Kapitola 29: Bez návratu - pokračování
Sotva Nathan opustil ošetřovnu a užil si vzrušení z toho, že je zpátky v tomto světě a konečně může komunikovat se svými kamarády, už byl očekáván v otcově kabinetu ohledně trestu. Aspoň, že v tom tentokrát nebyl sám - povoláni byli i Kevin a Andy.
„Nemůžu pochopit, proč bych měl mít taky trest,” brblal Andy. „Jediné, co jsem udělal, bylo, že jsem ti řekl, že se dostaneš do problémů. Teď je máš a já odnáším to, že jsem měl pravdu.”
„Přestaň se chovat jako kňourající mrzimor a přidej, Andy. Jestli přijdeme pozdě, nijak se to nevylepší,” sdělil mu Kevin.
„Není to tak zlé,” ujišťoval Nathan ustaraného kamaráda. „Půjde jen o pár hodin.”
Nathan se cítil za trest svých kamarádů odpovědný, ale nemohl s tím teď nic udělat. Nevěděl, v jaké náladě nevrlý profesor bude, a jediné, na co v tuhle chvíli dokázal myslet, bylo, že tomu muži nemusí čelit sám. Od probuzení otce neviděl a příliš dobře si vzpomínal, jak se k němu přitiskl, protože si nedokázal od svého náhle starostlivého otce udržet odstup.
Jak ho otec přivítá? Vrátí se zpět k oslovení pan Granger a profesor Snape? Na přemýšlení o všem, co se během jeho pobytu mimo tělo stalo, měl Nathan málo času, ale pro něj se toho hodně změnilo - jeho duše se změnila.
Došli k otevřeným dveřím do kabinetu. Nathanovu úzkost z opětovného setkání s otcem rychle vystřídalo podráždění.
Uvnitř byl Malfoy.
Nathan s kamarády vešli a připojili se ke zmijozelovi stojícímu před stolem profesora Snapea. Jedno mužovo švihnutí ruky a dveře se za nimi zavřely. Mistr lektvarů opustil židli a začal kolem čtyř studentů obcházet.
„Dnes večer jste tu kvůli své podivné neschopnosti porozumět, že máte dodržovat pravidla; někteří z vás i poté, co jim to bylo usilovně připomínáno.” Tato poslední část byla pronesena velmi blízko Malfoyova ucha. Profesor Snape se odmlčel a poté se dal znovu do pohybu. „Bohužel, když váš nedostatek soudnosti dosáhne úrovně ohrožující život, nemůže být přehlížen.” Tentokrát ta slova mířila k Nathanovu uchu. Po promyšlené pauze se profesor Snape otočil čelem ke všem čtyřem. „Ve třídě na vás čeká pár špinavých kotlíků. Jelikož nelze spoléhat na vaši inteligenci a úsudek, nemohu vám dovolit použít hůlky. Otupující, ruční práce se zdá být mnohem vhodnější, nemyslíte?” pozvedl obočí.
Nikdo z nich se necítil na to odpovědět.
„Ty kotlíky se sami nevyčistí!” vyštěkl profesor Snape a chlapci všichni najednou zamířili ke dveřím. „Pane Grangere,” zavolal muž a Nathan se zastavil poblíž východu. Až když ostatní odešli, otec na něj kývl: „Nathane, pojď sem.”
Použití křestního jména způsobilo, že se Nathanova ztuhlá ramena trochu uvolnila. Popošel k otcovu stolu a vyčkával.
„Jak se cítíš?”
Ta otázka byla příjemným překvapením. „Je mi fajn,” odpověděl Nathan.
Otec si ho upřeně prohlédl, a jelikož si pravděpodobně potvrdil pravdivost jeho krátké odpovědi, přikývl a sáhl pro lahvičku červeného lektvaru stojící na stole.
„Vypij to,” nařídil mu a podal mu již odzátkovanou nádobku. „Povzbuzující lektvar. Budeš ho užívat jednou denně ještě tři dny.”
V reakci na lektvar unikla Nathanovi z uší pára. Otec souhlasně kývl.
„Každý večer po jídle budeš očekáván v mé kanceláři, aby sis ho mohl vzít.”
Nathan přikývl. „Děkuji…” Málem k tomu poděkování připojil ´tati´, ale neudělal to. Stále se v nové situaci necítil úplně silný v kramflecích a navzdory tomu, co říkala jeho matka, váhal, jak se má k tomuto muži chovat. Nejdřív byl nazván pitomcem, a pak byl vystaven otcovskému zájmu. Čí to bylo chování, profesora Snapea nebo jeho táty? A komu to adresoval?
