Čas se ale nedá ošidit. Tak jako ho nelze popohnat, když na něco čekáme, nedá se ani zpomalit, když něco příjemného prožíváme. Plyne si stále stejným tempem bez ohledu na naše pošetilá přání.
Prázdniny se překulily do své druhé poloviny. Jednoho odpoledne se chystala Betty zase na kopec, ale když vběhla do zahrady, uviděla kousek za plotem známou zrzavou kštici. Sotva k ní došla, vychrlila na ni Ginny velkou novinu.
„Dneska k nám nemůžeme, je tam hotové dopuštění. Kluci si tajně půjčili taťkovo auto a letěli s ním přes půl Anglie pro jednoho svého kamaráda. Mamka doslova zuří. Nechápu proč. Nic se jim nestalo a asi je ani nikdo neviděl. Dokonce i taťka se trochu mračí. Ale moc ne, on ten kluk vyrůstal u mudlů, takže se ho teď bude moct každou chvíli vyptávat na všechny ty nesmysly, co ho zajímají,“ uzavřela nakonec rusovláska.
Betty se zamračila. Rychle si zvykla na veselá odpoledne v Doupěti nebo ve společnosti Ginniných brášků. No, nedá se nic dělat.
„Tak půjdeme jinam,“ navrhla. „Táta říkal, že v boudě na pastvinách se včera narodila nová jehňátka.“
„Jůů,“ zaradovala se Ginny. „To by bylo skvělý!“
Rozběhly se přes louky ke kamennému domku na protějším kopci a cestou zrzečka udýchaně sdělovala kamarádce další dojmy.
„Víš, on Harry – jo, tak se ten kluk jmenuje – je takový tichý, úplně jiný než naši kluci. Mamka říkala, že je to proto, že vyrostl bez rodičů. Když mu byl rok, tak mu je jeden zlý čaroděj zabil a tak Harryho vychovala teta se strýčkem. Brr, to si neumím představit, nemít mamku a taťku.“
„Jaký čaroděj?“ lekla se Betty. Z Ginniny rodiny nabyla dojmu, že všichni kouzelníci jsou dobrosrdečné bytosti, kteří kolem sebe šíří pohodu a dobrou náladu.
„Jeho jméno se neříká, všichni o něm mluví jenom jako o Ty-víš-kom. Naštěstí už je po něm. Zaslechla jsem, že Harry ho tenkrát přemohl.“
„To musí být teda děsně velký čaroděj, když přemohl toho zlýho už, když byl takhle malý,“ pípla vyplašeně Betty. Najednou jí nějak nevadilo, že dnes nejdou do Doupěte, neměla chuť se s tím zázračným kouzelníkem setkat. Naháněl jí strach.
„Já nevím. Ptala jsem se mamky, ale ta mi o tom nechce nic říct. Prý jsem ještě malá.“
Tomu Betty rozuměla. I jí často doma tím argumentem odbývali a zaplašovali její zvědavé otázky na věci, které nechápala.
Mezi řečí dorazily k ohradě, kde Betty nazvedla západku vrátek a obě dívenky vběhly na pastviny. Kolem nich se popásaly ovce, tu a tam následované neohrabanými skoky malých jehňat. Holčičky přešly až ke kamenné stavbě a opatrně nahlédly dovnitř. Na hromadě slámy se potácivě batolila dvě malinká stvořeníčka. Jejich matka je střídavě pečlivě olizovala.
„Páni – dvojčata!“ vydechla Betty udiveně. „Abys věděla, to je u ovcí docela vzácnost, většinou mají jenom jedno mládě. Podívej se, jak jsou roztomilá.“
Ginny už ale vklouzla do boudy a opatrně natáhla k jehňatům ruku se svazkem trávy. Jedno k ní zvědavě zvedlo hlavu. Očichalo zelené výhonky a pak za ně škublo.
„Počkej, tohle ještě nebudou žrát,“ chtěla ji Betty zadržet, ale to už se k Ginny přiblížilo druhé jehně a začalo se s bráškou přetahovat o zbytek stébel.
