Jdi na obsah Jdi na menu
 


Než začnete číst, můžete si tipnout malou drobnost z dalšího děje v anketce, kterou najdete ZDE. Pokud jste ovšem četli originál nebo jste straaašně zvědaví, pokračujte rovnou následujícím textem.

* * * * * * *

  

Oprav mých překladatelských klopýtnutí se tentokrát statečně zhostila Calwen.
Moc děkuji.

Překlad této kapitoly věnuji všem neúnavným komentátorům jako jsou v prvé řadě Zuzana, Emka a elulinek a dále pak Jimmi a ostatním překladatelům ze stránek http://hp.kizi.sk/ za to, že mě tak vstřícně přijali mezi sebe.

 

Když se Severus zmínil, že by mohli uskutečnit její nápad a navštívit onen sirotčinec, kam Narcisa posílá peníze, Hermiona se pousmála a přikývla.

„Nebyla jsem si jistá, jestli tam ještě chceš jet,“ vysvětlovala.

„Najdeme ty, co ti to udělali. Jakékoliv kouzlo, které použili, může být klíčem k odemknutí tvé paměti,“ řekl. Ovšem to, že až je najdou, tak se postará, aby zemřeli bolestivou a strašnou smrtí, si nechával pro sebe. Chtěl, aby Hermiona věděla, že udělá cokoli, aby ji ochránil, ale nemyslel si, že by ji nadchla jakákoliv myšlenka na násilí spáchané kvůli ní, i kdyby bylo oprávněné. Ale to teď šlo stranou. Nejdřív ty ničemy musí najít. Nebyl zcela přesvědčen, že ten, kdo to Hermioně udělal, byl Malfoy, ale jestli se přiblížila k jeho nalezení a předání spravedlnosti, pak měla štěstí, že se z toho dostala. Lucius i Draco byli známí svojí krutostí.

Severus se postaral o přenášedlo, které je mělo přepravit z místa před branou.

„Připravena?“ zeptal se a pozvedl prázdnou skleněnou láhev.

„Ano,“ řekla. Chtěl tomu věřit. Doposud se podílela jen na výzkumu. Upřímně doufal, že to pro ni nebude příliš stresující. Nechtěl se předčasně vracet, protože se náhle nebude moct upamatovat na svoje jméno.

Přikývl a Hermiona se dotkla lahve. Ucítil známé škubnutí u pupíku a v příštím okamžiku stáli před vysokou tepanou železnou bránou. Hermiona do ní strčila a brána se otevřela. Kov zaskřípěl o kov. Kráčeli několik dalších minut, než se jim konečně naskytl nějaký výhled.

Sirotčinec působil podle Severusova mínění strašidelně – byl to velký viktoriánský dům, který skřípal a kýval se ve větru. Připomínal mu Chroptící chýši. Malé děti oblečené v ošuntělých šatech pobíhaly s vřískáním po zahradě, zatímco na verandě seděl velký chlupatý pes, který dohlížel, aby nedošlo k úrazu. Hermiona a Severus si razili cestu klubkem dětí, které se zastavovaly a celou cestu ke dveřím je pozorovaly. Když dorazili na verandu, pes výhružně zavrčel, dokud mu Hermiona nevysvětlila, že sem přišli, aby si promluvili s vrchní vychovatelkou.

Uvnitř domu to nebylo o moc lepší, tmavé chodby přeplněné mnoha dětmi a zápachem, kterého si Severus usilovně snažil nevšímat.

Zaslechl, jak Hermiona zašeptala: „To je strašné.“ Raději ji jemně postrčil, ať jde dál.

„Snaž se myslet na náš úkol,“ zašeptal tiše a s potěšením zaregistroval, že přikývla.

„Ach, pán a paní Snapeovi, těší mě, že vás poznávám,“ promluvila šlachovitá žena s prošedivělým účesem, která na ně čekala uprostřed haly. Hromadou zlatých a stříbrných náramků mu připomínala Sybilu Trelawneyovou. Jenom jí chyběly ty velké brýle.

„Správně je to pan profesor Snape a paní Snapeová,“ upřesnila Hermiona a podala ženě ruku.

„Samozřejmě. Moje jméno je Estrilda Dobrotivá, pojďte prosím do mojí kanceláře,“ řekla a ukázala na dveře, ze kterých právě vyšla. Kancelář s měkkým orientálním koberečkem, veselými zářivými lampami a velkým mahagonovým stolem vypadala mnohem lépe než cokoliv, co tu dosud viděli.