„Běž,” zmírnil otec pobídkou chlapcovo dilema a postrčil ho jemně ke dveřím. „Kotlík stále čeká na vyčištění.”
Společně vešli do učebny lektvarů. Jakmile Nathan uviděl, že bude muset sáhnout po kotlíku ležícím na stejné lavici jako Malfoyův, povzdechl si. Nechtěl zklamat matku nebo otce, ale pořád Malfoyem za všechno, co udělal, pohrdal. Když se Nathan přiblížil, blonďák nezvedl oči od svého úkolu. Zaplaťmerlin.
Pustil se do práce a snažil se ponořit do myšlenek. Přestože se mu povedlo úspěšně ignorovat Malfoye, nedalo se totéž říct o jeho tátovi. Přál si podívat se do přední části učebny, kde se jeho otec nacházel. Ta jemnost, se kterou s ním předtím jednal, způsobila, že mu chyběl táta - konkrétně otcova uvolněná duše. S tímhle Severusem Snapem chtěl mluvit znovu; chtěl, aby všechno bylo takové jako na Astronomické věži. Pořád. Nathan drhl kotlík a probíral se tolika otázkami, na které se tehdy nezeptal, až ho z toho pálila špička jazyka.
Trpělivost: o to ho žádala mužova duše. O totéž ho před odchodem žádala i matka, ale její prosba se týkala jiného kouzelníka. Nathan zariskoval pohled na Malfoye. Znal jeho tátu - onoho muže skrytého za drsným zevnějškem? Nathan doufal, že ne. Chtěl mít tuhle část Snapea jen pro sebe.
Nathan nechal svoje unavené ruce odpočívat. Díval se na svého otce, když muž chvilku na to tázavě zvedl hlavu a podíval se mu do očí. Nathan si pomyslel, že vypadal unaveně, a okamžitě se za to cítil odpovědný. Začal znovu drhnout kotlík, aby trest skončil dříve a jeho táta mohl odpočívat. Můj táta. Nathan se spokojeně usmál.
Krátce poté zaskřípěla židle o podlahu, ale Nathan pokračoval bez přerušení v práci. Vycítil, že se pohyb zastavil u něj, a zjistil, že Malfoy najednou nechal práce. To přitáhlo jeho pozornost. Zvedl hlavu právě včas, aby viděl prosebný pohled, který Malfoy vyslal k profesoru Snapeovi, a potěšilo ho, že muž nereagoval žádnými sympatiemi.
Nathan nepřítomně drhl kotlík a sledoval scénu, která se před ním odvíjela. Otec se na svého kmotřence zamračil; Malfoy sklopil oči a začal pomalu znovu čistit. Nathan se ušklíbl a vzápětí uslyšel otcův povzdech. Muž stojící před jejich lavicí mu brzy na to zablokoval přístup většiny světla.
„Jsme tady, protože se k sobě neumíte slušně chovat,” sdělil jim profesor.
Nathan, který se dlouze zahleděl do otcových unavených očí, pocítil, jak v něm narůstá pocit viny a uhnul pohledem.
„Uvědomujete si, že nic z toho, co uděláte, tu situaci nezmění, ano?”
Nathan koutkem oka zahlédl, jak Malfoy přikývl. Zaměřil svůj zrak na otcovo levé ucho, protože se mu nedokázal podívat do obličeje, a rovněž přikývl.
„Nathan je můj syn, Devone, a já bych byl rád, aby ses k němu podle toho choval,” sdělil muž zmijozelovi.
„Ano, strýčku Severusi,” přisvědčil chlapec hlasem jen o málo silnějším než šepot.
„Nathane, Devon je můj kmotřenec a já bych byl rád, aby ses k němu podle toho choval,” sdělil otec jemu.
„Ano, pane,” odpověděl poslušně.
Podle otcova upřeného pohledu zřejmě příliš poslušně. Nathan se kousl do spodního rtu, protože ho znovu zachvátila nejistota a naplnila ho úzkostí.
„Myslím to vážně, Nathane,” dodal muž.
„Já vím, pane. Rozumím,” pokusil se ho Nathan ujistit a pocítil, jak mu zahořely tváře. Přál si, aby se otec znovu vrátil ke svému stolu a s ním by odešly i jeho rozpaky. Rychle se znovu pustil do práce, oči zabořené do kotlíku. Neuvědomil si, jaké ticho v učebně nastalo, dokud se znovu nerozproudil pracovní šum. Skousl ret mezi zuby a drhl ještě usilovněji.
