obvykle byli kouzelníci na skutečné zabíjení příliš hákliví. „Kdy?“ zeptal se tiše.
„V poledne. Nebude to veřejná událost, ale ten, komu způsobila příkoří, má právo přihlížet vykonání rozsudku.“ Zamíchala si čaj, výraz tváře obrácený do sebe. „Neville půjde. Řekl, že neuvěří, že je skutečně mrtvá, dokud to neuvidí na vlastní oči.“
„Myslím, že chápu, proč,“ usrkl si Severus znovu čaj s nadějí, že se mu trochu uvolní ten uzel v žaludku. „Máš v úmyslu jít?“
Hermiona zavrtěla hlavou. „Jen kdybys chtěl ty,“ řekla tiše. „Pochopitelně bych tě nenechala jít samotného, ale… dobře. Není to něco, co bych nějak zvlášť chtěla vidět. Už jsem viděla dost smrti.“
„Stejně jako já. Ne, nemám touhu to sledovat.“ Znovu se opřel do polštářů a nepřítomně se zahleděl na svoje ruce.
Ale znovu se napřímil, dva polštáře sklouzly na zem a on téměř rozlil čaj, když si náhle poprvé uvědomil, že má na sobě světle šedou noční košili s modrými proužky – která není jeho a není ani nijak moc široká – a je, jak při opatrném posunutí nohy zjistil, podstatně kratší. „Co proboha…“ probodl ji pohledem, ve kterém se jasně zračil šok. „Ty jsi…?“ Odmlčel se, zcela neschopen říct to nahlas.
Lehce zrůžověla. „To je Percyho,“ vysvětlila. „Nechtěla jsem tě nechat spát v šatech, tak jsem použila transformační kouzlo a vyměnila ti oblečení. A zavřela jsem oči,“ dodala a zrůžověla ještě o kousek víc.
Severus si uvědomil, že i on sám trochu zčervenal. „No… dobře,“ řekl poněkud nepřesvědčeně. Potěšilo ho, že se nepodívala – málokdo by odolal pokušení, ale vypadalo to, že chápala, jak moc by mu vadilo být jakýmkoliv způsobem odhalený. Přesto ten okamžik triviálních rozpaků pomohl trochu prolomit napětí. Pomocí hůlky mu urovnala polštáře za zády a on se s tichým povzdechem znovu opřel. Cítil se velmi unavený, pravděpodobně kvůli nedostatku jídla.
Napila se čaje a nepromluvila, dokud červeň na jejích tvářích nevybledla. „Když už jsme v Londýně, měla bych zajít na Příčnou ulici,“ řekla zamyšleně. „Jsme se zásobami téměř na dně – lékárna otevírá dost brzy. Zajdu tam a možná taky ke Krucánkům a kaňourům. Potřebuješ něco?“
Zakroutil hlavou. „V tuhle chvíli ne.“ Možná by mohl zvládnout stránku nebo dvě, ale nikoliv celou knihu. Ne, že by měl v úmyslu jí to přiznat.
Přikývla. „Nebudu pryč víc než dvě hodiny, a pak půjdeme domů,“ řekla rozhodně. „Percy je tady, pokud bys něco potřeboval, nebo kdyby ses začal nudit.“
„Jsem zcela schopen se o sebe pár hodin postarat,“ rozhorlil se. „Nepotřebuju chůvu!“
„Jistěže ne,“ pronesla konejšivě. „Ale když nebudeš mít co na práci, začneš se nudit. Jsem si jistá, že ti Percy rád půjčí nějakou knihu… nebo si zahraje šachy, výrazně lépe než já.“ Kajícně se usmála. Párkrát si zahráli – byla průměrný hráč, v lepším případě. Její sklon myslet si, že existuje jediná správná cesta, jak jít na věc, u ní blokoval vnímání dalších možností.
„Stěží může hrát hůř,“ poznamenal Severus, ale bez jakéhokoliv kyselého puntičkářství v hlase. Nebyla přímo špatná… jen nepružná a nezkušená. Byl si jistý, že se zlepší. Do té doby by však možnost náročnější hry či dvou mohla být příjemná – a on Percyho Weasleyho vždycky snášel lépe než většinu svých studentů. Ten chlapec tvrdě pracoval, podřizoval se pravidlům a mimořádně dbal na bezpečnost. To byly rovněž vlastnosti, kterých si cenil.
„Dobře. Dám mu vědět, že jsi připraven poctít ho porážkou,“ usmála se Hermiona. „Do té doby… musíš mít hlad, já tedy rozhodně mám. Půjdu se pustit do snídaně.“
* * *
V Kratochvilných kouzelnických kejklích vládl mnohem čilejší ruch než během války. Hermioně trvalo několik minut, než si probojovala cestu k místu, kde Fred právě vychvaloval přednosti nového výrobku – nočního čepce, který spáči přinášel každou noc v týdnu jiný hezký sen; těchto sedm snů se pak náhodně střídalo, dokud kouzlo nevyprchalo. „Frede?“ Neslyšel ji, tak se usmála a naklonila se, aby do něj šťouchla. „FREDE!“
„Co je?“ Rozhlédl se kolem sebe, a pak se rozzářil. „Hermiono!“ Rychle mávnul na hezkou blonďatou čarodějku v zářivě purpurovém hábitu, aby převzala předváděčku, a popostrkoval Hermionu do zadní, klidnější místnosti. „Co tu děláš, Hermiono? Chci říct, je skvělé tě zase vidět a tak podobně… GEORGI!“ zakřičel směrem dozadu a nahoru. „POJĎ SEM!“
George – lehce rozcuchaný, jak si Hermiona s jistým pobavením všimla – seběhl po schodech dolů s hezkou brunetkou v patách. „Frede, co se… Hermiono!“ rozzářil se a nadšeně ji objal. „To je skvělé, že tě vidím!“
Hermiona mrkla na druhou čarodějku, které se začervenala a spěšně zamířila do přední části obchodu. „Máte tu někde i nějakou zrzku, abyste měli kompletní sestavu?“ zeptala se poněkud suše.