„Tedy to jsou čísla. Skoro jako naše dvojčata,“ rozesmála se zrzečka.
„Tak jim budeme říkat Fred a George, jo?“
„Jo, to jsou taky pěkní berani.“
Jejich smích se nesl po stráních a rozrážel se o strmé svahy okolních kopců.
„Když už o nich mluvíme,“ vzpomněla si Ginny, „tohle jsem včera tajně sebrala Fredovi.“
Zalovila v kapse u sukně a vylovila z ní tenký dřevěný klacík, hýřící duhovými barvami.
V Betty hrklo: „To je hůlka?“
Během svých výletů do Doupěte měla už možnost seznámit se s tím, co takový kousek dřívka umí a získala před ním patřičný respekt.
„Jo, ale ne opravdická,“ uklidnila ji zrzečka. „Tahle je na hraní a umí jen jednoduchá kouzla. Navíc jejich účinky brzy pominou. Podívej.“
Ginny ukázala na vědro stojící u vchodu do boudy.
„Kámen!“ poručila hůlce a z jejího konce vyletělo několik drobných jiskřiček. Dřevěná nádoba se proměnila v kus skály. Vzápětí kolem ní opět zavířila světýlka a na udusané hlíně stála opět obyčejná nádoba na vodu.
„Páni,“ vydechla obdivně Betty.
„Taky se mi líbí. A hlavní je, že se mi podařilo jim ji sebrat. Je přece jenom jistější, když to nemají oni. Zaslechla jsem, jak se Fred chlubil, že s ní jednou proměnil Ronovi jeho oblíbenou hračku v pavouka. Brr,“ otřásla se při té představě Ginny. Pak ale zvítězilo její rošťácké já.
„Myslím, že se z toho Ron musel počůrat strachy,“ uchechtla se.
Také Betty se vidina obrovského dlouhonohého pavouka příliš nezamlouvala. Ovšem zmínka o drsném žertu vyvolala ještě jiné emoce.
„Mohla bych to taky zkusit?“ zašeptala zvědavě.
„Tobě to asi nepůjde, když jsi mudla,“ namítla Ginny, ale podala hůlku kamarádce.
Děvčátko namířilo třesoucí rukou na trs trávy a zašeptalo: „Jahoda.“
Zelené listy na okamžik zčervenaly.
„Hurá!“ vykřikla Betty nadšeně. „Jsem taky čarodějka!“
Jako u vytržení hleděla na klacík ve své ruce.
„S tím by se daly dělat věci,“ zamumlala si pro sebe
„Máš nějaký nápad?“ otázala se nadšeně zrzečka.
Betty se jenom uculila.
* * *
Několik dalších dní trávili tím, že měnily předměty kolem sebe. Pak se ale jednoho odpoledne přiřítila Betty s nápadem, jak si to užít ještě o trochu víc.
„Bráchové dneska vyrazili na ryby. Doma řekli, že jdou lovit do potoka pod farmou jako vždycky, ale já jsem zaslechla, že mají namířeno k Johnsonovým. Starej pán má za stodolou takový malý rybníček a chová tam ryby.“
„Takže jdou pytlačit,“ shrnula to Ginny. „To bysme na ně měly výchovně zapůsobit. Tohle to se totiž, pánové, nedělá.“
Seběhly do údolí a zamířily ke skupině bílých stavení. Stodola stála poněkud stranou obytného domu a pěšina k ní vedla mezi keři a nevysokými stromy, takže dívenky byly téměř celou dobu ukryté za jejich větvemi. Když mezi nimi probleskla hladina malého rybníčka, odbočily z cesty a rychle proběhly přes volné prostranství. Tiše se proplížily až k hradbě lískových keřů, odkud měly dobrý výhled na plácek, kde právě Henry vytahoval z kapsy tenký vlasec. Na hladině se už třepotal splávek.
