Na sovích křídlech

V dubové hájku na okraji vilové čtvrti se ozvalo hlasité prásknutí. Naštěstí to zdejší obyvatelé, v té chvíli povětšinou usazení před televizními obrazovkami a všemi smysly sledující zábavný večerní pořad, vůbec nezaznamenali. A i kdyby, patrně by to pokládali za ránu z nepříliš fungujícího výfuku a maximálně by se pohoršili nad tím, kdo z jejich jinak ukázkové čtvrti tak ledabyle pečuje o svoje auto.

Příčina zvuku byla ale jiná. Pod větví, kde si s naprostým klidem jeden z malých opeřenců stavěl hnízdo, se zničehožnic objevila postava v dlouhém plášti. Ptáček poplašeně vzlétl na vrcholek stromu, odkud ostražitě sledoval, co se bude dít. Muž si ale pouze poopravil rukávy svého obleku a rozhodným krokem se vydal směrem k tiché ulici. Sledujíc bedlivě čísla na jednotlivých poštovních schránkách prošel celou ulicí až k červenému cihlovému domku. Vytáhl z útrob pláště jakýsi útržek a ještě jednou zkontroloval, zda se číslo shoduje s údaji na papíru. Poté rázně zaklepal.

V otevřených dveřích se objevila vysoká postava mladého muže.

„Přejete si?“ otázal se příchozího.

„Dobrý večer. Přicházím za vámi ohledně vašeho syna, byl jsem ohlášen dopisem. Mohu, prosím, dál?“

V hlase návštěvníka se ozval zvláštní autoritativní tón. Majitel domu poodstoupil a lehkým gestem ruky pozval hosta dovnitř. Dům na něj dýchl zvláštní náladou, jako by z jeho zdí vyzařovaly drobné paprsky magie. Což je pochopitelně nesmysl, zavrtěl v duchu hlavou příchozí, když vstoupili do obývacího pokoje a snažil se tuto myšlenku zahnat. Raději se rozhlédl po místnosti. Světlý pokoj vyhlížel veselým, ale uklidňujícím dojmem, který ještě umocňovala mladá žena držící v náručí malé dítě. Seděla na pohovce u okna.

„O co přesně se jedná, pane…?“ položil domácí otázku.

„Jste Wrightovi? John a Jessica Wrightovi?“ ujistil se nejprve muž. Když se mu dostalo souhlasného přikývnutí, pokračoval. „Pak jsem tu správně. Jedná se o vašeho syna. Přišel jsem mu nabídnout možnost studia na naší škole. Jde o to, že váš syn má jisté výjimečné schopnosti, které by bylo vhodné dále rozvíjet…“

„Moment,“ přerušil ho pan Wright, „jaké schopnosti máte na mysli?“

„Magické. Váš syn je totiž kouzelník.“

Neměl původně v úmyslu to takhle vybalit najednou, ale nějak se nesoustředil. Pořád okolo sebe cítil slabý, ale přesto znatelný tok magických sil, který ho mátl. Oči hostitele se rozšířily překvapením. Pak se v nich objevilo mírné pobavení.

Návštěvník si povzdechl. Vždycky je to stejné. Nejprve zvědavost, pak údiv nebo úsměv následovaný nedůvěrou, která často přerostla v silný odpor nebo i agresi. Kolikrát byl on nebo některý z jeho kolegů nucen použít kouzel, aby zabránil tomu být poslán do blázince nebo do vězení.

„Promiňte, ale co mi to tu vykládáte za nesmysly? Pokud to má být nějaký žert, pak je hodně nepovedený. Byl bych rád, kdybyste raději opustil náš dům,“ pozvedl John Wright poněkud hlas a dodal, „okamžitě.“

„Myslím, že byste si to měli vyslechnout ještě jednou a podrobněji,“ nasadil host opět onen přesvědčovací tón a mírně pohnul rukou, kterou měl zasunutou v kapse. Domácí náhle změnili své chování.

„Musím ještě uložit dceru do postýlky, ale pak přijdu. Může vám zatím můj muž nabídnout něco k pití? Čaj, kávu nebo sherry?“

Na odpověď už nepočkala a zmizela opět za dveřmi. John vstal a přešel pokojem k baru. Aniž se na cokoli ptal, nalil do nízkých sklenek vydatnou dávku whisky pro sebe i pro hosta a přinesl je ke stolu. Do návratu ženy pili mlčky. Jakmile se znovu usadila na pohovku proti nim, začal host s vysvětlováním.