„Né. To by bylo jako líbat člena rodiny,“ namítl George vesele. „Tak proč jsi tady?“
„Ani jednoho z vás nenapadá, že bych vás prostě chtěla vidět? Vědět, jak se vám daří?“ nasadila rádoby vyčítavý výraz.
Dvojčata se podívala jedno na druhé a pronesla unisono: „Ne.“
Fred se dal do vysvětlování. „Byli jsme včera u soudu, nevím, jestli jsi nás zahlédla. Takže, víš, domníváme se, že se dnes nechystáš jen čistě společensky klábosit.“
„Zásah,“ přikývla Hermiona, ale vyslala k nim trochu podezřívavý pohled. „A nebudete vyvádět kvůli mé momentální volbě společníků?“
„Né,“ zavrtěl George hlavou. „Hele, nikdy jsme ho neměli rádi a uznáváme, že jsme mu poskytli spoustu důvodů, aby on nesnášel nás. Ale jak to teď vidíme… je to mizera, ale jestliže nezamordoval NÁS, když měl možnost, nemůže být až tak úplně zlý.“ (1)
„A slyšeli jsme, co včera říkal,“ souhlasil Fred. „A pořádně si ho prohlédli. Neměli jsme tušení, že to odnesl až tak moc.“
„A nepřekvapilo nás, že ty jsi ta osoba, která ho šla hledat a postarala se o něj,“ dokončil George s úsměvem. „Vždycky ses toho starého netopýra zastávala a vždycky ses snažila pomáhat, dokonce i těm, kteří o to nestáli, jako třeba domácí skřítci.“
„Jak se stalo, že jste všichni najednou tak zatraceně chápaví?“ zeptala se Hermiona rovněž s úsměvem. „Nejdřív Neville, pak Percy… a teď vy dva. Příště zjistím, že se chystáte ke svému okolí chovat taktně.“
„My dva?“ zeptal se s hraným šokem Fred. „Nikdy!“
„Tak proč jsi tady?“ zeptal se George zvědavě.
Hermiona trochu zrudla. Nechtělo se jí do toho… OPRAVDU se jí do toho nechtělo… ale hodně o tom přemýšlela a dvojčata byla jedinými lidmi, které o to mohla vzhledem k dalším souvisejícím faktorům požádat. „Chtěla bych vás požádat o laskavost,“ pustila se do vysvětlování. „Je to něco… abych tak řekla, většího. “
„Jistě.“
„Prostě to řekni.“
Krátce se zarazila, a pak tichý hlasem vyhrkla: „Potřebovala bych půjčit nějaké peníze.“
Oba na ni zůstali zírat. Ať už očekávali cokoliv, tohle to nebylo. Fred našel svůj hlas jako první, i když se trochu mračil: „To není problém – v poslední době vyděláváme opravdu hodně, můžeme ti dát, kolik budeš potřebovat. Ale… Hermiono, proč potřebuješ půjčit peníze?“
Podívala se na něj napůl rozpačitě, napůl podrážděně. „Protože žádné nemám, Frede.“
„Cože… vůbec žádné?“ Mlčky zavrtěla hlavou a George se rovněž zamračil. „Ale… podívej, jestli potřebuješ práci nebo něco takového, mohli bychom-“
„Mám na stole spoustu nabídek zaměstnání. V tom není problém,“ povzdechla si. „Byli jste tam včera, tak víte, že právě teď nemůžu žádnou z nich přijmout.“
„Kvůli Snapeovi, že… ale tak proč on-“
„Protože ani on žádné peníze nemá,“ odsekla Hermiona. „Už nemá žádnou práci, vzpomínáš si? A i kdyby nějakou měl, není na tom tak dobře, aby ji mohl vykonávat. A nemá ani rodinu, ani žádné dědictví, na kterém by mohl stavět… jak jsem aspoň mohla vydedukovat bez toho, abych se vyptávala, protože není dostatečně fit na to, abych to zkoušela; všechno, co právě teď na světě má, je pár knih a poněkud podřadný domek v malém městě, kdy nežije moc lidí.“ Zamračila se a ani si neuvědomila, jak ochranitelsky to zní. „A samozřejmě mě a Winky.“
Dvojčata se na sebe podívala. „Sakra,“ hlesl Fred tiše. „Hele, půjčíme ti, kolik potřebuješ, Hermiono – a nedělej si žádné starosti se splacením, vrátíš to, až budeš moct. Bude teď stačit pár set galeonů? Máme v tuhle chvíli vázané nějaké peníze ve zboží, ale rychle se točí…“
„To je až moc!“ vyhrkla Hermiona spěšně. „Padesát bude stačit, opravdu… ve skutečnosti potřebuji jen přísady do lektvarů. Ty není bezpečné vytvářet s použitím magie.“
„Vezmi si sto, pro všechny případy.“ George zvedl ruku a jemně ji poplácal po rameni. „Děláš dobrou věc, Hermionu. Trochu hloupou, ale dobrou. Pokud je ještě něco, co bychom pro tebe mohli udělat, dej nám vědět, jo?“
„Dám,“ povzdechla si. „A… ehm… prosím, neřeknete to nikomu, že ne?“
„Jasňačka.“
„Tvoje tajemství je u nás bezpečí,“ uculil se na ni Fred. „A ještě přihodíme čepec pro sladké sny. Uvidíš, jestli přiměješ toho starého mizeru, aby si ho nasadil.“
„Ale pochopitelně si nejsem jistý, jestli prohlásí rozpustilé mořské panny, jednorožce a dámy v nesnázích za hezké sny,“ dodal George rozjařeně. „Možná z toho onemocní.“
* * *
Současný apatykář se v obchodě na Příčné ulici, který nesl jeho jméno, vyskytoval téměř neustále. K obsluhování běžných zákazníků tu měl samozřejmě několik poskoků, ale neobvyklé požadavky mu mohly být předkládány v místnůstce v zadní části obchodu, kde připravoval a chystal ty nejvzácnější a nejnáročnější ingredience.