„Bude to na takovou vzdálenost fungovat?“ zeptala se Betty.
„Tak to zkusíme,“ navrhla zrzečka a namířila hůlku. „Provaz!“
Slabé silonové vlákno se v Henryho rukách proměnilo ve svazek lodního lana. Vyděšený chlapec ho upustil na zem, ale než stihlo dopadnout do trávy, byla už z něj zase obyčejná pytlačka.
„Co blbneš, ty pako,“ vyjel na něj jeho starší bratr. „Teď se to celé zašmodrchalo. To budeš rozmotávat ještě zítra.“
„Ty… tys to neviděl?“
„A co? Že seš nemehlo?“ mávl s převahou větší rybář a sáhl za sebe pro sklenici s červi.
V tu chvíli vyletěl z houští další pramínek jiskřiček. Několik dalších okamžiků se od rybníka ozývaly jenom poplašené výkřiky. Ginny se překulila do trávy a tlumeně se chichotala do dlaní. Pak znovu obrátily zrak k plácku u rybníka a spiklenecky na sebe mrkly.
Betty převzala od kamarádky hůlku a směrem ke klukům zašeptala: „Jdeme na to. Vrána.“
Ryba v Henryho rukách krátce zamávala černými křídly a vznesla se nad hladinu. Do vody už dopadlo opět rybí tělo. Oba hoši vyskočili.
„Co se to tu děje?“ vyjekl teď už i starší z chlapců a vyjeveně se rozhlížel kolem. Po několika dalších krátkých proměnách sbalili rybáři chvatně své nádobíčko a pelášili pryč.
Dívenkám dalo dost práce vydržet zticha, dokud oba kluci nezmizeli za stodolou. Vzápětí poté vyprskla Ginny smíchy a Betty vedle ní se popadala za břicho.
„Vi…vi…dě…dě…las to?“ koktala zrzečka mezi lapáním po dechu. „Ja..jak se He…Henry lekl, když se mu ten ka…kapr proměnil v hada? Nebo když chtěl sá…sáhnout za sebe pro návnadu a místo sklenice nahmátl klec?“
„V životě jsem se takhle nebavila,“ smála se Betty. „A jak odtud upalovali! Ti sem hned tak nepřijdou. Myslím, že je přešla chuť na to pytlačit panu Johnsonovi v rybníce.“
Byl by to prostě úžasný den, kdyby…
„Málem bych zapomněla,“ plácla se náhle do čela Ginny. „Zítra se neuvidíme. Jdeme všichni společně nakupovat věci do školy. Nejspíš budeme muset Letaxem, protože přemísťovat se můžou jenom ti, co na to mají zkoušky,“ přemýšlela nahlas. „Jsem strašně zvědavá, ještě nikdy jsem na Příčné ulici nebyla. Mamka mě vždycky nechala na starosti tátovi nebo tetičce Murriel a vyrazila tam jenom s těmi staršími. Ale letos můžu taky! Prý je tam spousta zajímavých věcí: cukrárna, prodej věcí na famfrpál, knížky… A taky budova Gringotovy banky prý stojí za vidění, Harry říkal, že…“
Zrzečka drmolila páté přes deváté o světě, který zatím znala jen z vyprávění svých brášků. Nemohla a ani nechtěla skrývat, jak se těší.
Betty pocítila, že se jí kamarádka kamsi vzdaluje. Spolu s myšlenkou na zítřejší osamělý den se jí v hlavě objevil ještě další neurčitý pocit smutku a obav z budoucnosti. Tu noc se jí po dlouhé době neusínalo lehce.
* * *
V denním světle jí všechny obavy připadaly malicherné. Hlavní je, že budou zase spolu. Budou běhat po kopcích, ráchat se v potoce a když dá pánbů, tak se jim povede zase něco provést některému z jejich rošťáckých bratrů. Teda dvojčatům asi ne, na ty jsou krátké, ale takový Percy nebo Henry, ti by mohli ještě dostat pořádně zabrat.