Dokončil práci - měl pocit, že to trvalo věčnost - přešel k otcovu stolu a řekl: „Kotlík je čistý. Mohu odejít, pane?”
Otcova pozornost se přesunul na něj. Nathan schoval ruce do kapes, přejel botou po škvíře mezi dvěma kameny na podlaze a sklonil hlavu, aby se na ni podíval.
„Cítíš se dobře?”
Otázka zarazila Nathana v pohybu. „Řekl bych, že jsem trochu unavený.”
„Tak dobrá,” připustil otec. „Můžeš jít.”
„Děkuji, pane.”
Nathan vůbec neuvažoval o tom, že by počkal na svoje kamarády, a aby byl upřímný, vzpomněl si na ně, až když dorazil do společné ložnice. Když si vybavil, jak se ve sklepení choval jako hloupé mimino, podrážděně se nadechl. Profesor Snape, jeho otec, jeho táta - dnes večer viděl všechny tři a bolela ho hlava. Skopl boty, strhl ze sebe hábit a brzy byl připravený do postele.
Spánek, tentokrát blaženě nevědomý, by mu mohl pomoct cítit se líp.
A snění by ho mohlo dovést k jeho tátovi. Nathan se usmál a nechal se odnést do říše snů.
* * *
Časem se situace vrátila do normálu. Nathan se rozhodl, že se bude držet doporučení svého otce, a uvidí, jak to půjde. Bude ho oslovovat profesore Snape a pane, když mu muž řekne pane Grangere, a bude ho oslovovat… vůbec nijak pokaždé, když otec použije jeho křestní jméno.
To dávalo smysl.
Občas, zejména před spaním, zvažoval, že nahradí „vůbec nijak” oslovením „tati”, a pak ponese následky.
Následky… Uměl si představit, že se ocitne v tátově náručí, zahrnutý láskou a přijetím. A taky si uměl představit, že bude poslán pryč a už nikdy nebude osloven jinak než pan Granger. Bylo to příliš riskantní. To, že ho táta požádal, aby byl trpělivý, mělo nějaký důvod.
Byl trpělivý první týden, svědomitě tři dny navštěvoval svého otce, aby si vzal lektvar, protrpěl nedělní večeři s oběma rodiči a hodiny lektvarů absolvoval bez incidentů. Malfoy se držel stranou, nejspíš vyděšený představou dalšího čištění kotlíků, což bylo Nathanovi upřímně jedno.
Následující středu se sešel s otcem na čaj a škrobený rozhovor. Té noci zatoužil po šanci být zase se svým tátou a usínal s nadějí, že se jeho sny budou ubírat touto cestou a že mu následující ráno zůstane blažená vzpomínka na jejich shledání.
Nicméně musel připustit, že novou pravidelností jeho života se stal pocit prázdnoty, který ho zaléval po většině probuzení a přetrvával celé ráno. Snažil se tu prázdnotu zahnat hrou s kamarády a psaním dopisů lidem, které měl rád. Jeho kmotr a taky strejda Ron ho spolehlivě dokázali odvést od myšlenek na Snapea. Ale uvědomil si, že to moc nepomohlo. Chtěl někoho, s kým by o svém otci mluvit mohl. A tak se vydal do kabinetu k profesoru Lupinovi.
„Profesore Lupine, jste tam?” Dveře nebyly zamčené. Nathan nakoukl do místnosti, která vyhlížela prázdná. Rozhodl se vstoupit, ale v tom se otevřeny další dveře na opačném konci a vešel profesor Lupin následovaný Nathanovým otcem.
„Nathane?” Profesor Lupin byl evidentně jeho přítomností překvapen.
„Dobrý den, pane profesore,” pozdravil ho a pak pokývl svému otci, „zdravím.”
Otec mu pokývnutí oplatil a oba profesoři vyčkávali, až jim Nathan sdělí, proč přišel.
„Ehm… já… dělám domácí úkol a… měl jsem k němu otázku.”
Otec ho upřeně pozoroval a Nathan věděl, že je nervózní. Proč musel být v kabinetu profesora Lupina právě ve chvíli, kdy se rozhodl ředitele své koleje vyhledat? Nathana to pěkně štvalo.
„Můžu se vás zeptat zítra ve třídě, pane. Hezký večer.”