Hermiona si nervózně uhladila hábit a zkontrolovala, jestli se jí z účesu neuvolnily prameny vlasů. Ano, jeden nebo dva, ale stále vypadala upraveně. Dobrá. Přistoupila k apatykářově pracovně a velmi tiše zaklepala na dveře. No, možná tu není, asi by měla přijít později-
Dveře se otevřely, vyhlédl z nich seschle vypadající mužíček s prošedivělými vlasy a světle šedýma očima a pronikavě se na ni zahleděl. „Aha. Slečna Grangerová,“ řekl zamyšleně. Musela sebou při vyslovení svého jména trochu cuknout, protože se slabě pousmál. „Dva z mých asistentů se včera byli podívat u soudu. Vaše fotka byla v dnešním Denním věštci a vaše jméno je stále zmiňováno mezi řečí. Pojďte dál.“
Se zarudnutím tváří vklouzla do místnosti. Tohle NEBYL způsob, jakým si přála začít tento rozhovor. „Já… ano,“ kroutila nervózně prsty. „Předpokládám tedy, že jste si vědom mé… situace. Péče o invalidu, který nemůže být ponechán delší dobu o samotě, poněkud… omezuje možnost výnosného zaměstnání.“
Apatykář pozvedl obočí. „To vskutku ano,“ podotkl suše. „Je nějaký důvod, proč chcete, abych tohle věděl?“
Zhluboka se nadechla. „Ano. Prodáváte jak ingredience, tak lektvary,“ pokračovala pomalu. „A já vím, že si je nevyrábíte všechny sám. Značky na lahvičkách pocházejí od tří různých výrobců a jen jedna z nich patří tomuto obchodu. Ráda bych se stala čtvrtým dodavatelem.“
„Chápu.“ Vypadal překvapeně, ale nikoliv pohoršeně. „Slečno Grangerová, jsem si vědom toho, že právě teď bydlíte s jedním z nejbrilantnějších mistrů lektvarů současnosti, ale nabyl jsem dojmu, že je příliš nemocný, aby mohl pracovat.“
„To ano. Nabízím své vlastní služby.“ Zalovila v kapse a vytáhla tři lahvičky a dvě malé nádobky. „Uvědomuji si, že berete jen to nejlepší a nejspolehlivější zboží. Máte vynikající pověst a chcete si ji držet. Ale prosím, než řeknete ne, mohl byste se alespoň podívat na moji práci?“
Krátce se na ni zahleděl pronikavýma očima, a pak přikývl. „Zkusím to,“ připustil a Hermiona se trochu uvolnila. „Jste podle všeho velmi kurážná a zásadová mladá žena. Věřím, že byste neplýtvala mým časem.“
„Děkuji vám, pane.“ Jakmile se k ní otočil zády a vrátil se k pracovnímu stolu pokrytému podivnými artefakty a aparaturami, Hermiona si založila ruce na prsou, aby jim zabránila sebou nervózně škubat. Předala mu to nejlepší… výtažek z lektvaru na spaní, který sama vymyslela – přinášel klidný spánek bez toho, aby zanechával spáče otupělé nebo jim bránil se probudit, když to potřebovali – spolu s léčivou mastí, kterou vylepšila, a oxygeniem, o němž věděla, že ho vaří dobře. Takhle bude apatykář vědět, že by mu mohla dodávat nehojivé lektvary, také by mohla přidat antidotum, které by mělo zabírat na většinu běžných jedů (širokospektré protijedy byly mnohem, MNOHEM náročnější než ty specifické), a mast orlího zraku, kterou bylo téměř nemožné připravit zcela správně.
Dal si na čas, zkoumal každý lektvar či mast s maximální pečlivostí. Nejprve zrakem, pak čichem… oxygenium a protijed i ochutnal, aspoň kapku, a všech pět prozkoumal pomocí zvláštního zařízení, které vypadalo jako velká modrá lupa.