Za oknem tiše šuměl déšť a tak vytáhla ze šuplíku krabici pastelek. Na bílé stránce skicáku se začaly rýsovat první neumělé tahy a myšlenky se rozeběhly do vzpomínek.
Před několika dny viděla na palouku za Doupětem něco úžasného. Ve výšce se nad nimi se míhaly postavičky sedící na košťatech a pohazovaly si s velkým červeným míčem. Betty hleděla vzhůru jako v transu. Její fantazie jí začala malovat svět z ptačí perspektivy. Malinké domky rozeseté po kopcích jako kostičky stavebnice. Barevné obdélníky polí a ostrůvky lesů utíkající pod jejíma nohama. Modrá pavučina potoků a říček protkávající zelený koberec.
Dětské prsty se natáhly po další pastelce.
* * *
Druhý den ráno se rychle vyhrabala z postele a oblékla se. Na chvilku zaváhala, ale pak hrábla ještě na stůl po kusu pomalovaného papíru a zastrčila si ho za tričko. Dole v jídelně popadla z talíře pár lívanců, ani se neposadila a soukala je do sebe ve stoje. V rychlosti ještě usrkla z hrnku trochu kakaa. Za okamžik už pelášila přes dvůr k zahradní brance.
„Kam zas letíš?“ ozval se z kuchyně matčin hlas.
„Ke kouzelníkům.“
„Nejdřív víla a teď kouzelníci. A co skřítci nebo trpaslíci, ti tam nebudou?“ smála se mamka vyklánějíc se z okna s mísou těsta v rukách.
„Trpaslíků je tam spousta, ale je to hrozná cháska. Ginniny bráškové se nedávno docela zapotili, když je vyhazovali ze zahrady. Jsou horší než krtci, víš,“ mlela Betty bez přestání a jako zázrakem se mezi slovy stihla ládovat posledním lívancem.
„Tak já už běžím,“ spolkla poslední sousto a vyrazila přes zahradu k lesu. Ještě z dálky k ní zalétla poslední matčina poznámka „ta má ale fantazii…“, ale zbytek slov odnesl vítr dolů do vesnice. Už z dálky viděla malou zrzavou postavičku, mávající na ni od okraje lesa.
Ginny netušila, že téma kouzelnických nákupů se Betty příliš nezamlouvá, a hned se s nadšením pustila do líčení svých zážitků.
„…bylo tam spousta lidí, Harryho vyfotili do nějakých novin s Lockhartem, ale jemu se to asi moc nelíbilo… pak to skoro vypadalo, že se táta s jedním blonďatým chlapem poperou, to ti byla švanda, koneční vím, po kom jsou ti mí bráškové takový čísla… pak jsme šli na zmrzlinu k Fortescueovi, má nejlepší v ulici, divím se, že to mamka dovolila, je dost drahá… a ta Harryho spolužačka, Hermiona se jmenuje, vypadá na docela fajn holku…“
Bylo to tu zase. Cizí svět, kterému Betty nerozuměla. Místa a lidé vzdálená jejímu životu jako neznámé planety. Spolu s nimi se vrátil i smutek. Přestože svítilo sluníčko, měla pocit, jako by náhle přišel soumrak. Stromy a kytky kolem ztratily na své barevnosti a nebe zešedlo. Nesměle vytáhla zpod trička trochu pomačkaný obrázek.
„Tady. Tohle jsem ti nakreslila.“
„Jé, to jsme my, že jo?“ rozzářily se Ginniny oči. „A letíme spolu na koštěti. Paráda!“
Zrzečka si přitiskla obrázek na prsa a vzala kamarádku kolem ramen. Den zase dostal ty správné barvy.
* * *
Několik dní na to seděly po dlouhé době zase v Doupěti. Na stole před nimi se vršila hromada obložených chlebů a Ginnina mamka ještě vyráběla další.