Utekl dřív, než některý z čarodějů stihl cokoliv namítnout. Nebyl zbabělec; ne, tím si byl skoro jistý. To, co udělal, jen ukazovalo, že má stále trpělivost a může počkat. Vydal se zpátky do nebelvírské věže a následující den si vymyslel otázku, kterou chtěl profesorovi Lupinovi ohledně domácího úkolu položit.
V pátek objímal svou matku déle než obvykle. Políbila ho na čelo a jemu se zachvěla víčka.
„Copak je?” zeptala se ustaraně.
„To nic není,” sdělil jí. „Chyběla jsi mi.”
„Je mezi tebou a tvým tátou všechno v pořádku?”
To krátké slovo Nathana zabolelo, ale zvládl se usmát. „Je.”
Vypadalo to, že se s jeho odpovědí spokojila a zanechala dalšího sondování do jeho pocitů, které možná měla v plánu.
Tento víkend byla rodinná večeře ještě víc vzdálená realitě než ta předchozí. Vnímal, že i jeho maminka se chová velmi odlišně, a ne poprvé si pomyslel, že se možná probudil do života v jiné dimenzi. Byl Nathan Granger, ale svět kolem něj patřil nějaké jeho jiné verzi, jako to bývá ve filmech. To by vysvětlovalo, proč byla večeře v komnatách profesora Snapea tento víkend tak obyčejná. Tady nebo ve Velké síni, dojem to v Nathanově vnímání vytvářelo stejný.
Nathan poté začal velmi pozorně sledovat svou mamku. Její mlčení obvykle znamenalo, že… Nebo se možná on nechová tak jako Nathan z této dimenze a oni mu to každou chvíli vytknou? Byla zdvořilá, jako vždycky, ale příliš tichá, a celý večer se ho oba rodiče střídavě vyptávali na ty nejobyčejnější věci. Snažili se zjistit, jestli je ten, kdo tvrdí, že je?
Tohle nebyl fantasy film.
Co se tedy dělo…?
„Příští týden nebudu moc přijet,” oznámila matka poté, co zmizelo nádobí.
„Proč ne?” zeptal se Nathan se vzrůstajícími obavami.
„O víkendu je v Madridu konference,” sdělila mu a usmála se. „William a já tam budeme mít několik přednášek.”
„Aha.” Nathan nechtěl, aby odjela, ale říkal si, že teď bude lepší nic neříkat nebo neprotestovat.
Jeho otec na druhou stranu… „Všichni ostatní ti dali košem?“
Ignorovala tu podivnou otázku a dál se dívala na Nathana: „Co chceš přivézt ze Španělska?”
„Hmm - meč? Králův meč.” Usmál se, uklidněný touto důvěrně známou tradicí. Pokaždé když jeho matka cestovala na nějakou konferenci a nechala ho doma, ptala se, co chce přivést jako odměnu za to, že bude hodný, až bude ona pryč. Díky tomu vlastnil sbírku přívěsků z celé Evropy.
„Králův meč?” předstírala údiv. „To bude obtížný úkol. Počítám, že je ti jasné, že králův meč nejde koupit. Možná budu muset vyzvat krále na souboj!”
Nathana matčino škádlení rozesmálo. Chystal se jí oplatit stejnou mincí, ale otec ho předešel.
„Nevhodné, pokud je tvým zvoleným rytířem mudla.”
„William ti může ten meč pomoct vybrat, mami. Bude vědět, který koupit,” navrhl Nathan matce a na oplátku od ní dostal oslnivý úsměv.
Otec po této debatě ztichl a držel se zpátky. Při setkání na čaj během týdne se choval formálně a chladněji než dřív, jestli to tedy bylo vůbec možné. Což nutilo Nathana k úvahám… Ale ať přemýšlel, jak chtěl, nedokázal pochopit, co udělal, že si tohle vysloužil. Něco se dělo a on nedokázal přijít na to, co. Poslední rodinná večeře byla tak vzdálená, že už si na ni ani nevzpomínal, a to taky moc nepomáhalo. Nathan neudělal nebo neřekl nic, čím by otce naštval - aspoň si myslel, že ne; u profesora Snapea jeden nikdy nevěděl.
Možná byl naštvaný, že Nathanova matka nemůže o víkendu přijít. Bylo to možné. Protože zítra byla neděle, Nathan přistoupil při obědě k otci sedícímu u učitelského stolu.
„Mám za vámi večer přijít do kabinetu nebo jít rovnou do vašich komnat?” zeptal se. V nepřítomnosti matky netušil, jak jejich setkání zařídit.