Po nějaké době a několika dalších testech se ozvalo tiché, spokojené brouknutí. „Jsem ohromen, slečno Grangerová,“ řekl a věnoval jí zamyšlený pohled. „Očividně pracujete s velkou pečlivostí.“ Kývnul hlavou ke druhému pracovnímu stolu, v tomto případě s nachystaným kotlíkem a obrovskou škálou ingrediencí. „Otevřete si knihu na straně osmdesát jedna a připravte lektvar podle návodu.“
„Ano, pane,“ přikývla Hermiona se záchvěvem naděje. Nevyhodil ji, to bylo skvělé. Zamumlané kouzlo jí stáhlo volné rukávy těsně kolem zápěstí, aby s nimi nemohla nic shodit. Lusknutím prstů otevřela knihu a… ano! Lektvar neviditelnosti, který se naučila v sedmém ročníku. Příprava netrvala dlouho, což byl patrně důvod, proč ho vybral, ale byl pekelně choulostivý – nestačilo správně použít jednotlivé ingredience, museli jste také všechno udělat ve správný čas. Sebemenší chyba a… Dobře.
O čtyřicet minut později křičela její ztuhlá záda a ramena bolestí. Magický modrý oheň zpod kotlíku odstranila s úlevným vydechnutím. Lektvar byl perfektní – vypadal téměř jako nazelenalá, slabě se třpytící voda. „Tady,“ pronesla tiše, a pak si odkašlala, když si uvědomila, jaké má sucho v ústech.
„Příkladný výkon,“ poznamenal apatykář a nabídl jí hrnek, který vděčně přijala. Když se napila, zjistila, že jde o vodu ochucenou pomerančovým džusem. „Nehodlám prodávat jedy, ani nebezpečné uspávací lektvary. Nicméně jsem ochoten nabízet ten lektvar, který jste mi ukázala… je mnohem slabší než většina ostatních a soudím, že by sám o sobě těžko způsobil nějakou újmu.“
„To předpokládám,“ souhlasila Hermiona. „U některých uspávacích lektvarů je předávkování tak snadné – a když se staráte o někoho, jehož duševní stav je… nepředvídatelný, není moudré mít v jeho dosahu cokoliv nebezpečného.“
„Oprávněná poznámka,“ přikývl apatykář. „Inu výtečně, slečno Grangerová. Jestliže si přejete vyrábět lektvary na prodej, budu s nimi obchodovat. Samozřejmě počítejte s tím, že mi ke každému novému lektvaru pošlete jeho vzorek, abych ho před zařazením do prodeje nejprve schválil, a očekávám, že otestujete každou dávku před tím, než mi ji pošlete do distribuce.“
Hermiona nemohla uvěřit vlastním uším. Doufala, věděla, že je dobrá, ale… apatykář neschválil nového dodavatele už téměř dvacet let! „Já… děkuji vám!“ vyhrkla rozjařeně. „S tím vším počítám! Začnu okamžitě! Mám v domě laboratoř, kterou mohu využívat, velmi dobře vybavenou… Pošlu vám vzorky, jakmile je budu mít hotové!“
Apatykář mírně naklonil hlavu na stranu a zlehka se usmál: „Těším se na to. Vždycky je… zajímavé… pracovat s někým novým.“
* * *
„Winky, jsme doma!“ zavolala Hermiona vesele, jakmile pustila Severuse a začala odkládat nákupy na hromadu. Věnoval jí zvláštní pohled, který ignorovala. Věděla, že zvažuje, proč je od svého výletu na Příčnou ulici mnohem veselejší… ale neměla v plánu mu to říct. Mohl využít roky zkušeností a vyslídit, co má za lubem. Takhle to pro něj bude mnohem zábavnější a pro ni něco jako výzva, jak dlouho je schopná udržet to v tajnosti.
„Vítejte!“ zhmotnila se rozzářená Winky uprostřed místnosti. „Winky má v momentě připravený oběd!“ Pak se dlouze a kriticky zahleděla na Severuse. „Pán Snape je bledý,“ dodala a pokárala Hermionu pohledem.
„Ten soud byl pro něj náročný,“ vysvětlila Hermiona, rozkládající obsah kabelky na pohovce v malém obývacím pokoji. „Ale v noci se dobře vyspal a ráno si dal dobrou snídani a několik partií šachů. Já jsem šla nakupovat,“ dodala trochu zbytečně. „Většina z toho patří do laboratoře – musela jsem spoustu věcí vyměnit – ale pár kousků z Krucánků a kaňourů přijde do Severusova pokoje a nejvíc ke mně. A tady mám něco i pro tebe, Winky.“ Vyhrabala malý, zvláštně tvarovaný balíček a podala ho skřítce.
Winky se zatvářila podezíravě, ale přijala ho a nakoukla dovnitř. Pak se rozzářila. „Co to je?“ zeptala se, vytáhla ven lesklý kovový předmět a nadšeně ho zkoumala.
„To je lis na česnek,“ řekla Hermiona vesele. „Vidíš, sem dáš česnek – zmáčkneš – a ven ho protlačíš těmi malými dírkami. Mudlové ho používají při vaření.“
Winky si přitiskla náčiní ke svému hrudníčku. „Děkuji, Hermiono!“ vykřikla radostně a s mrsknutím zmizela i s balíčky.