„Co vás sem přivádí?“ otázala se paní Dobrotivá a pokynula jim, aby se posadili do křesel před psacím stolem.

„Doslechli jsme se o vašem zařízení od jednoho z našich přátel… konkrétně od Narcisy Malfoyové,“ začala Hermiona.

„Ó ano, paní Malfoyová je jeden z našich největších přispěvatelů. Uvažujete o adopci?“ Hermiona se nadechla k odpovědi, ale Severus ji přerušil.

„Moje žena nemůže mít děti a naše profese znemožňují vytvořit pro dítě stabilní domov. Ale bolesti v jejím srdci by ulehčilo, kdyby mohla nabídnout trochu svého volného času.“ Když se vyhlídka na další peníze od bohatých přátel Malfoyových začala vytrácet, úsměv paní Dobrotivé poněkud povadl.

„Času? Zajisté, to se dá zařídit. Jsou tady, samozřejmě, bezpečnostní předpisy a hory papírování, které to bude vyžadovat. Určitě chápete, že nemůžeme nechat děti odejít jen tak s někým. Ale jsem si jistá, že se správnými slovy u správných lidí to nebude problém,“ uculila se a její tvář se znovu rozzářila.

„Kolik?“ vyhrkl Severus prudce. Paní Dobrotivá vypadala šokovaně a poněkud vyděšeně, jako by Severusova zmínka o penězích narušila její jemnocit.

„Jistě, obstarání příslušných povolení samozřejmě zahrnuje určité poplatky, které musíte zaplatit předem.“

„Pochopitelně,“ odvětil Severus suše. „Kolik?“

„Dva tisíce galeonů,“ vyhrkla rychle.

„Cože?“ vydechla Hermiona. Severus se naklonil a položil jí ruku na koleno, aby ji umlčel. Naštěstí jeho pokyn pochopila.

„Dobře. Vše, co bude potřeba,“ zapředl a s potěšením zaznamenal, jak úsměv madam Dobrotivé znovu povadl, když si uvědomila, že mohla a měla chtít víc.

„Můžeme se tu porozhlédnout?“ zeptala se Hermiona, která se stále ještě snažila skrýt znechucení nad tím, čeho byla svědkem.

„Zajisté.“

Paní Dobrotivá je vyvedla z pokoje zpět do tmavé haly. Ukázala jim několik špinavých místností přeplněných poničenými postelemi a rozcuchanými dětmi. V jednom kuse drmolila a stěžovala si na ceny všech věcí od jídla přes léky až po školní pomůcky, ale Severus se snažil ji nevnímat. Místo toho se soustředil na Hermionu. Čím víc toho viděli, tím byla neklidnější. Držel ji za ruku, uklidňoval ji krouživými pohyby v dlani, ale nefungovalo to tak jako dřív. Když k ní přiběhlo malé dítě a chytilo se jí za nohu, vymanila se z jeho držení.

„Vezmete si mě s sebou domů?“ ptal se ten malý dareba. Severus nedokázal rozlišit, jestli je to chlapec nebo děvče, ale podíval se na Hermionu opovržlivě, že ho zvedla do náručí. Neměla představu, kde všude to dítě lezlo. Mohlo být nemocné!

„Dneska ne, kulihrášku, ale chci se sem vrátit na návštěvu. Líbilo by se ti to?“ Dítě kývalo hlavou tak nadšeně, že se Severus obával, aby mu neupadla. Hermiona se zahihňala.

„Dobře. Zahrajeme si všechny možné hry. Co ty na to?“

„Ano! Slibujete?“ Rozrušený pohled se rychle změnil na nedůvěřivý.

„Slibuju,“ řekla Hermiona, sklonila se a než postavila dítě zpět na zem, políbila ho na tvář. V jednu chvíli to vypadalo, že by možná zkusilo vyloudit podobný slib i na Severusovi, ale věnoval mu tak upřený pohled, že místo toho raději odpelášilo tmavou chodbou pryč.

„Takže to nejsou jen bradavičtí studenti, které nesnášíš,“ prohodila na jeho adresu, když popošla a stoupla si vedle něj. Madam Dobrotivá je nechala za sebou, stále drmolila o cenách věcí a vůbec si nevšimla, že ji nenásledují.

„Nerozlišuji mezi věkem, rasou nebo národností. Prostě nemám rád děti,“ řekl a znovu ji vzal za ruku, aby ji provedl místností.

„Aspoň že jsi zásadový,“ zamumlala a následovala ho. Ale on jednoznačně tušil, že zkoušela políbit, obejmout nebo aspoň oslovit každé dítě, které jim zkřížilo cestu, dřív než uteče před jeho nevraživostí. Po dvou nesnesitelně dlouhých hodinách nakonec zamířili přes trávník a okolo chlupatého hlídače dětí branou ven, aby se přemístili domů.