„Proč?” zeptal se otec místo odpovědi a zamračil se.
Nathan se zakabonil rovněž. „Na večeři,” připomněl muži podrážděně.
„Tvoje matka tu není.”
„Ale já tu jsem,” poukázal. „A vy jste tu taky.” Když se teď nad tím zamyslel, byl to trochu kostrbatý způsob, jak dát věci do pořádku, ale ta slova z něj vyletěla dřív, než si to zvládl rozmyslet.
Nicméně se místo rozzlobeného odseknutí od muže dočkal jen přívětivějšího pohledu. „Přijď do mých komnat, jestli trefíš.”
„Jo,” kývl Nathan a vrátil se zpátky k nebelvírskému stolu.
Říkal si, že po tomhle na to setkání nepůjde, ale nakonec šel. Večer proběhl ve velmi tíživém tichu.
Když se tak ohlédl zpátky, od doby, kdy se proklel, situace se vyvíjela opačně, než doufal. Bylo to jen zbožné přání, ale přál si usmívat se na tátu, vtipkovat, chovat se jako někdo, koho nic netrápí. Tenhle rok začínal být stejně prázdný jako ty předchozí.
Aby dokázal, že není ve svých závěrech tak mimo, zamířil nejprve do otcova kabinetu na tradiční čaj. Zalitoval toho v okamžiku, kdy uviděl, že muž je skloněný nad stolem, téměř schovaný za pergameny a knihami.
„Pokud máte moc práce, můžeme dnešní setkání vynechat,” nabídl Nathan. Zabolelo ho, když viděl, že o tom otec zauvažoval. Nechtěl být jen povinnou položkou v mužově rozvrhu.
„Dám si pauzu,” zněla odpověď. Přešli tedy do otcových komnat a nalili si čaj jako obvykle.
Nathan se snažil zapříst opravdový rozhovor, ale jediné, čeho se mu od otce dostalo, bylo zavrčení a jednoslovné odpovědi. Jeho otec nebyl přítomen - a jeho táta už vůbec ne. Nezahlédl z něj vůbec nic, nacházel se naprosto mimo Nathanův dosah.
Měl se vrátit do společenské místnosti, ale Nathan zvolil jinou cestu. Měl v úmyslu zamířit na Astronomickou věž, ale nedokázal tam ani dojít. Jeho kroky se zpomalovaly a zpomalovaly, až se úplně zastavily.
Protože jeho táta na Astronomické věži nebyl.
Jeho táta byl uvězněný v otcově těle a momentálně se nacházel ve sklepení.
Nathan se rozhlédl a uvědomil si, že stojí v chodbě u velkého okna s nejkrásnějším výhledem na pozemky, les a Prasinky. Bylo to jeho oblíbené místo na hradě, kam vždycky chodil nerušeně přemýšlet. Posadil se na parapet a pozoroval, jak se vítr prohání korunami stromů a v chladném večeru rozechvívá zasněžené listy.
Trpělivost, trpělivost. Už byl nemocný z toho, jak byl trpělivý. Co na tom bylo tak strašně těžké? Nathan věděl, že jeho otec by mohl být úžasný, kdyby chtěl; uvnitř takový byl! Od svého probuzení nikoliv poprvé uvažoval o opětovném použití kouzla na osvobození duše, jen na jednu noc, kdy by chvátal za tátou, pověděl mu, ať si pospíší, najde způsob, jak převzít kontrolu, protože on, Nathan už nedokáže dál čekat.
Trpělivost už ho opustila.
Čekání byla jen ztráta času a oni už ho ztratili příliš moc. Být trpělivý nikam nevedlo. Nikam!
Opřel si čelo o sklo, které zadržovalo většinu chladu venku, a pozoroval, jak jeho dech zamlžuje výhled na pozemky.
Nathan byl unavený.
Jedna noha mu sklouzla z parapetu a volně se pohupovala podél kamenné zdi.
Nathan byl unavený čekáním. Byl unavený z toho, že jsou tak roztříštění, tak bezdůvodně zkoušení.
Nathan byl prostě a jednoduše vyčerpaný.
* * *
Severus si zhluboka povzdechl. „Začínám si myslet, že tě to čištění kotlíků baví.” Chlapcova noha při těch slovech ustala ve svém kyvadlovém pohybu, ale pak se začala znovu pohupovat.