Hermiona na sobě ucítila polekaný černý pohled a trochu zrudla. „Domácí skřítci milují kuchařské náčiní, čím exotičtější, tím lepší,“ vysvětlovala s rozpačitým úsměvem. „Kdysi mi to řekl Dobby.“
„Vypadá to jako středověké mučící zařízení,“ poznamenal Severus trochu kousavě, ale pak se mu ve tváři objevil zamyšlený výraz. „Ačkoliv možná by se ta věc hodila na přípravu některých ingrediencí, kterých se nemá dotýkat…“
Hermiona se zasmála. „Mám jeden i do laboratoře,“ přiznala. „Je to velmi užitečný nástroj.“
Přikývl. A nedodal nic kritického, což u něj znamenalo, že to schvaluje. „Vidím, že se zásobuješ víc než jen pro základní přípravu lektvarů, když toho máš tolik,“ řekl s pohledem upřeným na různé sáčky a svazečky rostlin z lékárny. „Máš na mysli něco konkrétního?“
„Některé z lektvarů popsaných v tvých knihách jsou VELMI lákavé,“ nadhodila – což byla pravda. „A… chci něco dělat. Propadám nudě ještě rychleji než ty.“ Ušklíbla se. „Víš, hovoříš tu s dívkou, která se během letních prázdnin sama naučila číst středověkou francouzštinu. Došly mi domácí úkoly.“
Znovu se zatvářil překvapeně, a pak se pousmál. „Středověkou francouzštinu? Proč?“
„Moje teta Miriam ji učí,“ vysvětlovala. „Půjčila mi učebnice. Chtěla jsem se učit německy, ale mamka a taťka mi nechtěli koupit knihy. Nikdy to nedělali,“ dodala trochu mrzutě. „Když mi bylo osm, zavedli zásadu: během prázdnin žádné učebnice – či cvičebnice nebo něco podobného. Měla jsem povolené mít u sebe jen ty ze školy. Myslím, že se báli, aby mi neexplodoval mozek nebo tak něco.“
Tiše se zasmál. „Není divu, že jsi byla vždycky po návratu do školy tak… přehnaně nadšená.“
„Panebože, to tedy ano. Nemáš ponětí, jaký druh sentimentálních paskvilů by podle obecného mínění měly číst dospívající dívky,“ otřásla se Hermiona. „Díkybohu za oddělení klasiky v místní knihovně. Pokud měly knížky na přední straně hezký obrázek kentaurů a polonahých hrdinů, bylo snazší tvářit se, že se nic neučím.“
„Naopak, mám velmi dobrou představu o přesném druhu sentimentálních paskvilů.“ Překvapeně zamrkala a on se ušklíbl. „Během svého učitelování jsem jich zabavil celou horu.“
Uchechtla se. „Doufám, že jsi je bezpečně odstranil,“ pronesla vážně. „Nerada bych, aby se dostaly ven a zamořily školu.“
„Dal jsem je Filchovi na podpal. Vždycky jsem ho podezříval, že si povícero těchto… křiklavých… romantických novel schoval sám pro sebe.“ Severus se trochu otřásl.
I Hermiona se zachvěla. „Bez téhle představy bych se KLIDNĚ obešla,“ namítla rozohněně. „V lékárně jsem koupila něco i tobě…“ dodala, aby změnila téma. Usmála se a hodila mu malý čtverhranný balíček. „Dlužím ti to.“
Zamrkal, otevřel ho a… našel kůži z hřímala a roh dvojrožce. Zmateně na ni zíral. „Proč bys mi je dlužila…“ Odmlčel se a zablesknutí v jeho jediném oku jí dalo na vědomí, že mu svítá.
„Ve skutečnosti si nemyslíš, že by ti je ve druhém ročníku vzal z pracovny Harry, že ne?“ zeptala se a vyslala k němu malý rozpustilý úsměv. „Myslím tím, co by s nimi dělal? Snědl je?“
* * *
Severusovi trvalo téměř tři týdny, než zjistil, co Hermionu při jejím nakupování tak rozveselilo.
Nejprve neměl vůbec žádný zájem… navzdory Hermionině obrovskému úsilí ho soud srazil zpátky do deprese a on se několik dní odmítal o cokoliv zajímat. Poté se z ní začal opětovně bolestně hrabat. Ještě to nebylo ono, ale… lepšilo se to. Dobrých dní bylo víc než těch špatných.
A zjistil, že Hermiona místo potloukání po domě odbíhá do lektvarové laboratoře. Nezanedbávala ho, to ne, ale každý den tam strávila alespoň chvilku. Když ho znovu začalo zajímat okolí, dokonce ho podněcovala, aby jí pomáhal – připravili várku výtažku z uspávacího lektvaru, který si oblíbila, pak jeden z pracných, ale velmi užitečných paměť obnovujících lektvarů a začali s velmi malým kotlíkem Felix Felicis.
Po dvou týdnech ho napadlo zajímat se proč. Očividně si velmi užívala možnost připravovat lektvary, ale minimálně pro obnovovač paměti nemohla mít využití. Téměř jistě měla víc věcí, které chtěla zapomenout, než těch, které si chtěla pamatovat. Aspoň u něj to tak bylo. A určitě nedělala něco bezdůvodně – byla velmi praktická a na rozdíl od něj by se nepustila do přípravy nějakého lektvaru jen proto, že to pro ni byla intelektuální výzva.
Když v momentě, kdy ho míjela na chodbě, ucítil z jejího hábitu výraznou levandulovou a tlustoluskovou vůni sirupu na zlepšení koncentrace, věděl, že má něco za lubem. Hermiona NEPOTŘEBOVALA sirup na zlepšení koncentrace. Možná spíš na snížení koncentrace, pak by si možná vzpomněla na jídlo bez toho, aby Winky musela jít a zabušit jí na dveře…
Pár dní trvalo, než se mu podařilo ji nachytat. Nakonec tak dlouho unaveně kulhal po domě sem a tam, až mu nařídila jít si nahoru zdřímnout. Odešel ve velmi špatné náladě, a pak půl hodiny vyčkával. Jakmile si byla jistá, že spí, vyklouzla ven a zamířila na zahradu do kůlny. Pro jistotu počkal dalších deset minut, a pak ji následoval. Stále používal hůl, kterou mu vyrobila… pomáhala a jeho láska k nezávislosti byla silnější než obavy o to, jak přitom vypadá.