„To je strašné!“ vybuchla během cesty z Prasinek do Bradavic. „Je to ohavnost! Neměla by mít dovoleno vést takovéhle zařízení! Celé ty dva tisíce galeonů půjdou do její kapsy…“

Nechal ji být a chvíli se jako obvykle kochal její horlivostí. Pamatoval dobu, kdy se takhle rozhořčovala nad ním a kvůli němu.

„Až se rozhodneme, jestli ví nebo neví něco o Dracovi, můžeme poslat sovy příslušným úřadům stejně tak jako někomu z bývalých kolegů.“

„Myslíš?“

„Vše, co bude potřeba, Hermiono. Rozhodně s tebou souhlasím, že si ty děti zaslouží někoho lepšího.“ Přikývla a ztichla, nepochybně přemýšlela o lhostejnosti a osamělém životě, kterému ti sirotci dennodenně čelí. V tom s ní souhlasil. Věděl, jaké to je být nemilován a neustále přehlížen. Pán zla vyšel právě z takového prostředí a bylo zřejmé, jak ho to poznamenalo. I kdyby se ukázalo, že je to jen další slepá ulička, Severus byl rozhodnutý postarat se, aby ty dva tisíce galeonů byly použity pro děti na přilepšenou a ne na nákupy dalších náramků pro Estrildu Dobrotivou.

Hermiona po zbytek cesty do hradu mlčela. Její rozhořčení podle všeho opadlo, ale nebylo jí do řeči. Severus si říkal, že o něčem přemýšlí. Převracela to sem tam v hlavě a on zvažoval, zda by se měl zeptat, co to je, nebo počkat, až mu to poví sama. Jak se ukázalo, nemusel čekat dlouho. Vyrukovala s tím, když si svlékal plášť.

„Je to pravda?“ otázala se. Zmateně se na ni podíval, protože nerozuměl její otázce. „Opravdu nemůžu mít děti?“

Nevěděl, co říct, tak jen přikývl.

„Ach.“ Skousla rty ve snaze zabránit záplavě slz. Jedna jí unikla a vytvořila duhovou stopu na její tváři, tak se odvrátila, aby skryla ostatní. Pomalu se k ní přiblížil, položil jí ruce na ramena a jemně ji pohladil.

„Tvoje zranění z války ti brání donosit dítě,“ řekl tiše. Potlačila vzlyknutí. Téměř mu tím zvukem puklo srdce. Musí každou bolest prožívat znovu? Nemůžou někdy sáhnout po šťastnějších vzpomínkách? Když se k němu otočila, instinktivně ji objal a sevřel v náručí.

„Takže jsme to zkoušeli?“ Přikývl, ačkoliv to byla pravda jen napůl. Těhotenství neplánovali. Pro oba to bylo překvapení a jeho to vyvedlo z míry. Nečekal, že bude manžel, natož dokonce otec. Když mu to řekla, nejdřív se mu ulevilo, ale pak se mu do srdce vkradl další pocit. Zachvátil ho smutek, který nesouvisel jen s tím, že se Hermioně na několik měsíců vytratil z očí zářivý třpyt. On sám cítil, že přišel o skutečnou šanci. Dítě mohlo být jeho vykoupení, jeho šance ukázat světu, že může stvořit i něco dobrého.

„Takhle je to lepší. Tys měla nebezpečnou práci a já bych byl příšerný otec.“ Potlačila zachichotání. „Souhlasíš?“

„Ty bys nebyl příšerný.“ 

„Stále mě překvapuje tvoje přetrvávající schopnost vidět v lidech to nejlepší, ale musíš připustit, že bych nebyl nejlepší,“ řekl a palcem jí otřel slzy.

„Možná ne nejlepší, ale říká se, že je to jiné, když jde o vlastní děti.“ Uchopil ji za ruku, kterou dosud měla v kapse jeho hábitu sevřenou v pěst, přitáhl si ji k ústům a lehce ji políbil na hřbet.

„Tvoje neochabující důvěra pro mě představuje celý svět.“ Zčervenala a odvrátila se. A pak dostal náhlý nápad. Nebyl důvod, aby zůstali tady a zabývali se nešťastnými událostmi.

„Pojď se mnou,“ řekl, přivolal její plášť a přehodil jí ho přes ramena. Pak si oblékl svůj, vzal ji za ruku a táhl ji ven.