Severus popošel blíž a pokračoval: „Nepochybuji, že víš, že bych tu neměl být.” Světlo vycházející z hořící pochodně kreslilo na protější stěně jeho stín. „Takže už jen zbývá zjistit, proč tu jsi.”
„Nemá na chodbách hlídkovat taky nějaký jiný učitel?” Nathan konečně vzhlédl a dodal: „Proč to musíte být vždycky vy?”
Severus svraštil obočí, nahněvaný synovým vzdorem. „Co tu děláte, pane Grangere?”
„Sleduju světla Prasinek,” odpověděl chlapec a znovu se otočil k výhledu z okna. „Pane.”
„Proč?” naléhal dál.
„Protože,” odpověděl Nathan a znovu začal pohupovat nohou.
Když chlapec mlčel, Severusovi došla trpělivost a zavrčel: „Protože co?”
„Jen protože.”
Drzoun jeden! pomyslel si Severus. „Nepokoušejte mou trpělivost, pane Grangere.”
Jeho syn odtáhl hlavu od okna a posadil se čelem k němu, přičemž to vypadalo, že ho to stojí obrovské úsilí. Každý pohyb, který Nathan udělal, znamenal jasnou urážku, takže Severuse to vůbec nepotěšilo. Nathan se mu podíval do tváře očima, které popíraly klid jeho pohybů, a řekl: „Vy máte trpělivosti dost, pane.” Pak vstal a dodal: „Já už žádnou.” Pokusil se prchnout, ale Severus ho chytil za hábit.
„Ne tak rychle.” Severus uchopil Nathana za paži a přiměl ho k němu opětovně zvednout zrak. „Když se tě na něco ptám, očekávám odpověď! Nemysli si, že stojíš mimo pravidla této školy nebo že se můžeš chovat, jak se ti zlíbí.” Odmlčel se a zapátral v synově tváři po nějaké reakci. „Nebudu ti tolerovat drzost, mladíku! Jsem tvůj otec a ty mě budeš respektovat!”
Nathan se vymanil z jeho sevření. „Teď si vzpomínáte?” Severus viděl, jak se Nathanovi chvěje ret. „Když chcete, abych vás poslouchal, choval se uctivě a přátelil se s vaším kmotřencem, tak jste můj otec?”
Severus mu chtěl připomenout, aby nepoužíval takový tón, ale místo toho jen stiskl rty. „Chováš se nerozumně. Právě jsme spolu strávili několik hodin, ne? Ty-”
„Vůbec jsi tam nebyl!” vykřikl chlapec. „Nepovídali jsme si od té doby, co…”
Bolest v Nathanových očích připravila Severuse o dech a náhle se to okno do synovy duše skrylo za těžkými víčky. Chlapec sklopil hlavu, pravděpodobně se snažil udržet své emoce na uzdě a jediné, na co dokázal Severus myslet, bylo… proč? Proč se jeho syn trápí? Co udělal, že tomu chlapci tak ublížil?
„Nathane…”
Vzhlédly k němu bystré oči, velké a doširoka otevřené.
„Prosím, tati. Prosím,” zašeptal Nathan prosebně, nespouštěje z něj oči. Severusova obrana pod tím soustavným pohledem tála jako sníh.
„O co jde?” zeptal se Severus naléhavě a popošel blíž k rozrušenému chlapci. Okamžitě se ocitl v silném, křečovitém objetí.
„Byl jsem trpělivý! Byl! Čekal jsem, jak jsi mi říkal, ale myslím… Tati, já už nemůžu dál čekat. Prosím, neodcházej.”
Severus zabořil prsty Nathanovi do vlasů a jako by to poněkud uvolnilo chlapcovo pevné sevření. Severus kvůli všemu tomu blábolení nechápal, co se mu Nathan snaží říct, ale uvědomoval si, že chlapec potřebuje čas, aby se dal znovu do kupy a byl schopný zase odpovídat.
Vyčkával. Navenek nehybně, ale uvnitř něj všechno pádilo. Pohnout se by znamenalo jít a Nathan ho prosil, aby to nedělal - tomu rozuměl, ale co ten zbytek ohledně čekání a trpělivosti? Nepohne se a nevymaní se ze synova objetí, ale mu má pomoct? Severus nebyl bůhvíjak vřelý člověk, nikdy nebyl.
Tiše chlapce držel a doufal, že dělá správnou věc. Mohl jen doufat.
Nathan se v jeho náručí zavrtěl sem a tam, ale nijak nenaznačil, že by ho chtěl pustit. Severus vzal ten pohyb jako znamení, že se může zkusit ptát.