Přikrčil se u stěny laboratoře a přes dveře naslouchal. Broukala si celkem příjemnou melodii, kterou nerozpoznal, a taky slyšel… karton. Skřípání skládaného kartonu. Zamračil se. Karton? Velmi opatrně stiskl kliku a otevřel dveře dokořán. Při práci měla ráda jasné světlo, takže chvíli trvalo, než ji slunce upozornilo na jeho přítomnost…
Seděla v tureckém sedu na vzduchovém polštářku, což by za normálních okolností odsoudil jako šokující plýtvání energií… ale v tuhle chvíli byla celá podlaha zaplněná. Byla po ní rozprostřena nejméně stovka rozřezaných kousků kartonu, které se pomalu skládaly do malých krabiček. Nad nimi plnila Hermiona tucty miniaturních lahviček sirupem na zlepšení koncentrace, špičku jazyka skousnutou mezi zuby, jak se snažila nic nerozlít.
V kleci na jednom z pracovních stolů montovaly tři bílé myšky miniaturní houpačku.
„Hermiono Grangerová, co to PROBOHA děláš?“ zaprotestoval, jakmile skončil s obhlídkou a přestal zcela nepokrytě lapat po dechu.
Nadskočila, až téměř spadla ze vzduchového polštáře, ale ustála to mávnutím hůlky, a otočila se čelem k němu. „Měl jsi odpočívat,“ vyčetla mu.
„A ty jsi mi měla povědět, co tu děláš!“ odsekl a rozhlédl se po krabicích, které nyní poskakovaly po podlaze, jak se shromažďovaly pod ní.
Podívala se na lahvičky, podívala se na krabice, a pak se podívala na něj a tmavé oči jí zaplály náhlým rozpustilým pobavením. „Štrikuju,“ sdělila mu s naprosto kamennou tváří.
Otevřel pusu, aby sebral Nebelvíru body, ale pak si uvědomil, že nemůže, a tak se místo toho zamračil. „Velmi vtipné,“ řekl bez sebemenšího náznaku úsměvu. „Co tu děláš?“
„Zabývám se domácí výrobou – tedy přesněji přístřeškovou výrobou.“ Věnovala mu trochu rozpačitý úsměv. „Vařím lektvary a prodávám je. Víš, ne všichni jsou v tom tak skvělí jako my, takže si je nemůžou vyrábět sami.“
„Já… chápu.“ Neměla žádný příjem, blesklo mu hlavou. Rozhodně ne v posledních měsících. Winky se samozřejmě mohla s použitím magie domácích skřítků postarat o jídlo, a jelikož on nic jiného nechtěl – dokonce nechtěl ani to jídlo – nepřemýšlel o tom o nic víc ani ten den v Londýně. Ale Hermiona tu pobývala několik měsíců, bez peněz a bez možnosti je získat, když ho má na krku… „Dlužím ti omluvu,“ pronesl poněkud ponuře. „Nenapadlo mě, že představuju takovou zátěž-“
„Nebuď směšný,“ řekla rozhodně. „Přišla jsem dobrovolně, vzpomínáš?“ Lehce zrůžověla. „Mimochodem, doufala jsem, že budeš chtít pomáhat, když se cítíš lépe,“ začala trochu váhavě. „Jelikož předpokládám, že se nechceš vrátit do školy…“
Ušklíbl se. „Ani za všechno zlato Gringottů.“ Zatím se nad nějakou vyhlídkou na budoucí kariéru nezamýšlel… ve skutečnosti se zatím vůbec nezamýšlel nad budoucností. Ta myšlenka byla… vlastně docela zajímavá. Mohl by zůstat doma, připravovat zajímavé lektvary a brát za to zlato. „Přes koho to prodáváš?“
Narovnala se a zatvářila, jako by na sebe byla docela hrdá. „Přes apatykáře.“
Zamrkal. Měla plné právo být na sebe hrdá. Apatykář zprostředkovával prodej jen několika lidem a podle jeho spolehlivých informací nebyl nikdo z nich tak mladý.
A měl vysoké taxy, protože bral jen to nejlepší zboží. Dokonce vlastnil licenci na prodej lektvarů podléhajících kontrole – jako je Felix Felicis, což by vysvětlovalo, proč se jím zabývala… ten měl, jestli si to správně pamatoval, podstatně větší cenu než jeho váha ve zlatě.