„Tak tedy jak už jsem řekl, váš syn má výjimečné schopnosti a měl by studovat na naší škole. Tyto vlohy jsou vrozené a v Bradavicích mají jeho jméno zapsané už od narození…“

Žena při vyslovení názvu školy prudce narovnala hlavu a přerušila ho: „Promiňte, řekl jste Bradavice? Ty Bradavice, kde je ředitelkou paní Minerva?“

„Minerva McGonagallová odešla před deseti lety na odpočinek,“ odpověděl muž automaticky, než mu došlo, na co se ho vlastně ptala. Teď byla řada na něm, aby byl vyveden z míry.

„Vy znáte Minervu? Odkud? Jste mudlové a nebyl jsem informován, že by se ve vaší rodině již vyskytoval kouzelník, ale…“ objevila se v jeho očích úleva. Jestliže mají nějaké znalosti o světě magie, nebude na ně už muset použít žádná uklidňovací kouzla a všechno bude mnohem jednodušší. Proč se ale potom tak divili, když řekl, co je jejich syn zač?

„Je to trochu jinak,“ zavrtěla hlavou paní Wrightová a vstala. „Naše informace pocházejí z poněkud pochybného a nedostatečného zdroje. Ukážu vám jej.“

Během řeči přešla ke knihovně a vytáhla z jedné z horních polic černý sešit v ohmataných deskách. Na jeho přední straně svítilo stříbrné písmeno H.

„Tady,“ podala sešit muži a znovu se posadila. „Je to deník. Našla jsem ho zde v domě krátce po tom, co jsme se sem nastěhovali. Myslím, že patřil ženě, která tu bydlela před námi. Asi jsem ho neměla číst, ale – zkrátka – byla jsem zvědavá. Z něj známe to jméno, co jste říkal a pár dalších divných slov. Mozkomor, myslánka… už si je ani všechny nevybavuju.“

„Víte, nepřikládali jsme tomu příliš velký význam. Mysleli jsme si, že ta žena… že nebyla úplně… no, při smyslech,“ vložil se do hovoru John.

Host, stále udivenější, otevřel černé desky a namátkou v nich zalistoval. Náhle ho do očí uhodilo další známé jméno. Nevěřícně zalapal po dechu. Jen stěží se dokázal soustředit na to, proč sem přišel.

„Ehm… tedy… pokud máte ještě stále pochybnosti, vzpomeňte si, neprovedl váš syn někdy něco neobvyklého, třeba když se bál nebo měl vztek?“

Věci se na chvíli vrátily do vyjetých kolejí. Zahlédl v ženiných očích záblesk vzpomínky a zaregistroval její nadechnutí a úsměv, když si takovou historku vybavila.

„Říká se tomu nekontrolovaná magie. Běžně se objevuje u dětí s kouzelnickými vlohami,“ doplnil a pokračoval v léty nacvičeném projevu. „Přemýšlejte o tom, co jsem vám řekl. Nemusíte se pochopitelně rozhodnout hned. Do narozenin vašeho syna zbývá týden, do té doby se ještě zastavím.“

Natáhl k ženě ruku svírající sešit, ale hlavou se mu honily desítky otázek. Čí to byl deník? To písmo je mu nějaké povědomé. Kdo byl H? Náhle mu to došlo. Jako když ozubené kolečko zapadne do svého protějšku. Tohle přece byl ten dům, který před lety pomáhal vyklízet a odstraňoval z něj veškeré připomínky kouzelnického světa. A písmo? Asi by nespočítal stránky pergamenů, které jím viděl napsané. Jeho zmatek ještě vzrostl.

Ruka s deníkem se zarazila a muž si dodal odvahy: „Nevadilo by vám, kdybych si ho půjčil?“

Žena přikývla.

Chvatně se rozloučil a jen s velkými obtížemi se přinutil odejít dveřmi a nepřemístit se přímo z jejich obývacího pokoje. Potřeboval být co nejrychleji sám. Teď, když věděl, kdo byl pisatelem deníku, pochopil také, proč v něm zahlédl to jméno.

Ginny.

Jméno jeho ženy.

to be continued