„Co se děje, Nathane?”
„Chybíš mi, tati,” odpověděl jeho syn. Severus nechápal, co tím myslí.
„Jak bych ti mohl chybět?” zkusil to.
„Protože jsem doufal, že tě neztratím; myslel jsem, že tam budeš, až se probudím, ale bylo to, jako kdybys na Astronomické věži nikdy nebyl.”
Severus při zmínce o tom místě bezmocně strnul. Nechtěl, aby Nathan o této životně důležité události, ke které tam došlo, věděl. Jeho syn to nesměl vědět. Po těle se mu rozlil chlad; přál si, aby ho chlapci ruce pustily. Nebylo potřeba, aby se tohle dítě stalo součástí takového chladu.
Uchopil Nathana za ramena a odstrčil ho, ale jen tak daleko, aby se mu mohl podívat do očí.
„Můžeme si promluvit?” zeptal se chlapec.
Ne! pomyslel si Severus okamžitě. Ta odpověď se mu musela odrazit v obličeji.
„Ty si to opravdu nepamatuješ, že jo?”
Jak bych mohl zapomenout…
„Spal jsi. Byly to jen naše duše. Nepamatuješ si, jak jsi mě odvedl z ošetřovny? To jsme šli na Astronomickou věž.”
Severus svraštil obočí, neschopný spojit si události, na které jeho syn narážel, s onou nocí, kdy Albus…
„Byl jsi úžasný,” usmál se chlapec. „Stáli jsme ve větru. Vyprávěl jsi mi historky ze školy. Vyprávěl jsi mi o létání a o tom, jak jsi v prváku proletěl větvemi stromu, protože jsi ztratil kontrolu nad svým koštětem, a jak jsi musel strávit noc na ošetřovně, protože sis zlomil nohu.”
Severus vytřeštil oči, zatímco jeho syn se pro něj netypicky zahihňal. „Kdo ti to pověděl?” zeptal se, znepokojený Nathanovou znalostí této epizody ze svého dětství.
Nathan se zklidnil, ale nepřestal se usmívat. „Ty, ale nepamatuješ si to, viď?” Úsměv pomalu pohasínal. „Spal jsi. Pro tebe to byl jen sen, ale tak to nebylo. Tvoje duše byla s mojí. Byli jsme tam a já si všechno pamatuju, protože jsem nespal - byl jsem pod kouzlem. Pamatuju si všechno. Nebyl to sen.”
Severus začínal trochu chápat smysl toho, o čem Nathan mluvil, ale pořád tam bylo množství nesrovnalostí. „Moje duše byla s tvojí, ale nikdy jsme neodešli z ošetřovny.”
„Ne, nemohlo za to kouzlo, tohle jsme podnikli, když jsi spal,” sdělil mu Nathan. „Sám jsi mi to vysvětlil. Když tělo spí, jeho duše je volná. Byla tam i máma, ale na Astronomickou věž s námi nešla.”
Bláboly. To, co mu tu Nathan vykládal, znělo jako dohady vymyšlené Sybillou Trelawneyovou. Severus otevřel pusu, aby to řekl nahlas, ale zabrzdila ho díra v logice. Jak by ale pak Nathan mohl vědět o jeho nehodě s koštětem v prváku?
„Já ti nelžu,” ujišťoval ho Nathan. „Byl jsi tam se mnou, ve spánku.”
„Já…” začal Severus. Jak tomu mohl uvěřit? Jak o tom mohl pochybovat? „Je po večerce.” Potřeboval čas. „Měli bychom si tuhle debatu nechat na vhodnější dobu. Ty bys měl být v posteli.”
„Doufal jsem, že si to budeš pamatovat.” Zklamání: viselo mezi nimi ve vzduchu, a jak synovo objetí ochabovalo, objevil se chlad. Nathanovy oči byly stejně studené jako vzduch v hradní chodbě. Chlapec se k němu otočil zády a zeptal se. „Kdy mám za vámi přijít na trest, pane?”
V Severusově srdce se rozhostil pocit naprosté ztráty. Hlasitě si povzdechl, až se to rozlehlo chodbou. „Nechci ti udělovat další tresty, Nathane.” Zíral na synovo temeno a snažil se rozluštit, co mu víří hlavou. Chtěl pochopit, co udělal špatně, proč se Nathan cítí tak opuštěný, ale teď na to nebyl vhodný čas.
