Na sovích křídlech

„…Obrovský černý pes radostně zaštěkal, začal kolem nich dovádět, chňapal po holubech a honil se za vlastním ocasem. Harry se neubránil smíchu. Sirius byl příliš dlouho zavřený v domě. Paní Weasleyová našpulila rty a…“

„Tati,“ ozvalo se z pod přikrývky, „já bysem chtěla psa.“

Zaklapl jsem knihu o brýlatém čaroději a povzdechl si. Tak a je to tady. Už dlouho jsem to čekal, poslední dobou víceméně každým dnem. Běžná obava rodičů před tímto přáním přerostla v jistotu poté, co naší malé Maggie pošlo morčátko a moje matka se rozhodla zrušit chov ovcí. Maggie se od té doby otáčela za každou psí oháňkou. Bylo mi jasné, že bude chtít nějak zaplnit to prázdné místo v srdíčku.

„Tati, tati, koupíte mi ho? Koupíte, viď, že jo? Že proti tomu nic nemáš?“

V duchu jsem si představil ty hromady rozkousaných bot, otrhané rohy křesel, stržené záclony, loužičky na podlaze… ne, opravdu proti tomu nic nemám.

„Musíme se ještě domluvit s maminkou,“ podepsal jsem rozsudek smrti nad naším novým kobercem. Moje žena už totiž dávno po psu toužila, jenom čekala, až bude Maggie větší, aby se o štěňátko mohla taky starat.

Dcera na to šla velmi cílevědomě. Soustavně pročítala inzeráty v rubrice Zvířata a nosila mi na psací stůl výstřižky s telefonními čísly chovatelských stanic. Moje žena se jenom potutelně usmívala. Bylo jasné, že co nevidět budu muset kapitulovat.

Nakonec jsme jednoho sobotního večera vyrazili do poměrně vzdálené vesničky v horách a přivezli si domů malou černou kuličku.

„Bude se jmenovat Black,“ rozhodla nekompromisně Maggie. „Po Siriusovi, víš.“

* * *

Black byl… prostě Black. Byl všude. Tedy pozůstatky jeho činnosti byly všude. Ve chvílích mého největšího vzteku nad rozkousanými novinami zase pro změnu nebyl k nalezení. Za novinami následovaly kartáče na boty, koberce, rohožky a sem tam nějaký ten smeták. Jediné, co zůstalo jeho zásahů ušetřeno, byly záclony a závěsy na oknech. Ty důstojně obcházel velikým obloukem. Aspoň něco.

Naštěstí se časem ukázal být dost učenlivý. Maggie poslouchal na slovo a z nepříjemných štěněčích zlozvyků rychle vyrostl. Jednu vadu ale bohužel měl – začal se totiž toulat. Když se to stalo poprvé, trávili jsme zrovna víkend v chatě na vrchovině a Maggie z toho mělo skoro šok.

„Nezná to tu, tati, zabloudí a už ho nikdy neuvidím. Tati, tati, udělej něco,“ kvílela celý večer a nebyla k utišení. Okolo půlnoci jsem nevydržel a vyrazil s baterkou na průzkum do blízkého lesa. Svým voláním jsem vyplašil několik sov a vzbudil všechny veverky v okolí, Blacka jsem ale nenašel.

Ten se vrátil až ráno a tvářil se jakoby se nechumelilo. S naprostou samozřejmostí se hrnul k misce s krmením a nechal se do nekonečna hladit a objímat celou rodinou.

„Blacku, ty tuláku, tys nám dal. No, kdepak si se promenádoval, záletníku?“ svedl jsem jeho noční výlet na volání přírody.

Stejným způsobem jsem pak reagoval i na jeho další toulky. Nebyla v tom žádná pravidelnost, žádný řád. Prostě čas od času navečer zmizel a ráno byl zpátky. Do chaty jsme přijeli během roku ještě několikrát, ale Black vždycky zůstal celé noci s námi. Za to se ztratil týden poté, když jsme dorazili na prázdniny k mým rodičům na farmu. Než jsme se vrátili z návštěvy u sousedů, byl pryč a ráno opět vesele vrtěl ohonem u dveří.

Maggie jeho první výlety obrečela, ale postupem času se uklidnila a jen trpělivě čekala, až se vrátí. Dokonce si na to utvořila i teorii v duchu svých oblíbených knížek.

„On chodí vždycky za Lupinem,“ vykládala mi vážně po jedné z dalších Blackových toulek. „Když je úplněk, mění se Lupin ve vlkodlaka a běhají spolu po lesích. Dřív tak chodili všichni čtyři, stali se z nich kvůli tomu zvěromágové. Že je to tak, viď, Siriusi,“ šeptala psovi do ucha a hladila ho po hřbetě.

Rowlingovou by měli odstřelit, pomyslel jsem si v duchu. Holce bude pomalu dvanáct a najednou začne věřit na pohádky. Svěřil jsem se se svými ponurými myšlenkami manželce, ale ta na to měla ale jiný názor: „Spíš bych ji zasadila do zlata. Buď rád, že se Maggie netrápí. Pes se vždycky vrátí v pořádku, ani jeden šrám nemá, tak holt se budeme muset smířit s tím, že má toulavou krev.“

* * *

Toho večera jsme prvně po zimě zase přijeli do naší chaty. Maggie nadšeně dováděla s Blackem ve zbytcích sněhu, zatímco jsme vytahovali věci z kufru auta a nosili je dovnitř. Už se skoro setmělo, když za mnou přišla žena s oznámením, že večeře je na stole. Cestou do kuchyně jsem vykoukl z okna a zahlédl Blacka, který pelášil jako o život na kopec k lesu. Maggie ho přitom hlasitě volala na druhé straně domu.

„Tak ho nech, zlatíčko, a pojď se najíst. Však on přijde, až bude mít taky hlad. Musí si to tu zkrátka všechno zkontrolovat.“

Nadechl jsem se a chtěl vyvrátil ženě její omyl, když tu jsem strnul. Proti stmívající se obloze jsem na kopci za ohradou rozeznal siluetu podivného velkého zvířete. Dlouhými skoky se připojilo k pádícímu Blackovi a oba zmizeli mezi stromy. S náhlým tušením jsem zvedl oči k nebi.

Byl úplněk.

KONEC