„To je… zajímavá myšlenka,“ připustil, ale snažil se, aby na jeho tváři nebyl znát výraz triumfu. Nemělo smysl líčit, jak moc mu tím hrála do karet. Kdyby se do toho podnikání pustili společně, MUSELA by tu zůstat. A když ne tady, tak někde poblíž, a často by pracovali spolu… „Co navrhuješ?“
„Partnerství?“ nadhodila a mávnutím k němu nasměrovala jednu z malých lahviček. „Já jsem… ehm… tak trochu předbíhala,“ pípla provinile. „Udělala jsem tohle. Doufám, že ti to nevadí…“
Netušil, co tím myslí, dokud se pořádně nepodíval na lahvičku. Do stěny byly v uzavřeném kruhu vyryty dvě malé, ale krásně detailní siluety, obrácené stejným směrem, jako kdyby stály vedle sebe, jedna trochu předsunutá, aby byly obě dobře vidět. Ta vzadu představovala hada – podle tvaru hlavy mu připomínala krajtu – a ta ´blíže´ k povrchu zase zkosenou hlavu velké kočky… ne, lvice. Byl to osobitý symbol… a smysluplný. Kořeny téměř všech jejich vzájemných konfliktů z doby jeho učitelského působení tkvěly v mezikolejní rivalitě. Vlastně z ní pocházela většina školních problémů. Její rozhodnutí spojit oba symboly… nebyl si jistý, co přesně to naznačovalo, ale oslovilo ho to. „Nevadí mi to,“ řekl měkce a přejel přes elegantní siluetu hada špičkou prstu. „Vlastně je to… pozoruhodně výstižné.“
„Taky to tak vidím,“ řekla tiše a zatočila v prstech další lahvičkou. „Dobře se nám spolu pracuje. A oba máme rádi… tvořivost, zdokonalování…“ Váhavě se na něj usmála. „Byla by škoda, kdyby všechen ten talent přišel nazmar, nemyslíš?“
Rovněž se na ni stejně váhavě usmál. „Myslím, že ano,“ souhlasil. Napřáhl pravou ruku a ona ji uchopila a vážně potřásla. „Tak tedy partnerství.“
Vypadala při té představě tak šťastně, jak on se cítil. Na tom nápadu s ´přátelstvím´ určitě něco bylo… nechápal, proč by se někdo obtěžoval s romantikou, když tu byla tahle možnost.
Poznámka autorky:
Tragédie, že ano? Po životě mezi Smrtijedy a čase stráveném výhradně se singl osobami a s puberťáky je upřímně přesvědčen, že láska není jiného než hormony a cukrování. Dokonce tu skutečnost nepozná, ani když ji má přímo před očima, chudáček.
Pochopitelně s tím budu muset něco udělat.
Poznámka překladatelky:
(1) Tuhle perličku sem musím dát. V originále je uvedeno „…but if he didn't murder US when he had the chance…“, na což jsem já doslova vytřeštila oči. Kohože to nezamordoval?! To má být jako zkratka? US jako United States to asi nebude, že by Universe Saviours – tedy zachránce světa? Až moje zlatá betuška Ivet přišla na to, že jde nejspíš jen o zvýraznění slova „us“ (čili tvaru zájmena „my“) velkými písmeny. A mně spadla čelist i překladatelský hřebínek… Tímto jí znovu skládám veliké díky. Za všechno.
A ještě jedna poznámka nebo spíš návrh na závěr – v rámci domácí přípravy zkuste zabloudit v knihovně do oddělení klasiků a přečtěte si aspoň kousek z nejslavnějšího románu Currera Bella. Třeba se vám to bude hodit :-)
Komentáře
Přehled komentářů
Jacomo, nádhera, děkuji moc za překlad kapitoly ♡
Někdy je těžké poznat , že ty divne věci co se s námi deji - je prostě láska.
Skvěle jsem se bavila - Hermiona je úžasně držkatá a to se mi vážne libi ("Štrikuju " ;))))
Darovat Winky lis na česnek byl od Hermiony velmi rafinovaný nápad :)
Nápad s podnikáním a to jak přeměnila lahvičky, aby na nich byl had s lvici. ...krasa. ..No jdu se vrhnout na další kapitolu :) ♡
Skvěle
(denice, 7. 11. 2013 18:47)
jsem se bavila, povídka je čím dál lepší. Tak Severus si k Hermioně nevytvořil nějaký druh - pubertálního pobláznění? No, když myslí... my víme své, že? Scéna s noční košilí byla kouzelná, stejně jako dvojčata Weasleyova.
Taky mě nadchlo, jak Hermiona nechala Severuse vyslídit její práci na lektvarech, aby ho trochu zabavila.
Domácí úkol dělat nemusím, nejslavnější román Currera Bella miluji od puberty. Jistá paralela tu je ;-)
Děkuji, na pokračování se vážně těším.
Re: Skvěle
(Jacomo, 10. 11. 2013 11:59)
Jo jo, kdepak Severus a pubertální pobláznění. Jak bychom ho z něčeho takového mohli obviňovat! :-)
Ha, konečně se někdo chytil na poznámku! Nebo všichni, kteří VĚDÍ, taktně a takticky mlčí? Já rovněž miluji Bellův nejslavnější román od raného mládí a ano, paralela by tu byla... :-) Však uvidíš.
Veliké díky za milý komentář!
:)
(teriisek, 6. 11. 2013 15:18)Přátelství je fajn, jen mám trochu "obavy", že jim to moc dlouho na přátelské bázi nevydrží. Dvojčata byla skvělá, mám je moc ráda a těší mě, že jsou tu tak fajn. Nu a to jejich podnikání se mi moc líbí, Hermiona je prostě třída! Díky moc za překlad, budu se těšit na další kapitolu!
Re: :)
(Jacomo, 6. 11. 2013 17:52)Ále neboj, on si to Severus odůvodní. Dvojčata jsou tu skvělá a ještě přijdou na scénu, i když jen na chviličku. A budou samozřejmě naprosto svá! :-D
:-)
(scully, 6. 11. 2013 9:12)Moc krásná kapitolka. Severus už v tom lítá,ale ještě si to nepřiznal,ale my si na to počkáme. Dvojčata jsou skvělý,mám je moc ráda. Winky dostala super dárek. A snad jejich partnerství nebude dlouho pouze pracovní. Děkuji za překlad a bude se těšit na další díl
Re: :-)
(Jacomo, 6. 11. 2013 17:51)
Ujišťuji tě, že Severus s potěšením ráchá v Řece popření a ještě si to užívá. Možná by potřeboval strčit hlavu pod vodu :-)
Pracovní partnerství je nicméně slibný začátek, ne?