„Odebírám Nebelvíru deset bodů,” zamumlal. „Jdi do své společenské místnosti.” Položením dlaně na Nathanova záda ho přiměl, aby se podřídil a oba se ztěžka vlekli prázdnými chodbami.
To, co Nathan popsal, byl určitě jen sen. Jakkoliv chtěl Severus věřit, aby se všechny ty okamžiky, které si toužebně představoval, že se synem sdílí, skutečně staly, že byl schopný svého syna rozesmát, nebylo to skutečné.
Pohlédl na chlapce, který kráčel po jeho boku. Severus snil o tom, že by se mohl se svým synem smát, a i když moc chtěl, aby se ten sen stal skutečností, muž, kterým se stával ve svých snech, z něj nikdy nebude - nevěděl, jak se takovým mužem stát.
Severus byl rozbitý, což bylo něco, s čím se už dávno smířil. Nic ho nedokázalo opravit; pro něj neexistovalo žádné vykoupení a žil svůj život v pokání.
Sledoval, jak Nathan vešel do nebelvírské věže, ramena svěšená a se skloněnou hlavou, a cítil se, jako kdyby dostal kopanec do břicha.
Ubližoval svému synovi, protože věděl, xxxx, a přitom Nathan neudělal nic, aby si tohle zasloužil. Jenže takhle dopadli ti, kteří se snažili stát součástí jeho života. Jak tak sám kráčel chodbami, uvědomil si, že je prázdný, protože jeho srdce zůstalo tam vzadu, vydané na milost a nemilost malým dlaním jeho syna.
Později se zhroutil do postele, ale nebyl schopen nalézt klid, protože pokaždé, když zavřel oči, zaútočila na jeho vědomí dvojice jiných - zklamaných. Severus věděl, že dokud bude ta úzkost přetrvávat, nebude schopen odpočívat.
Od počátku věděl, že tohle přijde, a vší silou se tomu bránil. Dosáhl bodu, odkud není návratu, bodu, kdy jeho život závisel na synově schopnosti být šťastný. Už žádný další boj. Nebylo cesty zpět a Severus to věděl.
Bude dýchat, aby viděl dýchat Nathana. Zemře, aby udělal Nathana šťastným, nebo - Merlin mu pomáhej - zkusí žít.
* * *
A/N: No, no, Severusi. To bude v pořádku. Jen sis právě začal užívat rodičovství :-P
Příště… Severus dojde k rozhodnutí, které neodvolatelně změní jeho - a další životy.
Komentáře
Přehled komentářů
Chudak malej... Ale verim, ze Severusovi vsechno dojde a zase bude dobre ;)
Diky!
Zoufalost
(Michelle, 2. 2. 2017 0:28)V těchto patovych situacích se vždycky cítím hrozně zoufale.. Je mi líto Nathana i Severuse.. Díky za skvělý překlad :-)
...
(Eliška, 17. 11. 2016 12:16)Bylo mi ke konci Nathna tak líto. :-( Jinak skvělá kapitola. Díky, že překládáš dál.
Re: ...
(Jacomo, 22. 11. 2016 12:42)
Nathana holt ještě čeká trocha trápení... než to Severusovi všechno dojde :-)
Díky za komentář!
oOo
(b-c, 9. 11. 2016 14:11)Na takových chvílích mi přijde nejstrašnější, že jsou až zoufale opravdové. Doufám - příště bude líp. Krásná povídka, krásný překlad.
Re: oOo
(Jacomo, 11. 11. 2016 10:36)
Chudák Nathan. Ještě to chvíli potrvá, než se věci srovnají.
Díky!
Ach
(Lupina, 5. 11. 2016 20:31)Ach, chuďátko Nathan. Už aby bylo vše v pořádku. Děkuji za další kapitolu, Jacomo. Skvělá jako vždy.
Re: Ach
(Jacomo, 11. 11. 2016 10:36)
Ano, Nathan to tady pěkně odnáší :-( Ale kdyby nebylo jeho...
Díky!
...
(Zuzana, 5. 11. 2016 11:40)
Tak som dúfala, že si aj Severus bude pamätať čo spolu ako duše zažili. Dúfam, že už skoro sa Severus začne naozaj správať ako malý Nathan potrebuje, takto ho strašne ničí.
Ďakujem za kapitolu a teším sa na ďalšiu.
Re: ...
(Jacomo, 11. 11. 2016 10:35)
Ne, Severus si to nepamatujel. Ale... je to výjimečný muž, věř mu, poradí si.
Díky!
:)
(zuzule, 26. 5. 2017 7:06)