„Kam jdeme?“ otázala se.

„Uvidíš.“ Vedl ji podél skleníků, a když došli k vysoké kamenné zdi, vyťukal na ni třikrát hůlkou složitý obrazec. Kameny se začaly posunovat, až se přeskupily a vytvořily vstupní dveře. Po vyšlapané pěšině zamířili na malou mýtinu, kde vyčaroval deku, košík se sendviči a dva kouřící poháry se svařeným vínem.

„To je krása. Netušila jsem, že tu něco takového je,“ řekla. Rozhlédla se, zaujatá rostlinami, které tu vydržely i v zimě.

„Ne? To ty jsi mi tohle místo ukázala. Předpokládám, že jsi ho objevila někdy po svém šestém ročníku.“ Posadil se a pokynul jí, ať udělá totéž. Přisedla si k němu na deku, na rtech jeden z jejích nádherných úsměvů.

„I teď na konci ledna je tu tolik rostlin a květů,“ poznamenala.

„Je to magicky oddělené od ostatních skleníků. Ale je to tu trochu divočejší a volnější, vzhledem k tomu, že sem nechodí žádní studenti. Dokonce si nejsem jistý, jestli Pomona vůbec ví o jeho existenci.“

„Děkuji, že jsi mě sem vzal,“ řekla klidněji. Její ruka se přivinula k jeho a přikryla ji. Otočil se, aby ji krátce objal, než se odtáhl a podal jí sendvič.

„Vypadala jsi, že potřebuješ trochu povzbudit,“ řekl a sledoval, jak si ukousla pořádné sousto.

Obtížně polkla. „Po té dnešní návštěvě sirotčince rozhodně.“

„Připomínáš mi tu starou Hermionu. Jako by byla zpátky,“ řekl a usrkl ze svého vína.

„Čím?“ vzhlédla k němu popleteně.

„Podezřívám tě, že sis dneska vyhlídla novou kauzu. Chudáci, zoufalci a sirotci teď budou muset snášet tvoji pozornost, zatímco ty se budeš pachtit a přesvědčovat je, že mají aspoň jednoho člověka na světě, který je má rád.“

„Nevyhlížím si kauzy, jak tomu říkáš,“ řekla rozhořčeně a ukousla ze svého sendviče.

„Ale ano, vyhlížíš – SPOŽÚS, mne a teď ty sirotky,“ řekl s předstíraným pohrdáním. Přestala žvýkat a vykulila na něj oči.

„Tebe?“ řekla, když konečně polkla.

„Poslouchala jsi, když jsem ti vyprávěl, jak jsme se dali dohromady?“

„Samozřejmě, že ano, to jen… ty nejsi žádná kauza. A mimochodem – byl to S.P.O.Ž.Ú.S.,“ dodala s nosem nahoru. Odfrkl si, ale pak dostal nápad. Nemusí jí to vyprávět, může jí to ukázat. Copak si neprohlížel šťastnější chvilky jejich manželství, když spolu po Vánocích nevycházeli?

„Můžeme použít Myslánku,“ navrhl, překvapený, proč o té možnosti neuvažoval dřív. Ale Hermiona vehementně zavrtěla hlavou.

„Ne.“

„Nemyslíš, že by to bylo snazší?"

„Viděl ses někdy v Myslánce ve vzpomínce, kterou nemáš?“ Zavrtěl hlavou. „Je to hrozně divný pocit, něco jako sledovat film o tvém životě, až na to, že to je poprvé, co ho vidíš.“

„Zkoušela jsi to?“

„S Ronem a Harrym. A kromě toho ráda poslouchám, když mi vyprávíš. Jsi rozený vypravěč. Ne, opravdu,“ řekla, když si všimla jeho překvapení. „Vždycky jsem milovala poslouchat, jak přednášíš třeba i o těch nejobyčejnějších věcech.“

„Takže sis myslela, že jsem nudný?“ poškádlil ji, tajně potěšený zjištěním, že jí pořád připadal zajímavý.

„Ne, myslela jsem tím, že jsi byl protivný, ale dokázal bys mě rozechvět pouhým šepotem.“ Přitáhl si ji do náruče, nosem se jí otřel o tvář a rty přiblížil k jejímu uchu.

„Mám pokračovat tam, kde jsem skončil?“ zašeptal. Skutečně se zachvěla a přikývla na souhlas.

Zotavila se ze své nemoci dřív, než proces začal, za což jí byl Severus vděčný, ačkoliv určitá nedůvěra v něm zůstala. 