...
(marci, 6. 11. 2013 8:19)
Páni, to byla krásná kapitola! nad sverusovými úvahami jsem mávla rukou - však on prozře! Strašně se mi líbila dvojčata - když jsou dobře napsaná, je radost scény s nimi číst :) Závěr byl perfektní. V hermioně dřímá nemalý kus zmijozelského potenciálu :D
(To US mne pobavilo - začala jsem šrotovat nad překladem dřív, než jsem Tvoji doušku dočetla - moje první samozřejmě také bylo Cože? Spojené státy???? :)
((URL odkaz na kiži u této kapitoly mi odkazoval na neexistující stránku)
Re: ...
(Jacomo, 6. 11. 2013 17:50)
Prozře, prozře, ale bude to cesta trnitá...
To jsi mě potěšila, že nejsem jediný s prominutím nechápavec :-) Někdy je to překládání sranda sama o sobě, viď.
To mě mrzí, asi jsem se v odkazu uťukla :-(
...
(Zuzana, 5. 11. 2013 21:42)
Je fakt, že priateľstvo je asi trvalejšie a cennejšie než akýkoľvek iný cit, ale láska je láska:) aj keď tá pravá nakoniec aj tak skončí ako priateľstvo, nie?
Krásna kapitola. Páči sa mi aký má Hermiona vzťah s Weasleyovcami. Všetcí sú tak rozdielny a ona si najde so všetkými spoločnú reč. A dvojičky mám z nich úplne najradšej:)
Re: ...
(Jacomo, 6. 11. 2013 17:48)
Dvojčata tu úplně miluju. Ještě budou mít krátký výstup v závěru povídky, který mě naprosto odrovnal.
Zuzanko, veliké díky za poctivé okomentování každé kapitoly. Rozzářila si mi večer po velmi únavném dni. Jsi úžasná!
Krása
(Lupina, 4. 11. 2013 16:15)
Konečně jsem si mohla počíst. Kráná kapitola. Dost vtipných momentů - od dvojčat, až po Severusovo přemítání, cože to cítí. Ano, přátelství, jistě :-) Je to k našim dvěma protagonistů vlastně laskavý příběh, to co se mezi nimi vyvíjí, je úžasné. Ano, mají za sebou strašnou minulost, Severus je vážně nemocný, ale to, co teď prožívají... Ach.
Děkuji Ti Jacomo i Tvé betě Ivet za perfektně odvedenou práci. Byla to nádhera.
Re: Krása
(Jacomo, 4. 11. 2013 20:02)
No jo, chudák, pěkně si lže do kapsy, že? Ráchá se v tom, jak se patří... :-) Ale neboj, ono mu to nakonec docvakne.
Mě překlad téhle povídky tak strašně moc baví, že se už teď děsím, co si počnu, až skončí. Ještěže to mám tak pěkně načasované do adventu... ;-)
Díky moc za krásná slova.
Paráda
(TaraFaith, 4. 11. 2013 15:37)Povídka je velmi zajímavá. Má nápad, styl.... Zkrátka se mi moc líbí. Severus je tu úžasný. Je poznamenaný po tom všem čím prošel, ale pořád si udržuje svoji povahu a "zdravý rozum". Hermiona se mi tu moc líbí. Je tu příjemná, ale když ji někdo naštve, nebojí se ozvat. Díky za překlad. Těším se na pokračování.
Re: Paráda
(Jacomo, 4. 11. 2013 19:58)
Souhlas, oba jsou tu hodně v charakteru, i když musím připustit, že časem se Severus přece jen trochu odkloní... což by nám ale nemělo vadit, přece jen toužíme je vidět spočinout si v náručí, ne? :-)) Hermiona je tu podle mě svá až do konce.
Díky za komentář!
sánka dole šéfe :)
(arkama, 4. 11. 2013 13:09)Krásne, krásne, krásne!!! Nebudem rozoberať, čo kto povedal, alebo urobil, netreba. Spomeniem len detailíky, čo ma zaujali : lis na cesnak pre Winky :), strašne by som chcela scénu, ako Hermiona odovzdá Severusovi ten "čepec pro sladké sny" a ono sa mu bude snívať o rozpustilej morskej panne :) :), jej darček, čo mu doniesla, tie ukradnuté veci z druháku (inak pre mňa nadpriemerne otvorené a priam dôverné gesto), myši čo stavajú hojdačku a nakoniec scéna "ako to Hermiona vyriešila za Severusa" - buďme partneri v podnikaní a ona zostane blízko mňa. No úžas. Ďakujem za preklad, toto sú ozaj dlhé kapitoly a už sme za polovicou :(
Re: sánka dole šéfe :)
(Jacomo, 4. 11. 2013 19:56)Veliké díky za krásný komentář. Vystihla jsi to přesně, právě tyhle úžasné detaily dobarvují ten skvělý pocit ze čtení. Já si to strašně užívám, sedím u toho každou volnou (i nevolnou) chvilku, takže jedu jak fretka - chi chi - což ovšem znamená, že budu brzy na konci a bude mi to strašně scházet. Ale ještě nás čekají nádherné kousky, takže je na co se těšit.
RE
(grepik03 , 13. 2. 2016 20:56)