„Je vás jako psů,“ bručela si potichu pod nos,“ a hladu máte zrovna tolik. Ale že by mi někdo pomohl, to ne.“
„Počkej, ještě se ti po tom vyvařování bude stýskat,“ broukl od okna její muž, skloněný nad stránkami novin. „Až odjedou, bude tu prázdno.“
Ruka s hůlkou mířící právě na hlávku čínského zelí mávla prudčeji, než bylo potřeba, a zelenina skončila na podlaze. Obě dívenky na židlích téměř nadskočily.
„No nic, jestli už jste se najedly, jděte ještě ven,“ řekla paní Weasleyová v rozporu se svými předchozími poznámkami. Navíc zněl její hlas trochu zastřeně. „Stejně se sem všichni nevejdeme. A asi se chcete rozloučit.“
Ginny s Betty popadly každá ještě jeden sendvič a vycouvaly ze dveří. Ticho okolo nich by se dalo krájet.
Jako by se domluvily, vedly jejich kroky na Čarovnou paseku, kde se na začátku prázdnin poprvé potkaly. Většina květin, které si tehdy vplétaly do vlasů, už odkvetla, ale ony stejně neměly náladu na veselé tancování. Od poznámky, kterou pronesla Ginnina matka v Doupěti, viselo ve vzduchu napětí. Ještě bylo horké léto, ale od skalní stěny se už plížil chlad. Studený jako slova, která měla přijít.
„Já – neřekla jsem ti všechno, Betty,“ začala zrzečka poněkud rozpačitě. „Nastupuju do nové školy daleko odtud. Víš, všechny děti od nás jdou v jedenácti letech studovat do Bradavic. Při tom výletu do Londýna jsme byli nakupovat učebnice i pro mě. Prvního září odjíždím.“
Betty zůstala jako opařená. V báječných dnech prázdnin jí škola připadala jako cosi vzdáleného a neskutečného. A najednou byla tady. Neurčitý strašák náhle dostal konkrétní podobu.
„Prvního září… ale to je už pozítří!“ vykřikla zoufale. V hlase se ozval pláč.
Ginny upírala svůj zrak na špičky bot a nejistotu se pokoušela zakrýt mluvením.
„Zítra musím mamce pomoct s balením. To budou zase hrozný zmatky, kluci mají všechny věci roztahané po domě na těch nejneuvěřitelnějších místech. Nejspíš s tím ztratíme celý den. Je to spousta krámů – kufry s knížkami, hábity a školní potřeby pro šest docela vydají…“
Náhle umlkla. V nastalém tichu sáhla do hluboké kapsy na své sukni a vytáhla z ní něco sevřeného v pěstičce.
„Na, tohle si vezmi,“ prsty se rozevřely a na dívčině dlani se objevila malá dřevěná píšťalka s barevnou šňůrkou. „Na památku. Dostala jsem ji kdysi od Charlieho, prý podobnou používají při chytání draků. Má jenom slabý zvuk, ale mně se vždycky hrozně líbil.“
Betty přiložila píšťalku k ústům a foukla. Ozval se jemný tón jako když pípne ptáče v hnízdě.
„Na draky říkáš? Třeba nějaký přiletí, když na ni zapískám,“ zašeptala přiškrceným hlasem. „Ale já pro tebe nic nemám.“
„A co ten obrázek, který jsi mi namalovala? Poprosím taťku, aby na něj použil pohyblivé kouzlo a vezmu si ho s sebou do Bradavic. Vždycky večer si s ním budu povídat.“
„Pozdravuj ode mě brášky. Hlavně Freda s Georgem,“ pípla Betty.
Ginny se objevily v očích nezbedné plamínky: „Ty ode mě taky.“
Z údolí sem vítr donesl slabý zvuk kostelního zvonu. Tak nějak symbolicky, jako při jejich prvním setkání. I tentokrát ohlašoval nutnost loučení.
Malá Betty se naprosto nedospěle rozplakala.
„Já… bude mi smutno… Uvidíme se… ještě někdy?“ zaprosila mezi vzlyky.