„Jste si jistá, že vás někdo nepodal jed?“ zeptal se jí, když noc před procesem probírala jejich strategii. Překvapeně k němu vzhlédla. 

„Jed? Žil jste tak dlouho jako špeh, že vidíte intriky všude?“ zeptala se smutně. Naklonila se a položila svoji ruku na jeho. „Bylo to jen špatné kari, Snape.“ 

„Možná vás někdo zkouší přesvědčit, abyste pro mne nepracovala,“ zareagoval nevrle na její blahosklonný tón a vytrhl ruku z jejího objetí. Pousmála se nad jeho snahou vyhýbat se doteku a on se navíc cítil pošetile, že s tím tématem vůbec začal. Připadalo mu, že to vyznělo, jako kdyby se staral o její pohodu, což rozhodně nebyla pravda. Jen to mělo vliv na něj a na ten soud. 

Ale pravda byla, že si zvykl na její přítomnost ve svém životě. Nelíbilo se mu to, to ne, ale už si zvykl, že na něj každý večer čekala v jeho pokoji. Ale zítra začne proces a on bude brzy v Azkabanu nebo zpátky v Bradavicích, v obou případech sám. Ta vyhlídka ho strašila víc než jen trochu. Nicméně se raději soustředil na věci nastávající než na ty beznadějné. 

„Někdo mě otrávil?“ přerušila ho Hermiona. „Kvůli tomu, co se do té doby stalo?“

„Nevím. Při pohledu zpět – je to možné. Ale to není důvod, proč to teď vyprávím,“ řekl jí. Posunul ruku tak, aby byla obtočená kolem ní a lehce se jí dotýkal v pase. Reagovala tím, že se přisunula blíž a opřela se mu o hruď.

„Ale co se stalo při procesu?“ otočila k němu hlavu.

„Jak už jsem říkal…“

V den procesu se jejich cesty rozdělily ve vstupní hale ministerstva. Hermiona pospíchala dolů připravit si dokumenty a ostatní papíry, zatímco jeho měla doprovázet ministerská ostraha. Byl rád, že ho propustili na kauci a nebyl během čekání na soud uvězněn v Azkabanu. Když vstoupil do soudní síně, snažil se nevnímat dav lidí, který seděl na galerii, nebo pohledy soudců, kteří na něj shlíželi ze svých vyvýšených pozic. Místo toho se soustředil na to, aby se dostal ke svému křeslu bez zakopnutí. 

Když se posadil, řetězy na křesle zachřestily, ale zůstaly tam, kde byly. Zhluboka se nadechl a vydechl, ale dýchání mu dělalo potíže. Přestal myslet na dav, soudce a dokonce i křeslo a řetězy, které ho hrozily při sebemenší poznámce uvěznit, a soustředil se na Hermionu. 

Byla vskutku velkolepá. Neuvědomoval si, jak moc, až do chvíle, kdy ji viděl přednášet obhajobu. Jako svědky předvolala Lupina a Weasleyovi. A vyslýchala Olivandera ohledně možnosti, že byla Severusova hůlka ukradena a poté vyměněna.

„Předpokládám, že je to možné,“ souhlasil starý vrásčitý muž. „Ale hůlka někoho jiného by nefungovala tak dobře. Každá hůlka je specifická pro konkrétního kouzelníka.“ 

„Ano, ale je možné dělat kouzla i s jinou hůlkou, že? Jen nejsou tak silná jako obvykle.“ 

„Ano.“ 

„Ale při zkoušení, která kouzla byla hůlkou vytvořena, nelze úroveň kouzla zjistit. Správně?“ 

„Ne, jenom nám to poví, která kouzla byla použita.“ 

„Takže nemůžete s určitostí říct, zda to byl Severus Snape, kdo použil to kouzlo, viďte?“ 

„Když to předložíte takto, tak předpokládám, že ne. Ne na sto procent.“ 

„Děkuji, pane Olivandere.“ 

Rozcupovala Macnairovo obvinění, že Severus byl oddaný služebník Pána zla. Udržela si tvrdou kontrolu i tváří v tvář Smrtijedovi. Její nebelvírská odvaha nepřipouštěla žádný strach nebo nervozitu, kterou, jak tušil, musela cítit. Noc předtím se k tomu přiznala. Ale bojovala a používala své otázky s neomylnou přesností. 

„Co dostanete za vaše dnešní svědectví?“ otázala se. 

„Nechápu, co tím míníte.“ 

„Myslím, že chápete. Co vám ministerstvo nabídlo na oplátku, když budete jmenovat další Smrtijedy?“ 

„Shovívavost,“ zavrčel neochotně. 

