Na sovích křídlech

Narodil se, žil, bojoval, byl uvězněn, skoro zemřel. A miloval nebe.

---------------------------------------

Jeho nejzazší vzpomínka byla modrá. Jemně, pastelově, letně modrý pruh oblohy s bílými šmouhami lehkých mráčků. Kousek nebe, který tehdy pozoroval sotva otevřenýma očima tak dlouho, dokud ho nezaclonila žlutá záře. V tu chvíli ji nenáviděl. Až později se naučil, že právě ona dává jeho modré lásce tolik tváří. Šedorůžové svítání, blankytné poledne, oranžovočervený západ i sametovou čerň noci.

Miloval je všechny bez rozdílu. Proč, to pochopil, až když je ztratil, když mu pohled na ně zakryly zdi temného strašidelného místa. Miloval nebe, protože znamenalo svobodu.

* * *

Silné provazy mu poutaly nohy. Po marných pokusech o vyproštění pochopil, že je opravdu uvězněn. Pevně připoután k zemi. Pocítil nejasný záchvěv strachu. Podvědomého živočišného strachu z neznámé budoucnosti. Možná usne. Neodvratně, bez šance na probuzení. Už jich pár viděl takhle propadnout definitivě spánku.

Naklonil hlavu a očima se rozběhl po temnícím nebi. Nebe. Je s ním. Neopustilo ho. Pořád se může dívat, jak se na něm rozsvěcují plamínky hvězd. A dokud vidí nebe, neusíná.

Přece jen ho ale ten strach ochromil víc, než čekal, protože když o několik hodin později opouštěl věž hradu a mířil do neznáma, cítil hlubokou vděčnost ke dvěma drobným postavičkám, mávajícím za jeho mizející siluetou. Svoje nebe tehdy uviděl v jejich očích, ačkoliv ani jedny z nich nebyly modré.

* * *

Stálo ho hodně úsilí zvyknout si na jeho společnost. Chápal, že díky němu se mu podařilo uniknout něčemu strašnějšímu než je vězení, ale přesto to pro něj nebylo jednoduché. Po letech samoty musel sdílet s někým společné prostory. I když to často byly polorozpadlé trosky opuštěných stavení, někdy i jenom chráněný výklenek ve skalách, představovaly jakýsi útržek soukromí, o který byl nucen se dělit.

Ani tahle jeskyně nebyla nic moc. Byla na hony vzdálená jeho představě o příjemném místě k obývání, ale chápal, že je to nezbytné. Pro jeho bezpečí. Pro bezpečí obou.

Byli tak rozdílní. Jenže osud je svedl dohromady a oběma přisoudil role zatracenců. Putovali napříč lesy, přes vrcholky strmých kopců a ostré hrany skalních štítů, místy pokrytých sněhem. Hluboko na jihu, kde noci byly vlahé a jitra chladivá, jejich útěk na chvíli skončil, ale i tady měnili místa svého odpočinku co nejčastěji.

Za dny a týdny jejich cesty se mezi nimi vytvořil zvláštní vztah. Dokázali vytušit náladu toho druhého a v pravou chvíli si být po boku nebo se vzdálit. Proto také náhle vycítil, že jeho společník vstal. Otevřel oči napůl omámené spánkem a jako v mlžném oparu uviděl, jak v tichém zamyšlení přešel ke vchodu jeskyně a svůj zrak obrátil vzhůru. Tehdy pochopil, že mají ještě něco společného.

Oba chtěli vidět nebe.

* * *

Těžké dusno v pokoji bylo zaviněno srpnovým parnem i dlouhým nevětráním. Ta tam byla laskavá vůně kraje, který mu byl bližší než místo, kde se narodil. Nelíbilo se mu tady. Začal by to tu nenávidět, kdyby se v něm nezvedla vlna odporu už, když překročil práh tohoto domu. Cítil podobnou náladu i z postoje svého společníka, který roztěkaně přecházel po pokoji a nervózně trhal hlavou, kdykoliv se domem ozval nějaký zvuk.

Bylo jich požehnaně. Zvuků, rámusu, křiku. Po jednotlivých patrech pobíhaly desítky nohou a přinášely život do ponurých místností. Mnohé ruce vyndávaly na světlo množství dávno zapomenutých věcí a nekompromisně je odsuzovaly k ještě většímu zapomnění.

Zůstával stranou. Netýkalo se ho to. Nebyl to jeho boj, který tu s domem sváděly. Denodenně postával u okna a toužil uniknout na svobodu. Pás oblohy mohl zahlédnout jen skrz silně prachem prolezlé záclony, které víc zastiňovaly než propouštěly. Byla tak daleko.

A přece mělo nebe přijít k němu. To když se jednoho dne z haly znovu rozlehl ječivý hlas předchozí majitelky, dávající tak všem okolo najevo, že sem vstoupil další, podle ní nevítaný návštěvník.

Dveře se se zaskřípěním otevřely a celý jejich prostor vyplnila ohromná postava. Spolu s ní se vzduchem nesl téměř zapomenutý pach jehličí. Velký muž se mírně uklonil, snad na pozdrav, snad aby mohl projít do místnosti. Dobrovolný vězeň se pozvolna postavil na nohy a kulhavě popošel obrovi naproti. Nerozuměl slovům, ale zarazila ho slabá ozvěna dojetí, která k němu pronikla z hlasu příchozího.

Vyšli společně na chodbu a opatrně sestupovali po schodech. Pátravě se rozhlížel kolem a všemi smysly se snažil zachytit přítomnost nebezpečí, náhle ale jeho pozornost upoutal otevřený obdélník vchodových dveří. V tu chvíli na zapomněl na všechno kolem. I přes své zranění se k nim nadšeně rozběhl, až kopyta zazvonila o práh a jakmile mu pírka pročísl chladný venkovní vzduchu, okamžitě obrátil svůj pohled vzhůru.

Bylo tam. Třpytilo se posledními pozdravy hvězdného svitu a od východu se začínalo projasňovat. Téměř necítil váhu obrovského těla, která mu dosedla na hřbet a nedočkavě se vznesl. Tolik se mu stýskalo právě po tomhle. Po okamžiku, kdy noc nechtěně umírala a den ještě nevěděl, zda se narodí. Po volnosti a svobodě, kterou přinášelo svítání.

Ve chvíli, kdy se jeho vězení téměř ztrácelo v hloubce pod jeho nohama, se mu v mysli objevila myšlenka na muže, se kterým sdílel smutný úděl psanců. Kde je? Proč tu není? Copak on už nechce zase vidět nebe?

KONEC