„Co takhle příští prázdniny?“ nadhodila Ginny veselým tónem.
Betty to připadalo jako věčnost, ale statečně si rozetřela hřbetem ruky slzy po tvářích a pokusila se usmát: „Tak jo.“
Pomalým nerozhodným krokem se vydala dolů do vesnice. Ještě v půlce kopce se otočila a naposledy zamávala své zrzavé víle. Ta se má. Určitě se jí nebude tolik stýskat. Je přece o rok starší.
Na tu dálku nemohla vidět smutný pohled hnědých očí, který ji provázel.
* * *
„Maminko, maminečko, já jsem tak nešťastná,“ přiřítila se Betty do obývacího pokoje se srdceryvnými výkřiky. Matka i otec poděšeně vzhlédli v očekávání bůhvíjaké tragédie. Dívenka padla u matčina křesla na podlahu a mezi vzlyky nesouvisle líčila své trápení.
„Ginny... Ginny zítra odjíždí. Někam pryč, hrozně daleko do školy. Jmenuje se to Brad… Bradavice. Mně se po ní bude tak strašně stýskat. Už nikdy nebudu mít takovou kamarádku!“
Na matčině tváři se na chvíli objevila zamračená vráska a myslí se mihla dávno zapomenutá vzpomínka.
„No tak, holčičko, neblázni, vždyť to přece není takové neštěstí,“ pohladila dcerku po vláskách. „Dole ve městečku máš přece další kamarádky, brzy se zase sejdete…“
Betty jí skočila do řeči: „Ale žádná z nich není kouzelnice! Mami, kdybys to viděla – včera létali kluci za domem na košťatech, pozorovaly jsme je ze křoví a Ginny si pak tajně jedno půjčila. To ti byla krása…“
Děvčátko se zasnilo a na okamžik zapomnělo na smutné chvilky loučení.
„Toho bláznění už bylo dost! Přestaň si vymýšlet a začni se starat o rozumnější věci. Pozítří ti začíná škola,“ zarazil ji otec mrzutě a vyšel ze dveří.
Betty měla slzy na krajíčku: „Ale já jsem to vážně viděla, mami. Všechno, co jsem ti povídala. Obrázky, na kterých se lidi pohybují, vařečku, která sama míchala omáčku i ty létající věci. Opravdu si nevymýšlím.“
Matka ji zvedla ze země a vzala do náruče. Drobné tělíčko se otřásalo potlačovaným pláčem.
„Já ti věřím.“
* * *
Zvláštní na tom bylo to, že vlastně nelhala. Někde ze zapomenutých koutů paměti se vynořil obraz stejně nešťastné dívenky, která mávala ze dveří za odcházející kamarádkou. Když se do Vydrníku svatého Drába přistěhovali, byla prvním člověkem, který se na ni nedíval jako na vetřelce. Pomohla jí smířit se s novým prostředím a navíc spolu prožily úžasné prázdniny.
Ale jejich společný čas uběhl příliš rychle. Začátkem září její o rok starší přítelkyně nastoupila do nové školy a nikdy víc už se neviděly. Podle toho, co jí tenkrát na rozloučenou řekla, odjížděla tak hrozně daleko, že si nebudou moct ani psát. Jedině snad, že bys mi ten dopis poslala po sově, smála se při loučení budoucí studentka a vytáhla z kapsy list papíru se slovy, ať si poznamená adresu. Škola čar a kouzel Bradavice. Ano, tak to znělo. Když před chvílí uslyšela to jméno z Bettiných úst, vzpomněla si.
Tenkrát jí bylo taky deset a všechno pochopitelně brala nesmírně vážně. To až čas odnesl víru v čarovnou moc a dětské představy otesal do nudné reality. Co když si ale tenkrát Murriel opravdu nevymýšlela? Co když ten kouzelný svět přece jen existuje?
Teď, když držela v náručí svou uslzenou dcerku, po mnoha letech v koutku duše opět uvěřila, že ano.
KONEC