„Koho dalšího jste jmenoval?“ 

„Mulcibera, Amycuse, Lestrangeovi…“ vypočítával do ztracena.

„Takže v podstatě osoby, které už byly odsouzeny?“ 

„Nevím, jak je to teď!“ protestoval Macnair.

„Ale poté, co jste zjistil, že nabídka svobody slábne, vytáhl jste poslední kartu, kterou jste měl v rukávu, posledního Smrtijeda, která ještě může být odsouzen… Snapea.“ Macnair neodpověděl, ale jen seděl a probodával ji krutým pohledem. 

„O to tu právě jde, slečno Grangerová,“ pronesla odporně sladkým hlasem Dolores Umbridgeová. Hermiona pohodila hlavou a přejela pohledem od Macnaira k soudcům sedícím na vyvýšeném místě. 

„Doufám, že ne. Ale chtěla bych požádat vážené členy tohoto soudního dvora, aby vzali v úvahu, zda má větší váhu svědectví členů Fénixova řádu a tím vlastně ředitele Brumbála, nebo výpověď odsouzeného Smrtijeda, který bude dělat a říkat cokoliv, aby se vyhnul přísnějšímu trestu.“ 

Umbridgeová otevřela svoji ropuší pusu k odpovědi, ale Brousek ji předešel: „Trefná poznámka, slečno Grangerová. Konečný verdikt bude oznámen zítra ráno.“   

Hermiona uctivě přikývla a obrátila se směrem ke Snapeovi. Soudní síň vybuchla kakofonií zvuků, jak se lidé sedící na galerii začali zvedat a diskutovat o tom, čeho byli právě svědky. 

„Teď musíme čekat,“ řekla. Až nyní se v jejím hlase ozvaly známky vyčerpání nebo nervozity. 

„Ano, teď musíme čekat,“ souhlasil a pohlédl ke dveřím, kterými soudci odešli. 

„Ty mi neřekneš, jaký byl rozsudek?“ vykřikla, když pochopila, že skončil. Přinejmenším pro dnešek.

„Neuhádneš výsledek, když tu sedím?“ zeptal se sarkasticky. Něco zabručela.

„Možná jsem zorganizovala útěk z vězení. Když to mohl udělat Sirius, pak jsme to rozhodně mohli zvládnout i my dva.“

„To by mohl být mnohem zajímavější příběh, ale není to, co se stalo.“

„Tak co se stalo?“

„O tom ti budu povídat až někdy jindy, miláčku. Myslím, že teď bychom měli probrat, co jsme dnes zjistili v tom sirotčinci.“ Zamračila se na něj a vypadala značně naštvaně, ale pak odpověděla.

„Víme, že Narcisa je s konečnou platností přispěvatelem, ale ne moc, jestli vůbec něco, jde těm sirotkům. Uvažuji, za jak vysoký úplatek by byla Estrilda Dobrotivá ochotná ukrývat Draca nebo mu posílat peníze tam, kde je.“

„Mám stejný názor, což je důvod, proč si myslím, že nabídnout tě coby dobrovolníka je výborný způsob, jak zjistit víc. Kdybychom dnes položili nějaké další otázky, mohla by pojmout podezření. Což pořád může, pokud zmíní naše jména před Narcisou. Ve skutečnosti nejsme přátelé, za které jsme se vydávali.“

„No to tedy doufám,“ odfrkla Hermiona.

Severus ztuhle přikývl. Vždycky zapomínala, že Malfoyovi byli jeho přátelé, nebo ti nejbližší, které by takto mohl označovat. To, že se odvrátil od Pána zla, neznamenalo, že odmítl všechny své bývalé společníky. Ale ona tomu nikdy nerozuměla. Mohla se na něj dívat a vidět jen to dobré, ale nedokázala udělat totéž v případě ostatních Smrtijedů. A vzhledem k tomu, že se narodila u mudlů a byla Potterova přítelkyně, věděl, jaké má štěstí, že ho akceptuje ve všem, ne jen jako svého milence a přítele.

„Narcisa ztratila najednou manžela i syna. Nedával bych jí vinu, jestliže dělá cokoli, aby pomohla Dracovi,“ řekl.

Zajímalo ho, co by mohla říct, kdyby Lucius přežil válku, ale byli manželé dost dlouho na to, aby věděl, kdy už má přestat. Zvláště, když seděla tak blízko a opírala se o něj.

Cítil, jak v jeho objetí strnula. „Dokonce, i kdyby on byl ten, kdo mi to udělal?“

Severus se napjal. „Jestliže on je ten, kdo ti to udělal, pak, až s ním budu hotov, bude potřebovat všechnu pomoc, kterou může dostat.“ Přikývla, ale atmosféra náhle zhoustla, a on nevěděl, co říct. Veselá nálada, která mezi nimi zavládla, když hovořili o jejich společné historii, byla pryč.

„Chvěješ se,“ řekl, když si náhle všiml, že mírně otřásla. „Tady venku je i přes magickou izolaci příliš chladno. Měla jsi něco říct,“ napomenul ji.

Zamračila se nad tónem jeho hlasu: „Je mi fajn. Kdyby to bylo potřeba, něco bych řekla.“ Věděl, že to znělo víc jako od profesora Snapea než od toho Severuse potom. Třebaže ji stále svíral v náručí, obtočil kolem nich svůj plášť a třel jí ruce ve snaze je zahřát.

„Du-dusíš mě,“ zakoktala, ale hlas měla díky jeho činnosti tlumený. Přestal, ale nepustil ji. Hermioniny vlasy ho lechtaly na tváři a on nosem hledal cestu skrz ně, až se znovu dotkl jejího obličeje. Napadlo ho, že by takhle mohl sedět do nekonečna, do nekonečna ji držet v objetí v téhle zanedbané zahradě. Měl by jí povědět o tom, co cítí, jak mu radili Minerva s Brumbálem. Nikdy nebyl otevřený muž, ale pro to nebyla jeho láska k ní menší.

„Jestli nechceš jít dovnitř, pak tě budu nucen zahřívat sám,“ řekl místo toho.

„Mohu dýchat?“ zeptala se rozhořčeně, než se znovu zády opřela o jeho hruď.

„Jestli musíš.“

„Obávám se, že je to nutné.“

„Pokud při tom nebudeš moc hlučná,“ řekl s úšklebkem. Potlačila zahihňání.

Seděli takhle ještě nějakou dobu. Stále mlčeli, ale předchozí tísnivá nálada pominula. Severus se soustředil na pocit, že má Hermionu v náručí, na vůni květinové scenérie v zahradě a na zvuky různých ptáků a dalších tvorů pohybujících se mezi keři. Pokoušel se rozeznat keř kvetoucí vedle nich (byl si jistý, že je používán v méně známých lektvarech proti bolesti, ale nemohl si vzpomenout, jak se jmenuje), když si všiml, že Hermioně drkotají zuby.

„Severusi, já…“

„Pořád je ti zima. Měli bychom jít dovnitř,“ řekl prudce, postavil se a vytáhl ji s sebou. Oprašovala si šaty, když si uvědomil, že se předtím snažila něco říct.

„Co jsi říkala?“

„Nic,“ zamumlala. „To nic nebylo.“ Kráčeli ruku v ruce zpět do hradu, ale i když mu vyprávěla o článku, ve kterém četla o historii kýchavice, nemohl si pomoct, aby nepřemýšlel o tom, jestli svojí snahou ochránit ji před chladem něco nepromeškal.

  

jedenáctá kapitola

-------------------------------------------------------------------------------------------------------

Poznámka překladatelky:

Nedá mi to a musím se tu zmínit, jak moc jsem se nasmála nad krvelačností čtenářů. Taková záplava přeje těm chudáčkům sirotkům Herodese! Ačkoliv, ona Estrilda Dobrotivá (v originále Wondergoodová) určitým tyranem skutečně je. Nezájem a sobeckost jsou někdy stejně špatné jako krutost. Nicméně v zahradě na dětičky dohlíží pes, takže pravdu mělo těch několik málo (asi 4). Schválně - přijdete na to, proč je to právě pes? Autorka svoji inspiraci vysvětluje v poznámce u další kapitoly, takže já vám to také příště prozradím.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Díky

(Jimmi, 8. 7. 2010 18:45)

Konečne som dorazila k tejto kapitole a idem hneď ďalej. Ďakujem za venovanie a dodatočne vitaj v spolku cvokov, čo mali byť pôvodne len Dramione a ono holt, ten Snape sa nezaprie. Excelentný výber, excelentný preklad, jednoducho nádhera. Ďakujem.

úžasné

(sluzy, 26. 5. 2010 18:46)

Absolútne úžasné.Milujem túto poviedku či už v originály alebo v tvojom preklade.Krásny preklad,krásny príbeh od skvelej autorky a tiež aj skvelej prekladateľky :D. Strašne sa teším na pokračovanie. A čo mu asi chcela povedať? :D

tak

(SaraPolanska, 24. 5. 2010 18:12)

Ha! Tak i já již zaplétám svou duši v další povídce. Bůh vás chraň nechat mě dlouho trpět. Omlouvám se, že komentuji až poslední kapitolu - než vymýšlet výmluvy, prostě řeknu, že jsem to dnes přečetla teprve všechno naráz a zarazit se komentářem prostě nešlo :-D Příběh se mi líbí ač jsem se u popisu povídky mírně mračila (následujíce příkladu našeho Mistra) o to víc pro mě bylo příjemným překvapením, s jakým milým tónem se příběh nese. Děkuji za krásnou povídku a nenech mě dlouho trápit. :-)

už sa skapitolilo :D

(Emka, 12. 5. 2010 11:42)

To slovo mi len tak samé prišlo skrátka sa mi vyskytlo :D Ďakujem za novú kapitolu a za venovanie. Ten sirotinec bol dosť deprimujúci a to, že Hermiona nemôže mať deti je smutné, ale možno sa niečo stane a Severus jej uvarí lektvar aby mohla mať vlastné dieťa. Dúfam. V ankete som hlasovala za to kukátko, pes mi nenapadol, ale zrejme bude asi dosť dôležitý netuším ale prečo. Budem nedočkavo vyčkávať novú kapitolu. :)

......

(Nade, 11. 5. 2010 17:38)

Určitě něco prošvihl, to už tak bývá. Ale to neznamená, ža nás (nebo jeho) nezajímá, co to bylo.
Těším se ...

.....

(Lily, 11. 5. 2010 16:57)

úžasný, četlo se to úplně samo:) jsem ráda, že pokračuješ.
Teď jsem zvědavá, co mu to chtěla říct a co bude dál:)

:-)

(Zuzana, 11. 5. 2010 16:49)

Moje očakávanie sa naplnilo, krásna kapitola. Ja pri tejto poviedke toľko zadržiavam dych, že kým bude koniec možno skolabujem. Ďakujem Ti Jacomo za krásny preklad aj za venovanie veľmi veľmi ma to potešilo. Máme hádať prečo decká stráži pes? Nepotrebuje plat, je verný a má rád deti? alebo Draco je animágus a mení sa na psa?
Vravíš pokračovanie o dva týždne? Teším sa potichúčky.

RE: Jimmi

(Jacomo, 11. 5. 2010 15:39)

Veď vravím - očakávanie!
Též mám v češtině takový specifický výraz - když je něco jasné a zřetelné například v písničce, tak je to "ušislyšné" (nikoli očividné) :-D

:))

(teriisek, 11. 5. 2010 15:09)

Celá tahle povídka je moc hezká a jsem ráda, že v překladu pokračuješ:) Díky ti za něj!
A k tomu psovi - napadá mě Petr Pan, když jsem nedávno viděla to Hledání Země Nezemě...;)

skapitolieva sa

(Jimmi, 11. 5. 2010 13:29)

Ešte tak ďaleko nie som, len mi na to padol zrak. Jacomo, to nepoznáš? A slovo stehotnieva sa? To je zhruba tak 7-8 mesiac. :D

RE: Elza

(Jacomo, 11. 5. 2010 13:25)

Další kapitolu? Ty potvůrko, se mi zdá, že mě trochu honíš :-)
Ale že jsi to ty, tak prozradím, že jedenáctka půjde tento týden k betě, což by mohlo znamenat tak do dvou týdnů tady. Ale pšt! Nikomu ani muk, nebo mě uštvou! :-)

RE: Emka

(Jacomo, 11. 5. 2010 13:19)

Skapitolieva sa! Fascinujúce slovo! Ako si na nej prišla? Mne to evokuje stmievať sa lebo svitať. Jednoducho očakávanie. Nevládzem navrhnúť, ako by to bolo po česky – skapitoluje se? Bohovia, to znie ako „ruky hore“ :-)
Milujem slovné hračky! A slovenčina je nádherný jazyk.

PS: já tipovala 3 sudičky...

(Elza, 11. 5. 2010 12:28)

Neodolala jsem a vyrazila si číst. To se nám to rozjíždí, panečku... *;-) Sirotčinec byl patřičně děsivý, soud moc pěkný - a chudinka Hermiona... Minule se dozvěděla, že není panna, a teď, že nemůže mít děti. Hmm, to jsou mi na ni šoky...
Vyhlížím pokračování! *:-D

che

(Emka, 6. 5. 2010 14:54)

ja som si myslela, že už je nová kapitola, a ono anketka. Hlasovala som a teším sa na desiatku. Hurá, skapitolieva sa.